Po několika letech vyrážím letos na „přechod“ Nízkých Tater ve dvou. Operativně přizpůsobuju počet dnů a tedy i výchozí místo. Využíváme volna (čtvrtečního státního svátku v ČR) a páteční „dovolené“ k prodlouženému víkendu. Mirisa nabírám do auta na protějších pasekách v 2:58. Cesta do Ružomberoku trvá cca 2,5 hodiny a v 6:02 nám odjíždí vlak do Liptovského Mikuláša. Nějaká časová rezerva k tomu, takže vyrážíme tak akorát.

Ještě před Velkýma Karlovicama nás staví hlídka Policie ČR, takže časová rezerva přichází fakt vhod. Okamžitě mi naskakuje prastaré rčení: „Policajta viděti, uměle vytvořený problém tušiti!“ Ale tenhle policajt je patrně „naše krevní skupina“ protože si všímá báglů v kufru a ptá se kde vyrážíme. Když slyší, že do Tater, odpovídá že nám závidí, že bude bezvadné počasí i když už tam je sníh … Tohle je běžná silniční kontrola a i nesvítící pravá parkovací žárovka není důvod k neadekvátní represi. A tak, když se s náma policajt loučí „Ať se vám to vydaří“, automaticky upřímně odpovídám „Příjemnou službu!“ Ještě nikdy jsem tohle policajtovi neřekl. Traumata z dob před roky 1989-90 jsou ve mně podvědomě stále zakořeněná i po těch desítkách let.   

Do Ružomberoku přijíždíme s rezervou cca 25 minut. V klidu zavazujeme pohorky, nasazujeme bágly a kupujeme lístek na rychlík do Liptovského Mikuláše. Ve stanici jestě stojí osobák, který tam taky jede, ale my máme v plánu rychlík, na který navazuje autobus do Liptovského Jána. Ve chvíli, kdy MIris vyplázně několik eur za obě jízdenky, z reproduktoru oznámí úřední hlas, že náš rychlík má aktuálně 20 minut zpoždění a že se to ještě může změnit. V hlavě mi bleskurychle sepne informace, že kdybych tohle hlášení přeložil do češtiny, znělo by: „Děkujeme, že jste si připlatili za to, že nestihnete autobus a ten další, kterým pojedete vás doveze o pět kilometrů níže, takže pošlapete minimálně o hodinu déle ….“  Cca 180 km přes hranice bezproblémově zvládáme s dostatečnou rezevou a na těch jediných 30 kilometrech vlakem (rychlíkem) chytneme 20 minut sekeru. Už je mi jasné, proč se vlakem cestuje tak málo. Mirisovy encyklopedické informace o průměrném zpoždění vlaků v Japonsku (uvádí je ve vteřinách) mne v tom utvrzují :-( Bemocně, odevzdaně a nespravedlivě tiše šeptám hodně neslušný rým: „Slováci …“ i když tuším, že v Česku to je v bleděmodrém stejné.

Z Liptovského Jána, Jánskou dolinou jsem na hřeben Nízkých Tater ještě nestoupal. Od Štefánikovy chaty nás dělí cca 17-18 km a 1100 m převýšení. A pak dalších cca 300 výškových metrů na Chopok. Převážnou část dnešního dne tedy budeme jen soupat. Vzhledem k tomu, že moje fyzické aktivity mimo práce na lešení se od zimního přejezdu Velké Fatry sestávaly v podstatě jen z raftování na Bystřičce, několika plachtění na střediskové plachetnici a splouvání Sanu, je dnešní potulka nejnáročnější aktivitou. Je víc než jisté, že dnes žádné oslňující „sportovní“ výkony nepodám. Snad mne za to nabuzený Miris neprokleje. Dneska, pravděpodobně i zítra a pozítří to u mne bude hodně „na pohodu“.  

Ale zatím pořád šlapem po asfaltové cestě. Na to, že tu je zákaz vjezdu, se mi zdá frekvence osobních aut relativně vysoká. Do chvíle kdy míjíme Stanišovskou jeskyni to ještě chápu – přece jen to je nějaký ten kilometr, který je nutno zdolat po svých. Ale auta nás míjí i po dalších kilometrech.

Po pravé straně, pár metrů nad úrovní cesty, míjíme pár temných otvorů na úpatí skály. Shazuju bágl a už se drápu nahoru. Mé „speologické období“ není zapomenuto :-)  Podle mapy tohle není Jaskyňa zlomísk, protože tyhle díry na mapy.cz, které mám stažené v mobilu, zaznačeny nejsou.

Nalevo míjíme Stanišovskou jeskyni, evidentní turistický tahák. Není to vůči téhle jeskyni spravedlivé, ale předrevoluční zážitky ze dna Diviačí, Velké Peňažnice, Zvonivé, Zomboru i Jelení propasti na Plešivecké planině nemůže jen tak nějaká jeskyň či propast přebít.

Šlapeme proti proudu úžasného nízkotatranského potoka Štiavnica. Některé úseky jsou splavné a mám nutkání těmi bílými vodami mezi ostrými skalisky na pálavě proplout. Ale asi se to nesmí. Auta ano, kola taky, ale lodě nejspíš ne. Budu to ale muset zkusit zjistit. V tišinách je vidět nejmenší kamínek na dně, tak úžasně čistá voda tu je. O pár kilometrů výš, při doplňování zásob vody, plníme vak a plastovou láhev přímo ze Štiavnice. Jsem si jistý, že z tohoto potoka se ani jeden z nás nepokadí.     

Lesní cesta vede většinou podél potoka a je schovaná pod vysokými smrky, ve stínu. Asi by se dalo i napsat, že tu je takový ten vysokohorský chlad, ale Miris i já jsme už dávno uložili bundy do báglů a jdeme jen v tričkách. Na zádech se potím, vůbec nemám pocit, že by mi bylo chladno. Dokuj se nezastavím, zima mi určitě nebude.

Strop smrkových větví se rozestupuje a blátivo-kamenitá cesta nás přivádí na údolní mýtinu z leva ohraničenou vykácenou strání jejíž obzor končí o 500 metrů výš. „Tak tam by se mi škrábat nechtělo“ povídám Mirisovi a oba přitom víme, že během pár hodin budeme muset zdolat dvojnásobné převýšení. 

Napravo míjíme roubenou chatu. Cedule u dveří hlásá: „Klub seniorov HS – majetok urbárského pozemkového spoločenstva Liptovská Porúbka“. Úžasně umístěná chata. Vykácené úbočí zaručuje delší slunečný den, upravené okolí evokuje skalku v zahrádkářské kolonii. Originálně řešený grilovací rošt na čistě uklizeném ohništi – vyrobený z ohnuté karisítě.

Odpočíváme – dopolední svačinka na tomhle nádherném místě chutná obzvláště skvěle. Vytahuju maminčiny plátky rozmixovaných sušených jablek a Miris kontruje obdobnou pochoutkou obohacenou kokosem, srolovanou a na koncích namočenou do jakési polevy. Mňam! 

Naše oddychové pauzy jsou přiměřené. Přemýšlím jestli bych je dělal stejně dlouhé, kdybych šlapal sám. Nejspíš bych si některé protáhl jiné zkrátil, takže ve výsledku bych na tom byl zřejmě stejně :-)

Když kráčím po místech, která dobře znám, nemusím se moc dívat pod nohy. Ale uvědomuju si, že dnes mám na tomhle treku většinou oči nasměrované k zemi. Pečlivě skenuju koridor před sebou abych se vyhnul kaluži, kořenu, balvanu … a medvědímu hovnu. Chtělo by se mi napsat „hovínko“ (což zní méně vulgárně), ale to velké růžové před námi je fakt hovno. Velké. Za jiných okolností by to mohlo působit jako nechutnost, ale evidentně je čerstvé, neokoralé. A protože je tmavě růžové, zdá se, že medvěd je býložravec, který papal převážně brusinky a nepatrně borůvek. Borůvky kolem míjíme, brusinky očekávám o pár set výškových metrů výš. Nevím kolik kilometrů je teritorium nízkotatranského medvěda, ale jsem si jistý, že ještě pár kilometrů jím budeme procházet. 

Potok Štiavnica má každou chvíli jiný ráz. Nejvíc se mi líbí, když dravě protéká mezi skalisky, schovaný v zeleném porostu vysokých smrků, borůvčí a mechu. Romantická idyla jako vystřižená z hodně starého románu. Ale takhle naživo to není žádný kýč, to je nádherná realita kvůli které šlapu už pátou hodinu „v plné polní“. A že je mi fakt dobře.   

Ve stínu pořád ještě vysokého lesa je nalevo schovaná „koliba slůžící pre každého ako útulok …“ – tady poobědváme. Vytahujeme vařiče a připravujeme si teplou stravu. Miris nudlovku a já BDP (bojová dávka potravin – když jsem byl na vojně, existovaly jen KDP (konzervovaná dávka potravin) – ale tohle se dnes dá jíst). Pro AČR to vyrábí firma Hamé a i když tomu jisté vychytávky MRE (obdobný balíček vojáků USA) chybí k dokonalosti, vhodil jsem do báglu dva balíčky. Na plánované 3 dny bych s dvěma BDP měl vydržet. Ohřívám si maso naložené v hrášku, Ještě jsem se toho nepřejedl a opravdu mi to chutná.   

Doplňujeme vodu a stoupáme táhlým žlebem zvolna na hřeben k Štefánikově chatě. Křižujeme potok, míjíme první kosodřevinu. A taky „medvědí políčko“ – rozhrabané drny pod kterými medvědi hledají nějaké proteiny. Podlet oho, co je rozhrabáno, se zřejmě hodně namakají a nebo jsou jen dost mlsní. 

Často zastavujeme – začalo pásmo brusinek. Než to medvědi sežerou, hrábneme a vychutnáváme si plnou dlaň červených bobulí. Škoda, že tohle u nás na Valašsku moc neroste.

Teď nás čeká zatím nejprudší stoupání na naší cestě. Na 190 metrech vzdušnou čarou musíme vyšlapat 75 metrů převýšení. Proti vzdálenosti vzdušnou čarou se naše stezka na desítce zatáček o třetinu prodlužuje a icebreakerové triko vlhne znatelněji.

Konečně – 1729 m.n.m. – Štefánikova chata. Při svých přechodech Nízkých Tater jsem zde dvakrát spal a tak už vím, že ji začali stavět v roce 1924 a makali na ní čtyři roky. Ale už v roce 1902 stála nahoře na Ďumbieru útulňa ze které je dnes jen ta nepřehlédnutelná hromada kamenů.

Na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2046 m.n.m.) vede odsud přímá stezka značená tyčemi. Ale nesmí se po ní chodit. Minule jsem po ní sice na vrchol vyšlápl, ale to bylo aspoň 30 cm sněhu. Tahle cesta se totiž může používat pouze když je aspoň patnácticentimetrová sněžná pokrývka. Je to ochrana proti zvýšené erozi. Na Ďumbier se dá samozřejmě vystoupat, ale místo přímých 600 metrů je potřeba obcházet po 2,2 km stezce vedoucí po kamenech, kde eroze nehrozí.

Míříme po červeně značené trase k Chopku (2024 m.n.m.). Líčím Mirisovi jak jsem tudy před skoro desíti lety putoval se Smerfem. Byl to tehdy můj první skialpinistický přejezd po mém druhém narození. V těchto místech jsem to už fyzicky nezvládal a bylo mi jasné, že na Chopok nemám šanci dojít. Vybil se mi mobil, Smerfovi taky. Nouzově jsme tedy sestupovali k Srdiečku, kde – jak jsme doufali – pro nás dojede autem Irča, která mezitím lyžovala na druhé straně hřebene. Ve chvíli, kdy u Štefáničky přistával (pro méně šťastného jedince) záchranářský vrtulník se nám Irča nemohla dovolat …    Prostě – nezapomenutelná akce.

Dnes mám síly o poznání víc, ale vyhřívací zastávku na plochém balvanu si neodpustíme – poslední záchvěv indiánského léta je zřejmě právě teď. Na sluníčku se oddychuje příjemněji než pod mrakem. Miris má oči jako ostříž, upozorňuje mne na sviště, kterého omylem nazývá hrabošem. Než vytáhnu mobil, abych sviště natočil, už je mezi balvany. Ale jeho charakteristický ohon jej prozrazuje. Strkám mobil do temné škvíry mezi kameny – snad něco natočím … Nevím, zda může svišť pokousat a tak riskuju, že přijdu o část pravé ruky :-)

Za vrcholem Dereše (2003 m.n.m.) je spousta „mužiků“ – kamenných věžiček, které tu z dlouhé chvíle procházející poutníci postavili. Některé jsou velké na tři šutry, jiné dosahují metrové výše. Vypadá to hezky. Ale řekl bych, že to možná trochu narušuje geomorfologické procesy tady na hřebeni Nízkých Tater. I když nedaleká sjezdovka se zdá být mnohem brutálnějším zásahem do krajiny.

Vypravuju Mirisovi, jak jsem kousek odsud několikrát potkal stádečko kamzíků. Ale procházíme mlžným mrakem a tak asi nic neuvidíme … Vidíme! Před námi na obzoru se objevu rozmazaná silueta rohatého kamzíka. A vedle druhá. A třetí … Napočítáváme jich 38 !!! Tak tolik kamzíků jsem na volno ještě neviděl. Škoda, že se nevejdou do jednoho záběru :-( Fotím, točím, měním stanoviště a doufám, že se aspoň jeden záběr nebo fotka povede. Třeba Miris s kamzíky :-)

Zdá se, že až k útulni na pod sedlom Ďurkovej nemáme šanci za světla dojít. Takže nouzově přespíme na nejbližší rovince – narážíme na ní mezi sedlem Poľany a vrcholem Poľana (1889 m.n.m.). Asi si užijeme vysokohorského větříku, ale máme žďáráky a tak by tahle noc nemusela být náročná.

Při posledních náznacích světla (a tady nahoře se stmívá později než dole) nafukujeme karimatky a spolu se spacáky je vkládáme do žďárských pytlů. Mezitím se nám na vařičích ohřívá voda na večeři. Já si v ní ohřívám rajskou s masem a těstovinami z dnešního balíčku BDP a pak si z téže vody dělám čaj. Teplé jídlo je v předzvěsti studené noci důležité. 

Napapaní a napojení, bez potu setřeného hygienickými ubrousky (součást BDP) ležíme ve spacácích a pozorujeme hvězdy. Jasný měsíc je přesně v dorůstající půli a obdarovává nás příjemným osvětlením nejbližšího travnatého hřebene. Soustřeďuju se na nejjasnější hvězdu, Během chvilky opravuju sám sebe – tohle se pohybuje, tohle není hvězda. Asi letadlo, protože se to pohybuje rychleji než družice. Ale letadlo to také nemůže být! Takový ostrý obrat by letadlo ani družice technicky nemohly zvládnout. Takže co to je? Svítící předmět pohybující se nad úrovni mraků opisuje trasu mnohoúhelníku. Ovál či kruh bych chápal, ale lichoběžník či kosočtverec? Že by dron? Tohle už si nemůžu nechat pro sebe. „Mirisu, vidíš támhletu hvězdu? Napravo od toho mraku. Zkus jí chvilku pozorovat. Zdá se mi, že se pohybuje. A pohybuje se nějak divně. Co to může být?“  „Ty brďo! Hvězda to není, letadlo taky ne …“ odpovídá po chvilce Miris. Takže co by to mohlo být? Vrtulník? Neslyšíme hukot motoru. Meteorologický balón? Že by létal osvětlený? Pták s čelovkou? ….

Asi po desíti minutách mne napadne pozorovat jinou „hvězdu“ – no tě pic! Chová se úplně stejně!!! A další hvězda tady! Takže to vypadá na nějaký optický klam. Tohle musím probrat s Hanýskem, který těmhle věcem rozumí nejlíp ze všech lidí, které znám.

Když se definitivně probouzím, je venku už světlo. Aby ne, taky už je šest třicet. Miris se taky probírá z limbu a ted už jde jen o to, kdo z toho spacáku vylezte dřív. Venku je trochu kosa, usuzujeme podle toho, že na několika místech našich žďáráků je námraza. A ve spacáku je příjemné teploučko …     

Chceme-li se posunout dál, musíme vstát oba dva. Tak hlavně rychle. Vysoukat se ze spacáku není až tak jednoduché, protože žďárák nemá rozepínací bok. Jakmile mám venku horní polovinu těla, okamžitě si nasazuju fleecovou bundu a pak teprve pokračuju ve vysouvání noh. Rychle na sebe hodit gatě, jegrovky sundám někde po cestě. 

Tlačím nadýchaný zimní spacák do oddělené spodní části báglu, pomáhám si celým tělem, abych dokázal zapnout zip. Vyfukuju karimatku, balím ji už v rukavicích. Abych ji dokázal nasoukat do obalu, musím alespoň jednu rukavici sundat. Žďárák není taky úplně suchý, ale balím jej, abych mohl zaplnit zbývající prostor kletru. Jak budeme obědvat, vytáhneme spacáky, karimatky i žďáráky a necháme je na slunku vyschnout. 

Traverzujeme podél tyčí směrem k vrcholu Kotliská (1937 m.n.m.). Po jedné straně hřebene je mlha, po druhé je viditelnost lepší. Z šedivého oparu se vynořuje silueta kamzíka, který křižuje naši cestu a nenuceně kráčí na hřeben. Tam už jsou další příslušníci jeho stáda. Je jich kolem devíti, ale myslím si, že to je část toho včerejšího osmatřicetihlavého spolku. 

Cestou kolem Chabence líčím Mirisovi masakr z listopadu 1944 (známý také jako „bílá smrt“), kdy tu zahynul i komunistický novinář a politik Jan Šverma, kterému kdosi z jeho soudruhů čornul boty. Jeho pomníček je dole v údolí nad Asmolovovou chatou. Před pár lety jsem tamtudy scházel do Jasenie. Dnes ale půjdeme raději po hřebeni směr Donovaly. Jsem tomu rád, protože z osamělého putování tím temným údolím jsem měl takový divný pocit, jaký jsem před tím nikde nezažil.

Pro jedinou vodu tady na hřebeni, musíme sestoupat asi 140 výškových metrů k Útulni pod sedlom Ďurkovej. Jsem tu dnes teprve podruhé, ale k prameni, který je asi 200 metrů v kosodřevině pod útulnou, spolehlivě trefím. Tady taky poobědváme. Spacáky sice nevysušíme protože sluníčko je pod mrakem, ale i tak tady odpočineme a necháme naše žaludky v klidu trávit.

Měli bychom po hřeběnu v podstatě už jen klesat, ale před každým vrcholem je nutno vystoupat zhruba stometrové převýšení, které se pak na dalším půl kilometru ztrácí. Ďurková (1751 m.n.m.), Zámostská hoľa (1630 m.n.m.), Latiborská hoľa (1648 m.n.m.), Skalka (1549 m.n.m.), Košarisko (1694 mn.m.), Veľká Chochuľa (1753 m.n.m.), Malá Chochuľa (1719 mn.n.), Prašivá (1673 m.n.n.), Hiadeľské sedlo (1090 m.n.m.). Tady v sedle po brutálním sestupu dnes končíme. Je tu oficiální místo na bivak a cca 400 metrů po polní cestě u pomníku je i voda. Pomník je věnovaný seskoku parašutistů, kteří pomáhali s přípravou SNP (Slovenského národního povstání které probíhalo cca 2 měsíce v září a říjnu 1944) .

U mohutného pramene nabíráme vodu a dopřáváme si i luxus mytí. Vody dost, ale dost studené :-( Takže žádné velké hrdinství a otužování.

Večeři si ohřívám z dalšího balíčku BDP. Včera jsem měl zelený balíček (menu č.4) , dnes modrý (menu č.6), ale nějakým „omylem“ je v obou naprosto totožný obsah (holt armáda se za ty tři desítky let od mé základní vojenské služby v zásadních věcech fakt moc nezměnila). 

Chvíli po zalehnutí do spacáků nás začíná rušit myš, která našla naše odpadkové pytlíky, které taháme s sebou. Neskutečně šustí a je nepřiměřeně hlučná. Znám píseň „zobali vrabci zobali igelitové obaly …“, ale doposud jsem netušil, že by tutéž činnost prováděly i myši. Miris to nakonec nevydrží a přemisťuje „bordelpytel“ dál od našeho nocležiště. Za chvíli ti je ale zřejmě další myš a až ráno zjišťujeme, že ten hluk vydávala při ohlodávání plastového náustku u Mirisova vaku s vodou. Taky tu zběsile vykřikuje mladý sýček, jako by se vracel z hospody. Na rozdíl od včerejší noci mám hlavu venku ze spacáku, protože spíme o výškový kilometr níž a rozdíl v teplotě je znatelný. Navíc tu nefouká. Čeká nás pohodová noc … 

Sobotní ráno nevyrážíme po proudu bývalého „Špaňodolinského banského vodovodu“ (který z pod Prašivé vedl cca 40 km a byl budován od roku 1561 !), ale proti proudu. Jdeme kolem pramene, kde jsme se včera myli a nabírali vodu. Po pár kilometrech bychom měli dojít do Korytnice Kúpeľe, trochu zpustlého lázeňského městečka. Cestou míjíme velké medvědí lejno, které je nápadné tím, že má diametrálně jinou barvu než to, které jsme míjeli před dvěmy dny. Tohle je do žluta a je evidentní, že huňatec sežral několik kilo kukuřice. Asi jej tedy někde myslivci kukuřicí přikrmují.

V Korytnici si dopřávám minerální vody z pramene Jozef. Mně chutná, Mirisovi ne. Jen k ní čichne a prohlašuje, že se nechce podělat …

Odsud už kráčíme po asfaltové cestě. Na rozcestí s hlavní silnicí do Ružomberku je autobusová zastávka. Okamžitě pátráme v kolik nám jede autobus, protože do Ružomberku to máme ještě 22 km. Vypadá to, že ten nejbližší bus jede až za hodinu. Zkusíme tedy stop.

Asi po půl hodině chůze naším směrem nám konečně zastavuje osobák. Je v něm ukrajinský řidič a tak se bavíme o aktuální situaci na Ukrajině. I když hovoří i slovensky, moje chabá znalost ruštiny (bohužel z ukrajinštiny si už skoro nic nepamatuju) mi přichází vhod. Náš řidič ještě nedávno sloužil 2 roky jako oficír – vojenský policista v krizové oblasti. Putinovi nemůže přijít na jméno … Vysazuje nás na kraji Ružomberka, takže na nádraží to máme jen něco přes kilometr.

Auto stojí na svém místě, máme se jak dostat domů – hurá! Shazujeme bágly, já se převlékám do čistých gatí a trička. Také nepropocené tenisky přichází vhod. Vyrážíme směr domů ….       

Zase na lešení

sestříhaný film (8 minut):

https://youtu.be/Fkze9huYx0Y

FOTOGALERIE :

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“75″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_thumbnails“ override_thumbnail_settings=“0″ thumbnail_width=“120″ thumbnail_height=“90″ thumbnail_crop=“1″ images_per_page=“80″ number_of_columns=“5″ ajax_pagination=“0″ show_all_in_lightbox=“0″ use_imagebrowser_effect=“0″ show_slideshow_link=“1″ slideshow_link_text=“[Show as slideshow]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]

Nesestříhaný film (16 minut):

https://youtu.be/SKaX1UzgTj4

(Kikina) V životě bych si ani na vteřinu nepomyslela, že bych se mohla zúčastnit tak morbidní akce, jako je vyvyražďování baranů (jak to nazval Dazul). A co víc! Že bych dobrovolně vzala do ruky ještě teplé maso a pokusila se ho odblanit. Brrr. Ale zázraky se stávají, a tak jsem se spolu s Danem dostavila v pátek ráno na paseky na „Akci klobása“.

První dvě hodiny jsme se snažili nahnat všechny barany do salaše, což se ukázalo být neřešitelným úkolem. Nebýt Hanýska a jeho vlídného promlouvání k těm nevinným dušičkám, honili bysme ty bestie ještě teď. Úplně přesně jsem to nepočítala, ale myslím, že jsme se tak 18 krát pokusili je nahnat aspoň k jejich domečku, z toho ve 12 pokusech zdrhli přes ohradník úplně jiným směrem, načež opět nastupil Hanýsek s vlídným promlouváním a tak pořád dokola. Nefungoval dokonce ani Pimův geniální plán – natáhnout kolem domečku Dazulovu dvacetimetrovou prodlužku, do které se barani přece zamotají a pak na ně už jenom hopneme a bude to…

Když jsem po čtyřech hodinách odjížděla dolů do Březin, stav byl už opravdu vážný. Bratři Mašínové zdrhli k sůsedom a chytře se vmísili mezi jejich stádo a jeden (asi nevlastní) Mašín, se toulal někde v okruhu deseti kilometrů. Tuším, že Hanýsek pak musel v promlouvání asi trochu přitvrdit, protože nakonec se podařilo chytit i uprchlíky.

V Březinách jsem pak pod vedením Irči zrealizovala svoje noční můry – totiž zpracovávat čerstvé maso. No, ale zas tak hrozné to pravda nebylo. Nakonec mi dokonce přestal vadit i ten hňácavý zvuk, když se propichuje taková ta bublina na svalové bláně.

Druhý den jsme s sebou vzali už i Toníčka, což se ukázalo být super nápad, protože během celodenního pobytu na čerstvém vzduchu (my bydlíme přece jenom o pár metrů níž) zmizely proudy sopla, který se mu valil z mininosu ještě ráno. Navíc se snažil pomáhat, co to šlo. A v odmotávání ohradníků se očividně našel. Asi dostane od Ježíška taky nějaký ten kilometr ohradníku.

Nejpříjemnější pro mě pak byl večer, a to hlavně proto, že chlapi u ohýnka chválili můj hlas :-). No, možná to bylo tím, že v tu pokročilou hodinu už mě zřejmě viděli dvakrát a slyšeli šestkrát, takže můj zpěv musel znít jako úplný chorál…

V neděli jsme si pak konečně vyzvedli klobáse, maso a mírně začuděné hřbety. A byl to pěkný pocit, že jsme na jejich výrobě měli taky svůj podíl.

————————————————————————————–

(Dazul)  „Samo sa nenakope“ – je jedno ze starých pořekadel. Po zkušenostech z předchozích let je odzkoušeno, že když začneme s porážkou jehňat hned v pátek ráno, v neděli si mohou účastníci odvážet s sebou čerstvě zauzené klobásy, jehněčí hřbety a žebra.

Letos si svého baránka pořídilo 13 rodin, takže se na pastvě prohánělo už od první půli května přesně 17 oveček. Díky extrémnímu suchu předčasně skonali dva baránci, přestože byli pravidelně odčervováni i zásobováni čerstvou vodou. Ve finále tedy porážel řezník Jarda „jen“ 15 baránků. A kdo chtěl, mohl si vyzkoušet jak se ovečka stahuje, vyvrhuje a porcuje. Kdo nechtěl, zapojil se do jiné práce, které bylo požehnaně.

Ale vezmu to popořádku.

Organizaci až 30 účastníků akce JEHNĚČÍ KLOBÁSA je nutno naplánovat dopředu, aby měl každý co dělat a vše se stíhalo v poklidném tempu a pohodě. A samozřejmě aby byl čas na to si splknout.

Účastníci jsou neformálně rozděleni na tým A (porážka, stažení a porcování jehňat nahoře na pastvě) a tým B (zpracování masa, zásobování týmu A, plnění klobás v DBCB, rozdělení zpracovaných baránků). Tým A organizuju já, tým B má na starosti Irča.

I když jsem z DBCB – po příjemném večeru s Pimem, Špuntovkou, Míšou a Lukášem – dorazil až k půlnoci, jsem vzhůru už od 5:00 a chystám co jsem díky pozdnímu příchodu nachystat nestihnul. Napouštím padesátilitrové barely pitnou vodou, nakládám 15 kg soli pro nasolení ovčích kůží, brousím nůž na zaříznutí baránka, …..

Zdendáš jede pro řezníka už v 6:15, takže v 6:45 volá, že jsou už nahoře. V té chvíli ale nakládáme u Obecního úřadu přenosnou udírnu s topeništěm, abychom ji vyvezli k pevné udírně. Měla by hrát nepominutelnou roli při vyuzení jehněčích žeber, hřbetů a krků.

Tým A se schází na pastvě v dostatečném množství. Jeho prvním úkolem je dostat všech patnáct baranů do otevřené „salaše“ a východ uzavřít plachtou, aby se nerozběhli.

Tvoříme rojnici přes celou louku a pomalým tempem jdeme k „salaši“. Ovce jdou klidně před náma. Pim to komentuje slovy „To je pohoda. To jsem si myslel, že to bude náročnější.“ Odpovídám mu „Ještě nejsou všichni barani v salaši. Až tam budou, pak to řeknu i já.“

Dalších 30 vteřin tuto ranní idylu mění v neplánovanou teambuldingovou aktivitu. Šest baránků, včetně toho nejoblíbenějšího – hnědého, nevchází do salaše ale naprosto nečekaně překonáva ohradník po její levé straně. Ták, a je konec srandy.

Vybíhám za šesticí uprchlíků, po chvíli se běh mění v klus a nakonec končím jen rychlou chůzí. Nesmím ovce ztratit z očí. Před dvěma roky nám takto zdrhl Jeroným a chytli jsme jej až po dvou hodinách hledání a nahánění po lese a loukách.

Barani táhnou po hřebeni směrem k dědině. Zatím prchají po louce, takže jsou dobře vidět. Slyším zvuk terénního mitsubiši, kterým jezdí myslivec Petr Hořanský. Už je tu. Rychle se orientuje v situaci a krajem louky se řítí na její konec, aby odřízl ovcám cestu do lesa. Přesně o tohle bych jej poprosil, kdybych s ním měl čas promluvit. Paráda.

Jenže baránci jsou mladí, nevybouření, prvně mimo ohradu a hlavně nebezpečně rychlí. Do lesa vbíhají pár metrů před tím, než jim terénní vůz stačí přehradit cestu. Hmm – tak tohle už žádná paráda není. Petr mne nevidí a tak za chvíli mi drnčí mobil a v něm mi oznamuje „… utěkajů po cestě k Valůškom …“. Beru to po přeponě, abych jim odřízl cestu. Přespolní běh mne vždycky bavil, ale nikdy jsem v něm nevynikal – není tedy divu, že se vzdálenost mezi mnou a ovcama prodlužuje.

Po třech kilometrových kruzích mezi rezervací Dubcová, cestou k Valůškom a triangulačním bodem nad chalupou Jurásků, se daří hnát ovce vysokým lesem zpátky na hřeben. Šestice je zadýchaná stejně jako já. Ale z nich se víc kouří. Vydávají zvýšené ovčí aroma, takže mám pocit, že bych je dokázal najít po čichu.

Nebýt toho, že se hnědý baran zamotává do maliňáčí a Milan jej duchapřítomně chytá, pokračovala by moje marná snaha dál. Takto ale pod záminkou toho, že musím pomoc Milanovi baránka z pichlavých šlahounů vyprostit, začínám bolestivě vytahovat metry ostnatých zelených prutů z huňaté kůže. Milan mi pomáhá naložit polapeného uprchlíka na záda a já se s ním pomalu vydávám k salaši. Je roztřesený, podivočený, musí se před tím, než je porazíme aspoň hodinku uklidnit.

V salaši zjišťuju, že se podařilo pochytat všechny, mimo zbývající pětice, která peláší po hřebenu kolem ohrady směrem k Hostýnu. No potěš! Vidím, že se za ovcama vydává dostatečný počet pronásledovatelů a tak beru ze salaše klidného jedince a vedu jej spolu s Lenkou ke stodole, kde si jej vezme do práce řezník.

Jarda barana přepisově omračuje a já stejně rychle předpisově řežu. Přivazujeme mrtvého samce za zadní nohy a odřezávám baraní kule, nařezávám kůži na obou zadních nožkách pod kotníky a začínám pomalu stahovat ….

Když pojedeme na dvě party, budeme dřív hotovi i když je vyučený řezník Jarda mnohem rychlejší než já. Dan váže mezi další stromy kládu na kterou zavěsíme dalšího barana – budeme na stahování makat ve třech partách. Vidím jako velmi pravděpodobné, že dnes skončíme za světla. Tedy pokud pochytáme těch pět zbývajících útěkářů, kterým byl udělen čestný titul „bratři Mašínové“.

Náš tým A je samovolně rozdělen na partu která barany stahuje a partu, která stopuje a odchytává uprchlé kusy. Ještě, že se nás tu sešlo kolem tuctu!

Zvoní mi mobil – volá Milan: „Sedni do auta, vezmi pár lidí a přijeďte nám pomoc – ti barani přeskočili ohradu u souseda a vmísili se mezi jeho ovce a kozy!“. Rychle přibírám Lukáša s Pepou a už se řítíme po lesní cestě ke kilometr vzdálené dřevěnici.

Opravdu – ve stádě Petra a Olgy se promenádují naši tři baránci. Naštěstí je lze snadno rozeznat –  mezi nimi je jen jeden suffolk s typicky černou hlavou a dva naši nejstatnější barani jsou zase označeni červeným „obojkem“. Paradoxně jsou z tohoto stáda a i když si za toho půl roku asi nemohou pamatovat cestu sem, zabloudili zrovna tady.

Hanýsek se opět osvědčuje jako „zaříkávač ovcí“ a daří se mu oddělit od stáda jednoho z našich beranů. Je úspěšně odchycen. Baran, ne Hanýsek.

S odchytem posledních dvou útěkářů čekáme na Petra, který bere svého vycvičeného vlčáka a postupně nahání barany do našich spárů. Jsou vedení zpátky ke stodole pěkně po svých.

Kdo chce, zkouší si stáhnout, vyvrhnout a porcovat ovci za rad řezníka Jardy, který vše ochotně vysvětluje. A když někdo neví jak dál, provede svým nožem pár řezů a pak se může pokračovat dál. Já už takhle stahuju ovce třetím rokem, vždy pod vedením někoho jiného. Každý to dělá jinak, po svém, každý má svůj vlastní postup. Troufám si tvrdit, že ještě 2x – 3x a budu schopen porazit a zpracovat ovci samostatně.

Čerstvě stažené kůže je potřeba dobře nasolit, aby se do nich nepustili chrobáci. Na jednu kůži se sype 1kg soli. Kůže skládáme nasolenou stranou na sebe. Takhle vydrží i několik let. Zvažuju, že bychom si je mohli na jaře, při natahování ohradníků, zkusit vyčinit.

Rozčtvrcené ovce skládáme do plastových bedýnek. Jedna bedýnka, jedna ovce. Nohy, hřbet, krk a vnitřnosti. Bedny pak odváží Lenka dolů do dědiny k týmu B, který maso zváží a zpracovává. Je potřeba jej odblanit, nařezat na kousky pro mletí do klobás, naložit žebra a krky do česneku pro zítřejší uzení, připravit pro jehněčí paštiku s portským vínem, ….

Před třetí hodinou má tým A splněno – všichni baránci jsou poraženi. Odebíráme se za ostatními do Dětského bezbariérového centra Březiny, abychom pomohli s přípravou masa pro klobásy. Pro každého tu je dost práce.

Čtyři z nás minimálně hodinu proplachují a propírají nakoupená střeva do kterých budeme plnit klobásovou směs. Další dvojice mele vepřové maso, které se do jehněčích klobás přidává, na výkonném elektrickém mlýnku se mele jehněčí. To je minimálně další hodina. Pak se aspoň půl hodiny ručně v největším (padesátilitrovém) hrnci promíchává vepřové s jehněčím, česnekem, solí a kořením. Tomu také velí Irča, na osvědčené receptuře nic nemění.

V mezičase probíhá obvyklé měření a vážení – jeden metr syrových klobás má 6 kusů a váží 0,5 kg :-)

Postupně někteří spravedlivě odpadávají. Vytrvalci vzdávají plnění první várky klobás ve 23:30, kdy se daří naplnit téměř plnou bednu. O půlnoci zalehávám – ráno před sedmou musím roztápět obě udírny, abychom mohli kolem deváté založit první várku klobás.

Sobotní ráno je stejně slunečné a téměř teplé jako včera. Horské tichu ruší pouze moje štípání bukového dřeva a polohlasité klení, když se mi nedaří rozhořet přichystané hromádky na podpal. Už v tuto chvíli tuším, že přenosná udírna není úplně dobrým řešením.

V průběhu soboty se ukazuje, že zatím co v pevné udírně stačí topit na cca 80 stupňů, v přenosné udírně je potřeba ještě 30-40 stupňů přidat, přesto je nutno udit aspoň o 3 hodiny déle.

Mezi osmou a devátou postupně přijíždějí ostatní – vezou z DBCB bednu syrových klobás a hrnec s naloženými žebry, krky a hřbety. Zakládáme do udírny a provádím rychlé proškolení přítomných – jak často přikládat, čím přikládat, že je potřeba bukové polínka nejdřív zabavit kůry, jakou teplotu udržovat, … Pepa doplňuje instrukce o návod jak postupovat, pokud by udírna začala nedejbože hořet.

Klobásy se pokojně udí a my začínáme sundávat dráty z kůlů a namotávat je na velké špulky. Po obvodu má ohrada skoro třičtvrtě kilometru. Drát je natažený ve třech řadách nad sebou. Takže motáme více než 2 km drátu. A protože jsou některé části do sebe zamotané, je to práce leckdy nezáviděnihodná.

Je příjemné, že dorazili i nejmladší účastníci této akce – vesměs tříletí. Dnes už se beránci neporážejí a tak se tu neděje nic, co by pro ně nebylo úplně vhodné. S motáním drátu pomáhá malý Toník Danovi vydatně.

Odpoledne připravují před stodolou Pim se Špuntovkou ohniště, zapalují oheň a všichni posedáváme kolem plamene. Dojde i na kytary. Tuším, že v některých okamžicích hrají i čtyři (dvě šestky, dvanáctka a basovka). Je to moc příjemné. Tohle stodola zatím nezažila. Lukáš je bravurní kytarista a bydlet blíž, určitě bychom jej zlanařili do ŠESTÉ LIGY.

Po vytažení první várky vyuzených klobás se společenství postupně zmenšuje až tu zůstáváme jen tři – Pim, Hanýsek a já. Takže vyuzení druhé várky je na nás. Nesmíme usnout! Nesmí chytnout udírna! Nesmíme nechat udírnu vychladnout!

Bdít celou noc se daří jen Pimovi. Poznávám to podle toho, že sedím v křesle a když se probudím, mám na sobě přehozený spacák. Hanýsek pochrupuje na gauči a Pim právě přikládá.

Správně vyuzené jehněčí klobásy uznáme za hotové přesně 5:15 v neděli ráno. Dáváme je ještě horké do auta a kmitáme s nimi dolů do DBCB, kde budíme Špuntovku, která nám otevírá srub.

Jdu se prospat na tři hodinky a pak organizuju úklid zázemí kolem udírny týmem A + sháním lidi do týmu B pro úklid DBCB. Daří se obojí. Před polednem je vše uklizeno.

Propočítávání jak vše spravedlivě rozdělit je nezáviděnihodný úkol. Připadl na chválabohu na Irču :-) Vzhledem k drobným zmatkům v průběhu akce (měnění variant zpracování, dřívější odjezd, předčasné ukončení hlídaní dětí, …) a probdělé noci s nemocným Nikem, dospěla Irča v jeden okamžik k zjištění, že rozdělila víc než měla a tudíž „Je to moje chyba, jde to z našeho dílu!“. Odjíždím do Valmezu vrátit auto-dodávku s vědomím, že ta klobáska, kterou jsem v noci chutnal jako vzorek při uzení byla moje poslední :-(  Lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem na moji ženu pořádně naštvaný. Snažím se dýchat zhluboka a ubírat plyn.

Domů se vracím s variantou jak se aspoň k pár klobáskám dostat – ty díly, které ještě nejsou rozebrané, dostanou přesně to co jim náleží a ti, kteří si už své hromádky vzali budou mít holt víc. Ale na nás tak pár jehněčích pochutin zbyde.

Doma mne Irča vítá příjemnou zprávou – „neodškrtla jsem si, že Pípa s Bobinou si svojí hromádku vzali, proto jsem si myslela, že jeden balíček chybí“. Uááá! Ani neví jak moc je to dobrá zpráva :-)

Ještě musím vyjet na jedny paseky vrátit elektrický mlýnek a pak na druhé paseky zavést dva balíčky s klobásama. Domů dorážím za tmy s pocitem, že jsem poctivě unaven a těším se do postele.

Bavíme se ještě o tom, kolik se na akce protáhlo lidí. Irča říká, že jich bylo 30. Trochu se mi to nezdá a tak počítám: Irča s Dazulem, Zdendášem, Pájou + Míšou a Karolínkou, Irčina mamka (hlídání dětí), Dazulova maminka, Lenka a Milan, Jana, Špuntovka a Pim, Míša s Lukášem a M?, Dan s Kikinou a Toníčkem, Bobina s Pípou a Míšou, Pepa, Petra, Eva a Milan, Dan s Markem, …. ????

Co příští rok vylepšíme a uděláme jinak než letos:

• Kdo nebude moci přijet na celý víkend (nemoc, kolize termínů, lenora …) , vrátíme mu peníze za jeho ovečku, zpracujeme ji a rozdělíme si ji mezi sebe
• Budeme raději počítat s úhynem 10% – pořídíme více baránků
• Každý musí počítat s tím, že se bude pracovat od pátku 7:00 a zapojí se i do dokončení úklidu – předpokládaný konec v neděli 12:00
• Narozdíl od letošních 3 variant bude existovat pouze jedna varianta zpracování jehňat – část syrového masa, zauzená žebra a krk + jehněčí klobásy. Více variant přineslo naprosto zbytečný chaos.
• Maso a uzené se rozdělí až v neděli ráno, kdy bude vše douzené a půjde to dobře rozpočítat
• Na uložení syrového a schládnutého masa využít ze soboty na neděli ledničku
• Odřezky a kosti mít (2 noci!) uložené mimo srub
• Nápoje definované jako alko si přiveze podle chuti a spotřeby každý sám – podělíme se
• Maximálně 2 ovce na rodinu – limitováno pastvinou – maximálně 25 jehňat
• Při nedělním úklidu umýt podlahu v DBCB i desinfekčním úklidovým prostředkem
• Při jarním natahování ohradníků postavíme ještě jednu udírnu

Tahle akce je především o setkání, bio kvalita jehněčího masa je jen bonusem. Nevím jak ostatní, ale já osobně hodnotím celý tento víkend jako velmi vydařený a pokud bude další rok opět lepší než letos, mám obavu, zda bude za pár let co vylepšovat :-)

Ještě pár čísel z Irčiných poznámek – podařilo-li se mi je dobře dešifrovat:

• ze všech ovcí bylo celkem 159,4 kg masa s kostmi a využitelnými vnitřnostmi – to vychází průměrně 10,62 kg na jednoho baránka
• čistého masa bez kostí (z 12,5 ovcí, které šly z části do klobás) bylo 50,7 kg
• ze všech ovcí bylo 20 kg žeber a krků, 18 kg hřbetů, 16 kg odřezků, 1,4 kg baraních koulí, 18 kg kostí
• na klobásky jsme použili 34,2 kg jehněčího masa, 18,5 kg vepřového, 1 kg česneku, 1 kg soli, 0,2 kg koření, 5 litrů vody, asi 160 m střev, blíže nespecifikované množství špejlí, …
• Syrových klobás jsme měli 59,9 kg a po vyuzení se smrskly na 32,7 kg
• Krků a hřbetů bylo po vyuzení 8,53 kg, žeber 8,86 kg

Videofilm (26 minut) zachycující odchyt, porážku, zpracování a uzení:

https://youtu.be/WZk6KE6k3Rw

Fotogalerie od dazula:

lepší Fotogalerie od PIMA:

Další fotky má Pim uloženy na Rajčeti (klikni na náhled):

Vzpomněl jsem si zrovna na tuhle píseň, když jsem přemítal na tím, že já i moji vrstevníci jsme ve věku, kdy na výpravy, vandry, expedice, vícedenní přechody či jak všelijak lze obdobné akce nazvat, jezdí méně než více jedinců z naší „generace“. Vypadá to, že svoji roli v tom sehrává věk, zdraví a pohodlnost. A já si myslím, že posledně jmenovaný faktor hraje zřejmě roli nejpodstatněší.

Utvrzuju se, že jsem zatím ve stádiu, kdy je mi pořád ještě milejší šlapat sám po obzoru než sedět společně s přáteli v hospodě a vzpomínat na to jaké to bývávalo bezva, když jsme se tak toulávali společně. A platí-li to o tom starém psu, kterého novým kouskům nelze naučit, mám možná šanci, že mi to ještě dlouho vydrží :-)

V pátek ve 21:00 mi přichází SMS: “ …nemůžu jet na 2 dny. Musíš jet sám. Mrzí mne to, ale nejde to. …“  Vybaluju tedy jednu hamaku, kterou jsem pro svého společníka na víkendovou procházku přibral a uléhám, abych se co nejlépe vyspal. Vstávání jsem si naplánoval za necelých 6 hodin.

Dlouhé cesty sám v autě moc nemiluju, ale do Ružomberka je to nejrychlejší varianta. V autě nefunguje rádio a tak si pouštím mluvené slovo z mobilu umístěného na palubní desce. Když jej mám na plné pecky, je tomu docela rozumět. Poslouchám Oscara Wildeho – Obraz Doriana Graye. Je to ostuda, ale nikdy jsem tenhle román nečetl ani neviděl žádné filmové zpracování. A tak využívám čas a doplňuju si mezery ve vzdělání – o pilířích moderní literatury – alespoň takto. 

Auto nechávám na parkovišti před nádražím v Ružomberku a za 1,55 EUR se vezu jednu stanici rychlíkem do Liptovského Mikuláše. Autobusové nádraží je v Mikuláši 5 minut chůze od toho vlakového. Mám asi třičtvrtě hodiny času a tak blízké okolí několikrát dokola procházím. Na autobus čekám až do 8:30 – ale je pozdimní slunečné ráno, chlad přiměřený a výhled na Roháče monumentální.

Do Jasné platím řidiči autobusu 1,2 EUR za sebe a další 0,3 EUR za můj bágl. Z nádraží vyjíždí autobus poloprázdný, do Jasné přijíždí přeplněný. Mám pocit, že všichni se zrovna dnes rozhodli vyrazit nahoru na hřeben Nízkých Tater. Na druhou stranu – není se čemu divit. Příslib úžasného dne visí ve vzduchu a pro toho, kdo dokáže vnímat je to dnes jednoznančné.

U terminálu lanovky pořizuju za 16 EUR vývoz na Chopok a paní mi nezapomene připočítat 2 EUR zálohu na plastovou kartičku, kterou při jednosměrné jízdě nemám kde vrátit. Lanovka mi prý jede v 9:30 – mám asi 10 minut čas. To stihnu vyšlapat k prvnímu přesedání – kabince na kolejích, která mne vyveze nahoru na Priehybu (1342 m.n.m.) – prvních cca 120 metrů převýšení.

V kabince stojím sám – je to nezvyk. V sezonu, by tu se mnou bylo narváno půlsta lyžařů. Jak malé děcko nadšeně pozoruju koleje po kterých se tahle pohyblivá místnost sune nahoru. I když stoupá kolejiště poctivých 45 stupňů a víc, podlaha je pořád ve vodorovné poloze. Kolem oken se míhají vršky smrků a já samovolně stoupám na úrověň obzoru lemovaného zasněženým hřebenem Poľany (1889 m.n.m.)  a Zákľuky (1914 m.n.m.). Fascinuje mne ten kontrast – vymoženost jak z Verneových románů a relativně zachovaná vysokohorská krajina vzbuzující dojem divočiny.

Nahoře na hřebeni Priehyba mne překvapuje naleštěný automobil BMW. Čekal bych tu leccos, ale osobní auto? Jak se tu dostalo? To ho tady přepravili vrtulníkem? Asi vteřinu mi trvá, než mi docvakne, že to je výstavní kus, který míří na cílovopu skupinu, která si může dovolit ne zrovna nejlevnější lyžovačku v Jasné. Lyžařské středisko je před sezonou, ale stroj na vydělávání peněz a vše kolem, se na svoje nejplodnější období už pomalu připravuje. Repráky řinčí, sluníčko pálí, BMW na podstavci oslňuje, ….

Je 9:45 a vlekař zapíná lanovku. Uzavřená kabinka se mnou stoupá do 2024 m.n.m.- téměř na vrchol Chopku. Mrazivě zasněženého Chopku. Je chladno, studeno, větrno a křupavo. Při každém šlápnutí vydá sníh ten krásný zvuk, kterého se při každoročním prvním sněhu nemůžu dostatečně nabažit.

Úžasný kontrast. Dole – o 1400 metrů níž – po sněhu ani památky a tady to je už na lyže. Kdybych si vzal své backcountry s tuleními pásy, výrazně bych svůj přesun k Donovalům urychlil. Tedy alespoň dneska, protože kam dohlédnu, tam je sněhu dostatek.

Vysokohorský vítr mne během pár vteřin probere ze zasnění. Nasazuji kapuci, protože jsem do báglu po letní sezóně zase nepřibalil čepici :-( Tatranský horský vítr má svoji specifickou vůni. Je v ní neustále roztodivně namixovaná směsice nažloutlých trsů trav, vlhké hlíny a lišejníku, šmrncnutá esencemi nekončících obzorů.

Hlavní nízkotatranský hřeben se vlní – do šířky i do výšky. Teď zrovna do výšky. Obcházím skalisko a stoupám na Dereše (2003 m.n.m.). Před třemi lety jsme tady u toho šutru s Irčou spali. Roztáhli jsme si spacáky ještě při západu slunka, uvelebili se na nich a popíjeli skvělý tramín. Vzbuzovali jsme u skupinky turistů opožděně se vracejíc na chatu velký podiv. Evidentně nám záviděli – víno, hliníkové outdoorové pohárky na víno i to, že si poleháváme a na rozdíl od nich nás už nečeká žádný sestup. Jenže dneska bych si na stejném místě moc nepohověl. Leda bych odházel 10-15 cm sněhu a postavil si sněhový větrolam proti neodbytnému severnímu větru.

Před těmi třemi roky jsem při zrychleném ranním přesunu narazil na táhlém hřebenu před Poľanou (1889 m.n.m.) na stádo kamzíků. Bylo jich hodně – napočítal jsem jich 14 – a dostal jsem se k nim hodně blízko. Teď fouká vítr od severu, je tedy příznivý pro to, abych se k divokým horským kozám přiblížil proti větru. Z dobrodružných knih mého dětství si tuto základní poučku velmi dobře pamatuji :-)

Tehdá jsem kamzíky potkal v Sedle Poľany. Tam bych měl dorazit za 1,5 km. Kecal bych, kdybych tvrdil, že mi je jedno, zda dnes kamzíky horské potkám nebo ne. Pokud by se mi je podařilo natočit a nafotit, byl by to další skvělý „úlovek“ do mé sbírky „lovů beze zbraní„.

Sníh křupe pod mými novými koženými botamu Utah. Ještě je nemám moc dobře rozchozené a tak je neovládám tak dokonale jako ty staré, které mi už po dvanácti letech dosloužily. Ve sněhu zkouším tyhle „Utahy“ prvně a nepochybuju, že obstojí. I když budu šlapat ve tvrdém či mokrém sněhu celý den, nepropustí ani kapičku. A protože nebudou zevnitř mokré, nebudou ani po noci pod širákem ráno zmrzlé a budou se dát dobře obout.

Jako nějaký narcis se zalíbením pozoruju svá chodidla – v ještě nepoznamenaných botách. Zatím jsem zatím ani jednou neuklouzl, což je v tomhle terénu trochu zázrak. Kombinace mozek-chodidlo je jeden z nejúžasnějších každodenních zázraků, jenž směle konkuruje nejmodernější technice. Jaký to musí být dokonalý algoritmus, který ve zlomku sekundy nejenže správně vyhodnotí místo na které došlapuje kožená bota, ale dokáže informaci neskutečně rychle poslat ke každému svalu v těle. Kolikrát záleží na drobném natočení chodidla, nepatrném přenesení těžiště, máchnutí rukou pro udržení rovnováhy – tisíce variant podle tíhy, nabalení a přitažení kletru. Velký programátor má svůj software dokonale odladěný, protože funguje bez ohledu na počasí, denní dobu a hotline podporu :-)

Jsem na hřebeni tři čtvrtě hodiny. Nepostupi moc ryche. Vždyť jsem teprve půl kiláku za kótou Dereše (2003 m.n.m.). Zdržuje mne, že každou chvíli zastavuji, vytahuji mobil a fotím nebo točím. Je to jedinečná příležitost, kterou si nemohu nechat ujít. V tomhle počasí se musí fotky povést i kdybych objektivem mířil úplně naslepo. Sníh a krystalky ledu tvoří na každém šutru originální umělecké dílo. Proti tomuhle se může každá umělecká galerie zahrabat.

Šlapu za sluncem, takže jej mám skoro pořád v očích. Díky tomu mají i rádobyvšední sněhovo-kamenné útvary geniální nasvícení a poskytují mi nevšední náhledy, které se už za okamžik nikdy nebudou opakovat. Obcházím skalisko z prava, takže mi na chvíli kryje ostré slunce a já si můžu vychutnat modrý stín, který dává námrazkům vyniknout úplně jinak.

Za skálou vystupuje obzor s nejbližším větším vrcholem Kolistá (1937 m.n.m.). Je celý v bílém a jeho oblý vrchol mezi těmi ostatními trochu vyniká. Zarámovává mi pohled na cosi černého, co se pohybuje asi 200 metrů proti slunci. Uáááá! To je kamzík! Paráda! Rychle vytahuju zahřátý mobil z pravé kapsy. Vítr fouká pořád příznivě a tak se snažím při chůzi nedělat velký hluk. Na zmrzlém sněhu to je téměř nemožné, ale fičení a směr větru leccos utlumí.

Cvakám jednu fotku za druhou. Na sněhu potávám kamzíka prvně v životě. Nevím, jestli mne zpozoroval, ale blížím se k němu na 100 metrů a on je pořád na stejném místě. Fotím. Co na tom, že některé záběry budo rozmazané nebo zrnité. Vymažu je a ponechám jen ty povedenější. Co to ale občas vykukuje přes obzor? Že by další kamzík? Jasně! A ne jeden. Jak se opatrně přibližuji, vidím třetího, čtvrtého, pátého, šestého, …. Počítám je několikrát a 3x po sobě se dopočítávám, že jich je přesně čtrnáct. Stejný počet jaký jsem kousek odsud viděl před třemi roky!

Nepochybně se jedná o stejné stádo, které se pohybuje – i tady ve výšce cca 1900 m.n.m. – pořád ve svém teritoriu. Tohle setkání s úžasnou masivní zvěří je pro mne uhrančivé. Pohyb jejich pružného, elegantního těla, neustále plného energie a síly je v tomhle terénu fascinující. Vím, že to je pro jejich přežití nezbytné protože ve vysokohorském, nechráněném a otevřeném prostředí není jiná možnost, ale stejně tím jsem, tváří v tvář, uchvácený.

Pozoruju stádo horských koz dobrou půlhodinku a využívám toho, že jim evidentně nevadím. Nechávají mne přijít skoro na 7-8 metrů blízko. Jak se přiblížím přes tuhle hranici, posouvá se celé stádo dál ode mne. Dokonce schází za sněhovou hranu hřebene, do místy brutálně nepřístupného terénu. Ale velcí i malí kamzíci s tím rozhodně nemají problém. Traverzují si úplně volně i ve srázu, kde bych si to bez jištění netroufnul. Vůbec jim nevadí, že je pod nimi aspoň třistametrový sešup. Vražedný terén, ale přesto se pohybují rychleji než já po rovném hřebenu.

K jejich oblíbené kratochvíli patří hromadné přecházení z jedné strany hřebene na druhý. Soudím tak alespoň podle stop, které přetínám cestou na Poľanu (1889 m.n.m.) a Kotliská (1937 m.n.m.). Zdá se, že se jim nejvíc líbí u kosodřeviny v kotli pod Kotliskou. Říje jim prý končí až v prosinci, tak je raději nebudu provokovat a pokračuju dál směrem na západ.

Tady, půli cesty mezi Kotlisků (1937 m.n.m.) a Chabencem (1955 mn.m.) jsem loni, po třídenním pochodu z Kráľovy Hole sestupoval volným terénem dolů do Lomnisté doliny. Chtěl jsem se podívat na místa, kde komunistickému novináři Janu Švermovi jeho soudruzi ve spánku čornuli boty a on tam pak umrzl. I s botama to byl velmi náročný sestup. Dneska jej rozhodně opakovat nebudu. Loňská noc v dolině Asmolovovy chaty nebyla vůbec příjemná.

V mírném stoupání šlapu na Chabenec (1955 m.n.m.) a samotný vrcholek míjím z leva. Tady už je sněhu o poznání méně než na začátku cesty. Ale když sejdu z prošlapené stezky, zapadám do sněhu místy i po kolena. Vítr vydatně pofukuje a tak si střídavě nasazuju a sundávám kapuci – když tu – vo ti vidím? Pletená červená čepice a moirový univerzální rukávec! U tyče značící zimní cestu leží pletený rudý kulich a rukáv-šála. Jsem tu široko daleko sám a tak evidentně nemůžu u nikoho ověřit, zda tyhle ztracené části oděvu nepatří jemu.

Chvíli váhám, zda pověsit či uvázat čepici se šálou na tyč, kdyby se někdo pro ně vracel nebo je vzít s sebou. Nemám rád odpadky v přírodě. A pokud si čepici se šálou někdo nevezme, stanou se z nich přes zimu nepoužitelné věci, které každý kolemjdoucí vyhodnotí jako smetí. A ne každý poutník, který si jich všimne je bude ochoten snést do nejbližší popelnice.

Nerad dělám kompromisy, ale právě nyní jeden činím. Přidělávám čepici viditelně na tyč, rukávec vážu v půli na uzel a nasazuji si jej jako čepici na hlavu. Asi jej vyhazovat do popelnice nebudu. Po zbytek mého víkendového putování mi dobře poslouží. A zřejmě se stane součástí mého báglu, stejně jako zavírací nůž, čelovka, multifunkční kleště, pevná šňůra, lékárnička, lžička, outdoorová útěrka, …. Tyhle věci mají v mém báglu své přesné místo a zpravidla je po návratu z vandru z kletru ani nevytahuji.

Scházím pozvolna z Malého Chabence (1839 m.n.m.) dolů do Sedla Ďurkovej. Asi 100 výškových metrů pod sedlem je útulňa Ďurková. I dneska ji míjím, aniž bych k ní sestoupil. Už po třetí. Uvědomuju si, že vlastně ani nevím, jak ona legendární útulňa vypadá. To mi v tuto cvíli ani tak nevadí, jako mi později vadí to, že jsem si tam nenabral pitnou vodu. Spoléhám se na sníh.

Jak postupuju blíž a blíž k Donovalům, sněhu ale pomalu a jistě ubývá. Už hezkých pár kilometrů není kolem mne souvislá bílá plocha. Na Zámostskej hoľi (1630 m.n.m.) už převládá skála a traviska bez sněhu. A na Latiborskej hoľi (1648 m.n.m) tvoří sníh jen ojedinělé malé bílé ostrůvky oprostřed hnědých trav.

Slunko se zatím drží na úrovni Veľké Chochuľe (1753 m.n.m.), takže by mělo být ještě aspoň hodinu světlo. Nastává čas začít se dívat po místě, kde zalehnu. Stan s sebou netahám, takže rovinka nemusí být moc velká. Ale rozhodně to musí být rovinka. Před měsícem při přechodu Malé Fatry jsem ležel v dešti na úpatí Stohu, pokroucený jak paragraf. Dnes je ukázkové slunečně podzimní počasí a já jsem navíc vybaven nově zakoupenou hamakou, která mi zaručí příjemnější nocování. Předpokládám, že nebude potřeba vázat hamaku, protože to na déšť rozhodně nevypadá a vyspím se v bivakovacím pytli třeba na chodníčku. Stejně ale periferním viděním sleduju smrčky kolem stezky a podvědomě tipuju, kde by šla houpací síť uvázat.

Slunko vklouzlo za boční hřeben vrcholu Košarisko (1694 m.n.m.) a začíná se smrákat. Chci-li se na nocování připravit bez čelovky, měl bych s tím začít nejpozději během pěti minut. Minul jsem Skalku (1549 m.n.m.) po pravé ruce a kráčím téměř po rovném, 100 metrů širokém hřebenu. Tady si můžu lehnou téměř kdekoliv. Ale protože jsem při nocování na hřebenu nezažil noc bez nočního větru, hledám rovinku za nějakým větrolamem – kosodřevinou či smrkem.

Těsně před začátkem stoupání na Košarisko (1694 m.n.m.) je hřeben široký skoro 150 metrů a na jeho severozápadním okraji je přesně na zlomu desetimetrový ostrůvek kosodřeviny, která mi poslouží jako ochrana proti severnímu větru. A je u i dlouhý pás sněhu ze kterého si můžu roztopit vodu na uvaření večeře. Rozhodnuto – nocovat budu tady.

Jde to ráz na ráz – rutina. Nejdřív nabrat do ešusu sníh, zapnout plynový vařič naplno a nechat sníh rozpustit, abych získal aspoň půl litru vody. Pak vytáhnout nepromokavý bivakovací pytel, nafoukat karimatku a zasunout ji do pyle, na ni rozložit můj zimní spacák. Připravit těstoviny na vaření. Odběhnout si vyfotit poslední odrazy slunka na obloze. povečeřet a zapít posledním lokem matonky. Umýt ešus a uložit všechny věci do báglu – medvědi mají sakramentsky dobrý čich. Vyzout boty, uložit je taky do báglu a nasoukat se do spacáku.

Je to nádherný pocit svobody, umět přenocovat téměř kdekoliv a za jakéhokoliv počasí.

V ešusu si nechávám nově roztopený sníh, abych se jím nemusel ráno zdržovat. Bude mi stačit jen zapnout vařič a za pět minut můžu nalít vařící vodu do hliníkového pytlíku s horkou čokoládou – připravil jsem si ji z vojenského MRE balíčku.

Hlava mi čouhá ze spacího pytle ven. Kupodivu se mi zdá relativní teplo. Poslední záchvěvy indiánského léta. Rád si je vychutnám. Dnes to bude určitě zážitek, protože měsíc je skoro v úplňku a vysokohorská krajina je oděna do měsíčního svitu. Pravý úplněk je sice až za tři dny, ale to mi nebrání, abych si nevzpoměl na podzimní „úplňkové“ spaní pod širákem –  s Irčou pod nejvyšší horou polských Tater, Královskou noc na hřebeni za Hošťálkovou, kufrovací úplňkovou noc po vyžumarování propasti Zvonivá jama, ….

Pokaždé, když se v noci budím, měsíc mně příjemně osvěcuje noční krajinu. Když se soukám do spacáku, měsíc je na jihovýchodě. Snažím se najít známé souhvězdí, abych se mohl v noci rychle orientovat kolik je asi hodin, aniž bych se musel dívat na displej mobilu. Ráno až bude čas vstávat, by měl být měsíc na západě, za tamtím bočním hřebenem Košariska (1694 m.n.m.). Počítám s tím, že vstanu za tmy, abych se mohl bez stresu sbalit, posnídat a ještě před svítáním vyrazit na stezku.

I když jsem dnešním putováním poměrně unavený, spím přerušovaně. Ale nevadí mi to. Už delší dobu se snažím poslouchat lépe své tělo. Když se mu nechce spát, přepínám okamžitě do náhradního módu – pozoruji noční krajinu, kombinuji zítřejší varianty cesty, vzpomínám na zaváté cesty, pátrám zda se tu nepohybuje medvěd, hledám souhvězdí, ….

Budím se takto několikrát za noc. Teď ale už nevidím měsíc. Je pořád ještě tma i když krajinu stále osvětlují jasné hvězdy. To je divné. Měsíc už tedy musel zapadnout za hřeben. To by muselo být ale něco po šesté ráno. Vytahuji tedy mobil abych zjistil kolik je hodin doopravdy. Do pytle! Mobil nereaguje! Vypráskala se baterie. A to jsem měl zaplý režim „ultra stamina“. Je to jakási vychytávka výrobce mobilů Xperia, která slibuje lepší schopnosti šetření baterie tím, že v telefonu vypne většinu funkcí a ponechá jen ty základní. Ještě při sestupu z Ďurkové (1751 m.n.m.) mi informační panel na telefonu slibuje 3 dny provozu v tomto nouzovém režimu. A teď, po cca 10 hodinách provozu je mobil mrtvý! Dneska už člověk nemůže věřit ničemu. Třeba jsem trošku nespravedlivý a možná jsem výrazně zvýšil spotřebu baterie tím, že jsem se neomezil v točení a focení.

Každopádně mi nezbývá než vytáhnout náhradní mobil, zapnout jej i bez přehozené SIM, abych zjistil kolik hodin je přesně, zda už vstávat a nebo si ještě schrupnout. Je 3:01! Tak to si ještě chvíli poležím. Ale kde je ten měsíc? Chvíli mi trvá, než záhadu vyluštím – západ je přesně za hřebenem. Kdybych tedy vylezl nahoru, viděl bych měsíc schovaný za kopcem v plné parádě. Vychutnávám si slastně pár závanů relativně vlahého nočního větru a když otevřu znovu oči, vidím na východě světlý pruh oblohy. Svítá!

Soukám se ze spacáku, balím jej do kletru, vyfukuji karimatku, zapaluji vařič abych dal vařit včera rozpuštěný sníh, smotávám bivakovací pytel a vše skládám do báglu tak, abych si na něj mohl pohodlně sednout a posnídat. Do hnědého uzavíratelného hliníkového termosáčku nalévám vřící vodu, pytlík zavírám a protřepávám, aby se čokoláda v prášku co nejlépe rozpustila. Dobře se při tom zahřívají trochu prokřehlé dlaně. Než dobalím ešus a vařič, strkám pytlík s horkou čokoládou do kapsy. V ešusu mi zbylo ještě dvě deci horké vody. Je mi líto ji vylít a tak do ní sypu papírový pytlík velikosti cigarety –  s kávou! Já odpírač kávy, který měl kafe v životě asi 3x! A tak začínám den hříchem :-) Američtí vojáci mají ve svých MRE balíčcích opravdový komfort – horká čokoláda, káva, žvýkačka, toaletní papír, vlhčený ubrousek, sirky, sůl, sladidlo, bujón, …. – to vše mimo snídani, oběd a svačinu. Při vzpomínce na socialistické armádní „kádečka“ (konzervovaná dávka potravin), které měly být obdobou amerických MRE, se musím nostalgicky shovívavě usmívat. Horká čokoláda v kapse příjemně hřeje.

Dožvýkávám kousek uheráku (ten na horách vydrží velmi dlouho, pokud se nesní), dřevorubeckého chleba s oštiepkem a zapíjím to instantní černou kávou. Když dopíjím kafe, načínám horkou čokoládu, které mezitím chládne na pitelnou teplotu. Je mi strašně fajn. Na východě jsou už ranní červánky v plném rozkvětu.

Pokouším se do náhradního mobilu N8 dostat micro SIM ze své Z1. Nechal jsem si pro tuto příležitost v N8 zastrčenou redukci SIM, takže ji jen vytáhnu, vklíním do ni micro SIM a zasunu. Zadám PIN a jsem na příjmu. Jenže – ouha! Redukce sice vysunout lze, ale jen do třetiny. Pak se zasekává a nelze ji vytáhnout úplně nebo aspoň tak, abych do ní mohl vložit SIM. Takže mám plně nabitý mobil bez SIM nebo vybitý mobil se SIM :-( Tohle není dobrá kombinace. Budu se muset obejít hlavně bez mapy, kterou mám právě na vybitém mobilu. Vzhledem k tomu, že mám jít terénem, kterým jsem nikdy nešel, vkrádá se do mého dosavadního klidu troška nejistoty.

Nedopíjím všechnu horkou čokoládu a dilema „kam s ní“ řeším jednoduše – zavírám hliníkový pytlík plastovým zipem a vkládám jej do pravé kapsy své fleece bundy. Aspoň mi bude zahřívat mobil. Nahazuju bágl na chrbát a vyrážím směrem na jihozápad – na můj dnešní první vrchol – Košarisko (1694 m.n.m.). Je to jen 150 výškových metrů, takže se určitě příjemně zahřeju.

Pohledy do údolí na obou stranách hřebene jsou nádhené, úžasné, fantastické, okouzlující, … To moře mlhy s vystupujícími osamělými ostrůvky musím zkusit vyfotit, i když pak na fotografii tak úžasně vypadat nebudou. Nezastavuju a za chůze sahám pro mobil. „Do pytle!“ kleju nahlas, abych si spontálně ulevil. Mobil je z poloviny obalen teplou lepící hmotou – horkou čokoládou. Kde asi udělali soudruzi z USA chybu? No, možná ji neudělali, protože uzavírací alobalový pytlík zřejmě není určen k nošení v kapse. A nebo jsem jej ne úplně dokonale zavřel. Teď už zastavuju. Shazuju bágl a vytahuju hnědý pytlík s teplou čokoládou. Mobil se snažím otřít o sníh ale moc to nejde – sníh je po ránu zmrzlý. Botou vyšlapávám ve sněhové návěji díru, kde sníh rozmělňuju a krystalky sněhu otírám o telefon. Nic moc. Sundávam fleece bundu, abych obrátil kapsu naruby a setřel zbytky horké čokolády o sníh. Ale zdá se, že čokoláda se navěky vpila do fleece podšívky a sněhem ji nevyčistím :-(

Ulepený  mobil, ulepené ruce. Roztápím v dlaních hrudky sněhu a činím dvacátý pátý pokus o očistu. Poslední pokus. Ruce mám zmrzlé jak lední medvěd a ranní tatranský vítr se mi už zdaleka nezdá tak vlahý jako když jsem vylezl ze spacáku.

Jsem asi v půli kopce když míjim po levé straně pomníček. Všechny stopy těch kteří tudy šli předemnou jej míjí, ale já jsem zvědavý a neunavený. Těch pár metrů mi nic neudělá a dozvím se třeba něco zajímavého. Hmmm. Nevím, zda jsem na takový pomník narazil. Je věnovaný pěti chlapům z vesnice v údolí, kteří tady zahynuli pod lavinou, když v lednu 1945 pomáhali účastníkům SNP, kteří se ukrývali kolem Prašivé. Netypická smrt za války, netuctový text pomníčku. Jsem rád, že jsem těch pár metrů ve sněhu obětoval.

Vrchol Košarisko (1694 m.n.m.) nevypadá na to, že bych z něj měl sestupovat šestisetmetrové převýšení. Tedy abych nekecal, sestupuju. Plných třicet výškových metrů. Jenže pak jdu zase po rovince a za chvíli začínám cca 80 výškových metrů stoupat. Stoupat! A nemám mapu, tedy funkční mobil s mapou, takže nevím co mne čeká.  Ani to, kolik kilometrů budu šlapat do Hiadelského sedla (1090 m.n.m.) nebo až do Donoval (980 m.n.m.). Nyní jsem odkázaný pouze na svoji mizernou paměť nebo na turistické ukazatele.

Na Veľké Chochuli (1753 m.n.m.) jsem z Košariska (1694 m.n.m.) po něco málo víc než kilometru pohodové chůze při mírném stoupání. Teď už budu konečně sestupovat! Sestupuju, ale je to takový sestup pro pacienty. Po pravé straně hřebenu velmi pozvolna traverzem občas sestupuju, občas stoupám. Vrchol Malé Chochule (1719 m.n.m.) míjím asi o pětadvacet výškových metrů.

Stejným traverzovacím způsobem putuju až na vrchol Prašivé (1673 mn.m.). Jednoznačně nejhezčí vrchol, který při svém víkendovém vandrování poznávám. Kolem samá kosodřevina a na kamennch mýtinkách je postaveno několik různě vysokých mohyl z malotatranských šutrů. Tohle místo má své úžasné genius loci. Velmi matně si vzpomínám, že ač jsem zde nikdy nestál, četl jsem o něm cosi ve spojitosti se základnou povstalců po potlačení „Slovenského národního povstání“. Pokouším se přivřít oči a přenést se do podzimu roku 1944. Pokud bych se tady někde měl opevnit, postavit bunkr a přežívat zde týdny, asi by to přestala být zábava a hra jako mé dnešní putování. Patina dobrodružství, romantiky a hrdinství by byla setřena dřív než bych se na Prašivou vyplazil. Pokud by mne při mém pověstném „štěstí“ nesejmula nějaká kulka už dole v sedle.

Teď konečně nastává ten dlouho očekávaný sestup. Prvních pár set metrů mírně na jih, pak prudčeji na jihovýchod a nakonec nejvíc a nejdéle na jihozápad – až do Hiadeľského sedla (1090 m.n.m.). Asi tak v půli sestupu potkávám v protisměru starého pána – odhaduju dost přes sedmdesát. Jde bez hůlek a podle báglu tipuju, že jen na jeden den. Zdravím jej a bez zastavní pokračuji. Za dalších 200-300 metrů potkávám starší paní, s hůlkami a malinkým báglíkem na zádech. To bude určitě žena toho pána,ktého jsem před chvílí potkal. Také ji zdravím a přidávám větu o tom, že jim ten výstup nahoru na Prašivou vůbec nezávidím. Paní přitakává a dodává, že to není žádná sranda, zvláště když je jim oběma 155 roků.

Zarazím se a trochu nevěřícně se ptám kolik že jim tedy je? Vím, že není slušné se žen ptát na jejich věk, ale když už s tím paní sama začala, předpokládám, že můj dotaz nebude brát jako nezdvořilý. „… sedemdesiat tri a manželovi osemdesiatdva …“. Nevěřícně opakuju česky “ … osmdesátdva?“ Paní mne ujišťuje „Áno a každý týždeň musíme niekde na túru.“

S neskrývavým obdivem a radostí s paní pár minut klábosím a když se dozvídám, že její manžel každoročně stále absolvuje Jizerskou padesátku, skládám další poklonu. Myslel jsem si, že tak čilý senior nad osmdesát let je pouze můj guru Miloš Zapletal, ale jsem neskutečně rád, že existuje takových jedinců více. Dopřeje-li mi Pán takového věku, moc by jsem chtěl být v kondici s jakou jsem se dnes u obou manželů setkal. Vždyť výstup na Prašivou si odpustí i leckterý můj vrstevník! Mám reálnou motivaci :-)

Jsem v sedle a bez vody. Po sněhu tu není ani památky. Žádný potůček, žádná studánka – po zdroji vody ani památky. Mobil s mapou nefunguje, takže se nepodívám, kterým směrem se vydat, abych nabral zásobu tekutiny. Támhle je nějaká informační tabule. Jdu blíž a čtu „Špaňodolinský banský vodovod“. Připomíná, že tudy vedli povrchovou vodu, kterou zachytávali i z pramenů pod Prašivou. Vedli ji dřevěnými i kamenými koryty skoro 40 kilometrů kdesi ke Starým Horám, kde ji důmyslně využívali pro hornickou činnost. Začali s tím údajně už v roce 1561! To by bylo, abych tady někde nenarazil i po těch letech na vodu!

Ale kde? Kterým směrem se vydat? Už mám docela žízeň. Ha – támhle zakrývají smrkové větve daší informační ceduli, která navíc z dálky vypadá trochu jako mapa. Je to skutečně mapa – je v ní spousta značek, číslic, vyznačených polí a okruhů, symbolů padáků a vlaječek. Do turistické mapy jsou zaznačeny území, kde za války operovaly partyzánské skupiny, seskakovaly výsadky a byly partyzánské štáby. Je to zajímavé, ale přiznám se, že mne v tento okamžik více zajímá voda. Přes změť červených symbolů vidím zaznačené potůčky i několik pramenů.

Kašlu na propagandistické mapy. Rozhlížím se kolem, zkoumám vyšlapané cestičky a chodníky. Po vodě sice ani památky, ale tamhleta stezka vede mírně pod hřeben, zkusím ji prozkoumat. Během dvou minut míjím rozcestník a na něm šipku s informací, že pramen je 10 minut chůze pro svážnicové cestě. Paráda. Bágl zanechávám nahoře a jen s pet láhví se vydávám po vrstevnici na sever.

Skutečně – už z dálky nejprve slyším a po chvíli i vidím mohutný pramen, který se valí korýtkem ze svahu k cestě a volně se rozlévá i po ní. Voda je ledová a čistá. Nejdřív nabírám do dlaní a piju. To je lahoda. Jak málo stačí žíznivému člověku ke skvělému pocitu? Nabírám plnou petku. Vystačí mi určitě na zbytek dnešní cesty.

Kousek za pramenem napravo ud cesty je kamená mohylka s prorezavělou vojenskou přilbo a stejně prorezlým a rozpadlým kotlíkem či ešusem. Zlatý nápis na černé mramorové desce oznamuje, že tady na konci června 1944 seskočila skupina sovětských partizánů, kteří organizovali přípravy na SNP. Představuju si jaké to muselo být skákat v plné polní za tmy do lesa. Sám jsem na padáku skákal pouze jednou – za denního světla, bez zátěže a na rovnou plochu letiště. Ti chlapi museli mít velkou kuráž.

Odpočatý a napojený hážu bágl na záda, sestupuju patnáct výškových metrů pod sedlo a vydávám se po žluté značne na západ. Nemusím stoupat víc než 200 výškových metrů nahoru na Kozí chrbát a pak stejné metry dolů. Po vrstevnici celý Kozí chrbát pohodlně obejdu. Volím pohodlnější cestu proto, že mne začíná pobolívat levé koleno. Už vím, že po osmi hodinách náročnější chůze začne hodně moc bolet.

Před čtyřmi lety jsme tlačili svá horská kola z Hiadělského sedla na Kozí chrbát. Zážitek na který se nezapomíná. Jsem rád, že dnes tu nejsem s kolem a že nemusím přes vrhol. Nestydím se za o, že jej obcházím.

Levé koleno už o sobě dává pořádně vědět. Pobolívá až bolí. Ale já si notuju „Když to jde, tak to de. A když to nejde, tak se musí šlapat a ono to přejde!“ Funguje to. Budu častěji odpočívat, abych nedopadl jako před měsícem na Malé Fatře. A přemýšlím, zda bych neměl ten třetí pokus o Matternhorn vzdát. Jsem na vážkách. Třeba se mi časem podaří koleno dostat do staré formy, budu-li jej častěji zatěžovat a pozvolna zátěž zvyšovat. Tělo si samo řekne, kdy má dost.

Kráčím po žluté značce, téměř kopírující vrstevnici úpatí Kozího chrbátu (1330 m.n.m.). Tak tady někde vedl ten Špaňdolinský bansky vodovod. Tahle stezka občas zařízlá do skály má zhruba 450 let. I dnes to tady působí skoro jako divočina, ale tehdy to musel být pro nevolníky téměž nadlidský úkol tady mýtit stromy, sekat skálu, stavět žlaby. A hlavně vodovod po generace udržovat, aby se nepřerušil příval vody na kterém byly závislé šachty skoro až u Banské Bystrice. To muselo být příběhů. Zkouším se na chvíli vžít do role poddaného, který měl na starosti svůj úsek vodovodu a musel co nejrychleji předat zprávu o jeho poškození k šachtám. Nejkratší stezka po dnešních turistických značkách má přes 20 km, ale před těmi 450 lety to snad ani během jednoho dne zvládnout nešlo. Třeba ale měli nějaký důmyslný systém vodovodní pošty, štafetového předávání vzkazů, jezdce na koních, …

Polozasněný do imaginárních příběhů správců obdivuhodné vodní stavby se napojuju zpátky na hřeben a kráčím opět po červené značce. Táhlým výstupem míjím Handliarku (1208 m.n.m.) a Kečku (1223 m.n.m.). Tady si odpočinu a pojím. Tady už to znám. Když jsme tudy projížděli na horských kolech, měli jsme zde zastávku a chvíli jsme zde lenošili.

Ležím ve vysoké zežloutlé trávě, vyhřívám se na slunci, pochutnávám si na uheráčku, parenici a dřevorubeckém chlebě. Do chladivé vody nabrané z pramene pod Prašivou sypu z MRE pomerančový instatntní nápoj. Příjemné osvěžení.

Zleva, z poza obzoru slyším někoho přicházet s komentářem: „… najprv na kozy a potom na chrbát?“ Míjí mne, Kozí chrbát (1330 m.n.m.) je na opačnou stranu.

Je tu příjemně. Sucho, ani chladno, ani zima, měká tráva, sluníčko, nemám hlad ani žízeň, největší únava už opadla … Je čas se zvednout a posunout se zas dál. Teď už by to se mnou mělo jít jen z kopce. 250 výškových metrů.

Napadá mne, že když mám stále problémy sehnat za rozumniu cenu americké MRE, mohl bych si je zkoušet poskládat sám. Většina pytlíků má alternativu, kterou lze sehnat i v našich obchodech. Sušené maso, žvýkačky, energetické sladkosti, kafe, instatntní ovocný nápoj, ….. Všechno to sice není ve vodotěsném balení, ale to by až tak nevadilo. Za dlouhých zimních večerů se budu muset podívat na energetické a výživové hodnoty jednotlivých MRE menu a prorovnat je s dostupnými alternativami. Pak bych mohl porovnat ceny za jaké je lze pořídit a objem do kterého půjde dané menu vměstnat. V hlavě kalkuluju ty věci, které vím kolik stojí a sčítám. Alespoň orientačně. Hmmm. Tak z toho žádný byznys asi nebude :-( Jestliže originální MRE pořídím za 150 Kč, poskládaný balíček mne vyjde na dvojnásobek.

Scházím z Kečky do „ztraceného údolí“ –  alespoň tak jsem si tohle místo nazval před lety. I když to v pravém smyslu údolí není. Ale úžasně uzavřený prostor to je. Na jeho okraji, když vstupuju z louky do lesa, potkávám hledače s detektorem kovů. Právě cosi doluje svoji polní lopatkou zpoza mechem obrostlého kamene.

Zdravím jej a šprýmovně dodávám „Tady to je marné, tady už nic nenajdeš. Za ty roky to tu je 10x překopané …“ Dívá se na mne trochu nedůvěřivě a pak trochu odměřeně dopovídá „Ja už tu jazdím 10 rokou. Každý víkend niečo nájdem.“ A ze sumky u boku cosi vytahuje. „Toto som našiel dnes!“ a podává mi úžasně zachovalou vojenskou přezku na opasek se znakem Slovenského štátu. Perfetně ji vyčistil, takže mi ihned připoměla přezku jakou jsem musel dva roky nosti já. Ta ale měla na sobě pěticípou hvězdu.

Beru svoji předchozí poznámku zpět a neskrývám nad jeho nálezem slova obdivu. Leží to v zemi 65 roků a po důkladném vyčištění vypadá přezka skoro jako nová. Jediná známlky rezu je v levém dolním rohu ze zadní strany. Chvíli si s hledačem povídám a dozvídám se, že tu toho bude mnohem víc, protože tady skončily dva lehké tanky. Po těch tu už není žádná viditená stopa, ale spoustu projektilů a zřejmě i výbavy tu zaryto do země určitě je.

Před sebou mám Donovaly skoro jako na dlani. Scházím do nich od osady Polianka. A nachce se mi věřit, že na louce, která v zimě slouží jako sjezdovka, vidím se klidně  pást čtyři laně. Moc často na jeleny nenarážím, ale že na ně natrefím právě tady, o bych tedy prohrál všechny případné sázky.

Autobus do Ružomberka, kde jsem nechal auto, mi jede až za půl hodiny. Převlékám potrhané tričko za nepotrhané a zkouším stop. Páté auto mi zastavuje. Mladý pár mne bere až do Ružomberka a ještě si příjemně popovídáme. Skvělý stop :-)

Sestříhané video z dvoudenního putování po hřebenu Nízkých Tater – 8 minut:

https://youtu.be/1dt3cawsKFU?list=PLIQ-Sw6BXCqBbkSZrLIWghEzEqsP6Wovi

Nesestříhané video z dvoudenního putování po hřebenu Nízkých Tater – 26 minut:

https://youtu.be/K4Ur76KODZ8?list=PLIQ-Sw6BXCqBbkSZrLIWghEzEqsP6Wovi

Fotogalerie z dvoudenního vandrování:

(Dazul) Nízké Tatry jsem částečně přecházel už třikrát a vždy společně s Irčou. A tak jsem přirozeně doufal, že se mnou vyrazí i nyní, protože letos vycházelo „prodloužené“ říjnové volno až do úterý.  Navrhoval jsem, že abychom zkusili pohodově přejít tyhle nádherné hory nejprofláknutější trasou z Telgártu na Chabenec. Ke cti své ženy musím konstatovat, že mi rovnou řekla – vyrazím až jak se budu cítit a podle toho jaké bude počasí.

Ale protože v tenhle čas bývají Nízké Tatry asi nejkrásnější v jakémkoliv počasí, rozeslal jsem zvadlo na tuhle akci dovnitř našeho společenství a vyvěsil na náš web – třeba se někdo rád na přechod Tater přidá.

Mám trochu špatné svědomí, protože na stavbě je šíleně moc práce a já si jedu trajdat po horách. Ale cítím, že už to potřebuju. Mám odzkoušeno, že své „baterky“ musím dobíjet v pravidelných intervalech. Vyrážím tedy i sám. Je 2:40 sobota ráno a nasedám do auta. Vyrážím směr Valmez, Bumbálka, Makov až do Brezna.

Nedělá mi problém vyrazit na tento typ akce sám. Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že správná porce samoty člověka vnitřně očišťuje. Dobrovolná samota není nic špatného. Na mne osobně má spíše pozitivní účinky. Nejsem nikým rozptylován a mohu bez přerušení přemítat o všem co je právě potřeba. A vždy je o čem přemýšlet. Takové osamocené putování je svým způsobem vigílie. Neplýtvám energií na nepodstatné tlachání, nikdo na mne nemusí čekat (a já nemusím čekat na nikoho), postupuju vpřed svým přirozeným tempem, odpočinu a zastavím kde mi je libo, ……

Za nejrizikovější na takovéto akci považuju cestu autem. Dnes budu víc než 4 hodiny řídit sám, navíc po tmě a nedospané noci. Musím se neustále kontrolovat, abych nezaklimbal, abych nepřehlédl neosvětleného chodce, nepotkal šíleného protijezdce nebo nesjel mimo cestu.

Jsou 3 hodiny ráno a stojím na benzínové pumpě SHELL ve Valašském Meziříčí. Tankuju tu úplně sám, přesto ke mě okamžitě přikvačí obsluha a až vtíravě mi nabízí pomoc.  Snažím se slušně ale jasně odmítnout, protože čerpání phm patří k činnostem, které chci provádět sám. Obsluha neustále mele, snad aby řeč nestála, něco o dotaci kterou je doporučený (dražší) typ benzínu podpořen a briskně to přepočítává až do částky, kterou tato dotace dělá na jednoho obyvatele ČR včetně kojenců. Musím uznat, že pán to má velmi dobře naučené, ale teď, ve tři hodiny ráno na něco takového nemám vůbec náladu.

To by mě zajímalo jestli těch 237 kilometrů do Brezna zvládnu v časovém limitu 3:24, který mi ukázaly Mapy.cz. Nejsem totiž příliš dobrý řidič. Mí kamarádi a příbuzní ví, že jsem pouze řidič z donucení. Ale dnes se mi to hodí, můžu se i jako „řidič z donucení“ samostatně dopravit do Brezna :-)

V Dětském bezbariérovém centru Březiny se koná velká akce RoveZoom – celých 6 dnů. Ještě než jsem se šel před cestou prospat, jel jsem, jako správce DBCB, na zavolání do srubu odzkoušet topení. Topení topí! Doufám, že i vše ostatní poběží jak má. Respektive mne nenapadá, co vše bych mohl udělat proto, aby se nic nepokazilo.

6:25 jsem v Brezně. Takže jsem tu jízdu, včetně tankování, přešvihl proti výpočtu jen o cca půl hodinky. To jde. Jsem sám se sebou spokojený. Dával jsem si větší rezervu.

Díky tomu stíhám autobus, který jede v 6:30 a jsem už (cestou trochu prospaný) v 7:58 v Telgártu. V tento čas je už zamlžené svítání nastartováno naplno a já se bez zastavování vydávám po zelené značce na brutální stoupání – víc než kilometrové převýšení. Rozcestník ukazuje že na KRÁĽOVEJ HOĽI (1946 m.n.m.) bych měl být za 3 hodiny 15 minut. Tedy v cca 11:15, nebudu-li příliš odpočívat, fotit či se jinak kochat. Uvidíme a hlavně ucítíme!

Procházím kolem zamlženého telgárského kostela a hřbitova – dýchá na mne poetika Jakubiskových filmů šmrncnutá poetikou Balkovsko-Křižanovskou (narážím tím na fantastický film POKOJ V DUŠI, který se točil někde kousek odtud). Připadám si jako zasvěcený poutník, který prochází důvěrně známou, ale přesto neznámou krajinou v očekávání dalšího niterního prozření a smíření.

Krajina pode mnou je jako moře tvořené mraky. Vyčnívají z něj ostrůvky vrcholků kopců a nejvyšších smrků. Čumím na ten zázrak jak malé děcko i když doopravdy vidím tak maximálně na  50 metrů.  Jsem ale nabitý energií, respektive cítím jak se ty moje „baterky“ plynule dobíjejí. Je to něco jako životodárná energie. Špatně se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil. Kráčím vzhůru dost svižně a mám pocit, že se v tomhle tempu nemůžu nikdy unavit. Vím, že to je bláhové, ale už minimálně půl hodiny svůj názor neměním :-)

Je docela nepříjemné, že se potím. Venku je strašná kosa, ale na těle se mísí vlhkost z potu se syrovým chladem nízkotatranského podzimního lesa. Rukáv frísky už mám mokrý od stírání potu z čela a taky rukávcový šátek můžu skoro ždímat, protože jej používám na utírání čela jako nějaký ručník.

Dívám se dolů a vybavují se mi slova Jána Dubašáka (četl jsem je na jakési informační tabuli), který v době druhé světové války neměl ani patnáct roků a líčil “Videl som ich obich, aj Ribbentropa, aj Goringa.Zvedavosť mi nedala.A tak sme sa motali okolo telgártskej stanice, keď prišiel vlak z Ríše. Parádny vlak! Spredu pár opancierovaných vozňov, páni však sedeli v luxusných vagónoch. Tu vždy vystupovali, hoci z Vernára mali bližšie aj do Pustého Poľa, aj do Muráňa. Lenže vo Vernári nemali takú veľkú odstavnú plochu ako u nás , v Telgárte.Tu ten ich vlak vždy stával na štvrtej koľaji. Nikto k nemu, pravdaže, nesmel, strážili ho vo dne v noci.Páni vystúpili, nastúpili do áut a viezli sa smerom na Pusté Pole.Na ceste každých päťdesiat metrov stál jeden nemecký vojak a jeden slovenský žandár!Vtedy sme sa už nedostali ani na Vogelov chodník – dodnes sa tak volá podľa vojnového správcu revírov Vogela, neskôr ho partizáni popravili kdesi na Jesenských holiach.Chodieval som ten chodník čistiť aj s chlapcami, aby sa panstvo ľahko dostalo k posedom pri poli s ovsom. Odtiaľ pálili na zver.. Zväčša len počas ruje, im totiž šlo len a len o trofeje, počul som, že mäso rozdávali ľuďom v dedine. Vždy tu bol cirkus najmenej dva týždne. A dnes? Po starom kaštieli v Pustom Poli Niet ani stopy, Ribbentropova milenka je mŕtva (* zabil jí její vlastní syn, kterého splodila s Ribbentropem) a či toho jej podareného syna prepustili z basy, to ja veru neviem.“ Bezkydy jsou na ukrývání zběhů, zbojníků a partyzánů dobré, ale doliny Nízkých Tater jsou pro tyto účely ještě lepší. Dokážu si představit, že bych se zde i v dnešní době dokázal ukrývat hodně dlouho. 

Během první hodinky chůze potkávám tři skupinky čechů. Dohromady asi 8 lidí. Je poznat, že u nás bude v úterý státní svátek (slováci 28.října neslaví) a tudíž si hodně lidí udělá prodloužený víkend. Tak jako já.

Jdu sám, pohybuju se proto relativně rychleji. Ne že bych byl rychlejší, ale odpočinek jednotlivce se vždy protáhne na kratší dobu než odpočinek větší skupiny, která se podřizuje dle prastarých a těch nejlidštějších pravidel tomu nejslabšímu jedinci. Zatím jsem v čele všech dnešních poutníků. A vzdálenost mezi mnou a nejbližší skupinkou čechů se pomalinku zvětšuje. Utvrzuje mne to v dominující akčnosti jedince vůči i malé skupince.

Moc mi pomáhá zkušenost, kterou jsem nabyl při svém prvním přechodu Nízkých Tater s Jerrym Jirouškem. Myslím na něj a posílám mu pozdrav do skautského nebe, kde zcela bezpochyby pobývá. Tehdy, před čtyřmi roky, jsme občas sešli z cesty a „ztráceli čas“ hledáním té správné stezky. Dnes jsem toho ušetřen. Je s podivem, že se mi vybavují známá místa i situace tak živě z doby, kdy jsem tudy šel prvně. Dnes neřeším žádné dilema. Váhám-li, vyrážím tam, kde mne to intuitivně táhne. Zatím vždy správně.

Převýšení na Kráľovu hoľu je 1046 metrů. Naprosto brutální stoupání na pouhých šesti délkových kilometrech! Každý krok je zasloužený, z každého správného došlápnutí mám úžasnou vnitřní radost. Radost z toho, že pořád ještě můžu :-)

Kalhoty, nohavice či gatě už mám nad kolena mokré, protože tráva je vysoká a obalená neznatelně tající námrazou. Při každém kroku a otření se, část námrazy ulpí na látce a díky zvýšené tělesné teplotě roztává. Tu vlhkost nelze nevnímat. Jen doufám, že to na mně uschne dřív, než se dostanu do pásma sněhu. Nerad bych, aby mi pak kalhoty zmrzly. To není moc příjemný pocit. I když i na něj se dá postupně zvyknout.

Boty mám, bohužel, už také úplně mokré. Navlhaly postupně. Nejdřív potem zevnitř a z ničeho nic i tající jinovatkou nasbíranou z namrzlých travin a keřů, kterýma se musím prodírat. Už cítím jak se mi v botě přelévá z jedné strany na druhou směska potu a proniklého sněhu.

Na Kráľovej hoľi leží zabarikádovaní dva kluci s holkou. Dorazili sem z Košic. Asi jim není úplně po chuti mne pustit dovnitř jediné volně přístupné, malé místnůstky, ale jsme na horách. Tady platí pravidlo, že se musí vždycky všichni všude vejít. Nehodlám zbytečně přijít o zdraví, když si můžu spočnout v závětří a relativně teplém prostředí. Shazuju propocené merino triko a oblékám si to jediné suché náhradní tričko, které s sebou nesu. Na něj navlékám propocené a nahoru oblékám větru odolnou mikinu. Najednou mi je výrazně tepleji.

Ještě do sebe naláduju pár krajíčků chleba s loveckým salámem, pár loků vychlazené minerálky a pak hned šup na mráz. Brrrr! Kombinace mlhy s mínusovou teplotou a fičícím větrem není moje nejoblíběnější prostředí. Ale uklidňuju se, že jsem už párkrát zažil několikanásobně horší kombinaci a zatím to vždy ve zdraví přežil.

Pořádnou zastávku si dopřeju až v útulni na Andrejcovej. Mohl bych tam dorazit kolem třetí hodiny a to už tam pravděpodobně nikdo nebude, takže budu mít celou boudu sám pro sebe. Uvařím si něco teplého, chvíli lehnu a než dorazí ostatní, zvednu kotvy. Už se těším.

Zatím ale pořád šlapu v bílé mlze, křupkavém sněhu a přehlušujícím větru. Jdu po tyčích. Vůbec si nepřipouštím, že by mohly vést jinde, než se chci dostat. Napadá mne, že tahle asi nějak musí vypadat „slepá důvěra“ :-)

Zdejší hřeben Nízkých Tater je posetý množstvím kamenů, skalisek a skal bizardních tvarů. Umělecký dojem umocňuje námraza, která tuhle jedinečnost podtrhuje. Zkouším to fotit, ale vím, že to stejně bude jen slabý odvar skutečnosti. A možná to je tak dobře. Kdyby fotografie dokázaly zachytit všechno, asi bych se už nenamáhal odzkoušet ty zázraky vůkol na vlastní nohy.

Na útulni Andrejcová jsem úplně sám – aby ne, ti kteří tu dnes přespávali jsou už na cestě a ti kteří zde dnes hodlají přespat jsou zatím dost daleko za mnou. Do setmění zbývají ještě 3 hodiny a tak tu nebudu přespávat ani já. Jen se v poutnicky uklizené útulni trochu osuším, uvařím jídlo a pošlapu dál. Do sedla Priehyba (1190 m.n.m.) to je z útulně (1425 m.n.m.) na mapě sice jen pouhých 6 kilometrů, ale musím nejdřív vystoupat na Veľků Vápenicu (1691 m.n.m.). Mezi nejvyšším a nejnižším bodem téhle trasy je vzdušnou čarou dvoukilometrová vzdálenost a tak budu muset sestupovat těch 501 metrů „přenížení“ v docela prudkém svahu. „Ó kolena, kolena nechť přiblíží se k jezeru“ mi vyskočí okamžitě v hlavě, když jen pomyslím na ten brutální sestup s plnou polní, který mne za pár hodin čeká. Zatím mi kolena docela slouží, ale už vím, že s přibývajícím věkem se po cca deseti hodinách chůze začínají ozývat. No uvidíme jak to bude dnes.

U útulně Andrejcová je nezamrzající voda, ale mám ještě víc než tři čtvrtiny láhve minerálky a tak nabírám jen do ešusu, abych si uvařil těstoviny alá guláš. Sundávám si promočené boty, ždímám ponožky a snažím se je při vaření trochu vysušit na horkém ešusu. Moc si od toho neslibuju, ale už mám odzkoušeno, že v náročných podmínkách je důležitá sebekázeň a přiměřená naděje :-)

Umývám ešus, když přichází k útulni manželský pár středního věku, který zde bude spát. Než jídelní misku doumývám, už doráží další skupinka, se kterou jsem jel v autobuse z Brezna do Telgártu. No, zdá se, že tuhle noc bude útulna zcela zaplněna. Nahazuju bágl a vydávám se v čvachtajících botách na západ – směr sedlo Priehyba. Než vyjdu po stezce kosodřevinou na hřeben, potkávám další dvě skupiny, které míří do útulně. Jsem rád, že budu mimo ten srumec, který tam zákonitě nastane. Byť má své nezanedbatelné kouzlo setkání spřízněných duší, vychutnám si podzimní noc na horách jinak.

Na Velkou Vápenicu šlapu převážně sněhem. V něm mi boty neuschnou. Uvědomuju si, že téměř třičtvrtiny dnešní cesty jsem pořád brouzdal sněhem. A někdy byl trochu roztátý a tudíž mokrý. To mohly vydržet jen málokteré boty. Potěšilo mne, že nejsem sám, kdo má obuv promočenou. Při krátkém hovoru v Andrejcové jsem zjistil, že oba příchozí jsou na tom úplně stejně. Mimoděk si tak uvědomuju, že asi stejně nastává čas, abych si koupil kvalitní kožené boty do hor. Vydrží-li mi 12 roků jako ty minulé, tak už si na důchod koupím maximálně jedny :-)

Sestup s půlkilometrovým „přenížením“ z Velké Vápenice do sedla Priehyba je skutečně náročný. A – moje kolena na to reagují docela negativně. Ale co, ještě kousek a tam si spočnu. Říkám si to v kratších a ještě kratších intervalech, po každém zasavení. Lepší už to nebude, uklidňuju se a zase kmitám dál.

Konečně jsem v sedle. Od doby, kdy jsem tu byl naposledy se udála pro mne pozitivní změna – postavili tu stříšku a pod ní stůl s lavicemi, aby znavení poutníci mohli spočnout. I přespat se tu dá – na širokém stole a nebo na kamínky vysypané podlaze. Vítr profukuje otevřeným odpočívadlem, ale v tuto chvíli mi to vůbec nevadí. Vařit už nic nechystám a brzy ráno vítr většinou moc neduje, takže mi neuhasí plamen vařiče.

Je šest hodin a tma už začíná přebírat vládnu nad krajinou. Až nyní si uvědomuju, že se v noci posouvá čas z letního na zimní. Budu sice spát o hodinku déle, ale taky budu pravděpodobně o hodinku méně šlapat, protože zítra bude tma už v pět hodin. Vůbec se mi to nehodí. Raději bych se za tmy balil a prošlapal se do jasného dne než abych přestal putovat k vůli tomu, že už nevidím na stezku. Nejsem si tak úplně jistý, že tyhle časové posuny mají skutečně pozitivní ekonomický dopad. Nějak se mi tahle hra na všemocného člověka, který dokáže hýbat i s časem, nezamlouvá.

Umiňuju si, že vstanu co nejdřív, abych zítřejší časový handicap nějak vybalancoval. Už pár roků se budím automaticky kolem páté hodiny a předpokládám, že tomu nebude jinak ani zítra.

Sundávám boty i mokré ponožky a soukám se do spacáku. Může být tak před sedmou hodinou. Kolem tma jak v pytli, ale při čelovce zřetelně vidím, kterak z mokrých bot stoupá pára. „Hmmm, tak to bude zítra při obouvání hodně velký masakr!“ zamručím si sám pro sebe. Boty pro dnešek nedávám usušit do spacáku, protože v něm budu spát ještě další dvě noci a nechci jej mít zbytečně navlhlý zevnitř. Smiřuju se s tím, že boty budou ráno jako beton :-(

Svítá nějak dřív, ale záhy mi dochází že se udál časový posun. Za tmy už tedy nevyrazím. Ze spacáku se mi navíc vůbec nechce, byť venku není žádná velká kosa. Ale jen tak polehávat mi přijde jako zbytečné mrhání času.

Nejdřív zapaluju z večera připravený vařič, abych si uvařil vodu pro horké kakao z vojenského balíčku MRE. MRE (Meal, Ready to Eat) je klasická vojenská dávka, kterou fasují vojáci v zahraničních misích. Jsou to dehydrované potraviny určené do bojového nasazení. Někomu se zdá, že tomu odpovídá také jejich chuť. Mně to ale chutná (díky tomu, že to jím jen několikrát do roka), má to stejnou chuť jako hotová jídla české výroby, která se už dají koupit v prodejnách sportnovního vybavení. Určitě MRE nelze upřít to, že z nutričního hlediska je skladba jednotivých denních menu potravin vyvážená a plní potřeby i mého vyhladovělého těla.

Tkaničky od bot mám jako dráty. Na botách je z větší části vrstvička ledu nebo alespoň námraza. To je daň za to, že jsem boty nedal na noc k sobě do spacáku. Zkouším dát alespoň do pravé boty nápoj z MRE zalitý horkou vodou. Aluminiový sáček je tvárný a zajíždí do boty jako by byl stvořen jen pro tento účel. Nedělám si naději, že mi botu vysuší, ale spoléhám na to, že ji alespoň rozmrazí a možná i trochu zevnitř zahřeje.

Jdi! Pořád jdi! Neustále se pohybuj! Jen tak můžeš zimě utéct. Mám to za ty roky odzkoušeno – během dvou hodin se do zmrzlých bot pomalu vleje teplo a budou čvachtat příjemněji. Pokud ovšem nezastavím. Nezastavím! Tedy možná zastavím, ale jen tak na chvilku, abych nestačil vychladnout. Ze sedla Priehyba (1190 m.n.m.) to je na první dnešní kótu Kolesárová (1508 m.n.m.) převýšení 328 metrů na 2 km, přičemž víc než polovina stoupání je na prvním půl kilometru. Čeká mne fakt brutální rozcvička. Tohle zatížená ale má výhodu v tom, že teplota v botách pomalu a neustále stoupá.

Začíná vycházet slunko a ranní červánky dělají krajinu ještě krásnější než je. Napadá mne, že k vůli takovýmto impresionistickým okamžikům jezdí lidi na dovolené k moři. Tam mají navečer červánkové západy zadarmo. Slunko potápějící se do moře je nádherné. Proto asi jezdí k moři skoro všichni. Ale mně se líbí podnikat věci, které každý nepodniká. Není v tom žádný pocit výjimečnosti, jak by se mohlo na první pohled a povrchně zdát. Je v tom jen pocit, že takovou krásu nikdy nemůžu naplno vychutnat, pokud si ji nezasloužím, pokud se k vůli ní pořádně nezapotím, pokud nenašlapu patřičný počet kilometrů, pokud se k ní neprobolím skrzevá vrzající kolena, pokud ji nepromrznu …..

Cesta ubíhá. Na Kolesárové (1508 m.n.m.) jsem v 7:30. Uvědomuji si rozdíl v tom když slapu sám a když nás jde víc pohromadě. Liší se to téměř ve všem co mne napadá  – rychlost, odpovědnost, energie, akčnost, volnost, vytrvalost, rozhodování, ….. Ve většině případů mi vychází, že samotnému poutníkovi je na cestě lépe, snadněji a rychleji dojde kde si umíní, kdykoliv může měnit i dílčí plán, nevydává zbytečně energii na prázdné plkání a  nemůže se spolehnout na nikoho jiného než sám na sebe.

Stop! Cítím pach krávy! Tady? V tomhle smrkovém lese prorostlém kosodřevinou? To je přece nesmysl! Leda, že by …. Jelen! Jasně, tady někde musí být jelen! Tenhle pach může být jenom od jelena. Zastavuju a zatajuji dech. Oči skenují každý kousek lesa na který dohlédnu. Jde to víc zleva. Opatrně se obracím, abych byl k „tomu“ čelem. Znovu prohledávám každou píď prostoru přede mnou. Nic. Ale pořád a silně „to“ cítím. Mobil mám připravený k natáčení a pomalu postupuju po pachu. Ha! Tady ve sněhu je několik čerstých stop jelena! Takže tu byl! Neviděl jsem jej, ale byl tu a můj nos mne nezklamal! Stejně postupuju skoro čtvrt kiláku pomaleji a mobil nepouštím z pravé ruky, byť  stopy jelena mířily na jihozápad, zatímco já mířím na západ.

Kolem je spousta mražených borůvek, které nestačil nikdo otrhat. A tak si jich nezřízeně dopřávám já. Vůbec to není špatné. Občas narazím na borůvku už skoro rozmraženou, ptotože na ní pere ranní slunce. Je taková – taková vodnatá, s málo výraznou chutí. Ale ty borůvky ze stínu, ty přemrzlé, ty jsou mnohem chutnější.

Napravo mám včera i dnes fantastický výhled na panorama Vysokých Tater. Zkouším to fotit, ale vím, že tohle nedokážu zachytit sebelepším fotoaparátem. Na to bych musel mít techniku která bude vážit rozhodně víc než můj bágl ale stejně bych zachytil pouze barvy. Chyběla by mi ta syrovost rána kořeněná občasnými teplými slunečními paprsky, ta mrazivě vlhká vůně krajiny, ty zvuky ticha vůkol. Ukládám to alespoň do své RAM :-)

Kolem půl desáté si dopřávám pořádně odpočinku v sedle pod Homolkou. Dávám si matonku a vychlazené jablko. Kolem je nesdělitelná a nepřenositelná nádhera. Mezi ostrůvky ojíněného sněhu je naprosto odlišný svět od toho kousek vedle, na přímém slunci. Napadá mne, že jsem ráno udělal hodně dobře, když jsem se namazal jakýmsi krémem, který mi zbyl z nepodařeného výstupu na Matternhorn. Má nějaký brutálně vysoký RH-faktor a nosím jej s sebou v lékárniče. Jen jej moc nepoužívám. Ale ráno jsem si uvědomil, že se budu pohybovat skoro ve dvou tisících a pokud se nenamáznu, musím si za zbývající tři dny spálit ksicht.

V botách se mi už zase pomalu přelévá voda. Ale je mi už teplo a doufám, že to vydrží až do večera, kdy bych chtěl zkusit dorazit až na Štefánikovu chatu pod Ďumbierom. Rozhodl jsem se, že obětuju 10 EUR a věci si tam přes noc vysuším, dopřeju si teplé sprchy a ráno vyrazím na další cestu jako znovuzrozený. Je to trapně mastňácké, stydím se za to, ale bude to moje odměna pokud tam dnes skutečně zvládnu dojít. Je to spíš méně pravděpodobné. Před čtyřmi roky, jsme šli z Telgártu na Štefánikovu chatu 3 dny a pokud bych to chtěl zkrátit o 1 celý den, musel bych si asi pořádně máknout. Pokud to nezvládnu, aspoň nebudu žádný mastňák a turista, protože se přece dokážu bez zhýčkaného přenocování na chatě obejít :-)

Hups. Šuch. Šláp … Je to neustálá škola. Při každém kroku neustále podvědomě přemýšlím zda je potřeba došlápnout na támhle ten kámen celou plochou podrážky, nebo do sněhu raději zaseknou patu či se hladkému vlhkému kořenu raději vyhnout, protože bych sebou sekl na zem. Každý krok spouští složitý vyhodnocovací mechanizmus v mém mozku. Mechanismus pracuje naprosto spolehlivě, protože na tenhle hladký a mokrý kořen stromu jsem šlápl s tím, že bych to měl ustát – a skutečně jsem to ustál. Algoritmus totiž vyhodnocuje i to, zda se po došlapu jen odrazím nebo zda budu chvíli stát a asi i to, zda je kolem něco čeho bych se mohl podvědomě zachytit, kdych přece jen padal. Zatím šlapu bez jediného pádu. Ale několik nečekaných uklouznutí jsem absolvoval i dnes. Naštěstí bez ztráty kytičky. Děkuji Velkému programátorovi za ten software který mi uložil do mozku. Jsem jeho nejvděčnější uživatel.

Z levé strany do mne pere slunce. Opírá se do ostrůvků borůvčí na pravo od uzoučké stezky. Sluníčko z borůvčí svými posledními záchvěvy tepla pozdního indiánského léta doluje nádhernou vůni. V zastíněných částech cesty omamná vůně mizí a stále zelené keříčky zavoní zase až na prosluněných ostrůvcích a oázách.

Je 15:30 a šlapu z Čertovice (1238 m.n.m.) na Štefánikovu chatu (1728 m.n.m.). Před sebou mám prý 3:25 hodiny tůry. Hmmm. Tak to, když půjdu bez zastávky (což samozřejmě nedám) tak tam budu nejdřív pár minut před sedmou hodinou. To znamená šlapat dvě hodiny po tmě. No, fakt nevím. Jediné co vím stoprocentně je, že jsem cestou chytnul „vlka“. A to jsem pamětliv slov své ženy, že pokud jej nechci chytit, nemám pšoukat. Takže zatím ani prd a „vkl“ je stejně tu. Jsem dobrý kandidát na indiánskou přezdívku „Tančí s vlky“.

Známky stmívání jsou jasně patrné. Nebude to dlouho trvat a noc je tu. Potkávám proti sobě aspoň 20 turistů, kteří míří ze Štefánikovy chaty na Čertovicu. I kdybych je neviděl a neslyšel, stejně bych poznal, že kolem mne prochází. Tím, že jdu po horách už druhý den, nemytý a nečesaný, zvykl jsem si na aróma svého zpoceného těla. Vše co vybočuje z tohoto normálu, můj nos velmi citlivě registruje. A tak cítím už na pár metrů dopředu drahou vůni turistů a turistek, kteří se ráno před výšlapem pod Ďumbier zlili parfémy tak, že ani po osmi hodinách ten odér nevyprchal. Ani jedna z těch vůní mi není nepříjemná. Ale stejně mám nutkavý pocit, že každá z nich je tady, na Rovienkách a Lajštrochu jednoznačně cizopasná, nepřirozená a deformující jediněčně přirozenou vůni krajiny. Prostě tu tohle parfémové aróma nepatří. Mate moje čichové buňky. Přebíjí vůni před chvílí procházejících jelenů, nahřátých mechů, borůvčí i kosodřeviny. Před dvaceti lety jsem v horách na tolik navoněných lidiček nenarazil. Asi to je i nějaká nová zbraň proti medvědům, kteří jsou prý údajně na čich hodně citliví. A taky podle takových vůní poznám, že dotyční „šampóni“ a „šampónky“ spali na chatě, ke měli teplo a pohodlí ve kterém hrála vůně nepominutelnou roli. Nemám nic proti navoněný lidem. Koneckonců také jsem si několikrát koupil nějaký vonný sprej, jenže se mi zdá, že zrovna do téhle krajiny nepatří. Že to narušuje přirozenou vůní hor. Ty  voní úplně jinak než nejsmyslnější vůně od Diora. Také jsem zaregistroval, že ti kteří hezky voní, většinou zdraví „dobrý den“. Na horách jsem  zvyklý na „ahoj“, „nazdar“ i „čau“. Na „dobý den“ jsem si pořád nezvykl.

Mám toho v půli svého putování Nízkýma Tatrama poměrně dost. Padá na mne únava a už se těším až zalehnu do spacáku. V podstatě si můžu lehnout kdekoliv. Hřeje mne fakt, že jsem na to připravený. Během 10 minut jsem schopen nafouknout karimatku, nasoukat spacák do žďáráku, boty do báglu a vklouznout do pelíšku. Přes tyhle moderní tkaniny se žádný vítr nedostane. Noc můžu v nouzovém režimu přečkat skutečně téměř kdekoliv na trochu rovné pěšině nebo kousek od ní. Ale podvědomě cítím, že bych chtěl doputovat k Štefánikově chatě. I kdybych měl zalehnout vedle ní.

Napadá mne, že přes značnou únavu jsem šťastný člověk. Jak asi bylo tomu, kdo tuhle trasu procházel úplně poprve? Co je mé malé trápení proti těm, kteří prošli tyhle hory napříč ještě bez turistických chodníčků a stezek. To byl skutečný a nefalšovaný „přechod“! Musela to být neskutečná rachota probíjet se mořem neprostupné a všudypřítomné kosodřeviny, hledat cestu mezi skalnatými srázy, zkoušet zda mne udrží zrovna támhle ta větev, které se musím prdržet, abych nezklouzl po svahu dolů ….  Tenhle člověk by tu měl mít pamětní ceduli a o něm by měly být sáhodlouhé odstavce v turistických průvodcích, jeho potomci by se jím měli dodnes pyšnit. S ním bych chtěl promlčet celou noc u malého ohníčku.

Z noci na Štefánikově chatě mám rozporuplný pocit. Před 4 lety jsem zde platil za přenocování 10 EUR, dnes jsem vyplázl 16 EUR. Nárůst o 60% během 4 let se mi zdá relativně vysoký, ale na návštěvnosti chaty to zcela určitě poznat není. Obsluha je tradičně příjemná a hezká. Nicméně jsem v přepočtu těch cca 450 Kč za přenocování a snídani na chatě, obětoval především k vůli tomu, abych se mohl osprchovat v teplé vodě – a mohl tak vypudit toho chyceného „vlka“. Jenže, problém je v tom, že teplá voda teče až od 20:15. A tak se sprchuju, do víc než půli těla, ve studené vodě tekoucí z pod Ďumbieru.

První snídaně se na Štefánikově chatě podává až sedm hodin. Druhá v osm. Samozřejmě, že volím tu v sedm hodin. To už ale stepuju před zavřenou „jídelnou“ s nabaleným báglem, nazutýma botama a natěšenou dušičkou. Hned, po zblajznutí párků s hořicí a vypití chutného čaje, neotálím a vyrážím na svůj třetí den putování napříč Nízkými Tatrami.

Mířím podél tyčí na nejvyší horu Nízkých Tater – Ďumbier (2043 m.n.m.). Nepamatuju si, že bych tam někdy stál, takže dnes to bude můj první výstup.

Rozhodl jsem se už včera, že třetí den putování bude odpočinkový, takže se budu snažit lelkovat, kochat se, často odpočívat, hodně fotit mobilem a nasávat tuhle jedinečnou a neopakující se atmosféru. Předpokládám, že můj výstup těch 315 metrů převýšení na jednom kilometru rozhodně do žádné knihy rekordů nezapíšu.

Nainstaloval jsem si do svého mobilu textový editor s možností diktování. Přišlo mi to jako dobrý nápad, že bych takto mohl během chůze zachycovat nápady, myšlenky a postřehy, které bych jinak zapomněl. Jenže – jako vždy – teorie a marketingová presentace je věc jedna a moje pokusy o převedení do praxe je věc druhá – diametrálně jiná. Pln dojmů diktuju do aplikace v mobilu geniální myšlenku, která mne napadá jednou za dva tisíce let. Úžasné. Až bude čas, tak ji rozvinu, ještě lépe naformuluju a pak zapracuju třeba do textu písničky nebo nějaké úvahy. Stop. Dodiktováno. Mobil chroustá a google zpracovává. Raději se ještě podívám, jak je diktovaná formulace převedena na text. ???? Čumím jak kateřinický puk z firmy Gufex – na displeji je: „Fu fu fu fu fu fu fu fu fu …“ Ale já jsem přeci diktoval … Cože jsem to vlastně diktoval? Prchavá myšlenka je vytěsněna naplno běžícím software vyhodnocujícím jak správně došlápnout. Ale stejně jsem si jistý, že i když při stoupání na Ďumbier docela funím, do mobilu jsem rozhodně nediktoval žádné fu fu fu. Asi za to může všudypřítomný horský vítr, který svým fičením přehlušuje citlivý mikrofon mobilu :-(

Vrchol Ďumbieru je úžasný. Trochu mne sice znepokojuje, že přicházím po tyčích do oblasti, která je oddělena dřevěným zábradlím označujícím zapovězený prostor, ale není tady žádný Ochránce přírody ani člen Horské služby, takže rychle mizím do „povoleného“ území a považuju tenhle trapný incident za vyřízený.

Vrchol si zaslouží alespoň malé spočinutí a vydechntí. Snažím se protáhnout levé koleno. Začíná trošinku zlobit. Ale nevadí, budu ještě častěji odpočívat. Dnešní den jsem stejně vyhlásil jako odpočinkový. Tak si jej alespoň pořádně vychutnám.

V sedle Poľany (1873 m.n.m.) pozoruju stádo kamzíků. Nedaří se mi dopočítat kolik  jich je přesně. To ale nic nemění na nesdělitelném zážitku, kterým jsem právě obdařen. Tak blízko jsem se ke kamzíkům ještě nikdy nedostal. Prvně v životě slyším jak vypasený kozel chrochtá – skoro jako prasátko. Fakt. Jako malé prasátko.

Na kótě Kotliska (1937 m.n.m.) asi obědvám – oblíbený lovecký salám s chlebíkom. Bašta, které jsem se pořád nepřejedl. Ležím na nahnědlé vysokohorské trávě a pozoruju krajinu. Jen cca 1,5 km přede mnou je Chabenec (1955 m.n.m.) – legendární kopec při jehož přechodu na podzim v roce 1944 umrzlo víc než 80 bojovníků SNP (Slovenského národního povstání). Tady někde jsem naplánoval sestup do civilizace.

Ššššššššš … jedu po zadnici s báglem na zádech dolů. Žádný pád či nešťastná náhoda, ale prachsprostý úmysl. Vysušená a slehlá podzimní tráva tvoří ten nejpřirozenější „trávník umělé sjezdovky“.  Sklon svahu kolem 50 stupňů nemůže evokovat nic jiného než pokus o „sjezd po prdeli“. Žádný náraz na skryté skalisko se nekoná. Sjíždím maximálně po 50 metrech. Větší rozjezd bych neubrzdil. Sestup do Lomnisté doliny (cca 600 metrů „přenížení“) je mnohem rychlejší než jsem čekal :-)

Tak tady žádná turistická značka nevede. Zkoumám mapu – minimálně 2 km vzdušnou čarou než narazím na žlutou turistickou značku. To znamená možná i 2 hodiny chůze  „alá první kolonizátor“. Nespěchám, Dneska mám odpočinkový den. Slíbil jsem si jej.

Měl bych jít kolem památníku předmichovského komunistického poslance a novináře Jana Švermy. Za necelý měsíc to bude 70 roků, co tu někde umrzl při pokusu o přechod Chabence. Zmrzl po té, co mu někdo z jeho osmi soudruhů – spolunocležníků čornul přes noc jeho boty a on musel šlapat v malých botách, které mu daroval jeden z vojáků paradesantní brigády. Moc toho o Švermovi nevím, ale i když to byl komunista, dokážu si představit, že zrovna s ním bych si měl o čem povídat. Třeba jen o tom proč odmítl (jako potentát) odletět zpět do SSSR. Připouštím, že i někteří komunisté mohou být sympatičtí.

Asmolovova chata je pro mne osobně malým podvodem. Na mapě jsem omylem a znaven přečet Solomonova chata. Podvědomě, aniž bych cokoliv o tomhle místě věděl, jsem si uložil informaci, že se jedná o chatu nějakého bohatého předválečného slovenského žida, který tam trávil své chvíle odpočinku. Jenže jsem záhy zjistil, že to je velký omyl. Není to žádné židovské jméno, nýbrž jméno nějakého ruského kapitána, který měl v malé dřevěnici sídlo svého štábu v letech 1944-45. Byl to velitel partyzánské bojůvky po potlačení SNP.

Muselo to tu být brutálně drsné, protože na malé loučcě před dřevěnicí je nepravidelně rozeseto několik hrobů – v drtivé většině „neznámých partyzánů“. Spal jsem párkrát i na hřbitově, ale dnes prvně na mne působí místo násilné smrti tak silnou negativní energií. Vím, že tady nocovat nebudu. Tma tu je za chvíli, ale pokračuju dál po proudu potoka Lomnistá.

Za půl kilometru narážím na památníček, kde je napsáno, že zde zemřelo několik neznámých partyzánů v polní nemocnici, kterou příslušníci SS vyhladili. Uff. To je ponuré místo. Jak se dostanu domů, musím si o zdejších tragických událostech zjistit nějaké podrobnosti. Vím, že SS byli elitní vojáci, kterým německá armáda s oblibou přidělovala ty nejtěžší úkoly a že sami vojáci se nebáli smrti a toužili se osvědčit a splnit těžké bojové úkoly. Nicméně v tomhle terénu ohraničeném skalami nebylo až tak těžké uhájit přístupové cesty i kdyby se SS plazili ledovým potokem. Partyzáni byli zcela jistě vyčerpaní, ale stejně se mi nezdá, že by ve střízlivém stavu dokázali zaspat přepadový přesun desítek těch jejichž ctí byla věrnost (Meine Ehre heißt Treue).

Za další 4 km chůze cítím dřevěnici. Do dnešního dne bych nevěřil tomu, že lze cítit lidské obydlí, ale na 50 metrů jsem jej ve tmě bez čelovky zaznamenal ač jsem zde nikdy nebyl. Dvěvěnice má ve štítu desku s vypáleným názvem „Studená chata“. Nikde nikdo a tak tu rozhodně přespím. Otevřená předsíň mi poskytuje závětří i ochranu před rosou či sněhem.

Úterní ráno šlapu Lomnistou dolinou dalších 6 km po proudu potoka do civilizace na autobus.

Štěstí mi přeje. Přicházím s 20 minutovou rezervou před odjezdem do Brezna, kde mám zaparkované auto. Vedle autobusové zastávky to voní zatoulanou vůní mateřídoušky. Tohle žádný parfém od Diora nemůže nahradit.

Do autobusu „nastupuje“ pomocí zdvihací rampy vozíčkář v doprovodu osobní asistentky. Prvně v životě poslouchám nepřetržitých 30 minut pořád dokolečka „Baba a mé. Baba áááááá. Aááá. Bababa.“ prokládané nepravidelným tleskáním. Osobní asistenka má implementovaný nepřirozený úsměv a trpělivě občas prohodí  „No tak …“. Mají můj obdiv. Oba.

Tak jsem přešel hezký kus Nízkých Tater – za čtyři dny se dají zvládnout podélně skoro celé. Mám ze svého putování úžasný a obtížně sdělitený pocit. Nádhera. Dobité baterie. Ticho. Zadostiučinění. Výkon. Soběstačnost. Nové objevy.Tulácká krása. Větrné toulání. …..

————————————————-

Nesestříhaný videofilm ze čtyřdenního podzimního putování po Nízkých Tatrách:

http://youtu.be/m4KbxpICPEg?list=PLIQ-Sw6BXCqBbkSZrLIWghEzEqsP6Wovi