Vzpomněl jsem si zrovna na tuhle píseň, když jsem přemítal na tím, že já i moji vrstevníci jsme ve věku, kdy na výpravy, vandry, expedice, vícedenní přechody či jak všelijak lze obdobné akce nazvat, jezdí méně než více jedinců z naší „generace“. Vypadá to, že svoji roli v tom sehrává věk, zdraví a pohodlnost. A já si myslím, že posledně jmenovaný faktor hraje zřejmě roli nejpodstatněší.

Utvrzuju se, že jsem zatím ve stádiu, kdy je mi pořád ještě milejší šlapat sám po obzoru než sedět společně s přáteli v hospodě a vzpomínat na to jaké to bývávalo bezva, když jsme se tak toulávali společně. A platí-li to o tom starém psu, kterého novým kouskům nelze naučit, mám možná šanci, že mi to ještě dlouho vydrží :-)

V pátek ve 21:00 mi přichází SMS: “ …nemůžu jet na 2 dny. Musíš jet sám. Mrzí mne to, ale nejde to. …“  Vybaluju tedy jednu hamaku, kterou jsem pro svého společníka na víkendovou procházku přibral a uléhám, abych se co nejlépe vyspal. Vstávání jsem si naplánoval za necelých 6 hodin.

Dlouhé cesty sám v autě moc nemiluju, ale do Ružomberka je to nejrychlejší varianta. V autě nefunguje rádio a tak si pouštím mluvené slovo z mobilu umístěného na palubní desce. Když jej mám na plné pecky, je tomu docela rozumět. Poslouchám Oscara Wildeho – Obraz Doriana Graye. Je to ostuda, ale nikdy jsem tenhle román nečetl ani neviděl žádné filmové zpracování. A tak využívám čas a doplňuju si mezery ve vzdělání – o pilířích moderní literatury – alespoň takto. 

Auto nechávám na parkovišti před nádražím v Ružomberku a za 1,55 EUR se vezu jednu stanici rychlíkem do Liptovského Mikuláše. Autobusové nádraží je v Mikuláši 5 minut chůze od toho vlakového. Mám asi třičtvrtě hodiny času a tak blízké okolí několikrát dokola procházím. Na autobus čekám až do 8:30 – ale je pozdimní slunečné ráno, chlad přiměřený a výhled na Roháče monumentální.

Do Jasné platím řidiči autobusu 1,2 EUR za sebe a další 0,3 EUR za můj bágl. Z nádraží vyjíždí autobus poloprázdný, do Jasné přijíždí přeplněný. Mám pocit, že všichni se zrovna dnes rozhodli vyrazit nahoru na hřeben Nízkých Tater. Na druhou stranu – není se čemu divit. Příslib úžasného dne visí ve vzduchu a pro toho, kdo dokáže vnímat je to dnes jednoznančné.

U terminálu lanovky pořizuju za 16 EUR vývoz na Chopok a paní mi nezapomene připočítat 2 EUR zálohu na plastovou kartičku, kterou při jednosměrné jízdě nemám kde vrátit. Lanovka mi prý jede v 9:30 – mám asi 10 minut čas. To stihnu vyšlapat k prvnímu přesedání – kabince na kolejích, která mne vyveze nahoru na Priehybu (1342 m.n.m.) – prvních cca 120 metrů převýšení.

V kabince stojím sám – je to nezvyk. V sezonu, by tu se mnou bylo narváno půlsta lyžařů. Jak malé děcko nadšeně pozoruju koleje po kterých se tahle pohyblivá místnost sune nahoru. I když stoupá kolejiště poctivých 45 stupňů a víc, podlaha je pořád ve vodorovné poloze. Kolem oken se míhají vršky smrků a já samovolně stoupám na úrověň obzoru lemovaného zasněženým hřebenem Poľany (1889 m.n.m.)  a Zákľuky (1914 m.n.m.). Fascinuje mne ten kontrast – vymoženost jak z Verneových románů a relativně zachovaná vysokohorská krajina vzbuzující dojem divočiny.

Nahoře na hřebeni Priehyba mne překvapuje naleštěný automobil BMW. Čekal bych tu leccos, ale osobní auto? Jak se tu dostalo? To ho tady přepravili vrtulníkem? Asi vteřinu mi trvá, než mi docvakne, že to je výstavní kus, který míří na cílovopu skupinu, která si může dovolit ne zrovna nejlevnější lyžovačku v Jasné. Lyžařské středisko je před sezonou, ale stroj na vydělávání peněz a vše kolem, se na svoje nejplodnější období už pomalu připravuje. Repráky řinčí, sluníčko pálí, BMW na podstavci oslňuje, ….

Je 9:45 a vlekař zapíná lanovku. Uzavřená kabinka se mnou stoupá do 2024 m.n.m.- téměř na vrchol Chopku. Mrazivě zasněženého Chopku. Je chladno, studeno, větrno a křupavo. Při každém šlápnutí vydá sníh ten krásný zvuk, kterého se při každoročním prvním sněhu nemůžu dostatečně nabažit.

Úžasný kontrast. Dole – o 1400 metrů níž – po sněhu ani památky a tady to je už na lyže. Kdybych si vzal své backcountry s tuleními pásy, výrazně bych svůj přesun k Donovalům urychlil. Tedy alespoň dneska, protože kam dohlédnu, tam je sněhu dostatek.

Vysokohorský vítr mne během pár vteřin probere ze zasnění. Nasazuji kapuci, protože jsem do báglu po letní sezóně zase nepřibalil čepici :-( Tatranský horský vítr má svoji specifickou vůni. Je v ní neustále roztodivně namixovaná směsice nažloutlých trsů trav, vlhké hlíny a lišejníku, šmrncnutá esencemi nekončících obzorů.

Hlavní nízkotatranský hřeben se vlní – do šířky i do výšky. Teď zrovna do výšky. Obcházím skalisko a stoupám na Dereše (2003 m.n.m.). Před třemi lety jsme tady u toho šutru s Irčou spali. Roztáhli jsme si spacáky ještě při západu slunka, uvelebili se na nich a popíjeli skvělý tramín. Vzbuzovali jsme u skupinky turistů opožděně se vracejíc na chatu velký podiv. Evidentně nám záviděli – víno, hliníkové outdoorové pohárky na víno i to, že si poleháváme a na rozdíl od nich nás už nečeká žádný sestup. Jenže dneska bych si na stejném místě moc nepohověl. Leda bych odházel 10-15 cm sněhu a postavil si sněhový větrolam proti neodbytnému severnímu větru.

Před těmi třemi roky jsem při zrychleném ranním přesunu narazil na táhlém hřebenu před Poľanou (1889 m.n.m.) na stádo kamzíků. Bylo jich hodně – napočítal jsem jich 14 – a dostal jsem se k nim hodně blízko. Teď fouká vítr od severu, je tedy příznivý pro to, abych se k divokým horským kozám přiblížil proti větru. Z dobrodružných knih mého dětství si tuto základní poučku velmi dobře pamatuji :-)

Tehdá jsem kamzíky potkal v Sedle Poľany. Tam bych měl dorazit za 1,5 km. Kecal bych, kdybych tvrdil, že mi je jedno, zda dnes kamzíky horské potkám nebo ne. Pokud by se mi je podařilo natočit a nafotit, byl by to další skvělý „úlovek“ do mé sbírky „lovů beze zbraní„.

Sníh křupe pod mými novými koženými botamu Utah. Ještě je nemám moc dobře rozchozené a tak je neovládám tak dokonale jako ty staré, které mi už po dvanácti letech dosloužily. Ve sněhu zkouším tyhle „Utahy“ prvně a nepochybuju, že obstojí. I když budu šlapat ve tvrdém či mokrém sněhu celý den, nepropustí ani kapičku. A protože nebudou zevnitř mokré, nebudou ani po noci pod širákem ráno zmrzlé a budou se dát dobře obout.

Jako nějaký narcis se zalíbením pozoruju svá chodidla – v ještě nepoznamenaných botách. Zatím jsem zatím ani jednou neuklouzl, což je v tomhle terénu trochu zázrak. Kombinace mozek-chodidlo je jeden z nejúžasnějších každodenních zázraků, jenž směle konkuruje nejmodernější technice. Jaký to musí být dokonalý algoritmus, který ve zlomku sekundy nejenže správně vyhodnotí místo na které došlapuje kožená bota, ale dokáže informaci neskutečně rychle poslat ke každému svalu v těle. Kolikrát záleží na drobném natočení chodidla, nepatrném přenesení těžiště, máchnutí rukou pro udržení rovnováhy – tisíce variant podle tíhy, nabalení a přitažení kletru. Velký programátor má svůj software dokonale odladěný, protože funguje bez ohledu na počasí, denní dobu a hotline podporu :-)

Jsem na hřebeni tři čtvrtě hodiny. Nepostupi moc ryche. Vždyť jsem teprve půl kiláku za kótou Dereše (2003 m.n.m.). Zdržuje mne, že každou chvíli zastavuji, vytahuji mobil a fotím nebo točím. Je to jedinečná příležitost, kterou si nemohu nechat ujít. V tomhle počasí se musí fotky povést i kdybych objektivem mířil úplně naslepo. Sníh a krystalky ledu tvoří na každém šutru originální umělecké dílo. Proti tomuhle se může každá umělecká galerie zahrabat.

Šlapu za sluncem, takže jej mám skoro pořád v očích. Díky tomu mají i rádobyvšední sněhovo-kamenné útvary geniální nasvícení a poskytují mi nevšední náhledy, které se už za okamžik nikdy nebudou opakovat. Obcházím skalisko z prava, takže mi na chvíli kryje ostré slunce a já si můžu vychutnat modrý stín, který dává námrazkům vyniknout úplně jinak.

Za skálou vystupuje obzor s nejbližším větším vrcholem Kolistá (1937 m.n.m.). Je celý v bílém a jeho oblý vrchol mezi těmi ostatními trochu vyniká. Zarámovává mi pohled na cosi černého, co se pohybuje asi 200 metrů proti slunci. Uáááá! To je kamzík! Paráda! Rychle vytahuju zahřátý mobil z pravé kapsy. Vítr fouká pořád příznivě a tak se snažím při chůzi nedělat velký hluk. Na zmrzlém sněhu to je téměř nemožné, ale fičení a směr větru leccos utlumí.

Cvakám jednu fotku za druhou. Na sněhu potávám kamzíka prvně v životě. Nevím, jestli mne zpozoroval, ale blížím se k němu na 100 metrů a on je pořád na stejném místě. Fotím. Co na tom, že některé záběry budo rozmazané nebo zrnité. Vymažu je a ponechám jen ty povedenější. Co to ale občas vykukuje přes obzor? Že by další kamzík? Jasně! A ne jeden. Jak se opatrně přibližuji, vidím třetího, čtvrtého, pátého, šestého, …. Počítám je několikrát a 3x po sobě se dopočítávám, že jich je přesně čtrnáct. Stejný počet jaký jsem kousek odsud viděl před třemi roky!

Nepochybně se jedná o stejné stádo, které se pohybuje – i tady ve výšce cca 1900 m.n.m. – pořád ve svém teritoriu. Tohle setkání s úžasnou masivní zvěří je pro mne uhrančivé. Pohyb jejich pružného, elegantního těla, neustále plného energie a síly je v tomhle terénu fascinující. Vím, že to je pro jejich přežití nezbytné protože ve vysokohorském, nechráněném a otevřeném prostředí není jiná možnost, ale stejně tím jsem, tváří v tvář, uchvácený.

Pozoruju stádo horských koz dobrou půlhodinku a využívám toho, že jim evidentně nevadím. Nechávají mne přijít skoro na 7-8 metrů blízko. Jak se přiblížím přes tuhle hranici, posouvá se celé stádo dál ode mne. Dokonce schází za sněhovou hranu hřebene, do místy brutálně nepřístupného terénu. Ale velcí i malí kamzíci s tím rozhodně nemají problém. Traverzují si úplně volně i ve srázu, kde bych si to bez jištění netroufnul. Vůbec jim nevadí, že je pod nimi aspoň třistametrový sešup. Vražedný terén, ale přesto se pohybují rychleji než já po rovném hřebenu.

K jejich oblíbené kratochvíli patří hromadné přecházení z jedné strany hřebene na druhý. Soudím tak alespoň podle stop, které přetínám cestou na Poľanu (1889 m.n.m.) a Kotliská (1937 m.n.m.). Zdá se, že se jim nejvíc líbí u kosodřeviny v kotli pod Kotliskou. Říje jim prý končí až v prosinci, tak je raději nebudu provokovat a pokračuju dál směrem na západ.

Tady, půli cesty mezi Kotlisků (1937 m.n.m.) a Chabencem (1955 mn.m.) jsem loni, po třídenním pochodu z Kráľovy Hole sestupoval volným terénem dolů do Lomnisté doliny. Chtěl jsem se podívat na místa, kde komunistickému novináři Janu Švermovi jeho soudruzi ve spánku čornuli boty a on tam pak umrzl. I s botama to byl velmi náročný sestup. Dneska jej rozhodně opakovat nebudu. Loňská noc v dolině Asmolovovy chaty nebyla vůbec příjemná.

V mírném stoupání šlapu na Chabenec (1955 m.n.m.) a samotný vrcholek míjím z leva. Tady už je sněhu o poznání méně než na začátku cesty. Ale když sejdu z prošlapené stezky, zapadám do sněhu místy i po kolena. Vítr vydatně pofukuje a tak si střídavě nasazuju a sundávám kapuci – když tu – vo ti vidím? Pletená červená čepice a moirový univerzální rukávec! U tyče značící zimní cestu leží pletený rudý kulich a rukáv-šála. Jsem tu široko daleko sám a tak evidentně nemůžu u nikoho ověřit, zda tyhle ztracené části oděvu nepatří jemu.

Chvíli váhám, zda pověsit či uvázat čepici se šálou na tyč, kdyby se někdo pro ně vracel nebo je vzít s sebou. Nemám rád odpadky v přírodě. A pokud si čepici se šálou někdo nevezme, stanou se z nich přes zimu nepoužitelné věci, které každý kolemjdoucí vyhodnotí jako smetí. A ne každý poutník, který si jich všimne je bude ochoten snést do nejbližší popelnice.

Nerad dělám kompromisy, ale právě nyní jeden činím. Přidělávám čepici viditelně na tyč, rukávec vážu v půli na uzel a nasazuji si jej jako čepici na hlavu. Asi jej vyhazovat do popelnice nebudu. Po zbytek mého víkendového putování mi dobře poslouží. A zřejmě se stane součástí mého báglu, stejně jako zavírací nůž, čelovka, multifunkční kleště, pevná šňůra, lékárnička, lžička, outdoorová útěrka, …. Tyhle věci mají v mém báglu své přesné místo a zpravidla je po návratu z vandru z kletru ani nevytahuji.

Scházím pozvolna z Malého Chabence (1839 m.n.m.) dolů do Sedla Ďurkovej. Asi 100 výškových metrů pod sedlem je útulňa Ďurková. I dneska ji míjím, aniž bych k ní sestoupil. Už po třetí. Uvědomuju si, že vlastně ani nevím, jak ona legendární útulňa vypadá. To mi v tuto cvíli ani tak nevadí, jako mi později vadí to, že jsem si tam nenabral pitnou vodu. Spoléhám se na sníh.

Jak postupuju blíž a blíž k Donovalům, sněhu ale pomalu a jistě ubývá. Už hezkých pár kilometrů není kolem mne souvislá bílá plocha. Na Zámostskej hoľi (1630 m.n.m.) už převládá skála a traviska bez sněhu. A na Latiborskej hoľi (1648 m.n.m) tvoří sníh jen ojedinělé malé bílé ostrůvky oprostřed hnědých trav.

Slunko se zatím drží na úrovni Veľké Chochuľe (1753 m.n.m.), takže by mělo být ještě aspoň hodinu světlo. Nastává čas začít se dívat po místě, kde zalehnu. Stan s sebou netahám, takže rovinka nemusí být moc velká. Ale rozhodně to musí být rovinka. Před měsícem při přechodu Malé Fatry jsem ležel v dešti na úpatí Stohu, pokroucený jak paragraf. Dnes je ukázkové slunečně podzimní počasí a já jsem navíc vybaven nově zakoupenou hamakou, která mi zaručí příjemnější nocování. Předpokládám, že nebude potřeba vázat hamaku, protože to na déšť rozhodně nevypadá a vyspím se v bivakovacím pytli třeba na chodníčku. Stejně ale periferním viděním sleduju smrčky kolem stezky a podvědomě tipuju, kde by šla houpací síť uvázat.

Slunko vklouzlo za boční hřeben vrcholu Košarisko (1694 m.n.m.) a začíná se smrákat. Chci-li se na nocování připravit bez čelovky, měl bych s tím začít nejpozději během pěti minut. Minul jsem Skalku (1549 m.n.m.) po pravé ruce a kráčím téměř po rovném, 100 metrů širokém hřebenu. Tady si můžu lehnou téměř kdekoliv. Ale protože jsem při nocování na hřebenu nezažil noc bez nočního větru, hledám rovinku za nějakým větrolamem – kosodřevinou či smrkem.

Těsně před začátkem stoupání na Košarisko (1694 m.n.m.) je hřeben široký skoro 150 metrů a na jeho severozápadním okraji je přesně na zlomu desetimetrový ostrůvek kosodřeviny, která mi poslouží jako ochrana proti severnímu větru. A je u i dlouhý pás sněhu ze kterého si můžu roztopit vodu na uvaření večeře. Rozhodnuto – nocovat budu tady.

Jde to ráz na ráz – rutina. Nejdřív nabrat do ešusu sníh, zapnout plynový vařič naplno a nechat sníh rozpustit, abych získal aspoň půl litru vody. Pak vytáhnout nepromokavý bivakovací pytel, nafoukat karimatku a zasunout ji do pyle, na ni rozložit můj zimní spacák. Připravit těstoviny na vaření. Odběhnout si vyfotit poslední odrazy slunka na obloze. povečeřet a zapít posledním lokem matonky. Umýt ešus a uložit všechny věci do báglu – medvědi mají sakramentsky dobrý čich. Vyzout boty, uložit je taky do báglu a nasoukat se do spacáku.

Je to nádherný pocit svobody, umět přenocovat téměř kdekoliv a za jakéhokoliv počasí.

V ešusu si nechávám nově roztopený sníh, abych se jím nemusel ráno zdržovat. Bude mi stačit jen zapnout vařič a za pět minut můžu nalít vařící vodu do hliníkového pytlíku s horkou čokoládou – připravil jsem si ji z vojenského MRE balíčku.

Hlava mi čouhá ze spacího pytle ven. Kupodivu se mi zdá relativní teplo. Poslední záchvěvy indiánského léta. Rád si je vychutnám. Dnes to bude určitě zážitek, protože měsíc je skoro v úplňku a vysokohorská krajina je oděna do měsíčního svitu. Pravý úplněk je sice až za tři dny, ale to mi nebrání, abych si nevzpoměl na podzimní „úplňkové“ spaní pod širákem –  s Irčou pod nejvyšší horou polských Tater, Královskou noc na hřebeni za Hošťálkovou, kufrovací úplňkovou noc po vyžumarování propasti Zvonivá jama, ….

Pokaždé, když se v noci budím, měsíc mně příjemně osvěcuje noční krajinu. Když se soukám do spacáku, měsíc je na jihovýchodě. Snažím se najít známé souhvězdí, abych se mohl v noci rychle orientovat kolik je asi hodin, aniž bych se musel dívat na displej mobilu. Ráno až bude čas vstávat, by měl být měsíc na západě, za tamtím bočním hřebenem Košariska (1694 m.n.m.). Počítám s tím, že vstanu za tmy, abych se mohl bez stresu sbalit, posnídat a ještě před svítáním vyrazit na stezku.

I když jsem dnešním putováním poměrně unavený, spím přerušovaně. Ale nevadí mi to. Už delší dobu se snažím poslouchat lépe své tělo. Když se mu nechce spát, přepínám okamžitě do náhradního módu – pozoruji noční krajinu, kombinuji zítřejší varianty cesty, vzpomínám na zaváté cesty, pátrám zda se tu nepohybuje medvěd, hledám souhvězdí, ….

Budím se takto několikrát za noc. Teď ale už nevidím měsíc. Je pořád ještě tma i když krajinu stále osvětlují jasné hvězdy. To je divné. Měsíc už tedy musel zapadnout za hřeben. To by muselo být ale něco po šesté ráno. Vytahuji tedy mobil abych zjistil kolik je hodin doopravdy. Do pytle! Mobil nereaguje! Vypráskala se baterie. A to jsem měl zaplý režim „ultra stamina“. Je to jakási vychytávka výrobce mobilů Xperia, která slibuje lepší schopnosti šetření baterie tím, že v telefonu vypne většinu funkcí a ponechá jen ty základní. Ještě při sestupu z Ďurkové (1751 m.n.m.) mi informační panel na telefonu slibuje 3 dny provozu v tomto nouzovém režimu. A teď, po cca 10 hodinách provozu je mobil mrtvý! Dneska už člověk nemůže věřit ničemu. Třeba jsem trošku nespravedlivý a možná jsem výrazně zvýšil spotřebu baterie tím, že jsem se neomezil v točení a focení.

Každopádně mi nezbývá než vytáhnout náhradní mobil, zapnout jej i bez přehozené SIM, abych zjistil kolik hodin je přesně, zda už vstávat a nebo si ještě schrupnout. Je 3:01! Tak to si ještě chvíli poležím. Ale kde je ten měsíc? Chvíli mi trvá, než záhadu vyluštím – západ je přesně za hřebenem. Kdybych tedy vylezl nahoru, viděl bych měsíc schovaný za kopcem v plné parádě. Vychutnávám si slastně pár závanů relativně vlahého nočního větru a když otevřu znovu oči, vidím na východě světlý pruh oblohy. Svítá!

Soukám se ze spacáku, balím jej do kletru, vyfukuji karimatku, zapaluji vařič abych dal vařit včera rozpuštěný sníh, smotávám bivakovací pytel a vše skládám do báglu tak, abych si na něj mohl pohodlně sednout a posnídat. Do hnědého uzavíratelného hliníkového termosáčku nalévám vřící vodu, pytlík zavírám a protřepávám, aby se čokoláda v prášku co nejlépe rozpustila. Dobře se při tom zahřívají trochu prokřehlé dlaně. Než dobalím ešus a vařič, strkám pytlík s horkou čokoládou do kapsy. V ešusu mi zbylo ještě dvě deci horké vody. Je mi líto ji vylít a tak do ní sypu papírový pytlík velikosti cigarety –  s kávou! Já odpírač kávy, který měl kafe v životě asi 3x! A tak začínám den hříchem :-) Američtí vojáci mají ve svých MRE balíčcích opravdový komfort – horká čokoláda, káva, žvýkačka, toaletní papír, vlhčený ubrousek, sirky, sůl, sladidlo, bujón, …. – to vše mimo snídani, oběd a svačinu. Při vzpomínce na socialistické armádní „kádečka“ (konzervovaná dávka potravin), které měly být obdobou amerických MRE, se musím nostalgicky shovívavě usmívat. Horká čokoláda v kapse příjemně hřeje.

Dožvýkávám kousek uheráku (ten na horách vydrží velmi dlouho, pokud se nesní), dřevorubeckého chleba s oštiepkem a zapíjím to instantní černou kávou. Když dopíjím kafe, načínám horkou čokoládu, které mezitím chládne na pitelnou teplotu. Je mi strašně fajn. Na východě jsou už ranní červánky v plném rozkvětu.

Pokouším se do náhradního mobilu N8 dostat micro SIM ze své Z1. Nechal jsem si pro tuto příležitost v N8 zastrčenou redukci SIM, takže ji jen vytáhnu, vklíním do ni micro SIM a zasunu. Zadám PIN a jsem na příjmu. Jenže – ouha! Redukce sice vysunout lze, ale jen do třetiny. Pak se zasekává a nelze ji vytáhnout úplně nebo aspoň tak, abych do ní mohl vložit SIM. Takže mám plně nabitý mobil bez SIM nebo vybitý mobil se SIM :-( Tohle není dobrá kombinace. Budu se muset obejít hlavně bez mapy, kterou mám právě na vybitém mobilu. Vzhledem k tomu, že mám jít terénem, kterým jsem nikdy nešel, vkrádá se do mého dosavadního klidu troška nejistoty.

Nedopíjím všechnu horkou čokoládu a dilema „kam s ní“ řeším jednoduše – zavírám hliníkový pytlík plastovým zipem a vkládám jej do pravé kapsy své fleece bundy. Aspoň mi bude zahřívat mobil. Nahazuju bágl na chrbát a vyrážím směrem na jihozápad – na můj dnešní první vrchol – Košarisko (1694 m.n.m.). Je to jen 150 výškových metrů, takže se určitě příjemně zahřeju.

Pohledy do údolí na obou stranách hřebene jsou nádhené, úžasné, fantastické, okouzlující, … To moře mlhy s vystupujícími osamělými ostrůvky musím zkusit vyfotit, i když pak na fotografii tak úžasně vypadat nebudou. Nezastavuju a za chůze sahám pro mobil. „Do pytle!“ kleju nahlas, abych si spontálně ulevil. Mobil je z poloviny obalen teplou lepící hmotou – horkou čokoládou. Kde asi udělali soudruzi z USA chybu? No, možná ji neudělali, protože uzavírací alobalový pytlík zřejmě není určen k nošení v kapse. A nebo jsem jej ne úplně dokonale zavřel. Teď už zastavuju. Shazuju bágl a vytahuju hnědý pytlík s teplou čokoládou. Mobil se snažím otřít o sníh ale moc to nejde – sníh je po ránu zmrzlý. Botou vyšlapávám ve sněhové návěji díru, kde sníh rozmělňuju a krystalky sněhu otírám o telefon. Nic moc. Sundávam fleece bundu, abych obrátil kapsu naruby a setřel zbytky horké čokolády o sníh. Ale zdá se, že čokoláda se navěky vpila do fleece podšívky a sněhem ji nevyčistím :-(

Ulepený  mobil, ulepené ruce. Roztápím v dlaních hrudky sněhu a činím dvacátý pátý pokus o očistu. Poslední pokus. Ruce mám zmrzlé jak lední medvěd a ranní tatranský vítr se mi už zdaleka nezdá tak vlahý jako když jsem vylezl ze spacáku.

Jsem asi v půli kopce když míjim po levé straně pomníček. Všechny stopy těch kteří tudy šli předemnou jej míjí, ale já jsem zvědavý a neunavený. Těch pár metrů mi nic neudělá a dozvím se třeba něco zajímavého. Hmmm. Nevím, zda jsem na takový pomník narazil. Je věnovaný pěti chlapům z vesnice v údolí, kteří tady zahynuli pod lavinou, když v lednu 1945 pomáhali účastníkům SNP, kteří se ukrývali kolem Prašivé. Netypická smrt za války, netuctový text pomníčku. Jsem rád, že jsem těch pár metrů ve sněhu obětoval.

Vrchol Košarisko (1694 m.n.m.) nevypadá na to, že bych z něj měl sestupovat šestisetmetrové převýšení. Tedy abych nekecal, sestupuju. Plných třicet výškových metrů. Jenže pak jdu zase po rovince a za chvíli začínám cca 80 výškových metrů stoupat. Stoupat! A nemám mapu, tedy funkční mobil s mapou, takže nevím co mne čeká.  Ani to, kolik kilometrů budu šlapat do Hiadelského sedla (1090 m.n.m.) nebo až do Donoval (980 m.n.m.). Nyní jsem odkázaný pouze na svoji mizernou paměť nebo na turistické ukazatele.

Na Veľké Chochuli (1753 m.n.m.) jsem z Košariska (1694 m.n.m.) po něco málo víc než kilometru pohodové chůze při mírném stoupání. Teď už budu konečně sestupovat! Sestupuju, ale je to takový sestup pro pacienty. Po pravé straně hřebenu velmi pozvolna traverzem občas sestupuju, občas stoupám. Vrchol Malé Chochule (1719 m.n.m.) míjím asi o pětadvacet výškových metrů.

Stejným traverzovacím způsobem putuju až na vrchol Prašivé (1673 mn.m.). Jednoznačně nejhezčí vrchol, který při svém víkendovém vandrování poznávám. Kolem samá kosodřevina a na kamennch mýtinkách je postaveno několik různě vysokých mohyl z malotatranských šutrů. Tohle místo má své úžasné genius loci. Velmi matně si vzpomínám, že ač jsem zde nikdy nestál, četl jsem o něm cosi ve spojitosti se základnou povstalců po potlačení „Slovenského národního povstání“. Pokouším se přivřít oči a přenést se do podzimu roku 1944. Pokud bych se tady někde měl opevnit, postavit bunkr a přežívat zde týdny, asi by to přestala být zábava a hra jako mé dnešní putování. Patina dobrodružství, romantiky a hrdinství by byla setřena dřív než bych se na Prašivou vyplazil. Pokud by mne při mém pověstném „štěstí“ nesejmula nějaká kulka už dole v sedle.

Teď konečně nastává ten dlouho očekávaný sestup. Prvních pár set metrů mírně na jih, pak prudčeji na jihovýchod a nakonec nejvíc a nejdéle na jihozápad – až do Hiadeľského sedla (1090 m.n.m.). Asi tak v půli sestupu potkávám v protisměru starého pána – odhaduju dost přes sedmdesát. Jde bez hůlek a podle báglu tipuju, že jen na jeden den. Zdravím jej a bez zastavní pokračuji. Za dalších 200-300 metrů potkávám starší paní, s hůlkami a malinkým báglíkem na zádech. To bude určitě žena toho pána,ktého jsem před chvílí potkal. Také ji zdravím a přidávám větu o tom, že jim ten výstup nahoru na Prašivou vůbec nezávidím. Paní přitakává a dodává, že to není žádná sranda, zvláště když je jim oběma 155 roků.

Zarazím se a trochu nevěřícně se ptám kolik že jim tedy je? Vím, že není slušné se žen ptát na jejich věk, ale když už s tím paní sama začala, předpokládám, že můj dotaz nebude brát jako nezdvořilý. „… sedemdesiat tri a manželovi osemdesiatdva …“. Nevěřícně opakuju česky “ … osmdesátdva?“ Paní mne ujišťuje „Áno a každý týždeň musíme niekde na túru.“

S neskrývavým obdivem a radostí s paní pár minut klábosím a když se dozvídám, že její manžel každoročně stále absolvuje Jizerskou padesátku, skládám další poklonu. Myslel jsem si, že tak čilý senior nad osmdesát let je pouze můj guru Miloš Zapletal, ale jsem neskutečně rád, že existuje takových jedinců více. Dopřeje-li mi Pán takového věku, moc by jsem chtěl být v kondici s jakou jsem se dnes u obou manželů setkal. Vždyť výstup na Prašivou si odpustí i leckterý můj vrstevník! Mám reálnou motivaci :-)

Jsem v sedle a bez vody. Po sněhu tu není ani památky. Žádný potůček, žádná studánka – po zdroji vody ani památky. Mobil s mapou nefunguje, takže se nepodívám, kterým směrem se vydat, abych nabral zásobu tekutiny. Támhle je nějaká informační tabule. Jdu blíž a čtu „Špaňodolinský banský vodovod“. Připomíná, že tudy vedli povrchovou vodu, kterou zachytávali i z pramenů pod Prašivou. Vedli ji dřevěnými i kamenými koryty skoro 40 kilometrů kdesi ke Starým Horám, kde ji důmyslně využívali pro hornickou činnost. Začali s tím údajně už v roce 1561! To by bylo, abych tady někde nenarazil i po těch letech na vodu!

Ale kde? Kterým směrem se vydat? Už mám docela žízeň. Ha – támhle zakrývají smrkové větve daší informační ceduli, která navíc z dálky vypadá trochu jako mapa. Je to skutečně mapa – je v ní spousta značek, číslic, vyznačených polí a okruhů, symbolů padáků a vlaječek. Do turistické mapy jsou zaznačeny území, kde za války operovaly partyzánské skupiny, seskakovaly výsadky a byly partyzánské štáby. Je to zajímavé, ale přiznám se, že mne v tento okamžik více zajímá voda. Přes změť červených symbolů vidím zaznačené potůčky i několik pramenů.

Kašlu na propagandistické mapy. Rozhlížím se kolem, zkoumám vyšlapané cestičky a chodníky. Po vodě sice ani památky, ale tamhleta stezka vede mírně pod hřeben, zkusím ji prozkoumat. Během dvou minut míjím rozcestník a na něm šipku s informací, že pramen je 10 minut chůze pro svážnicové cestě. Paráda. Bágl zanechávám nahoře a jen s pet láhví se vydávám po vrstevnici na sever.

Skutečně – už z dálky nejprve slyším a po chvíli i vidím mohutný pramen, který se valí korýtkem ze svahu k cestě a volně se rozlévá i po ní. Voda je ledová a čistá. Nejdřív nabírám do dlaní a piju. To je lahoda. Jak málo stačí žíznivému člověku ke skvělému pocitu? Nabírám plnou petku. Vystačí mi určitě na zbytek dnešní cesty.

Kousek za pramenem napravo ud cesty je kamená mohylka s prorezavělou vojenskou přilbo a stejně prorezlým a rozpadlým kotlíkem či ešusem. Zlatý nápis na černé mramorové desce oznamuje, že tady na konci června 1944 seskočila skupina sovětských partizánů, kteří organizovali přípravy na SNP. Představuju si jaké to muselo být skákat v plné polní za tmy do lesa. Sám jsem na padáku skákal pouze jednou – za denního světla, bez zátěže a na rovnou plochu letiště. Ti chlapi museli mít velkou kuráž.

Odpočatý a napojený hážu bágl na záda, sestupuju patnáct výškových metrů pod sedlo a vydávám se po žluté značne na západ. Nemusím stoupat víc než 200 výškových metrů nahoru na Kozí chrbát a pak stejné metry dolů. Po vrstevnici celý Kozí chrbát pohodlně obejdu. Volím pohodlnější cestu proto, že mne začíná pobolívat levé koleno. Už vím, že po osmi hodinách náročnější chůze začne hodně moc bolet.

Před čtyřmi lety jsme tlačili svá horská kola z Hiadělského sedla na Kozí chrbát. Zážitek na který se nezapomíná. Jsem rád, že dnes tu nejsem s kolem a že nemusím přes vrhol. Nestydím se za o, že jej obcházím.

Levé koleno už o sobě dává pořádně vědět. Pobolívá až bolí. Ale já si notuju „Když to jde, tak to de. A když to nejde, tak se musí šlapat a ono to přejde!“ Funguje to. Budu častěji odpočívat, abych nedopadl jako před měsícem na Malé Fatře. A přemýšlím, zda bych neměl ten třetí pokus o Matternhorn vzdát. Jsem na vážkách. Třeba se mi časem podaří koleno dostat do staré formy, budu-li jej častěji zatěžovat a pozvolna zátěž zvyšovat. Tělo si samo řekne, kdy má dost.

Kráčím po žluté značce, téměř kopírující vrstevnici úpatí Kozího chrbátu (1330 m.n.m.). Tak tady někde vedl ten Špaňdolinský bansky vodovod. Tahle stezka občas zařízlá do skály má zhruba 450 let. I dnes to tady působí skoro jako divočina, ale tehdy to musel být pro nevolníky téměž nadlidský úkol tady mýtit stromy, sekat skálu, stavět žlaby. A hlavně vodovod po generace udržovat, aby se nepřerušil příval vody na kterém byly závislé šachty skoro až u Banské Bystrice. To muselo být příběhů. Zkouším se na chvíli vžít do role poddaného, který měl na starosti svůj úsek vodovodu a musel co nejrychleji předat zprávu o jeho poškození k šachtám. Nejkratší stezka po dnešních turistických značkách má přes 20 km, ale před těmi 450 lety to snad ani během jednoho dne zvládnout nešlo. Třeba ale měli nějaký důmyslný systém vodovodní pošty, štafetového předávání vzkazů, jezdce na koních, …

Polozasněný do imaginárních příběhů správců obdivuhodné vodní stavby se napojuju zpátky na hřeben a kráčím opět po červené značce. Táhlým výstupem míjím Handliarku (1208 m.n.m.) a Kečku (1223 m.n.m.). Tady si odpočinu a pojím. Tady už to znám. Když jsme tudy projížděli na horských kolech, měli jsme zde zastávku a chvíli jsme zde lenošili.

Ležím ve vysoké zežloutlé trávě, vyhřívám se na slunci, pochutnávám si na uheráčku, parenici a dřevorubeckém chlebě. Do chladivé vody nabrané z pramene pod Prašivou sypu z MRE pomerančový instatntní nápoj. Příjemné osvěžení.

Zleva, z poza obzoru slyším někoho přicházet s komentářem: „… najprv na kozy a potom na chrbát?“ Míjí mne, Kozí chrbát (1330 m.n.m.) je na opačnou stranu.

Je tu příjemně. Sucho, ani chladno, ani zima, měká tráva, sluníčko, nemám hlad ani žízeň, největší únava už opadla … Je čas se zvednout a posunout se zas dál. Teď už by to se mnou mělo jít jen z kopce. 250 výškových metrů.

Napadá mne, že když mám stále problémy sehnat za rozumniu cenu americké MRE, mohl bych si je zkoušet poskládat sám. Většina pytlíků má alternativu, kterou lze sehnat i v našich obchodech. Sušené maso, žvýkačky, energetické sladkosti, kafe, instatntní ovocný nápoj, ….. Všechno to sice není ve vodotěsném balení, ale to by až tak nevadilo. Za dlouhých zimních večerů se budu muset podívat na energetické a výživové hodnoty jednotlivých MRE menu a prorovnat je s dostupnými alternativami. Pak bych mohl porovnat ceny za jaké je lze pořídit a objem do kterého půjde dané menu vměstnat. V hlavě kalkuluju ty věci, které vím kolik stojí a sčítám. Alespoň orientačně. Hmmm. Tak z toho žádný byznys asi nebude :-( Jestliže originální MRE pořídím za 150 Kč, poskládaný balíček mne vyjde na dvojnásobek.

Scházím z Kečky do „ztraceného údolí“ –  alespoň tak jsem si tohle místo nazval před lety. I když to v pravém smyslu údolí není. Ale úžasně uzavřený prostor to je. Na jeho okraji, když vstupuju z louky do lesa, potkávám hledače s detektorem kovů. Právě cosi doluje svoji polní lopatkou zpoza mechem obrostlého kamene.

Zdravím jej a šprýmovně dodávám „Tady to je marné, tady už nic nenajdeš. Za ty roky to tu je 10x překopané …“ Dívá se na mne trochu nedůvěřivě a pak trochu odměřeně dopovídá „Ja už tu jazdím 10 rokou. Každý víkend niečo nájdem.“ A ze sumky u boku cosi vytahuje. „Toto som našiel dnes!“ a podává mi úžasně zachovalou vojenskou přezku na opasek se znakem Slovenského štátu. Perfetně ji vyčistil, takže mi ihned připoměla přezku jakou jsem musel dva roky nosti já. Ta ale měla na sobě pěticípou hvězdu.

Beru svoji předchozí poznámku zpět a neskrývám nad jeho nálezem slova obdivu. Leží to v zemi 65 roků a po důkladném vyčištění vypadá přezka skoro jako nová. Jediná známlky rezu je v levém dolním rohu ze zadní strany. Chvíli si s hledačem povídám a dozvídám se, že tu toho bude mnohem víc, protože tady skončily dva lehké tanky. Po těch tu už není žádná viditená stopa, ale spoustu projektilů a zřejmě i výbavy tu zaryto do země určitě je.

Před sebou mám Donovaly skoro jako na dlani. Scházím do nich od osady Polianka. A nachce se mi věřit, že na louce, která v zimě slouží jako sjezdovka, vidím se klidně  pást čtyři laně. Moc často na jeleny nenarážím, ale že na ně natrefím právě tady, o bych tedy prohrál všechny případné sázky.

Autobus do Ružomberka, kde jsem nechal auto, mi jede až za půl hodiny. Převlékám potrhané tričko za nepotrhané a zkouším stop. Páté auto mi zastavuje. Mladý pár mne bere až do Ružomberka a ještě si příjemně popovídáme. Skvělý stop :-)

Sestříhané video z dvoudenního putování po hřebenu Nízkých Tater – 8 minut:

https://youtu.be/1dt3cawsKFU?list=PLIQ-Sw6BXCqBbkSZrLIWghEzEqsP6Wovi

Nesestříhané video z dvoudenního putování po hřebenu Nízkých Tater – 26 minut:

https://youtu.be/K4Ur76KODZ8?list=PLIQ-Sw6BXCqBbkSZrLIWghEzEqsP6Wovi

Fotogalerie z dvoudenního vandrování:

Ale – slovy klasika – „Čas oponou trhl a změněn svět“. A slovy mého děda: „Aj na tebe dojde, to ti garantuju“. Každopádně už se Murzílkovi neusmívám a jsem přesvědčený, že mi nemusí nic vysvětlovat.

Navzdory tomu, že už druhý den docela vytrvale prší je za dveřma jeden z mých dvou podzimních svátků (zářiový a říjnový prodloužený víkend). Dochází mi, že Wabi Daněk nedostal před cca třiceti lety „zlatou desku“ za svoje LP Rosa na kolejích jen tak. Jedna z jeho (dvanácti) nejlepších písniček mne nahlodává:

Zas mě to táhne o kus dál,

zas nemám doma nikde stání,

desítky důvodů si sháním,

už abych na cestu se dal. …

Vím, že mám na naší stavbě nekonečný kopec práce a ty 3 dny volna bych dokázal určitě dobře využít ku prospěchu budování domku, ale stejně tak vím, že není radno podceňovat „dobíjení baterek“. I k „dobíjení baterek“ se musí člověk občas přinutit. Není to vždy jednoduchá cesta. A rozličné životní průšvihy mne vyškolily, že ta obtížnější cesta bývá zpravidla hezčí. Zatím jsem pořád ve fázi, kdy se k takovémuto „dobíjení“ rozhodně nemusím nutit.

Zvažuju ale, že bych se možná mohl vnutit k Pípovi, který vyráží do Rakouska na Salzu, ale vítězí zdravý rozum a touha po osamoceném putování. Při něm na mne nemusí nikdo čekat, stejně jako já nemusím čekat na nikoho …

V dešti jsem nebyl na vandru hezkých pár roků. Nemyslím tím, že by mi v při putování nezapršelo, ale to, že odjíždím na výpravu se spaním pod širákem či pod celtou a vím, že mi bude skoro celou dobu pršet. Šlapání v dešti, odpočívání v dešti, ukládání do spacáku v dešti, …. Aspoň si prověřím jak na tom jsem. Koneckonců, z téměř kterékoliv části hřebene můžu být za dvě až čtyři hoidinky dolů v civilizaci. Zabalit to můžu vždycky. Tahle cesta bude navíc rehabilitačně-vigíliová – potřebuju záda namáhat jiným způsobem než standardně a trochu toho bdění spojeného s rozjímáiím mi bude také ku prospěchu.

Projíždím Velkými Karlovicemi. Po vzorně vyasfaltované cyklostezce se prohání spousta lidiček oděných do atraktivního sportovního oblečení, s roztodivnými přilbami, na nohou s kolečkovými bruslemi a lyžemi. Někteří mají v ruce i hůlky. Až ujedou svých pár kilometrů, vrátí se zpět do teplého penzionu, osprchují se, napapají a budu si vyprávět zrušující zážitky z dnešního dopoledne. Uvědomuju si, že jim ale vůbec nezávidím :-)

Auto nechávám ve Varíně prvně na jiném místě než obvykle – na vyštěrkovaném miniparkovišťáku u hlavní cesty, vedle místních stavebnin. Nahazuju bágl, pořizuju památeční fotku s viditelnou SPZ, pro případ, že by tu vůz nestál jak sem doputuju. To, že byl ve zdejším kostele křtěný Juro Jánošík, nepodceňuju :-)

Obvykle zde nasedám na utobus a vezu se do Terchové – do Vrátné nebo Štefanové. Dnes ale zkusím stopovat. Pokud bych nic do 15 minut nestopnul, pojedu jako vždycky autobusem. Dneska mám šťastný den! Druhé auto na které mávám mi zastavuje. Paní mne veze do půli cesty, k poště v dědině Belá. Cestou mi vypráví jak často trávívá silvestrovskou půlnoc s přáteli na vrcholu Malého Rozsutce. Velmi příjemný a milý stop.

Teď zkouším štěstí znovu. Mávám na auta a při tom pokračuju pěšky směrem na Terchovou. Cca půl kiláku mi nic nestaví, ale na konci Belé přibržďuje menší vůz se společensky oděným třicátníkem. Jede z nějakého školení v Žilině přímo na kamarádovu svatbu až kdesi za Zázrivů. Další velmi milý a dobrý člověk. Dneska mám fakt příjemný den. Mladý elegán mne bere na konec Terchové do Bieleho Potoka.

Tady si nechávám zastavit, protože odtud jsem na hřeben Malé Fatry ještě nikdy nešel. Ani nevím, zda tudy vede nějaká značka. Stačí mi náznak údolí mezi dvěma typickými fatranskými skalami. Tam poteče potok a proti proudu potoka se dostanu až někam do sedla pod Rozsutcem. Je hodně pravděpodobné, že cestou narazím na nějakou turistickou značku. A napojuji se na ni dřív než bych předpokládal.

Prší. Drobně, ale prší. Je to takové „siholení“. Mám pončo nahoře v báglu, ale když si jej nasadím, hůř se mi pošlape a hlavně se budu docela potit. Takže budu mokrý nejen shora ale do mokra zpocený i zevnitř. Sundávám tedy i větru odolnou fleecku, balím ji do kletru a kráčím do kopce jen v icebreakerovém tričku. Třeba se ta vlhkost z deště bude na holém těle z trika rychleji odpařovat. Zimu necítím žádnou – je deštivých 16 stupňů – ani vedro ani kosa. Příjemně, pokud se pohybuju a udržuju temparaturu těla na provozní teplotě.

Mimo klasické vandrovní „kápezetkové“ vychytávky typu švýcarská „kreditka“ s nožíkem, nůžkama, lupou, měřítkem, pinzetou, šroubovátky, signálním červeným světýlkem, propiskou a špendlíkem, se učím naplno využívat i svůj mobil, který se rovněž může stát víceúčelovým praktickým pomocníkem. Mám v něm stažené například turistické mapy Čech i Slovenska, takže funguje i bez připojení na internet a přestal jsem díky tomu vozit drahý GPS přístroj i papírové mapy. Mobil je voděodolný (prakticky prověřeno před měsíce při jeho utopení na polské řece Warta) a tak ani nevadí, že prší. Těch pár kapek vždycky rychle setřu, takže na displeji vidím vše co potřebuju. Podívám se asi na Malý Rozsutec (1343 m.n.m.) – čeká mne tedy 743 metrů převýšení.

Občas mezi stromy vidím obzory okolních kopců. Už se z nich kouří. Déšť občas i na malou chvilku přestane a nahrazuje jej občas jen sprcha z větví stromů, když zafouká vítr. A ten fouká prakticky neustále. Takže pokud nešlapu po nějaké mýtince, ani nevím zda prší nebo ne. Na kluzkost kamenů a bahnitost vyšlapaných stezek národního parku to stejně nemá žádný vliv. Ta bude stejná ještě dva dny po dešti. Vnitřní strana spodní části nohavic je už obalena souvislou vrstvou bláta.

Vytrvale šlapu pořád do kopce a občas kontroluju, kolik že mi ještě zbývá vystoupat metrů převýšení. Tady, z jedné z nejvýše položených fatranských osad Podrozsutce (780 m.n.m.), mi na vršek Malého Rozsutce zbývá přesně 563 výškových metrů. No potěš! A zase prší. Potěš dvakrát! Ale mám přesně to, co jsem chtěl. Zase cítím tu horskou opojnou všehochuť zetlelého listí s čerstvým jehličím, kombinovanou s vůní deště a větru.

Dneska mám pocit, že jdu proti všem – jediný šlapu s plným báglem vzhůru a cestou postupně potkávám 20-30 lehkých a opláštěnkovaných turistů, kteří jdou opačným směrem. Někteří toho už mají evidentně dost. Pořád siholí, ani se jim nedivím.

Od Podrozsutca stoupám prakticky nepřetržitě lesem s čím dál častějšími skalnatými a patřičně kluzkými úseky. Pásmo smrků končí v podstatě cca 100 výškových metrů pod vrcholem. Smrky nahrazuje kleč. Kleč a skála. Skála a takřka feratové úseky s řetězy. Studenými a mokrými řetězy. Rukavice z báglu nevytahuju, stejně bych je měl okamžitě mokré.

Myslím si o sobě, že nejsem žádný narcis – selfička si pořizuju jen proto, abych se za dalších (dá-li Bůh) třicet let mohl utvrdit, že mne paměť neklame a já na dotyčné akci skutečně byl. Mám totiž v archivu dost fotek z oddílových akcí, kde jsem být nemohl a vím, že čas je velkým lhářem. A také – občas je vhodné při focení do krajiny zasadit i lidský prvek. A když šlapu sám, těžko tam mohu vyfotit někoho jiného :-)

Konečně jsem nahoře. Zamračeno, zataženo, mlhavo, deštivo, mokro, studeno – ale krásně! Škoda, že jsou tyhle okamžiky absolutně nepřenostitelné. Obtížně pak leckomu srozumitelně vysvětlit, proč se může i v takových okamžicích cítit promočený člověk šťastný a spokojený. Možná je to alespoň trochu i tím, že jej nikdo o ten pocit neokrádá už jen svojí přítomností a může si jej vychutnat úplně sobecky sám, do morku kosti … Přitom je toho úžasného okamžiku kolem tolik, že by se jím mohla nabažit polovina zeměkoule. Nesdělitelné slovy. Třeštící a elektrizující chvilky. Patří mezi nejchutnější koření života. Až mi bude moc let, budu na ně vzpomínat a zasněně si vybavovat jejich chuť a vůni …

Pokus o pár fotek zamlženého nejbližšího okolí. Pomalá procházka chodníčkem kosodřevinou tam a zpět. Vítr, přetékající cáry mlžných chuchvalců a na malý okamžik se rozevírající výhledy tam dolů.

Už bych měl vyrazit dál, jinak tu zchládnu a bude mi pořádná kosa. Vzhůru dolů! Čeká mne prý brutální sestup po řetězech – slovy mladých mužů, kteří mi vykali když mne při sestupu míjeli. Psychicky jsem na avizovanou brutalitu připraven. Rozhodl jsem se, že nic nepodcením a tentokrát nebudu jistě vzrušující chvíle natáčet. To ještě netuším, že právě nyní, o pětset kilometrů dál, podniká nejstarší syn mohem adrenalinovější aktivitu – skok po hlavě dolů z šedesátimetrového mostu, přivázaný za nohy na gumovém lanu. A ještě při tom drží kameru v ruce a skok si natáčí …

Každý si brutální sestup po řetězech představuje jinak, konstatuju, když už jsem pochopil, že tyhle řetězy byly poslední a žádné další už mne při sestupu z Rozsutce nečekají. Ti mladí muži prostě jen notně přeháněli. Klidně jsem to mohl točit :-(

Zato mne oni mladíci vůbec nepřipravili na tu krásu pokroucených a všelijak přírodními živly deformovaných kmenů fatranských smrků. Pastva pro oči, přístav fantazie, galerie opravdových skvostů. Jen je nepřehlednout. Zkouším alespoň pár momentek.

Pomalu ale jistě se blížím k sedlu Medziholie – mezi Velkým Rozsutcem a Stohem. Jdu k němu traverzem kolem Velkého Rozsutce a mimo plantáží ukázkových jalovčinek nacházím i pramen o kterém jsem nevěděl. Je jen cca 400 metrů před sedlem. Nabírám zde vodu na vaření. Protože mám v petce ještě minerálku, plním vodou zavírací igelitový sáček z vojenského potravinového balíčku MRE. Abych jej při další cestě nezmáčkl a voda z něj nevytekla do báglu, dávám jej do ešusu – tam bude po zbytek dnešního putování bezpečně chráněný. Mám radost z dalšího praktichého fíglu, který mi kdykoliv nahradí uzavíratelnou láhev.

Pořád šlapu jen v icebreakerovém dlouhorukávovém triku. Je potrhané, místy zaplátované, ale pořád funkční a příjemné na tělo. Zasloužilo by si možná vyměnit, ale „neopouštěj staré věci pro nové …“. Od začátku stoupání je triko stabilně vlhké od deště, ale ne odporně mokré. Na zahřívajícím těle se plynule dosušuje. Když jsem v pohybu, udržuju si tepelnou pohodu.

Vcházím na traverz kolem Stohu. Umiňuju si, že od této chvíle se budu pečlivě dívat po nějaké rovince, kde bych mohl přenocovat. Ale vím, že jsem kolem této stezky nikdy na žádnou rovinku pro jednoho ležícího poutníka nenarazil. Možná až v sedle Chrbát Stohu.

Mé očekávání je napněno – žádnou rovinku skutečně nenacházím. Lituju, že jsem doma od někud nevyhrabal tu starou houpací síť, kterou jsem vozíval na tábory. Ta by mi nyní fantasticky posloužila – mohl bych spát pohodlně v suchu, zavěšený mezi mohutnými smrky, nad sebou napnutou stříšku z celty-ponča. Dnešek je dalším důvodem abych ji konečně našel a nebo si pořídil novou.

Asi padesát výškových metrů nad sedlem mizí pásmo stromů a začíná holina zarostlá borůvčím. A že tady těch fialových kuliček je! Ani medvědi je nestačili sežrat. Dva kilometry odsud, směrem k Šůtovskému vodopádu, každoročně v únoru nacházím ve sněhu čerstvé stopy až tří medvědů. Ale asi mají toho čučorietkového pasení dost kolem celého Stohu. Na tom by se zde jistě uživily desítky medvědů.

U posledního osamělého smrku nad sedlem se snažím vybudovat relativní rovinku. Musím sebou mrsknout, za chvíli bude tma a to se pak bude makat obtížněji. Mohl bych sice sestoupat o padesát výškových metrů níž, kde rovina je, ale není tam žádný strom, který by mi za větrné noci sloužil jako větrolam a tyč k napnutí ponča. To mi dnes nahradí střechu stanu. Na malou chvíli zalituju, že s sebou nemám stan. Tam dole bych jej měl postavený během pěti minut a měl bych po starostech. Jenže bych s sebou tahal o třetinu zaplněnější a tři kila těžší bágl. A když už jsem si nepořídil vlastní stan v tomto půlstoletí, tak už to bez něj vydržím minimálně do důchodu.

Začíná trochu silněji pršet. To už mám na sobě dávno bundu, abych zbytečně nemrzl, protože teplota s blížící se tmou padá na 6 stupňů. Plus vítr, který tady k tomuto hřebenu neodmyslitelně patří. To je ta odvrácenější strana „větrného toulání“. Ulamuju pár skoro suchých větví a spolu s ostatními, které se kolem smrku povalují v trávě, je vyskládávám tak, abych v šikmém svahu vytvořil alespoň náznak rovinky pro natažení svého spravedlivě znaveného těla. Spodní větvě osamělého smrku volně přecházejí v borůvčí a jsou s ním propletené. Zvedám je, abych pod ně mohl vypnout pončo – poslouží mi jako střecha a zadrží hlavní nápor deště, který se dostane skrze husté větvě. Nafukovací karimatku strkám do žďáráku – bivakovacího pytle – ten by měl zabránit zbytku kapek deště, aby mi ve spánku promáčely spacák. Vzal jsem si letní spacák – komfort do 6 stupňů. No, nevím zda to dnes a tady bude o nějakém komfortu.

Soukám se pod větve a bágl se zbytkem výstroje, kterou nebudu přes noc potřebovat, ukládám do svahu pod sebou, abych v noci nekontrolovaně nesjel mimo improvizovanou střechu. Rozmíchávám v ešusu za studena těstoviny se sýrem, zapaluju vařič a snažím se vše uvést do varu. Je skvělé, že i když kolem fičí vítr, plamen nezhasíná. Nezhasíná ani když jej stahuju na poloviční výkon abych čtvrt hodinky udržoval krmi ve varu a těstoviny byly poživatelné.

Než vše sním, je kolem už regulerní tma. Ne, že by nebylo nic vidět, jsem přece kousek nad holým hřebenem, ale detaily jsou pohlceny tmou. Obrysy stromů i kopců lze rozeznat a bude to tak po celou noc – tady nahoře není skoro nikdy úplná tma. Prší už slabě a živí mne naděje, že přes noc pršet přestane úplně. Na žádné procházky noční krajinou nemám chuť, jsem zaslouženě unavený a těším se jak zalehnu.

Boty jsou zvenčí mokré, ale uvnitř pořád ještě suché. I po celodenní chůzi v dešti. Jsou Irčiny. Kupovali jsme si stejné boty – AKU „Utah“, já jen o číslo větší než ona. Už to je víc než 12 roků co jsme je za drahý peníz pořizovali. Ty moje už používám jen na stavbu – kůže na nich je popraskaná a děravá. Irča ve svých botách vyrážela přece jen méně často než já a ani si je tak neoblíbila, proto jsou stále nepopraskané a zachovalé. Nabídla mi, že si je mohu nechat a já po tom okamžitě skočil. „Utahy“ jsou totiž nejlepší boty, které jsem na vandry kdy nosil. Obstály ve sněhu, bažinách i na skále. Teď si je trochu ztěžka po celodenním lopocení sundávám. Nyní je fakt poznat, že jsou trochu menší než by měly být. I když při chůzi jsem to vůbec nevnímal. Ani je nedávám na noc do báglu, jen je otáčím podrážkama nahoru.

Soukám se do spacáku. Doslova soukám. Bivakovací pytel je úzký a karimatka v něm zabírá dost místa. Spacák se tam vlezl pohodlně, ale moc místa pro mne už nezbývá. Složitým způsobem, který může připomínat epileptický záchvat se pomalu sunu dovnitř. Ruce mám podél těla a z této polohy je mohu posunou i na břicho, dál ale ne. To nevypadá na pohodlný spánek. Ale mimo tohoto negativa si uvědomuju i velké pozitivum: neprší na mne, jsem v suchu, je mi teplo a nemám hlad. Takže celkově dobré.

„Grrrrrrr ….“ – slyším odněkud ze sedla, asi tam jak je pramen. Co to je? Je konec září a jelení říje už začala, ale tohle přece není  jelen. „Hrůůůůů“ ozývá se po chvíli jako odpověď z druhé strany hřebene, směrem od Rozsutce. Je to ale slabší a vyšší zvuk. Klid. Už je ticho, pokud nepovažuju za rušivý element poryvy větru. Třeba to byl jen nějaký zmutovaný jelen. Nemají přece všichni stejný hlas. Je to určitě stejné jako u lidí. Tady těch jelenů je – přece jen při zimním záhrabu tak 2 km odsud pod Stenama mne jedem skoro porazil. „Úúrrrúú…“ zní od Šůtovské strany hřebene znovu silnější zvířecí hlas a od Rozsutca přichází slabší odpověď „Mrůůůů…“. Vím, že strach má velké oči, ale tohle fakt nevypadá na jeleny. To je spíš – medvěd!

Jenomže zatímco mají jeleni říji a dávají to adekvátně slyšet, medvědi se páří snad někdy do půli prázdnin. Co by o sobě dávali takhle vědět zrovna koncem září? Vždycky jsem chtěl vidět (a natočit) medvěda naživo, ale dneska mi to vůbec nepasuje. Jednak se mi skoro vybil mobil, takže jsem jej na noc vypnul a nehrozí, že bych medvěda mohl v téhle tmě vyfotit nebo natočit. A taky tu ležím skoro jak ve svěrací kazajce. Jestliže se medvěd přiblíží a já budu chtít prchnout na strom, potrvá věčnost než se ze spacáku a bivakovacího pytle vysoukám. Tak nevím, zda chci zrovna teď vidět medvěda nebo dokonce rovnou medvědy dva. Naštěstí podle hlasu jsou ode mne relativně daleko – určitě ve stovkách metrů.

Opatrně zkoumám odkud fouká. Medvědi prý mají abnormálně citlivý čich, ze všech šelem jsou v tomto nejlepší. Pokud fučí ode mne přímo na medvěda, už o mně musí vědět a to mručení z jedné a druhé strany je jen upřesňování detailů jak na mne který půjde. Ruku ze spacáku nevytahuju, to by trvalo věčnost, posazuju se a nastavuju ksicht abych zjistil odkud přesně poryvy větru přicházejí … Pokud mne mé smysly nešálí, vane vítr někde od slabšího mručení a to silnější mručení by měl minout o cca 45 stupňů. Jestliže je ale i tenhle medvěd hnědý takovým čichovým odborníkem, mohlo jej přes čenich něco na moji přítomnost upozornit. Jídlo jsem pečlivě snědl, žádný zbytek mi nezbyl, ešus jsem poctivě umyl zbytkem teplé vody, lovecký salám mám pořád vakuově zabalený v igelitu, všechno ostatní jídlo je zavřené v plastové pixli …. Snažím se vybavit vše co o mědvědech vím, ale nejsem si úplně jistý, zda mám správně uloženo, že většinou je slovenský medvěd z 60-90% vegetarián.

U hlavy nechávám čelovku, kterou v případě potřeby budu moci medvědovi posvítit do očí – šelmy prý mají z ohně strach a třeba nepozná, že tohle světlo nepálí a zdrhne. Leda, že by to bral jako výzvu k souboji. Protože prý, když se člověk dívá medvědovi do očí, bere to jako výzvu k boji. Možná, že to s tou čelovkou není až tak dobrý nápad. Raději se zkouším ve spacáku, žďáráku a s karimatkou stulit do klubíčka, abych si ověřil, že to v mém nepohodlném loži skutečně lze. Kdyby na mne medvěd útočil, třeba mi trochu pomůže vrstva kterou jsem obalený.

Přemýšlím jak velký mám strach. Kdyby to byl opravdový panický strach, balím bágl a kmitám odsud. Takhle tady jen trochu odevzdaně ležím, smířený s 25% šancí příštího špatného vývoje situace. Asi bych měl svoji situaci nazývat spíše zvýšenou obavou. Třeba to jsou ale fakt nějací divní jeleni. Při každém jejich dalším dialogu se pokouším ve zvucích najít trochu toho kravského „Bůůůů“ – ale slyším pořád spíš to „Mrrůů..“.

Nechť se dějě vůle Bož! Snažím se zavřít oči a usnout. Nevím jestli mi to budeš věřit, ale mám pocit, že jsem toho moc nenaspal protože ono „Grrrr“ a „Mrůůů“ zní každou chvíli. Uznale musím konstatovat, že se jedná o nějakou vytrvalou dvojku.

Nevím vůbec kolik je hodin, protože hodinky už léta nenosím a mobil jsem si na noc vypnul, abych pošetřil baterii na další den. Zdá se mi, že noční obloha je trochu jasnější, pokud to přes cáry mlhy mohu posoudit. Tak já si ten mobil přece jen zapnu. Uááá – je 5:50! Za chvíli bude svítat. Dneska vstávám obzvlášť radostně. Ode dneška vím, že vždycky, když nebudu sežraný, budu mít důvod vstávat radostně!

Během pěti minut obloha ztrácí tmavou barvu a překrývá ji časně denní mlhavou šedí. Neprší! Jen fučí. Už vidím i do údolí. Čelovku balím do báglu na obvyklé místo. Neztrácím čas balením spacáku – pěchuju jej na dno kletru, na ni dávám halabala vyfouknutou karimatru, utěsňuju to navlhlým bivakovacím pytlem a navrh dávám stejně mokré pončo. Až bude svítit slunko, a já nepochybuju, že dneska slunko svítit bude, můžu se zastavit, odpočinout a rozložím vše, aby to proschlo. Možná že budu na Fatře nocovat ještě jednu noc a tak budu za suché věci určitě rád.

Je kosa. Tipuji pořád těch 6 stupňů. Každou chvilku ohřívám dlaně za krkem a pokud je zrovna nepotřebuju k balení zbytku věcí, zahřívám si je v kapsách. Vytahuju prvně rukavice, které jem si vzal jen tak, pro strýčka Příhodu. Dobře jsem udělal.

Na nějaké vysedávání v mokré trávě a profukujícím hřebenu to není. Budu snídat za chůze. Zahřeju se a ještě urazím nějaký kus cesty. Přikusuju závin a volně sestupuju do sedla, abych po pár metrech začal opět stoupat k Puludňovému grůni (1460 m.n.m.). Nejsem ani v půli stoupání a opět slyším chraplavé „Hrůůůůůůůů…“ Není to úpně z toho místa, kde jsem večer slyšel trochu podobný zvuk, ale o kilometřík dál, ze žlabu v půli Stohu. Tak tohle už samozřejmě jelen je, o tom pochyb nemám. To má blíž ke kravskému bučení.

Pokud to v noci nebyli medvědi, tak jsem si na vlastní kůži prožil zápletku jako vystřiženou z Foglarovy povídky „Nyam, nejlepší z dobrých“ :-) Je světlo, strach už nemá vůbec velké oči. Uvažuju bez stresu a emocí. Ale kdybych si měl nyní vsadit peníze na to, že jsem večer slyšel jelení troubení, nevsadím ani pětikačku. Na tuhle noc zřejmě nezapomenu.

Příboj mlhy se přelévá přes holý hřeben mezi severným vrcholem a južným vrcholem Sten. Skrze mraky probleskuje náznak sluníčka. Intervaly, kdy je krajina osvícena se zvětšují. Prvně v životě si všímám duhy, kterou slunko vyvořilo v oponě mraků na druhé straně chrbátu. Je to něco úžasného. Uprostřed té duhy se pohybuje můj stín. Můj stín! Rychle vytahuju mobil a zkouším to vyfotit. Na první tři pokusy to nevychází, úspěšný jsem až na počtvrté. Ale na té fotce to stejně nebude ono :-(

Po noci na svahu jsem pokroucený jako paragraf. Trochu mne pobolívá levé koleno. To se občas stává. Když jsem se po úrazu učil chodit a nemohl naplno namáhat pravou nohu, dostalo levé koleno brutální zápřah. Asi jsem to tehdy s tou rehabilitací přeháněl, jenže já chtěl tak moc chodit, že jsem jel snad na 200%. Podařilo se, chodím, ale koleno se párkrát do roka ozve. A protože jsem už půl roku nepodnikl podobně fyzicky namáhavou akci (vodní aktivity z léta nelze považovat za fyzicky namáhavé), přišel jeho čas dnes. Není se čemu divit. Včera záhul a dnes zatím poctivé 4 hodiny chůze téměř bez přestávky ….

Dělám si konečně přestávku za Velkým Kriváněm (1709 m.n.m.). Sedám na bágl do závětří mezi skály a dojídám závin, který jsem za chůze nesnědl celý. Konečně je snídaně dokonána. Odpočívám a uvědomuju si, že mne začínají tlačit ty Irčiny boty a že koleno začíná zlobit trochu víc. Znám to. Teď už to bude každým dalším kilometrem horší a horší. Asi jsem přešvihl ten okamžik, kdy jsem měl spočnout.

Tak co, sestoupím do údolí jinudy než ze Suchého. Za Malým Kriváněm (1671 m.n.m.) je Sedlo Priehyb (1462 m.n.m.) a odtud se dá bočním hřebenem přes Príslop (1141 m.n.m.) po značce sestoupit do Doliny Kúr a pak do Krasňan. Odtamtud tu budu mít k autu jen kilometřík či dva. Tak jo. Zkusím to!

Cestou k Prislopu narážím na stezku po které jsme s Pípou nouzově sestupovali z hřebene při našem loňském zimním přechodu. To jsem netušil, že se na ni napojím. Alespoň vím co mne po cestě čeká.

Sestup je leckdy náročný. Dneska ale obzvlášť. Koleno bolí víc a víc a boty tlačí na palce při scházení víc než při stoupání. Odpočívám už každou půlhodinku. Koneckonců nic mne nežene. K autu bych měl dorazit s velkou rezervou za světla a tak si oddychové chvilky užívám. Někdy mám pocit, že po horách chodím jen k vůli těm zaslouženým odpočívacím chvilkám. Tu krásu kolem při nich vychutnávám intenzivněji. Tohle nemá šanci nikdy suplovat žádný televizní kanál Discovery ani National Geografic.

Třeba tyhle chodníky, které slouží zároveň jako koryto horského potoka. Voda může být v nesprávných botách sice nepříjemná, ale chůze řečištěm je prostě nejpohodlnější a nejrychlejší. Ještě že ty Irčiny boty jsou pořád bezvadně odolné vůči vodě. Vůbec nevadí, že šlapu i do pěticentimetrového proudu. Noha tlačí, ale je v suchu.

Konečně se dostávám na horsky-asfaltovou cestu. K nejbližším chalupám to sice asi bude ještě pár kiláků, ale nebude třeba překonávat žádné spadlé stromy či kameny.

Už jsem v osadě Dolina Kúr. U chat a stavení vidím auta. To by možná mohl někdo jet dolů do Krasňan a třeba by se dal stopnout. Koleno už fakt dost bolí. Uvědomuju si, že kulhám jak Joffreye de Peyrac. Třeba to bude mít tu výhodu, že se někdo slituje a zastaví mi. K hlavní cestě do Varína to mám přes tři kiláky. Normálně to je na půlhodinky rychlé chůze, v mém stavu to ale vypadá na víc než hodinu ploužení se. Stop by bod.

Už kolem mne projely tři docela nóbl auta, ale na moje mávání nikdo nereaguje. Potvrzuje se mi moje teorie, že i stopaře berou spíše méně nóbl lidi. A tak si aspoň užívám výhled na fatranského kovboje, který žene své stádo po nasluněné slouce po proudu potoka směrem do Krasňan. Má skvělě vycvičeného psa, který stohlavé stádo dokáže hravě a rychle usměrnit dle bačových pokynů.

Asi kilák před hlavní cestou mi zastavuje menší vůz se psem a čtyřmi mládenci. Skoro vůbec nemluví, ale ochotně se na zadním sedadle smrskávají, abych se tam mohl vsoukat i já s báglem. Jsem jim za ten kilometr vděčný. Další kilák do Varína už musím odpajdat po svých.

Nemohu si nevšimnout trochu populistického bilboardu, který bude mít v zemi Jánošíka jistě přiměřený úspěch. Nejenomže ti zlí politici kradou, ale prochází jim to. Závist. Nezaznamenal jsem zatím téma utečenců, na kterém se dají nepochybně získat také hlasy. Všechny ty mediální zkratky jsou tak pitomé. Kolik bylo v české kauze „Ráth“ politiků, kteří kradli a kolik kradlo nepolitiků a loajálních úředníků či podnikatelů přisátých jak pijavice. Já bych na takový bilboard napsal tvrdou pravdu – „brutálně zkrouhneme rozpočty a mandatorní výdaje aby nebylo co krást a proč uplácet“. Jenže to bych nezískal ani jeden hlas :-(

Podívej se na 22 minutové nesestříhané video natočené během letošního dvoudenního přechodu Malé Fatry:

https://youtu.be/aXfjdeseFHI

Ve Snilovském sedle (1524m.n.m.) je taká hmla, že aj ftáci chodia pešo. Není vidět, kde končí hora a začíná volný prostor. Dazul má svoje backcountry běžky s pásama a já jdu na sněžnicích. Vidíme na další tyč označující chodník pod Velký Kriváň. Z mlhy se doprotivky vynořili nějaké postavy a dovídáme se, že na vrcholu je stejná mlha jako tady. Proto tam ani nejdeme a míříme po červené dál na Pekelník. Orientační tyče jsou nádherně omrzlé vždy jen z jedné strany. Cedule se zimním značením nejsou čitelné.

V sedle Buben (1510) se dál držíme červené, ale po chvíli Dazul na telefonu podle GPS a map zjišťuje, že jsme na zelené. Odbočujeme a hledáme pod námi červenou. Křižujeme zvířecí stopy, ale jinak nic. Sestupujeme, ale za chvíli GPS ukazuje, že jsme už červenou přešli. Korigujeme postup a po vrstevnici po chvíli nacházíme osamocenou tyčku s červenou značkou. Nikde žádné stopy, navigační tyče, nic. Z bílé tmy, která je všude kolem se občas vynoří nějaká návěj, nebo keřík a naruší jinak absolutně jednobarevné okolí. Občas slyšíme hlasy a šustění sněhu, ale nikoho nepotkáváme. Pak nás dochází parta tří kluků. Jdeme dál společně a dovídáme se, že jsou z triatlonového oddílu a znají Klíště. No jo, svět je malý a obzvlášť na horách. Malý Kriváň míjíme, rozhledem se dnes nepokocháme.

Do sedla Priehyb (1462) přicházíme letos vrchem, vloni jsme šli podle tyčí někde uprostřed velkého kuloáru pod námi. A tady nás vloni silný vítr donutil sestoupit do doliny vpravo. Stál a držel jsem se rozcestníku, aby mě to neodfouklo. Letos z toho rozcestníku čouhal jen vršek se šipkama. To je na takovýchto výšlapech krásné, že počasí může naprosto změnit podmínky a taky zážitky.

Za Stratencem (1513) v sedle Vráta (1448) dáváme oběd a pití a rozhodujeme se jak dál . Nakonec uhýbáme na žlutou a budeme pod Suchým traverzovat na druhou stranu. Na první pohled téměř kolmá a neschůdná cesta je nakonec schůdná. Asi po padesáti metrech nacházíme na dlouhou dobu poslední žlutou značku. Tak jdeme podle odhadu a pak podle GPS. Ta říká, že už jsme na značce, ale žádná není v dohledu. V jednou žlabu, kde se tak mírně sypaly laviny mi ujíždí sněžnice a já po hlavě a na boku ujíždím dolů. Po asi 20 metrech se mi podařilo zastavit a když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že je za mnou na stromě žlutá značka. Buď jsou ty značky na kamenech pod sněhem, nebo je to velmi špatně značená trasa. Od značky ke značce odhadujeme směr, kudy mezi keři a stromy dál. V dalším z mnoha žlabů strácím sněžnici. Bez ní okamžitě zapadám až do pasu. Když se ji pokouším znovu zapnout zjišťuji, že šroubek, který drží přesku je pryč i s matičkou. Po chvíli hledání nacházím černou matičku, ale šroubek ne a ne najít. Musím si pomoct jinak. Vytahuji nouzový špagát a přesku musím přivázat. Vypadá, že bude držet. Když jsem si nasadil batoh, tak jsem naposledy pečlivě prohlédl svoje stopy a ejhle mám i ten ztracený šroubek. Sněžnice ale drží a já chci co nejrychleji z tohoto žlabu, takže schovávám šroubek a jdu za Dazulem, který na mě čeká za stromy.

Sněžnice mají nevýhodu v traverzu, že spodní noha je příliš zatěžovaná a plocha sněžnice nutí vytáčet nohu po svahu. Před koncem našeho traverzu už pravou nohu téměř nejsem schopen položit tak, aby se mi noha v kotníku nevyhla až na doraz. Bolí to ale nejde s tím nic dělat. Snažím se odlehčit hůlkami a netrpělivě vyhlížím konec, nebo aspoň změnu sklonu.

Na červenou značku vedoucí ze Suchého se dostáváme trošku pod rozcestníkem, ale to nám vůbec nevadí. Jdeme po vyšlapané cestičce a noha je v pohodě. U rozcestníku Javorina uhýbáme na zelenou (nevím proč, ale celou cestu říkám modrá) a za vrškem Kopa hledáme místo na přespání.

Nacházíme pěknou rovinku, Dazul začíná hrabat místo na přespání a já stavím vodu na čaj. Je jen asi 40cm sněhu, který vyhrabáváme lopatou a tím nám vznikne takový dvojhrobeček do kterého si lehneme. Kousek dál ještě kopeme díru pro oheň. Je nad nulou, taje a všechno je mokré. Asi po 15 minutách se nám podařilo společnými silami rozdělat pěkný oheň. Je něco po 17 hodině. Za chvíli bude tma, začínáme vařit večeři – Houbovou omáčku s těstovinami. Do žďáráku zalézám poslední po osmé.

Ráno je zase mlha, trošku se ochladilo, v noci chvíli sněžilo. Protože je brzy ležíme a povídáme si. Pak to musí jít rychle – ze spacáku, obléct, sbalit posnídat a vyrazit.

Jdeme pohodový hřebínek až k rozcestníku Sedlo Brestov. Tam začíná sešup dolů. Je to díra dolů a chodník je cik cak. Dazul na běžkách vyjíždí šikmé cik caky jak mu to výjde. Po prvním sešupu jdu dolů lesem, Dazul to objíždí naokolo po cestě. Dole se setkáváme a pokračujeme společně po pěšině, která nás dovede na širokou cestu, kterou bych tak vysoko v NP rozhodně nečekal. Po ní jdeme až do Varína. U auta dáváme dohromady sněžnici – šroubek a matička fungují lépe než kousek špagátu. Nasedáme a asi před 13 hodinou jsme doma.

Tímto bych chtěl poděkovat Mirisovi, že nakoupil velmi dobré sněžnice. Jsou pevné, lehké a dobře se v nich chodí. A navíc se ukázalo, že jdou nouzově jednoduše spravit. A to byl můj už druhý ztracený šroubek přesky tuto zimu. Ten první je ale zase jiný příběh.

Malá statistika 2.dne – sestupu k autu do Varína: Celková vzdálenost: 8,53 km. Doba přesunu: 2:07:11. Průměrná rychlost: 4,02 km/h. Maximální rychlost: 12,24 km/h. Průměrné tempo: 14:55 min/km. Nejvyšší tempo: 4:54 min/km. Maximální výška: 1088 m. Minimální výška: 399 m.

(Dazul) Nízké Tatry jsem částečně přecházel už třikrát a vždy společně s Irčou. A tak jsem přirozeně doufal, že se mnou vyrazí i nyní, protože letos vycházelo „prodloužené“ říjnové volno až do úterý.  Navrhoval jsem, že abychom zkusili pohodově přejít tyhle nádherné hory nejprofláknutější trasou z Telgártu na Chabenec. Ke cti své ženy musím konstatovat, že mi rovnou řekla – vyrazím až jak se budu cítit a podle toho jaké bude počasí.

Ale protože v tenhle čas bývají Nízké Tatry asi nejkrásnější v jakémkoliv počasí, rozeslal jsem zvadlo na tuhle akci dovnitř našeho společenství a vyvěsil na náš web – třeba se někdo rád na přechod Tater přidá.

Mám trochu špatné svědomí, protože na stavbě je šíleně moc práce a já si jedu trajdat po horách. Ale cítím, že už to potřebuju. Mám odzkoušeno, že své „baterky“ musím dobíjet v pravidelných intervalech. Vyrážím tedy i sám. Je 2:40 sobota ráno a nasedám do auta. Vyrážím směr Valmez, Bumbálka, Makov až do Brezna.

Nedělá mi problém vyrazit na tento typ akce sám. Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že správná porce samoty člověka vnitřně očišťuje. Dobrovolná samota není nic špatného. Na mne osobně má spíše pozitivní účinky. Nejsem nikým rozptylován a mohu bez přerušení přemítat o všem co je právě potřeba. A vždy je o čem přemýšlet. Takové osamocené putování je svým způsobem vigílie. Neplýtvám energií na nepodstatné tlachání, nikdo na mne nemusí čekat (a já nemusím čekat na nikoho), postupuju vpřed svým přirozeným tempem, odpočinu a zastavím kde mi je libo, ……

Za nejrizikovější na takovéto akci považuju cestu autem. Dnes budu víc než 4 hodiny řídit sám, navíc po tmě a nedospané noci. Musím se neustále kontrolovat, abych nezaklimbal, abych nepřehlédl neosvětleného chodce, nepotkal šíleného protijezdce nebo nesjel mimo cestu.

Jsou 3 hodiny ráno a stojím na benzínové pumpě SHELL ve Valašském Meziříčí. Tankuju tu úplně sám, přesto ke mě okamžitě přikvačí obsluha a až vtíravě mi nabízí pomoc.  Snažím se slušně ale jasně odmítnout, protože čerpání phm patří k činnostem, které chci provádět sám. Obsluha neustále mele, snad aby řeč nestála, něco o dotaci kterou je doporučený (dražší) typ benzínu podpořen a briskně to přepočítává až do částky, kterou tato dotace dělá na jednoho obyvatele ČR včetně kojenců. Musím uznat, že pán to má velmi dobře naučené, ale teď, ve tři hodiny ráno na něco takového nemám vůbec náladu.

To by mě zajímalo jestli těch 237 kilometrů do Brezna zvládnu v časovém limitu 3:24, který mi ukázaly Mapy.cz. Nejsem totiž příliš dobrý řidič. Mí kamarádi a příbuzní ví, že jsem pouze řidič z donucení. Ale dnes se mi to hodí, můžu se i jako „řidič z donucení“ samostatně dopravit do Brezna :-)

V Dětském bezbariérovém centru Březiny se koná velká akce RoveZoom – celých 6 dnů. Ještě než jsem se šel před cestou prospat, jel jsem, jako správce DBCB, na zavolání do srubu odzkoušet topení. Topení topí! Doufám, že i vše ostatní poběží jak má. Respektive mne nenapadá, co vše bych mohl udělat proto, aby se nic nepokazilo.

6:25 jsem v Brezně. Takže jsem tu jízdu, včetně tankování, přešvihl proti výpočtu jen o cca půl hodinky. To jde. Jsem sám se sebou spokojený. Dával jsem si větší rezervu.

Díky tomu stíhám autobus, který jede v 6:30 a jsem už (cestou trochu prospaný) v 7:58 v Telgártu. V tento čas je už zamlžené svítání nastartováno naplno a já se bez zastavování vydávám po zelené značce na brutální stoupání – víc než kilometrové převýšení. Rozcestník ukazuje že na KRÁĽOVEJ HOĽI (1946 m.n.m.) bych měl být za 3 hodiny 15 minut. Tedy v cca 11:15, nebudu-li příliš odpočívat, fotit či se jinak kochat. Uvidíme a hlavně ucítíme!

Procházím kolem zamlženého telgárského kostela a hřbitova – dýchá na mne poetika Jakubiskových filmů šmrncnutá poetikou Balkovsko-Křižanovskou (narážím tím na fantastický film POKOJ V DUŠI, který se točil někde kousek odtud). Připadám si jako zasvěcený poutník, který prochází důvěrně známou, ale přesto neznámou krajinou v očekávání dalšího niterního prozření a smíření.

Krajina pode mnou je jako moře tvořené mraky. Vyčnívají z něj ostrůvky vrcholků kopců a nejvyšších smrků. Čumím na ten zázrak jak malé děcko i když doopravdy vidím tak maximálně na  50 metrů.  Jsem ale nabitý energií, respektive cítím jak se ty moje „baterky“ plynule dobíjejí. Je to něco jako životodárná energie. Špatně se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil. Kráčím vzhůru dost svižně a mám pocit, že se v tomhle tempu nemůžu nikdy unavit. Vím, že to je bláhové, ale už minimálně půl hodiny svůj názor neměním :-)

Je docela nepříjemné, že se potím. Venku je strašná kosa, ale na těle se mísí vlhkost z potu se syrovým chladem nízkotatranského podzimního lesa. Rukáv frísky už mám mokrý od stírání potu z čela a taky rukávcový šátek můžu skoro ždímat, protože jej používám na utírání čela jako nějaký ručník.

Dívám se dolů a vybavují se mi slova Jána Dubašáka (četl jsem je na jakési informační tabuli), který v době druhé světové války neměl ani patnáct roků a líčil “Videl som ich obich, aj Ribbentropa, aj Goringa.Zvedavosť mi nedala.A tak sme sa motali okolo telgártskej stanice, keď prišiel vlak z Ríše. Parádny vlak! Spredu pár opancierovaných vozňov, páni však sedeli v luxusných vagónoch. Tu vždy vystupovali, hoci z Vernára mali bližšie aj do Pustého Poľa, aj do Muráňa. Lenže vo Vernári nemali takú veľkú odstavnú plochu ako u nás , v Telgárte.Tu ten ich vlak vždy stával na štvrtej koľaji. Nikto k nemu, pravdaže, nesmel, strážili ho vo dne v noci.Páni vystúpili, nastúpili do áut a viezli sa smerom na Pusté Pole.Na ceste každých päťdesiat metrov stál jeden nemecký vojak a jeden slovenský žandár!Vtedy sme sa už nedostali ani na Vogelov chodník – dodnes sa tak volá podľa vojnového správcu revírov Vogela, neskôr ho partizáni popravili kdesi na Jesenských holiach.Chodieval som ten chodník čistiť aj s chlapcami, aby sa panstvo ľahko dostalo k posedom pri poli s ovsom. Odtiaľ pálili na zver.. Zväčša len počas ruje, im totiž šlo len a len o trofeje, počul som, že mäso rozdávali ľuďom v dedine. Vždy tu bol cirkus najmenej dva týždne. A dnes? Po starom kaštieli v Pustom Poli Niet ani stopy, Ribbentropova milenka je mŕtva (* zabil jí její vlastní syn, kterého splodila s Ribbentropem) a či toho jej podareného syna prepustili z basy, to ja veru neviem.“ Bezkydy jsou na ukrývání zběhů, zbojníků a partyzánů dobré, ale doliny Nízkých Tater jsou pro tyto účely ještě lepší. Dokážu si představit, že bych se zde i v dnešní době dokázal ukrývat hodně dlouho. 

Během první hodinky chůze potkávám tři skupinky čechů. Dohromady asi 8 lidí. Je poznat, že u nás bude v úterý státní svátek (slováci 28.října neslaví) a tudíž si hodně lidí udělá prodloužený víkend. Tak jako já.

Jdu sám, pohybuju se proto relativně rychleji. Ne že bych byl rychlejší, ale odpočinek jednotlivce se vždy protáhne na kratší dobu než odpočinek větší skupiny, která se podřizuje dle prastarých a těch nejlidštějších pravidel tomu nejslabšímu jedinci. Zatím jsem v čele všech dnešních poutníků. A vzdálenost mezi mnou a nejbližší skupinkou čechů se pomalinku zvětšuje. Utvrzuje mne to v dominující akčnosti jedince vůči i malé skupince.

Moc mi pomáhá zkušenost, kterou jsem nabyl při svém prvním přechodu Nízkých Tater s Jerrym Jirouškem. Myslím na něj a posílám mu pozdrav do skautského nebe, kde zcela bezpochyby pobývá. Tehdy, před čtyřmi roky, jsme občas sešli z cesty a „ztráceli čas“ hledáním té správné stezky. Dnes jsem toho ušetřen. Je s podivem, že se mi vybavují známá místa i situace tak živě z doby, kdy jsem tudy šel prvně. Dnes neřeším žádné dilema. Váhám-li, vyrážím tam, kde mne to intuitivně táhne. Zatím vždy správně.

Převýšení na Kráľovu hoľu je 1046 metrů. Naprosto brutální stoupání na pouhých šesti délkových kilometrech! Každý krok je zasloužený, z každého správného došlápnutí mám úžasnou vnitřní radost. Radost z toho, že pořád ještě můžu :-)

Kalhoty, nohavice či gatě už mám nad kolena mokré, protože tráva je vysoká a obalená neznatelně tající námrazou. Při každém kroku a otření se, část námrazy ulpí na látce a díky zvýšené tělesné teplotě roztává. Tu vlhkost nelze nevnímat. Jen doufám, že to na mně uschne dřív, než se dostanu do pásma sněhu. Nerad bych, aby mi pak kalhoty zmrzly. To není moc příjemný pocit. I když i na něj se dá postupně zvyknout.

Boty mám, bohužel, už také úplně mokré. Navlhaly postupně. Nejdřív potem zevnitř a z ničeho nic i tající jinovatkou nasbíranou z namrzlých travin a keřů, kterýma se musím prodírat. Už cítím jak se mi v botě přelévá z jedné strany na druhou směska potu a proniklého sněhu.

Na Kráľovej hoľi leží zabarikádovaní dva kluci s holkou. Dorazili sem z Košic. Asi jim není úplně po chuti mne pustit dovnitř jediné volně přístupné, malé místnůstky, ale jsme na horách. Tady platí pravidlo, že se musí vždycky všichni všude vejít. Nehodlám zbytečně přijít o zdraví, když si můžu spočnout v závětří a relativně teplém prostředí. Shazuju propocené merino triko a oblékám si to jediné suché náhradní tričko, které s sebou nesu. Na něj navlékám propocené a nahoru oblékám větru odolnou mikinu. Najednou mi je výrazně tepleji.

Ještě do sebe naláduju pár krajíčků chleba s loveckým salámem, pár loků vychlazené minerálky a pak hned šup na mráz. Brrrr! Kombinace mlhy s mínusovou teplotou a fičícím větrem není moje nejoblíběnější prostředí. Ale uklidňuju se, že jsem už párkrát zažil několikanásobně horší kombinaci a zatím to vždy ve zdraví přežil.

Pořádnou zastávku si dopřeju až v útulni na Andrejcovej. Mohl bych tam dorazit kolem třetí hodiny a to už tam pravděpodobně nikdo nebude, takže budu mít celou boudu sám pro sebe. Uvařím si něco teplého, chvíli lehnu a než dorazí ostatní, zvednu kotvy. Už se těším.

Zatím ale pořád šlapu v bílé mlze, křupkavém sněhu a přehlušujícím větru. Jdu po tyčích. Vůbec si nepřipouštím, že by mohly vést jinde, než se chci dostat. Napadá mne, že tahle asi nějak musí vypadat „slepá důvěra“ :-)

Zdejší hřeben Nízkých Tater je posetý množstvím kamenů, skalisek a skal bizardních tvarů. Umělecký dojem umocňuje námraza, která tuhle jedinečnost podtrhuje. Zkouším to fotit, ale vím, že to stejně bude jen slabý odvar skutečnosti. A možná to je tak dobře. Kdyby fotografie dokázaly zachytit všechno, asi bych se už nenamáhal odzkoušet ty zázraky vůkol na vlastní nohy.

Na útulni Andrejcová jsem úplně sám – aby ne, ti kteří tu dnes přespávali jsou už na cestě a ti kteří zde dnes hodlají přespat jsou zatím dost daleko za mnou. Do setmění zbývají ještě 3 hodiny a tak tu nebudu přespávat ani já. Jen se v poutnicky uklizené útulni trochu osuším, uvařím jídlo a pošlapu dál. Do sedla Priehyba (1190 m.n.m.) to je z útulně (1425 m.n.m.) na mapě sice jen pouhých 6 kilometrů, ale musím nejdřív vystoupat na Veľků Vápenicu (1691 m.n.m.). Mezi nejvyšším a nejnižším bodem téhle trasy je vzdušnou čarou dvoukilometrová vzdálenost a tak budu muset sestupovat těch 501 metrů „přenížení“ v docela prudkém svahu. „Ó kolena, kolena nechť přiblíží se k jezeru“ mi vyskočí okamžitě v hlavě, když jen pomyslím na ten brutální sestup s plnou polní, který mne za pár hodin čeká. Zatím mi kolena docela slouží, ale už vím, že s přibývajícím věkem se po cca deseti hodinách chůze začínají ozývat. No uvidíme jak to bude dnes.

U útulně Andrejcová je nezamrzající voda, ale mám ještě víc než tři čtvrtiny láhve minerálky a tak nabírám jen do ešusu, abych si uvařil těstoviny alá guláš. Sundávám si promočené boty, ždímám ponožky a snažím se je při vaření trochu vysušit na horkém ešusu. Moc si od toho neslibuju, ale už mám odzkoušeno, že v náročných podmínkách je důležitá sebekázeň a přiměřená naděje :-)

Umývám ešus, když přichází k útulni manželský pár středního věku, který zde bude spát. Než jídelní misku doumývám, už doráží další skupinka, se kterou jsem jel v autobuse z Brezna do Telgártu. No, zdá se, že tuhle noc bude útulna zcela zaplněna. Nahazuju bágl a vydávám se v čvachtajících botách na západ – směr sedlo Priehyba. Než vyjdu po stezce kosodřevinou na hřeben, potkávám další dvě skupiny, které míří do útulně. Jsem rád, že budu mimo ten srumec, který tam zákonitě nastane. Byť má své nezanedbatelné kouzlo setkání spřízněných duší, vychutnám si podzimní noc na horách jinak.

Na Velkou Vápenicu šlapu převážně sněhem. V něm mi boty neuschnou. Uvědomuju si, že téměř třičtvrtiny dnešní cesty jsem pořád brouzdal sněhem. A někdy byl trochu roztátý a tudíž mokrý. To mohly vydržet jen málokteré boty. Potěšilo mne, že nejsem sám, kdo má obuv promočenou. Při krátkém hovoru v Andrejcové jsem zjistil, že oba příchozí jsou na tom úplně stejně. Mimoděk si tak uvědomuju, že asi stejně nastává čas, abych si koupil kvalitní kožené boty do hor. Vydrží-li mi 12 roků jako ty minulé, tak už si na důchod koupím maximálně jedny :-)

Sestup s půlkilometrovým „přenížením“ z Velké Vápenice do sedla Priehyba je skutečně náročný. A – moje kolena na to reagují docela negativně. Ale co, ještě kousek a tam si spočnu. Říkám si to v kratších a ještě kratších intervalech, po každém zasavení. Lepší už to nebude, uklidňuju se a zase kmitám dál.

Konečně jsem v sedle. Od doby, kdy jsem tu byl naposledy se udála pro mne pozitivní změna – postavili tu stříšku a pod ní stůl s lavicemi, aby znavení poutníci mohli spočnout. I přespat se tu dá – na širokém stole a nebo na kamínky vysypané podlaze. Vítr profukuje otevřeným odpočívadlem, ale v tuto chvíli mi to vůbec nevadí. Vařit už nic nechystám a brzy ráno vítr většinou moc neduje, takže mi neuhasí plamen vařiče.

Je šest hodin a tma už začíná přebírat vládnu nad krajinou. Až nyní si uvědomuju, že se v noci posouvá čas z letního na zimní. Budu sice spát o hodinku déle, ale taky budu pravděpodobně o hodinku méně šlapat, protože zítra bude tma už v pět hodin. Vůbec se mi to nehodí. Raději bych se za tmy balil a prošlapal se do jasného dne než abych přestal putovat k vůli tomu, že už nevidím na stezku. Nejsem si tak úplně jistý, že tyhle časové posuny mají skutečně pozitivní ekonomický dopad. Nějak se mi tahle hra na všemocného člověka, který dokáže hýbat i s časem, nezamlouvá.

Umiňuju si, že vstanu co nejdřív, abych zítřejší časový handicap nějak vybalancoval. Už pár roků se budím automaticky kolem páté hodiny a předpokládám, že tomu nebude jinak ani zítra.

Sundávám boty i mokré ponožky a soukám se do spacáku. Může být tak před sedmou hodinou. Kolem tma jak v pytli, ale při čelovce zřetelně vidím, kterak z mokrých bot stoupá pára. „Hmmm, tak to bude zítra při obouvání hodně velký masakr!“ zamručím si sám pro sebe. Boty pro dnešek nedávám usušit do spacáku, protože v něm budu spát ještě další dvě noci a nechci jej mít zbytečně navlhlý zevnitř. Smiřuju se s tím, že boty budou ráno jako beton :-(

Svítá nějak dřív, ale záhy mi dochází že se udál časový posun. Za tmy už tedy nevyrazím. Ze spacáku se mi navíc vůbec nechce, byť venku není žádná velká kosa. Ale jen tak polehávat mi přijde jako zbytečné mrhání času.

Nejdřív zapaluju z večera připravený vařič, abych si uvařil vodu pro horké kakao z vojenského balíčku MRE. MRE (Meal, Ready to Eat) je klasická vojenská dávka, kterou fasují vojáci v zahraničních misích. Jsou to dehydrované potraviny určené do bojového nasazení. Někomu se zdá, že tomu odpovídá také jejich chuť. Mně to ale chutná (díky tomu, že to jím jen několikrát do roka), má to stejnou chuť jako hotová jídla české výroby, která se už dají koupit v prodejnách sportnovního vybavení. Určitě MRE nelze upřít to, že z nutričního hlediska je skladba jednotivých denních menu potravin vyvážená a plní potřeby i mého vyhladovělého těla.

Tkaničky od bot mám jako dráty. Na botách je z větší části vrstvička ledu nebo alespoň námraza. To je daň za to, že jsem boty nedal na noc k sobě do spacáku. Zkouším dát alespoň do pravé boty nápoj z MRE zalitý horkou vodou. Aluminiový sáček je tvárný a zajíždí do boty jako by byl stvořen jen pro tento účel. Nedělám si naději, že mi botu vysuší, ale spoléhám na to, že ji alespoň rozmrazí a možná i trochu zevnitř zahřeje.

Jdi! Pořád jdi! Neustále se pohybuj! Jen tak můžeš zimě utéct. Mám to za ty roky odzkoušeno – během dvou hodin se do zmrzlých bot pomalu vleje teplo a budou čvachtat příjemněji. Pokud ovšem nezastavím. Nezastavím! Tedy možná zastavím, ale jen tak na chvilku, abych nestačil vychladnout. Ze sedla Priehyba (1190 m.n.m.) to je na první dnešní kótu Kolesárová (1508 m.n.m.) převýšení 328 metrů na 2 km, přičemž víc než polovina stoupání je na prvním půl kilometru. Čeká mne fakt brutální rozcvička. Tohle zatížená ale má výhodu v tom, že teplota v botách pomalu a neustále stoupá.

Začíná vycházet slunko a ranní červánky dělají krajinu ještě krásnější než je. Napadá mne, že k vůli takovýmto impresionistickým okamžikům jezdí lidi na dovolené k moři. Tam mají navečer červánkové západy zadarmo. Slunko potápějící se do moře je nádherné. Proto asi jezdí k moři skoro všichni. Ale mně se líbí podnikat věci, které každý nepodniká. Není v tom žádný pocit výjimečnosti, jak by se mohlo na první pohled a povrchně zdát. Je v tom jen pocit, že takovou krásu nikdy nemůžu naplno vychutnat, pokud si ji nezasloužím, pokud se k vůli ní pořádně nezapotím, pokud nenašlapu patřičný počet kilometrů, pokud se k ní neprobolím skrzevá vrzající kolena, pokud ji nepromrznu …..

Cesta ubíhá. Na Kolesárové (1508 m.n.m.) jsem v 7:30. Uvědomuji si rozdíl v tom když slapu sám a když nás jde víc pohromadě. Liší se to téměř ve všem co mne napadá  – rychlost, odpovědnost, energie, akčnost, volnost, vytrvalost, rozhodování, ….. Ve většině případů mi vychází, že samotnému poutníkovi je na cestě lépe, snadněji a rychleji dojde kde si umíní, kdykoliv může měnit i dílčí plán, nevydává zbytečně energii na prázdné plkání a  nemůže se spolehnout na nikoho jiného než sám na sebe.

Stop! Cítím pach krávy! Tady? V tomhle smrkovém lese prorostlém kosodřevinou? To je přece nesmysl! Leda, že by …. Jelen! Jasně, tady někde musí být jelen! Tenhle pach může být jenom od jelena. Zastavuju a zatajuji dech. Oči skenují každý kousek lesa na který dohlédnu. Jde to víc zleva. Opatrně se obracím, abych byl k „tomu“ čelem. Znovu prohledávám každou píď prostoru přede mnou. Nic. Ale pořád a silně „to“ cítím. Mobil mám připravený k natáčení a pomalu postupuju po pachu. Ha! Tady ve sněhu je několik čerstých stop jelena! Takže tu byl! Neviděl jsem jej, ale byl tu a můj nos mne nezklamal! Stejně postupuju skoro čtvrt kiláku pomaleji a mobil nepouštím z pravé ruky, byť  stopy jelena mířily na jihozápad, zatímco já mířím na západ.

Kolem je spousta mražených borůvek, které nestačil nikdo otrhat. A tak si jich nezřízeně dopřávám já. Vůbec to není špatné. Občas narazím na borůvku už skoro rozmraženou, ptotože na ní pere ranní slunce. Je taková – taková vodnatá, s málo výraznou chutí. Ale ty borůvky ze stínu, ty přemrzlé, ty jsou mnohem chutnější.

Napravo mám včera i dnes fantastický výhled na panorama Vysokých Tater. Zkouším to fotit, ale vím, že tohle nedokážu zachytit sebelepším fotoaparátem. Na to bych musel mít techniku která bude vážit rozhodně víc než můj bágl ale stejně bych zachytil pouze barvy. Chyběla by mi ta syrovost rána kořeněná občasnými teplými slunečními paprsky, ta mrazivě vlhká vůně krajiny, ty zvuky ticha vůkol. Ukládám to alespoň do své RAM :-)

Kolem půl desáté si dopřávám pořádně odpočinku v sedle pod Homolkou. Dávám si matonku a vychlazené jablko. Kolem je nesdělitelná a nepřenositelná nádhera. Mezi ostrůvky ojíněného sněhu je naprosto odlišný svět od toho kousek vedle, na přímém slunci. Napadá mne, že jsem ráno udělal hodně dobře, když jsem se namazal jakýmsi krémem, který mi zbyl z nepodařeného výstupu na Matternhorn. Má nějaký brutálně vysoký RH-faktor a nosím jej s sebou v lékárniče. Jen jej moc nepoužívám. Ale ráno jsem si uvědomil, že se budu pohybovat skoro ve dvou tisících a pokud se nenamáznu, musím si za zbývající tři dny spálit ksicht.

V botách se mi už zase pomalu přelévá voda. Ale je mi už teplo a doufám, že to vydrží až do večera, kdy bych chtěl zkusit dorazit až na Štefánikovu chatu pod Ďumbierom. Rozhodl jsem se, že obětuju 10 EUR a věci si tam přes noc vysuším, dopřeju si teplé sprchy a ráno vyrazím na další cestu jako znovuzrozený. Je to trapně mastňácké, stydím se za to, ale bude to moje odměna pokud tam dnes skutečně zvládnu dojít. Je to spíš méně pravděpodobné. Před čtyřmi roky, jsme šli z Telgártu na Štefánikovu chatu 3 dny a pokud bych to chtěl zkrátit o 1 celý den, musel bych si asi pořádně máknout. Pokud to nezvládnu, aspoň nebudu žádný mastňák a turista, protože se přece dokážu bez zhýčkaného přenocování na chatě obejít :-)

Hups. Šuch. Šláp … Je to neustálá škola. Při každém kroku neustále podvědomě přemýšlím zda je potřeba došlápnout na támhle ten kámen celou plochou podrážky, nebo do sněhu raději zaseknou patu či se hladkému vlhkému kořenu raději vyhnout, protože bych sebou sekl na zem. Každý krok spouští složitý vyhodnocovací mechanizmus v mém mozku. Mechanismus pracuje naprosto spolehlivě, protože na tenhle hladký a mokrý kořen stromu jsem šlápl s tím, že bych to měl ustát – a skutečně jsem to ustál. Algoritmus totiž vyhodnocuje i to, zda se po došlapu jen odrazím nebo zda budu chvíli stát a asi i to, zda je kolem něco čeho bych se mohl podvědomě zachytit, kdych přece jen padal. Zatím šlapu bez jediného pádu. Ale několik nečekaných uklouznutí jsem absolvoval i dnes. Naštěstí bez ztráty kytičky. Děkuji Velkému programátorovi za ten software který mi uložil do mozku. Jsem jeho nejvděčnější uživatel.

Z levé strany do mne pere slunce. Opírá se do ostrůvků borůvčí na pravo od uzoučké stezky. Sluníčko z borůvčí svými posledními záchvěvy tepla pozdního indiánského léta doluje nádhernou vůni. V zastíněných částech cesty omamná vůně mizí a stále zelené keříčky zavoní zase až na prosluněných ostrůvcích a oázách.

Je 15:30 a šlapu z Čertovice (1238 m.n.m.) na Štefánikovu chatu (1728 m.n.m.). Před sebou mám prý 3:25 hodiny tůry. Hmmm. Tak to, když půjdu bez zastávky (což samozřejmě nedám) tak tam budu nejdřív pár minut před sedmou hodinou. To znamená šlapat dvě hodiny po tmě. No, fakt nevím. Jediné co vím stoprocentně je, že jsem cestou chytnul „vlka“. A to jsem pamětliv slov své ženy, že pokud jej nechci chytit, nemám pšoukat. Takže zatím ani prd a „vkl“ je stejně tu. Jsem dobrý kandidát na indiánskou přezdívku „Tančí s vlky“.

Známky stmívání jsou jasně patrné. Nebude to dlouho trvat a noc je tu. Potkávám proti sobě aspoň 20 turistů, kteří míří ze Štefánikovy chaty na Čertovicu. I kdybych je neviděl a neslyšel, stejně bych poznal, že kolem mne prochází. Tím, že jdu po horách už druhý den, nemytý a nečesaný, zvykl jsem si na aróma svého zpoceného těla. Vše co vybočuje z tohoto normálu, můj nos velmi citlivě registruje. A tak cítím už na pár metrů dopředu drahou vůni turistů a turistek, kteří se ráno před výšlapem pod Ďumbier zlili parfémy tak, že ani po osmi hodinách ten odér nevyprchal. Ani jedna z těch vůní mi není nepříjemná. Ale stejně mám nutkavý pocit, že každá z nich je tady, na Rovienkách a Lajštrochu jednoznačně cizopasná, nepřirozená a deformující jediněčně přirozenou vůni krajiny. Prostě tu tohle parfémové aróma nepatří. Mate moje čichové buňky. Přebíjí vůni před chvílí procházejících jelenů, nahřátých mechů, borůvčí i kosodřeviny. Před dvaceti lety jsem v horách na tolik navoněných lidiček nenarazil. Asi to je i nějaká nová zbraň proti medvědům, kteří jsou prý údajně na čich hodně citliví. A taky podle takových vůní poznám, že dotyční „šampóni“ a „šampónky“ spali na chatě, ke měli teplo a pohodlí ve kterém hrála vůně nepominutelnou roli. Nemám nic proti navoněný lidem. Koneckonců také jsem si několikrát koupil nějaký vonný sprej, jenže se mi zdá, že zrovna do téhle krajiny nepatří. Že to narušuje přirozenou vůní hor. Ty  voní úplně jinak než nejsmyslnější vůně od Diora. Také jsem zaregistroval, že ti kteří hezky voní, většinou zdraví „dobrý den“. Na horách jsem  zvyklý na „ahoj“, „nazdar“ i „čau“. Na „dobý den“ jsem si pořád nezvykl.

Mám toho v půli svého putování Nízkýma Tatrama poměrně dost. Padá na mne únava a už se těším až zalehnu do spacáku. V podstatě si můžu lehnout kdekoliv. Hřeje mne fakt, že jsem na to připravený. Během 10 minut jsem schopen nafouknout karimatku, nasoukat spacák do žďáráku, boty do báglu a vklouznout do pelíšku. Přes tyhle moderní tkaniny se žádný vítr nedostane. Noc můžu v nouzovém režimu přečkat skutečně téměř kdekoliv na trochu rovné pěšině nebo kousek od ní. Ale podvědomě cítím, že bych chtěl doputovat k Štefánikově chatě. I kdybych měl zalehnout vedle ní.

Napadá mne, že přes značnou únavu jsem šťastný člověk. Jak asi bylo tomu, kdo tuhle trasu procházel úplně poprve? Co je mé malé trápení proti těm, kteří prošli tyhle hory napříč ještě bez turistických chodníčků a stezek. To byl skutečný a nefalšovaný „přechod“! Musela to být neskutečná rachota probíjet se mořem neprostupné a všudypřítomné kosodřeviny, hledat cestu mezi skalnatými srázy, zkoušet zda mne udrží zrovna támhle ta větev, které se musím prdržet, abych nezklouzl po svahu dolů ….  Tenhle člověk by tu měl mít pamětní ceduli a o něm by měly být sáhodlouhé odstavce v turistických průvodcích, jeho potomci by se jím měli dodnes pyšnit. S ním bych chtěl promlčet celou noc u malého ohníčku.

Z noci na Štefánikově chatě mám rozporuplný pocit. Před 4 lety jsem zde platil za přenocování 10 EUR, dnes jsem vyplázl 16 EUR. Nárůst o 60% během 4 let se mi zdá relativně vysoký, ale na návštěvnosti chaty to zcela určitě poznat není. Obsluha je tradičně příjemná a hezká. Nicméně jsem v přepočtu těch cca 450 Kč za přenocování a snídani na chatě, obětoval především k vůli tomu, abych se mohl osprchovat v teplé vodě – a mohl tak vypudit toho chyceného „vlka“. Jenže, problém je v tom, že teplá voda teče až od 20:15. A tak se sprchuju, do víc než půli těla, ve studené vodě tekoucí z pod Ďumbieru.

První snídaně se na Štefánikově chatě podává až sedm hodin. Druhá v osm. Samozřejmě, že volím tu v sedm hodin. To už ale stepuju před zavřenou „jídelnou“ s nabaleným báglem, nazutýma botama a natěšenou dušičkou. Hned, po zblajznutí párků s hořicí a vypití chutného čaje, neotálím a vyrážím na svůj třetí den putování napříč Nízkými Tatrami.

Mířím podél tyčí na nejvyší horu Nízkých Tater – Ďumbier (2043 m.n.m.). Nepamatuju si, že bych tam někdy stál, takže dnes to bude můj první výstup.

Rozhodl jsem se už včera, že třetí den putování bude odpočinkový, takže se budu snažit lelkovat, kochat se, často odpočívat, hodně fotit mobilem a nasávat tuhle jedinečnou a neopakující se atmosféru. Předpokládám, že můj výstup těch 315 metrů převýšení na jednom kilometru rozhodně do žádné knihy rekordů nezapíšu.

Nainstaloval jsem si do svého mobilu textový editor s možností diktování. Přišlo mi to jako dobrý nápad, že bych takto mohl během chůze zachycovat nápady, myšlenky a postřehy, které bych jinak zapomněl. Jenže – jako vždy – teorie a marketingová presentace je věc jedna a moje pokusy o převedení do praxe je věc druhá – diametrálně jiná. Pln dojmů diktuju do aplikace v mobilu geniální myšlenku, která mne napadá jednou za dva tisíce let. Úžasné. Až bude čas, tak ji rozvinu, ještě lépe naformuluju a pak zapracuju třeba do textu písničky nebo nějaké úvahy. Stop. Dodiktováno. Mobil chroustá a google zpracovává. Raději se ještě podívám, jak je diktovaná formulace převedena na text. ???? Čumím jak kateřinický puk z firmy Gufex – na displeji je: „Fu fu fu fu fu fu fu fu fu …“ Ale já jsem přeci diktoval … Cože jsem to vlastně diktoval? Prchavá myšlenka je vytěsněna naplno běžícím software vyhodnocujícím jak správně došlápnout. Ale stejně jsem si jistý, že i když při stoupání na Ďumbier docela funím, do mobilu jsem rozhodně nediktoval žádné fu fu fu. Asi za to může všudypřítomný horský vítr, který svým fičením přehlušuje citlivý mikrofon mobilu :-(

Vrchol Ďumbieru je úžasný. Trochu mne sice znepokojuje, že přicházím po tyčích do oblasti, která je oddělena dřevěným zábradlím označujícím zapovězený prostor, ale není tady žádný Ochránce přírody ani člen Horské služby, takže rychle mizím do „povoleného“ území a považuju tenhle trapný incident za vyřízený.

Vrchol si zaslouží alespoň malé spočinutí a vydechntí. Snažím se protáhnout levé koleno. Začíná trošinku zlobit. Ale nevadí, budu ještě častěji odpočívat. Dnešní den jsem stejně vyhlásil jako odpočinkový. Tak si jej alespoň pořádně vychutnám.

V sedle Poľany (1873 m.n.m.) pozoruju stádo kamzíků. Nedaří se mi dopočítat kolik  jich je přesně. To ale nic nemění na nesdělitelném zážitku, kterým jsem právě obdařen. Tak blízko jsem se ke kamzíkům ještě nikdy nedostal. Prvně v životě slyším jak vypasený kozel chrochtá – skoro jako prasátko. Fakt. Jako malé prasátko.

Na kótě Kotliska (1937 m.n.m.) asi obědvám – oblíbený lovecký salám s chlebíkom. Bašta, které jsem se pořád nepřejedl. Ležím na nahnědlé vysokohorské trávě a pozoruju krajinu. Jen cca 1,5 km přede mnou je Chabenec (1955 m.n.m.) – legendární kopec při jehož přechodu na podzim v roce 1944 umrzlo víc než 80 bojovníků SNP (Slovenského národního povstání). Tady někde jsem naplánoval sestup do civilizace.

Ššššššššš … jedu po zadnici s báglem na zádech dolů. Žádný pád či nešťastná náhoda, ale prachsprostý úmysl. Vysušená a slehlá podzimní tráva tvoří ten nejpřirozenější „trávník umělé sjezdovky“.  Sklon svahu kolem 50 stupňů nemůže evokovat nic jiného než pokus o „sjezd po prdeli“. Žádný náraz na skryté skalisko se nekoná. Sjíždím maximálně po 50 metrech. Větší rozjezd bych neubrzdil. Sestup do Lomnisté doliny (cca 600 metrů „přenížení“) je mnohem rychlejší než jsem čekal :-)

Tak tady žádná turistická značka nevede. Zkoumám mapu – minimálně 2 km vzdušnou čarou než narazím na žlutou turistickou značku. To znamená možná i 2 hodiny chůze  „alá první kolonizátor“. Nespěchám, Dneska mám odpočinkový den. Slíbil jsem si jej.

Měl bych jít kolem památníku předmichovského komunistického poslance a novináře Jana Švermy. Za necelý měsíc to bude 70 roků, co tu někde umrzl při pokusu o přechod Chabence. Zmrzl po té, co mu někdo z jeho osmi soudruhů – spolunocležníků čornul přes noc jeho boty a on musel šlapat v malých botách, které mu daroval jeden z vojáků paradesantní brigády. Moc toho o Švermovi nevím, ale i když to byl komunista, dokážu si představit, že zrovna s ním bych si měl o čem povídat. Třeba jen o tom proč odmítl (jako potentát) odletět zpět do SSSR. Připouštím, že i někteří komunisté mohou být sympatičtí.

Asmolovova chata je pro mne osobně malým podvodem. Na mapě jsem omylem a znaven přečet Solomonova chata. Podvědomě, aniž bych cokoliv o tomhle místě věděl, jsem si uložil informaci, že se jedná o chatu nějakého bohatého předválečného slovenského žida, který tam trávil své chvíle odpočinku. Jenže jsem záhy zjistil, že to je velký omyl. Není to žádné židovské jméno, nýbrž jméno nějakého ruského kapitána, který měl v malé dřevěnici sídlo svého štábu v letech 1944-45. Byl to velitel partyzánské bojůvky po potlačení SNP.

Muselo to tu být brutálně drsné, protože na malé loučcě před dřevěnicí je nepravidelně rozeseto několik hrobů – v drtivé většině „neznámých partyzánů“. Spal jsem párkrát i na hřbitově, ale dnes prvně na mne působí místo násilné smrti tak silnou negativní energií. Vím, že tady nocovat nebudu. Tma tu je za chvíli, ale pokračuju dál po proudu potoka Lomnistá.

Za půl kilometru narážím na památníček, kde je napsáno, že zde zemřelo několik neznámých partyzánů v polní nemocnici, kterou příslušníci SS vyhladili. Uff. To je ponuré místo. Jak se dostanu domů, musím si o zdejších tragických událostech zjistit nějaké podrobnosti. Vím, že SS byli elitní vojáci, kterým německá armáda s oblibou přidělovala ty nejtěžší úkoly a že sami vojáci se nebáli smrti a toužili se osvědčit a splnit těžké bojové úkoly. Nicméně v tomhle terénu ohraničeném skalami nebylo až tak těžké uhájit přístupové cesty i kdyby se SS plazili ledovým potokem. Partyzáni byli zcela jistě vyčerpaní, ale stejně se mi nezdá, že by ve střízlivém stavu dokázali zaspat přepadový přesun desítek těch jejichž ctí byla věrnost (Meine Ehre heißt Treue).

Za další 4 km chůze cítím dřevěnici. Do dnešního dne bych nevěřil tomu, že lze cítit lidské obydlí, ale na 50 metrů jsem jej ve tmě bez čelovky zaznamenal ač jsem zde nikdy nebyl. Dvěvěnice má ve štítu desku s vypáleným názvem „Studená chata“. Nikde nikdo a tak tu rozhodně přespím. Otevřená předsíň mi poskytuje závětří i ochranu před rosou či sněhem.

Úterní ráno šlapu Lomnistou dolinou dalších 6 km po proudu potoka do civilizace na autobus.

Štěstí mi přeje. Přicházím s 20 minutovou rezervou před odjezdem do Brezna, kde mám zaparkované auto. Vedle autobusové zastávky to voní zatoulanou vůní mateřídoušky. Tohle žádný parfém od Diora nemůže nahradit.

Do autobusu „nastupuje“ pomocí zdvihací rampy vozíčkář v doprovodu osobní asistentky. Prvně v životě poslouchám nepřetržitých 30 minut pořád dokolečka „Baba a mé. Baba áááááá. Aááá. Bababa.“ prokládané nepravidelným tleskáním. Osobní asistenka má implementovaný nepřirozený úsměv a trpělivě občas prohodí  „No tak …“. Mají můj obdiv. Oba.

Tak jsem přešel hezký kus Nízkých Tater – za čtyři dny se dají zvládnout podélně skoro celé. Mám ze svého putování úžasný a obtížně sdělitený pocit. Nádhera. Dobité baterie. Ticho. Zadostiučinění. Výkon. Soběstačnost. Nové objevy.Tulácká krása. Větrné toulání. …..

————————————————-

Nesestříhaný videofilm ze čtyřdenního podzimního putování po Nízkých Tatrách:

http://youtu.be/m4KbxpICPEg?list=PLIQ-Sw6BXCqBbkSZrLIWghEzEqsP6Wovi