by
on
under
Permalink

24.2.2024 – Malá Fatra a Súľov

(Dazul) Pár minut před odjezdem na Slovensko čtu zprávu od Murzy „kvůli mě to nedrž“, a tak vkládám článek o našem oldskautském společenství pro dubnový magazín SKAUTSKÝ SVĚT, do dokumetu na webu, a odesílám Fidle zprávu, že už mohou začít krátit, opravovat, upravovat a připravovat do čtivé podoby. Jsem rád, že to nemusím dělat já. Důvěřuji šéfredaktorskému instinktu Šíka.

Na moji pozvánku k zimní potulce po Malé Fatře Pípa (jako vždy poslední dobou) nereaguje, Radek má v pytli koleno a na akce tohoto typu už prý nevyrazí, a Murza píše: „škoda, tak rád bych jel s tebou…,ale neudýchám to. Sotva vylezu do 2. patra a funím jak lokomotiva“, … Vyrážím tady ráno sám a bez jasného cíle. Podvědomě mně asi těší, že ač nejstarší z našeho společenství jsem nevyměkl : -) Dneska si můžu měnit cíl jak se mi zamane, aniž bych se musel na někoho ohlížet : -)

Počasí odporuje zažitým schématům a letos určitě neplatí, že „únor bílý, pole sílí“. Přesto jsem připraven na tradiční zimní potulku a sněhový záhrab – v báglu zimní spacák, nafukovací karimatku, bivakovací pytel, celtu, náhradní ponožky, jégrovky, svetr, vařič, commandos lano, ešus, multitool leatherman, balíček bojové dávky potravin MRE, láhev matonky, lékárničku, čelovku, powerbanku na večerní dobíjení mobilu, mobil, backcountry lyžáky, backcountry běžky s tuleními pásy, nesmeky, bundu Alaska (vánoční dárek od mé ženy), osvědčené kalhoty strauss engelbert (odolné khaki montérky), a v hlavě velké těšení. Sbalený bágl na zimní bivak má cca 11 kg, což považuji za velmi dobrou váhu do případné nepohody. V 1600 metrech nad mořem platí zvláště v zimě jiné zákony než dole – v civilizaci.

Hřeben Malé Fatry po levici je zahalen v neviditelnu, a tak netuším, zda tam sníh je, nebo ne. Na sofistikované matematické modely předpovědí se před akcí nedívám, abych nebyl ochuzen o prvek náhodnosti a překvapení. Když ale přijíždím do Šútova ke Kraľovanskému jazeru, rozhoduji se, že vyrazím na hřeben odsud. Měly by odsud vést neznačené lesní cesty, kterými se napojím na zelenou turistickou značku z Kraľovan na Stoh.

V autě nechávám běžky, lyžařské hole, lyžáky (vyrážím v botaskách), návleky, pončo pláštěnku a commandos lano, které jsem vyhodnotil na následujících cca 30 hodin jako zbytné. Už jsem vyrostl z toho, abych cvičně tahal na báglu připnuté lyže.

Samotná cesta kolem Kraľovanského jazera (zatopený lom), je pro mne zážitkem. Cedule sice naznačuje cosi o tom, že tu je vstup zakázaný, ale vidím tam nějaké turisty, a vzhledem k tomu, že na mapě jsou vyznačeny místa jako „pláž“, „brod“ či „naturistická pláž (bez plavek)“, usuzuji, že tu neberou všechny alibistické omezení až tak vážně. Lesní cesta na hřeben vede z protější strany lomu, a nejkratší vyznačená cesta od zaparkovaného auta k ní, se klikatí kolem jezera. Trvá mi jen pár minut, než vyhodnotím rozpor mezi teorií a praxí (jestliže mohli z dotací vybudovat pláže a blízké stavby, nemohli by to s tím zákazem vstupu myslet vážně). Vydávám se na polookružní výšlap kolem vizuálně nádherného jezera. Těch pár jedinců, kteří se zde v únoru pohybují, nedokáže tenhle romantický zážitek narušit. 

