Příprava dnešní sobotní akce byla skutečně jen oddychovou aktivitou – když ještě prozradím privátní problém, že jsem před 6 dny na stavbě zjistil, že čerstvě instalované měděné trubky pro podlahové topení nedrží tlak = netěsní. To by samo o sobě nebylo až tak problémové, ale já v mezičase po večerech položil do všech místností, kterými trubky v podlaze vedou, dvě vrstvy polystyrenu ….

Záměrně jsem dal začátek akce na 7:45 s tím, že to většinu účastníků trkne a pokusí se přijít včas, ti vzdělanější účastníci jen v rozmezí bájné „akademické“ čtvrthodinky – logicky jsem přepokládal, že bychom pak naostro začali v 8:00.

Jsem prostý, ne příliš vzdělaný člověk, a tak nevím jaké vyšší vzdělání než „akademické“ existuje či jak se odborně takovéto vzdělání nazývá. Ale více než 90% účastníků dnešní akce takovéto vzdělání bezpochyby má, protože „akademická čtvrthodinka“ nedosahuje výše jejich intelektu ani atestovaného studia :-)

V cca 7:40 jsme do DBCB dorazili: Ferda (rádce Šneků – 18 let), Míša (zatím nečlen ŠESTKY – 2,5 roku) a já. Ferda dostal úkol nejprestižnější – narovnat vstupní dřevěnou bránu, do které nám nějaký dobrák či dobračka zřejmě nacouvali autem a jednu půlku brány téměř vyvrátili. Ferda studuje stavařinu a tak jsem nepochyboval, že by náročný úkol nezvládl. Kolem brány jezdí a chodí spousta lidí a každý si všimne, že vypadá jako na spadnutí. Nedělá nám to vůbec žádnou dobrou vizitku. Kdyby se dnes v areálu nic neudělalo a jenom se narovnala brána – všichni si toho všimnou. Je to nespravedlivé, ale je to tak :-(

Jsem dnes ve velké nejistotě. Ani si netroufám tipnout kolik lidí příjde pomoc s natíráním, montováním, kopáním, betonováním, uklízením, pálením, přenášením, řezáním, skládáním …. Účast přislíbilo 10 lidí (včetně mně). V naději jsem nakoupil jídla a pití pro 20 lidí, přesti si ale rozhodně si netroufán vsadit, zda povezu domu co zbylo či zda se vše sní a vypije.

Nikde nikdo, kromě nás tří – a tak odemykáme srub, pak kolňu a vytahujeme tři tyče na stavbu týpí. Ferda jimi bude fixovat bránu, kterou narovnáme. Pak kolem ní odkope hlínu, vyloží ji armaturou, kameny a zalije betonem. Zní to jednoduše, ale je to práce na celý den.

V 8:25 už v areálu Dětského bezbariérového centra Březiny Kikina uklízí srub, Dan natírá okapničky, Fialka dělá pořádek uvnitř srubu, Kecka s neteří a synovcem uklízí kolňu a pálí zbylé dřevo na ohništi, Karča s bráchou a maminkou sbírají nepořádek který tu návštěvníci zanechali, Ferda kope kolem brány, já přidělávám panty na odklápěcím přístřešku na popelnice a malý Myšák snaživě nosí a přetahuje kladívka s lopatama.

Po 9:00 dotáží i Tom, který oddílovou motorovkou řeže vybagrované stromy na metrové klády, Klíště (vrhá se na šmirhlování, natírání a umývání radiátorů) se svojí setrou Verčou (natírá zbylé parapety, rýny i svody) a synovcem Kristiánem (pálí dřevo a skládá nařezané metrové klády na hromadu),

Tuším, že kolem 10:00 přichází i Marta (pomáhá Verči natírat rýny) s dcerkou a Mája (uklízí klubovnu s čajovnou a fotí).

Před 11:00 přichází hodně vítaná posila – tři členové 1.Ch oddílu vedení Kubou a šest děvčat 1.D oddílu (Ještěrek) koordinovaných Štěpou. Devět lidí! Paráda!

To už jsem ale zpátky ze Vsetína odkud přivážím pytle betonové směsi na bránu (ve stavebninách v Ratiboři měli jako vždy zavřeno a potencionální majitelé cimentu z řad bývalých členů ŠESTKY byli na mobilu nedosažitelní) a otáčím to autem pro armaturu do betonu (na paseky ke stavbě našeho domu) a přivážím i horkých deset litrů valašské kyselice, kerou nám na oběd navařila Irča.

Při obědě přichází i Kája – přiděluju jí úklid kolem kolně. Při této příležitosti si uvědomuju i zajímavou drobnou zkušenost, dnes opět ověřenou v praxi – dostanou-li konkrétní úkol lidi, kteří neprošli ŠESTKOU, chodím je kontrolovat častěji a (bohužel) v 99% je výsledej jiný než znělo jasně formulované zadání (dříví není poskládáno, ale naházeno, papírky a vajgly nejsou vysbírány i když tam šli po sobě nezávisle tři (!) lidi daného oddílu, …..). Zadám-li obdobný úkol komukoliv, kdo ŠESTKOU prošel, mám 99% jistotu, že má kontrola je naoprosto zbytečná. Když Kája odevzdaně přijímá úklid kolem kolně, s ulehčením odcházím a vím, že si můžu tuhle práci „odškrtnout“ jako hotovou – aniž bych to musel jít kontrolovat. O to víc mne těší, že se Kecka dobrovolně hlásí na úklid kuních hovínek z půdy (ty mrchy neodradí ani drahé elektronické plašiče). Klidně bych to udělal sám (od doby, kdy jsem jako mladý „zobák“ na vojně za „komančů“ musel čistit holýma rukama ucpané záchody a krysy mi běhaly po loktech, vím, že žádná práce není nečistá), ale už jsem za ty roky pochopil, že značná část zbylých 25 lidí by svůj čas nevyužila dostatečně efektivně, proto je nezbytné, abych měl přehled a mohl je průběžně přesouvat na jiné, potřebnější práce.

Mám na jazyku spoustu dalších postřehů z dnešni akce, ale kdybych se moc rozepisoval, patrně bych ctěného čtenáře těchto řádků nudil. Omezím se tedy na stručná fakta:  natřené okapničky, parapety a svody z rýn, spravený přístřešek na popelnice, narovnaná vstupní brána, úžasně uklizený srub, přišroubované urvané lamely na postelích, úžasně uklizená kolňa, pořezané, odnošená a naskládané dřevo, přeházená hromada šutrů na opěrnou zeď, narovnané bambusové tyčky u stovky nově vysazených keřů, vyměněné kování a mechanika zámku na vstupních dveřích i dveřích do krbovny, natřené desky na dveřích přístřešku pro podsady, uklizeno kolem kolně i srubu, vybraná hlína z drenáže pod opěrnou zídkou, dokončení obití boční stěny přístřešku, spálené zbytky dřeva, ….

Děkuji za milou účast malému Myšákovi, Ferdovi, Kikině, Danovi, Fialce, Kecce a jeji neteři se synovcem, Karči, jejímu bráchovi a mamince, Tomovi, Klištěti, Verči D., Kristiánovi, Martě a její dcerce, Máji, Štěpě, Jitce a dalším čtyřem Ještěrkám, Kubovi, dalším dvěma jednikářům a Káji. Dnes jsme udělali nefalšovaný velký kus práce! Na Dětském bezbariérovém centru Březiny nás pracovalo (každý podle svých schopností) 29!

Už dlouho jsem z obdobné akce neodcházel tak spokojen – a navíc za denního světla :-)

https://youtu.be/bdkoaRDyPi0

Jaro na Západním jezeře

Poupě puká, poupě puká,
rudé stromy, vlhká luka,
slavíci a slavíci.
Racek bílým křídlem mává
modré vlny, mokrá tráva
v šikmém slunci jiskřící.

Hory jdou, květy jdou,
jaro blýská nad vodou —
bílé body, bílý bod.
Jara lesku, větru vání!
V slunci šikmém zapadání
za lodí se vrací loď:

bílý bod a bílý bod.

Tahle báseň a souvislosti s ní se mi vybavila právě dnes. A vím čím to je. Botami! Od jara o podzimu je téměř jedno, jaké boty mám na nohou. Zvlhnou-li mi, snadno je usuším – na slunci, u ohně či vytrvalou chůzí přímo na nohou. V zimě, jedinému neoblomnému ročnímu období, to neokecám. Ve špatných botách draze zaplatím.

Jarem (poupě puká, poupě puká …) počínaje, mám větší šanci na přežití i v mých starých, sešlapaných botách, které jsem v době jejich slávy protáhl za polárním kruhem i pod Matternhornem. Pořád ale drží pevně – jen už nemají takovou odolnost vůči vodě jako dříve. A protože „neopouštím staré věci pro nové„, pořád mají své čestné místo ve skříňce s ostatními botami.

A dnes tu opět máme jaro. Hurá! Za ty, kteří se mohou hýbat a bezstarostně se pohybovat po svých, dvojité hurá! Zatím pořád patřím mezi ty, kterým je dopřáno tohoto privilegia – pohybu po svých. Dnešek je příležitost k oslavě. Jak jinak oslavit jaro než vytažením starých, ale pořád ještě dobrých bot.

Poupě puká a zpoza žluté podzimní trávy naplno raší zelená travička. Je čas obnovit ohradu pro jehňata. Je čas obout sešlapané boty, které sice neobstojí několik dnů ve stále bílé čtyřtitisícové nadmořské výšce, ale v šestistech valašských metrech jsou pořád dost dobré.

Za chvíli budou skutečné svátky – Velikonoce. To je čas vzít „jahňata od mamy“ a vypustit je samostatně na pastvu. A moje staré boty jsou tou nejideánější obuví pro stavění ohrady, aby se ovce nezatoulaly do lesů. Mám své boty za ty roky vyšláplé jako žádné jiné.  Měkce, pohodlně, jedinečně a naprosto dokonale. Už nikdy v životě nebudu mít takové boty. Boty, které toho se mnou tolik prošly, přes dvanáct let spolehlivě sloužily a i po svém zenitu ještě hezkých pár let poslouží.

Jsou to boty jak mají být. Jsou to fakt dobré boty. Vivat jaro, vivat mé sešlapané boty!