(Dazul) Tábor ŠESTKY sice pořád pokračuje, ale chýlí se ke svému konci. Oddílová elita, bez rozdílu na věk, na něm stráví (včetně zahajovacího puťáku po slovenských horách a dolinách) rovných 23 dnů. To je statisticky (nejen v Junáku) vysoký nadprůměr. Přiznám se – neskutečně mne to těší a snažím se jakkoliv pomoc, aby byl tento nadprůměr udržen i v dalších letech.
Pro mne je ŠESTKA jakýmsi ostrůvkem pozitivní deviace, který je potřeba všemožně podporovat a hýčkat. I na malé valašské dědině lze „hrát první ligu českého skautingu“ – dokazovali jsme to před patnácti lety a ti, kteří převzali „žezlo“ po nás, to dokazují i dnes. Díky tomu, co jsem mohl vnímat jako nezúčastněný pozorovatel na letošním táboře, nepochybuji, že i za dalších 17 let budou dnešní Rexové, Ferdové, Slonové, Kájové, Zdendášové, Robinové, Karlové, Tkaničkové, Liškové, …. držet zaslouženě dobré jméno ŠESTKY v povědomí Kateřinic, okolních dědin i republiky. A protože je statisticky pravděpodobné, že se toho můžu dožít, svoje slova velmi dobře vážím :-)
Stejně tak, v rámci udržení objektivity orální historie potvrzuji, že nikdo ze stávajících účastníků tábora neprojevil pražádný zájem se účastnit technicky dobře zabezpečeného průzkumu Rodriquezova hrobu – nepřístupné a z části zatopené břidlicové štoly, která se nachází na území Vojenského výcvikového prostoru Libavá, jen 150 metrů od ini-tipi. Dlužno dodat, že drtivá většina účastníků tábora o jeho existenci nic neví, protože mezi indiánskou potní chýší a Rodriquezovým hrobem teče Budišovka, která v těchto místech tvoří hranici VVP Libavá. A tam ŠESTKA své aktivity (vědoma si vítězství myslivecké loby nad vedením VVP – díky němuž před lety přišla o „své tábořiště“ ve VVP) preventivně nesměřuje.
Loňský první a sólový pokus o průzkum štoly skončil v části, kde začíná „zatopeno“ (foto). Letos se nenechal dlouho přemlouvat Murzílek a tak to zkusíme ve dvou – ještě lépe vybaveni. Vezeme s sebou mimo klasických speleo cajků i gumový nafukovací člun (pálavu) a pádla. Podíváme se tam, kde lze i v naší malé zemičce pořád (znovu) co objevovat. I zde jsou pro nás pořád HIC SUN LEONES – bílá místa. Před více než sto lety se zde těžila jílová pokrývačská břidlice, ale dnes je toto místo z větší části zatopeno a nikdo z tehdejších dělníků, kteří štolu rubali, už nežije. Třeba se nám ale čase podaří dostat k nějakým starým plánům či důlním mapám – je pravděpodobné, že se zachovaly.
Murzílek slíbil Káji do ŠESTÁKU článek, takže je zbytečné, abych zabíral místo popisem toho, co on zpracuje nepochybně lépe. Zatím tedy jen nesestříhané video z této akce:
(Murzílek) Konečně malá chvilka abych se v tom všem shonu a spěchu aspoň na chvíli zastavil a napsal pár řádků, které jsem, ač nerad, slíbil. Nerad, ne že bych nechtěl psát, ale mám obavu abych to časově stihnul, když už jsem slíbil.
Ve čtvrtek se telefonicky ubezpečují jestli akce platí a balím si věci. Pohled mě sjel i na neoprén a věci z potápění co se mě ještě suší s poslední akce, ale pak jsem to nějak vše zahodil s myšlenkou „však tam budeme sedět na pálavě“ nechal být.
V pátek vyrážíme od Dazula směr Čermná ve Slezku a po cestě rozebíráme události které se od našeho posledního setkání staly. Je toho hodně. Za čas sjíždíme k tábořišti, kde si vyzvedáváme lano.
U štoly se domlouváme kdo poleze první a kdo spustí věci.Těším se moc. Ani nevím proč jsem si vzpomněl na film Cesta do pravěku. Jako malý jsem si vždy přál takhle něco objevit. Myslím, že je to v každém klukovi – cesty za poznáním, dobrodružství a objevy. Aspoň já to takhle vnímal a vnímám stále.Vždy, když se něco takového naskytne, jdu do toho.
Kontroluji si věci co bereme s sebou a hlavně světlo.Vzpomínka z minulého roku, kdy jsem ve Slovinsku v hloubce asi -86 metrů visel a čelovka se mě rozletěla, kolem mě tma a ticho…..a moje klení. Naštěstí pro mě, jsem měl dobrého, zkušeného kamaráda a ten když zjistil co se stalo a já se odepnul a visel ve tmě ani nevím jak dlouho jako netopýr, lezl s náhradním světlem pro mě. Dnes mám pro jistotu i 2 náhradní chemická světla, kdyby něco. Poslední sms o pozici Hance ….co kdyby – a spouštím se dolů.
Vítá mě krásné chladno a tajemná štola s „potokem“ uprostřed. Vypadá to velmi dobře. Počítám, že bychom tu mohli být i 10 hodin. Což v jeskyních, které jsme prolézali, byl normální čas. Několikrát se stalo, že jsme vlezli kolem 9 ráno a vrátili se z díry ve 2 ráno. Jo, to člověk vůbec nevnímá čas.
Dole se odepínáme ze sedáku a foukáme pálavu. Dazul pořád točí, aniž by aspoň trochu máknul :-) :-) :-). Jdeme ke stoce. Pomalu. Vše klouže a je ostré. Dáváme loď na vodu a pomalinku se sunem po hladině. Slyšíme jenom naše pádla a kapající vodu se stropů. Voda je studená a čistá tak, že krásně vidíme až na dno.
Plujeme asi 50 metrů a chodba se rozdvojuje a odbočuje vlevo. My plujeme dál rovně. Cestou zpět se boční chodbu zkusíme prozkoumat.
Škoda, že jsem nevzal věci na potápění. Tady bych se krásně vyřádil. Štola je najednou hlubší, s vodním světlem to by bylo krásně nasvětlené – a sál by se nám ukázal v celé své kráse. Dívám se po zdech a šahám si na kousky, které někdo kdysi dávno opracoval aby se mohl dostat dál.
Konec jak to…..? Malá prohlubeň jasně ukazuje, že pod námi musí být minimálně 2 metry hloubky. Lehám si na loď a prosvětluji skulinu na druhou stranu. Vypadá to, že se chodba po metru rozšiřuje a vede někam dál. Jaká škoda, že se tam nemůžeme s lodí dostat. To už opravdu stojí za to.
Otočit loď nejde, protože chodba je úzká. A tak si jen přesedneme – a je ze mne najednou zadák. Zkusíme tu druhou chodbu. Jen bacha aby se něco neurvalo a nespadlo na nás. Nebo se nepropadlo někde dno a neudělalo spodní vír, protože ten by nás mohl stáhnou kdoví kam.
Soukáme se pomalu pod nízkým stropem dál. Dazul si už musel lehnout, abychom se vešli do otvoru. A zase natáčí! Já si lehám břichem na loď a pádluji rukama jak kačena. Dál to opravdu nejde. A navíc jsme se tady nějak sekli. Ani tam, ani zpět. Škrábání po válcích pálavy nám jasně dává najevo, že jsme to zřejmě trochu podcenili. Ale stejně bychom se neradi koupali v ledové vodě.
Škoda příště…… Menší loď, věci na potápění, světlo pod vodu – prostě ještě lepší výbavu než máme dnes, abychom se dostali dál.
Přirážíme ke břehu a už víme, že tohle musíme stihnout ještě tento rok do podzimu, než to deště zaplaví a další průzkum nebude vůbec reálný.
Nahoru jdu první a vytahuji věci na kraj štoly. Plním co jsem slíbil a posílám sms, že jsem v pořádku. Potom leze Dazul.
Škoda, že jsme „to nedali“. Ale pocit, že jsme to aspoň zkusili, nám ulehčuje nezdar „druhé výpravy do Rodriquezova hrobu“ – dle Dazula.
Pomalu, každý se svýma myšlenkama, jdeme do tábora. Tam potěr ŠESTKY nedočkavě skáče kolem nás, ptají se a chtějí nafoukat zašpiněnou pálavu, kterou chceme umýt a usušit. Robin perlí, když mně a Dazulovi odhaduje věk slovy „už vám je aspoň dvacet“. Což potěší – zvlášť starší ročníky :-D.
Večer se koupeme v hrázi, kterou děcka úplně perfektně postavily. Místy je tu vody i nad pás. Kluci na pálavě se střídají a plaví se sem a tam. Jde jim to pěkně. Škoda, že ji neměli na táboře celou dobu, mohli se toho naučit víc.
Lože si dělám pod hvězdami. Na zem karimatku, spacák a pončo kdyby začalo pršet. Dívám se jak si Dazul staví přístřešek a vzpomenu si jak něco podobného dělal za deště ve Vavrišovu a já s Jirkou se dívali v suchu z auta, kde jsme si už ustlali. Vůbec se nezměnil, a to je dobře. Je to prostě Dazul. Kolikrát jsme takhle už ulehali? Mockrát a doufám, že ještě víckrát ulehneme. Usínám a jsem šťastný.
A ještě pár fotek z této velmi vydařené akce:
