(Dazul) Hanny měla organizovat letošní POLÁRNÍ VÝPRAVU a já ji slíbil pomoc v tom, co bude potřeba. Byl jsem vybrán, abych nahoru na Bařinku, nejstarší skautskou dřevěnici (tato valašská chalupa byla postavená asi mezi lety 1885-86), dopravil veškerý proviant a zatopil.
Vyrazil jsem až v 6:30 a vzal s sebou i mojí maminku (brzy jí bude 80 let), která má jako důchodce relativně dost času a ráda si udělala výlet na Bařinku, o které ode mne i od svých vnuků hodně slyšela, ale nikdy se k ní nedostala. A já jsem rád, že budu mít v autě cestou do Velkých Karlovic a zpátky společnost.
V Ratiboři u Karolů nakládám do auta chleby, rohlíky, vánočky, cukry, uzeninu, … – prostě vše, co Hanny na Polárku nakoupila. Hanny zůstává v Ratiboři, aby jela společně s děckama, a já s maminkou vyjíždím do Karlovic. Po sněhu není většinu cesty ani památky, ale na severní straně kopců se to občas zabělá. Hanny mne upozorňovala, že pokud nebude cesta z údolí Malé Hanzlůvky někým projetá, patrně se nahoru s autem nedostanu.
Cesta projetá není a tak na konci údolí na ledové cestě nasazuju na Yetinu řetězy a na drzo vjíždím na sněhovou plochu, tam kde tuším cestu. Je tu střídavě 20-30cm vrstva se zmrzlou krustou. Slyším jak spodek auta dře o tvrdý sníh a hlídám si, abych nesklouzl ze stoupající lesní cesty dolů do potoka. V prudké zatáčce do stoupání ale řetězy začínají prokluzovat a bok auta sjíždí do vnitřního oblouku zatáčky. Nemůžu ani do předu, ani dozadu. Vysedám, vytahuji z kufru lopatu na sníh, a prohazuji kolem předních kol místo, abych se mohl rozjet. Nakonec couvám, rozjíždím to a – daří se mi kritické místo nejen projet ale mírnou rychlostí prorážet vrstvu sněhu na zasněžené cestě.
Až k Bařince se mi dojet nedaří, protože mi v tom brání zátarasa z hromady polen vysypaných na cestu nad latrínou. Budeme tedy náklad přenášet odsud.
Hlavní ale je v Bařince zatopit, aby zvláště mladší členové na Polárce nezmrzli už první den výpravy. Když se dostávám blíž k chalupě, zjišťuju, že polovina pravého okna z čelní strany je dokořán, ale okenice, zdá se je na svém místě. Dřevěnice je zamčená, ale klíč na místě, kde má podle správce Rampy být, není! Vytáčím na mobilu Rampovo číslo, ale jeho majitel je nedostupný. Zkouším to několikrát, ale marně : -( Tohle se mi stává každý rok, nepamatuji, kdy jsem se Rampovi dovolal. Oznamuji komplikaci s klíčem Hanny, aby se nezávisle na mne zkoušela s Rampou spojit a vyzvěděla, jak se ke klíči dostaneme. A pak procházím všechny místa v blízkém i vzdálenějším okolí, o kterých vím, že se tam za posledních třicet let ukrýval. Marně : -(
Asi po další čtvrthodině hledání je moje činnost odměněna a já držím klíč v ruce. Odemykám chalupu a sundávám okenice, abych si prohlédl vnitřek a přesvědčil se, že tu v mezičase nebyla žádná nezvaná návštěva. Na první pohled to na ni nevypadá. Zatápím v kamnech, a protože se tu nějaký čas netopilo, kamna i komín jsou promrzlé, dostává se dým i do místnosti. Otevírám na pár minut dvě protilehlá okna, abych vyvětral, pořádně nakládám topeniště a jdu přenášet věci zásoby potravin a další potřebnosti na výpravu z auta do Bařinky.
ŠESTKA přichází z údolí k chalupě těsně před 9:00. Pokud dobře počítám, jedná se o sedmnáctihlavou skupinu, která se tu na tři noci úplně v pohodě vejde. Jakmile se před dřevěnici doplouží poslední z nich, svolává Pepa všechny na nástup a zahajuje pokřikem Polárku.
Vysvětlují se základní pravidla pro ty, kteří jsou na Bařince prvně a Pepa oznamuje, jaký bude program do oběda i jak by rád, aby Polárka probíhala.
Samozřejmě, že je prostor pro dotazy a pokud chce kdokoliv cokoliv ostatním říct, má možnost právě teď. Na téhle Polárce je ukázkový věkový průřez ŠESTKOU – od světlušek, skautů, přes rovery po oldskauty : -)
Po uložení báglů do chalupy, jsou všichni uklízet dřevo z cesty do dřevníku. Na začátek to není nejlehčí aktivita. Začínáme tím, že z cesty hážeme polénka co nejblíž k dřevníku, ale i když nás je na to hodně, hromady příliš neubývá.
Když úsilí trochu polevuje, zavelí Pepa ke změně a místo házení se dělá zástup, který si štafetově polénka podává. Je to výrazně bezpečnější : -)
Já svůj úkol splnil a spolu s maminkou sedáme do auta a vyjíždíme směr domov. Pokud Miris, který má na Polárce vystřídat Hanny zítra nebo pozítří vyhodnotí, že bych měl dorazit, možná se tu ještě objevím.
Cestou zpět nespěcháme, a tak mamince ukazuju zajímavé místa – tábořiště na „staré Bařince“, kde po druhé obnově Junáka jako kluk tábořil i bývalý premiér Mirek Topolánek, strom roku 2007 – asi 400 let starý buk, …
Líčím mamince, jak o tomhle buku natáčel Michálek s Hanýskem amatérský film, ke kterému načetla komentář krásnou valaštinou stařenka z Huslenek, … A napadlo mne, že bych jí mohl ukázat i další místa, o kterých ode mne či svých vnuků mohla slýchat, a když vhodně upravím trasu návratu domů, můžeme je navštívit.
A tak nesjíždím autem do údolí Malé Hanzlůvky, ale do Lemešné, kde se stavujeme na Kosárni, srubu, který si sami postavili tehdejší roveři Blackbirds ze vsetínského 2. chlapeckého oddílu, a vedle kterého se dodnes konají tábory vsetínských světlušek a vlčat. Pod bránou z jejich letošního tábora „Japonsko“ maminku fotím.
A neopomenu jí ukázat drobně upravenou kadibudku, ve které před lety taky sama sedávala, protože jsme ji sem tak před čtvrtstoletím s Blackbirdama převezli z Kateřinic, kde stávala vedle stavby domu, kde maminka donedávna bydlela.
A cestou ke Vsetínu odbočuju do Dinotic, abych jí ukázal „srub“ ŠESTKY, který se nechal inspirovat Kosárnou a jehož stavbu řídil „malý“ Fanta. Narozdíl od Bařinky tu je naprosto vzorně uklizeno. Maminka poznala i dvě střešní okna, která mívala před položením nové krytiny ve své kuchyni a obýváku. Protože je skaut spořivý, nevyhodili jsme je, ale obratem převezli a umístili na střechu dokončujícího se oddílového „srubu“ : -)
Když vysazuji spokojenou maminku u jejího nynějšího domova – bytového domu Kateřinka (13 bezbariérových bytů pro seniory, se zahrádkou či předzahrádkou), pokračuju dalšího 1,5 km k domu, kde bydlela dřív a nabírám tam Páju s Maruškou, kteří dnes přijeli z Prahy na návštěvu. Vyvážím je nahoru na paseky, kde po velkém těšení mají děcka pokračování Vámoc, protože jim starší brácha s Maruškou dovezli pod stromeček dárečky a dobroty, které přivezli ze své nedávné dovolené na Bali.
I já využívám návštěvy prvorozeného, aby mi do notebooku dal větší RAM a další SSD disk : -). A samozřejmě dlouze povídáme, mimo jiné si trochu rozšiřuji si obzor v oblasti AI. Až za tmy Irča veze Marušu s Pájou zpátky do údolí, do nyní už Pájova domu.
Mezitím přichází SMS od Pegeho, že dnes roztápí indiánskou potní chýši a domlouváme se s Myšákem, že tam zajdeme. Sauny u Pegeho jsou totiž skvělým místem setkávání se sousedy roztroušenými kolem našeho hřebene. Dnes tu je mimo Pegeho i Olinka, Terka, Eda a my dva. Dávám dvě kola, ale až při tom druhém jdu v kádi pod vodu celý – vím, že ta studená voda umí rozhodit tlak a mne za chvíli čeká ještě měření tlakoměrem, které mi Maťa uložil. Samozřejmě, že mám zájem, aby hodnoty byly co nejpříznivější : -) Myšák ale dává tři kola a pokaždé jde pod vodu celý. Je dobrý.
Cestou od Pegeho mi Myšák líčí, jak se po sauně vždycky cítí líp, jak jej uklidňuje, jak se mu to moc líbí. A já mám radost, že on má radost : -) Dnešní celý den byl hezky naplněný, potěšující a veskrze pozitivní. Uvědomuji si, že to není samozřejmost a děkuji za něj.