(Dazul) Dnešní sobota bude pěkný našlapaná – alespoň podle toho co bych moc rád zvládnul. Před šestou ráno vyrážím pěšky na hřeben, na stavbu, abych vyměnil vodu ovcám, posekal kolem stavby trávu, vysekl přebujelého jílku, srhy, kostřavy, psinečku, kopřiv a kapradí z pod drátů cca třičtvrtě kilometrové ohrady. Zjistil jsem totiž, že mí nějaký dobrák laboroval s volně přístupným zdrojem elektrického ohradníku, poničil mi zkoušečku volně zavěšenou v otevřeném přístřešku pro ovce a do ohrady nejdou elektrické impulsy. Naštěstí se drtivá většina ovcí drží stáda a žádná zatím tuto závadu neobjevila a z hektarové ohrady nedezertovala. Dneska bych tedy chtěl, než začne pořádně pálit slunko, vyséct trávu, která uzemňuje a znefunkčňuje funkci ohradníků, alespoň kousek z toho třičtvrti kiláku.
Kráčím vysokým smrkovým lesem na hřeben k Dubcové. Jdou svoji zkratkou, kterou to zvládám vyšlápnout středně svižným tempem za 35 minut. Propocené tričko ale sundávám už za potokem. Klíšťata, neklíšťata (a že se jich letos obzvlášť urodilo).
Slunko už se dávno vyhouplo zpoza obzoru Radhoště a Lysé hory, ale otevřený přístřešek pro ovce bude až do skoro do poledne ve stínu. Když nevidím stádo baránků na posečené hektarové louce, je mi okamžitě jasné, že jsou schované právě v „salaši“. Mimo příjemného stínku tam mají sůl na liz a dvě korýtka vody.
Po desáté mi volá vůdkyně střediska Deninda, že se jede společně s manželem podívat na podlahu v našem Dětském bezbariérovém centru Březiny. Konečně se nám podařilo získat dotaci na opravu části podlahy, ale protože nám požadovanou částku výrazně pokrátili, zkoumáme jak za přiznané peníze opravit co nejvíc. Moc by se mi líbilo, kdyby Deninda s mužem nevážili cestu do Kateřinic nadarmo a podařilo se nám najít řešení jak vozíčky poničenou podlahu opravit.
Deninda dorazí za 20 minut, takže stíhám ze stavby dorazit domů, osprchovat propocené tělo, převléct se, nabalit padák a vyrazit do Březin tak, aby na mne nemuseli čekat. Předpokládám, že prohlídka bude krátkou záležitostí, ale důkladné probírání různých variant a kombinací se trochu protahuje. Mám z toho dobrý pocit.
Letos se mi ještě nepodařilo „provětrat krovky“ (letět na padákovém kluzáku – křídle – praglide). Už několikátý týden zvažuju, že bych šel zalétat, ale vždycky se najde nějaká důležitější činnost, a když je dobrá konstalace neakutních činností, je zase nevyhovující počasí – prší, silný nebo slabý vítr, eventuelně vane naprosto nevhodným směrem :-( Pokora! Z aktivit, které občasně provozuju, mne asi paraglide učí největší pokoře. Mám pocit, že jsem pokornější než těch sedmnáct baranů, kteří se pasou nahoře na pasekách. Ale nutkavá touha i potřeba vzlétnout, plachtit a vznášet se nad úžasnou krajinou, je neodbytná. Nikdy jsem nebyl závislý na žádné droze, ale dokážu si aspoň trošku představit, jaké boje musí narkoman svádět sám se sebou a že absťák je malé peklo. Ikarův syndrom nahlodává, vtírá se, přitahuje, vnucuje se a podvědomě neustále vábí. Tomu dost dobře nelze nepodlehnout.
Dneska to určitě vyjde. Fouká téměř čistý „jih“ a je ideálně správná síla větru. A tak po 11. hodině vyrážím z Dětského bezbariérového centra Březiny přímo na svah nad Skočovem. Auto nechávám ročně parkované kousek nad smetákem, odtud šlapu pěšky nahoru. Vždycky, když tudy kráčím, vybaví se mi dramatické okamžiky, kdy jsem se tu vlastně po druhé narodil. Jasně – musím být opatrný, neustále ve střehu, zbytečně neriskovat a rozhodovat se správně ještě rychleji … A taky se nenechat ovládnout pochybnostmi. Připouštět si je musím, ale nechat se jimi zcela podmanit, to je cesta do pekel. To bych se už nevznesl a byl bych už nadobro ochuzený o ten obtížně sdělitelný pocit pohybující se kdesi na hranicích mezi adrenalinem, rozkoší, duchovní extází, blahem, úletem, vytržením a takovým tím správným opojením z hodně dobrého vína.
Tráva je na svahu brutálně vysoká, místy určitě přes metr. Šlapu nahoru pozvolna, prodírám se porostem a přemýšlím, zda se mi odsud podaří vůbec odstartovat. Ve vysoké trávě hrozí rozličné zamotání samotných šnůr na padákovém kluzáku, nešťastné zaháknutí provázků do silných travnatých trsů a při startu jejich přetržení. Takové poškození se většinou nedá opravit na místě a pak nezbývá než padák sbalit a sešlápnout kopec dolů.
Statisticky jsou při paraglide nejrizikovější fáze startu a fáze přistání. Při samotném letu se stává špatných věcí minimum. Proto ze svého letošního prvního letu nemám velkou obavu. Nezdravě si věřím. A nebo si nepřipouštím, že si nevěřím :-)
Snažím se ve vysoké trávě vyšlapat malý palouček, abych mohl vrchlík padáku rozložit. Marně, tráva se silná a zdatná, vždy se pošlapaná věšina zvedne, téměř do původní polohy. Mírně rozechvělý, upocený a nedočkavý, roztahuju křídlo po vrcholcích vysoké trávy. Na přímém slunci je určitě přes 30 stupňů. Těším se moc do vzduchu. Tam bude příjemný vánek.
Zkouším nafouknout křídlo – zvednout jej nahoru – a položit jej opatrně zpátky na zem. Je vyzkoušeno, že v takovémto případě je padákový vrchlík téměř přirozeně rozložený a připravený ke startu.
Svůj první letošní let startuju „na křížáka“. To znamená že jsem zády ke směru startu, couvám, tahám šňůry tak, aby šel vrchlík padáku nahoru, srovnávám jej do směru letu, otáčím se a rozbíhám se po směru sletu. Zatím vše probíhá tak jak mám nadrilováno, jen se mi nedaří odlepit od země. Nevím zda to je tou vysokou travou, či něčím jiným. 1, 2, 3, skok a … letím! Neraduj se předčasně! Letím sotva 8 m a zase si musím pomáhat nohama a rychle kmitat, aby vrchlík padáku nezvadl. Zrychluju, proti větru to je docela makačka. Ještě rychlej, jde-li to vůbec. A odrážím se znovu. Tentokrát letím tak, že když si sednu do sedačky, nebudu dřít zadkem o zem. Letím těsně nad vrcholky trav a čekám kdy mě to trošku zvedne. Ale už tuším, že tento let bude takový „nijaký“. Přesto si užívám ty okamžiky prosluněného blaha mezi nebem a zemí.
Žádné experimenty, zběsilé manévry, neúměrné testování. Jen volně letím. Takový ten let, jako když člověk poprvé tráví ve vzduchu svojí první minutu či dvě. Víc asi nejde od mého prvního letošního slétnutí čekat. Ale já jsem spokojený. Dosedám do o poznání nižší trávy asi 50 metrů od zaparkovaného vozu. Od startovačky je to sem vzdušnou čarou něco přes 400 metrů -s převýšením cca 70 metrů. Kdybych doplachtil až k autu, byl by to let na rovný půlkilometr :-)
Balím krovky, ale nijak pečlivě, protože dnes plánuju zkusit větší kopec. Fouká jih, takže asi Chlum za Bystřicí pod Hostýnem nebo Ondřejník u Kunčic. Ondřejník je dál, ale zato slibuje lepší zážitek. A měla by tam být Zdendášova kámoška, která začala létat a včera volala, že se tam chystá. Takže než vyrazím, budu mít od ní aktuální zprávy, jak to tam létá. Nejlíp jsem si z Ondřejníku – Skalky zalétal většinou v podvečer, kdy byla na svahování nejlepší termika. Takže pokud chci být nejpozději v 17:00 na kopci, musím vyrazit v 15:00. Hodinka cesty autem + hodinka výšlapu.
Jedu zatím domů na oběd, podívat se na nejčerstvější předpověď a taky trochu spočnout. Lákám Irču, zda nechce jet i s dětma na výlet a počkat na mne u přistávací plochy pod Ondřejníkem. Nechce se jí, má pravdu, že by tam byla s dětma byla celou tu dobu co pošlapu nahoru a poletím, sama.
Jak se děti budí z poledního spánku, chvilinku je hlídám na zahradě než Irča připraví tekutiny a jídlo na odpoledne. Míša s Kájou se mezitím rochní v bazénku a Nik se pokouší plazit po trávě. Jsou strašně milí. Je mi až líto, že odjíždím. Jenže, bez toho, že bych odjel, nepoletím. Uklidňuju se, že Irča možná přemluví Zdendáša či Páju, aby podnikli společně procházku na Prženské paseky – to bude pro děcka asi příjemnější než cesta autem a čekání než přiletím.
Je 29° ve stínu a mě čeká skoro hodinový výstup na Ondřejník (respektive jeho vrchol s názvem Skalka – 964 m.n.m.). Před sebou mám téměř půlkilometrové převýšení. Pokud by jel nahoru nějaký teréňák, určitě bych vývoz neodmítl. Ale samozřejmě, že vím, že si to celé, do posledního metru, pěkně vyšlapu sám …
Pod ze mne doslova a do písmene kape. Na pravém spánku si kapky našly cestu do koutku oka a intervaly s utíráním oka hřbetem ruky se zkracují. Takhle jsem se letos ještě nepotil. A tak hraju moji oblíbenou hru „ještě to je OK, už jsem to zažil mnohem horší …“ A vybavuju se vzpomínku na cyklus srpnových dnů nedobrovolně strávených během vojenské služby na „péešce“ (za socialismu tkzv. Poddůstojnická škola pro vojáky dvouleté základní vojenské služby). Jako mladé ucho jsem se toho 86 roku v obdobně parném čase plazíval v takzvaném „atombordelu“ a s nasazenou plynovou maskou. Správné nasazení a nepropustnost byla testována v kalné řece Metuji. Mladý voják drží hubu a krok – obojí jsem vydržel. Ale při chvilinkách odpočinku, kdy jsme si mohli sundat plynovou masku (za vyrážky na ksichtech mladých vojáků byli občas mazáci pokáráni, proto po cca 50 minutách povolili masky sundat), jsme mezi sebou tiše soutěžili. Soutěž spočívala v tom, kdo nakape více plných vršků od piva svým potem. Já nevyhrál. V oněch časech jsem se ve srovnání s ostatními příliš nepotil. Mých 5 vršků mi zajišťovalo místo na chvostu čety i družstva. Při vzpomínce se musím trpce usmát a jsem rád, že dnes se potím naprosto dobrovolně, že dnes se mohu kdykoliv zastavit a odpočívat jak dlouho chci. Ale stejně by mě zajímalo, kolik těch vršků od piva bych dnes nakapal :-)
Těch pětset výškových metrů odpočívám minimálně 3x. Propocený a trochu nervózní, jestli až se vyplazím nahoru, bude ještě foukat aspoň tolik, abych odstartoval a nemusel to celé šlapat dolů pěšky.
Už vidím mezi buky a smrky mýtinku. Poznávám „startovačku“ na Skalce. Vítr pořád vane a já tuším dost velkou šanci, že odstartuju – a nebudu muset šlapat dolů pěšky.
Moji víru ve vzlétnutí sráží skutečnost, že mladá, hezká pilotka, právě skládá svoje křídlo do báglu, a chystá se sejít celou tu výšku dolů po svých. Starší pilot posedávající nalevo ode mne, říká ostravským nářečím, že si počká a bude si tu asi nějakou dobu pohrávat s křídlem na místě. Přeloženo = nikomu se do vzduchu nechce.
Startovací plocha je tady na Skalce podobná jako na jiných zalesněných vrcholech – malý průsek, který končí vzrostlými stromy. Na délku má průsek 110 metrů, na šířku 30m a klesání je 30m. Drtivé většině padáčkářů to stačí na to, aby vzlétli a neskončili v dolní části průseku. Párkrát se mi podařilo, že jsem nohama ohlodával vršky stromů, ale zatím jsem tady nikdy neskončil ve větvích. Moc si přeju, abych na stromech neskončil ani dnes.
Už je jasné, že budu muset odstartovat sám :-( Je to 50:50 – což, popravdě, není až tak vysoká pravděpodobnost. Ale mám šílený absťák a do vzduchu prostě musím.
Ta dívčina, co to zabalila, má „céčkový“ padák – to je v podstatě nejvyšší třída. Platí, že padákový kluzák (PK) vyšší třídy je náročnější co se týká pilotových schopností, ale nabízí vyšší výkon. Můj MAC JOINT je kluzák třídy A – tedy té nejnižší kategorie. Tyhle padáky se vyznačují výbornou stabilitou kolem všech os a vysokou mírou pasivní bezpečnosti, která je dána především malou citlivostí k nepřesným a necitlivým zásahům do řízení. Celkově jsou tyto PK velmi dobře ovladatelné.
Variometr sice vytahuju a připevňuju k sedačce, ale nezapínám zvukový signál. Mám obavy, aby mě vysoký nebo hluboký zvuk vária zbytečně nerozhazoval ve vypjatých situacích, které nepochybně příjdou. Dole jsem si zapomněl uložit výšku přistávačky, takže mi stejně nebude odpočítávat metry k zemi. Nejvíc vário používám při zpřesnění odhadu výšky, která mi zbývá pro manévrování před přistáním. Není to úplně zbytečné, protože v některých situacích se přistává dost obtížně. Je docela riskantní dělat 360-ti stupňovou otočku, při které se ztrácí výška, třeba v padesáti metrech. Výsledkem by mohlo být třeba i to, že bych musel přistát po větru, což znamená rychlý naráz do země, který neustojím a pak dám na čenich. V takovém okamžiku se sčítá rychlost větru a rychlost padákového kluzáku :-)
Stojím zády ke svahu a čekám na správný poryv větru, který mi pomůže s vrchlíkem rychle nahoru. Teď! Tahám za kevlarové šňůry, padákový kluzák se rychle nafukuje, zvolna se zvedá nad moji hlavu, srovnávám jej, otáčím se, odrážím proti větru, mírně přitahuju řídičky, dělám delší a delší skoky – letím! Vypadá to, že mám na konci průseku rezervu minimálně 3 metry nad nejvyššíma špičkama stromů. Paráda. První problém vyřešen. Teď příjde druhý problém. Jakmile se dostanu kousek od svahu, začne být padák neklidný, propadne se a nebo rychle vystoupá, může se stát, že mi klapnou uši (kraje PK), tady se rozhodne zda přistanu s čistýma trenkama.
A je to tu – okamžik nekoordinovaných pohybů a zmítání větrem. Hvííííííízd -už mne to tahá nahoru. Akustiku vária mám sice vypnutou, ale pohled dozadu na místo odkud jsem startoval mne ubezpečuje, že už jsem nad vrcholem. A tahá to nahoru pořád. Teď je skvělá příležitost nastoupat a proletět se po celém hřebenu Ondřejníku. Jenomže – cosi mi říká abych tak nečinil a poklidně slétl k přistávačce. Vnitřní hlasy nepodceňuju, proto otáčím padák z jihu na západ, abych se proletěl po vrstevnici. Moc to nejde, ztrácím zbytečně výšku a tak letím na jihozápad směrem k místu přistání.
Místy stojím téměř nehnutě na jednom místě, neklesám ani nestoupám. Občas to se mnou protřepe, ale i když jsem napjatý jak struna, snažím se zůstat co nejvíc klidu a koncentrovat se na let. Už rozumím tomu, proč ti dva nahoře to zabalili a šli dolů pěšky.
Dostávám se nad kótu 597. Je to taková zalesněná homole kolemž ní vítr nabírá falešné směry. Původně jsem ji chtěl přeletět a pokračovat na louku s přístávačkou, jenže najednou tu ztrácím výšku rychleji než jsem čekal. Žádná tragédie, ale nad kótu nepoletím, raději to vezmu, pro jistotu, kolem ní. Další neplánovaná ztráta výšky! Hmmm, tak támhle ten les k přistávačně možná nepřeletím. Nebudu nic riskovat a poletím jinudy.
Nedá se nic dělat, budu muset přistát na vedlejší, níže položené louce vpravo. Ta rozhodně není pro přistávání vyhrazena, ale doufám, že majitel je dostatečně daleko. Podaří-li se mi dobře přistát, budu sebou muset mrsknout, abych rychle sbalil padák a z místa rychle vypadl.
Louka je obrovská a tak nemám strach, že bych se na ni netrefil, ale přesto hledám místo, kde bude nejlepší přistát, protože musím přejít asi dvěstěmetrový hustý les, abych se dostat k autu. A tak využívám komfortu s dvěstě metrové výšky hledám nejvhodnější průchod. Támhle! Mezi stromy tuším stezku a tak letím nad ní. Opravu. Už jasně vidím i vyšlapaný chodník v trávě. Místo přistání je jasné – co nejblíž kraje lesa, tam kde vede pěšina.
Tady dole už nefouká jih jako nahoře a já to podceňuju. Pykám za to tím, že dopad neustojím, ale padám na kolena. Kdybych přistál proti větru, ustál bych to na místě.
Balím v klidu, ale svižně. Těším se na vychlazenou pepsicolu, kterou mám v autě. A tak mi cesta vyhřátým lesem ubíhá v opojné představě studeného nápoje.
Míjím oficiální přistávačku na které jsou začínající piloti z kursu „Mac školy“. Potkávám tady Zdeňka Trčku, instruktora u kterého jsem si dělal pilotní průkaz. Zdeněk můj let komentuje slovy: „kolik toho máš letos nalétaného?“ „No, tohle je v podstatě můj první letošní let.“ „Nevím, jestli bych tě měl pochválit. Nahoře to docela klapalo …“ Jeho kursisti si dnes asi moc nezalétali.
Nicméně jeho slova neberu na lehkou váhu a znovu rozebírám svůj let kousek po kousku, dokud jej mám v čerstvé paměti. K čemu jsem nakonec dospěl?
- Měl jsem proti ostatním nejméně výkonný padák = hodně blbuvzorný. JOINT už se v MACu hezkých pár let nevyrábí, ale já s ním jsem jednak spokojený a na nový výkonější typ nemám. Ale tak jako se i se špatným foťákem dají dělat hezké fotky a na mizernou kytaru zahrát krásné písničky, dá se i na JOINTu hezky zalétat.
- Měl jsem štěstí – patrně jsem se trefil do intervalu, kdy to za startem moc nebušilo.
- Možná to už i trochu umím, což mohlo taky sehrát svoji roli :-)
Jsem relativně spokojen. Dnes se mi podařilo téměř uzavřít obvyklý roční cyklus aktivit, které mám ve svém osobním speciálním „ročním rytmu“. Pěší aktivity jsou zastoupeny několikadenními přechody slovenského pohoří. Kolo představuje jízda na „horáku“ minimálně na Hostýně nebo po nějaké zajímavé slovenské hřebenovce. Divočejší voda je zastoupena raftingem na Bystřičce, klidnější voda slovenskými nebo polskými řekami. Vzduch pro po mne představuje showkiting a paragliding, trošku do něj zasahuje i plachtění na střediskovém „LaVoru“. Sníh je reprezentovaný zimním přechodem Fatry. Potápění zpravidla zvládám s Murzílkovým přístrojem na Slezské Hartě při plachtění. Jeskyně či propasti mi letos asi nevyjdou, ale i tak mám v tomto směru uspokojivý pocit :-)