(Dazul) I letos se zadařilo a domluvili jsme se s Irčou, že pozveme přátelé, kamarády, lidi z oddílu i sousedy a příbuzné, na silvestrovského uzeného divočáka. Většina lidí má zpravidla o posledním dnu v roce jasnou představu a léta jej tráví v ustálené společnosti příbuzných či kamarádů, ale i v minulých letech jsme tuto akci pojali velmi volně a nikoho nepřemlouvali, jen jsme na cca dvacítku mailových adres poslali zvadlo se základní informaci a zbytek ponechali na oldskautském Facebooku. Komu to vyjde, bude se chtít potkat a vydá se na cestu k nám na paseky, moc rádi jej uvidíme. A když nikdo nedorazí, sežereme divočáka sami : -)
Akce je naplánována a s její přípravou jsme začali hned po Štědrém dnu. Ale občas není vše tak přímočaré a jednoduché, jak jsem si to naplánoval realizovat. A protože jsem člověk zapomětlivý, zkusím zde alespoň zkratkovitě zaznamenat důležité momenty toho letošního „uzeného divočáka“.
Ráno 25. prosince jsem si vyzvedl domluveného divočáka z chlaďáku na baťovském polesí v Kateřinicách, vyvezl jej na vozíku ke stodole a zavěsil pro stahování. Zavěšovat cca 60 kg divočáka v jednom není až taková sranda, protože když už ho dokážu nadzvednout, chybí mi třetí ruka na to, abych jej přivázal pod paspárkama za zadní běhy a zavěsil.
Pomocí hupcuku, páky z žebříku a improvizované podpěrné soustavy se mi asi po 45 minutách daří divoké prase zavěsit. Většinou si jdou kousek divočáka stáhnout ogaři – jedenáctiletý Myšák nebo devítiletý Nik, ale letos je víc zajímá počítač a tak si tuhle „divočinu“ v pohodě a klidu stahuju sám.
Kolem oběda mám hotovo – tedy staženou kůži, odřezané hlavu, nohy, žebra, hřbet, … Vyvážím všechno od stodoly nahoru do domu, aby svoji část mohla začít dělat Irča. Dle očekávání mne za naporcování divočáka nepochválila, protože za léta, která dělala v masně, získala výrazně více praktických zkušeností, které nelze s mou amatérskou samovýukou srovnávat.
Na loupání a mletí česneku toho snad tolik zkazit nemůžu, a tak se v dobré vůli vrhám na tuto uplakanou aktivitu. Neklame-li mne paměť, nezaznamenal jsem na tuto činnost výraznějších připomínek kladných či záporných. Vyhodnocuji ji tedy jako bezproblémovou : -)
25. prosinec je tedy letos téměř celý ve znamení „přípravy“ na silvestrovského uzeného divočáka, protože až po čtvrté odpoledne odvážím kosti a odřezky (cca 50% z váhy pořízeného divočáka) pro psy k Pegemu a kousky masa naložené v česneku a soli, v hrnci, do chlaďáku na polesí, kde si je vyzvednu za pět dnů večer.
Protože se už setmělo, odkládám přípravu dřeva na uzení na další den. Ne, že bychom měli málo dřeva, ze stavby jsem nařezal tak tři až čtyři kubíky zbytků desek a trámků, které jsou už tak osm let poskládané v krytém přístřešku, ale všechno to je měkké dřevo. Na správné uzení se používá „tvrdé“ dřevo, tedy buk, dub, habr. A na konec uzení se přidává vzácné červené dřevo z trnky, aby uzenina chytla správnou koncovku. Trnka už mi došla, s tím nic nenadělám, ale napadaného bukového je kolem v hoře habaděj.
A tak 26. prosince dělám malou okružní jízdu kolem domu, a řežu z ulámaných haluzí cca půldruhého metra dlouhé kusy, nakládám na přední rám čtyřkolky a převážím dolů k udírně, abych je motorovou pilou nařezal na polénka a nechal je pár dní „proschnout“ pod střechou přístřešku. Jedny vrchovatě naložené kolca budou na celodenní uzení určitě stačit.
Teď už mám pocit, že je akce „silvestrovský uzený divočák“ dostatečně připravena natolik, aby vše klaplo.
Protože mne na zbytku POLÁRNÍ VÝPRAVY nebylo potřeba, využil jsem neočekávaně volný čas k tomu, abych jednak vylepšil akci SILVESTROVSKÝ UZENÝ DIVOČÁK a taky splnil slib daný Irči, že udělám před domem dřevěnou terasu. Tomu předcházel kontrolní telefonát, jak že to vypadá s těma před měsícem objednanýma trámkama 10×10, které na terasu potřebuju. Dokud byl sníh, tak mne to až tak nezajímalo, ale teď, když je počasí příznivé a mám 2 dny času víc než jsem předpokládal, bych to třeba mohl stihnout. Luboš z pily na trámky zapomněl, ale obratem slíbil, že je budu mít zítra v 10:00 nařezané a můžu si je odvézt.
Při půlnočním přípitku o silvestrovské půlnoci chodíme před barák, abychom sledovali ohňostroj dole v údolí, pokud se mi podaří terasu dodělat, bude to na terase pro všechny pohodlnější a taky rovnou udělám zatěžkávací zkoušku. : -)
28. prosince řežu na pokosové pile nakoupené odřezky „cetrisu“, které chci použít na podkládání a vyrovnání 16 kusů trámků na které budu šroubovat modřínové desky.
29. prosince jedu ráno do Valmezu nakoupit balík „ipy“ na izolaci mezi „cetrisem“ a dřevěným trámkem. Cestou zpět vyzvedávám v bankomatu peníze na zaplacení nařezaných trámů a rovnou jedu na pilu, abych na střechu ŠKODA YETI připevnil první čtyři trámky a vyvezl je nahoru na paseky, Obávám se, že jsem překročil maximální nosnost střešního nosiče (90 kg), ale asi ne kriticky, protože i další tři jízdy pro zbývající čtyřmetrové trámky vůz i střešní nosič vydržel. Poslední náklad trámků vyvážím minutu před polednem.
Do setmění mám maximálně 4,5 hodiny, takže se snažím čas využít velmi důkladně. Ve 13:00 už jsem po obědě, mám odtáhnutý venkovní koberec ze stávající „štěrkové terasy“, a začínám přenášet a klást trámky na místo, kde by měly být, abych vše dobře rozměřil. Ve 14:00 mám trámky seříznuté na potřebný rozměr a pouštím se do impregnace Bochemitem, který jsem si přivezl od relaxační chatrče.
Po třetí hodině odpoledne už mám polovinu trámků naimpregnovaných, když přijíždí na návštěvu Vadym s rodinou. Že dorazí šlo mimo mne, proto jsem si práci na terase naplánovat a podřídil tomu čas do konce roku : -) Pokračuji tedy v rozdělané práci a záhy do ní zapojuji i Vadyma, který se velmi neprozřetelně nabídl, že mi pomůže. To mi totiž dochází, že do setmění nemám šanci sám trámky srovnat a podložit do roviny, abych mohl zítra začít řezat, natírat a šroubovat modřínové desky.
Vadym se ochotně zapojuje a zatímco já donatírávám trámky, samostatně začíná podkládat trámky do roviny. Když mám všechny trámy naimpregnované, podkládám je uvnitř, aby se při chození po terase neprohýbaly. Každý cca metr je podložení. Začátek a konec trámu vyrovnává Vadym, to je ta odpovědnější a preciznější práce. Já řeším vnitřní dvě podpěry, na kterých se toho dá pokazit mnohem méně.
Nebýt Vadymovy pomoci, těžko by bylo v 18:00 hotovo – a to jen proto, že mi došly nařezané kousky cetrisu. Domlouvám se telefonicky s Pegem, že si zítra v 7:30 můžu pro pár kousků cetrisu k němu dojet.
30. prosince plánuji terasu dokončit, protože zítra brzo ráno začínám udit. A tak v 7:45 jsem zpátky od Pegeho se čtyřmi cetrisovými odřezky, které krátím na potřebné délky, abych podložil zbývající tři trámky. Za tři čtvrtě hodiny jedu s prosíkem pro další čtyři desky, které mi už ale opravdu stačí na to, abych dokončil podklad trámků.