 

Na mapě jsou vyznačeny dvě jeskyně, na které se při dobývání kamene a štěrku narazilo. Ty si ale nechám až se budu zítra vracet k autu.

V lehkých botaskách se mi kráčí lehce. Blahořečím si, že jsem nechal croscountry lyžáky v autě. S nimi by to sice taky šlo, ale ne v takové pohodě. Cesta podél prudkého fatranského potoka přináší bonus v podobě nečekaného setkání s dvěma statnými jeleny, kteří mne nechtěně nechají přijít blíž, než je jejich obvyklá vzdálenost. Vítr je pro mě příznivý, a tak nečekané setkání s velikány těchto hor mám za sebou. V překvapení jsem ani nestačil tasit mobil a vyfotit si tenhle úžasný okamžik. Včera se mi zdály děsivé příhody s medvědem, se kterým jsem se „face to face“ ještě nepotkal, a tak bych byl rád, aby se tak nestalo i tenhle víkend. Ten včerejší sen neměl konec – alespoň si jej nyní nevybavuji – a slovy Karla Plíhala:  „může znamenati cokoli“ : -)

Přesně v 950 výškových metrech začíná pásmo souvislého sněhu. To, že šlapu po ztvrdlém sněhu v botaskách má svoji nespornou výhodu – jsem svižnější, a kráčí se mi lehce. Kráčí se mi dobře, dokud se nezačínám propadat, a pak musím z bot vyšťourávat sníh. Tohle jsem dole u auta nevyhodnotil správně : -( Návleky a asi i crosscountry lyžáky bych okamžitě prohodil s botaskami, které začínají vlhnout. Ze všeho nejvíc bych přivítal kožené goretexové pohorky Utah, které zůstaly doma v podkroví : -( Hodnotím-li tedy svůj nápad jít na lehko v botaskách, místo v backcountry lyžácích, musím suše konstatovat, že byl fakt hodně hloupý. Na sněžnicích chodím docela nerad, ale uznávám, že zrovna dneska bych i ty skousnul : -(

Asi kilometr od vrcholku Žobrák, kde jsme téměř na den před 24 lety spolu s rádci ŠESTKY prvně bivakovali ve sněhu (zaznamenáno v ŠESTÁKU č.1), to otáčím zpátky. Určitě je příčinou to, že mi začínají, díky mojí hlouposti, nepříjemně vlhnout boty, i to, že míjím několik medvědích stop, které vedou zhruba půl kilometru po zapadlé stezce, kterou kráčím. V prvním okamžiku si říkám, že tudy musel jít neskutečně velký pes, asi nějaký aljašský malamut, ale o pár vteřin později mi docvakává, že tak velký pes asi ani neexistuje. Možná, že to je jenom jeden medvěd, který tudy šel několikrát – což znamená, že je to jeho oblíbená trasa. A nebo jich tudy kráčelo víc. To mne taky úplně moc neuklidňuje.

Vzdušnou čarou 2 km odsud, v Šútovské dolině, jsme několikrát narazili na velké a malé medvědí stopy  (zřejmě matka s medvídětem). A zároveň si uvědomuji. že když jsme tudy šli na podzim 2001 s rádci a rovery přechod Malé Fatry (ŠESTÁK č.16), narazili jsme v blátě na velkou medvědí stopu. Vyhodnocuji si, že tady to mají míšové delší dobu evidentně rádi. Přiznávám se, že bych se setkání s medvědem rád vyhnul, a tak dilema netrvá příliš dlouho – za pár minut šlapu zpátky směrem k autu. Nechávám téhle víkendové akci volný průběh. Buďto se něco vyskytne, co určí další směr mé potulky, nebo se s autem přesunu někde na Súľovské skály, kde jsem neviděl žádný sníh, když jsem jel kousek od nich. Možná budu pokračovat potulce někde tam.

Ve 13:50 jsem zpátky na okraji pásma sněhu, a začínám šlapat po místech, kde už není sníh, jen mokrá pěšina nebo bláto. Tahle lesní fatranská cestička je sice neudržovaná, ale díky evidentně malé frekvenci turistů a lesních strojů, je převážně bez bláta. Proti chůzi na sněhu je to naprostý luxus!

Ve 14:00 si začínám připravovat oběd. Ohřívám si z balíčku bojové dávky potravin MRE (americká armáda) hotovku. Když jsem za komančů sloužil své dva roky na vojně, nazývali jsme to KDP (konzervovaná dávka potravin). Ale bylo to výrazně těžší a méně chutnější. Tady za kmenem mohutného smrku je trošku závětří, a proto je to nejvhodnější místo na to, abych si zde mohl umístit vařič, a vítr mi neuhasil plamen. Pár metrů odsud, na pěšince, teče takový malý potůček z tajícího sněhu, kde si můžu nabrat vodu pro ohřátí jídla v hliníkovém obalu. Jsou to těstoviny v chutné houbové omáčce s kousky žampiónů. Lahoda! Poučen Murzou vím, že budu minimálně následující půlden trpět nadýmáním, ale ty sofistikovaně spočítané kalorie i chuť za to stojí.

Šlapu si ti zvolna traverzem po cestě směrem k „jezeru“, kde mám zaparkované auto. Je 14:30 a z leva se skrze stromy vynořilo sluníčko, proteplilo a ozářilo svět. Hnedka je tahle koule veselejší, příjemnější a optimističtější. Zvažuji, že dole u jezírka, pokud sluníčko vydrží, vytáhnu dron, abych natočil tu stříbrnou nádheru. A zkusím najít i dvě jeskyně, které tu mají být – rád bych se do nich podíval, duše speleologa (ze speleologického období oddílu) ještě neokorala : -)  

Na okraji lomu, pár desítek metrů nad hladinou jezera, shazuji bágl a vytahuji dron, abych pořídil zajímavé záběry tohoto romantického koutku úpatí Malé Fatry. Vítr je nárazový a na nějaké vysoké nastoupání to určitě nevypadá, ale zkusím nasnímat skalní stěny z úrovně hladiny, to by mohlo vypadat zajímavě. Když dron nastartuju a nechám chvíli levitovat ve výšce dvou metrů, nějak divně a bezdůvodně pár decimetrů vyklesává a zase nastoupává, smýká s sebou do stran a vypadá jako by chtěl každou chvíli havarovat. Mám prý zkalibrovat kompas, ale v aplikaci Litchi, kterou jsem si nedávno na ovládání dronu zakoupil, nemůžu volbu pro kalibraci najít : -( Nehodlám dron utopit ani roztřískat o skály, takže jej balím a ukládám zpět do báglu.

Bágl dávám na kraj mýtinky a vydávám se najít alespoň jednu z těch jeskyní, které tu mají být. Tady se nedá pohybovat nikde jinde než po vrstenici – po levici je odtěžená skalní stěna, po pravici skalní hrana a pod ní stráz. Hornů kraľoviansků jaskyňu nacházím během 5 minut. Je to prý chráněná přírodní památka, díky výjimečné krápníkové výzdobě. Měla by být dlouhá přibližně 130 metrů a plná netopýrů. Že je veřejnosti nepřístupná vidím – bez helmy, overalu, čelovky a lana bych se do té plazivky nepustil. 

Před jeskyní je ale hromada vytahané zeminy i kousky krápníkové výzdoby – je vidět že se speleologové snaží objevit nebo zpřístupnit další prostory. Dva úlomky krápníku si s sebou beru, abych je odnesl v báglu domů. Dám je pak na zídku mezi kameny, které si občas z cest vozím.    

Obcházím jezero po druhé straně než jsem šel dopoledne a mírně znaven usedám do auta. Na Súľov to mám kolem 60 km směrem domů, zajedu si maximálně 10 km.

Na malém parkovišti pod skalami je automat, který by ode mne měl inkasovat 3 Eura. Jenže ani po třech minutách snažení a studování displeje i nalepených nápisů, se mi nedaří vsunout ani jednu půleurovku a dvouerovku. Zkouším tedy zaplatit prostřednictvím QR kódu, jenže ten mne vede na jakýsi formulář, kde mám naťukat SPZ, kterou si pořád nepamatuji + můj mail (ten si pamatuji). Ale zasekl jsem se na číslu kreditní karty, kterou u sebe nevozím, protože mám aplikaci na placení mobilem. A číslo kreditní karty si z hlavy opravdu nepamatuji. A z mobilu jej nelze (asi z bezpečnostních důvodů) vyčíst. Odcházím tedy trošku rozladěný a bez placení. Je to paradox, protože na to mám a chci zaplatit, narozdíl od dob kdy tomu bývalo obráceně.

K Súľovskému hradu kráčím prvně po 36 letech. Tady jsme jeli na můj první vandr s Mílou, když jsem se vrátil z vojny do civilu. Ale nějak to tu nepoznávám. Nevím, jestli je to tím, že se už šeří, nebo vynechává moje paměť.

Stmívá se a na cestu, respektive pěšinku mezi skalisky, je vidět hůř a hůř. Nakonec mi nezbývá, než abych vytáhl v kapse připravenou čelovku. Když jí rozsvítím, tak místo očekávaného světla o síle 1600 lumenů s dosvitem 160 metrů, se objeví pouze dvoutřetinový výkon, takže to vypadá, že si s mojí čelovkou hrál malý Kuba déle než jsem se domníval : -( Naštěstí je tahle čelovka inteligentní přístroj, takže i s tímto výkonem by měla vydržet svítit skoro až do rána.

Zastavuji za regulérní tmy na Louce pod hradem. Žádná louka podle mých představ to není, spíše mýtina, poseta mokrým spadaným listím, obklopena vysokou bučinou a občasnými smrky. Hlavně zde je odbočka dolů k pramenu. Sestupuju tam v plné polní, kdybych cestou natrefil na vhodný flek na spaní. Vše je ale ve svahu a mokré, takže jenom nabírám do ešusu vodu a vracím se zpět nahoru na mýtinu, kde je asi nejvhodnější terén na noc pod širákem.

Dívám se po spadaných bukových kmenech a větvích, aby našel místo, kde mne v noci nepřekvapí ulomené dřevo. To by mohl být předčasný budíček nebo taky definitivní večerka.

Za slabého svitu čelovky, asi po pěti minutách hledání, jakýs-takýs flek nalézám. Nejdříve vytahuji z báglu vařič, a zapaluji plynový plamínek, abych dal ohřát vodu pro vložení alobalového sáčku s bramborami v bílé omáčce a druhého sáčku s ostrým biftekem. Zatímco budu rozkládat věci na spaní, večeře se mi hezky zahřeje. Taky nechávám nabíjet mobil z powerbanky, protože už mám na něm jenom 12% energie. Vybraný flek je mírně ze svahu, takže k nohám dávám kousek dřevěného pahýlu, který fixuji kolíky zaraženými do měkké půdy, to abych se ve spánku nesesouval mimo roztaženou celtu.

Večeře je velmi horká a chutná, biftek natolik ostrý, že jej musím dvakrát zapíjet mattonkou, kterou tahám v pet láhvi s sebou. Nafouknutou karimatku dávám do žďáráku, spacák taky. To je kombinace, která se mi za ta léta osvědčila nejvíc. Je to sice velmi těsné na obracení se z bok na bok, ale mám jistotu, že nesklouznu spacákem mimo karimatku. Vyzouvám mokré ponožky a nasazuju silné suché. Dávám si ještě moirové jägrovky, ani ne tak kvůli zimě, ale protože můj zimní spacák není vevnitř bavlněný, ale silonový, a silon mi nedělá příjemně na holou kůži.

Dneska není téměř žádná kosa. Tady na Súľově jsem neviděl žádný sníh. Aplikace na mobilu ukazuje že je cca 4 stupně Celsia a po půlnoci to má spadnout asi na dva, takže žádná velká zima v noci nebude. To jsem si mohl vzít letní spacák : -) Na to, že je únor, kdy bývala zima nejsilnější, je to nezvyk. Cosi na tom oteplování planety bude : -(

Překvapuje mně, že po osmé hodině večerní, kdy už klimbám zalezený v pelíšku,  kráčí asi 50 metrů ode mne nějaký mladík se slečnou, alespoň podle hlasu. Za svitu svých čelovek, si to směřují nahoru na zříceninu hradu Súľov. Už před pár hodinami, dole na parkovišti, za šera, jsem zaregistroval dva mladé muže, kteří jen s malými baťůžky vyrazili do skal, směrem ke zřícenině. Sám jsem hrad obešel, a tak nevím, zda tam byl nějaký slet či ne, ale není odtamtud slyšet žádný hluk. Je to jen půl kiláku, takže v noci bych to slyšel. Ale dnešní únorová úplňková noc, zřejmě svádí k takovým bláznovským vycházkám.

Nedaří se mi usnout, možná to je opravdu tím úplňkem a rozjasněnou nocí, nebo jen nejsem dostatečně unavený. Po té, co čelovky kolem kráčející dvojice zmizely z dohledu, vylézám ze spacáku, oblékám se a balím. Ani nevím proč. Snad je to tím, že to mám k autu půldruhé hodinky, terén je bezpečný a počasí pohodové. Cosi mi ale říká, že bych se měl přesunout. Možná tím, že jsem v příliš velké civilizaci. Pohledem na časový displej mobilu zjišťuju, že můžu být před půlnocí doma. Tím pádem můžu zítra s dětma vyrazit na výlet třeba na Půlčínské skály, kde ještě nebyly.  

Cesta z louky směrem k parkovišti vede pod skalami a většinou mírně klesá nebo terénem traverzuje. Za úplňkového měsíce, který ozařuje stříbrné kmeny buků či habrů, se mi vybavuje Náčelníkova prvotina v časopise Junák, chvíli před tím než jej komačové zatrhli. Povídka se jmenuje Královská noc a já prožívám podobné okouzlení, jako když mi bylo 15, a vydal jsem se podzimní úplňkovou nocí s usárnou na zádech. Možná k vůli těmto okamžikům jsem měl to puzení se sbalit a vydat se na cestu.

Když se dostávám na částečně otevřený prostor, zhasínám čelovku, a zjišťuji, že měsíc září natolik, že můžu jít naprosto v pohodě i bez ní. Dlouho jsem při potulce nezažil za noci takovéto romantické světelné podmínky.

Zvolna kráčím a zpytuju svědomí. Na jedné straně mě samozřejmě trošku mrzí, že jsem bivakem znovu neotestoval svoji připravenost, přesto že v tomto únorovém vedru únorovém to zřejmě nemá takovou cenu. Na stranu druhou mě zase těší, že už nedělám věci na krev, abych si cokoliv dokazoval. Uměl jsem se otočit a vrátit se zpět. Na pohodu. Už není potřeba dělat vše za každou cenu. Což je ale asi taky jakási známka stárnutí : -)

Neděle odpoledne: Už vím, proč jsem se měl z potulky předčasně vrátit! Mimo povedený výlet na Půlčínské skály a dětma, jsem našel v prosinci ztracený řetěz z jednoho kola čtyřkolky. Prohledával jsem tu trať asi 6x, protože ty řetězy mne stály 3000 Kč, ale i po tom, co sníh stál, jsem řetěz nenašel. Až dneska. Někdo jej zvedl z bláta a dal na dřevo kousek vedle lesní stezky. Dal bych krk, že tam ještě před 14 dny nebyl.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *