28.2.-1.3.2015 Malá Fatra

(Pípa) Po týdenním odkladu vyrážíme na Fatru. V 7:00 přijíždí Dazul, nakládáme moje věci a jedeme tentokrát přes Valmez, Rožnov a Bečvy na Slovensko. Provoz je malý a tak na křižovatku u Varína přijíždíme o 20min. dřív. Vykládáme věci a Dazul odváží zaparkovat auto do Varína. Dál pokračujeme busem do Vrátné. Máme štěstí, letos jede kabinka na Chleb a nemusíme to šlapat pěšky. Nahoru je to 750 výškových metrů na vzdálenosti 1,6km, takže to je pořádný krpál. Vloni jsme to šli asi tři hodiny. Cena jedné jízdy nahoru je 9€.

Ve Snilovském sedle (1524m.n.m.) je taká hmla, že aj ftáci chodia pešo. Není vidět, kde končí hora a začíná volný prostor. Dazul má svoje backcountry běžky s pásama a já jdu na sněžnicích. Vidíme na další tyč označující chodník pod Velký Kriváň. Z mlhy se doprotivky vynořili nějaké postavy a dovídáme se, že na vrcholu je stejná mlha jako tady. Proto tam ani nejdeme a míříme po červené dál na Pekelník. Orientační tyče jsou nádherně omrzlé vždy jen z jedné strany. Cedule se zimním značením nejsou čitelné.

V sedle Buben (1510) se dál držíme červené, ale po chvíli Dazul na telefonu podle GPS a map zjišťuje, že jsme na zelené. Odbočujeme a hledáme pod námi červenou. Křižujeme zvířecí stopy, ale jinak nic. Sestupujeme, ale za chvíli GPS ukazuje, že jsme už červenou přešli. Korigujeme postup a po vrstevnici po chvíli nacházíme osamocenou tyčku s červenou značkou. Nikde žádné stopy, navigační tyče, nic. Z bílé tmy, která je všude kolem se občas vynoří nějaká návěj, nebo keřík a naruší jinak absolutně jednobarevné okolí. Občas slyšíme hlasy a šustění sněhu, ale nikoho nepotkáváme. Pak nás dochází parta tří kluků. Jdeme dál společně a dovídáme se, že jsou z triatlonového oddílu a znají Klíště. No jo, svět je malý a obzvlášť na horách. Malý Kriváň míjíme, rozhledem se dnes nepokocháme.

Do sedla Priehyb (1462) přicházíme letos vrchem, vloni jsme šli podle tyčí někde uprostřed velkého kuloáru pod námi. A tady nás vloni silný vítr donutil sestoupit do doliny vpravo. Stál a držel jsem se rozcestníku, aby mě to neodfouklo. Letos z toho rozcestníku čouhal jen vršek se šipkama. To je na takovýchto výšlapech krásné, že počasí může naprosto změnit podmínky a taky zážitky.

Za Stratencem (1513) v sedle Vráta (1448) dáváme oběd a pití a rozhodujeme se jak dál . Nakonec uhýbáme na žlutou a budeme pod Suchým traverzovat na druhou stranu. Na první pohled téměř kolmá a neschůdná cesta je nakonec schůdná. Asi po padesáti metrech nacházíme na dlouhou dobu poslední žlutou značku. Tak jdeme podle odhadu a pak podle GPS. Ta říká, že už jsme na značce, ale žádná není v dohledu. V jednou žlabu, kde se tak mírně sypaly laviny mi ujíždí sněžnice a já po hlavě a na boku ujíždím dolů. Po asi 20 metrech se mi podařilo zastavit a když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že je za mnou na stromě žlutá značka. Buď jsou ty značky na kamenech pod sněhem, nebo je to velmi špatně značená trasa. Od značky ke značce odhadujeme směr, kudy mezi keři a stromy dál. V dalším z mnoha žlabů strácím sněžnici. Bez ní okamžitě zapadám až do pasu. Když se ji pokouším znovu zapnout zjišťuji, že šroubek, který drží přesku je pryč i s matičkou. Po chvíli hledání nacházím černou matičku, ale šroubek ne a ne najít. Musím si pomoct jinak. Vytahuji nouzový špagát a přesku musím přivázat. Vypadá, že bude držet. Když jsem si nasadil batoh, tak jsem naposledy pečlivě prohlédl svoje stopy a ejhle mám i ten ztracený šroubek. Sněžnice ale drží a já chci co nejrychleji z tohoto žlabu, takže schovávám šroubek a jdu za Dazulem, který na mě čeká za stromy.

Sněžnice mají nevýhodu v traverzu, že spodní noha je příliš zatěžovaná a plocha sněžnice nutí vytáčet nohu po svahu. Před koncem našeho traverzu už pravou nohu téměř nejsem schopen položit tak, aby se mi noha v kotníku nevyhla až na doraz. Bolí to ale nejde s tím nic dělat. Snažím se odlehčit hůlkami a netrpělivě vyhlížím konec, nebo aspoň změnu sklonu.

Na červenou značku vedoucí ze Suchého se dostáváme trošku pod rozcestníkem, ale to nám vůbec nevadí. Jdeme po vyšlapané cestičce a noha je v pohodě. U rozcestníku Javorina uhýbáme na zelenou (nevím proč, ale celou cestu říkám modrá) a za vrškem Kopa hledáme místo na přespání.

Nacházíme pěknou rovinku, Dazul začíná hrabat místo na přespání a já stavím vodu na čaj. Je jen asi 40cm sněhu, který vyhrabáváme lopatou a tím nám vznikne takový dvojhrobeček do kterého si lehneme. Kousek dál ještě kopeme díru pro oheň. Je nad nulou, taje a všechno je mokré. Asi po 15 minutách se nám podařilo společnými silami rozdělat pěkný oheň. Je něco po 17 hodině. Za chvíli bude tma, začínáme vařit večeři – Houbovou omáčku s těstovinami. Do žďáráku zalézám poslední po osmé.

Ráno je zase mlha, trošku se ochladilo, v noci chvíli sněžilo. Protože je brzy ležíme a povídáme si. Pak to musí jít rychle – ze spacáku, obléct, sbalit posnídat a vyrazit.

Jdeme pohodový hřebínek až k rozcestníku Sedlo Brestov. Tam začíná sešup dolů. Je to díra dolů a chodník je cik cak. Dazul na běžkách vyjíždí šikmé cik caky jak mu to výjde. Po prvním sešupu jdu dolů lesem, Dazul to objíždí naokolo po cestě. Dole se setkáváme a pokračujeme společně po pěšině, která nás dovede na širokou cestu, kterou bych tak vysoko v NP rozhodně nečekal. Po ní jdeme až do Varína. U auta dáváme dohromady sněžnici – šroubek a matička fungují lépe než kousek špagátu. Nasedáme a asi před 13 hodinou jsme doma.

Tímto bych chtěl poděkovat Mirisovi, že nakoupil velmi dobré sněžnice. Jsou pevné, lehké a dobře se v nich chodí. A navíc se ukázalo, že jdou nouzově jednoduše spravit. A to byl můj už druhý ztracený šroubek přesky tuto zimu. Ten první je ale zase jiný příběh.

Malá statistika 2.dne – sestupu k autu do Varína: Celková vzdálenost: 8,53 km. Doba přesunu: 2:07:11. Průměrná rychlost: 4,02 km/h. Maximální rychlost: 12,24 km/h. Průměrné tempo: 14:55 min/km. Nejvyšší tempo: 4:54 min/km. Maximální výška: 1088 m. Minimální výška: 399 m.