Že bych do práce zapojil i děcka, mne samozřejmě napadlo, takže oblíbeného natírání desek se v 9:20 ujmul nejstarší Myšák. V 9:40 jeho aktivita skončila, neboť jsme měli rozdílné pohledy na pořadí pobíhajících prací. Mít den času navíc, asi bych volil diplomatičtější kompromis a Myšák by měl pocit, že ta terasa je i jeho práce. Ale uzení divočáka nepočká, terasu je potřeba dokončit dnes, proto nekompromisně prosazuju svůj názor a po zbytek dne pokračuju sám : -)
Tím, že terasu pokrývám deskami s nezarovnanými kraji (nejsou sámované), musím se vyrovnat s tím, že nejsou stejně široké a kraje nejsou rovnoběžné. Takže každou desku musím nejdříve položit na trámy a najít její nejvhodnější polohu, aby mezery mezi kraji byly co nejmenší, zkrátit ji na potřebnou délku, naimpregnovat Bochemitem z obou stran i po krajích a přišroubovat vruty.
Jde to pomalu, ale jde to. V 11:00 si už tak moc jistý, že to dnes dokončím, nejsem. A velmi vážně přemýšlím, zda by šlo na terase pracovat i zítra, mezi přikládáním pod udírnu. Rychlým výpočtem mi vychází, že pokud nenastanou komplikace, měl bych mít k dispozici cca 4 hodiny rozkouskované po cca 20 minutách. Ponechávám uloženo ve své RAM pro případ krizového řešení.
Oběd zkracuji na minimum, vynechávám oblíbený čas na trávení. To už vím, že mi pochybí vruty na připevnění modřínových desek a asi i Bochemit. Domlouvám se tedy s Irčou, že já budu dál řezat a impregnovat desky, a ona mi zajede potřebné koupit do Valmezu, abych neztrácel půldruhé hodiny času.
V cca 13:00, když Irča byla ve Valmezu pro vruty, mi zvoní mobil. Volá nejbližší sousedka (cca půl kiláku od nás) Sabča, že si Pege uřízl pilou prst a ona je tam sama s třemi malými dětmi, jestli bych jej nezavezl do nemocnice. Během minuty odvolávám Myšáka z lesa, kde si hraje, seznamuju jej se situací a úkoluju jej nekompromisním hlídáním nejmenšího Kuby. Startuji Yetinu a jedu vyzvednout Pegeho, který si na to, co se mu stalo, udržuje relativně dobrou náladu, nijak nepanikaří, nezmatkuje, nepropadá malomyslnosti. Už jedeme dolů do dědiny, když mu připomínám, jak mi jeho otec líčil situaci, kdy si taky uřízl prst a jel s ním sám na pohotovost, kde čekal údajně tři hodiny, než jej vzali na sál. Poučení, které si z toho odnesl, znělo: kdyby se mi to stalo znovu, nikam nejedu, ale volám záchranku, ze které by mne vzali na sál okamžitě. Pege říká „aha“, vytahuje mobil, vytáčí 122 a klidným hlasem oznamuje, že si před chvílí uřízl prst a nechává se odvézt do dědiny a prosím o záchranku k Obecnímu úřadu, že tam na ni počká. Při čekání ještě volá bráchovi, kterému oznamuje, že z rodiny zbývá už jen on, kdo má všechny prsty. Situace pro černý humor jako stvořená. Poté, co si záchranáři usazují Pegeho do sanitky a já se přesvědčuju, že s nimi ještě pořád normálně komunikuje, jedu zpátky na kopec hlídat děti a pracovat na terase.
V 17:00 zjišťuji, že k dokončení terasy mi chybí dvě 150 cm dlouhé modřínové desky : -( Je mi jasné, že modřín nyní nikde neseženu a taky už je tma a nechci dopadnout jako Pege, takže balím motorovku a jdu si chvíli odpočinout a najíst se. Ty dvě desky budu muset vyřešit až ráno, v rámci „krizové varianty dokončení terasy při uzení“.
Ještě musím dnes vyzvednou z chlaďáku hrnec s naloženým masem divočáka, abych ráno neobtěžoval Laďu. Ten je ale s Hanny na stavbě, a tak se domlouváme, že mi dají vědět jak pojedou domů a rovnou mi otevře chlaďák, abych si mohl hrnec naložit.
Využívám čas a chytám na ráno podpal do udírny – četinu, třísky a naštípané měkké dřevo. Kontroluju, že mám nachystaný i funkční zapalovač, takže by zítřejší roztápění udírny mělo proběhnout bezproblémově.
V 19:00 vyrážím na čtyřkolce k relaxační chatrči, kde mám hromadu neosámovaných desek. Jsou sice jen smrkové, ale s tím nejsem schopen nic udělat. Impregnace to skryje. Připevňuju raději dvě čtyřmetrové desky na kraj předního a zadního rámu, a za svitu čelovky i reflektorů vyvážím desky k terase.
Laďa volá, že už jedou ze stavby domů a nechá mi hrnec s naloženým masem před hájenkou. Přeskakuji ze čtyřkolky do Škoda Yeti a jedu do dědiny.
Hrnec s masem přikrytý poklicí pokládám na betonovou podlahu stodoly, u které máme udírny postavené a v klidu jdu před osmou domů. Dnes zkusím zalehnout dříve. O maso se bát nemusím, přes noc má být kolem nuly.
31. prosince je den „D“ : -) Vstávám po páté, poctivě snídám, teple se oblékám a po šesté zapaluju v topeništi udírny četinu. Musím udírnu pořádně rozhycovat, abych mohl založit maso a jít dodělat tu terasu. Většinou se udírna naprázdno roztápí tak hodinu, já to dnes zkracuju na třičtvrtě hodiny.
Skoro úplňkový měsíc a zář ohně od udírny vytváří v časně ranním mrazíku ojedinělou atmosféru. I když vím, že se mi ji nepodaří zachytit, stejně mobilem pořizuju aspoň neumělou fotku, která mi ji třeba dokáže připomenout.
Studená a provlhlá udírna dýmí jako parní lokomotiva, což je dobré znamení, že se brzy prosuší. Teď ještě teploměr hlídat nemusím, takže přikládám, co topeniště snese a ručička teploměru se přetáčí mimo rozsah.
Po sedmé už svítá a za ranních červánků začínám napichovat naložené kousky masa na kovové háky a zavěšovat je na lískové tyčky v udírně. Abych skrze hustý dým uvnitř udírny alespoň trošku viděl, pomáhám si čelovkou. Ta mi ale nijak nepomáhá proti slzení očí. Bečím při tom jako malé děcko. Před tím dýmem není žádná ochrana.
7:45 mne oči pálí jak od yperitu, ale mám všechno maso zavěšené v udírně. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale nezbyl mi ani jeden háček navíc. Ty kupované kovové háky i ty podomácku vyrobené, které jsem si dělal ze silného drátu jsem všechny použil. Kdybych to chtěl dopředu napočítat, je jasné, že bych mi nějaký kus chyběl : -)
Oplachuju velký hrnec od zbytků česneku a připevňuji jej na rám čtyřkolky, abych jej později odvezl nahoru do domu, kde jej umyjeme načisto, aby byl připravený na další uzení na podzim.
V 8:00 je v udírně přiloženo a já stojím u ojíněné terasy, kde se vyjímají stopy našeho kocoura Rezina nebo kočky Miciny. Pouštím se do měření a řezání posledních dvou desek, které na rohu terasy chybí. Červánky se proměnily na oranžovo žluté slunko, které hezky nasvěcuje inverzi nad údolím Poborova. A kočičí stopy na terase už doplňují i stopy mých bot. Nařezané desky natírám Bochemitem a šroubuji je na vyvážené trámky terasy. Už to „veledílo“ konečně vypadá jako terasa : -)
Každé půlhodiny odcházím dolů k udírně, abych přiložil a zkontroloval na teploměru teplotu. Podle všeho bude možná vyuzeno dřív než v 16:00. Irča mi dělá do termosky horký čaj, abych se u udírny zahřál i zevnitř, protože je docela kosa.
V 10:00 spotřebovávám zbytky desek, abych z nich alespoň částečně zakrytoval boky terasy a zbytečně tam nenafoukal sníh a listí. V 11:00 je hotovo, boky terasy jsou z větší části zadělané a pro další desku nemám čas zajet. Uklízím odřezky a nářadí.
Kamarádi se začínají trousit – první přijíždí kolem oběda Robin s Evou, Vendulkou, Magdalénkou a Kristýnou. Využívám Robina, aby mi pomohl na terasu natáhnout venkovní koberec a pak mne na hodinku zastoupil u udírny – zodpovědně přikládal, zatímco si jdi dát páru, neboť jsem od šesti rána pořádně promrzl.
Po Loukotových přijíždí Murzílek s Haničkou, Kristýnkou, Sárou a ani ne půlroční Štěpánkou. Na 15:00 jedu k autobusu do údolí pro Markétu se Štěpánem, kteří přijíždí aspoň na pár hodin. To je velmi milé, a moc rádi je vidíme.
Cestou přes Troják to k nám vzala Šárka. Jdeme se s Murzou podívat na relaxační chatrč a cestou zpět vytahujeme z udírny divočáka. To už dorazil Petr s Alenou a Aničkou. Cestou z Trojáku přichází Jitka s Jirkou. Od auta nechaného na asfaltce putují Ben s Monikou, Jurajem a Petříkem. Barák se začíná plnit. Že z Ústí nad Labem přichází Paf, mi hlásí už Murza, kterému se zdálo, že jej zahlédl někde u Ratiboře a taky Markéta, které jej zatím neznala, ale podle odění jej tipovala, že by mohl cestoval k nám, ale vystupoval až o zastávku výš.
Přijeli i naši ukrajinští kamarádi Vadym, Anželka, Kolja, Zlata a Danielka, kteří s sebou vzali i Vasyla a Olju s Vikou (Viktorií). Nezklamal Miris s Dankou, Natkou a Kristínou, kteří přišli i s Verikem. Cestou z kostela dorazili také sousedi Burešovi – Luboš, Danka, Maruška, Tonda a Anička. A taky spodní sousedé Křivánkovi – Eda s Radkou. Znovu dorazil i vůdce ŠESTKY Pepa, takže namísto zrušeného roverského silvestra v Dinoticách se improvizovaně sešli (Pepa, Verik a Natka) u nás : -) Pokud tedy dobře počítám, a na nikoho jsem nezapomněl, na letošním „divočákovi“ nás bylo (nebo se protáhlo) rovných 50 : -)
Na půlnoc nás sice zbylo jen 30, ale i tak jsem neměl pocit, že by se někdo nudil, či se nezapojil do nějakého povídání, zpívání či dětských her, vynechám-li kojence, kterým bylo zřejmě jedno, co se kolem nich dělo, když byli náležitě zaopatřeni.
Dospělí přišli, aby se společně pobavili, ale zvláště menší děti asi neměly příliš na výběr s tím zda k nám chtějí nebo nechtějí dorazit. Proto mne potěšilo, že se dokázaly bavit naprosto nezávisle na svých rodičích.
Cérky se bavily převážně spolu v Kájině pokojíčku, kde využívaly Verika jako trampolínu, gauč a masážní posezení. Ogaři zase okupovali pokojík Myšáka a Nika, kde pařili na PC a hráli jakési málu strukturované kontaktní hry.
Svoji zábavu si dokázal najít i nejmenší Kuba, který roztláčel napříč celým domem Štěpu s francouzkými holemi, usazeného na skateboardu.
Záměrně vynechávám výčet pochutin i tekutin, které se na velkém stole v průběhu večera průběžně objevovaly, protože každý něco dovezl a minimálně z poloviny to byly věci, které jsem před tím nikdy nechutnal. Zvláště cizokrajně působily mísy, které přivezli ukrajinští přátelé – s kombinací netušených chutí.
Asi jsem si nestihl dlouze popovídat s každým, ale tahle ta rozmanitá společnost s tituly humanitárními a technickými, i bez nich, s věkovým rozptylem cca 60 let, sociálně i genderově vyvážená, s lidmi kteří skautskými oddíly prošli či je skauting minul, ale podvědomě sdílející stejné hodnoty, byla tím nejúžasnějším momentálním společenstvím, které jsem si mohl pro přechod do nového roku přát. Moc děkuji každému, že jsem se s ním mohl takto potkat a věřím, že i v roce 2024 se naskytne pár příležitostí jít kousek cesty spolu.
Půlnoční dětské prskavkování a pozorování ohňostrojů dole v dědinách i okresním městě, ráno dokončená terasa přežila bez ztráty kytičky : -)
Spát odcházíme s Murzou jako poslední kolem čtvrté ráno, nějaký čas po té, co se do hajan odebral Ben. Rychlým výpočtem mi vychází, že nás tu letos spí minimálně 22, a klidně by se do podkroví minimálně dalších deset lidí vešlo : -).
Novoroční společná snídaně a oběd u velkého stolu s povídáním, byly takovým pozvolným zakončením letošního „Silvestra“. Moc by se mi líbilo, kdybychom se mohli ve zdraví, klidu, míru a dobré víře potkat alespoň v tomto složení i 31.12.2024.
Nesestříhané šestiminutové video: