by
on
under
Permalink

20.4.2024 – Ivančena

(Dazul) Ivančena (925 m n. m.) je kamenná mohyla pod Lysou horou (1324 m n. m.), nejvyšším vrcholem Moravskoslezských Beskyd. Jméno údajně získala podle původního majitele místa – Ivánka. Wikipedie k Ivančeně uvádí:

„Historie mohyly na Ivančeně se začala psát 6. října 1946, kdy členové 30. oddílu Junáka z Moravské Ostravy (po sloučení se spřáteleným dívčím oddílem funguje dodnes pod názvem TOM 4312 Třicítka a Dvojka) vedení Slávou Moravcem vztyčili na úpatí Lysé hory jednoduchý kříž. Ten postavili mezi kameny, kam také položili lahvičku s krátkým vzkazem. Pomníček vytvořili na památku svých skautských přátel z odbojové skupiny Odboj slezských junáků, kteří byli za účast v protinacistickém odboji 24. dubna 1945 popraveni gestapem na samém konci války na starém židovském hřbitově v polském Těšíně. Kolem kříže se začaly vršit kameny, které na ni přikládali kolemjdoucí k uctění památky mrtvých. Kámen po kameni tak začala vyrůstat mohyla, která se v průběhu času, přes nástup komunismu v roce 1948 a následný zákaz Junáka, začínala z malého pomníčku padlým kamarádům stávat symbolem skautské nezdolnosti a protestem proti nesvobodě. Skauti, trampové ale i obyčejní lidé si výstupem k Ivančeně začali připomínat také další hrdiny protinacistického odboje. Vyjadřovali tím také vzdor proti vládnoucímu bolševismu…“

ČT Ostrava natočila v roce 2003 třináctiminutový dokument IVANČENA 1946 >>> který je aktuálně stále ke shlédnutí na webu České televize. A taky je volně přístupné cca pětiminutové video SKAUTSKÉHO INSTITUTU z cyklu Hrdinové války: Ivančena >>>

Byl jsem připraven na to, že dnes budu hlídat nejmenšího Kubu, zatímco Irča vyrazí s Myšákem, Kájou a Nikem, společně s ŠESTKOU na Ivančenu. V pátek večer padlo definitivní rozhodnutí, že se s Irčou prohodíme – na Ivančenu vyrazím s většinou našich dětí já. Počasí má být nedobré : -)

Sraz 7:15 v Ratiboři na autobusové zastávce stíháme. Po Pepově přivítání nastupujeme po 7:30 do autobusu, který narozdíl od toho ve kterém cestuje zbytek našeho skautského střediska, nedokážeme naplnit. Je nás cca polovina, z nahlášeného počtu – počasí rozhodlo : -(  Přiznám se, že takovéto rozhodování obtížně chápu, i když na něj má samozřejmě každý právo. Já se raději pořád řídím tím léty prověřeným: slíbil jsem (přihlásil jsem se), jsem tedy povinen svému slibu dostát (účastním se tedy i kdyby padaly tragače). Ale každý jsme jiný a netroufám si soudit, který způsob chování je správný. Hlavně nezávidím vůdci oddílu Pepovi, který bude muset řešit, z jakých peněz se ty tisíce za nenaplněný autobus zaplatí : -( Za sebe to nepovažuji za dobrý signál pro vedení oddílu, ale zvykl jsem si, že to tak prostě chodí. Ale ještě jsem se s tím nesmířil. Už jen proto, že i velké věci občas končí na těch malých „drobnostech“.

Pominu-li tenhle „čecháčkovský“ fakt na začátku akce, probíhalo vše ostatní, čeho jsem byl svědkem, nad mé očekávání. Včetně počasí, které zdaleka nebylo tak špatné, jak by mohlo dle předpovědi vypadat.

Když Miris přivezl na sraz Natku, přebral od něj Pepa štos zalaminovaných A4 letáků propagujících zářiovou polní hru HELP. Každý leták je v rozích opatřený provázky a v autobuse je Pepa rozdává těm, kteří jsou ochotni si je připevnit na svůj batoh, aby po mohli s propagací této akce. Netroufám si odhadnou účinnost takovéto aktivity, ale je mi sympatická : -) Navíc se letošní „leták“ Mirisovi hodně povedl! I tak může v praxi vypadat podpora oddílu.

Po vyjetí poloprázdného autobusu z Ratiboře uvítal vůdce ŠESTKY Pepa všechny přítomné a dal nám základní informaci, že po dojezdu do Malenovic a vystoupení z vozu se nemáme rozprchnout.

Myšák sedí vzadu s Georgem, Nik s Luckou přes uličku a já vedle Káji, přestože bychom si mohli dopřát luxusu a každý mohl sedět na dvojsedadle sám. To, že se mohli přidat i rodiče a pomohli s obsazením autobusu, byl dobrý nápad.

V Malenovicích jsme akci zahájili oddílovým pokřikem, Pepa oznámil, že autobus bude odjíždět z Ostravice v 16:30, kdo to nestihne může jet domů vlakem z nedaleké železniční stanice. Domluvilo se, kdo vyrazí společně s oddílem a kdo po své vlastní ose. Myšák půjde s Georgem, Nik k Lucinkou – tedy s Češkovými. Kája a já jsme vyrazili první, zatímco ostatní ještě debatovali u autobusu. Předpokládám, že Kája nemusí tempo ostatních zvládat a tak si uděláme nenucený náskok : -)

První dva kilometry šlapeme s Kájou po asfaltce k hotelu Bezruč, proti proudu skalnatého potoka Satina. V poslední zatáčce cca 300 metrů před parkovištěm hotelu odbočujeme na neznačenou lesní stezku, čímž si šetříme skoro kilometr. Od autobusu k mohyle na Ivančeně je převýšení cca 450 výškových metrů, ale na pro naší speciální trase 3,7 km to není problém ani pro Káju.

Odpočíváme kdykoliv si to Kája přeje, snažím se jí vysvětlit jak podle kůry pozná který strom je smrk a který jedle, identifikujeme podle internetu rostlinu s fialovými květy jako Měsíčnici vytrvalou, zkoumáme dutiny pařezů, ….

Kája dokáže jíst téměř neustále, takže v půli kopce spořádá většinu nabaleného jídla. Z vojenského MRE děláme na pití džus a Kája navíc spořádá při jedné z mnoha zastávek sáček rozinek. Evidentně jí to dodává armádně přesně propočítanou energii, takže místy do kopce téměř běží, až jí musím brzdit. Asi by to nasazené tempo dlouho nevydržela, ale já bych jej vydržel jen o chvíli déle.

Cestou na hřeben sice poprchává, ale nijak intenzivně, takže se nám nevyplatí vybalovat pláštěnky či ponča. A taky kráčíme převážně vysokým smrkovým lesem, který nám vytváří přírodní deštník. Padlé stromy nám poskytují příjemné sezení při odpočinkových zastávkách.

Na hřeben s Kájou přicházíme dříve než Myšák a Nik. To už se z oblohy místo dešťových kapek snáší sněhové vločky : -)  Bereme si od krojovaných skautů ze sáčku placku se symbolem letošního výstupu. Každý ji máme v jiné barvě.

Zkouším vypustit dron a natočit část skautského davu na křižovatce i u mohyly, ale ztráta signálu chvíli po startu dronu, zapříčiňuje, že se mi to nedaří : -( Naštěstí se mi, po pro mne nekonečných okamžicích, daří dron dostat bez úhony dolů.

Využívám čas při čekání na ostatní a zalaminovaný propagační leták na HELP sundávám ze svého báglu a připevňuju jej na hromadu pořezaných stromů u křižovatky, kde prochází hodně lidi na polní mši. Jak vyrazíme od mohyly do Ostravice, stavím se sem, abych jej vzal s sebou a nezasviňoval přírodu.

Jakmile se potkáváme s Češkovýma, jdeme se podívat k mohyle, kde už ČT natáčí reportáž, čestná stráž stojí u kamenného pomníku a začíná sněžit hustěji. Do slavnostního ceremoniálu zbývá ještě hodně času. Těm stojícím klukům v předpisovém skautském kroji nezávidím. Čestnou stráž jsem stál snad jen jednou na vojně, a to jsme se střídali asi po půlhodině. Nikdy bych netušil, jak může být taková půlhodina dlouhá. Mladí mužové mají na tváři sice úsměv, ale tuším, že jej museli dlouho trénovat : -)

Za první republiky býval ke skautskému kroji nejtypičtější skautskou pokrývkou hlavy zelený plstěný klobouk se širokou krempou, inspirovaný kanadskou jízdní policií. Na oficiálních skautských portrétech je zakladatel skautingu Robert Baden-Powell zobrazen výhradně s takovýmto kloboukem. Přiznám se, že jsem zřejmě nikdy takovýto klobouk na hlavě neměl a ani netoužil si jej pořídit – nezdál se mi v našich podmínkách příliš praktický. Když ale pozoruji skauty stojící čestnou stráž v tomto počasí, své dosavadní hodnocení skautského klobouku přehodnocuji. Přesně na tenhle čas je dělaný : -) Já si musím vystačit s nejlepší kapucí, kterou jsem kdy měl, a kterou disponuje moje celoroční outdorová bunda Alaska Extreme Lite 3 – úžasný vánoční dárek od mé ženy. Výhodou kapuce je, že si ji na rozdíl od klobouku nikde nezapomenu : -)  

Procházíme davem skautů, ukazuji děckám zajímavé kameny, pořizujeme jim foto před mohylou. ŠESTKU ale nikde nevidíme, předpokládám, že hlavní voj už pod vedením Pepy vyrazil na Lysou horu. Rozumné řešení, zvláště ti zimomřivější by mohli začít klepat kosu, pokud nebudou v pohybu.

Zkouším mezi stovkami skautů rozeznat nějaké známé tváře – poznávám lidi z Valmezu a Dvojkařky od nás ze střediska. Reproduktory připravené pro slavnostní shromáždění, jsou zakryty plachtami, aby jim sníh neuškodil. Vypadá to, že tu dlouho nevydržíme, domlouváme se na cestě do Ostravice. Kája by to přes Lysou horu asi nedala, a tak volíme traverz po lesních cestách, které se po jejím svahu táhnou.

Při cestě od mohyly zpátky na rozcestí se potkávám s Jitmelkou (děláme společné selfie) a vidím i Hanýska, kteří tam jsou se vsetínskými světluškami a vlčaty, zalezenými do hustého lesa, který je chrání před sněhovými vločkami. Zdravíme se a pokračuji dál, abych neztratil v hustém proudu lidí naše děti. A taky jsem asi v lese zahlédl Asterixe.

Většina lidí, vzhledem k počasí, je poctivě oblečena, aby zvládla jeho dnešní vrtochy. Přesto lze potkat spoustu skautů v krojích (s dalšími dvěma vrstvami oblečení pod ním). Na takovýchto podnicích mne samozřejmě baví dívat se na domovenky na skautských krojích, a dělat si obrázek z jaké dálky sem připutovali. I dneska na těch domovenkách vidím jména desítky měst.

Samozřejmě si nemohu nevšimnout napnuté plachty propagující konání vícedenní hry „COPAK JE TO ZA VOJÁKA„. Myslím si, že jsme organizátory téhle akce inspirovali naším HELPEM. Propagační banner na HELP by se vedle vyjímal docela hezky : -)

Odskakuji si ještě sundat zalaminovaný leták s pozvánkou na zářiovou hru HELP a pak už vyrážíme proti stále proudícímu nekonečnému hadu skautů. Se zbytkem ŠESTKY se sejdeme v Ostravici. 

Slibuji naší samostatné osmičlenné skupince, že jim ukážu kamenné jezírko ve svahu pod Lysou horou – Chladnou vodu. Naposled jsme tu spali se ŠESTKOU asi na výpravě 24.-25.4.1999, v trampy upraveném přístřešku z kamenů, smrkových kmenů a střechy pokryté igelitem – viz foto z mého fotoarchivu:

SKAUTSKÝ ARCHIV čerstvě uvádí, že se před měsícem podařilo získat další fotografie z tábořiště na Chladné vodě, kde se za první republiky konaly lesní školy a pro skauty z odbojové skupiny bylo tábořiště za války důležitou základnou…“

Chata u Chladné vody je ukázána na fotografii v desetiminutovém dokumentárním filmu Odboj slezských Junáků II. Chladná Voda, Beskydy. Místo spjato s příběhy z druhé světové války >>>

Dnes tohle místo vypadá výrazně jinak. Počasí tehdy bylo ale podobné jako dnes. Mám pocit, že jsem tu od té doby nebyl, proto jsem taky překvapený absencí boudy. Zůstala po ní jen kamenná plošina v mírném svahu. Zřejmě ji (po vyřízených restitucích) odstranil majitel pozemku, který bydlí cca půl kilometru odsud.

Na jednu stranu mi to přijde líto, protože tohle místo má své „genius loci“ a „chata“ k němu patřila. Na druhou stranu uznávám, že ač bylo tohle místo vždy mimo turistickou značku a málokdo jej dokázal najít, o jeho existenci vědělo poměrně hodně lidí – trampů, skautů i turistů – a i mezi nimi se vyskytují „takytrampové“, „takyskauti“ a „takyturisti“, kteří nerespektují základní pravidla, a na místě po sobě zanechávají docela nepořádek. Jako majitel takového úžasného místa, bych možná k likvidaci „chaty“, která takové bordeláře přitahuje, asi taky přistoupil : -(

Pořád se ještě neumím najít ospravedlnění pro tu skupinu výletníků, kteří svou tupostí, ignoranstvím, lhostejností i zlomyslností, kdy po sobě oni i jejich děti, musí zanechávat stopy toho, že právě oni tady byli. Jejich egoismus absolutně ignoruje tu druhou skupinu, která po sobě nezanechá žádné stopy a mnohdy se nezištně snaží stopy „takytáborníků“ zahladit. Díky „takytáborníkům“, bohužel ubývá takových míst, jako byla bouda na Chladné vodě, která za špatného počasí uměla poskytnout útulek a pohodlí všem bez rozdílu : -(     

Jezírko Chladná voda naštěstí nedoznalo žádných zásadních změn proti době, kdy jsem jej viděl prvně. Ale proti výše uvedené černobílé fotografii ze SKAUTSKÉHO ARCHIVU jsou změny patrné : -)    Dívám-li se dobře, nevidím u vodní plochy ani placu kolem bývalé chaty žádný papírek, konzervu, cigaretový nedopalek, alobal, … Jen kousek papriky, kterou během pár dnů zlikviduje místní havěť. Ale i ten zbytek papriky by našinec alespoň zahrabal : -(

S mým mateřským oddílem TOM LVÍČATA, nyní už téměř 35 let 4. chlapeckým oddílem Junáka Vsetín, jsme na Ivančenu za komančů jezdili. I když jsme se víkendu kolem svatého Jiří, kdy měli pánové z StB, VB i LM kolem tohoto místa „rojení“, spíše vyhýbali, přesto mi utkvělo v hlavě pár okamžiků, které mi i po těch letech nevymizely. Jedním z nich je nocování na Chladné vodě, za první republiky tábořiště Lesní školy, a během války jako tajná lokalita pro setkávání členů slezského odboje. Místo dostalo své jméno podle ikonického horského jezírka v zalesněném terénu. My jsme zde ještě přespávali v malé srubu, který už (jak jsem dnes zjistil) neexistuje. K tomuto místu naštěstí nevede žádná turistická značka ani jiná značená cesta, a proto je potřeba při jejím hledání trochu improvizovat. Kdo však opravdu chce, tak se dokáže dopátrat : -) A dnes to je mnohem snadnější než za bolševika. Napoprvé se nám tehdy Chladnou vodu najít nepodařilo. Když jsme tam přespávali asi druhý rok, jel s námi i Bodie, který tehdy dostal opušťák z vojny. Samozřejmě s oddílem vyrazil v civilu (což bylo vojákům základní (dvouleté) vojenské služby zakázáno). Nemile nás tehdy překvapilo, když nás za svítání, ve spacácích překvapili uniformovaní příslušníci VB (veřejná bezpečnost = dnešní policie), natvrdo nás vzbudili a ptali se po „vedoucím“. Chvíli mi trvalo, než jsem pobral, že se sem dostali svojí služební volhou po lesních cestách a posledního čtvrt kilometru pěšky. A že nás budou lustrovat. Pracoval jsem tehdy ještě jako soustružník a tak mi bylo srdečně jedno, že bych mohl mít nějaké „problémy v zaměstnání“. Docvaklo mi ale velmi rychle, že by problémy mohl mít Bodie, jak se vrátí zpátky ke svému útvaru – neměl občanku (ta se tehdy odevzdávala vojákům a vracela se, až když byl člověk propuštěn do civilu), a pokud by se prokázal vojenskou knížkou, sám by se odsoudil k několika dnům „natvrdo“, což znamenalo prodloužení vojny :-(  Mám pocit, že aniž bychom se nějak domlouvali (já už měl, na rozdíl od Bodieho, tehdy vojnu za sebou a měl jsem v čerstvé paměti, jaké může mít jeho „nahlášení“ následky), zůstal Bodie ležet ve spacáku, předstíraje, že spí, a navíc jsem na něj jakoby odhodil svůj spacák a nějaký další spacák, který byl po ruce od nějakého vyděšeného člena oddílu. Bodieho si nevšimli a policajti odjeli jen se zapsaným číslem mého občanského průkazu. Mělo-li to nějakou dohru v práci či na TJ Slovan Vsetín, pod kterým byl oddíl tehdy registrován, si už nevybavuju. Bodie ale nenadsluhoval ani den. A navíc šel za rok či dva bolševik od válu : -)

Nechci unavovat černobílými vzpomínkami, chci jen předchozími řádky demonstrovat, že mám k Ivančeně i Chladné vodě jakýsi osobitý vztah : -). Jsem rád, že se k ní mohli podívat mé biologické i přijaté děti, přesto, že to pro ně bude jen zajímavé „místo“.

Vylézáme zpátky na lesní cestu a pokračujeme směr Ostravice. Přestává pršet i sněžit, teplota akorát, šlapeme po rovince nebo mírně z kopce. Ideální stav : -) Kráčíme zvolna, máme minimálně hodinovou rezervu.

V přístřešku na křižovatce lesních cest mezi lesy, Albínově náměstí, odpočíváme a dojídáme zbytky našich zásob. Jsem nucen otevřít voděodolný plastový sáček MRE, jehož obsah děcka jako sarančata okamžitě zkonzumují. Ale kus ohřátého stejku s tortilou jsem si uhájil : -)  

Zastavujeme taky u bezkonkurenčně největšího smrkového pařezu, který jsme dnes potkali – má v průměru skoro půldruhého metru! Letokruhy jsme sice nepočítali, ale tipoval bych ten strom alespoň na 100 let.

Obloha se roztáhla, objevilo se na ní modro a sluníčko začíná ozařovat a proteplovat krajinu. Nálada byla doposud dobrá, ale nyní je ještě lepší : -) Vytahuju dron, abych z výšky natočil naši procházející skupinku.

Ale stroj se zdá nějaký zakletý. Nedaří se mi jej propojit s mobilem a když se nakonec podaří ukázkový průlet nad špalírem volně kráčejících poutníků, kteří mizí v hustém lese, zjišťuju, že to dron nenatáčel (udělal jen jednu náhodnou fotku) : -( Přitom bych dal krk na to, že jsem videokameru před průletem zapnul. Když se daří, tak se daří : -( 

A tak alespoň mobilem simuluji nízký průlet nad oroseným borůvčím. Nejse si jistý, že jsem takové čerstvé borůvčí při předchozích výstupech a sestupech z Ivančeny viděl. Příroda je letos minimálně o měsíc popředu. 

Nad Ostravicí, u rozcestí několika lesních cest a vyšlapaného chodníčku směřujícího přímo dolů se zatavujeme. Nik si potřebuje odskočit a ujištuje se, že na něj počkám. Samozřejmě, že počkám.

Mezitím se bavíme o tom, kterou cestou se vydáme, abychom to měli k železniční zastávce nejblíž. Ta nejméně pohodlná cesta = vyšlapaný chodníček mezi kameny prudce dolů, vychází jako nejlepší varianta. Ještě to na mapě párkrát zkontroluji a pak se zvolna vydáváme dolů. Nik tam už tady v tom chumlu určitě musí být, vyčůrání mu nemůže trvat tak dlouho.

„Kde máš Nika?“ ptá se po cca 150-200 metrech Nela. Z hrůzou zjišťuji, že Nik není mezi děckama které pobíhají před námi a okamžitě klusám zpátky do svahu, abych byl co nejdříve zpátky na asfaltové lesní cestě. Nik si svůj mobil samozřejmě zapomněl doma : -( Pokud mi dech dovoluje, volám co nejhlasitěji „Nikůůůů!“. Téměř okamžitě slyším jako ozvěnu plačtivě nazlobený hlas, který nemůže být nikoho jiného než Nika. Trochu se mi ulevilo, ale protože pořád nemám vizuální kontakt, moc nepolevuju a zrychleným přesunem se blížím ke křižovatce. Už vidím Nikolase a můžu zastavit a vydýchat se. Omlouvám se a chválím jej, že se zachoval jak se zachoval. Cestou dolů k ostatním ještě vysvětluju, že když nemá mobil, bylo nejlepším řešením zůstat na místě a počkat až se pro něj vrátím. 

Po pár dalších minutách reaguji na jakousi provokativní otázku dětí provokativí odpovědí, že si mohou vybrat mezi průpleskem a kopnutím do zadnice. Nik to zakončuje větou: „Já bych si radši vybral tatínka, který mne nikde nezapomene.“  Na to nemám odpověď.

V Ostravici naproti vlakové zastávky je otevřený obchůdek se sýry a zmrzlinou v lednici na terase. Kája se konečně dočkává zasloužené slíbené zmrzliny : -) Sedáme na lavičky, olizujeme zmrzliny a dáváme spočnout mírně znaveným nohám.

Už je 16:30 a autobus pořád nikde. A Pepa, který tu před chvíli byl, taky zmizel. Za pár minut ale autobus přijíždí a v něm i Pepa, který se jej vydal hledat, protože pochopil, že paní řidička zřejmě čeká jinde než bylo domluveno. A protože se mu vybil mobil a číslo na ni měl uloženo v něm, nezbylo mu než se s ní spojit postaru : -) Příjezd autobusu byl přivítán směsicí pozitivních výkřiků typu hurá, paráda, už je tady …

Zpátky jedeme přes Staré Hamry. Vybavuje se mi, že tady mají u hřbitova pomník Maryčky Magdonovy „bez kvítí“ – i když to s existencí nešťastné živitelky čtyř sourozenců a jejím osudu zobrazeném v básni existují pochyby. To ale na síle asi nejslavnější básně Vladimíra Vaška ničeho neubírá.

Na zastávce v Ratiboři ukončuje Pepa tuhle výpravu oddílovým pokřikem a za čím dál hustějšího sněžení vyvážím v napěchovaném autě Natku na jedny paseky a Pepu na druhé.

Cestou na hřeben, k našemu domu, Myšák nahlas uvažuje, že jsme si mimo jiné v tom dnešním dnu ochutnali aspoň na chvíli všechny roční období – od sněhu po slunečně azurové nebe. Jo. Tahle výprava stála za to.

 

Sestříhaná verze videa z výstupu na Ivančenu (4:53):

Nesestříhaná verze videa z výstupu na Ivančenu (10:16):

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *