Nenechajíc se zmást chybným datem ve zvadlu, už v pátek večer dorazil z Brna Pad s kamarádem Kokem, který osvědčil stejnou krevní skupinu jako my. Po příjemné páteční debatě u dvou láhví dobrého vína a víkendové výměně Padova spacáku za Murzílkův (zůstal u nás od únorového bivaku s Hanny v Jeseníkách), jsme vstanuli ve 4:00. O hodinu později, po té co Koko zvládl bravurně sjezd od nás z pasek na asfaltku, nakládali Juru na Vsetíně.

Složení naší dnešní výpravy dává příslib pohodové akce. Všichni jsme jako děcka chodili do kvalitních oddílů, které fungují dodnes a aktivně se stále potkáváme se starou oddílovou partou při rozličných aktivitách. Takže předpoklad že polovina Brňáků a polovina valachů bude spolu fungovat, jako by se znala odedávna, je naplněn : -)

Dokážu si představit, že dobrý fabulátor scénárista a zručný režisér natočí o akci, která nás čeká, úspěšnou komedii o relativně úspěšných chlapech po krizi středního věku, kteří se rozhodli vyrazit na přechod vysokých hor. Těch divácky vděčných zápletek si dokážu představit hodně, ale všechny jsou v mých očích totální filmařské klišé. Jsem přesvědčený, že z dějově přitažlivého námětu, bude tahle akce ve skutečnosti pro diváky vlastně trošku nudná. Naštěstí my čtyři nejsme diváky, kteří se nudí, ale účastníky, kteří prožívají každé sklouznutí po zledovatělém kameni, každý hluboký výdech při stoupání na vrchol, každý kýčovitý rozhled nad mořem mraků pod námi. Každý z nás to bude vnímat možná trochu jinak, ale přesto nesdělitelně. 

Do Ružomberoku přijíždíme s cca 20 minutovou rezervou, takže s vysbíraných kovových mincí Eur můžu nechat na parkovišti vytisknout parkovací lístek až do nedělního pozdního večera.

S náhubky se rychlíkem dopravujeme jednu zastávku do Liptovského Mikuláše. Při čekání na autobus do Jasné, si povídáme s hovorným vedoucím skupiny slovenských turistů. Jak už to občas bývá u chlapů  50+, vděčné téma je vojna, kterou jsme absolvovali v době, kdy jsme ještě byli jeden stát. I humor je příjemným dorozumívacím prostředkem. 

Cesta autem, vlakem i autobusem je podezřele bezproblémová. Ale na lanovce si to vybíráme. Už zakoupení lístku (21 Eur) trvá neskutečně dlouho. Ukázkový případ „úzkého hrdla“, který blokuje vše ostatní. Na to, jaký je Tatry mountain resorts, a.s. moloch se schopnými profesionály, připadali jsme si hůře než u vleku ve Velkých Karlovicách. Díky tomu asi o minutu nestíháme první lanovku a musíme čekat skoro půl hodiny až ji opět zapnou.

Na druhém turniketu zažívá horkou chvilku Koko, který kupoval lístek na lanovku spolu s Padem výhodněji přes internet. Všichni po přiložení plastové kartičky k turniketu procházíme, jen Kokovi oznamuje displej, že karta je sice aktivní, ale nepustí jej. Obsluha radí, aby si zavolal na infolinku a zjistil v čem je problém. I když jsem jen buran z valašské dědiny, čekal bych, že když zaplatím za jednu jízdu přes 20 Euro, prokazatelně projdu jedním turniketem a druhý mne nepustí s tím, že nemám zaplaceno, profesionálně proškolený zaměstnanec Tatry mountain resorts, a.s. problém vyřeší, protože to je prokazatelně závada u nich a ne na straně platícího zákazníka. Na druhou stranu rozumím tomu, že když chci skonči s plusovým hospodářským výsledkem cca 180 milionů (Kč), musím přenést aktivitu na zákazníka ve stylu „Zaplať a pak hezky škemrej ať splníme to, za co jsi zaplatil“. Po dlouhém telefonátu na infolinku a ověření, že jim peníze dorazily i to, že prvním turniketem řádně prošel, následuje fáze kratšího dohadování s obsluhou, aby jej pustila mimo turniket. Na posledním turniketu už Kokovi kartičku stroj načetl bez problémů.

Když tedy sečtu zdržení při kupování lístku, čekání na první lanovku a dohadování s Tatry mountain resorts, a.s., zkrátil se náš „dochozí čas“ minimálně o 1 hodinu. Cenově jsou služby v Nízkých Tatrách na úrovni Alp v Rakousku, ale jejich standardu zdaleka ještě nedosahují. Už před lety jsem konstatoval, že i v Monaku jsem se najedl levněji než na Chopku.    

Je už 10:15 a nahoře na hřebeni je skoro zima. Kameny jsou ojíněny sněhovými hroty, hnědá podzimní tráva nerovnoměrně zasypána křupajícím sněhem. Je to nezvyk, chvíli mi trvá, než přizpůsobím našlapování aktuálním podmínkám, abych se hned nevyválel. Pad už to sice stihl na nádraží v Ružomberku před nastoupením do vlaku, ale já se mu nechci vyrovnat ve všem.

Panoráma, jemuž dominují vrcholky štítů Vysokých Tater, vyčnívajících z pásma souvislých mraků, je snad až kýčovité. Ale protože jsem primitiv, takovýto kýč mne rozhodně neuráží.  

Pořizujeme společnou fotografii, pro případ, že bychom museli dokazovat naši účast v těchto místech. Ale i z čistě praktického důvodu je takové „hromadné foto“ užitečné, když si třeba po dvaceti letech nemůžete přesně vzpomenout, kdo všechno na akci byl :- )

Počasí je ukázkové. Jura vše jistil po stranické linii (prý mají u KDU-ČSL tam nahoře dobré vztahy) a Koko po technické stránce (na svém meteo modelu v mobilu umně posouval mraky mimo naši plánovanou trasu). Jsme čerství, natěšení a odhodlaní. 

V 11:15 jsme už za Derešama (2004 m.n.m.) a zvolna sestupujeme do Sedla Poľany (1837 m.n.m.). Vítr je mírný, ale studeně nepříjemný, a tak raději nasazuji kapuci. Sněhu tu není moc, proto se neboříme a pohybujeme se příjemným tempem k západu.

Severní srázy hřebene jsou pokryté sněhem, jižní strana nabízí oschlé kameny, lákající se na ně natáhnout a nahřívat se v ostrých slunečních paprscích.  

Před Poľanou (1890 m.n.m.) se mi daří nafotit a natočit pár kamzíků, který mne z blízka volně obchází a pokračuje zasněženým severním svahem hřebene mimo dosah normálních smrtelníků. Nechápu, jak se tihle tvorové dokáží s takovou lehkostí a suverejně pohybovat po tak nebezpečném terénu. 

Chabenc (1955 m.n.m.) je pro mne legendární hora. Vždycky, když na něj šlapu, vzpomenu si, že 10. listopadu 1944, po porážce SNP: „Při přechodu hory Chabenec umrzly desítky povstalců a za záhadných okolností zahynulo 83 členů parabrigády a komunistický poslanec a novinář Jan Šverma, který stál u jejího zrodu.“ A že: „Kolem smrti Jana Švermy panuje dodnes mnoho nejasností. Stejně jako kolem úmrtí 83 členů parabrigády, které měl úmyslně dovést nad propast velitel partyzánů Alexej Asmolov. Jisté je jen to, že komunisté po válce na piedestal postavili pouze Jana Švermu.“ Ještě tři dny před tím, velitel partyzánského štábu plk. Alexej Nikitič Asmolov (*1906 +1981), půldruhého kilometru odsud, v Lomnisté dolině, plamenně hovořil na improvizované oslavě výročí VŘSR, za zády s plk. Vladimírem Přikrylem (později komunisty 4 roky vězněn a degradován z brigádního generála na vojína), Bohumilem Laušmanem (v roce 1953 jej StB unesla s Rakouska a o 10 let později vězení zabila pomocí cigaret –  smrt „v důsledku srdeční záduchy“), Rudolfem Slánským (v roce 1952 jej spolusoudruzi pověsili), kpt. Karlem Hlásným (emigroval v roce 1948 a v roce 1982 zemřel v Kalifornii).

My ale, na Chabenci, 16. října 2021 ve 14:30, prožíváme naprostý opak dávné listopadové tragédie. Odpočíváme, doplňujeme tekutiny a vyhříváme se na podzimním sluníčku.

O hodinu později už jsme o víc než 300 výškových metrů níže, u útulně pod sedlom Ďurkovej. Tady je totiž jediná, z hřebene přijatelně dostupná voda. Proto tu taky ta „útulňa s obsluhou“ stojí. Moji parťáci jdou podpořit „chatára“ a dávají si polévku a párek, já odolávám a ohřívám si kousek nad útulňou pikantní steak z balíčku MRE.

Útulňa je stejně plná nocležníků a tak šlapeme dál. Romantický skorozápad slunka sledujeme v 17:15 z vrcholku Latiborské hoľe (1643 m.n.m.). Tady už není po sněhu ani památka. Vzhledem k tomu, že s sebou nesu láhev minerálky, mne to trošku mrzí, protože jsem se sněhem trošku počítal pro ohřev balíčků hotového jídla z MRE. Samozřejmě, že ty hliníkové pytlíky ohřeju i v minerálce, ale té je přece jen trochu škoda. 

Velký měsíc dominuje nad obzorem už za čtvrt hodinky. Je to ten jedinečný okamžik, kdy poslední okraj slunce zapadá na západě a jasný měsíc vychází na východě. Široko daleko nikdo, jen my čtyři a měsíc.

Slunko už je chvíli za obzorem, viditelně se stmívá, a tak 18:10 v Sedle pod Skalkou (1476 m.n.m.), chráněni před větrem kosodřevinou, shazujeme bágly a chystáme nocleh. Je to rychlé – foukáme karimatky, vsouváme je do bivakovacích pytlů, zimní spacáky na karimatku do pytle a během pár minut je hotovo.  

To už je skoro regulérní tma. A solidní kosa. Kdosi cituje Kryla: „… tato noc nebude krátká …“ . Než zalezeme na víc než 10 hodin do spacáků, lehce večeříme. Horkého čaje od Koka si dopřávám skutečně jen dva doušky, jen na zahřátí. Nechce se mi před ránem vylézat ze spacáku, abych se vyčůral. Ještě se jdu pokochat pohledem na světélka v údolí – to je určitě Liptovská Lúžna, dlouhá dědina, do které jsem před lety odsud sestupoval. 

Do spacáků všichni zalézáme brzy. Po 19:00 jsme tam všichni. Boty dáváme do báglu, aby nám v očekávaném ranním mrazíku úplně nezmrzly. Nesu sebou jeden zahřívací pytlík „hot pack“ a i když není „případ nouze“, vytahuji jej, na pátý pokus lámu plíšek a spouštím chemickou reakci octanu sodného. Okamžitě začíná pytlík tuhnout a hřát. Zahřívám chodila a nabízím „hot pack“ ostatním, protože bude hřát ještě minimálně hodinu. Chlapci nemají zájem a tak jej ponechávám ve spacáku u chodidel.

Než se mi podaří schrupnout, pozoruji noční oblohu. Dominantní Orionův pás nelze přehlédnout, stejně tak i pár dalších souhvězdí, které rozeznám.

Uvědomuji si, že s vedle ležícím Jurou, se kterým jsme za komančů vedli oddíl, jsem takto na volno, mimo kemp, pod širákem, spal naposledy asi tak před pětatřiceti lety. Těší mne, že i po těch letech to funguje.

Nevím přesně kolikrát jsem byl přes noc vzhůru, ale mám pocit, že jsem skoro oka nezamhouřil. Tady je vidět, jak se dá lidská mysl snadno ošálit, protože po každém „zadřímání“ jsem se podíval na displej mobilu a ověřil jsem si, že mezi tím vždy uplynula 1-3 hodiny. 

Ranní pohled ze spacáku nabízí ojíněný bágl a čelovku. Minerálka mi v láhvi nezamrzla (ta mrzne při nižší teplotě než běžná voda), boty taky ne. Nechce se mi moc čůrat a tak ze spacáku nepospíchám. Tady je fakt teplo : -) 

Jako nejslabší kus, který musel na malou, se ukázal Koko. Ale jen o chvíli po něm vylézáme i my ostatní. Vylézání ze spacáku v pořádné zimě má svůj rituál – člověk vyleze pouze do půli těla a sedě ve spacáku na sebe oblékne teplou bundu, pečlivě ji zapne, a pak teprve vyleze zbytkem těla a nasouká na sebe kalhoty a nazuje boty vytažené z báglu. Pak pár kroků, aby se chodidlo zahřálo a boty tolik nechladily. Ruce rychle zahřát do kapes a přemýšlet, jak udělat snídani, aby při tom člověk zbytečně nemrzl.

Zatímco se na plynovém vařiči připravuje voda na čaj, je potřeba využít čas a začít balit. Začínám vždy spacákem, který je zvenčí trochu vlhký (kondenzace je zákonitý fyzikální proces, který v našich podmínkách nepřečůráme). Nevadí, jak dorazím domů, jedna z prvních věcí je, že spacák nechávám v podkroví dobře vyschnout. Spacák musím natlačit do spodní, samostatně přístupné části kletru a tu uzavřít zipem. Se zmrzlýma rukama to je vždy nejobtížnější část balení. Přisedávám přečnívající části spacáku, tlačím je do báglu kolenem, centimetr po centimetru zapínám zip. Křup! Kovový úchyt jezdce zipu praskl v půli. Ostré hrany zlomu řežou do chladem znecitlivělého palce a ukazováčku. No potěšklobás! Tak to se operace prostého „zatáhnutí zipu“ hezky protáhne : -( 

Zmrzlý jak sobolí lejno si po úplném zatáhnutí zipu zahřívám necitlivé dlaně a prsty za krkem, v rozkroku i kapsách. Vyfouknutí karimatky a její smotání, je proti pěchování spacáku zanedbatelný úkon. Sbalení žďáráku stejně tak.

Ojíněný bágl mám sbalený. Minerálka v mé pet flašce je v tekutém stavu, narozdíl od Jiřího vody, která mu v láhvi přes noc zamrzla. Ale snídáme všichni chutně, vydatně, včetně teplého nápoje. 

Je 8:10 a my se vydáváme do syrové mlhy, která je všude kolem nás. Čeká nás necelých 200 výškových metrů na vrchol Košariska (1693 m.n.m.). Už za půl hodinky se dostáváme nad souvislý pás mlhy a mraků. Jsme odměněni úžasným výhledem kolem. Připadám si jako na nějakém ostrově, kolem něho je všude bílé moře. Pár kilometrů odsud z něj vyčnívají opuštěné ostrovy – kamenné vrcholky, přes které jsme včera přecházeli, souvislý pás Vysokých Tater, skaliska Malé Fatry, …  

Pokud budu některé fotky z dneška vydávat za letecké snímky, málokdo mému klamu neuvěří. Je úžasné, jak se dokáží takovéto pohledy vrýt do paměti a uložená krása pak potěšit i několik dalších dnů po akci. Čím jsem starší, tím získávám větší jistotu, že jsme na takovýchto okamžicích závislý, že mi pomáhají překonávat občas ubíjející těžkosti všedních dnů.  

Je skvělé, že tyhle okamžiky jsou zatím ještě pořád „zadarmo“. Pominu-li, že tu člověk musel nějak dojet a hlavně „po svých“ ušlapat ty kilometry. Mám pocit, že jsme si tyhle chvilky zasloužili : -) 

Na Veľké Chochuľi (1753 m.n.m.) jsme v 9:45. To už jsme si dávno stačili cestou sundat jégrovo teplé spodní prádlo, protože se nejen oteplilo, ale taky se při výstupu kvalitně potíme.

Doplňujeme tekutiny a pokoušíme se o panoramatické foto. Ať to fotím jak chci, pokaždé mám na svém fotu Pada dvakrát – vlevo i vpravo : -) :- ).

Na Prašivé (1675 m.n.m.) stojíme v 10:45. V roce 1944 tu skákaly desanty, prý tu byly stany postavené z padáků a probíhal tu základní, asi desetidenní výcvik partyzánských nováčků. Do 9.srpna 1944 prý bylo na Prašivů vysazeno 61 parašutistů. V půli srpna tu zůstal jen štáb a povstalci se usídlili v údolí, na horním konci Liptovskej Lúžnej. Když přivřu oči, dokážu si tu ty padákové stany představit.

Na Prašivé odpočíváme a kocháme se pohledy na tu krásu kolem. Zatímco z našeho směru kráčíme jako první, díky bivaku pár hodin odsud, z Hiadelského sedla už tady na vrchol dorážejí první běžci a turisti. Na oběd je ještě brzy, snídaně byla opravdu vydatná, hlad ještě nemá nikdo z nás.

Vrchol Prašivé je kamenitý a kolem roste borovice kleč. Uprostřed kamenitého návrší je dřevěný kůl s dřevě nou deskou a názvem vrcholu. Až někdy na Prašivou vylezeš, určitě si všimni originálního zakončení kůlu – krytu vyrobeného z plechovky, hustě ovinuté provázkem, ozdobené designovým i kvítky. Dokonalá moderní lidová tvořivost.

Na sestup z Prašivé do Hiadelského sedla se moc netěším. Kolena, kotníky i svaly na nohách dostávají na těch 575 výškových metrech pořádná záhul. Pad, Koko i Jura mají tyčky, předpokládám, že se jim proto schází trošku pohodlněji než mně. Já posledních pár set metrů, z těch cca 3 km, sbíhám. Je to pro mé nohy méně namáhavější a ještě jsem dole dřív než ostatní : -)

Tady jsme chvíli po 12:00 a tak odpočinek využíváme k obědu. Ohřívám si hotovku z balíčku MRE – pikantní kuřecí maso s kukuřicí. Je toho akorát abych se najedl a netížilo mne to v břiše při zbývajícím pochodu. Mají to ti vojenští vědátoři přes jídlo fakt dobře spočítané.

Z Hiadelského sedla do Korytnice to je asi 5 km a cesta po modré značce je plná podzimních výhledů na Donovaly a vrchol Zvolen s desítkou paraglidistů svahujících kolem. V uších mi zní asi nejkrásnější písnička o podzimu, Wabiho song „Modrý podzimní dny se krátí, listí spadaný trávu zlatí ….“. Libuji si v tom, jak se letošní podzimní potulka ve všem daří. Aby ne, vždyť jsem byl tak hodný a nezlobil, že to snad ani jinak probíhat nemůže : -)

V trochu zpustlé lázeňské osadě Korytnica zastavujeme u pramene Josef a chutnáme místní minerální vodu. Voda stále skvělá, jen ty lázně, které se za Mečiara zprivatizovaly a před cca 20 lety šly do konkurzu, by si zasloužily trochu lepší osud.

Na autobusové zastávce „Odbočka do Korytnice“ jsme ve 14:05. Ověřujeme ve vyvěšeném jízdním řádu, zda nám autobus do Ružomberoku jede skutečně ve 14:50. Je u něho uvedena značka „79“, u které je ve vysvětlivkách napsáno: „nejde od 13.12.2020 do 11.12.2021“. Dva doktoři, jeden inženýr i já, si lámeme hlavu a ubezpečujeme se navzájem, že to všichni správně chápeme – tenhle spoj jede pouze jednou za rok a to 12.12.2021. Vzhledem k tomu, že dnes je 17.10.2021, autobus v 14:50 nejede :- (.

Koko je dnes předurčen jako hrdina dne a je vyslán, aby stopoval ke svému autu do Ružomberoku a pak pro nás přijel, pokud autobus skutečně nepojede. Pořád si nejsme úplně jistí, že jsme si třicetkrát pomalu přečtenou vysvětlivku sice shodně, ale správně vyložili. Všichni přece dobře víme, že u nás autobusy „jezdí“, ale na Slovensku „chodí“. Nemůžeme tedy vyloučit, že větě „nejde od 13.12.2020 do 11.12.2021“ není skrytý nějaký překladatelský oříšek, stejně jako při překládání z japonštiny „kolik višní, tolik třešní“.

Ve chvíli, kdy se usazujeme v autobuse, který dnes neměl jet, ale přesto jede, je už Koko u svého auta. Pad s ním telefonicky domlouvá, aby posečkal v Ružomberoku, dokud nedorazíme.  

Značím si, že musím nahlásit Googlu, že jejich translate.google nějak chybně překládá ze slovenštiny „nejde od 13.12.2020 do 11.12.2021“.

V 15:20 jsme už u Kokiho a jeho Passatu. Přezouváme se, ukládáme bágly do kufru a startujeme k domovu.

Cestou domů se ale ještě zastavujeme na škvarkové pagáčky a sýrové nitě na Salaši Krajinka, stylově řešené restauraci, muzeu zemědělských strojů, domácí pekárně a prodejně sýrů. Vkusně řešený oblíbený komplex se sám charakterizuje jako: „Rodinný salaš s 300 ovečkami ,výrobou syrov, 100% bryndze , pekárňou , reštauráciou a s múzeom hospodárskych strojov. Založený 2001.“

Juru vysazujeme na Ohradě a šlechetný řidič Koko mne vyváží až domů na paseky. Na posílení k cestě do Brna si chlapci dopřávají občerstvení připravené Irčou a pak vyráží do tmy. Dojeli v pořádku, jak mi Pad ve 21:35 potvrzuje. Mohu tedy konstatovat, že letošní velká podzimní potulka se opět vydařila. Chlapi – díky! 

Nesestříhané video (Pad+Dazul) z letošní potulky po Nízkých Tatrách (14 min):

Sobota začíná návratem z „kádě“ – díky skoro úplňku a mrazem jiskřícímu sněhu Irča ani v lese nepoužila čelovku. Za pár hodin (po páté) už vyrážíme s drobnými zastávkami a odbočkami směr Slovensko – Nízké Tatry – Jasná. Nakonec jedeme sami, což má výhodu v nekonfliktním pružně měnícím se plánu.

Proti včerejšímu dramatickému sjezdu do údolí po zledovatělé cestě je dnešní časné ráno ochuzeno o nedobrovolné parkování mimo asfalt. Sundávání řetězů z předních kol auta pod kopcem ve dvou má výhodu, že je velmi rychlé, což je vzhledem k mínus desíti stupňům příjemné.

Cestu do Jasné volíme mimo dálnice (mám pocit, že se jejich výstavba na Slovensku daří o poznání lépe než u nás – zlí jazykové tvrdí, že to je tím, že se jim podařilo přesídlit našeho předsedu vlády : -) ). Díky objíždění Liptovské Mary můžeme u Svätého Kríža vidět v mírných holých svazích lišky i stádo jelenů. A to přímo z auta. Takové zimní Nízkotatranské safari. Sníh kolem úžasně jiskří a ranní sluníčko přislibuje ideální počasí na lyžování. Nemůžu se dočkat návykového pohledu z hřebene Chopku. Statisticky si jej vychutnávám při podzimních potulkách spíše sám, ale i když je „přebuchtíno“ má své zvláštní kouzlo.   

Mám pocit, že při každé návštěvě lyžařského střediska Jasná, je tady vždycky o něco dráž, asi se budu muset podívat na nějaké statistiky, abych si ověřil, zda si nepletu „dojmy s pojmy“. Lidu lyžařského je tady jako vždy požehnaně, ale fronty jsou relativně normální. Na kabinku vedoucí až na hřeben Chopku stojí v chumlu nejvíc lyžařů. Dneska asi nebudeme jezdit pokaždé až nahoru. 

Teploměr ukazuje poctivých -11 stupňů celsia. To samo o sobě není nic nepříjemného. Když se ale dostáváme na místa holá ze všech stran, kde solidně vyfukuje, je mráz výrazně citelnější.

Zdejší středisko po obou stranách Chopku, má údajně kapacitu přepravit všemi 23 lanovkami a vleky víc než 28 000 lidí za hodinu. Na víc než 50 km sjezdovkách je ten dav hezky rozptýlený a mně osobně se lyžuje velmi příjemně.

Na to, že jsem byl sjezdovat naposledy v roce 2012, jsem se svým valašským drtivým stylem spojen. Irča je na tom s četností jízdy na sjezdovkách obdobně, ale připomíná mi moji výhodu, že já jsem na rozdíl od ní na sjezdových lyží aspoň snowkitingoval. Má pravdu, ale osobně v tom až zas tak velkou výhodu nevidím.

Každopádně jezdíme oba bez větších pádů, nikam nespěcháme a užíváme si to. Často zastavujeme, abychom se pokochali ukázkovými výhledy na zasněžená romantická zákoutí. Žádné freestyle jízdy mne dnes ani nelákají a absence adrenalinu není až tak ubíjející. Zvykám si : -)

Doma jsme po vyzvednutí třech nejmladších ve 21:30. Děti i my usínáme na první dobrou.   

https://youtu.be/XymmM5ASw-g

Po několika letech vyrážím letos na „přechod“ Nízkých Tater ve dvou. Operativně přizpůsobuju počet dnů a tedy i výchozí místo. Využíváme volna (čtvrtečního státního svátku v ČR) a páteční „dovolené“ k prodlouženému víkendu. Mirisa nabírám do auta na protějších pasekách v 2:58. Cesta do Ružomberoku trvá cca 2,5 hodiny a v 6:02 nám odjíždí vlak do Liptovského Mikuláša. Nějaká časová rezerva k tomu, takže vyrážíme tak akorát.

Ještě před Velkýma Karlovicama nás staví hlídka Policie ČR, takže časová rezerva přichází fakt vhod. Okamžitě mi naskakuje prastaré rčení: „Policajta viděti, uměle vytvořený problém tušiti!“ Ale tenhle policajt je patrně „naše krevní skupina“ protože si všímá báglů v kufru a ptá se kde vyrážíme. Když slyší, že do Tater, odpovídá že nám závidí, že bude bezvadné počasí i když už tam je sníh … Tohle je běžná silniční kontrola a i nesvítící pravá parkovací žárovka není důvod k neadekvátní represi. A tak, když se s náma policajt loučí „Ať se vám to vydaří“, automaticky upřímně odpovídám „Příjemnou službu!“ Ještě nikdy jsem tohle policajtovi neřekl. Traumata z dob před roky 1989-90 jsou ve mně podvědomě stále zakořeněná i po těch desítkách let.   

Do Ružomberoku přijíždíme s rezervou cca 25 minut. V klidu zavazujeme pohorky, nasazujeme bágly a kupujeme lístek na rychlík do Liptovského Mikuláše. Ve stanici jestě stojí osobák, který tam taky jede, ale my máme v plánu rychlík, na který navazuje autobus do Liptovského Jána. Ve chvíli, kdy MIris vyplázně několik eur za obě jízdenky, z reproduktoru oznámí úřední hlas, že náš rychlík má aktuálně 20 minut zpoždění a že se to ještě může změnit. V hlavě mi bleskurychle sepne informace, že kdybych tohle hlášení přeložil do češtiny, znělo by: „Děkujeme, že jste si připlatili za to, že nestihnete autobus a ten další, kterým pojedete vás doveze o pět kilometrů níže, takže pošlapete minimálně o hodinu déle ….“  Cca 180 km přes hranice bezproblémově zvládáme s dostatečnou rezevou a na těch jediných 30 kilometrech vlakem (rychlíkem) chytneme 20 minut sekeru. Už je mi jasné, proč se vlakem cestuje tak málo. Mirisovy encyklopedické informace o průměrném zpoždění vlaků v Japonsku (uvádí je ve vteřinách) mne v tom utvrzují :-( Bemocně, odevzdaně a nespravedlivě tiše šeptám hodně neslušný rým: „Slováci …“ i když tuším, že v Česku to je v bleděmodrém stejné.

Z Liptovského Jána, Jánskou dolinou jsem na hřeben Nízkých Tater ještě nestoupal. Od Štefánikovy chaty nás dělí cca 17-18 km a 1100 m převýšení. A pak dalších cca 300 výškových metrů na Chopok. Převážnou část dnešního dne tedy budeme jen soupat. Vzhledem k tomu, že moje fyzické aktivity mimo práce na lešení se od zimního přejezdu Velké Fatry sestávaly v podstatě jen z raftování na Bystřičce, několika plachtění na střediskové plachetnici a splouvání Sanu, je dnešní potulka nejnáročnější aktivitou. Je víc než jisté, že dnes žádné oslňující „sportovní“ výkony nepodám. Snad mne za to nabuzený Miris neprokleje. Dneska, pravděpodobně i zítra a pozítří to u mne bude hodně „na pohodu“.  

Ale zatím pořád šlapem po asfaltové cestě. Na to, že tu je zákaz vjezdu, se mi zdá frekvence osobních aut relativně vysoká. Do chvíle kdy míjíme Stanišovskou jeskyni to ještě chápu – přece jen to je nějaký ten kilometr, který je nutno zdolat po svých. Ale auta nás míjí i po dalších kilometrech.

Po pravé straně, pár metrů nad úrovní cesty, míjíme pár temných otvorů na úpatí skály. Shazuju bágl a už se drápu nahoru. Mé „speologické období“ není zapomenuto :-)  Podle mapy tohle není Jaskyňa zlomísk, protože tyhle díry na mapy.cz, které mám stažené v mobilu, zaznačeny nejsou.

Nalevo míjíme Stanišovskou jeskyni, evidentní turistický tahák. Není to vůči téhle jeskyni spravedlivé, ale předrevoluční zážitky ze dna Diviačí, Velké Peňažnice, Zvonivé, Zomboru i Jelení propasti na Plešivecké planině nemůže jen tak nějaká jeskyň či propast přebít.

Šlapeme proti proudu úžasného nízkotatranského potoka Štiavnica. Některé úseky jsou splavné a mám nutkání těmi bílými vodami mezi ostrými skalisky na pálavě proplout. Ale asi se to nesmí. Auta ano, kola taky, ale lodě nejspíš ne. Budu to ale muset zkusit zjistit. V tišinách je vidět nejmenší kamínek na dně, tak úžasně čistá voda tu je. O pár kilometrů výš, při doplňování zásob vody, plníme vak a plastovou láhev přímo ze Štiavnice. Jsem si jistý, že z tohoto potoka se ani jeden z nás nepokadí.     

Lesní cesta vede většinou podél potoka a je schovaná pod vysokými smrky, ve stínu. Asi by se dalo i napsat, že tu je takový ten vysokohorský chlad, ale Miris i já jsme už dávno uložili bundy do báglů a jdeme jen v tričkách. Na zádech se potím, vůbec nemám pocit, že by mi bylo chladno. Dokuj se nezastavím, zima mi určitě nebude.

Strop smrkových větví se rozestupuje a blátivo-kamenitá cesta nás přivádí na údolní mýtinu z leva ohraničenou vykácenou strání jejíž obzor končí o 500 metrů výš. „Tak tam by se mi škrábat nechtělo“ povídám Mirisovi a oba přitom víme, že během pár hodin budeme muset zdolat dvojnásobné převýšení. 

Napravo míjíme roubenou chatu. Cedule u dveří hlásá: „Klub seniorov HS – majetok urbárského pozemkového spoločenstva Liptovská Porúbka“. Úžasně umístěná chata. Vykácené úbočí zaručuje delší slunečný den, upravené okolí evokuje skalku v zahrádkářské kolonii. Originálně řešený grilovací rošt na čistě uklizeném ohništi – vyrobený z ohnuté karisítě.

Odpočíváme – dopolední svačinka na tomhle nádherném místě chutná obzvláště skvěle. Vytahuju maminčiny plátky rozmixovaných sušených jablek a Miris kontruje obdobnou pochoutkou obohacenou kokosem, srolovanou a na koncích namočenou do jakési polevy. Mňam! 

Naše oddychové pauzy jsou přiměřené. Přemýšlím jestli bych je dělal stejně dlouhé, kdybych šlapal sám. Nejspíš bych si některé protáhl jiné zkrátil, takže ve výsledku bych na tom byl zřejmě stejně :-)

Když kráčím po místech, která dobře znám, nemusím se moc dívat pod nohy. Ale uvědomuju si, že dnes mám na tomhle treku většinou oči nasměrované k zemi. Pečlivě skenuju koridor před sebou abych se vyhnul kaluži, kořenu, balvanu … a medvědímu hovnu. Chtělo by se mi napsat „hovínko“ (což zní méně vulgárně), ale to velké růžové před námi je fakt hovno. Velké. Za jiných okolností by to mohlo působit jako nechutnost, ale evidentně je čerstvé, neokoralé. A protože je tmavě růžové, zdá se, že medvěd je býložravec, který papal převážně brusinky a nepatrně borůvek. Borůvky kolem míjíme, brusinky očekávám o pár set výškových metrů výš. Nevím kolik kilometrů je teritorium nízkotatranského medvěda, ale jsem si jistý, že ještě pár kilometrů jím budeme procházet. 

Potok Štiavnica má každou chvíli jiný ráz. Nejvíc se mi líbí, když dravě protéká mezi skalisky, schovaný v zeleném porostu vysokých smrků, borůvčí a mechu. Romantická idyla jako vystřižená z hodně starého románu. Ale takhle naživo to není žádný kýč, to je nádherná realita kvůli které šlapu už pátou hodinu „v plné polní“. A že je mi fakt dobře.   

Ve stínu pořád ještě vysokého lesa je nalevo schovaná „koliba slůžící pre každého ako útulok …“ – tady poobědváme. Vytahujeme vařiče a připravujeme si teplou stravu. Miris nudlovku a já BDP (bojová dávka potravin – když jsem byl na vojně, existovaly jen KDP (konzervovaná dávka potravin) – ale tohle se dnes dá jíst). Pro AČR to vyrábí firma Hamé a i když tomu jisté vychytávky MRE (obdobný balíček vojáků USA) chybí k dokonalosti, vhodil jsem do báglu dva balíčky. Na plánované 3 dny bych s dvěma BDP měl vydržet. Ohřívám si maso naložené v hrášku, Ještě jsem se toho nepřejedl a opravdu mi to chutná.   

Doplňujeme vodu a stoupáme táhlým žlebem zvolna na hřeben k Štefánikově chatě. Křižujeme potok, míjíme první kosodřevinu. A taky „medvědí políčko“ – rozhrabané drny pod kterými medvědi hledají nějaké proteiny. Podlet oho, co je rozhrabáno, se zřejmě hodně namakají a nebo jsou jen dost mlsní. 

Často zastavujeme – začalo pásmo brusinek. Než to medvědi sežerou, hrábneme a vychutnáváme si plnou dlaň červených bobulí. Škoda, že tohle u nás na Valašsku moc neroste.

Teď nás čeká zatím nejprudší stoupání na naší cestě. Na 190 metrech vzdušnou čarou musíme vyšlapat 75 metrů převýšení. Proti vzdálenosti vzdušnou čarou se naše stezka na desítce zatáček o třetinu prodlužuje a icebreakerové triko vlhne znatelněji.

Konečně – 1729 m.n.m. – Štefánikova chata. Při svých přechodech Nízkých Tater jsem zde dvakrát spal a tak už vím, že ji začali stavět v roce 1924 a makali na ní čtyři roky. Ale už v roce 1902 stála nahoře na Ďumbieru útulňa ze které je dnes jen ta nepřehlédnutelná hromada kamenů.

Na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2046 m.n.m.) vede odsud přímá stezka značená tyčemi. Ale nesmí se po ní chodit. Minule jsem po ní sice na vrchol vyšlápl, ale to bylo aspoň 30 cm sněhu. Tahle cesta se totiž může používat pouze když je aspoň patnácticentimetrová sněžná pokrývka. Je to ochrana proti zvýšené erozi. Na Ďumbier se dá samozřejmě vystoupat, ale místo přímých 600 metrů je potřeba obcházet po 2,2 km stezce vedoucí po kamenech, kde eroze nehrozí.

Míříme po červeně značené trase k Chopku (2024 m.n.m.). Líčím Mirisovi jak jsem tudy před skoro desíti lety putoval se Smerfem. Byl to tehdy můj první skialpinistický přejezd po mém druhém narození. V těchto místech jsem to už fyzicky nezvládal a bylo mi jasné, že na Chopok nemám šanci dojít. Vybil se mi mobil, Smerfovi taky. Nouzově jsme tedy sestupovali k Srdiečku, kde – jak jsme doufali – pro nás dojede autem Irča, která mezitím lyžovala na druhé straně hřebene. Ve chvíli, kdy u Štefáničky přistával (pro méně šťastného jedince) záchranářský vrtulník se nám Irča nemohla dovolat …    Prostě – nezapomenutelná akce.

Dnes mám síly o poznání víc, ale vyhřívací zastávku na plochém balvanu si neodpustíme – poslední záchvěv indiánského léta je zřejmě právě teď. Na sluníčku se oddychuje příjemněji než pod mrakem. Miris má oči jako ostříž, upozorňuje mne na sviště, kterého omylem nazývá hrabošem. Než vytáhnu mobil, abych sviště natočil, už je mezi balvany. Ale jeho charakteristický ohon jej prozrazuje. Strkám mobil do temné škvíry mezi kameny – snad něco natočím … Nevím, zda může svišť pokousat a tak riskuju, že přijdu o část pravé ruky :-)

Za vrcholem Dereše (2003 m.n.m.) je spousta „mužiků“ – kamenných věžiček, které tu z dlouhé chvíle procházející poutníci postavili. Některé jsou velké na tři šutry, jiné dosahují metrové výše. Vypadá to hezky. Ale řekl bych, že to možná trochu narušuje geomorfologické procesy tady na hřebeni Nízkých Tater. I když nedaleká sjezdovka se zdá být mnohem brutálnějším zásahem do krajiny.

Vypravuju Mirisovi, jak jsem kousek odsud několikrát potkal stádečko kamzíků. Ale procházíme mlžným mrakem a tak asi nic neuvidíme … Vidíme! Před námi na obzoru se objevu rozmazaná silueta rohatého kamzíka. A vedle druhá. A třetí … Napočítáváme jich 38 !!! Tak tolik kamzíků jsem na volno ještě neviděl. Škoda, že se nevejdou do jednoho záběru :-( Fotím, točím, měním stanoviště a doufám, že se aspoň jeden záběr nebo fotka povede. Třeba Miris s kamzíky :-)

Zdá se, že až k útulni na pod sedlom Ďurkovej nemáme šanci za světla dojít. Takže nouzově přespíme na nejbližší rovince – narážíme na ní mezi sedlem Poľany a vrcholem Poľana (1889 m.n.m.). Asi si užijeme vysokohorského větříku, ale máme žďáráky a tak by tahle noc nemusela být náročná.

Při posledních náznacích světla (a tady nahoře se stmívá později než dole) nafukujeme karimatky a spolu se spacáky je vkládáme do žďárských pytlů. Mezitím se nám na vařičích ohřívá voda na večeři. Já si v ní ohřívám rajskou s masem a těstovinami z dnešního balíčku BDP a pak si z téže vody dělám čaj. Teplé jídlo je v předzvěsti studené noci důležité. 

Napapaní a napojení, bez potu setřeného hygienickými ubrousky (součást BDP) ležíme ve spacácích a pozorujeme hvězdy. Jasný měsíc je přesně v dorůstající půli a obdarovává nás příjemným osvětlením nejbližšího travnatého hřebene. Soustřeďuju se na nejjasnější hvězdu, Během chvilky opravuju sám sebe – tohle se pohybuje, tohle není hvězda. Asi letadlo, protože se to pohybuje rychleji než družice. Ale letadlo to také nemůže být! Takový ostrý obrat by letadlo ani družice technicky nemohly zvládnout. Takže co to je? Svítící předmět pohybující se nad úrovni mraků opisuje trasu mnohoúhelníku. Ovál či kruh bych chápal, ale lichoběžník či kosočtverec? Že by dron? Tohle už si nemůžu nechat pro sebe. „Mirisu, vidíš támhletu hvězdu? Napravo od toho mraku. Zkus jí chvilku pozorovat. Zdá se mi, že se pohybuje. A pohybuje se nějak divně. Co to může být?“  „Ty brďo! Hvězda to není, letadlo taky ne …“ odpovídá po chvilce Miris. Takže co by to mohlo být? Vrtulník? Neslyšíme hukot motoru. Meteorologický balón? Že by létal osvětlený? Pták s čelovkou? ….

Asi po desíti minutách mne napadne pozorovat jinou „hvězdu“ – no tě pic! Chová se úplně stejně!!! A další hvězda tady! Takže to vypadá na nějaký optický klam. Tohle musím probrat s Hanýskem, který těmhle věcem rozumí nejlíp ze všech lidí, které znám.

Když se definitivně probouzím, je venku už světlo. Aby ne, taky už je šest třicet. Miris se taky probírá z limbu a ted už jde jen o to, kdo z toho spacáku vylezte dřív. Venku je trochu kosa, usuzujeme podle toho, že na několika místech našich žďáráků je námraza. A ve spacáku je příjemné teploučko …     

Chceme-li se posunout dál, musíme vstát oba dva. Tak hlavně rychle. Vysoukat se ze spacáku není až tak jednoduché, protože žďárák nemá rozepínací bok. Jakmile mám venku horní polovinu těla, okamžitě si nasazuju fleecovou bundu a pak teprve pokračuju ve vysouvání noh. Rychle na sebe hodit gatě, jegrovky sundám někde po cestě. 

Tlačím nadýchaný zimní spacák do oddělené spodní části báglu, pomáhám si celým tělem, abych dokázal zapnout zip. Vyfukuju karimatku, balím ji už v rukavicích. Abych ji dokázal nasoukat do obalu, musím alespoň jednu rukavici sundat. Žďárák není taky úplně suchý, ale balím jej, abych mohl zaplnit zbývající prostor kletru. Jak budeme obědvat, vytáhneme spacáky, karimatky i žďáráky a necháme je na slunku vyschnout. 

Traverzujeme podél tyčí směrem k vrcholu Kotliská (1937 m.n.m.). Po jedné straně hřebene je mlha, po druhé je viditelnost lepší. Z šedivého oparu se vynořuje silueta kamzíka, který křižuje naši cestu a nenuceně kráčí na hřeben. Tam už jsou další příslušníci jeho stáda. Je jich kolem devíti, ale myslím si, že to je část toho včerejšího osmatřicetihlavého spolku. 

Cestou kolem Chabence líčím Mirisovi masakr z listopadu 1944 (známý také jako „bílá smrt“), kdy tu zahynul i komunistický novinář a politik Jan Šverma, kterému kdosi z jeho soudruhů čornul boty. Jeho pomníček je dole v údolí nad Asmolovovou chatou. Před pár lety jsem tamtudy scházel do Jasenie. Dnes ale půjdeme raději po hřebeni směr Donovaly. Jsem tomu rád, protože z osamělého putování tím temným údolím jsem měl takový divný pocit, jaký jsem před tím nikde nezažil.

Pro jedinou vodu tady na hřebeni, musíme sestoupat asi 140 výškových metrů k Útulni pod sedlom Ďurkovej. Jsem tu dnes teprve podruhé, ale k prameni, který je asi 200 metrů v kosodřevině pod útulnou, spolehlivě trefím. Tady taky poobědváme. Spacáky sice nevysušíme protože sluníčko je pod mrakem, ale i tak tady odpočineme a necháme naše žaludky v klidu trávit.

Měli bychom po hřeběnu v podstatě už jen klesat, ale před každým vrcholem je nutno vystoupat zhruba stometrové převýšení, které se pak na dalším půl kilometru ztrácí. Ďurková (1751 m.n.m.), Zámostská hoľa (1630 m.n.m.), Latiborská hoľa (1648 m.n.m.), Skalka (1549 m.n.m.), Košarisko (1694 mn.m.), Veľká Chochuľa (1753 m.n.m.), Malá Chochuľa (1719 mn.n.), Prašivá (1673 m.n.n.), Hiadeľské sedlo (1090 m.n.m.). Tady v sedle po brutálním sestupu dnes končíme. Je tu oficiální místo na bivak a cca 400 metrů po polní cestě u pomníku je i voda. Pomník je věnovaný seskoku parašutistů, kteří pomáhali s přípravou SNP (Slovenského národního povstání které probíhalo cca 2 měsíce v září a říjnu 1944) .

U mohutného pramene nabíráme vodu a dopřáváme si i luxus mytí. Vody dost, ale dost studené :-( Takže žádné velké hrdinství a otužování.

Večeři si ohřívám z dalšího balíčku BDP. Včera jsem měl zelený balíček (menu č.4) , dnes modrý (menu č.6), ale nějakým „omylem“ je v obou naprosto totožný obsah (holt armáda se za ty tři desítky let od mé základní vojenské služby v zásadních věcech fakt moc nezměnila). 

Chvíli po zalehnutí do spacáků nás začíná rušit myš, která našla naše odpadkové pytlíky, které taháme s sebou. Neskutečně šustí a je nepřiměřeně hlučná. Znám píseň „zobali vrabci zobali igelitové obaly …“, ale doposud jsem netušil, že by tutéž činnost prováděly i myši. Miris to nakonec nevydrží a přemisťuje „bordelpytel“ dál od našeho nocležiště. Za chvíli ti je ale zřejmě další myš a až ráno zjišťujeme, že ten hluk vydávala při ohlodávání plastového náustku u Mirisova vaku s vodou. Taky tu zběsile vykřikuje mladý sýček, jako by se vracel z hospody. Na rozdíl od včerejší noci mám hlavu venku ze spacáku, protože spíme o výškový kilometr níž a rozdíl v teplotě je znatelný. Navíc tu nefouká. Čeká nás pohodová noc … 

Sobotní ráno nevyrážíme po proudu bývalého „Špaňodolinského banského vodovodu“ (který z pod Prašivé vedl cca 40 km a byl budován od roku 1561 !), ale proti proudu. Jdeme kolem pramene, kde jsme se včera myli a nabírali vodu. Po pár kilometrech bychom měli dojít do Korytnice Kúpeľe, trochu zpustlého lázeňského městečka. Cestou míjíme velké medvědí lejno, které je nápadné tím, že má diametrálně jinou barvu než to, které jsme míjeli před dvěmy dny. Tohle je do žluta a je evidentní, že huňatec sežral několik kilo kukuřice. Asi jej tedy někde myslivci kukuřicí přikrmují.

V Korytnici si dopřávám minerální vody z pramene Jozef. Mně chutná, Mirisovi ne. Jen k ní čichne a prohlašuje, že se nechce podělat …

Odsud už kráčíme po asfaltové cestě. Na rozcestí s hlavní silnicí do Ružomberku je autobusová zastávka. Okamžitě pátráme v kolik nám jede autobus, protože do Ružomberku to máme ještě 22 km. Vypadá to, že ten nejbližší bus jede až za hodinu. Zkusíme tedy stop.

Asi po půl hodině chůze naším směrem nám konečně zastavuje osobák. Je v něm ukrajinský řidič a tak se bavíme o aktuální situaci na Ukrajině. I když hovoří i slovensky, moje chabá znalost ruštiny (bohužel z ukrajinštiny si už skoro nic nepamatuju) mi přichází vhod. Náš řidič ještě nedávno sloužil 2 roky jako oficír – vojenský policista v krizové oblasti. Putinovi nemůže přijít na jméno … Vysazuje nás na kraji Ružomberka, takže na nádraží to máme jen něco přes kilometr.

Auto stojí na svém místě, máme se jak dostat domů – hurá! Shazujeme bágly, já se převlékám do čistých gatí a trička. Také nepropocené tenisky přichází vhod. Vyrážíme směr domů ….       

Zase na lešení

sestříhaný film (8 minut):

https://youtu.be/Fkze9huYx0Y

FOTOGALERIE :

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“75″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_thumbnails“ override_thumbnail_settings=“0″ thumbnail_width=“120″ thumbnail_height=“90″ thumbnail_crop=“1″ images_per_page=“80″ number_of_columns=“5″ ajax_pagination=“0″ show_all_in_lightbox=“0″ use_imagebrowser_effect=“0″ show_slideshow_link=“1″ slideshow_link_text=“[Show as slideshow]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]

Nesestříhaný film (16 minut):

https://youtu.be/SKaX1UzgTj4

Vzpomněl jsem si zrovna na tuhle píseň, když jsem přemítal na tím, že já i moji vrstevníci jsme ve věku, kdy na výpravy, vandry, expedice, vícedenní přechody či jak všelijak lze obdobné akce nazvat, jezdí méně než více jedinců z naší „generace“. Vypadá to, že svoji roli v tom sehrává věk, zdraví a pohodlnost. A já si myslím, že posledně jmenovaný faktor hraje zřejmě roli nejpodstatněší.

Utvrzuju se, že jsem zatím ve stádiu, kdy je mi pořád ještě milejší šlapat sám po obzoru než sedět společně s přáteli v hospodě a vzpomínat na to jaké to bývávalo bezva, když jsme se tak toulávali společně. A platí-li to o tom starém psu, kterého novým kouskům nelze naučit, mám možná šanci, že mi to ještě dlouho vydrží :-)

V pátek ve 21:00 mi přichází SMS: “ …nemůžu jet na 2 dny. Musíš jet sám. Mrzí mne to, ale nejde to. …“  Vybaluju tedy jednu hamaku, kterou jsem pro svého společníka na víkendovou procházku přibral a uléhám, abych se co nejlépe vyspal. Vstávání jsem si naplánoval za necelých 6 hodin.

Dlouhé cesty sám v autě moc nemiluju, ale do Ružomberka je to nejrychlejší varianta. V autě nefunguje rádio a tak si pouštím mluvené slovo z mobilu umístěného na palubní desce. Když jej mám na plné pecky, je tomu docela rozumět. Poslouchám Oscara Wildeho – Obraz Doriana Graye. Je to ostuda, ale nikdy jsem tenhle román nečetl ani neviděl žádné filmové zpracování. A tak využívám čas a doplňuju si mezery ve vzdělání – o pilířích moderní literatury – alespoň takto. 

Auto nechávám na parkovišti před nádražím v Ružomberku a za 1,55 EUR se vezu jednu stanici rychlíkem do Liptovského Mikuláše. Autobusové nádraží je v Mikuláši 5 minut chůze od toho vlakového. Mám asi třičtvrtě hodiny času a tak blízké okolí několikrát dokola procházím. Na autobus čekám až do 8:30 – ale je pozdimní slunečné ráno, chlad přiměřený a výhled na Roháče monumentální.

Do Jasné platím řidiči autobusu 1,2 EUR za sebe a další 0,3 EUR za můj bágl. Z nádraží vyjíždí autobus poloprázdný, do Jasné přijíždí přeplněný. Mám pocit, že všichni se zrovna dnes rozhodli vyrazit nahoru na hřeben Nízkých Tater. Na druhou stranu – není se čemu divit. Příslib úžasného dne visí ve vzduchu a pro toho, kdo dokáže vnímat je to dnes jednoznančné.

U terminálu lanovky pořizuju za 16 EUR vývoz na Chopok a paní mi nezapomene připočítat 2 EUR zálohu na plastovou kartičku, kterou při jednosměrné jízdě nemám kde vrátit. Lanovka mi prý jede v 9:30 – mám asi 10 minut čas. To stihnu vyšlapat k prvnímu přesedání – kabince na kolejích, která mne vyveze nahoru na Priehybu (1342 m.n.m.) – prvních cca 120 metrů převýšení.

V kabince stojím sám – je to nezvyk. V sezonu, by tu se mnou bylo narváno půlsta lyžařů. Jak malé děcko nadšeně pozoruju koleje po kterých se tahle pohyblivá místnost sune nahoru. I když stoupá kolejiště poctivých 45 stupňů a víc, podlaha je pořád ve vodorovné poloze. Kolem oken se míhají vršky smrků a já samovolně stoupám na úrověň obzoru lemovaného zasněženým hřebenem Poľany (1889 m.n.m.)  a Zákľuky (1914 m.n.m.). Fascinuje mne ten kontrast – vymoženost jak z Verneových románů a relativně zachovaná vysokohorská krajina vzbuzující dojem divočiny.

Nahoře na hřebeni Priehyba mne překvapuje naleštěný automobil BMW. Čekal bych tu leccos, ale osobní auto? Jak se tu dostalo? To ho tady přepravili vrtulníkem? Asi vteřinu mi trvá, než mi docvakne, že to je výstavní kus, který míří na cílovopu skupinu, která si může dovolit ne zrovna nejlevnější lyžovačku v Jasné. Lyžařské středisko je před sezonou, ale stroj na vydělávání peněz a vše kolem, se na svoje nejplodnější období už pomalu připravuje. Repráky řinčí, sluníčko pálí, BMW na podstavci oslňuje, ….

Je 9:45 a vlekař zapíná lanovku. Uzavřená kabinka se mnou stoupá do 2024 m.n.m.- téměř na vrchol Chopku. Mrazivě zasněženého Chopku. Je chladno, studeno, větrno a křupavo. Při každém šlápnutí vydá sníh ten krásný zvuk, kterého se při každoročním prvním sněhu nemůžu dostatečně nabažit.

Úžasný kontrast. Dole – o 1400 metrů níž – po sněhu ani památky a tady to je už na lyže. Kdybych si vzal své backcountry s tuleními pásy, výrazně bych svůj přesun k Donovalům urychlil. Tedy alespoň dneska, protože kam dohlédnu, tam je sněhu dostatek.

Vysokohorský vítr mne během pár vteřin probere ze zasnění. Nasazuji kapuci, protože jsem do báglu po letní sezóně zase nepřibalil čepici :-( Tatranský horský vítr má svoji specifickou vůni. Je v ní neustále roztodivně namixovaná směsice nažloutlých trsů trav, vlhké hlíny a lišejníku, šmrncnutá esencemi nekončících obzorů.

Hlavní nízkotatranský hřeben se vlní – do šířky i do výšky. Teď zrovna do výšky. Obcházím skalisko a stoupám na Dereše (2003 m.n.m.). Před třemi lety jsme tady u toho šutru s Irčou spali. Roztáhli jsme si spacáky ještě při západu slunka, uvelebili se na nich a popíjeli skvělý tramín. Vzbuzovali jsme u skupinky turistů opožděně se vracejíc na chatu velký podiv. Evidentně nám záviděli – víno, hliníkové outdoorové pohárky na víno i to, že si poleháváme a na rozdíl od nich nás už nečeká žádný sestup. Jenže dneska bych si na stejném místě moc nepohověl. Leda bych odházel 10-15 cm sněhu a postavil si sněhový větrolam proti neodbytnému severnímu větru.

Před těmi třemi roky jsem při zrychleném ranním přesunu narazil na táhlém hřebenu před Poľanou (1889 m.n.m.) na stádo kamzíků. Bylo jich hodně – napočítal jsem jich 14 – a dostal jsem se k nim hodně blízko. Teď fouká vítr od severu, je tedy příznivý pro to, abych se k divokým horským kozám přiblížil proti větru. Z dobrodružných knih mého dětství si tuto základní poučku velmi dobře pamatuji :-)

Tehdá jsem kamzíky potkal v Sedle Poľany. Tam bych měl dorazit za 1,5 km. Kecal bych, kdybych tvrdil, že mi je jedno, zda dnes kamzíky horské potkám nebo ne. Pokud by se mi je podařilo natočit a nafotit, byl by to další skvělý „úlovek“ do mé sbírky „lovů beze zbraní„.

Sníh křupe pod mými novými koženými botamu Utah. Ještě je nemám moc dobře rozchozené a tak je neovládám tak dokonale jako ty staré, které mi už po dvanácti letech dosloužily. Ve sněhu zkouším tyhle „Utahy“ prvně a nepochybuju, že obstojí. I když budu šlapat ve tvrdém či mokrém sněhu celý den, nepropustí ani kapičku. A protože nebudou zevnitř mokré, nebudou ani po noci pod širákem ráno zmrzlé a budou se dát dobře obout.

Jako nějaký narcis se zalíbením pozoruju svá chodidla – v ještě nepoznamenaných botách. Zatím jsem zatím ani jednou neuklouzl, což je v tomhle terénu trochu zázrak. Kombinace mozek-chodidlo je jeden z nejúžasnějších každodenních zázraků, jenž směle konkuruje nejmodernější technice. Jaký to musí být dokonalý algoritmus, který ve zlomku sekundy nejenže správně vyhodnotí místo na které došlapuje kožená bota, ale dokáže informaci neskutečně rychle poslat ke každému svalu v těle. Kolikrát záleží na drobném natočení chodidla, nepatrném přenesení těžiště, máchnutí rukou pro udržení rovnováhy – tisíce variant podle tíhy, nabalení a přitažení kletru. Velký programátor má svůj software dokonale odladěný, protože funguje bez ohledu na počasí, denní dobu a hotline podporu :-)

Jsem na hřebeni tři čtvrtě hodiny. Nepostupi moc ryche. Vždyť jsem teprve půl kiláku za kótou Dereše (2003 m.n.m.). Zdržuje mne, že každou chvíli zastavuji, vytahuji mobil a fotím nebo točím. Je to jedinečná příležitost, kterou si nemohu nechat ujít. V tomhle počasí se musí fotky povést i kdybych objektivem mířil úplně naslepo. Sníh a krystalky ledu tvoří na každém šutru originální umělecké dílo. Proti tomuhle se může každá umělecká galerie zahrabat.

Šlapu za sluncem, takže jej mám skoro pořád v očích. Díky tomu mají i rádobyvšední sněhovo-kamenné útvary geniální nasvícení a poskytují mi nevšední náhledy, které se už za okamžik nikdy nebudou opakovat. Obcházím skalisko z prava, takže mi na chvíli kryje ostré slunce a já si můžu vychutnat modrý stín, který dává námrazkům vyniknout úplně jinak.

Za skálou vystupuje obzor s nejbližším větším vrcholem Kolistá (1937 m.n.m.). Je celý v bílém a jeho oblý vrchol mezi těmi ostatními trochu vyniká. Zarámovává mi pohled na cosi černého, co se pohybuje asi 200 metrů proti slunci. Uáááá! To je kamzík! Paráda! Rychle vytahuju zahřátý mobil z pravé kapsy. Vítr fouká pořád příznivě a tak se snažím při chůzi nedělat velký hluk. Na zmrzlém sněhu to je téměř nemožné, ale fičení a směr větru leccos utlumí.

Cvakám jednu fotku za druhou. Na sněhu potávám kamzíka prvně v životě. Nevím, jestli mne zpozoroval, ale blížím se k němu na 100 metrů a on je pořád na stejném místě. Fotím. Co na tom, že některé záběry budo rozmazané nebo zrnité. Vymažu je a ponechám jen ty povedenější. Co to ale občas vykukuje přes obzor? Že by další kamzík? Jasně! A ne jeden. Jak se opatrně přibližuji, vidím třetího, čtvrtého, pátého, šestého, …. Počítám je několikrát a 3x po sobě se dopočítávám, že jich je přesně čtrnáct. Stejný počet jaký jsem kousek odsud viděl před třemi roky!

Nepochybně se jedná o stejné stádo, které se pohybuje – i tady ve výšce cca 1900 m.n.m. – pořád ve svém teritoriu. Tohle setkání s úžasnou masivní zvěří je pro mne uhrančivé. Pohyb jejich pružného, elegantního těla, neustále plného energie a síly je v tomhle terénu fascinující. Vím, že to je pro jejich přežití nezbytné protože ve vysokohorském, nechráněném a otevřeném prostředí není jiná možnost, ale stejně tím jsem, tváří v tvář, uchvácený.

Pozoruju stádo horských koz dobrou půlhodinku a využívám toho, že jim evidentně nevadím. Nechávají mne přijít skoro na 7-8 metrů blízko. Jak se přiblížím přes tuhle hranici, posouvá se celé stádo dál ode mne. Dokonce schází za sněhovou hranu hřebene, do místy brutálně nepřístupného terénu. Ale velcí i malí kamzíci s tím rozhodně nemají problém. Traverzují si úplně volně i ve srázu, kde bych si to bez jištění netroufnul. Vůbec jim nevadí, že je pod nimi aspoň třistametrový sešup. Vražedný terén, ale přesto se pohybují rychleji než já po rovném hřebenu.

K jejich oblíbené kratochvíli patří hromadné přecházení z jedné strany hřebene na druhý. Soudím tak alespoň podle stop, které přetínám cestou na Poľanu (1889 m.n.m.) a Kotliská (1937 m.n.m.). Zdá se, že se jim nejvíc líbí u kosodřeviny v kotli pod Kotliskou. Říje jim prý končí až v prosinci, tak je raději nebudu provokovat a pokračuju dál směrem na západ.

Tady, půli cesty mezi Kotlisků (1937 m.n.m.) a Chabencem (1955 mn.m.) jsem loni, po třídenním pochodu z Kráľovy Hole sestupoval volným terénem dolů do Lomnisté doliny. Chtěl jsem se podívat na místa, kde komunistickému novináři Janu Švermovi jeho soudruzi ve spánku čornuli boty a on tam pak umrzl. I s botama to byl velmi náročný sestup. Dneska jej rozhodně opakovat nebudu. Loňská noc v dolině Asmolovovy chaty nebyla vůbec příjemná.

V mírném stoupání šlapu na Chabenec (1955 m.n.m.) a samotný vrcholek míjím z leva. Tady už je sněhu o poznání méně než na začátku cesty. Ale když sejdu z prošlapené stezky, zapadám do sněhu místy i po kolena. Vítr vydatně pofukuje a tak si střídavě nasazuju a sundávám kapuci – když tu – vo ti vidím? Pletená červená čepice a moirový univerzální rukávec! U tyče značící zimní cestu leží pletený rudý kulich a rukáv-šála. Jsem tu široko daleko sám a tak evidentně nemůžu u nikoho ověřit, zda tyhle ztracené části oděvu nepatří jemu.

Chvíli váhám, zda pověsit či uvázat čepici se šálou na tyč, kdyby se někdo pro ně vracel nebo je vzít s sebou. Nemám rád odpadky v přírodě. A pokud si čepici se šálou někdo nevezme, stanou se z nich přes zimu nepoužitelné věci, které každý kolemjdoucí vyhodnotí jako smetí. A ne každý poutník, který si jich všimne je bude ochoten snést do nejbližší popelnice.

Nerad dělám kompromisy, ale právě nyní jeden činím. Přidělávám čepici viditelně na tyč, rukávec vážu v půli na uzel a nasazuji si jej jako čepici na hlavu. Asi jej vyhazovat do popelnice nebudu. Po zbytek mého víkendového putování mi dobře poslouží. A zřejmě se stane součástí mého báglu, stejně jako zavírací nůž, čelovka, multifunkční kleště, pevná šňůra, lékárnička, lžička, outdoorová útěrka, …. Tyhle věci mají v mém báglu své přesné místo a zpravidla je po návratu z vandru z kletru ani nevytahuji.

Scházím pozvolna z Malého Chabence (1839 m.n.m.) dolů do Sedla Ďurkovej. Asi 100 výškových metrů pod sedlem je útulňa Ďurková. I dneska ji míjím, aniž bych k ní sestoupil. Už po třetí. Uvědomuju si, že vlastně ani nevím, jak ona legendární útulňa vypadá. To mi v tuto cvíli ani tak nevadí, jako mi později vadí to, že jsem si tam nenabral pitnou vodu. Spoléhám se na sníh.

Jak postupuju blíž a blíž k Donovalům, sněhu ale pomalu a jistě ubývá. Už hezkých pár kilometrů není kolem mne souvislá bílá plocha. Na Zámostskej hoľi (1630 m.n.m.) už převládá skála a traviska bez sněhu. A na Latiborskej hoľi (1648 m.n.m) tvoří sníh jen ojedinělé malé bílé ostrůvky oprostřed hnědých trav.

Slunko se zatím drží na úrovni Veľké Chochuľe (1753 m.n.m.), takže by mělo být ještě aspoň hodinu světlo. Nastává čas začít se dívat po místě, kde zalehnu. Stan s sebou netahám, takže rovinka nemusí být moc velká. Ale rozhodně to musí být rovinka. Před měsícem při přechodu Malé Fatry jsem ležel v dešti na úpatí Stohu, pokroucený jak paragraf. Dnes je ukázkové slunečně podzimní počasí a já jsem navíc vybaven nově zakoupenou hamakou, která mi zaručí příjemnější nocování. Předpokládám, že nebude potřeba vázat hamaku, protože to na déšť rozhodně nevypadá a vyspím se v bivakovacím pytli třeba na chodníčku. Stejně ale periferním viděním sleduju smrčky kolem stezky a podvědomě tipuju, kde by šla houpací síť uvázat.

Slunko vklouzlo za boční hřeben vrcholu Košarisko (1694 m.n.m.) a začíná se smrákat. Chci-li se na nocování připravit bez čelovky, měl bych s tím začít nejpozději během pěti minut. Minul jsem Skalku (1549 m.n.m.) po pravé ruce a kráčím téměř po rovném, 100 metrů širokém hřebenu. Tady si můžu lehnou téměř kdekoliv. Ale protože jsem při nocování na hřebenu nezažil noc bez nočního větru, hledám rovinku za nějakým větrolamem – kosodřevinou či smrkem.

Těsně před začátkem stoupání na Košarisko (1694 m.n.m.) je hřeben široký skoro 150 metrů a na jeho severozápadním okraji je přesně na zlomu desetimetrový ostrůvek kosodřeviny, která mi poslouží jako ochrana proti severnímu větru. A je u i dlouhý pás sněhu ze kterého si můžu roztopit vodu na uvaření večeře. Rozhodnuto – nocovat budu tady.

Jde to ráz na ráz – rutina. Nejdřív nabrat do ešusu sníh, zapnout plynový vařič naplno a nechat sníh rozpustit, abych získal aspoň půl litru vody. Pak vytáhnout nepromokavý bivakovací pytel, nafoukat karimatku a zasunout ji do pyle, na ni rozložit můj zimní spacák. Připravit těstoviny na vaření. Odběhnout si vyfotit poslední odrazy slunka na obloze. povečeřet a zapít posledním lokem matonky. Umýt ešus a uložit všechny věci do báglu – medvědi mají sakramentsky dobrý čich. Vyzout boty, uložit je taky do báglu a nasoukat se do spacáku.

Je to nádherný pocit svobody, umět přenocovat téměř kdekoliv a za jakéhokoliv počasí.

V ešusu si nechávám nově roztopený sníh, abych se jím nemusel ráno zdržovat. Bude mi stačit jen zapnout vařič a za pět minut můžu nalít vařící vodu do hliníkového pytlíku s horkou čokoládou – připravil jsem si ji z vojenského MRE balíčku.

Hlava mi čouhá ze spacího pytle ven. Kupodivu se mi zdá relativní teplo. Poslední záchvěvy indiánského léta. Rád si je vychutnám. Dnes to bude určitě zážitek, protože měsíc je skoro v úplňku a vysokohorská krajina je oděna do měsíčního svitu. Pravý úplněk je sice až za tři dny, ale to mi nebrání, abych si nevzpoměl na podzimní „úplňkové“ spaní pod širákem –  s Irčou pod nejvyšší horou polských Tater, Královskou noc na hřebeni za Hošťálkovou, kufrovací úplňkovou noc po vyžumarování propasti Zvonivá jama, ….

Pokaždé, když se v noci budím, měsíc mně příjemně osvěcuje noční krajinu. Když se soukám do spacáku, měsíc je na jihovýchodě. Snažím se najít známé souhvězdí, abych se mohl v noci rychle orientovat kolik je asi hodin, aniž bych se musel dívat na displej mobilu. Ráno až bude čas vstávat, by měl být měsíc na západě, za tamtím bočním hřebenem Košariska (1694 m.n.m.). Počítám s tím, že vstanu za tmy, abych se mohl bez stresu sbalit, posnídat a ještě před svítáním vyrazit na stezku.

I když jsem dnešním putováním poměrně unavený, spím přerušovaně. Ale nevadí mi to. Už delší dobu se snažím poslouchat lépe své tělo. Když se mu nechce spát, přepínám okamžitě do náhradního módu – pozoruji noční krajinu, kombinuji zítřejší varianty cesty, vzpomínám na zaváté cesty, pátrám zda se tu nepohybuje medvěd, hledám souhvězdí, ….

Budím se takto několikrát za noc. Teď ale už nevidím měsíc. Je pořád ještě tma i když krajinu stále osvětlují jasné hvězdy. To je divné. Měsíc už tedy musel zapadnout za hřeben. To by muselo být ale něco po šesté ráno. Vytahuji tedy mobil abych zjistil kolik je hodin doopravdy. Do pytle! Mobil nereaguje! Vypráskala se baterie. A to jsem měl zaplý režim „ultra stamina“. Je to jakási vychytávka výrobce mobilů Xperia, která slibuje lepší schopnosti šetření baterie tím, že v telefonu vypne většinu funkcí a ponechá jen ty základní. Ještě při sestupu z Ďurkové (1751 m.n.m.) mi informační panel na telefonu slibuje 3 dny provozu v tomto nouzovém režimu. A teď, po cca 10 hodinách provozu je mobil mrtvý! Dneska už člověk nemůže věřit ničemu. Třeba jsem trošku nespravedlivý a možná jsem výrazně zvýšil spotřebu baterie tím, že jsem se neomezil v točení a focení.

Každopádně mi nezbývá než vytáhnout náhradní mobil, zapnout jej i bez přehozené SIM, abych zjistil kolik hodin je přesně, zda už vstávat a nebo si ještě schrupnout. Je 3:01! Tak to si ještě chvíli poležím. Ale kde je ten měsíc? Chvíli mi trvá, než záhadu vyluštím – západ je přesně za hřebenem. Kdybych tedy vylezl nahoru, viděl bych měsíc schovaný za kopcem v plné parádě. Vychutnávám si slastně pár závanů relativně vlahého nočního větru a když otevřu znovu oči, vidím na východě světlý pruh oblohy. Svítá!

Soukám se ze spacáku, balím jej do kletru, vyfukuji karimatku, zapaluji vařič abych dal vařit včera rozpuštěný sníh, smotávám bivakovací pytel a vše skládám do báglu tak, abych si na něj mohl pohodlně sednout a posnídat. Do hnědého uzavíratelného hliníkového termosáčku nalévám vřící vodu, pytlík zavírám a protřepávám, aby se čokoláda v prášku co nejlépe rozpustila. Dobře se při tom zahřívají trochu prokřehlé dlaně. Než dobalím ešus a vařič, strkám pytlík s horkou čokoládou do kapsy. V ešusu mi zbylo ještě dvě deci horké vody. Je mi líto ji vylít a tak do ní sypu papírový pytlík velikosti cigarety –  s kávou! Já odpírač kávy, který měl kafe v životě asi 3x! A tak začínám den hříchem :-) Američtí vojáci mají ve svých MRE balíčcích opravdový komfort – horká čokoláda, káva, žvýkačka, toaletní papír, vlhčený ubrousek, sirky, sůl, sladidlo, bujón, …. – to vše mimo snídani, oběd a svačinu. Při vzpomínce na socialistické armádní „kádečka“ (konzervovaná dávka potravin), které měly být obdobou amerických MRE, se musím nostalgicky shovívavě usmívat. Horká čokoláda v kapse příjemně hřeje.

Dožvýkávám kousek uheráku (ten na horách vydrží velmi dlouho, pokud se nesní), dřevorubeckého chleba s oštiepkem a zapíjím to instantní černou kávou. Když dopíjím kafe, načínám horkou čokoládu, které mezitím chládne na pitelnou teplotu. Je mi strašně fajn. Na východě jsou už ranní červánky v plném rozkvětu.

Pokouším se do náhradního mobilu N8 dostat micro SIM ze své Z1. Nechal jsem si pro tuto příležitost v N8 zastrčenou redukci SIM, takže ji jen vytáhnu, vklíním do ni micro SIM a zasunu. Zadám PIN a jsem na příjmu. Jenže – ouha! Redukce sice vysunout lze, ale jen do třetiny. Pak se zasekává a nelze ji vytáhnout úplně nebo aspoň tak, abych do ní mohl vložit SIM. Takže mám plně nabitý mobil bez SIM nebo vybitý mobil se SIM :-( Tohle není dobrá kombinace. Budu se muset obejít hlavně bez mapy, kterou mám právě na vybitém mobilu. Vzhledem k tomu, že mám jít terénem, kterým jsem nikdy nešel, vkrádá se do mého dosavadního klidu troška nejistoty.

Nedopíjím všechnu horkou čokoládu a dilema „kam s ní“ řeším jednoduše – zavírám hliníkový pytlík plastovým zipem a vkládám jej do pravé kapsy své fleece bundy. Aspoň mi bude zahřívat mobil. Nahazuju bágl na chrbát a vyrážím směrem na jihozápad – na můj dnešní první vrchol – Košarisko (1694 m.n.m.). Je to jen 150 výškových metrů, takže se určitě příjemně zahřeju.

Pohledy do údolí na obou stranách hřebene jsou nádhené, úžasné, fantastické, okouzlující, … To moře mlhy s vystupujícími osamělými ostrůvky musím zkusit vyfotit, i když pak na fotografii tak úžasně vypadat nebudou. Nezastavuju a za chůze sahám pro mobil. „Do pytle!“ kleju nahlas, abych si spontálně ulevil. Mobil je z poloviny obalen teplou lepící hmotou – horkou čokoládou. Kde asi udělali soudruzi z USA chybu? No, možná ji neudělali, protože uzavírací alobalový pytlík zřejmě není určen k nošení v kapse. A nebo jsem jej ne úplně dokonale zavřel. Teď už zastavuju. Shazuju bágl a vytahuju hnědý pytlík s teplou čokoládou. Mobil se snažím otřít o sníh ale moc to nejde – sníh je po ránu zmrzlý. Botou vyšlapávám ve sněhové návěji díru, kde sníh rozmělňuju a krystalky sněhu otírám o telefon. Nic moc. Sundávam fleece bundu, abych obrátil kapsu naruby a setřel zbytky horké čokolády o sníh. Ale zdá se, že čokoláda se navěky vpila do fleece podšívky a sněhem ji nevyčistím :-(

Ulepený  mobil, ulepené ruce. Roztápím v dlaních hrudky sněhu a činím dvacátý pátý pokus o očistu. Poslední pokus. Ruce mám zmrzlé jak lední medvěd a ranní tatranský vítr se mi už zdaleka nezdá tak vlahý jako když jsem vylezl ze spacáku.

Jsem asi v půli kopce když míjim po levé straně pomníček. Všechny stopy těch kteří tudy šli předemnou jej míjí, ale já jsem zvědavý a neunavený. Těch pár metrů mi nic neudělá a dozvím se třeba něco zajímavého. Hmmm. Nevím, zda jsem na takový pomník narazil. Je věnovaný pěti chlapům z vesnice v údolí, kteří tady zahynuli pod lavinou, když v lednu 1945 pomáhali účastníkům SNP, kteří se ukrývali kolem Prašivé. Netypická smrt za války, netuctový text pomníčku. Jsem rád, že jsem těch pár metrů ve sněhu obětoval.

Vrchol Košarisko (1694 m.n.m.) nevypadá na to, že bych z něj měl sestupovat šestisetmetrové převýšení. Tedy abych nekecal, sestupuju. Plných třicet výškových metrů. Jenže pak jdu zase po rovince a za chvíli začínám cca 80 výškových metrů stoupat. Stoupat! A nemám mapu, tedy funkční mobil s mapou, takže nevím co mne čeká.  Ani to, kolik kilometrů budu šlapat do Hiadelského sedla (1090 m.n.m.) nebo až do Donoval (980 m.n.m.). Nyní jsem odkázaný pouze na svoji mizernou paměť nebo na turistické ukazatele.

Na Veľké Chochuli (1753 m.n.m.) jsem z Košariska (1694 m.n.m.) po něco málo víc než kilometru pohodové chůze při mírném stoupání. Teď už budu konečně sestupovat! Sestupuju, ale je to takový sestup pro pacienty. Po pravé straně hřebenu velmi pozvolna traverzem občas sestupuju, občas stoupám. Vrchol Malé Chochule (1719 m.n.m.) míjím asi o pětadvacet výškových metrů.

Stejným traverzovacím způsobem putuju až na vrchol Prašivé (1673 mn.m.). Jednoznačně nejhezčí vrchol, který při svém víkendovém vandrování poznávám. Kolem samá kosodřevina a na kamennch mýtinkách je postaveno několik různě vysokých mohyl z malotatranských šutrů. Tohle místo má své úžasné genius loci. Velmi matně si vzpomínám, že ač jsem zde nikdy nestál, četl jsem o něm cosi ve spojitosti se základnou povstalců po potlačení „Slovenského národního povstání“. Pokouším se přivřít oči a přenést se do podzimu roku 1944. Pokud bych se tady někde měl opevnit, postavit bunkr a přežívat zde týdny, asi by to přestala být zábava a hra jako mé dnešní putování. Patina dobrodružství, romantiky a hrdinství by byla setřena dřív než bych se na Prašivou vyplazil. Pokud by mne při mém pověstném „štěstí“ nesejmula nějaká kulka už dole v sedle.

Teď konečně nastává ten dlouho očekávaný sestup. Prvních pár set metrů mírně na jih, pak prudčeji na jihovýchod a nakonec nejvíc a nejdéle na jihozápad – až do Hiadeľského sedla (1090 m.n.m.). Asi tak v půli sestupu potkávám v protisměru starého pána – odhaduju dost přes sedmdesát. Jde bez hůlek a podle báglu tipuju, že jen na jeden den. Zdravím jej a bez zastavní pokračuji. Za dalších 200-300 metrů potkávám starší paní, s hůlkami a malinkým báglíkem na zádech. To bude určitě žena toho pána,ktého jsem před chvílí potkal. Také ji zdravím a přidávám větu o tom, že jim ten výstup nahoru na Prašivou vůbec nezávidím. Paní přitakává a dodává, že to není žádná sranda, zvláště když je jim oběma 155 roků.

Zarazím se a trochu nevěřícně se ptám kolik že jim tedy je? Vím, že není slušné se žen ptát na jejich věk, ale když už s tím paní sama začala, předpokládám, že můj dotaz nebude brát jako nezdvořilý. „… sedemdesiat tri a manželovi osemdesiatdva …“. Nevěřícně opakuju česky “ … osmdesátdva?“ Paní mne ujišťuje „Áno a každý týždeň musíme niekde na túru.“

S neskrývavým obdivem a radostí s paní pár minut klábosím a když se dozvídám, že její manžel každoročně stále absolvuje Jizerskou padesátku, skládám další poklonu. Myslel jsem si, že tak čilý senior nad osmdesát let je pouze můj guru Miloš Zapletal, ale jsem neskutečně rád, že existuje takových jedinců více. Dopřeje-li mi Pán takového věku, moc by jsem chtěl být v kondici s jakou jsem se dnes u obou manželů setkal. Vždyť výstup na Prašivou si odpustí i leckterý můj vrstevník! Mám reálnou motivaci :-)

Jsem v sedle a bez vody. Po sněhu tu není ani památky. Žádný potůček, žádná studánka – po zdroji vody ani památky. Mobil s mapou nefunguje, takže se nepodívám, kterým směrem se vydat, abych nabral zásobu tekutiny. Támhle je nějaká informační tabule. Jdu blíž a čtu „Špaňodolinský banský vodovod“. Připomíná, že tudy vedli povrchovou vodu, kterou zachytávali i z pramenů pod Prašivou. Vedli ji dřevěnými i kamenými koryty skoro 40 kilometrů kdesi ke Starým Horám, kde ji důmyslně využívali pro hornickou činnost. Začali s tím údajně už v roce 1561! To by bylo, abych tady někde nenarazil i po těch letech na vodu!

Ale kde? Kterým směrem se vydat? Už mám docela žízeň. Ha – támhle zakrývají smrkové větve daší informační ceduli, která navíc z dálky vypadá trochu jako mapa. Je to skutečně mapa – je v ní spousta značek, číslic, vyznačených polí a okruhů, symbolů padáků a vlaječek. Do turistické mapy jsou zaznačeny území, kde za války operovaly partyzánské skupiny, seskakovaly výsadky a byly partyzánské štáby. Je to zajímavé, ale přiznám se, že mne v tento okamžik více zajímá voda. Přes změť červených symbolů vidím zaznačené potůčky i několik pramenů.

Kašlu na propagandistické mapy. Rozhlížím se kolem, zkoumám vyšlapané cestičky a chodníky. Po vodě sice ani památky, ale tamhleta stezka vede mírně pod hřeben, zkusím ji prozkoumat. Během dvou minut míjím rozcestník a na něm šipku s informací, že pramen je 10 minut chůze pro svážnicové cestě. Paráda. Bágl zanechávám nahoře a jen s pet láhví se vydávám po vrstevnici na sever.

Skutečně – už z dálky nejprve slyším a po chvíli i vidím mohutný pramen, který se valí korýtkem ze svahu k cestě a volně se rozlévá i po ní. Voda je ledová a čistá. Nejdřív nabírám do dlaní a piju. To je lahoda. Jak málo stačí žíznivému člověku ke skvělému pocitu? Nabírám plnou petku. Vystačí mi určitě na zbytek dnešní cesty.

Kousek za pramenem napravo ud cesty je kamená mohylka s prorezavělou vojenskou přilbo a stejně prorezlým a rozpadlým kotlíkem či ešusem. Zlatý nápis na černé mramorové desce oznamuje, že tady na konci června 1944 seskočila skupina sovětských partizánů, kteří organizovali přípravy na SNP. Představuju si jaké to muselo být skákat v plné polní za tmy do lesa. Sám jsem na padáku skákal pouze jednou – za denního světla, bez zátěže a na rovnou plochu letiště. Ti chlapi museli mít velkou kuráž.

Odpočatý a napojený hážu bágl na záda, sestupuju patnáct výškových metrů pod sedlo a vydávám se po žluté značne na západ. Nemusím stoupat víc než 200 výškových metrů nahoru na Kozí chrbát a pak stejné metry dolů. Po vrstevnici celý Kozí chrbát pohodlně obejdu. Volím pohodlnější cestu proto, že mne začíná pobolívat levé koleno. Už vím, že po osmi hodinách náročnější chůze začne hodně moc bolet.

Před čtyřmi lety jsme tlačili svá horská kola z Hiadělského sedla na Kozí chrbát. Zážitek na který se nezapomíná. Jsem rád, že dnes tu nejsem s kolem a že nemusím přes vrhol. Nestydím se za o, že jej obcházím.

Levé koleno už o sobě dává pořádně vědět. Pobolívá až bolí. Ale já si notuju „Když to jde, tak to de. A když to nejde, tak se musí šlapat a ono to přejde!“ Funguje to. Budu častěji odpočívat, abych nedopadl jako před měsícem na Malé Fatře. A přemýšlím, zda bych neměl ten třetí pokus o Matternhorn vzdát. Jsem na vážkách. Třeba se mi časem podaří koleno dostat do staré formy, budu-li jej častěji zatěžovat a pozvolna zátěž zvyšovat. Tělo si samo řekne, kdy má dost.

Kráčím po žluté značce, téměř kopírující vrstevnici úpatí Kozího chrbátu (1330 m.n.m.). Tak tady někde vedl ten Špaňdolinský bansky vodovod. Tahle stezka občas zařízlá do skály má zhruba 450 let. I dnes to tady působí skoro jako divočina, ale tehdy to musel být pro nevolníky téměž nadlidský úkol tady mýtit stromy, sekat skálu, stavět žlaby. A hlavně vodovod po generace udržovat, aby se nepřerušil příval vody na kterém byly závislé šachty skoro až u Banské Bystrice. To muselo být příběhů. Zkouším se na chvíli vžít do role poddaného, který měl na starosti svůj úsek vodovodu a musel co nejrychleji předat zprávu o jeho poškození k šachtám. Nejkratší stezka po dnešních turistických značkách má přes 20 km, ale před těmi 450 lety to snad ani během jednoho dne zvládnout nešlo. Třeba ale měli nějaký důmyslný systém vodovodní pošty, štafetového předávání vzkazů, jezdce na koních, …

Polozasněný do imaginárních příběhů správců obdivuhodné vodní stavby se napojuju zpátky na hřeben a kráčím opět po červené značce. Táhlým výstupem míjím Handliarku (1208 m.n.m.) a Kečku (1223 m.n.m.). Tady si odpočinu a pojím. Tady už to znám. Když jsme tudy projížděli na horských kolech, měli jsme zde zastávku a chvíli jsme zde lenošili.

Ležím ve vysoké zežloutlé trávě, vyhřívám se na slunci, pochutnávám si na uheráčku, parenici a dřevorubeckém chlebě. Do chladivé vody nabrané z pramene pod Prašivou sypu z MRE pomerančový instatntní nápoj. Příjemné osvěžení.

Zleva, z poza obzoru slyším někoho přicházet s komentářem: „… najprv na kozy a potom na chrbát?“ Míjí mne, Kozí chrbát (1330 m.n.m.) je na opačnou stranu.

Je tu příjemně. Sucho, ani chladno, ani zima, měká tráva, sluníčko, nemám hlad ani žízeň, největší únava už opadla … Je čas se zvednout a posunout se zas dál. Teď už by to se mnou mělo jít jen z kopce. 250 výškových metrů.

Napadá mne, že když mám stále problémy sehnat za rozumniu cenu americké MRE, mohl bych si je zkoušet poskládat sám. Většina pytlíků má alternativu, kterou lze sehnat i v našich obchodech. Sušené maso, žvýkačky, energetické sladkosti, kafe, instatntní ovocný nápoj, ….. Všechno to sice není ve vodotěsném balení, ale to by až tak nevadilo. Za dlouhých zimních večerů se budu muset podívat na energetické a výživové hodnoty jednotlivých MRE menu a prorovnat je s dostupnými alternativami. Pak bych mohl porovnat ceny za jaké je lze pořídit a objem do kterého půjde dané menu vměstnat. V hlavě kalkuluju ty věci, které vím kolik stojí a sčítám. Alespoň orientačně. Hmmm. Tak z toho žádný byznys asi nebude :-( Jestliže originální MRE pořídím za 150 Kč, poskládaný balíček mne vyjde na dvojnásobek.

Scházím z Kečky do „ztraceného údolí“ –  alespoň tak jsem si tohle místo nazval před lety. I když to v pravém smyslu údolí není. Ale úžasně uzavřený prostor to je. Na jeho okraji, když vstupuju z louky do lesa, potkávám hledače s detektorem kovů. Právě cosi doluje svoji polní lopatkou zpoza mechem obrostlého kamene.

Zdravím jej a šprýmovně dodávám „Tady to je marné, tady už nic nenajdeš. Za ty roky to tu je 10x překopané …“ Dívá se na mne trochu nedůvěřivě a pak trochu odměřeně dopovídá „Ja už tu jazdím 10 rokou. Každý víkend niečo nájdem.“ A ze sumky u boku cosi vytahuje. „Toto som našiel dnes!“ a podává mi úžasně zachovalou vojenskou přezku na opasek se znakem Slovenského štátu. Perfetně ji vyčistil, takže mi ihned připoměla přezku jakou jsem musel dva roky nosti já. Ta ale měla na sobě pěticípou hvězdu.

Beru svoji předchozí poznámku zpět a neskrývám nad jeho nálezem slova obdivu. Leží to v zemi 65 roků a po důkladném vyčištění vypadá přezka skoro jako nová. Jediná známlky rezu je v levém dolním rohu ze zadní strany. Chvíli si s hledačem povídám a dozvídám se, že tu toho bude mnohem víc, protože tady skončily dva lehké tanky. Po těch tu už není žádná viditená stopa, ale spoustu projektilů a zřejmě i výbavy tu zaryto do země určitě je.

Před sebou mám Donovaly skoro jako na dlani. Scházím do nich od osady Polianka. A nachce se mi věřit, že na louce, která v zimě slouží jako sjezdovka, vidím se klidně  pást čtyři laně. Moc často na jeleny nenarážím, ale že na ně natrefím právě tady, o bych tedy prohrál všechny případné sázky.

Autobus do Ružomberka, kde jsem nechal auto, mi jede až za půl hodiny. Převlékám potrhané tričko za nepotrhané a zkouším stop. Páté auto mi zastavuje. Mladý pár mne bere až do Ružomberka a ještě si příjemně popovídáme. Skvělý stop :-)

Sestříhané video z dvoudenního putování po hřebenu Nízkých Tater – 8 minut:

https://youtu.be/1dt3cawsKFU?list=PLIQ-Sw6BXCqBbkSZrLIWghEzEqsP6Wovi

Nesestříhané video z dvoudenního putování po hřebenu Nízkých Tater – 26 minut:

https://youtu.be/K4Ur76KODZ8?list=PLIQ-Sw6BXCqBbkSZrLIWghEzEqsP6Wovi

Fotogalerie z dvoudenního vandrování: