Jak jsme přijali na byt uprchlíky od Azovského moře

(Dazul) Povídku Š+G „Jak jsme přechovávali bělogvardějce“ jsem slyšel prvně až tak 5-7 let před tím, než u nás padl bolševik. Z pochopitelných důvodů nemohla za vlády komančů vyjít na LP a tak se šířila pokoutným domácím kopírováním audiokazet. Humor má mnoho podob a ten od pánů Š+G byl u mne vždy na čelním místě. Nešlo proto na tuhle skvělou povídku nevzpomenout, když jsme se rozhodli, že budeme u nás doma „přechovávat fašisty“ z Ukrajiny – dle úchylné dikce ruské propagandy. Ale stalo se tak. Pominu-li příčinu v podobě zvrhlosti ruSSkého kamaráda našeho (p)rezidenta, tak to bylo čistě a jen o naší svobodné vůli.

Dorazili k nám v sobotu 2. dubna 2022, v den, kdy jsme slavili čtvrtstoletí ŠESTKY. Vše bylo proto trošku logisticky náročnější, ale zvládli jsme to – v praxi to znamenalo vyklidit 2 pokoje, přestěhovat Myšáka, přivézt z DBCB, s požehnáním Káji i Dity, 2 postele, povléct polštáře a přikrývky, nakoupit více jídla, … Narychlo jsem připravil a na barevné tiskárně vytiskl oboustrannou A4 s fotkami jednotlivých členů naší rodiny, heslem na wifi, naší adresou, informací že ukrajinsky neumíme, jen něco málo rusky, … – to vše samozřejmě v ukrajinštině, tak jak to překladač velkého bratra Google zvládl. 

„Naši Ukrajinci“ jsou z Berďjanska (to je mezi Mariupolem a Krymem) a „bydlí“ v bytě cca 5 minut chůze k břehu Azovského moře. Irča jim okamžitě sděluje, že to je bezva, protože až skončí válka, budeme mít kde jezdit na dovolenou : -) Vadym líčil, jak si začal stavět dům, a když hrubou stavbu zastřešil, přišla krize a on vyrazil pracovat do zahraničí, aby si vydělal peníze na dostavbu domu. Iryna líčí jak s manželem pracovali v Polsku, a když zemřel jeho otec, vrátili se, aby zařídili vše potřebné. Jenže pak Rusové napadli Ukrajinu. Jí se podařilo s dcerou a vnoučaty vycestovat za Vadem, ale jejího manžela už nepustili. Už čtvrtý den se mu nemůže dovolat a neví, zda je v pořádku. Manžel zůstal na území kontrolovaném Rusy … Anželína mi vysvětluje, že kdyby nepracoval Vad v Česku, ale byl na Ukrajině, asi by nikam s dětma a matkou nejela, ale čekali by doma, stejně jako asi polovina Koljových spolužáků. Rodiny druhé poloviny Koljových spolužáků jsou nyní rozesety od Francie po Polsko.

Zdá se, že se jim u nás líbí, ale taky rozumím tomu, že pro lidi zvyklé žít na rovině u pobřeží moře je, byť dočasný, pobyt na hřebeni valašského kopca asi trošku šok. Usuzuji tak s mimiky, která doprovází jejich líčení cesty autem k nám nahoru – asfaltová cesta, špatná asfaltová cesta, nezpevněná lesní cesta, jízda mimo cestu po louce, … Snažíme se jim ale vysvětlit, že to má i své výhody.

Když vezu na zahájení oslavy v DBCB naše děcka a sjíždíme právě nejprudší úsek do dědiny, ptá se mne udivený Myšák: „Tati, jak jsi se tak rychle naučil ukrajinsky?“ S úsměvem se přiznávám, že ta řeč, kterou jsem se s našimi hosty pokoušel dorozumět, není ukrajinština, ale ruština. A to je jazyk té země, která Ukrajinu napadla : -(  Ruštinu jsem nikdy neměl rád, učil jsem se jí z donucení a mimo maturity jsem ji použil vlastně jen 2x – když jsme byli na konci léta 1989 na Kavkaze a o rok později na Pamiru. Nyní jsem ji použil potřetí a zřejmě prvně tak nějak „doopravdy“. Vím, že ukrajinština je od ruštiny dost odlišná, ale přece jen to je vhodný „styčný“ jazyk, který my dospělí zvládáme nejlépe. Jsem překvapený, jak i po více než třiceti letech mnohá slovíčka naskakují automaticky. Se zbytkem pomůže slovenština, čeština, ruce a mimika. Kdo se chce opravdu domluvit, domluví se. Navíc mám nyní prvně pocit, ve srovnání se svými dětmi, které narozdíl ode mne vládnou angličtinou přiměřeně svému věku, že „znám“ taky nějaký jazyk : -)

Samozřejmě, že když v domě bydlí 6 lidí a ze dne na den tu začne bydlet lidí 11, kteří mají společnou kuchyň a neustále se v jednopodlažním domku potkávají, s sebou nese jakési zásahy do soukromí, je třeba se trošku omezit, …  Jinak to snáším já, který tráví 10 hodin mimo náš dům v práci, jiná zátěž to je na Irču, která vnímá nonstop přítomnost v domě alespoň jednoho z našich hostů. Ale naši noví přátelé i jejich tři kočky jsou bezkonfliktní a dobří. Jednou vaří pro všechny Irča, podruhé zase oni. 

Než jdeme spát, vedeme ještě zpravidla rozhovory nad vínem či slivovicí. Ptáme se my, ptají se naši hosté. Dotkneme se i citlivého tématu – zda by neměla mužská část naší výpravy bránit svou vlast. Budu upřímný, kdybych byl v zahraničí, neměl postavený dům, má rodina byla se mnou v bezpečí, nevím zda bych se dobrovolně vrátil bránit zemi, která si zvolila za prezidenta Zemana a donedávna premiéra Babiše (občas mám pocit, že žiju v zemi nepřítele). Neznám politické poměry na Ukrajině dostatečně dobře, abych si mohl udělat objektivní srovnání. Ale co se týká prezidenta, nedokážu si představit, že by se ten zlomyslný čuramedán z pražského hradu dokázal zachovat ve stejné situaci tak jako ukrajinský prezident Zelenskyj (byť uznávám, že mediální obraz nemusí plně odrážet realitu). Neumím a nechci Vada soudit, nechodím v jeho botách. 

Nejstarší člen rodiny našich hostů je Iryna, která je o pár měsíců mladší než Irča. Shoda křestních jmen, roku narození i to, že jsou obě dvojnásobnými babičkami je milá. Ale po pár dnech Irča zjistila, že i její a Irynino příjmení nejenže začíná stejným písmenem, ale když se z Irčina příjmení vyndají 2 písmena, zní obě stejně : -) 

Vyrážíme spolu na pár „výletů“ – ZOO, skály, Murzílkova obora s daňky, … Vycházka na nedalekou (cca 4 km) rozhlednu Maruška vede po hřebeni. Aprílové počasí se umoudřilo a tak si vychutnáváme sice vítr (prý jako u nich u moře), ale především jarní sluníčko. Rozhledy i výhledy jsou typicky valašské a tak každou chvíli poslouchám, že je u nás krásně a že tu žijí dobří lidé. Souhlasně přitakávám.

Vadym mi pomáhá třeba se sázením dubů u nás na Dubcové. Přiznává se, že to jsou jeho první stromy, které kdy v životě sadil. Když mi o pár dnů později pomáhá v lese s prořezávkou, říká, že taky nikdy v životě nepokácel žádný strom, ač jako tesař dělá s motorovou pilou téměř denně. A tady si jich pokácel minimálně tolik, kolik jich před pár dny vysadil : -)

Kolja zkouší pracovat se sekerou – pomáhá Myšákovi a Nikovi osekávat větve z poražených smrků při probírce Vrajového lesa. Mezi zvuky mojí motorovky občas slyším „Áááááá … sek. Ááááá – sek.“ To Kolja, který se sekerou dělá prvně, se patrně vžívá do kůže jakéhosi akčního filmového hrdiny a každé seknutí doprovází patřičným citoslovcem. Večer jeho snažení Myšák hodnotí slovy: „Dělal dobře, ale je poznat, že je z města.“

Původně slíbené bydlení na Vsetíně zřejmě pro „naše“ Ukrajince neklapne, ale děcka už jsou v mezičase přihlášené do školy v Luhu. Přes Charitu se po pár týdnech daří získat kontakt na někoho, kdo je jim ochoten pronajmout (po dobu platnosti solidárního příspěvku na bydlení) „zdarma“ byt v centru Vsetína. Je sice prázdný, bez nábytku, ale nemálo vybavení se daří získat darem (opět slyšíme jak jsou tady lidi skvělí, hodní, jak moc jim pomáhají). Jednu neděli pomáhám do podkrovního bytu stěhovat zachovalý divan, který jim věnovala moje maminka a oceňuji, že umím vyndávat ježka z klece. Tady jsme si sice museli pomoc odšroubováním jednoho schodu, abychom divan stropním otvorem protlačili, ale opět jsem si ověřil, že praxe přináší výrazně složitější hlavolamy než je „ježek v kleci“ : -)  

Vadyma zajímají praktické věci – kolik se kde platí na hodinu, jak je drahý pozemek, kolik stojí dům, kolik zdruba stojí měsíčně nájem bytu, jak to je s hypotékou, může-li si pořídit živnostenský list, … Snažím se maximálně objektivně vysvětlit vše co vím – plusy i mínusy. Když nevím jistě, vždy to nezapomenu několikrát zmínit a radím, aby se ptal třeba i chlapů u něj v práci a udělal si obrázek sám.

Domnívám se, že Velikonoce na valašských pasekách, respektive „šmigrůst“, si bude Vadym pamatovat do konce života : -) Díky tomu, že jsem vzdálenější pochůzky (k Mirisovi, Radkovi, Hanny, …) odřídil já, získal nevyžádaný náskok 5 kalíšků a po zbytek pochůzky, i když jsem s ním držel tempo, jsem jej nedohnal. Cesta od Valůšků k nám je dlouhá sice jen kilometr, se 70 metrovým převýšením, ale brali jsme to zkratkama, a i když se šlo vesele, trvalo to nějak podezřele dlouho. První dorazil domů dvouapůlletý Kuba, ukrajinská část naší šmigrůstové expedice měla výrazné zpoždění.

Když se Vadym zmínil, že ještě nikdy nelezl s lanem po skalách a rád by si to zkusil, vyrazili jsme jedno z nedělních dopoledne na skály v Hošťálkové. Tady směřovala úplně první jednodenní výprava ŠESTKY po jejím založení. Mám proto k tomuto místu takový osobitý vztah.

Zalozili jsme si hezky a děcka obzvláště – i když to nikdo z nich čistě až na úplný vrchol nevylezl. Zvláště Myšák poznal v praxi rozdíl mezi horolezeckou stěnou u klubovny a opravdovým pískovcem : -)

Irču napadlo, že bychom mohli pro naše přátelé udělat jako vzpomínku fotoknihu zachycující dny, kdy u nás na kopci pobývali. A když jim, tak by se nám líbil jeden výtisk i pro nás. Rozsah nabobtnal skoro na sto stran. Na vnitřní přebal obou výtisků jsme se obě rodiny podepsali : -)

Dneska nás po cca měsíci a půl čeká první večer opět jen v šesti : -) Ale zřejmě se budeme s Irynou, Vadymem, Anželinou, Koljou a Zlatkou často potkávat. Třeba v sobotu by měli přijet na Kateřinický Benefičák.

Na závěr svého povídání si dovoluji si parafrázovat komunistického novináře Julia Fučíka: „Lidé čtete!“ Čtěte důvěryhodné noviny a portály, které ctí základní pravidlo novinařiny a ověřují z důvěryhodných zdrojů to, co píší. Bez ohledu na naše politické preference doporučuji minimálně nepodlehnout dezinformacím, které se na nás (především v internetovém prostředí) valí. Sdílením a šířením dezinformací pomáháme peklu!  https://branmecesko.cz/