Celé se to nějak zkomplikovalo k vůli tomu hnusnému dešti. A mohlo to být při tom tak snadné a rychlé …
Ale popořádku. Akci avizovala a svolala Fialka. Bylo potřeba naložit na nákladní auto všechny podsady, krokve, pláty na golema, celty, várnice, hangáry, tyče, kolíky, desky, …. prostě to, co je pro šestkařský tábor nezbytné. Normálně přijede náklaďák dolů ke kůlně a my naložíme podsady, které jsou uskládané v přístřešku u kůlny. Je to od něj k přistavenému autu asi 10 metrů, takže nakládání jde velmi rychle. Jenomže dnes pršelo!
Pršelo tak urputně, že louka u kůlny byla rozmočená a auto by na ní zapadlo. Bylo to k vzteku. Nezbývalo tedy než z každým dílem podsady ujít nejdřív 140 metrů od přístřešku na pakroviště a tam jej teprve uložit na hromadu nebo přímo na korbu auta. Těch 140 metrů není až tak daleko a první podsadu jsem nesl lehce nad hlavou. Jenže při odnášení patnáctého dílu mi těch 140 metrů připadalo nepoměrně dál než prvně a dřevěná podsada byla asi tak 3x těžší.
Do toho všeho pořád a furt pršelo. Když jsem měl podsadu nad hlavou, tak mi aspoń sloužila těch 140 metrů jako deštník, ale těch druhých 140 metrů cestou zpátky jsem sprostě moknul.
Potěšilo mne, že se nás postupně sešlo docela dost – na to, že jsou ti nějaktivnější právě na puťáku – nebo už na cestě ze Slovenska přímo na tábořiště. Když jsem přijel kolem 17:45 k DBCB, byla tam už Fialka se Zdendášem. Pak dorazil Miris, Šárka (Fialčina maminka, která nám pomáhala i loni), Martin s Gabčou, Dita se svým ogarem a Fanta. Takže nás poctivě fungovalo 10 – skoro do devíti hodin.
Jak bylo hotovo, rozešli jsme se domů, ale já pak ještě pomáhal „pobytu“ v DBCB stavět podsadový stan a řešil záhadu s počtem podsad „březinovských“ a „střediskových“. Odjížděl jsem kolem 21:15 docela výživně unavený a s pocitem, že dnešní den jsem si opravdově zasloužil.