I když je tento web určen primárně pro kateřinické oldskauty a jejich sympatizanty, přidali jsme zde i stránku určenou pro rovery ŠESTKY s odkazy na veřejně dostupné zdroje, které by je mohly zaujmout. Postupně tu budou odkazy přibývat tak, aby zde byla dostupná základní knihovnička rovera : -)

Inspirativní knihovnička pro rovery

RS WAKPALAN

Už pár let po založení ŠESTKY začalo neformálně fungovat roverské společenství WAKPALAN. To zahrnovalo tehdy mladší vůdce i členy oddílu 15+. Při pročítání starších ŠESTÁKŮ můžeš na činnost WAKPALANU narazit. Není bez zajímavosti, že právě členové WAKPALANU tvořili nejužší jádro organizátorů historicky prvního ObRoku (2000).

Později členové WAKPALANU založili 6. oldskautský klub – OLDSKAUTI.cz, který funguje do dnešních dnů. Je založen i proto, aby měli za pár let (až vyrostou z roverského věku) kde dnešní roveři „zakotvit“ : -)

Zachovaly se i dvě expediční knihy – z roku 2000 a 2001 – z divokého putování za Polárním kruhem i rumunskými Karpaty, které si můžeš stáhnout. Třeba bude mezi nimi příští rok vyvěšena další EXPEDIČNÍ KNIHA, nového roverského společenství ŠESTKY : -)

z KRONIKY RS wakplan – šestka kateřinice

MALÁ FATRA – AKCE RS WAKPALAN 16.- 17.2.2002

(Zub) Je sobota 16. února. Šlapem po zmrzlé sněhové pláni, údolím Šútovského potoka. Z levé strany je krásně sluncem ozářená západní strana Stohu. Z pravé, už ve stínu, hřeben Poludňového Grůňu (1460m), Hromové (1636) a Chlebu (1647). Je to jako v Kanadě nebo v Himaláji, kde se kolem vás tyčí nejvyšší hory světa. Stačí jen trocha fantazie a jste tam, kde zrovna chcete být.

Chvilka rozhodování, Stoh nebo Grůň? Volíme Grůň, je blíž a my chceme stihnout západ slunka nahoře. Vykračujeme z malého lesíka a před námi se otevírá lavinové koryto bezmála 15 – 20m široké. Vidím poprvé v životě lavinu. Oproti jiným je to asi lavinka, ale stačí. Vypadá to, jako kdyby to hrnul obrovský buldozer. Místem je kraj koryta i 2m vysoký. Je tu všude plno kusů ledu, zmrzlého sněhu, hlíny a větví, ale taky stromů s kmenem silným jako lidská noha. Vydáváme se na vrchol Grůňu (1460m.n.m.) zdánlivě bezpečnou cestou – lavinovým korytem.

Ze začátku se jde těžko, pak už jen hůř a hůř. Převýšení 400m a sklon svahu min. 45o, zmrzlý sníh a bágl. Hrabu se jako poslední a nevím, jestli to cív nezvládám s nohama nebo s dechem. Každou chvíli mi ujíždí sníh pod nohama. Tep srdce cítím ve spáncích a jak říká Bolek Polívka: „Potím sa z teho až na řiti.“

Procházím kolem místa, kde se lavina utrhla. Ze zdola to vypadá tak malé a nevinné. Tady jsou to sněhové plotny silné 80cm a to i ve dvou vrstvách.

Odpočívám na malém skalním ostrůvku, který způsobuje, že sklon svahu je trochu menší. Nad ním začíná cesta mnohem horší a nebezpečnější. Jen zmrzlá sněhová slupka, do které se boty zasekávají velice těžko. Mít tak mačky, ty by se tu uživily. Teď spadnout, tak jedu až dolů. Pár metrů před vrcholem porušujeme 6.bod skautského zákona a sekáme kmen uschlé kleče. Kolíky, které jsme z ní udělali nám později možná zachránily život – to je omluva. Pod nohama nám duní, je to duté, další náznak laviny. Rychle překonáváme toto nebezpečné místo, abychom za pár minut vstoupili na vrchol. Nádhera je nepopsatelná. Stoh, Velký Rozsutec (1610m.n.m.) a spousta jiných hor. V dálce v narůžovělém světle zapadajícího slunce hřebeny Nízkých Tater. Nikde žádná chalupa ani jiný rušivý element. Jen my, hory a slunce. Naprostá volnost a naprosté uvolnění. Dáváme vrcholovku – broskvový kompot z plechovky. Kocháme se krajinou, upravujeme kolíky pro sestup a Dazul fotí.

Jdeme, nahazujeme bágly a opatrně šlapeme několik stovek metrů po hřebeni až k úpatí Hromové. Cestou narážíme na stopy vlka. Možná to byl pes, ale pro nás je to 100% vlk. Jsme u místa sestupu a začínají poslední úpravy výstroje. Máme pěkně zmrzlé prsty, protože slunko už zašlo a začalo solidně mrznout. S troškou černého humoru jíme čokoládu – třeba je to naposled.

Dazul s Radkem vybíhají jako první, traverzují napříč svahem. Pak já a Miris. Padám a už to jede, snažím se zarazit kolík co nejvíc do zmrzlého sněhu, ale pořád jedu. Konečně. Zastavil jsem. Mám strach se postavit, aby to nejelo dál. Zvedám se a vybíhám k Dazulovi. „To sjedem po nohách“, říká Dazul a já na něho hledím jak nevěřící Tomáš. Tak prudký a tak dlouhý svah jsem ještě nejel.

První jede Radek. Sjel to až dolů, je to blázen. To asi ten adrenalin. Jahůů, to sů prdy. Jsme dolů. Ještě se mockrát ohlížím na svah, který jsme vyšlápli a který jsme právě sjeli. Scházíme do lesíku a i přes únavu a natažený sval na stehně mám nádherný pocit. Pocit dobrodružství a nebezpečí. Pocit, že to, co jsme udělali mělo smysl, že celý ten den měl smysl. Pocit z dobře vykonané práce.

Už je tma, les nás přijal přátelsky, teple, oheň hoří, voní čaj a slanina s vajíčkem. Poslední filozofické úvahy, poslední nahřívání nohou a poslední pohled na bezmračnou oblohu plnou hvězd. Pak už jen spánek s malou obavou, aby Dazul svým chrápáním nepřivolal medvěda. Byl to den plný všeho, co si člověk může přát.

HAWAI – zahájení celotáborové hry 23.-24.února 2002

(Kikina) …Tak tohle mě naprosto sebralo. Něco takového, alespoň v menším vydání, bych chtěla taky zažít. Dobro vítězí nad zlem, spousta dobrodružství a nádherná příroda…

Pán Prstenu. Když jsem se dověděla, že výprava na Hawai bude inspirována právě tímhle úžasným vyprávěním, zmocnilo se mě nadšení. Ten film nabízí tolik námětů na hry, tolik různých symbolů a možností využít fantazii, člověku nedělá problém vžít se do myšlení hlavních postav- Hobbitů, Elfů, Trpaslíků nebo Ćarodějů…

Na předposlední zimní výpravu nás vyrazilo poměrně dost, asi díky hojnému počtu světlušek a vlčat. Přes noc nám napadlo trošku sněhu, ale přesto jsme se v pořádku dopravili na chalupu osady Hawai. Hned jsme se dali do sekání a stahování dřeva a pak se střídala jedna hříčka za druhou. Soutěžili jsme, kdo bude mít nejhezčího sněhuláka, hráli jsme sněhovou bitvu a bylo nám veselo. Radek se Zubem se celou dobu tvářili velmi tajemně a po obědě se záhadně ztratili. Zůstala po nich jen zpráva, ve které jsme se dočetli, že jsme nyní součástí Společenstva a máme se vydat na cestu za Prstenem. V chalupě jsme našli také mapku a tak se každá družina vydala na cestu,představujíc některého z členů Společenstva. Šneci- Hobbiti, Žaby- Elfové, Žížaly- Mágové a Vlčata- Trpaslíci. Během našeho putování nás čekalo několik úkolů, jako třeba postavit mohylu, nebo jít deset minut bez jediného slova (což bylo pro některé dost obtížné). Jedním z úkolů bylo také přemoci zlé skřety- zástupce země Mordor, a to přímým bojem ,,na život a na smrt“. Vyfasovali jsme štít a meč, což byla naše jediná zbroj proti zákeřným skřetům. Ukázalo se, že docela účinná, protože skoro všichni skřety přemohli a mohli pokračovat v cestě, na jejímž konci nás čekalo překvapení v podobě kovových Prstenů, uložených ve zvláštní ledové jeskyňce. Každá skupina si také odnesla malý štít, složený z několika kousků. Vítězem hry byli vlastně všichni,kdo se jí zúčastnili, protože ti všichni získali Prsten a mají tak možnost navždy sprovodit Zlo z poklidné Středozemě…

Po zbytek odpoledne pak hrajeme venku hříčky, hážeme se do sněhu a do chalupy nás zahání jenom to, že padají malé kuličky, které nás bodají do tváří. Uondaní, mokří, ale spokojení potom večeříme, zpíváme a čteme si strašidelný příběh o klukovi, který málem našel tajnou chodbu, ale pak stejně umřel. Spát jdeme brzo,asi proto, že dnešní den byl dost náročný…

Ráno, jako vždycky, uklízíme a pak už valíme na vlak. Počasí je mírně zvláštní – chvilku sněží, pak prší a mezitím svítí slunko. Cipísek je asi tak unavený, že ani nehlesne a Hvězdičku už taky přestalo bavit ptát se na to, kdy už tam budem, a tak se jde dobře. Na nádraží se ještě rozbíhá sněhová bitva a pak už hurá domů…

Ještě ukázka z naší tvorby – jedním z úkolů bylo také vymyslet pokřik a tady je jeden z nich:

ELFOVÉ
Elfí heslo navždy zní,
bránit Dobro buď nám ctí.
Však nemáme meč a zbroj,
lukem vedeme svůj boj.
Při Frodovi vždycky být,
Elfové jsou jako štít…

PLEŠIVECKÁ PLANINA 29.března – 1.dubna 2002

Plešivecká krajina ve Slovenském krasu byla 1.března 2002 vyhlášena Národním parkem (dříve „jen“ CHKO). Proto každý, kdo by chtěl podniknout podobnou výpravu jako RS WAKPALAN, by měl vše dohodnout dopředu s místními. My měli štěstí na místní speology, kteří mají od správy NP uděleny vyjímky a mohou provádět průzkumy místních propastí a jeskyní, kterých je zde na ploše cca 7×12 km asi 200!!!

(Kikina) …Na tváři mě polechtal teplý sluneční paprsek. Pořád ještě zabalená do spacáku si sedám a nabírám plné plíce svěžího ranního vzduchu. Všichni okolo ještě spí, je slyšet jenom jejich klidný dech a zpěv ptáků. Jinak je úplné ticho. Mám dojem, že slyším i ranní rosu, jak dopadá na listy a trávu. Pozoruji, jak se z mlhavého oparu pomalu vynořuje zlaté slunce, jeho paprsky probleskují mezi větvovím stromů a obloha začíná modrat. Vylézám ze zahřátého spacáku a studený vzduch mě štípe do tváří jako tisíce miniaturních jehliček. Najednou se mě zmocňuje chuť běžet, obracím se směrem ke slunci a zastavuju se až na malém návrší. Je to krásné místo s výhledem na blízký závrt a několik borovic, a tak si sedám na suchou trávu, čerpám energii ze sílícího slunce a přemýšlím o světě, v srdci divokou radost. Najednou jsem si vzpomněla, kolik už je asi hodin a honem se obracím zpátky. Je to dobré, všichni ještě spí, jenom z krajního spacáku se na mě směje něco strašně rozčepýřeného. Jdu chystat dřevo na oheň, ostatní vstávají a za chvilku už voní ranní ohník, teplý čaj zahřívá zevnitř, někdo si brouká první písničku a ozývá se první smích…

…Nevím, jestli mám, nebo ne a nemůžu se rozhodnout. Něco mi říká: “Nelez, užs tam přece jednou byla, bude to namáhavé“, ale druhý hlas, který našeptává: “Lez, bude to zase nádherné“, je silnější. Vždycky jsem stejně rozechvělá a stejně nedočkavá. Je to zvláštní pocit, mít pod sebou několik desítek metrů prázdného prostoru a svěřit svůj život jenom několika karabinám, lanu a vlastní opatrnosti. První metry jdou dobře, čekám, kdy přijde to místo a já budu muset spustit nohy do prázdného nekonečna. Radši ani nemyslím na to, co by se stalo, kdybych pustila lano pod osmou a rychle kloužu dolů do temnoty, ze které se ozývá několik hlasů. Šup a jsem na zemi – teda na relativní zem – a Dazul mě chytá. Mám to za sebou. Nevím, proč mám vždycky ten zvláštní pocit, jak strach brnká na nervy, přestože vím, že to vlastně nic není…

4.OPÉKÁNÍ S RODIČI NA BAŘINCE 14.-15.září 2002

(Dazul – ŠESTÁK č.28 z 2.října 2002) Opékání na Bařince se stalo tradiční akcí, v tradičním termínu. Letos už po čtvrté a za historicky největší účasti rodičů. Jedná se o pohodový víkend, který mohou rodiče strávit spolu s vedením oddílu na skautské chalupě na karlovických pasekách. Letos se opékala živáňská, kterou Irča připravila dle receptu Anitina dědy – a moc se povedla. Rodiče pomohli se sečením louky, vyzkoušeli si střílení z našeho oddílového luku, prošli se kolem budu až na vrchol kopce Bařinka a mohli si vyzkoušet pád důvěry. Samozřejmě se povídalo, jedlo pilo a hlavně zpívalo. Píseň „Na tý louce zelený“ s mimickými prvky měla před půlnocí u všech mimořádný úspěch. Nevíme jak moc se akce líbila rodičům, ale vůdcové byli velmi spokojení.

CASINO – oddílový pátek 19.12.2002

(Kača) Už název říkal, že to bude GOOD. Když jsem vešla do klubovny, všude kolem dokola byly všelijaké hry. Chvilku jsme čekali a potom nám Miris vysvětlil pravidla. Nebyla moc složitá (asi aby to pochopila i Brumla a spol.). Za dobu vyhrazenou hraní jsme si mohli vybrat jakoukoliv hru. Výběr her byl pestrý: mikádo, domino, kostky, šachy, karty, hokej, z pohádky do pohádky, dáma, člověče nezlob se, logik… V případě výhry jsme si měli dojít k Mirisovi pro lísteček. Na konci si každý spočítal lístečky a potom nahlas řekl kolik jich má. Nejvíc měla Kecka a Medvěd (oba po šesti), ale protože se počítalo pouze s jedním vítězem, o definitivním vítězi rozhodlo ,,kámen nůžky papír“. Vyhrála Kecka a jako cenu dostala zarámovaného žolíka.

SŘEDISKOVÉ VÁNOCE – Akademie ve Vatře 20.12.2002

(Dazul) Rozhodně se jednalo o nejpovedenější střediskovou vánoční akademii v novodobé cca 12-leté historii vsetínského střediska.
Trojkaři se moc dobře poučili z minulých chyb a velmi precizně vše zorganizovali – vy co jste pomáhali na organizaci X.sněmu junáka ve Vsetíně asi moc dobře víte o čem mluvím.
Sál byl téměř zaplněn – rodičů a příznivců znatelně přibylo. Každý z oddílů ke své presentaci přistupoval velmi odpovědně a bylo (až na nepatrnou vyjímku 1.ch ) vidět, že na tom strávilo mnoho hodin (je to ale nevděk, když pak finální vystoupení trvá jenom pár minut).
Byli jsme svědky ocenění Toma – zakladatele TROJKY (letošní rok oslaví TROJKA 35 let nepřetržité činnosti !!!). Nezasvěcení a mladší bráškové a sestřičky asi moc nechápali, ale dospělákům se tlačily dojetím do očí slzy.
Scénka našeho oddílu nezapadla a troufám si (jako ten, který ji viděl až ve finále a tudíž to viděl dost nezaujatě), že patřila minimálně mezi medailové pozice – i když měla svůj půvab pouze pro znalé reálií střediska.
Jó – Kikina získala ocenění jako nejčetnější přispěvovatel do střediskového časopisu STOUPA HLÁSÍ.

BETLÉMSKÉ SVĚTLO – kostel v Kateřinicích 22.12.2002

ŠESTKA letos slavnostně přinesla Betlémské světlo do kateřinického kostela 22.prosince. Pan farář Pavel Šebesta velmi hezky zakomponoval tuto událost do nedělní bohoslužby. Nejprve měl slovo o symbolu tohoto světla a pak naši nejmenší členové oddílu zapálili od betlémského světla 4 svíce na adventním věnci. Mimo to jsme ještě zazpívali Huronskou koledu. Moc nás potěšilo, když jsme později viděli, že si lidi připalují Betlémské světlo i na Štědrý den od svíce v předsálí kostela.

ODDÍLOVÉ VÁNOCE – 23.12.2002

Oddílové Vánoce začaly ve dvě hodiny. Hned jakmile se ozdobil stromek šli jsme ven ozdobit zvířatům stromek. Jakmile jsme ho dozdobili šli jsme hrát Eskymáckou honičku. Pak šli někteří zpátky po cestě a ti odvážnější šli po louce. V klubovně nás tento rok bylo jen kolem dvaceti (redakce opravuje – bylo nás tam 35), ale pamatuju, že nás tam bylo víc i kolem třiceti jestli se nepletu. Zpívali jsme písničky pouštěli lodičky, házeli papučí,hledali štěstí či lásku, odlévali olovo,pouštěli kytičky. Navštívil nás i pan farář.Všichni jsme se pomodlili a začali zapalovat stromek. Někdo popřál jak najít štěstí či lásku nebo přátelství, někdo zas neřekl nic. Pak už jsme rozbalovali dárky a těšili se z nich. Některé dárky byly nádherné. Pak už se všichni pakovali a šli domů.

POLÁRNÍ VÝPRAVA – Bařinka 27.-.29.12.2002

(Pája) 27.12. se jelo na Polární výpravu na Bařinku. V ten den byly dvě etapovky první byla taková že jsme museli jít na louku a tam jsme měli co nejdříve najít past a donést jí co nejrychleji k Bařince kde čekal Zub. Nemyslete si že to bylo lehké, past nesměla sklapnout a k tomu byla ještě zahrabaná ve sněhu takže to bylo ještě těžší. Naštěstí jsme to první našli a přinesli my Šneci takže taky bylo jasné že jsme dostali nejvíc Dolarů. Potom byla etapovka vevnitř a to jsme si museli nakoupit oblečení, zbraně a další věci, nakupovali jsme tak že jsme hledali takové lístečky na kterých bylo napsáno zboží které jsme si měli nakoupit. Potom bylo vyhodnocení těch dvou etapovek.

Večer jsme si šli lehnout do postele. No nevím jak ostatní, ale já jsem hned usnul. Druhý den jsme posnídali (chleba z pomazánkou). Po obědě jsme měli etapovku měli jsme zachránit Strongbowa, uvařit čaj a postavit přístřešek. Tahle etapovka taky nebyla zrovna lehká, ale byla to docela zábava. Večer byla žranica a po žranici večerka. Večer se Vašek pozvracel. No a ráno jsme si zbalili batohy. Zahráli poslední etapovku, která byla takova: to jsme šli do lesa a tam každá družina byla lovec a ostatní družiny zvěř kterou se snažili ulovit ti lovci. No a pak jsme odnesli ven všechny batohy pod Bařinku. Potom se douklízelo a šli jsme domů.

SILVESTR RS Wakpalan na T.O.Hawai 30.12.2002 – 1.1.2003

(Kikina) Po několika Silvestrech strávených tradičně na Bařince jsme letos byli nuceni přestěhovat se jinam. Přes počáteční nesouhlas to ale bylo vlastně dobře, protožekaždá změna je k něčemu dobrá a všechno má jiný, nezaběhaný a originální ráz.Tentokrát jsme se rozhodli strávit poslední den roku 2002 a první den roku 2003 na Hawai.Teda, ne na těch veleznámých ostrovech s palmami a tanečnicemi, ale na maličkaté chatičce uprostřed skal a lesů na Půlčinách. A protože jsme se z Polárky vrátili o den dřív, mohli jsme na Hawai vyrazit už 30.12. Musím přiznat, že cesta tam byla příšerná. Byla už skoro tma a nám se nohy bořily do rozňahňaného sněhu a bahna, sem tam nám to jelo samo jako na kluzišti a všude kolem byla mlha jako v Avalonu. Na Hawai jsme dorazili mírně promočení, ale natěšení na příjemné teplíčko, které si uděláme. Opravdové teplo nám sice bylo až po hodině usilovného přikládání do minikamínek, ale i to stačilo k tomu, aby se nám nálada zvýšila o 150%. Nakonec jsme se rozhodli, že si ještě vyrazíme ven na krátkou vycházku na Půlčín, s cílem dobře se najíst v místní westernhospůdce U Willyho. Všechno se povedlo, a tak jsme byli za tři hodinky zpátky sice úplně promočení, ale zato s bříškama plnýma uzeného, zelí, klobás a utopenců. Po tom všem se nám usínalo moc krásně. Ráno nás probudil nevychovanec Ben škrábáním na dveře. A protože bylo vcelku pěkně a nepršelo, polovina z nás se vydala na prohlídku skal a druhá půlka zůstala v chalupě, aby někdo mohl přivítat pozvané ,,hosty“. Ti dorazili akorát kolem oběda, takže k naší gulášovce přibyla Romanova tlčenka a roláda. Odpoledne pak šla ven druhá půlka, zatímco ta první už chystala silvestrovskou žranicu. Vyvětraní, vyběhaní a s líčkama červenýma jsme pak zasedli ke stolu plnému chlebíčků, ovoce, zeleniny, masa a cukroví a s kytarama v rukách jsme zahájili silvestrovské veselí. Mezitím jsme si taky četli valašské pověsti a samozřejmě popíjali.

Před půlnocí jsme se tradičně sešli u malého ohýnku a s tóny písničky Za ledovou horou jsme v poklidu přivítali nový rok. Bez petard, ohňostroje a řevu kazeťáku, podle svých hodinek jsme odpočítávali poslední vteřiny roku 2002…

Ráno prvního dne nového roku nás přivítalo Slunce. Obloha byla čistě vymetená a vzduch voněl skoro jako na jaře. Kdyby všechny dny nadcházejícího roku byly tak jasné a jiskřivé jako ten první, určitě by v našich srdcích bylo víc místa pro radost, písničky a hlavně pro ostatní lidi. No, doufejme, že těch dnů bude hodně, aby život nebyl smutný a šedý a aby bylo vždycky na co se těšit.…

TAKOVÝ MALÝ COUNTRYBÁL VI. – 4.ledna 2003

(Judy) Takový malý country bál 6 – měl na starosti Miris. Sraz na přípravu a výzdobu byl ráno kolem deváté.Tentokrát jsme se rozhodli, že na výzdobu použijeme jako tradičně maskovačku a na ni zavěsíme buráky – vypadalo to docela hezky. Kolem druhé se to už začalo pomály slézat. Aparatura jela na plné obrátky. Parket se jen hemžil tanečníky ,pardon teda spíše tanečnicemi (jako každým rokem). Vždy se do programu zasunula nějaká ta malá hříčka.třeba židličková nebo se tam sem tam proběhlo nějaké to psí spřežení. Taky nechybělo ani předtančování pro netanéčníky. Vstup byl povolen pouze v country oblečení. Někteří měli fakt skvělý country top. Myslím že by se tančilo až do rána ale SONY už mělo dost a přece bez hudby se nedá tančit, tak jsme to zabalili kolem osmé hodiny večerní. Krásně jsme uklidili kulturák a odebrali jsme se domů a do klubovny. Nesmíme taky zapomenout poděkovat panu starostovi, který nám kulturák tentokrát propůjčil bez poplatků !

(Zub) … z pohledu jednoho účinkujících ve scénkách a umění biče musím říct, že letos se ten countrybál opravdu vydařil. Myslím, že už jsme docela zmákli časové naplánování scének, hříček a tanečních sérií. Už teď se těším na další, pokusíme se zase něco secvičit a samozřejmě to bude ještě lepší. Už mám vymyšlenou novou výzdobu a kulisy. No a jen tak mimochodem, náš countrybál musí být dobrý vždycky, protože co je „country a western“, to je dobré.

PSÍ SPŘEŽENÍ NA PIŠTOVĚ SRUBU – 18.ledna 2003

(Kikina) Slunko se pokouší prokouknout hustou mlhu, která se válí v údolí, ale moc se mu to nedaří. Řeka pod náma vypadá jako potažená stříbrem a všechno se zdá nehybné. Šlapeme do příkrého kopce a míjíme poslední střechy dědiny, zabraní do fantazírování a vymýšlení nových úžasných detailů ke hře Excalibur. Teď nás obklopuje jiný svět, svět rytířů, mečů a hrdé odvahy, a tak nevnímáme ani lezavou zimu všude okolo. Z úvah o rytířích nás vytrhl štít střechy malinkatého srubu, který se objevil na obzoru. Zpoza vysokého plotu na nás vykukuje šest husky – psů. Stojí úplně nehybně, skoro se mi zdá, že nejsou živí. No, nevím, jak by se nám jezdilo s vycpaným spřežením… Srub je zevnitř stejně malinký jako zvenku a možná i proto je tak útulný. Všude po stěnách a i na stropě jsou rozvěšené různé placky, vlaječky a totemy jako vzpomínky na prožité výpravy a potlachy. Vůbec je tady spousta skvělých nápadů na dárky. V krbu hoří oheň a hrneček s čajem nás hřeje do rukou…Celé dopoledne vykládáme, lasujeme a práskáme bičem. Okolo oběda se konečně objevil pajda Dazul. Vypadá poněkud zvláštně s nohou v příšerné modré ortéze, ale v očích má jiskřičky, jak se těší na sáňky. Pišta pochopil, že už jsme celí nedočkaví a tak vytahuje sáně a spolu s Liškou zapřahuje psy. Ti jsou taky natěšení, poskakují kolem a rafají po sobě. První pojede Zub se dvěma leadery-vůdčími psy. Má trochu strach, ale zvědavost převažuje. Ještě si zapne tlustý pásek, který ho pojí se saněmi(takže kdyby spadnul, pojede pěkně po bříšku) a legrace může začít. Pejsani vyrazili rychlostí kulového blesku. Zub se lekl, jak to trhlo, ale všechno ustál a už si to sviští po zledovatělé cestě. Do kopečka se pejskom moc nechce, ale nakonec Zub úspěšné přijíždí ke konci cesty. Tam ho Pišta otočí, opusinkuje pejsky a Zub už se valí zpátky. Sem tam pomáhá nohou, asi se mu zdá, že jede pomalu. Pak jedu já. Zase bleskový start, málem přízemní průjezd zatáčkou a zastaveníčko na kopečku. Dazul, co jede po mně, si počíná stejně, taky se zastaveníčkama a tak si nic nezávidíme. Pišta nás potom vozí i s celým spřežením. Jsou to takové švisty, že ani nestačím sledovat, kam jedeme. Tak tohle bych mohla dělat pořád. Obléct pejsky, zapřáhnout je a pak už si jenom pěkně svištět přes bělostné pléně. Ale musherství není jenom takový obyčejný koníček. Je to taky spousta práce a starostí, vyžaduje plno trpělivosti a tu já nemám. Ale mám nového kamaráda Pištu a ten mě sveze. A několikrát…

BÍLÁ STOPA – výprava na Půlčinské skály 22.-23.února 2003

(Kikina) Ráno se slunko probudilo do tmavě modrého nebe.Takové je jenom v zimě-syté, zářivé a jasné proti bílým závějím. Den jako stvořený pro ty, co rádi utíkají do lesů a skal a co nastavují tvář slunci, aby načerpali síly… A tak jsme i my vyrazili. Do skal a lesů, do kraje stříbrných závějí a zlatého slunce. Hawai nás přivítala tichem a jak už to bývá, my jsme ho hned přehlušili, z radosti, že máme před sebou dva dny plné her a dobrodružství. První z nich měl pipravené Zub. Byla to další část etapové hry Lovci kožešin a tentokrát název přesně seděl. Lovci měli za úkol najít a „zastřelit“- teda posbírat- co nejvíc kusů kožešinové zvěře, která se volně potuluje po kraji. Jsou to lišky, vydry a bobři a od každého je tu asi padesát kusů, takže každý lovec má velkou šanci na dobrý úlovek. Všichni se taky šance hned chopili a do oběda měli kapsy plné „kožůšků“- lístků s obrysem kožešiny. To ale byla jenom první, ta jednodušší část etapovky. Další přišla po obědě, který tentokrát vznikal pod dohledem doopravdického kuchaře Ivoša. Taky to na něm bylo poznat! Na obědě aj na Ivošovi. Tak teda, další část etapovky už byla náročnější. Lovci dostali azimut a postupně museli najít několik zpráv, pečlivě ukrytých na těch nejnemožnějších místech. Poslední z nich je dovedla zpátky na Hawai, která se mezitím proměnila v obchod s kožešinami. Lovci si tady mohli za získané kožešiny nakoupit střelivo(diabolky)a pokusit se skolit vzduchovkou lišku, která právě neopatrně probíhala kolem. Ta liška samozřejmě byla jenom na obrázku a tak se ani nesnažila o útěk, ale moc zásahů stejně nedostala. I když, někteří stříleli opravdu dobře a zasáhli i pohyblivý cíl, na který se potom střílelo celé odpoledne. Ale protože bylo tak krásně, nemohli jsme být pořád u chalupy. Na Vyhlídce to stálo za to. Klidně bych tam vydržela celý den jenom kvůli tomu tichu a jasu všude kolem. Když tam tak člověk stojí a hledí do dálky, najednou začne rozumět. Jakoby našel odpovědi… Po cestě zpátky se strhla ve skalách velká sněhová bitka. Na nikom snad nezůstala niť suchá, protože hráli všichni proti všem a každý přebíhal na cizí stranu, jak se mu zachtělo, nebo spíš, jak to zrovna bylo výhodné. Pak jsme uspořádali ještě závody v kreslení do sněhu a jiných radovánkách, než začala padat mlha a na nebi zasvítil Orion. V chalůpce bylo příjemně teplo a taky večeře byla příjemná. Kynuté knedle s borůvkama nemíváme moc často a tak po nich nezbyla ani kulička. Než jsme šli spat, ještě jsme zazpívali, zahráli hrníčkárnu(pekáčkárnu) a přečetli kousek z knížky Soví jeskyně. Noc byla chladná, s nebem posetým hvězdami… Ráno bylo zase tak krásné a jasné, obloha jako vymetená a všude ticho. Nechtělo se nám domů…

PARAGLIDING – 8.března 2003

(Dazul) O minulém víkendu si chtěly dvojkařky odzkoušet létání na padákovém kluzáku a tak jsem s nimi byl v Ratiboři v Hološíně na kopci. Starší členové ŠESTKY byli pozváni také – jednalo se o hurá akci, která nebyla v oddílovém plánu. Přišli se podívat Miris a Judy, ale ti se nepokoušeli vznést. Dvojkařkám se akce patrně líbila a tak se na další víkend Hankus a spol domluvili, že by si to chtěly odzkoušet taky. Opět jsem to na oddílové radě nabídl i pro naše lidi a zareagoval Chytrý. Tak jsme sobotní dopoledne zkoušeli na třech místech (Hološín, Chladná a U březí) poskakovat po louce s cílem vzlétnout. Před tím pochopitelně následovalo nezbytné minimum teorie a bezpečnosti. Pro většinu zúčastněných se nejednalo o let v pravém slova smyslu, protože jsem ve spolupráci s Hadžimem (OS z chlapecké Dvojky) používal vodítko – lano na kterém byl letec přivázán a korigován, aby nám neulétl moc vysoko. Nicméně ta minutka až dvě plachtění a zkoušení ovládání padáku určitě stála za to. Na Chladné byly tak příznivé povětrnostní podmínky, že jsem povolil na vodítku vzlétnout i Pájovi, který se tak stal čtvrtým a nejmladším Šnekem ve vzduchu. Pravý let bez vodítka si pak nakonec odzkoušel Chytrý, kterému se podařil hezký přelet stromu a cesty. Trochu mu mohla konkurovat pouze Pipi od Dvojkařek, která vzlétla také, ale přelétnout cestu se ji nepodařilo. Určitě jsem přístupný tomu, aby si let odzkoušeli i ostatní zájemci z našeho oddílu, kteří o to projeví vážný zájem. Připomínám, že se nejedná o let v pravém slova smyslu, ale pouze o pár desítek sekund ve vzduchu, že to obnáší poměrně hodně běhání a neúspěšných pokusů. Nevýhodou toho všeho je, že to nejde dost dobře naplánovat, protože tento sport je závislý na daných povětrnostních podmínkách (pro naše účely potřebujeme stálý SV až SZ vítr s rychlostí maximálně 2 m/s.

LANOVÉ CENTRUM – jednodenní výprava – 15.3.2003

(Piškot) Ráno jsme měli jet autobusem v 7:00 hod. na Vsetín, potom vlakem až do Olomouce, ale my světlušky a vlčáci jsme jeli autem o půl deváté s Dazulem a Irčou. Cesta nám utíkala rychle, protože jsme si zpívali. Do Olomouce jsme dojeli kolem půl jedenácté. Podívali jsme se do města a do McDonaldu. Dali jsme si hranolky, colu, hamburger nebo happy meal. Čas rychle ubíhal a my museli jít zpět do lanového centra. Po chvilce se dopatáral zbytek oddílu. Lanové centrum jsme měli zaplaceno až od 12:00 hod., tak jsme chvilku počkali, než ostatní zmizeli. První jsme se rozdělili na půl do dvou skupin, pak jsme si zahráli hru s gumovým kuřetem pro psy, dále následoval útěk z potápějící se lodi. Nakonec jsme se oblékli do sedáků a vyzkoušeli trenažer. Vyzkoušeli jsme si vždy překážku ve výšce 1-2m, teprve potom jsme mohli lézt nahoru. Překážky byly takové: Tramvaj, Krocení koně, obloučky, dřeva, most i další. Machři Dazul, Zub a Fanta zkoušeli hrazdu. Měli štěstí – všem se to povedlo. Na závěr nám postavili něco jako volný pád. Celý den nás doprovázeli dva chlapi – Pepa a Vlado. Vlado nás přivázal k lanu a pak nás pustil. Zub se tak rozhoupal, že málem narazil do toho slůpa, z kterého skákal. Ostatní se rychle museli sbalit, aby je stihl Dazul odvést po skupinkách na nádraží. Počkali jsme, až se Dazul vrátí, a potom frrr domů. Tato výprava se mi moc líbila. Doufám, že tam ještě někdy pojedeme.

CAMPOREE – setkání oddílů našeho střediska – 29.3.2003

(Kecka) Někteří jeli na Bařinku už večer. Ostatní jeli ráno vlakem. Na Vsetíně jsme viděli že nás pojde docela dost. Ve vlaku se Trojkaři pokoušeli o zpěv, aby si zkrátili dlouhou cestu.Hned v Karlovicích nás čekala Irča a pak hned nás vezla na Bařinku. Vůbec jsem netušila, že na Bařině bude sníh a led. Po malé cestičce, která vedla na Bařinku byl samý led –nedalo se po něm vůbec jít. Nahoře nás čekal keltský dřevěný kříž-byl nádherný. Hned za chvíli přišli ostatní oddíly. Na začátku se každému oddílu dal dlouhý krepák, který se pak namotával na stožár. Pak si měl každý oddíl přichystat nějakou hru. A pak už to šlo ráz na ráz: někdo se šel boxovat s tyčí proti Ivošovi anebo proti zákeřnému Spídymu.Nebo se u Kači strefovat šiškou do vojenské helmy, nebo soutěžit o nejdelší hod kamenem či kládou nebo se vyprostit z Keltského vězení… Na oběd jsme měli uvařenou kyselicu. Po obědě byla velká hra o Odinův poklad – aspoň myslím, že se tak jmenovala. Po hře jsme se pomalu začali sbírat a jeli dom. Jen někteří starší jedinci tam zůstali na noc.

PLANINA 2003 – výprava RS-WAKPLAN 18.-21.3.2003

(Kikina) …Nad hlavou letí mraky a jejich stíny se míhají po svěží trávě. Cítím, jak mi teplé slunce pálí do zad. Jeho paprsky prosvítají mezi kmeny a proplétají se lístky sasanek a petrklíčů. Je Ticho. Takové Ticho je jenom tady-na Planině. Ohlušující tak, že se člověku chce křičet a volat nesmyslná slova. Jenom tak, z radosti a přívalu štěstí. Roztáhnout ruce a rozběhnout se po zelené pláni, nechat si vlasy pročesávat větrem, běžet a křičet. Jenom tady se člověk cítí na chvíli volný, svobodný a nespoutaný. Ten pocit nejde popsat, ale je to to, co mě sem táhne. Zapomenout na všechno kolem, být nikým, beze jména, bez starostí a závazků slibů, cítit svůj život, jak proplouvá mezi prsty a hledět k obzoru, kde není nic, kde končí svět. Těžko se hledají slova, která by vystihla příval vnitřní síly, kterou člověk pocítí při toulání touhle krajinou. Je tak zvláštní. Něčím vyjímečná. Slunce tu svítí jinak, petrklíče jinak voní a za každým kmenem se schovává elf s jasnýma očima. Stačí jenom zavolat a dívat se. Dívat se dětskýma očima a uvěřit…
Les žije. Koruny buků se kývají ve větru a když se díváš dolů z útesu, zdá se ti, že slyšíš jejich hlasy, šeptající tvé jméno. Při každém došlápnutí se kolem rozlije vůně umírajících květů a každý nádech je uvolněním…
Mezi stromy se vine sotva znatelná stezka. Snad po ní kdysi běhaly štíhlé nohy lučištníků a bosýma nožkama po ní ťapalo děvčátko sbírající fialky, v rozedrané košilce a s očima jako hvězdy…
Touláš se a cítíš život kolem sebe, cítíš duše těch, kteří nemluví jasnou řečí, ale naslouchají. A chceš-li naslouchat i ty, uslyšíš šumění, které se změní v šepot a pak najednou dokážeš rozpoznat slova: Dívej se, dýchej, zpívej a křič. Otevři oči, žij a věř…

IVANČENA 2003 – 26.-27.4.2003

(Dazul) Tradiční výprava na Ivančenu byla plná sobotního sluníčka. Nás šestkařů a šestkařek se sešlo 24 a když jsme na rozcestí v Jablůnce přistoupili do autobusu plného vsetínských skautů, bylo nás tam naňahňáno 74 – což je poměrně dost. Někteří seděli na sedadlech i po pěti. V Malenovicích pod Lysou horou jsme zahájili mocným oddílovým pokřikem a vyrazili po svých nahoru do kopce. Zub sice neustále pobrekával a škemral, jestli by ho nemohl vyvézt nahoru ten autobus, ale naše světlušky jej umlčely a vlčata nesly nejprve zubův batoh a ke konci i samotného Zuba. A mně nechtěl odnést nikdo. Asi kilometr pod Ivančenou dostal nějaký šnek inteligentní nápad, že bychom si to mohli vyběhnout i plnýma báglama – vyhrává ten, kdo se první dotkne menhiru vedle mohyly. Vyrazili jsme davem, který se táhl jak při Zlaté horečce na Chilcoot. Lidi zděšeně před šneky (poplašňák Spídy a poplašňák Chytrý) uskakovali. Mně pak pochopitelně trochu zdržovalo, že jsem těm lidem pomáhal zpátky na cestu a ještě jim vysvětloval, že tu hrajeme takovou skautskou hru. Myslel jsem, že to chlapci ocení a počkají na mně, ale oni ne a bezohledně se mi vzdalovali. To mně tedy rozhodně naštvalo a tak jsem zmobilizoval všechny své síly, nasadil náhradní plíce a vyrazil je stíhat. Cestou jsem omylem seběhl z cesty a když jsem se našel, byl jsem u mohly. Doplazil jsem se k menhiru a …. Nebudu vás napínat – vyhrál jsem to já. Po několika málo hodinách dorazili i oba soutěživí šneci. Přijal jsem od obou plačících chlapců gratulaci, počastoval je slovy útěchy, povzbuzení do dalšího tréningu a dovolil jim, aby si v pokojíčku pověsili moji fotografii.
Pak dorazil zbytek oddílu a dali jsme své kameny na zvětšující se mohylu. Společně s několika stovkami skautů a skautek jsme si počkali na krátkou slavnostní řeč u mohyly, zazpívali skautskou i státní hymnu a pak pokračovali ve výstupu na Lysou horu.
Tam byla vysvětlena další část celoroční hry Lovci kožišin. Někteří také až zde pochopili, že vystoupili na nejvyšší horu Beskyt (i když měli kyty obě dvě v pořádku). Sestup po zbytcích sněhu a ledu byl příjemným zpestřením. Zvláště Cipískovy pády byly excelentní. Pod Lysou se naše skupinka (Kača, judy, Medvěd, Spídy, Chytrý a Dazul) odpojila a pokračovala po svých – průzkum zabetonované Oščarinovy ďůry a cesta na Chladnou vodu. Zde jsme v umělém lesním jezírku provedli tradiční jarní rituál – očistu těla koupáním v ledové vodě. To by jste nevěřili jak vás taková koupel zahřeje. Pak jsme uvařili a Medvěd zorganizoval jakousi divokou hru při které se mi Kača snažila rozdrtit klíční kost o pařez a svoje koleno. Navečer jsme dali Judy (kterou Kača přemluvila, aby s náma zůstala na dva dny – i když s sebou neměla věci na spaní) nějaké teplé prádlo a popřáli ji teplou noc. Noc byla naštěstí v normě a Judy přežila. Nedělní propršené dopoledne jsme strávili cestou do Frýdlantu na vlak a učením Kači hledat v jízdním řádu.
Letošní Ivančena se moc povedla.

OBROK 2003 – celostátní setkání RS – 1.-4.5.2003

(Dazul) Z našeho oddílu nakonec vyrazilo 8 lidiček (Anita, Radek, Bára, Judy, Kača, Kecka, Irča a Dazul). Vsetínské středisko bylo ale zastoupeno 29 členy – což bych tak tipoval jako nejpočetnější zastoupení.
Vzhledem k tomu, že jsme první ObRok v roce 2000 sami organizovali, neubránili jsme se pochopitelně srovnávání. Organizátoři z toho vyšli velmi poměrně úspěšně.
Po čtyři dny jsme se individuelně zapojovali do všech programů. Pomáhali jsme odklízet skládku v Potštějně a hrabali staré listí v áleji. Účastnili jsme se rozličných povídání se zajímavými hosty (Miloš Zapletal, Martin Bělohlávek, senátor Mejstřík, ….) a v rámci Tržiště přispěl RS-Wakpalan 3 aktivitami – lisem na kůži, keltským vězením a živým navijákem na padák. Všechny aktivity nám pomáhaly presentovat i RS Ženy z 2.dívčího našeho střediska. Všechny tři aktivity se také umístily mezi prvními osmi účastníky nejlépe hodnocenými.
Při velké hře jsme bojovali na vítězné straně – modrých. Všechny večery jsme prozpívali skoro do rána. Každý z nás měl spoustu zajímavých setkání a zážitků.
Skvělé bylo, že jsme tábořili hned vedle RS Frgál z Valmezu a měli možnost se s nimi navzájem lépe poznat.

PARAWESTERNIÁDA – 24.května 2003

(Chytrý) Vše to začalo den před tím.Tudíž to začalo v pátek 23.5.2003 kdy sa začalo s chystaním všeho možného. Nejdřív jsme sa Miris a Spídy, Taz a Chytrý pokoušeli zvednout tyče na týpko, ale po třetím neuspěšném pokusu sa Dazul, který vše sledoval z povzdálí naštval – nebojim sa řec aj nazlobil – namastil svaly chytnul tyče svázal, napnul a řek nám ať to zvednem a co čert nechtěl no možná chtěl zase to povolilo a tak zhruba při pátém, šestém, a možná i dvacátém devátém pokusu sa to podařilo. Potom sa hneď šly dělať kolíky, jelikož Vlčata a pár Šneků neměli co dělat, tak jsme je chtěli, no spíš Spídy je chtěl, zaúkolovat do této jednoduché ba až banální práce, kterou by Dvojkařky měly už třikrát hotové podle slov Velké vůdkyněL, ale malí socani sa z této velice jednoduché ba až banální práce vyvlekli a tudíž nic nedělali, kromě odnešení dvou desek. Jéňa s Mirisem se vypravili do klubovny, že budou dělat kladku, to sem jim zprvu záviděl, ale později jsem toho fakt nelitoval. J Po pár opakovaných upomínek, že su pomalý od Velké vůdkyně, která mně za chvilku lezla aj na to co nemámK, jsem konečně dodělal týpí. A začal jsem dělat odpalbal. Nejdříve jsme šli na tyče a potom jsme odlůpávali kůru zprvu ostrým Zubovým nožem, potom méně ostrým a nakonec aj tupým nožem, který se ke konci nedal považovat už za nůž, ale za kosu. A to sa konečně blížíl konec pátečního dne.

(Kikina) Docela dobrovolně jsem se vzdala pomaturitního večírkového hýření, abych se mohla ve zdraví zúčastnit 1. Parawesterniády.Po pravdě jsem z toho měla trošku strach, protože nemám ještě žádné zkušenosti – dobré ani špatné – s lidmi, kteří nejsou jako já. Když to všechno začalo, začali se sjíždět rodiče a ošetřovatelé se svými svěřenci a první z nich se dostali až k naší disciplíně, nestačila jsem se divit, kolik lidí, které znám, má doma, nebo se stará o postiženého člověka. Přemýšlela jsem, jestli bych sama dokázala dělat to, co oni, jestli bych měla tolik odvahy a síly a trpělivosti, které jsou potřeba. Ale asi ne. Nevím, jestli bych měla odvahu nechat si třeba dítě, které je mentálně a fyzicky postižené. Ale kdo nezkusil, nemůže říct! Přestože naše disciplína – střelba z luku – je někdy náročná i pro úplně zdravého člověka, nebylo to zase tak nemožné, jak se mi zdálo. Slepý klučina si nejdříve luk ohmatal a s obdivným „waw“ zjistil, že je luk pomalu větší než on sám a pak s pomocí svého tatínka zastřelil bizona na terči. Marcelce, co byla na vozíčku, jsem podržela luk a ona sama vystřelila. Netrefily jsme se, ale Marcelka měla radost i tak. Dostala žvýkačku, řekla „kuju“ a radostně se přesunula k Janině a jejímu barmanovi Džonymu. Pak tam byl taky Martin. Kluk na vozíčku, který závodně střílí z luku. Přinesl si svůj vlastní luk se speciálním zaměřováčkem a ukázal nám, jak se střílí. Ne ze dvou, ale aspoň z patnácti metrů. Když si pak půjčil náš luk bez zaměřovátka, netrefil se ani jednou, a tak se vrátil radši ke svému vlastnímu. Tak se u nás vystřídalo snad všech třicet lidí, kteří sem přijeli, a já jsem zjistila, že nejsou z jiného světa, i když to vypadá, že vůbec nerozumí, co říkám, že jsou to lidé, kteří mají radost z každé maličkosti, kteří jsou vděčni za pochvalu, kteří jsou stejně dychtiví po nových zajímavých věcech jako všichni ostatní. Pořád jsem se ale nemohla zbavit toho divného provinilého pocitu, že já jsem zdravá a oni ne. Při pohledu na Radka, který nese bezvládného kluka, snad stejně starého jako on, chytrého, ale uvězněného ve vlastním těle, jsem se neubránila srovnávání. Srovnávání dokonalého fyzického zdraví jednoho s bezmocností druhého, dvou lidí, kteří ale žijí spolu v jednom světě a mají jeden druhému co dát: Zdravý pomoc, nemocný možnost pomáhat.

ZKUSTE SI TRIATLON – 6.června 2003

Letošní ročník s podporou Krajského úřadu Zlín a se solidní účastí „veřejnosti“. Podrobnější informace přineseme po vydání oddílového časopisu ŠESTÁK č.37.

HELP 98 – 12.-14.září 2003 – velká polní hra podpořená Skautskou nadací J.Foglara

(Následující článek jsme do naší internetové kroniky převzali ze stránek roverského kmene z Brna ZDÁR NÉ. Přišlo nám to jako zajímavý pohled odjinud.) Na Help nás z kmene jelo celkem šest a do party (minimální počet účastníků byl sedm) jsme vzali Juru Hudce ze 14.BO. Podle legendy jsme se o půlnoci dostavili na Velvyslanectví na Troják, které napadli vojáci (sqělá scénka :-) a z něj jsme se měli dostat k vraku letadla. Nejdříve jsme vyfasovali víza do prostoru (víza byla časově omezena, to první platilo pět hodin, bez víz Vás mohli vojáci zatknout a uvěznit), ale zde jsme narazili na první kix – víza nebyla nadepsána dopředu a některé grupy novinářozáchranářů čekaly na místě až hodinu..
Naštěstí jsme se nacpali do fronty jako jedni z prvních a po odebrání víz nám nic nebránilo v opuštění velvyslanectví. Vydali jsme se do vesničky s dalším velv. (tuším, že se jmenovala Lázy) a tam jsme zjistili, že si z nás pořadatelé udělali legraci – velv. bylo uzavřeno! Vyrazili jsme do terénu a po dvou hodinách jsme narazili na místo se zvýšenou koncentrací vojáků. Čekalo nás také prvních pár bitev (s vlčatama, takže jsme vyhráli úplně bez problémů) a pak jsme se museli vzdálit z prostoru kvůli vízům. V pět ráno jsme se otočili na velv. a vydali se zpět do území. Jeli jsme poněkud špatnou cestou, takže nám vojáci zakázali používat auto do deseti hodin (další kix – jiní později ve hře touto cestou jezdili a vojáci jim neudělali nic..).
Po půl hodině pátrání jsme se vydali do svahu a pak (už bez dvou členů, které zatkli vojáci) jsme našli LETADLO!!! Bylo asi půl sedmé a nikdo nás tam nečekal – posunuli jsme herní rekord asi o šest hodin! Vojáci nás tam také nečekali, ale vzhledem k dokonalému komunikačnímu systému vojska jsme byli vzápětí obklíčeni ze všech stran.
Thoran s Jurou H. se pokusili o průlom, leč byli chyceni a odvlečeni do internačního tábora. Další průlom byl úspěšnější – Jurovi se podařila schovat bedna a já s Klárou jsme uprchli pryč.
Odjeli jsme v pěti lidičkách na velv. a bojová nálada se v autě zvedla o sto procent. Po návratu jsme vydobyli bednu a já s Klárou a Medvědem jsme se pokusili o další průlom k letadlu. Tentokrát nás dostali – Medvěd byl zasažen jako první, já a Klára jsme se strategicky stahovali do předem připravených pozic (při této příležitosti jsem měl tu čest pochutnat si na místní hlíně a taktéž se nádherně proletět vzduchem – jinými slovy jsem hodil hroznou držku). Kláru dostali, když mi pomáhala na nohy a já mohl statečně uniknout. Seběhl jsem na dolní cestu a schoval jsem se v křoví. Zanedlouho kolem mě proběhla úplně jiná grupa, která nesla tajný materiál BETA2 ukradený z letadla! Nelenil jsem a vrhl jsem se proti přesila 1:10. Dva jsem dostal a oni pak uzavřeli příměří.. :-), takže mi připadli dvě bedny a hodina k vízu navíc..
Jednu z beden (tajný materiál BETA2 představovali bedny od granátů) jsem schoval v houští a druhou jsem přinesl skoro až k autu. Tam jsme chvíli čekali s Lálou a já se pak vydal pro druhou bednu. Materiál jsme naložili a odvezli na velvyslanectví.. čímž jsme zvýšili své skóre o 200%!
Potom už jsme byli všichni docela grogy, ale podařilo se nám dostat na velvyslanectví ještě dva raněné (já s Jurou H.) a několik beden s BETou. Až na obrovské množství organizačních kixů (menších i větších) byl HELP skvělým zářiovým začátkem do činnosti a příště možná přijedeme zas :-)
Konečné umístění teamu Z: 7.místo

Něco z PREhistorie RS našeho vsetínského střediska Junáka

Vsetínští skauti (respektive jejich členové cca 15+) seskupeni ve volné sdružení RS-KRUH, si začali pro svoji vlastní potřebu v roce 1992 vydávat časopis s recesistním názvem STOUPA HLÁSÍ. V době vydání prvního čísla běžel v televizi kreslený seriál Gumídci, s hrdinou, který se jmenoval STOUPA. Ústředí Junáka tehdy vydávalo časopis pro své dospělé činovníky s názvem JUNÁK HLÁSÍ. Spojením těchto jmen vznikl název svérázného časopisu, který vsetínští RS vydávali nákladem až cca 100 výtisků.

Zvláštní čísla (například v době konání 10. valného sněmu Junáka na Vsetíně) byla tištěna snad v pětistech exemplářích! V době největší slávy tohoto plátku se čísla STOUPA HLÁSÍ měnila s brněnskými skauty za jejich OBR (občasník brněnských roverů), BANANA TIMES (časopis roverů z Prahy), …. – rozváželi je vysokoškoláci cestou na koleje.

STOUPA HLÁSÍ vycházel od roku 1992 do roku 2007 – minimálně 137 čísel. Zachovala se tak i jakási kronika zachycující 15 let velmi pestré činnosti vsetínských (a od roku 2000 i kateřinických) roverů. Je to nezkreslené svědectví o jednom společenství mladých lidí, kteří jsou dnes už dávno plnoletí. Stali se z nich soudcové, učitelé, novináři, lékaři, kazatelé, vojáci, policisté, konstruktéři, státní zástupci,….. Pokud se dnes podívají na své zpravidla první literární pokusy zveřejňované ve STOUPA HLÁSÍ , asi potají zamáčknou slzu v oku :-)