by
on
under
Permalink

11.-19.2.2023 – Potulka biblickou zemí

„Jízda smrti“ se šíleným šahídem Abúem

(Paf) Jedním z důvodů, proč tak rád jezdím do Orientu (tedy na Východ, jak zní překlad tohoto slova) je fakt, že tu člověk stále může zažít a objevit něco nového. Něco, co by se v nudném a strojově chladném Západě stát prostě nemohlo. Což jistě potvrdí každý, kdo se v těchto končinách někdy pohyboval. Jedním z těchto novinek, potvrzujících mimochodem staré dobré cestovatelské pravidlo, že: „Zážitek má být v první řadě intenzivní, až potom positivní,“ byla i naše lehce bláznivá road movie se „Šíleným Abú“, jordánským pilotem Formule 1…

Stalo se to, když jsme se vraceli po našem putování pouští z marťanského Wádí Rum dolů z hor k moři, kde jsme si chtěli po nachozených kilometrech trochu zalenošit na plážích Red sea. V Jordánsku se obecně dobře stopuje, místní Arabové jsou k cizincům milí a přívětiví, takže ani naše družinka tří lehce obstarožních tuláků neměla problém s dlouhým čekáním u krajnice se vztyčeným prsem. Ihned jsme se tak navzdory pomalu se blížícímu pouštnímu večeru dostali na první pokus z kmenové osady pod horou „Matka dvaceti“ až na hlavní silnici, zvanou King´s highway a nebýt toho, že náš řidič jel na sever, namísto jako my na jih, mohl nás hodit až do našeho cíle – do prastaré Aqaby, místa triumfu slavného „Tý Ef“ – Lawrence z Arábie.

Dálnice je tu čtyřproudová, vždy dva a dva pásy, auta to tady pěkně sviští, tak si v duchu říkám, jestli nám tady v houstnoucím šeru ještě dneska někdo zastaví, než se úplně setmí (samozřejmě tu není žádné veřejné osvětlení). Ale velký Prorok – jméno jehož budiž pochváleno – se nám námi nehodnými poutníky smiloval a hned jedno z prvních aut, na které jsem mával, nám s jekotem brzd a slabým kouřem spálené gumy od pneumatik zastavilo.  (Později mi došlo, že už tohle nás mohlo varovat před tím, co bude dál). Mladý řidič v typicky jordánské bíločervené kefír nám ochotně udělal místo v kufru na naše bágly a pak jsme se nacpali do jeho 4×4 i my; dopředu šel tentokrát Pad, aby lépe viděl na světla Aqaby a Eilatu, až sjedeme z hor: „ Třeba to ještě do soumraku stihneme, je to krásný pohled- zapadající slunce nad egyptskými horami, světla v přístavech,“ bájím Padovi jeho budoucí skvělé vyhlídky, zatímco se soukám za něj.

A takto nevinně pak začala naše „Jízda smrti“.

Zažil jsem toho už na silnicích po celém světě hodně, ale způsob jízdy řidiče, který se nám ihned, jak je místním dobrým zvykem představil (a z jehož dlouhého jména jsem si zapamatoval jen to, že je něčí strýc, tedy Abú) předčil i můj dosavadní stopařský „orgasmus“ ze serpentin nad Nice, kde bohatý řidič Ferrari, který mě naložil, dokázal najednou řídit, jednou rukou telefonovat, pěkně po italsku upřímně hrozit na dálku imaginárnímu debatéru na druhém konci telefonu a ještě mě, zelenému strachem, jako správný vlastenec ukazovat krásy italských Alp kolem nás. Myslím, že styl jízdy Šíleného Abúa, ne nepodobný jízdě šahída – sebevražedného mučedníka Brigád mučedníků al Aksá nebo Brigád Izz ad-Dína al-Kassáma – byl ještě více nezapomenutelný jak naše bláznivá jízda , ve voze tamní taxislužby přes strmé iránské hory z Qazvínu k pevnostem sekty Asssasínů v severní Persii.

 

Náš milý Šílený Abú – pod touto přezdívkou na něj asi do smrti nezapomeneme – totiž během jízdy programově porušil snad všechny dopravní nařízení, ale i část zákonů fyziky.

  1. Nejen že se lepil na podle něj pomalé auto před sebou, které ho nechtělo pustit dál tak, že oběma vozy nepropadl ani list kancelářského papíru (takže jakékoliv zabrždění toho před námi by znamenalo, že bychom proletěli až k němu do kabiny, a mohli se tak blížeji seznámit…
  2. Nejenže, když se takovýto mamelúk v rychlém pruhu našel a okamžitě nám nezmizel z cesty, neváhal ho Abú objet zprava, přes pomalý pruh, samozřejmě stylem myšky myšky mezi oním mamelúkem a kamiónem vedle nás; ale když to nešlo ani zprava, neváhal využít Abú výhod bytelného podvozku svého 4×4 a v nijak nezmenšené rychlosti to vzal mimo dálnici (sic!) přes krajnici, pískem, mezi válejícími se zbytky kanystrů, odpadků i starých pneumatik, jako by mu nijak nevadilo, že si tam může prorazit kolo, což by v naší rychlosti znamenalo kaskadérsky a vizuálně zajímavý rotující tobogán…
  3. Nejenže, že i během všech těchto manévrů, prováděných toliko jednou rukou, dokázal Abů ještě druhou hledat na svém mobilu v musicboxu ty nejhlasitější arabské pecky, aby nám, svým hostům z daleké ciziny předvedl krásy zdejší hudby. (Posléte tuto činnost velkomyslně předal nazelenalému Padovi s tím, ať mu naopak on vybere na ukázku něco, co posloucháme v Evropě my; jeho přání mu bohužel nás expediční lékař pohříchu nemohl vyplnit, neboť se mu pro třas jeho rukou – nepochybně v nedočkavosti, kdy už se před námi objeví mnou slibované Rudé moře a vše zlé tím skončí – nedokázal najít vhodný playlist…
  4. Nejenže byla jeho oblíbenou rychlostí stošedesátka.

Chudák křesťan Pad – jak se nám později nad lahví jordánského vína, kterým jsme oslavili naše znovuzrození přiznal – tak byl vepředu odsouzen jen na nucený strnulý úsměv, kterým spolu se vztyčeným palcem dává najevo Šílenému Abúovi, že jsme jednak v pohodě a druhak že je skvělý driver. A také ke „spirituálnímu“ brždění, což bylo ovšem pohříchu jen málo účinné; ani ne tak snad proto, že by Abúova víra v Alláha byla silnější než Padova v Ježíše, jako spíše proto, že Šílený Abú, na rozdíl od něj, dosáhl na brzdový, resp. plynový pedál. Nejnižší rychlost, jakou jsme totiž v serpentinách na sjezdu z hor dolů k moři dosáhli (a vím to přesně, tím, že jsem se vzadu nemohl připoutat pro absenci popruhu (nu což, aspoň bych to měl za sebou rychleji) byla stodesítka, kterou jsme řezali někdy i více jak 90 stupňové zatáčky. V jednu chvíli jsem v nich měl i dojem, že jedeme jen po dvou kolech, když nás odstředivá síla tlačila všechny ostře do boku. Šílený Abú ale v tomto okamžiku opět potvrdil své schopnosti, získané pravděpodobně ve společných tréninkách s Michaelem Schumacherem nebo Davidem Hamiltonem: jen prostě ještě víc přidupl plynový pedál k podlaze a zvýšená akcelerace vůz plynule vyhnala ze zatáčky do rovinky za ní.

Jinak si ale amatérský jordánský pilot F1 s nějakým dodržováním povinné rychlosti věru hlavu nedělal: pro ilustraci, když jsme míjeli značku s maximální povolenou rychlostí 110 Km’hod, u které navíc stálo zaparkované auto jordánské dopravní policie, řezal to Abú svižně 160tkou….

Jednu výhodu však tento lehce maniacký způsob jízdy měl- oněch asi 60 km po Královské dálnici jsme touto rychlostí zvládli asi za 20 minut, čím Šílený Abú možná ustanovil nový traťový rekord. Proto jsme opravdu dokázali vyjet z průsmyku na sever od Aqaby ještě tak načas, že mí přátelé zažili to, co já již Díky Alláhu několikrát: fantasticky barevný obzor, přecházející z hluboké modročerni v nadhlavníku až k syté žluté těsně nad temnou linií pohraničních izraelsko- egyptských hor Sinaje na druhém břehu Rudého moře – a kolem něj tisíce a tisíce světýlek lidských příbytků…Jsem pevně přesvědčen, že si jak Dazul, tak Pad tuto nádhernou scenérii náležitě vychutnali, zvláště když Abú při vjezdu na předměstí zvolnil na pouhých 80 km za hodinu (kdyby nebyl v celém arabském světě rozšířen nešvar stavět všude zpomalovací retardéry, jistě by nás i ulicemi tohoto skoro 60000vého města vozil i nadále stovkou) .

Když nás tedy vysadil na nábřeží kousek od staré křižácké pevnosti (dobyté v létě 1917 beduíny vedenými Lawrencem z Arábie) zamával a odjel, mohl jsem stále ještě lehce rozechvělým hlasem kamarádům praviti: „Tak kluci, nesliboval jsem vám, že to z pouště do Aqaby dáme ještě do soumraku? To je nádhera, co?“ A krásami Jordánska, byť viděnými pohříchu jen ve formě divoce se míhajících šmouh za oknem Abúova vozu mi stejně rozpoložení přátelé nemohli jinak, než dát za pravdu. (A to ještě nevěděli, že světové automobilové statistiky přiznávají Jordánsku a jeho řidičům čelní místo v jinak i tak vysokém skóre smrtelných nehod na světě…

Není tedy pochyb, že dnešní den na tomto světě jsme si věru zasloužili!

No co, co tě nezabije, to tě posílí.

A naopak.

 

Vzpomínka na Izrael a Jordánsko  – představy a realita

(Pad) Za oknem poletují vločky a mě se zdá už neuvěřitelně, že ještě před týdnem jsem se potuloval s dvěma parťáky o více než 2,5 tisíce kilometrů jižněji pouštěmi Izraele a Jordánska.

S Dazulem jsme si již před několika lety říkali, že bychom někdy rádi vyrazili do Izraele. Když nám zkušený cestovatel po Blízkém Východě Paf loni v říjnu na jehněčích klobáskách nabídnul, že by nás vzal na začátku roku 2023 vzal do pouště na jihu Izraele, váhali jsme jen chvíli. V rámci příprav jsem si pořídil minimalistickou výbavu jako třeba ultralehkou karimatku a taktický batoh, který se dá složit do velikosti příručního zavazadla do letadla. Také jsem se snažil nahlédnout do tajů hebrejštiny, ale brzy mi došlo, že to je na mě moc velké sousto a kromě pár základních slov jsem se toho moc nenaučil.

S Dazulem jsme velkými fanoušky izraelského seriálu „Fauda“, jehož čtvrtá řada se objevila na Netflixu začátkem roku 2023 a opět nezklamala. Na Vánoce jsem dostal jako dárek audioknihu Jakuba Szantó „Z Izraelstiny s láskou“, která také vyváženě informuje o historii a současnosti Izraele a Palestinských území.  Paf se mi jevil zase spíš jako obdivovatel arabského etnika a povzbuzoval nás k návštěvě nejen Izraele, ale i Jordánska případně příhraničních částí Egypta.

Realita na místě, jak už to bývá byla jiná než představy. Ani na dvakrát se nám autobuse nepodařilo odjet k Mrtvému moři. Nikomu to příliš nevadilo.  Skvělé bylo, že jsme se dokázali všichni tři dohodnou a měnit plány a trasu dle situace, přání a kondice. Nakonec jsme v Izraeli strávili méně času než v Jordánsku, ale přesto to stálo za to. Okouzlili mě tvary pískovce v Red Canyonu a nádherné scenérie v údolí Timna, kde jsme měli navíc úžasné světelné podmínky pro focení a natáčení.

Třetí den jsme se přesunuly do Jordánského města Akaba a pak taxíkem do asi 70km vzdáleného údolí Vádí Rum. Tam nás čekala úplně jiná poušť než v Izraeli. Písek hrál  všech odstínů červené barvy,  a skály netvořily souvislé pohoří spíš skupiny roztodivných tvarů. Vůbec se nedivím, že si tuto krajinu vybrali k natáčení filmu o Marsu a dalších vesmírných příběhů. Fascinovalo mě jak na první pohled pustá poušť byla zblízka plná nejrůznější rostlin a kvítí, na kterých se pásly velbloudi stejně jako v naší končinách krávy na trávě.

Poslední třetinu pobytu jsme strávili u moře, kde se mi parťáky podařilo přesvěčit, abychom spali dvě noci v hotelu s příslibem vydatných snídaní. Poprvé jsem se v únoru koupal v moři, šnorchloval nad potopenou vojenskou technikou.

Musím říct, že jordánská Akaba mě přišla barevnější a voňavější než čistě turistický izraelský Ejlát plných nevkusných hotelů. Arabové byli přátelští, i když jejich vynalézavost jak turistu přesvědčit, aby pustil nějaký peníz za atrakci byla místy otravná. S Izraelci krom krátkého povídání s mladými lidmi v tábořišti na poušti a značně otravných celníků na letišti v Ejlátu jsme se prakticky nedostali do bližšího kontaktu.

Doufám, že za rok do Izraele vyrazíme znovu, tentokrát více na sever na západní břeh Jordánu, kolem Jeruzalému a třeba i k Mrtvému moři. Těším se, že to bude zase něco jiné, co se týče krajiny a lidí. Co bych ale nerad měnil jsou parťáci – Pafa a Dazula se kterými bylo v poušti moc dobře.

(Dazul) Na úvod snad jen trochu zjednodušené vysvětlení – co myslím „biblickou zemí“. Za biblické země se označují území, o nichž se zmiňuje Bible a leží mezi Středozemním mořem a Arabskou pouští. Na tomto území leží Sýrie, Jordánsko, Libanon, Izrael s anektovanými územími a Saudská Arábie. Do detailnější specifikace (jako je Judsko, Samařsko, Galilea, …) se zde pouštět nebudu, protože se v tomto ohledu necítím býti dostatečně vzdělán. Ale považuju za vhodné vysvětlit proč jsem pro pojmenování akce, kterou chci pro naši kroniku zaznamenat, použil spojení „biblickou zemí (krajinou)“ ač jsme se potulovali po poušti jen v Izraeli a Jordánsku.    

11.2.2023 – sobota – ZA 14 HODIN Z VALASŠKÝCH PASEK U RUDÉHO MOŘE V IZRAELI

Už hodně let jsem se nebyl tak daleko, jako se chystám dnes. Vlastně jsem cestoval jen jednou v životě o trošku dál – společně s Irčou, v srpnu 1990 na Pamir do Tadžikistánu. Dnes, pokud vše klapne, budu usínat, spolu s Padem a Pafem, na břehu Mrtvého moře v Izraeli.

S aktuálně pořád ještě úřadujícím čuramedánem na pražském hradě sdílím snad jen jeho přízeň vůči židovskému státu. A tak jsem čtvrou řadu jedinečného izraelského seriálu FAUDA před pár týdny dal za dva večery (stejně jako předchozí série), a to přesto, že nejsem žádným požíračem filmů a navíc jsem ještě nespravedlivě vybíravý. V rámci přípravy na akci jsem také zvládl skoro přečíst už jen nově zakoupeného 346-ti stránkového průvodce z nakladatelství Lignea. Ale vyrážím na tuhle potulku s dlouholetou spřízněnou duší Pafem, který byl v Izraeli několikrát a je proslulý svými encyklopedickými znalostmi, které zužitkovává jako novinář + Padem, který k akci přistupuje výrazně svědomitěji než já, a jako lékař psychiatr bude mou pevnou oporou. Oba mí spolupotulkáři narozdíl ode mne vládnou angličtinou, jsou komunikativní a zcestovalí. Ano, jsem nejslabší kus naší trojice, ale ponesu to statečně.

Do auta sedám chvíli po páté ráno, a přeopatrně sjíždím LandRoverem prudkou část asfaltové lesní cesty do Hošťálkové. Ještě že mám řetězy. Jakmile se mi daří bez problémů zastavit dolů u potoka, okamžitě řetězy odepínám, abych mohl pokračovat rychleji. V Brně u Pada, bych měl být nejpozději v 8:00, ale potřebuju ještě dobře zaparkovat před jejich paneláčkem. A rád bych se i stavil nasnídat na Rohlence.

Cestu ranní tmou si zpříjemňuju posloucháním audioknihy NÁVRAT MISTRA, posledního dílu z cyklu PLATNÉŘ od Františka Niedla. Pro mne, řidiče z donucení, se tím tak řízení auta stává příjemnou aktivitou.

U Padova paneláku jsem s desetiminutovou rezervou, kterou ztrácím díky parkování, protože mezera mezi auty cca 20 cm žádá při takové aktivitě nejen rozvážnost, trpělivost, ale i čas na mnoho pokusů než se to podaří k mé spokojenosti.

Paf u Pada přespával, takže se v podstatě čeká jen na mne. Na tramvaj, která nás doveze na hlavní brněnské nádraží, s námi šlape i zbytek Padovy rodiny – Bětka s Majdou, Kubou a Františkem. Ti pojedou s námi vlakem až do Vídně na svůj jednodenní výlet. Bětka prozrazuje, že se jedou podívat na výstavu Claude Moneta. Místenky mají sice do jiného vagonu RegioJetu, ale na hlavním nádraží ve Vídni, kde přestupujeme na vlak k letišti, se s nimi ještě potkáváme.

Letadlem jsem letěl naposledy v roce 1990 a to nebyly na letišti ještě tak pečlivé kontroly jako se praktikují dnes. Naštěstí jsou oba moji parťáci zkušenější i v této oblasti, a tak je jen napodobuju. Proto v hale letiště před odbavením vybaluju cca 15 cm výšky svého báglu a dávám vybalené věci do pouštního rance k Pafovi, který pro tento úsek cesty vzal objemný bágl, za který jsme si společně připlatili, ale jsme limitováni jeho maximální hmotností 20 kg. Na radu kamarádů dávám do velkého báglu nůž i švýcarskou kartičku s nůžkama a dalším multi nářadím. Naše příruční zavazadla, která si sebou bereme na palubu letadla jsou limitovány váhou 10 kg a rozměrem 20×30×40 cm.

Když jsem si včera večer vážil svůj 22-ti litrový báglík, k prasknutí nabalený spacákem, žďárákem, celtou, nafukovací karimatkou, icebreakovým trikem, trenkama, ponožkama, malou láhví té nejlepší slivky, ponožkobotama, prázdným camelbagem a jídlem na ty dva dny pro nás všechny, vlezl jsem se do 9 kg. Ale powerbanku, jegrovky, bavlněné tričko, čepici, rukavice jsem musel poskládat do prostorných venkovních kapes khaki jachtařské bundy, kterou jsem včera pořídil za 400 Kč v sekáči.

V letištní hale si nasazujeme své skautské šátky, aby bylo vidět, že patříme k sobě a ti vnímavější rozpoznali, že se pořád hlásíme k největšímu hnutí mladých na světě. Koneckonců díky skautingu jsme se před cca třiceti lety poznali, ač jsme každý z jiného koutu republiky. S Padem jsme navíc aktuálně členy stejného oldskautského oddílu v Kateřinicách : -) 

Pomáháme s Pafem sníst Padovi jeho řízky a dopít jeho juice. Paf odbavuje společný bágl, který bude cestovat v nákladním prostoru letadla, a společně se vydáváme ke skenovacím rámům odbavit sebe + naše příruční zavazadla. Je to v podobné jako při vstupu do budovy soudu – všechno z kapes ven do plastové vaničky a pak pozvolna projít rámem. Padovi i mně se to daří, ale Pafa uniformovaný rakouský policista vrací zpátky za rám, protože u něj v kapse našel filtr na objektiv foťáku. Filtr končí v plastové vaničce s ostatními Pafovými věcmi a pak teprve se průchod rámem daří.

Teď už nemůžeme zpátky. Čekání na odlet našeho letadla si krátíme nabíjením mobilů a psaním dosavadních zážitků do deníku a svých mobilů. Zdejší sedačky jsou na to připraveny a mají konektory pro dobíjení mobilu a signál wi-fi je dostatečný : -). Ve svém věku (Paf společný věk nás tří spočítal na 167 let) už jsem sice boomer, ale tyhle moderní příjemnosti dokážu ocenit.

Nastupujeme do autobusu, který veze jen nás, co máme nastupovat do letadla zadními dveřmi. Protože sedadla nějak losuje počítač (nechceme-li si za sezení vedle sebe připlatit), máme na letence taková čísla, že vedle sebe nesedíme. Já mám 27F a Paf 27D, takže já sedím u okénka, kousek za křídlem. Pad je taky u okénka, ale na druhé straně uličky.

Vzlet našeho letadla vznášející se pod maďarskou vlajkou společnosti WIZZAIR, mi pocitově připomíná stoupání na paraglide v silné termice. Po pár minutách jsme nad úrovní mraků a pod námi je jen nekonečné naducané mléčné moře. Skoro jak pohled od nás z chalupy, když je dole inverze :- )

Letíme nízkonákladovým letem, takže žádný servis v ceně, žádná obrazovka na sedadle jako ráno ve vlaku. Ale za čtyřhodinový let cca 2600 km do Eilatu a 2600 km zpět do Vídně jsme zaplatili 2342 Kč a za cestu vlakem z Brna na letiště do Vídně – cca 130 km 550 Kč a zpátky podobně. Vypadá to tak, že ten týden v Izraeli vyjde výrazně levněji než nedávné třídenní lyžování v Rakousku.

Na letišti kupuje v bezcelní zóně Pad pro každého z nás láhev s vodou, se kterou do letadla můžeme. Jídlo nepořizujeme – máme jej každý na dva dny pro všechny tři, tedy dohromady na šest dnů. A tak si v letadle při pocitu hladu otvírám sáček sušeného masa. Na pořádné jídlo si budu muset počkat do půlnoci, chytneme-li autobus na sever k Mrtvému moři.

Je úžasné sledovat polohu našeho letadla na mapě v mobilu a porovnávat to s tím, co právě vidím z okna. I když jsme třeba v mracích, vím že letíme nad Maďarskem, Srbskem, Bulharskem, Řeckem či Tureckem.

Západ slunka, které mám většinu letu na páté hodině, je z výšky cca deseti kilometrů úžasný. Stejně tak pohled na letadlo, které je v nižší letové hladině a zanechává za sebou bílou stopu na červeném nebi.

Mezi Českem a Izraelem je hodinový časový posun – cesta trvá ve skutečnosti jen 4 hodiny. Při uvažované potulce po poušti v Jordánsku bude časový posun dokonce 2 hodiny. Ale to by nám nemělo činit žádné potíže. Naše těla jsou ještě pořád hodně adaptabilní : -)

Na letišti Ramon (necelých 20 km od izraelského města Eilat) přistáváme za tmy. Na to, že je zdejší krajina proti té naší dost nehostinná a vyprahlá, mne překvapuje kolik světelných ostrůvků v pouštní krajině z té výšky vidím – osady a kibucy. Poušť pohledem z letové výšky našeho letadla není zdaleka tak pustá jak by se mohlo zdát, když se na ni člověk dívá ze země. 

Asi to je nějaký zvyk, ale po přistání těch cca 250 lidí na palubě letadla spontánně tleská pilotovi – proto, že let přežili. Tohle je způsob poděkování, i když si bezproblémový let každý zaplatil.

Autobus k Mrtvému moři (směr Jeruzalém) buďto nestíháme a nebo od letiště Ramon tím směrem nejezdí. A tak Pad pořizuje v automatu letištní haly kartu a nabíjí ji 200 ILS – šekely (on tuto měnu překřtil na šulínky), aby nás do autobusu vůbec pustili. Autobusy v Izraeli nově neberou hotovost a za jízdu se platí pouze touto kartou.

Cestujeme z letiště Ramon na autobusové nádraží v Eilatu, kde zjišťujeme v kolik nám zítra ráno pojede autobus k zastávce u Red Canyon – Červeného kaňonu, který chceme projít a pak pokračovat pouští dál.

Z autobusáku v Eilatu (padesátitisícové město) nás Paf táhne cca 2-3 km na pláž v „parku“ u kraje města, kde dnes přenocujeme. Je to v podstatě uměle vyhloubená laguna s písčitým ostrůvkem a zároveň nejsevernější výspa Rudého moře na území Irzaele (Jordánci mají okraj moře ještě severněji). Pod pojmem „park“ si představuju výrazně hustěji vysázené stromy než vidím tady, ale nejsem v Evropě, ale geograficky v Orientu.

Že je v Izraeli draho, to jsem věděl, ale když Pad cestou do parku kupuje 1,5 litrovou petku vody za 10 ILS, uvědomuju si, že v přepočtu za 68 Kč se dá u nás koupit i levnější točené víno. Takže první poznatek – pitná voda tu je skoro v ceně vína : -/. Ještě že si s sebou táhneme jídlo nakoupené u nás doma za příznivější ceny.

Ve 23:40 místního času uléháme 15 metrů od vln Rudého moře, vedle kmene pokrouceného stromu, na jemný pouštní písek. Ležíme na nafoukaných karimatkách se spacáky ve žďárákoch. Já si na sebe prozřetelně natahuju jégrovky. Zvuk větru je silnější než zvuk mořských vlnek. Přes umělý záliv vidíme nasvětlené budovy hotelu a nějakého obchodního centra. A na nebi je Velký vůz a Kasiopea úplně jinak orientovaná než jak to z nám z domova. Teplota není zdaleka „vlahá“, ale ve spacáku je dobře.   

 

12.2.2023 – neděle – NEBUDEME POUKOUŠENI V POUŠTI 40 DNŮ JAKO JEŽÍŠ

„Ráno je modrá tůň a břehy jsou bílý, z trávy už slunce dávno zahnalo chlad. Jen se tu se mnou sluň a nekaž tu chvíli, ….“ mi zní v hlavě hit Waldy Matušky když se zvolna soukám ze spacáku. Ale vracím se do reality jakmile si sundávám moirové jégrovky a rychle na sebe oblékám kalhoty. Po ránu to je díky větru docela chladno.

Že bych se šel okoupat do písčité laguny by byl v tuto chvíli spíše akt šílenství a nesmyslný pokus o důkaz otužování, který je podobný jako když u Pegeho lezeme do kádě s vodou kde plavou kousky rozbitého ledu ještě před vstupem do jeho indiánské potní chýše.

Paf skládá svůj čínský dřívkáč a my sbíráme větvičky z uschlých keříků, odlupujme kousky kůry z okolních palem abychom měli čím topit. Není toho potřeba mnoho, protože dřívkáče si vystačí s málem. Paf vaří na snídani ovesnou kaši – je skladná a skrývá koňskou dávku energie, jak nás s tímto poutníkovým tajemstvím v dobách dospívání seznámil prostřednictvím svých Karpatských her Náčelník (Miloslav Nevrlý). A tady se projevují drobné nuance v přístupu k vaření kaše – já preferuji (a znám kaši jako) hustou hmotu ve které zapíchnutá lžíce vydrží stát, Paf je zvyklý spíše na něco, co bych nazval ovesnou polévkou.

Estetický dojem našeho prvního jídla v Izraeli se snažím napravit tím, že dávám kolovat butylku s nejlepší slivkou, kterou jsem v práci našel (poslední kousek s polepem VIP) – efekt je zřejmý – jeden lok je prevencí proti střevním potížím a zlepšuje náladu natolik, že ta „kaše“ se vlastně jíst dala. Koneckonců jedna z nejčastěji citovaných Náčelníkových replik je, že „jídlo je zlozvyk“

Chvíli věnuju rannímu průzkumu pláže a parku kde jsme spali. Palmy přece jen nejsou stromy, které míjím často. Překvapuje mne, kolik se pod nimi válí fíků. Kdyby tak rostly na Valašsku, nikde by se nepovalovaly, ale v každé druhé chalupě by je zužitkovali na fíkovnicu.

Balíme a po písčitém břehu umělé laguny kráčíme mezi moderní hotely, mnohopatrové rezidenční byty, obchody, restaurace,  abychom se dostali nejkratší cestou na autobusové nádraží v Eilatu.

Před nádražím se rozdělujeme a každý jde zjistit či zajistit něco jiného. Já vyrážím najít nějakou větší samoobsluhu, kde předpokládáme příznivější pořizovací ceny – mám pořídit alespoň jednu láhev pitné vody. Moje mise je splněna během 15 minut – dvoulitrovou flašku vody za 5 šekelů (v přepočtu cca 34 Kč). V tomto případě musím poopravit svůj včerejší poznatek, že voda je v Izraeli stejně drahá jako víno : -)

Na autobusovém nádraží využíváme především dvě zdejší odlišnosti od obdobných nádraží v Česku – z pitítka vedle vstupu na wc naplňujeme své čtyřlitrové camelbagy, protože tahle voda se nemusí převařovat a je pro nás zdarma. A taky využíváme wi-fi, která je v Izraeli volně přístupná na každém autobusáku i v každém autobuse + usb zdířky pro nabíjení mobilů. Využívám také připojení k internetu a posílám Irči přes Messenger asi čtyřicítku prvních povedených fotek. Mobilní volání a data tu mají dost drahá (do ČR volám za 35 Kč/min, MMS je za 16,6 Kč, …) a tak ta možnost wi-fi využít přijde vhod.

Za denního světla vypadá autobusák výrazně pěkněji než večer – věci, které se mi včera zdály oprýskané a špinavé teď nevnímám. Možná to bude i tím, že už před naším příchodem tu začal kmitat černoch s úklidovým vozíkem a i přes neustále procházející lidi dokončuje stírání podlahy. 

Izrael je na počet obyvatel cca srovnatelný s naší republikou (v roce 2021 bylo uváděno 9,364 milionů), ale co se týká rozlohy je 3,5x  menší než Česko. Zalidněnost na km2 je tedy v Izraeli cca 2,5x hustší než u nás. A to ještě víc než polovinu Izraele tvoří poušť! Bezpečnostní situace v Izraeli je jiná než u nás – opakující se ostřelování ze strany palestinských radikálních skupin z Pásma Gazy není radno podceňovat, ale my jsme od Gazy přes 220 km, takže pravděpodobnost že tu dopadne nějaká raketa je hodně malá. 

Pojedeme autobusem k Red Canyonu a než se bus objeví na nádraží, využívám času k pozorování běžného cvrkotu. Dnes je neděle, a ta je zde normálním pracovním dnem. Pracovní týden v Izraeli začíná nedělí a končí v pátek kolem poledne. Státní úřady jsou zavřeny i v pátek, kdy obecně platí režim jako v ČR v sobotu. Nelze si nevšimnout, že většinu lidí na autobusáku tvoří mladí vojáci a vojákyně, kteří tu čekají na svůj autobus s batohem či velkou cestovní taškou. Vojenská služba je v Izraeli povinná i pro ženy a musí být vykonána ještě před nástupem na vysokou školu. Muži tu slouží tři roky, zatímco ženy dvacet dva měsíců. Protože jsem zažil povinnou dvouletou vojenskou službu za komančů v letech 1986-88, dokážu si trochu představit co to tady obnáší. My nosili své samopaly vzor 58 se sklopkou jen do stráží a na vojenském cvičení, ale taky mají své zbraně M16, M4, Galil či Tavor přes rameno i některé vojačky, které cestují na svoji základnu zřejmě z domova. A někteří mají ve svých automatech zacvaknuté i zásobníky, což si nedokážu představit, že by nás tehdy komančové pustili mimo kasárna či domů s ostře nabitou zbraní. Ale musím uznat, že všechny vojandy tu jsou fakt krasavice. Je to pro mne nezvyklé, protože i za nás byly v československých kasárnách vojačky z povolání (ty na rozdíl ode mne šly do armády zcela dobrovolně), ale jejich fotogeničnost je předurčovala k malým černobílým fotografiím zasunutým někde dovnitř nudného almanachu. Tyhle izraelské krasavice by mohly mít celostránkové barevné foto na titulce nějakého lifestylového časopisu. Překvapuje mne kolik vojáků i vojaček má na rukávu insignii s padákem. Byl jsem Pafem upozorněn, že bych některé věci raději neměl fotit a tak neprovokuji a se skřípěním zubů přicházím o fakt hodně dobré obrázky : -( Ale při focení Pada jsem neodolal a zmáčkl nenápadně spoušť mobilu když jsem jej schovával do kapsy. Třeba ta fotka bude použitelná.

Červený kaňon (hebrejsky הקניון האדום, hákenjón há’ádóm) je krátký úsek Wadi Shani, který začíná v Sinajské poušti (Egypt), překračuje hranici a pokračuje přes pohoří Eilat. V určitém okamžiku si vádí razí cestu hluboko do červeného pískovce a vytváří úzký a působivý kaňon. Začátek Red Canyonu je vzdušnou čarou 15 km od Eilatu, kousek od zadrátovaných hranic Egyptem. Když autobus pokračuje dál, je jasné, kterým směrem se vydat – a ostnatý drát to nebude.

Pořizujeme společnou fotografii, nahazujeme bágly na záda a mírně svižným tempem scházíme vyprahlou, kamenitou krajinou z nadmořské výšky 750 m o asi 50 výškových metrů níž, kde se krajina mění a začínají celistvá skaliska.

Barevné odstíny zdejšího pískovce se postupně mění z červené na fialovou, oranžovou, žlutou, šedou či bílou – pro vnímavé oko to je silný estetický zážitek. Po pár set metrech scházíme za pomocí úchytů do úzkého kaňonu, který se zařezává do okolní krajiny. Jestliže mne vždy fascinoval starý trampský kemp Ankona na Půlčinských skalách, tak tohle to je několikanásobně úžasnější. Bizarní útvary způsobené erozí nemohou nechat nikoho bez povšimnutí. Tady stačí jen nahodile zamířit, zmáčknout spoušť fotoaparátu a skvělá fotka je zaručená. I slepý by tu udělal obrázky, hodné k otištění v National Geographic.

Na začátku kaňonu jsme míjeli asi čtyři turisty, ale už v půli kráčíme dál sami a ta opuštěnost krásu kolem ještě umocňuje. Tohle místo prý patří mezi nejkrásnější a nejnavštěvovanější v Negevské poušti. Dost lidí zde přijíždí nebo je cestovními kancelářemi dováženo i kvůli tomu, že vstup do Red Canyonu není zpoplatněný. My tu ale šlapeme mimo sezonu a tak ten úžasný geologický zázrak máme jen sami pro sebe.

Proč jsou zdejší hory tak barevné? Legenda říká, že před mnoha lety všechny hory světa postrádaly barvy a odstíny. Hory se proto obrátily k Bohu a ptaly se: „Proč nemáme barvy jako ptáci, motýli a květiny? Dal jsi jim všem mnoho různých a krásných barev a jen my, hory, jsme tak šedé a ošklivé…“ Bůh hory vyslyšel a rozhodl se že to změní. Poslal své anděly a ti rychle hory barvili – polární hory bílou barvou, hory v poušti hnědožlutě, sopky do černa, … Andělé tehdy prošli celý svět a malovali jej barvami. Když dorazili do hor kolem Eilatu, v jejich kbelících zůstalo už jen velmi málo barvy. A tak se andělé rozhodli spotřebovat zbytky svých barev tady a malovali skály všemi barvami: trochu černé, trochu červené, trochu bílé a trochu žluté …

 

Jestliže se mi na začátku zdálo, že je tahle oblast prostá zvěře, musím už po hodině potulky svůj dojem opravit. Nejsilněji na mne působí dvojí setkání s kozorohy, kteří nás nechávají se přiblížit docela blízko.

Před pár lety jsem se s kozorohy potkal v Alpách, ale ti tam měli bohaté pastviny trávy. Nechápu z čeho v téhle kamenité a písčité oblasti mohou žít. Občas tu sice narazíme na malý keřík či polosuchý strom, ale do normální zeleně to tu má hodně daleko.

Jakmile narazíme na náznak nějaké zeleně, notuju si známou zdejší píseň „Když sa vádí zeleňá, valach dobrů slivku má….“

Paf nám povídá o pěti pilířích islámu a vysvětluje co je šaháda (vyznání víry), po jehož trojnásobném vyslovení se člověk stává muslimem. Doslova to zní takto: „Není boha kromě Alláha a Muhammad je jeho Prorok.“, arabsky „La-illáhu ilalláh, wa Muhammadún rasúluláh“. Pad to glosuje slovy: „Zavolej 3x „Není vola nad Dazula“ a on ti pak také přiběhne na pomoc“.

Mimo focení na mobil také točím, abychom měli ze své potulky také nějaký film. Že video mohutně ukrajuje energii z baterie mobilu samozřejmě vím, ale že bude můj přístroj bez energie už po třetí hodině odpoledne, ač byl v 6:00 na 100%, to mne trošku překvapuje. A tak jej průběžně za pochodu dobíjím z 30 000 mAh powerbanky, kterou mám ve vnější kapse své bundy.

Na svém konci kaňon přechází do širokého vádí, což je v podstatě vyschlé koryto řeky, údolí vzniklé erozí občasného vodního toku v oblastech pouští a polopouští. Tohle území zůstává po většinu doby suché a voda jím protéká nárazově jen po deštích či ve vlhčím období roku. Kraje vádí jsou zpravidla ohraničené strmými stěnami a dno je pokryté sutí nebo pískem.

V 16:15, tedy ještě před setměním, přicházíme k „soutoku“ dvou vádí nazvanému Raham-Etek. Toto místo je označeno jako „tábořiště“. Je to cca 14 km od místa, kde jsme ráno vystoupili z autobusu.

Spolu s Padem jsme si ještě cestou nalehko odskočili k vyschlému vodopádu, což představuje další 2 km navíc. Celkově jsme toho dnes moc nenachodili, ale nohy mne bolí jako po Špacíru (před hodně lety se mi podařilo ujít 100 km po hřebenech valašských kopců za 19 hodin 20 minut).

Shazujeme bágly ke skalní stěně a jdeme shánět dřevo na oheň. Tady to je mnohem náročnější disciplína jako u nás doma. Nejbližší osamělý strom je 300 m daleko a když k němu přicházím, vidím, že všechny suché větve má ulámané a na zemi není skoro nic. Aby ne, jestliže je to nejbližší strom od místa vyhrazeného jako tábořiště.

Na úpatí skalní stěny si roztahujeme spacáky a oheň rozděláváme v bezpečné vzdálenosti, aby nám jiskry nepropálily karimatky nebo bivakovací pytle.

Když ohník hoří, vidíme na obzoru nějaké postavičky, které se pomalu ale jistě blíží k nám. A jejich nějak hodně. Z postaviček se klube skupina izraelských maturantů na jakémsi vícedenním výšlapu v rámci předvojenské přípravy. Než nastoupí na vysokou, musí absolvovat povinnou službu v armádě – ale to už jsem psal. Slečny a mladíci přišli nalehko a usazují se 50-100 metru od nás, za mírným ohybem skály.

Po pár desítkách minut přijíždí z pouště auto naložené bágly, stany a karimatkami. Přiváží také skládací stoly, nádobí na vaření a do té doby posedávající mládež se rozkmitává k činorodým aktivitám. Už chápu proč jsou nedaleko místa, kde jsme se uložili my, dvě klasické toi-toiky. A taky tu je asi půlmetrový sloupek z litého betonu s tlačítkem a malým ramínkem, ze kterého po dobu zamáčknutí tlačítka teče pitná voda. Cedulka s piktogramy oznamuje, že voda je pouze na pití a vaření, ale nesmí se používat na umývání a mytí. Přiznám se, že mne to hodně překvapuje, takový komfort v pouštní pustině. Ale jsem v Izraeli, který se už od druhého dne po svém založení v roce 1948 snaží přežít a to jej mimo jiné nutí přicházet s netradičními nápady a řešeními. Názorně vidím, že se mu to daří. Myslím si, že tenhle národ je spíše neporazitelný.

Zatímco se Pad a Paf jdou na pozvání izraelců družit k jejich ohni, já zalézám do spacáku a pozoruju hvězdy. Z dálky ke mně dolétávají útržky rozhovorů v hebrejštině i angličtině, ale já se nechytám ani v jednom z těchto jazyků.

 

13.2.2023 – pondělí – PLAZÍME SE V NEGEVSKÉ POUŠTI ŠTOLAMI VYKOPANÝMI 4500 PŘ.N.L.

Dřív než my jsou vzhůru předvojenští mládežníci. Balí své stany, když my vylézáme ze spacáků. Pak dávají své bágly na auto a nalehko vyráží směrem k Red Canyonu. Když už jsou předvojáci skoro z dohledu přijíždí terénní auto a vekou nádrží vody a přečerpává ji do podzemní nádrže kousek od betonového sloupku s pitnou vodou. Včerejší záhada odkud ta voda teče a jak se čistí, je tímto vyřešena : -)

Pár metrů od místa, kde jsme spali objevujeme strom s plody frňákovníku. Večer si jich nikdo z nás nevšimnul, ale teď ty krásné zelené frňáky nelze přehlédnout. Ten strom se přísně vzato asi nejmenuje frňákovník, zřejmě to bude nějaký planý druh fíkovníku.

Na snídani dělám horké nutriční kakajíčko z MRE a Paf vaří těstoviny se sýrem – využíváme toho, že tu máme k dispozici pitnou vodu : -)

8:20 vyrážíme směrem k Timna Lake, které je odsud 8-9 km, což znamená cca 2 hodiny pochodu. Kráčíme navlečeni, protože ranní chlad podpořený pouštním větrem pořád trvá. Jen místo čepice mám svoji zelenou hučku, které chrání před sluncem. Rty už mám po včerejšku trošku popraskané a oschlé, ale to je tím, že nepoužívám žádné ochranné masti či jelení loje. Paf si i dnes oblékl svůj skotský kilt, ale kosa mu v něm evidentně není.

Krajina tu je zbarvena do žluta, jednolitost narušují občasné trsy pouštních keříků či trav, osamocené stromy a stín který vrhá skalnatá stěna kraje vádí. Lomy a erozí vybroušené kamenné masivy odhalují různobarevné geologické vrstvy skrze které prorůstají silné žíly a žilky jiné geologické hmoty vypadající jako kořeny stromu. Až při detailním zkoumání z blízka si potvrzuju, že je to pořád kámen a ne dřevo.

Kráčíme po jakési přírodní cestě vyježděné terénními vozy. Občas si to zkracujeme volným kamenitým a písčitým terénem. Vyprahlost krajiny umocňuje stín pod nemnohými osamělými stromy, které mají kupodivu zelenou korunu. To je známka, že kdesi dole vádí jakási vláha je. Tohle je Negevská poušť a hebrejsky znamená jméno této pouště údajně „vyprahlý“. Zabírá 69% území státu Izrael a žije tu údajně půl milionu židů a beduínů.

Stejně jako včera se většinou držím jako poslední a Paf s Padem kráčí i půl kiláku přede mnou. To je daň za časté točení a fotografování. Taky se projevuje moje levá haksna, kterou jsem úplně nedoléčil po mém pádu z padáku, a při jejím delším namáhání nedokážu i po těch letech nekulhat.

Při společném odpočinku ve stínu stromu na hranici rezervace Timna, v tříkilometrovém dohledu na letiště Ramon, obdivujeme jeho červené podlouhlé květy nezvyklého tvaru se šroubovitými okvětními lístky a asi čtyři centimetry přesahujícím pestíkem. Něco takového vidím prvně.

Šlapeme mimo cestu. Povrch se tu mění z kamene a štěrku na písek a boty se do něj pár centimetrů boří – chůze se stává namáhavější. Ale jsme v poušti, takže to je v pořádku. Kousek od naší trasy míjíme kus vybělené zvířecí lebky, tipuji na kozu. Spolu s osamělým pahýlem uschlého stromu to vypadá jako scéna z amerického westernu. Klidně bych mohl zde pořízené fotky vydávat za momentky z pouště v Utahu a jen málokdo by mi nevěřil.

Slunko se blíží ke svému vrcholu a my jsme už dávno sundali dvě vrstvy oblečení – kráčíme jen v tričkách, s klobouky a hučkami hluboko do čela. V 10:50 přicházíme k oáze s vodní plochou označenou jako Timna Pond. Kolem rostou palmy, od Elifazu zde vede asfaltová cesta, je tu velké parkoviště, restaurace, nějaké chatky, wc a hlavně – stín! Tohle odpočinkové místo využívají i cyklisti, výletníci a další pěší poutníci. My si tu kupujeme mangovou zmrzlinu (dobré, ale přemrzlá), doplňujeme do camelbagu pitnou vodu, využíváme wc a hlavně si sundáváme boty + obědváme tortilu s tuňákem. Pak lenošíme, dobíjíme mobily, posíláme domů fotky.

Na další cestu se vydáváme až kolem 14:00. Jdeme k Hathor’s Temple (מקדש חתחור) – Svatyni egyptské bohyně Hathor. Jsme tam ani ne za půl hodinu chůze. Vykopávka základů egyptského chrámu zasvěceného Hathoře; egyptské bohyni hornictví; byl postaven za vlády faraona Setiho I. na konci 14. století př. n. l.; pro egyptské horníky. Tehdy zřejmě nebylo možno těžit měď bez náležitého posvěcení bohyně Hathor, proto ji tu postavili svatyni. Při zemětřesení za vlády faraona Ramsese II. byl poškozen a po opuštění místa Egypťany nevelký chrám využívali ve 12. století př. n. l. Midianité, kteří se snažili odstranit známky po svých předchůdcích. Jedním z nejpozoruhodnějších nálezů v chrámu Hathor je prý měděný had se zlatou hlavou, zřejmě také spojený s uctíváním Midianitů.

Od archeologické vykopávky lezeme po kovovém žebříku nahoru ke královské egyptské skalní rytině z 12. století př. n. l., ve které Rameses III podává cosi bohyni Hathor. Ve spodní části rytiny je hieroglyfický nápis se jménem a tituly vůdce egyptské výpravy, který po sobě zanechal rytinu: „Královský komorník ospravedlněný Ramessem“. Prolézáme skalním okem a druhou stranou skály sestupujeme dolů k Šalamounovým pilířům.

Pilíře byly vytvořeny deštěm, který pronikl do puklin v pískovci a postupně je rozšiřoval, aby nakonec zanechal sloupy oddělené. Tenhle pískovec prý vznikl před více než 500 miliony lety. Tato skalní formace získala své jméno díky mylné ranné teorii, že starověké doly byly součástí aktivit krále Šalamouna (vládl přibližně v letech 970–931 př. n. l.). Tenhle majestátný skalnatý útvar je fakt impozantní. Dole před ním je socha sedící bohyně Hathor a při focení s ní se Paf nebrání tomu, aby ji nesáhnul na pravé prso.

Vracíme se pro bágly schované ve štěrbině skalní stěny u svatyně bohyně Hathor a pokračujeme cca 2 km volným terénem k dalším archeo památkám. Kousek od fotogenického skalního hřibu je nízkým plotem ohrazená vykopávka nejstarší tavicí pece na měď. Není divu, protože těžba mědi je v této oblasti doložena už v 5. tisíciletí př. n. l.

V nedalekém otevřeném, ale zastíněném mohutném betonovém památníku je i model pece s funkčními šlapacími měchy, které do žároviště vháněly vzduch. Není možno je nevyzkoušet : -) Měď byla v době praktického používání takových tavicích pecí nejdůležitějším kovem doby bronzové (bronz je slitina mědi a cínu) a měla vysokou tržní hodnotu.

Vydáváme se po slepé asfaltové cestě k jakémusi archeoparku se starověkými doly na měď, který je odsud další dva kilometry. Protože se tudy budeme za pár hodin vracet zpátky, ukrýváme svoje bágly do výklenku okraje vádí, a pokračujeme dál nalehko.

Rozlehlý komplex skal máme sami pro sebe. Nejdříve procházíme obrovským skalním okem, pak prolézáme jeskyně a důlní štoly.

Díky suchému klimatu patří Timna mezi nejlépe zachované starověké doly na světě. A my máme to privilegium se dotýkat stěn štol a schůdků, které zůstaly v Timně z doby cca 4500 let před Kristem. Nepodaří se každý den šahat na místa, kde místní lidé hloubili štoly jen velmi jednoduchými kamennými nástroji.

Nalezené archeologické důkazy spojují tyto doly s Novou říší starověkého Egypta, která existovala od 16. do počátku 11. století před naším letopočtem. Měď z těchto šachet obohacovala řadu faraonů nesoucích jméno Ramses, kteří tento kov používali na škálu výrobků – od zbraní po šperky. Archeologové podpořili věrohodnost teorie, že Timna byla zdrojem mědi pro chrám biblického krále Šalamouna v Jeruzalémě.

Donedávna odborníci předpokládali, že vyčerpávající manuální práci v těchto dolech vykonávali otroci. Ale archeologické nálezy za posledních několik let, včetně vysoce kvalitních barvených látek uchovaných suchým klimatem, naznačují, že kovodělníci byli spíše zaměstnáni než zotročeni. Zbytky ovčích a kozích kostí, stejně jako pecky z datlí a oliv také naznačují, že dělníci zde jedli bohatou stravu, která se v poušti obvykle nenachází.

V průběhu několika staletí byly pod zemí dnešního národního parku Timna vyhloubeny údajně tisíce dolů a tunelů, přičemž my se proplazili jen nepatrným vzorkem těch dochovaných a přístupných.

Když si na vás šáhne historie na vnitřním okraji Sinajského poloostrova takovýmto způsobem, musíte to pocítit.

Myslím, že všichni tři tohle místo považujeme za vrchol dnešní potulky pouští. Zpátky se vydáváme za šera, ale naše bágly nalézáme bez problémů. Protože kráčíme po asfaltové silnici, nepotřebujeme ani rozsvěcovat čelovky. Cesta je to dlouhá. Jen k návštěvnickému centru se vstupem do Timna parku to je cca 7 km.

Tím, že se my dostali do parku pěšky volným terénem, byli jsme ušetřeni vstupného, který se platí tady před spuštěnou závorou. Odpočíváme a šlapeme tmou další tři kilometry na zastávku u hlavní cesty, která spojuje Eilat s Jeruzalémem. Náš záměr je jasný – počkáme na autobus směr Jeruzalém a svezeme se k Mrtvému moři, což je asi 160 km. Tam přespíme, ráno se projdeme po přírodních zajímavostech, vykoupeme a na večer pojedeme zpátky do Eilatu. Mé pajdání je obohaceno o puchýře na pravé noze. Levá noha je trochu přetažená a tak Joffrey de Peyrac má proti mně chůzi manekýna.

Poznatek z dnešního dne je, že kilometr na poušti je výrazně delší než kilometr u nás na Valašsku. A taky mé odhady vzdálenosti v těchto krajích raději násobím dvěma, aby odpovídaly reálu. Už začíná noční chlad a já cítím svoji ošlehanou a sluncem spálenou tvář. Vyjma dávné potulky po Pamiru, kde jsem si nechal namíchat zinkovou mast, s sebou skoro vůbec nevozím žádný opalovací krém s vysokým RH faktorem. Koneckonců ani ta zinková mast po delším pobytu v šestitisících nedokázala zabránit pozdějšímu sloupání kůže z mého obličeje.

 

Čekáme na zastávce hodinu a autobus nejede. Jízdní řád je jen v hebrejštině a tak nedokážeme vyluštit, zda dnes náš autobus vůbec jede. Vaříme si za zastávkou a řadou palem na dřívkáči večeři, a dál čekáme.

Odhaduju, že kolem desáté večer se vydáváme podél silnice k Eilátu, který je před námi skoro 40 km. Zkoušíme s Padem stopovat a i když tu je relativně hustý provoz, nikdo nám nestaví. Teprve až na naši stranu cesty přechází Paf, a mávne, asi páté auto mu zastaví. S řidičem cca pětatřicátníkem v civilních šatech se rychle domlouvá, že nás sveze do Eilatu. Otevírá nám kufr, kde má položenou tuším M16, my do něj ukládáme své bágly a sedáme do auta. Až po vysednutí nás Paf upozorňuje, že řidič měl u pasu i pistoli Glock. Asi je od nějaké komerční ochranky nebo tajná služby, ale má dobré srdce, když nás vzal.

Ukládáme se na břehu moře na stejném místě jako jsme spali naši první noc v Izraeli.

 

14.2.2023 úterý – KDYŽ SA VÁDÍ ZELEŇÁ, VALACH DOBRŮ SLIVKU MÁ

Když vylézám ze spacáku, napadá mne, že za toho větru, který tu téměř furt funí, bych na paraglide určitě nestartoval. Jako svůj maximální limit bych to viděl na kite, který by na relativně klidné hladině laguny Rudého moře mohl být odpovídající volbou. Konec konců – nechat se potahat po vodní hladině je výrazně příjemnější než se nechat vláčet po břehu a ještě pak sundávat vrchlík z nějaké zdejší palmy. Ta by asi tak lehce porazit nešla.

Stejně jako předchozí rána na sebe navlékám všechny vrstvy oblečení a nasazuju čepici. Pad mi lepí na patu pravé nohy, kde mám zatím ještě pořád neprasklý puchýř, specielní náplast, zatím co sedím na spacáku. Dáváme si preventivního loka slivovice a zároveň tím desinfikujeme ústní dutinu. I když je to jen jeden lok denně, začínám mít obavy, zda ty 0,3 l bude pro nás tři stačit až do soboty, kdy máme odlétat. Jedno deci na 8 dnů pro jednoho zřejmě není moc.

Snídáme opět ovesnou kaši, tentokrát čokoládovou, ale zase s konzistencí polévky. Za slunečného, byť větrného rána, pár metrů od břehu moře, s kulisou tvořenou na jedné straně palmami a na druhé výstavnými stavbami, to je docela příjemné. Umývám v moři Pafův ešus, oplachuju jej trochou pitné vody a nechávám oschnout na slunci a větru.

Mezitím se dobalujeme a připravujeme na pěší pochod k hraničnímu přechodu do Jordánska, který je odsud asi 3,5 km.

Vyrážíme dobře naladěni po zaprášené silnici mezi vodním kanálem a odsolovacími lagunami na sever. Ta cesta po které šlapeme ještě není na mapě vyznačená, asi to bude tím, že ta za vodním kanálem, po které jsme měli jít, je uzavřená, protože se nějak přestavuje. Souběžně s trasou našeho pochodu máme 500 m po pravé ruce oplocenou hranici s Jordánskem. Za ní se potřebujeme dostat, ale mimo oficiální přechod to je možné asi tak, jako bychom se pokoušeli dostat přes dráty z Československa do Rakouska v roce 1980.

Když míjíme místo, kde do klidného vodního kanálu vtéká ze severu jakýsi potok s kamenitým dnem pokrytým zelenými řasami, využíváme jeho nejužšího, cca 3 m, místa k přechodu na druhou stranu. Tak se máme šanci dostat na cestu po které jsme měli jít původně a zbytečně si nezajdeme. Překonání potoka nám usnadňuje dřevěný trám, který ve vodě je. Nedosahuje sice od kraje ke kraji, ale zřejmě se pomocí něj už někdo o přechod pokoušel. Trám je sice zčásti porostlý zelenými řasami, tudíž kluzký, ale stabilitu při chůzi po něm nám pomohou udržet skládací hůlky, které nese Pad. Přechod zkouší jako první Paf a daří se mu to bez problémů. Padovi také a ani já do vody nepadám. Brnkačka.

Písčitým terénem jdeme nejkratším směre k uválcované prašné cestě a pokračujeme dál na sever. Mezi námi a ostnatým drátem na hranici je opečovávaná plantáž vysokých palem. Izraelci umí využít každý metr půdy, na které se ujme nějaká rostlina či strom. Ke každé palmě je natažená zavlažovací hadice – jen díky tomu se jim z pouště daří dělat nové zelené oázy.

Oplocenou palmovou plantáž střídají sady fíkovníků, lány kukuřice či keře granátových jabloní. Všude dotažené hadice. Desítky, možná stovky kilometrů. Výroba hadic musí být v Izraeli dobrý byznys : -)

Hraniční přechod z Izraele do Jordánska je na mapách označený jako přechod „Wadi Araba / Itzhak Rabin“. Po vpuštění do první zóny přechodu na Izraelské straně využíváme čistých Wc a pitítek s garantovanou pitnou vodou k doplnění camelbagů. Jen nesmíme nechat naše bágly opuštěné na lavičce, aby si bdělá ostraha nemyslela, že je v nich bomba. Tady opuštěná zavazadla nezůstávají bez povšimnutí. Uvědomuju si v jak šťastné zemi žiju, že je pro mne zdejší samozřejmost nezvyklostí, které obtížně přivykám. 

Na izraelské straně je procedura přechodu přes čáru v něčem stejná a v něčem jiná, než na území Jordánska. V Izraeli ukazujeme pas uniformovaným pracovníkům postupně asi na třech místech, automaticky jej vkládáme do přístroje na biometrickou kontrolu očí a obličeje (současně se pas skenuje a ukládá do jejich systému), platíme na kase 115 Šekelů (což je v přepočtu cca 782 Kč a  téměř polovina toho, co jsem si pro pobyt v Izraeli vyměnil), bágly a osobní věci projíždí skenovacím tunelem, odpovídáme (respektive mluví Paf za celou naši skupinku) na pár otázek a zvolna přecházíme na území Jordánska.

Tady je proces podobný, jen méně elektronicky zautomatizovaný, musíme ručně vypisovat jakýsi formulář, párkrát vystát dlouhou řadu, a mezi uniformovanými nejsou žádné ženy (na rozdíl od Izraele, kde jich je většina). A taky mám pocit, že tam kde na Izraelském území zvládá daný úkon jedna žena, v Jordánsku jsou na to potřeba dva chlapi.

Když při skenování v Pafovi báglu nachází jordánský voják uvnitř klasický nezavírací nůž v pouzdře, vyptává se (Paf i Pad jsou oblečení v bundě typu pouštní maskáč a mají podobně laděné klobouky, já jsem zase v khaki jachtařské bundě) a přivolává k sobě postupně další tři ozbrojené kolegy. Bágl je nutno celý vyskládat. Paf vysvětluje, že nejsme vojáci, ale jen outdoor oblečení. Ptají se nás na povolání a Paf má připravenou verzi, že je učitel zeměpisu (novináře tu moc rádi nemají), Pad může přiznat že je lékař a mně zbývá odpovědět čeho že jsem učitel já. Jedno z asi deseti anglických slov, které znám je accountant a při jeho vyslovení doprovázím svoji odpověď gesty znázorňujcími ťukání do počítačové klávesnice. Angličtiny znalejší jordánský voják se ptá, zda učím hru na piano … Kdyby se mnou nebyl Pad a Paf, možná se tam domlouvám ještě dnes.

Po zdlouhavém procesu přechodu z jedné strany ostnatého drátu na druhou, konečně vycházíme z budov na velkou vyasfaltovanou plochu, kde stojí i několik zelených taxiků (v Jordánsku jsem viděl taxi v jednotném a snadno na dálku rozpoznatelném designu). Od hraničního přechodu k hlavní cestě je udržovaná vozovka lemovaná po obou stranách ostnatým drátem, který tvoří tříkilometrový koridor přes který se prý nesmí jít pěšky, neboť je to údajně nějaká vojenská zóna. Musíme si najmout taxi.

Paf, který v Jordánsku už několikrát byl, usmlouvává cenu za odvoz do centra Akaby ke směnárně, abychom si mohli nakoupit jordánské dináry a za taxi zaplatit, na finálních 15 JOD. To je v přepočtu něco přes 470 Kč za cca 10 km. Tady mají taxikáři mezi sebou dohody i minimální ceně, takže dál nesmlouváme a skládáme své bágly do kufru taxiku. Navíc se odsud nikdo jinak než taxíkem nedostane, takže mají monopol.

V centru starého města Akaby jsme zanedlouho a taxikář nás veze najisto na místo, kde je směnáren několik. Jen tu není plac na zaparkování. Pad s Pafem vyskočí a jsou do směnárny, já zůstávám v taxiku jako záruka, že nezmizneme bez placení. Sotva se za chlapama zabouchnou dveře auta, taxikář se i se mnou rozjíždí a než ni dochází, že mne nechce unést, ale obkrouží centrum a vrátí se ke směnárně, kde se mezitím snad uvolní místo k zaparkování, mám trošku nahnáno.

Než se Pad s Pafem vrátí s penězi a za taxi zaplatí, mlčky pozoruju ten cvrkot kolem. Je to jiné než v Izraeli. Lidí tu je násobně víc, chodníky přeplněné, z jedné strany cesty na druhou furt někdo přechází, odění  u je arabské a mimo turistek tu mají skoro všechny ženské burku, hidžáb nebo nikáb.

Vydáváme se na místní autobusák, abychom přejeli cca 75 km do Wadi Rum, kde chceme začít naši potulku pouští v Jordánsku. Na rohu autobusáku (narozdíl od Izraele tu není žádná čekárna či jiná budova) si kupujeme za 0,85 JOD místní specialitu falafel, což jsou jakési smažené kuličky bez masa, zelenina a koření v bagetě. Chutná to velmi dobře a cena je výrazně příznivější než u nás doma. Navíc ji prodejce připravuje před námi, přináší nám další židli a vybízí nás abychom to snědli u stolečku na chodníku.

Kupujeme si k tomu ještě plechovku koly a Paf si dává kávu – dohromady 4 JOD. Kávu nepiju, ale když mi Paf nabízí abych ochutnal pravou arabskou s kardamonem, dám se přesvědčit a musím uznat, že chutná fakt dobře.

Chytám první arabská slovíčka – šukram (děkuji), salam – alejku salam (pozdrav),…

Na zdejším autobusáku nevidím žádné jízdní řády, jen pár věřících, kteří se modlí na svém koberečku hned vedle autobusu.

Po chvíli dotazování místních Paf navrhuje, abychom na autobus nečekali, protože stejně není jisté, že skutečně pojede, a vzali si taxi. Cenu do Wadi Rum smlouvá na 10 JOD, což je hodně dobré (cca 75 km za 315 Kč pro všechny tři dohromady).

První armádní checkpoint projíždíme pár desítek km za Akabou – díky taxikáři bez komplikací. Na turisty nechávající se svézt taxíkem do Wadi Rum nebo Petry jsou tady zvyklí, protože v této oblasti Jordánska to jsou mimo kousku korálového moře dva dominantní taháky pro turisty, které přinášejí do místních pokladen dináry.

Když zmiňuji ten „kousek korálového moře“, stojí za zmínku informace, kterou nám v této souvislosti prozradil Paf. V roce 1965, kdy král Husajn I. uzavřel dvoustrannou dohodu o výměně pouště za pobřeží moře území se Saúdskou Arábií. Na základě této dohody získalo Jordánsko úzký pruh území s přístupem k Rudému moři (cca 12 km2 ?) a Saúdové cca stonásobně větší kus pouště (cca 1400 km2 ?). U takového vyjednávání bych snad ani nechtěl být.

Ve 13:00 místního času (v Jordánsku je proti Izraeli posunutý čas o hodinu, proti Česku o 2 hodiny) vystupujeme z taxiku před placeným vstupem do chráněného území oblasti Vádí Rum ( وادي رم‎ Wādī Ramm – známé též jako Měsíční údolí). Dál by taxi mohl jen po zaplacení poplatku. 

V návštěvnickém centru u vstupu do oblasti Paf kupuje za 4 JOD/osoba povolení a společně studujeme ceník služeb, které nám tu nabízí. Na dvě hodiny tu lze najmout auto s řidičem za 35 JD (cca 1100 Kč), který by nás povozil po poušti po několika zajímavostech. Nebo za 90 JD (cca 2800 Kč) ho lze pronajmout na celý den a nechat se dovézt zřejmě ke všem turisticky atraktivním místům. Nebo si lze najmout velblouda za 75 JD (cca 2200 Kč) a obdivovat poušť z jeho hřbetu.

Tato oblast se dostala do povědomí západní veřejnosti díky britskému důstojníkovi Thomasi Edwardu Lawrencovi (1888–1935), známému jako Lawrence z Arábie, a jeho knize Sedm pilířů moudrosti. Podle této knihy byl ve Vádí Rum pojmenován jeden z místních skalních útvarů (původně nazývaný Džebel al-Mazmar – v překladu Morová hora).

Vádí Rum přitahuje filmaře. Zřejmě prvním filmem, který Měsíčního údolí popularizoval byl film Lawrence z Arábie, natočený v roce 1962 (hrají v něm Peter O’Toole, Omar Sharif, Anthony Quinn, …). Také se tu točil sci-fi triller Rudá planeta, film Transformers: Pomsta poražených, sci-fi film Marťan nebo některé díly Star Wars (Rogue One: Star Wars Story, Star Wars: Vzestup Skywalkera).

K těm nepomíjivým zajímavostem patří i fakt, že na skalách ve Vádí Rum je údajně 25 000 petroglyfů – různých vyobrazení a rytin, doplněných zhruba 20 000 nápisy, které jsou ukázkami raného vývoje písma. Tyto skalní kresby a nápisy spolu s nálezy zdejších archeologických lokalit jsou důkazem o tom, že tento prostor byl osídlen po dobu 12 000 let!

Tady žijí příslušníci klanů Zalabíja a Zuwajda. Jednotlivé kmeny mají svoje teritoria, za která nesou odpovědnost, a mají finanční podíl ze zisku z turistických tras provozovaných na jejich území.

Kam se oko podívá, vidí kamenitou a písečnou poušť různě červené barvy. Tady prý prší pouze v zimním období, to znamená od října do března. Takže se možná máme na co těšit. A noční teploty se tu pohybují kolem nuly, ale před den bývá přes 20 stupňů a vítr.

Vykračujeme po svých směrem ke stejnojmenné vesnici Vádí Ram v níž přebývá několik set beduínů – někteří ve stanech, jiní v kamenných domech. Je tam i dívčí a chlapecká škola, policejní stanice, pár obchodů a restaurací.

Při pochodu po zpevněné cestě Paf stopuje, protože do vesnice to je 8 km. Neděláme si ale moc iluze, že nám někdo zastaví, protože místní beduíni žijí z turistů a za jízdu svými teréňáky si nechávají zaplatit. Ale Paf je evidentně dítko štěstěny a třetí auto mu zastavuje. Domlouvá se, že nás vezme do vesnice a Pad si jde sednout do kabiny, Paf a já lezeme s bágly na korbu, kde je položený solární panel, takže musíme být velmi opatrní.

Držíme se kovového rámu a v nepopsatelné euforii sledujeme ubíhající krajinu a prach za tereňákem. Svoji hučku po chvíli raději sundávám, aby mi ji vítr nesebral, protože k vůli ní by nám zřejmě nezastavili. Jedeme určitě víc než šedesátkou a Paf mi ukazuje skalní útvary o kterých nám povídal – Sedm pilířů moudrosti a Matka jednadvaceti.

Ve vesnici jdeme do místní „hospody“ a Paf objednává pro každého z nás jiné jídlo. Zatímco se snažíme dobít mobily a odeslat nějaké fotky domů, konzumujeme místní speciality. Porce to je fakt obrovská. Abychom každý ochutnali, posouváme talíře s rozjezeným jídlem proti směru hodinových ručiček a ověřujeme si, že všechno velmi dobře chutná.

Pár hodin před setměním vyrážíme do pouště na jih. Paf nás poučuje, že tady se chodí od vody k vodě a tak víme, že bychom měli zkusit dojít alespoň k prvnímu prameni na poušti, který by neměl být až tak daleko.

Podvečer v poušti má své osobité kouzlo, které jen stěží dokážu popsat. Jsou chvíle a místa, kde slova nemají ten správný význam. Myslím si, že těch pár kilometrů, co dnes pískem našlapeme, vydá za celou knihu.

Po dvou kilometrech zastavujeme u Nabatejských skalních nápisů, pár metrů od koryt s vodou pro kozy a velbloudy. Neustále tu čůrkem přitéká z hadice čerstvá voda z nedalekého pramene. Paf ji filtruje a doplňuje svůj camelbag.

Přijíždí tu terénní Toyota s místním beduínem, který má na korbě tři mladé ženy s malými dětmi. Po chvíli zjišťujeme, že to jsou Češky a dáváme se do hovoru. Na otázku ve kterém penzionu jsme ubytovaní odpovídáme popravdě, že jdeme pouští pěšky s spíme navolno tam, kam dojdeme. Reakce je ve smyslu, že takhle dokáží cestovat jenom Češi : -)

Cestou k Nabatejským skalním nápisům potkáváme v protisměru karavanu 10-15 velbloudů s místními beduíny. Když je jasné, že pojedou kolem nás, zaklekávám a s oporou fotím a točím jak se k nám blíží. Asi jsou na to od turistů zvyklí a taky mají zřejmě nacvičené různé srandičky – jakýsi mladistvý bedu vede svého klusajícího velblouda přímo na mne a evidentně čeká, že budu prchat, ale já stále klečím na jedné noze a z podhledu jej točím. Ale taky přemýšlím jaká je pravděpodobnost, že mne velbloud neoběhne, ale zašlápne. V poslední vteřině či dvou volím kompromis – zvedám se směrem od předpokládaného bodu střetu. Velbloud je zřejmě také kompromisně naladěný a i on nepatrně uhýbá na opačnou stranu.    

Procházíme krajem kempu s vyrovnanými beduínskými stany, který slouží turistům. Teď je mimo sezonu a tak tu nikoho nevidíme. Takových kempů je v téhle oblasti minimálně deset (alespoň zhruba tolik jsem jich zatím alespoň z dálky viděl) a jsou nedílnou součástí zdejšího byznysu – turisty sem dovezou autem nebo na velbloudu, mají zde k dispozici společnou sprchu, wc, uvaří jim nějakou beduínskou specialitu, nabídnou taneček na místní muziku, … postě všechno to, o co my vědomě a cíleně přicházíme. V sezoně ti turisti, jedno ze kterého kempu v téhle poušti, stejně s najatými průvodci skončí na stejných místech ve stejný čas. Jsem neskonale vděčný, že nám stačí jako průvodce Paf a naše vlastní zkušenosti. Ve třech se snadno domlouváme a svůj večer omluvený plán dokážeme během 5 minut totálně změnit a pokračovat normálně dál. Navíc mám pocit, že skrze vlastní chodila poznávám poušť výrazně intenzivněji než korby pouštního džípu.

Po10 km šlapání pouští to dnes ukončujeme na úpatí skal, asi 100 metrů nad kamennou ohradou kolem prastarého arabského hřbitova, pár desítek metrů pod jeskyní s Alláhovým pramenem.  

Už je tma když stavíme zástěnu proti silnému větru a případnému dešti. Paf rozdělává za skalkou oheň z kusu suché palmy, kterou cestou v poušti našel, a všichni se u něj ohříváme. Je už docela zima. Do spacáků zalézáme bez večeře, protože jsme se přežrali toho místního jídla.

Ještě než po dlouhém povídání usneme, slyšíme jak za hučení větru bubnují na celtu kapky deště. Jsme se spacáky zalezení v bivakovacích pytlích a tak by nám déšť, pokud se dostane pod celtu, která nás kryje, neměl příliš uškodit. Vnímám ještě, že déšť asi  přestává .

 

 

15.2.2023 středa – JEŽÍŠ SE NA POUŠTI 40 DNŮ POSTIL, NÁM STAČÍ VÝRAZNĚ MÉNĚ

Ráno je bezvětří a pocit z noci studený. Tahle noc byla asi zatím nejstudenější, kterou jsme zde v orientu spali. Žádná hrůza, chladem jsem se určitě nebudil, ale v některých místech spacáku bylo studeněji než v jiných. Naštěstí mám ještě rezervu – můžu si na noc obléct i kalhoty jako v zimním záhrabu a zima mi pak určitě nebude.

Slunko se vyhupuje nad červené stěny skalisek a mně to nedá, abych nevylezl na blízkou skalku, zasněně se rozhlédl do otevřené části pouště a s radostí zahalekal: „Ej už je ráno, už je deň …“ Ozvěna se zmateně odráží od okolních rudých skal a já mám pocit, že můj „zpěv“ tady skvěle zapadá, stejně jako hodně vzdálený odraz muezzinova ranního volání. Vlastně si myslím, že ta lidovka je pro tuto chvíli, tohle místo a naše malé společenství příhodnější : -)

Snídani dnes vařím já – konečně normální ovesná kaše (od Pada) s jablky a rozinkama (od Pafa) ve které lžíce stojí a neplave. Rozdíl mezi kaší a ovesnou polévkou je při požívání evidentní : -)

Jsem už sbalená a ostatní se ještě s něčím čuchtají, tak se jdu podívat do nedaleké jeskyně s Alláhovým pramenem. Musím skalnatým terénem vystoupat asi 20 výškových metrů, kde ve skále mezi dvěma palmami zeje tmavý otvor.

Sestupuju opatrně o 2 metry dovnitř a po okraji několikametrového mělkého podlouhlého „jezírka“ procházím na konec. Zhruba polovinu dna jeskyně na ploše cca 5×1 metr zabírá voda. Otvorem sem pere ranní slunce a tak není potřeba, abych si svítil čelovkou nebo mobilem. I fotit tu můžu bez blesku. Vlhké stěny mají i tady červenou barvu, jen v části proti vstupu, přesně v místech kde slunko svítí napřímo, je stěna porostlá zeleným mechem a řasou.   

Vody mám ve svém camelbagu ještě dost, takže není potřeba přes filtr doplňovat zásobu. Jen se tu chvíli ochlazuji, rozjímám, poslouchám padající kapky a kochám se neopakovatelnou atmosférou. Tady chodili pro vodu místní beduíni zřejmě už před 12 000 lety! Nabírám vodu alespoň do dlaně a chutnám, ač neprošla Pafovým filtrem. Já filtroval při snídani slivoviců : -)

Paf vyráží do pláně ve svém kiltu a klobouku, Pad a já jsme ale změkčilejší a tak máme dlouhé kalhoty a na hlavách čepice. Vypadá to trochu komicky, protože na žádné fotce ani videu nepůjde poznat, že při každém poryvu větru se dost citelně ochladí. Ale za pár hodin bude i ve větru o 15 stupňů tepleji a my pár vrstev oblečení sundáme.

Starý pouštní hřbitov je jen nevysoká kamenná ohrada nepravidelného tvaru, která nemá žádný vstup – asi proto, že už se tu prý sto let nepohřbívá. Je snad z dob, kdy tudy táhl Lawrence z Arábie. Jednotlivé hroby jsou označeny zbytky kamenného oválu s velkými kameny v místech hlavy a nohou. Větří kámen je prý u hlavy. Žádný nápis, žádná rytina. Všechny hroby jsou orientovány tak, aby nebožtík směřoval tváří k Mekce. V Islámu se pohřbívá bez rakve, což je zejména tady v poušti i velmi praktické.

Na první pohled je tady ve Vádí Rum poušť stejně vyprahlá a pustá jako ta Negevská v Izraeli. Ale tady je méně kamení a více písku. Při detailnějším pohledu pod nohy můžu vnímat občasné mini ostrůvky či trsíčky zelené trávy. Z dálky je nelze pozorovat, takže nijak neovlivňují barvu pouště, ale jakési náznaky trávy tu jsou a tím se vysvětluje z čeho tu jsou živy ty stáda koz, které jsme včera potkali.   

Na poušti je skutečně daleko více života než by člověk předpokládal. Už ve vyprahlejší Negevské poušti jsme občas narazili na kvetoucí rostlinu, proto mne nepřekvapuje když nalézám fialové kvítky, vyschlého skarabea, pískem částečně zavátou ovčí kůži, …

Cesta přes písečnou pláň je sice monotónní, ale pořád je co fotit, takže jako vždy za Padem a Pafem zaostávám. Ale aspoň budou na hezkých záběrech : -) Zvláště ty na jejich pozadí bude červená duna ke které chceme do oběda dojít.

I když tady v poušti mé odhady vzdálenosti brutálně selhávají, tipuju že tak půl kilometru před dunou potkáváme osamělého, volně se pasoucího velblouda, který nemá svázané přední nohy na volno, aby mu umožňovaly pohyb.

Když se k němu přibližujeme, abychom si jej vyfotili (takto velblouda nepotkáváme úplně každý den), vypadá to jako by se za ním z písku zvedala do výšky nějaká vypasená kobra. Okamžitě jsem ve střehu, protože hadi jsou asi jediné zvířata ze kterých mám fakt strach. Zatím jsme v poušti žádného plaza neviděli a teď najednou takový obrovský had! Paf ale pokračuje dál k velbloudovi, jako by se nic nedělo, přesto že je k němu blíž a tu slizkou potvoru musí taky vidět! V ruce má připravený svůj foťák, takže je mi jasné, že si nechce nechat uniknout jedinečný záběr.

 

Po dalších 10 metrech vidím, že jsem podlehl nějakému optickému klamu. Nejedná se o žádnou vyžranou kobru, ale o velbloudí mládě, které leželo a teď se pokouší vstát. Evidentně mu to ještě moc nejde, protože tělo leží na písku a dlouhý krk se kroutí jako tančící had. Ufff!

Právě promeškávám okamžik, kdy naštvaná velbloudice vyrazila proti Pafovi, který se přiblížil hodně blízko k ní a jejímu mláděti. Paf předpisově zpíval, aby dal velbloudici najevo, že není predátor, který ji chce ublížit, ale ta zřejmě nezná ty poučky, kterýma nás celou dobu Paf zásobuje. Daří se mi zachytit alespoň závěrečnou uklidňující fázi neplánovaného střetu, který končí bez zranění.

Červená duna je fascinující. Na vlastní oči jsem doposud nic takového neviděl. Jeví se mi jako magické místo. Na výšku má, tenhle nevelký kopeček sypkého červeného písku, zakončený na vrcholu skalní plošinou, cca 30 metrů.

Stoupáme po sypkém písku zvolna nahoru a ve stínu, na opačné straně než vozí průvodci terénními vody své turisty, v klidu a nerušeně odpočíváme na skalních výstupcích. Dáváme si nějakou ovesnou tyčinku a pár loků vody.

Obdivuju skalní útvar s úžasným převisem a výhledem do pouště, který je pár metrů od nás. Až dožvýkám a spočnu, půjdu jej prozkoumat.

Z vrcholu duny je stejně úžasný pohled jako ráno od jeskyně s Alláhovým pramenem. Tady navíc s rozhledem 360 stupňů. Dojem mi kazí jen to, že tu už nejsme sami. Od svých aut tu vystoupaly desítky turistů a pak se vrací zpět stejnou cestou jako sem přišli. Naše bágly nechané pod převisem odvrácené strany jsou v bezpečí : -)

Dunu dolů si samozřejmě musím seběhnout – jde to lehce, gravitace dělá polovinu práce za mne. Překvapuje mne, že si při tom nenabírám do trekových bot žádný písek. Vlastně sem jej tam nedostal ani v Negevské poušti, ale tam jsme na žádné duny nenarazili.

Nalehko pokračujeme od hnízda turistů ke skalním nápisům v soutěsce Rasali. Bágl sice moc těžký nemám, ale bez něj se mi šlape mnohem lépe. A lépe se mi bez něj i leze v soutěsce při překonávání vodních jezírek.   

Od soutěsky Rasali pokračujeme k místu nazvanému Malý most, které Paf překřtil na Malou pravčickou bránu. Máme to k ní asi 2 km. Slunko už je nejvýš, a tak jsme každý odložil minimálně jednu vrstvu oblečení. V hlavě mi rezonuje starý hit skupiny Greenhorns „A slunce pálí jen …“.

Kolem skalního útvaru Malý most se pohybuje 20-30 turistů, protože i tady pouštní teréňáky umí své turisty dopravit. Jak to tu vypadá v době, kdy sezona kulminuje, si ani nechci představit. Na rozdíl od Pravčické brány se tady lze po Malém mostě projít a tak to samozřejmě využíváme.

Po poledni se vydáváme zpět k červené duně a našim báglům. Volně se pasoucí tři velbloudi, které míjíme jsou pro nás už normální reálií, kvůli které snad už ani nestojí za to tahat z kapsy mobil : -)

Měníme plán a místo pochodu málo frekventovaným územím, zezadu kolem Jebel Umm al-Ishrin (což je 1733 m vysoká stolová hora oddělující dvě velká wádí), jdeme do vesnice Wadi Rum, kde možná přespíme někde poblíž. A tak opět zvolna kráčíme velkou písečnou plání s dohledem na beduínskou dědinu.

Když se kolem sebe znovu a znovu obdivně dívám, rozumím tomu, proč Paf pěl o tomhle místu takové ódy. Zpravidla v takových situacích zpozorním a programově se netěším, abych nebyl zklamán, ale minimálně v tomto případě Paf nijak nepřeháněl.

Asi půl kilometru po vstupu do vesnice je po levé straně víc než dvoumetrová zeď s dodatečně neuměle zazděnými průzory, takže není poznat co se za ní nachází. Já už to ale vím – hřbitov. Vydáváme se podél jeho zdi mimo zástavbu a hledáme místo k přenocování. Až nahoru k Lawrencově vodopádu o je minimálně kilometr skalami s převýšením 170 metrů, tam bychom přespat určitě mohli. Jenže ráno bychom to měli daleko na autobus. Takže tipujeme místo 200 m za hřbitovem a jdeme zpátky do vesnice, abychom si dali v hospodě, kde už jsme jednou byli, čaj, jídlo, dobili mobily a připojili se na wi-fi.  

Jedna porce nás dle očekávání zasycuje všechny. Odpočíváme a zvažujeme zda se vrátíme spát za hřbitov nebo zkusíme štěstí a když to nevyjde, přespíme někde v pangejtu, dostatečně daleko od vojenského checkpointu, u prašné cesty.  

Paf platí, nahazujeme bágly a jdeme zkusit stopa, což je ve třech vždycky zajímavé. Jedině díky Pafovi během chvilky zastavuje arabský mladík ve starším Opelu a ochotně nás bere 30 km až na rozcestí v Ar Rashidiya. Za jízdy se nám představuje jako Ismael.

Když se s námi na rozcestí loučí a my přecházíme na druhou stranu cesty vedouc do Akaby, aniž by někdo z nás mávl rukou, zastavuje nám auto s jiným mladíkem. Ten se nám představuje jako Džaber Abu Kara (?), ale my jej během chvilky, díky jeho sebevražedné jízdě přejmenováváme na šíleného Abu. Fakt je, že předjíždění na tříproudové dálnici z leva z půlky mimo krajnici ve 160 km rychlosti je pro mne hodně nezvyklý zážitek. Pásy mu v autě nefungují a tak se alespoň křečovitě držím levou rukou madla nad dveřmi. A do toho šílený Abu vesele listuje ve svém mobilu aby nám pustil nějaký další arabský hit. Pad, odsouzený na sedadlo spolujezdce s k nuceným úsměvem zvedá palec nahoru, jako že to je skvělá muzika a podupává rozechvělou nohou do rytmu. Pokud jsem považoval policejní majáček, ke kterému se šílenou rychlostí blížíme za naději na snížení rychlosti, byl jsem, opravdu velmi naivní. Šílený Abu možná dál nezrychluje, ale tutově nezpomaluje.    

Další nadějí je vojenská checkpoint, kde všechny auta zastavují a pokračují až po pokynu uniformovaného mužíka. Ale ani tady šílený Abu nezastavuje úplně. Velmi pomalou jízdou se z otevřeného okénka zdraví s policajtem či vojákem, který tu vartuje, prohodí nějakou větu a za vysvětlení, že to je jeho přítel, přidává plyn. Nevím jak dlouho trvá těch cca 45 km, které nás šílený Abu veze, normálnímu řidičovi jedoucímu podle nějakých pravidel, ale mám pocit, že jsem se trochu nedobrovolně účastnil světového rekordu na tomto úseku.   

Po vysazení v centu Akaby se pod Pafovým vedení vydáváme kolem nádherně nasvícené mešity Al-Sharif Al Hussein Bin Ali na kraj města, kde chceme přenocovat. Paf ale zná dobrou pláž, na které bychom dnes přespat a zítra se mohli potápět mezi korály, stopuje proto  taxi, aby nás těch 14 km odvezl za 10 místních chechtáků. Ano, po dnešku uznávám, že lépe jet 15 minut taxíkem než šlapat po asfaltce tři hodiny pěšky. Koneckonců 15 km jsme si dnes už poctivě našlapali v poušti.

Místo na spaní nacházíme mezi dvěma cestama, v úžlabí dvou velkých hromad zdejší zeminy. Sluší se poznamenat, že i v kamenité poušti jsem měl pod sebou rovnější plac. Dnes už nic nevaříme a uléháme. Ještě připojuju mobil ke své powerbance, aby se do rána úplně nabil, pak se už jen převaluju z pravého na levý bok a hledám tu nejoptimálnější polohu.  

 

16.2.2023 čtvrtek – PLAVEME MEZI KORÁLY K POTOPENÉMU LETADLU A TANKU

Ač byl mobil celou noc připojená k powerbance, je nabitý ani ne z půlky. To bude tím, že během noci ta krabička se zásobou energie zdechla : -(

Vařím snídani – velmi hustý guláš s těstovinami a loveckým salámem – i s mou vrozenou skromností musím přiznat, že to bylo nejchutnější námi vařené jídlo této akce :- ) Radost mi kalí jen to, že soudruzi z USA udělali při výrobě plastové lžíce, která se dává do MRE balíčků, chybu : -(

S bágly na zádech vcházíme místem kde končí slavný, 650 km dlouhý Jordan Trail na písčitou pláž Rudého moře. Kocháme se pohledem na území Egypta a Izraele, které jsou odsud 10 km na protější straně Akabského zálivu. Ještě je trochu chladno a tak využíváme wc na pláži.

Na rozdíl od Izraele s tradičními wc mísami, tu mají klasický turecký záchod. Na úrovni této okachličkované místnůstky se podepsal mix slaného pobřežního vzduchu, jiná kultura návštěvníku i příslovečná arabská pečlivost při úklidu takovýchto frekventovaných prostor. Okamžitě se mi vybavuje obdobný zážitek s wc na letišti v Dušanbe před 33 lety.

Po kulturním zážitku jdeme na colu a wi-fi do místní restaurace pro potápěče, kde Pad přes Booking zajišťuje ubytování i na dnešní noc. Tady to je samozřejmě o pár tříd výš než hospoda ve Wadi Rum. Centrum oddělených venkovních prostor je cca 10 m bazén, kolem lehátka a pod pergolou stolky se židlema na kterých sedíme my. Čisto, uklizeno, pohoda, klídek.

Ale my se vydáváme na pláž. Pod jednou z mnoha prázdných pergol skládáme své bágly a mezi dřevěné sloupy vyvazujeme celtu jako zábranu proti větru a bočnímu slunci. Celta je maskáčová a v kombinaci s naším oblečením se opět kdosi ptá zda jsme army : -)

Docela fouká a tak se mi do moře úplně moc nechce, ale Paf ujišťuje, že ve vodě bude teplo. Nazouvám si tedy botoponožky, které tahám celou dobu v báglu a do této chvíle jsem je nepoužil. Tahle obuv by mě měla ochránit, když bych z nepozornosti stoupnul na korál. Pad mi půjčuje své plavecké brýle, které s sebou nese, Paf si nasazuje brýle potápěčské a zatímco Pad hlídá ve stínu naše bágly, kráčíme zvolna hloub a hloub do moře.

Když hlavu zanořím, poskytují mi i plavecké brýle luxus vidění pod vodou. Voda to je průzračná a čistá, a když s Pafem plaveme k bójce označující místo, kde je ve 20 metrech potopené letadlo Hercules C130, které zde bylo cíleně potopeno díky královskému potápěčskému programu. Letadlo je krásně vidět. Snažím se vše pod vodou točit a tak v pravé ruce neustále držím mobil, neplave se mi tedy úplně ideálně. Kdybych je upustil, do 20 metrů se nejsem schopen bez přístroje potopit. Občas kontroluju, zda se na displeji mobilu objevuje to na co mířím. Ale smiřuju se, že budu muset tenhle čtvrthodinový záběr hodně vystříhat, protože když plavu prsa s mobilem v ruce, je ten úsek, kdy je ruka v pohybu, nepoužitelný. Ale to je drobnost, důležité je, že mobil svítí a pracuje.

Od letadla plaveme s Pafem severně k další bójce, kde by měl být v šesti metrech potopený tank. Ten je vidět ještě zřetelněji a i když se až k němu nepotápím, můžu dobře pozorovat jak už obrůstá korály.

Oba potopené vraky jsou magnetem pro zdejší potápěče a všechny potápěčské kursy a pobyty, které se tu pořádají. Kdo se tu nepotopil k letadlu nebo alespoň k tanku, jako by tu ani nebyl.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Zdejší korálové útesy plné pestrobarevných ryb připomínají fantastickou zahradu. Celá tahle pestrá podvodní říše začíná jen pár metrů od břehu, téměř na mělčině, a tak si tu jdu pořádně zaplavat 2x.

Pár hodin po poledni se necháváme taxíkem odvézt do Akaby k hotelu Mas-wadi (asi 700 metrů od městské pláže), kde přes Booking Pad zajistil třílůžkový pokoj se snídaní na dvě noci. V přepočtu na jednoho to je 936 Kč, což je velmi dobrá cena i při všeobecné inflaci která trápí také Jordánsko.

Na hotelovém pokoji se dlouho nezdržujeme a vydáváme se bez báglů na podvečerní a večerní potulku městem. Vypadá to, jako by největší tu ruch začal setměním. Súk (tradiční trh) je narvaný lidma, na městské pláži je také živo (i když Paf upozorňuje, že zítra tu bude násobně víc lidu), mešita hezky nasvětlená, fontána u sochy Lawrence z Arábie sedícího na velbloudu zurčí, auta se protahují bočními uličkami i po hlavní štráse, do toho nádherná vůně kadidel a vodních dýmek, …

I když si říkáme, že dárečky domů nakoupíme až zítra, při bloumání nočním súkem nakupujeme téměř vše, co jsme zamýšleli. Já pořizuju pro Irču dva druhy arabské kávy a pro děcka hromadu arabského cukroví, které tu prodávají na váhu. To jsem zvědavý jak to narvu do svého báglu : -(

Na pokoji se chvíli díváme na TV, kde běží jen arabské kanály a popisky v nastavení jsou taky arabsky. Jeden program staticky zabírá pouze chodící muslimy kolem Káby v Mecce. Občas vidím jak kdosi vyhání nějakou holí ty, kteří asi porušili zdejší pravidla při obcházejí sedmkrát kolem této kostky. Je tam takové množtví lidí, že asi jen ti nějšťastnější se nějak proderou až ke Kábě a doufají, že budou schopni dotknout se kamene, který je umístěn v jednom z jejích rohů. Na dalším kanálu neustále hovoří nějaký duchovní, jinde běží nějaký nekonečný seriál, a jediný hudební kanál s arabskou hudbou není taky úplně to pravé. Připojení na Youtube tu je bloklé, stejně jako přepnutí titulků či zvuku na Netflixu, …

 

17.2.2023 pátek – DOTÝKÁME SE STEJNĚ JAKO KŘIŽÁČTÍ RYTÍŘI ZDÍ JEJICH HRADU

Dnes spíme do osmi, přes ranní modlitbu z minaretu jehož repráky jsou asi tak na úrovni našeho hotelového pokoje v pátém patře. Muezzin burcuje k motlidbě během svítání, tedy před šestou ráno.

Snídaně je kapitola sama o sobě. Podává se od 7:30 v salonku vedle recepce, formou samoobsluhy. Na stolech poskládaných do účka jsou nerezové mísy s nakrájenými rajčaty, paprikou, okurky, salátem, něčím mezi gothajským salámem a paštikou, zelenými a černými olivami, balkánským sýrem, plátky asi uzeného sýra, bílým jogurtem, jahodovým jogurtem, datlovým sirupem, datlovou marmeladou, humusem, halvou, sušenými datlemi, nakrájenými jablky a dílky pomeranče, … arabským chlebem, neloupanými vajíčky, … průhledné kokoutkove nádoby s čistou vodou, mangovým džusem, horkou vodou na čaj, kávou, … Na to, že nás noc se snídaní na jednoho vyšla 468 Kč, je to velmi příjemné překvapení.

Paf je známý svými encyklopedickými znalostmi, díky své vrozené zvídavosti, přednáškám o svých cestách, a zvýšené četbě průvodců. Nemine 5 minut, aby na něco neupozorňoval a nedoprovázel to vyčerpávajícím výkladem s historicko – geograficko – politickým přesahem, zpravidla okořeněným historkou z doby, kdy tu byl naposledy. Navzdory legendám, které o něm kolují (a minimálně polovina z toho je pravda), je to i člověk rozumný – třeba když správně vyhodnotil, že se v Akabě nebude procházet ve svém kiltu : -)

Vyrážíme na procházku starou Akabou. Začínáme u vykopávky základů nejstaršího křesťanského kostela na světě – byl postavený v letech 293 až 303, a je tak starší než kostel Božího hrobu v Jeruzalémě. Tohle jsou základy prvně účelově postaveného křesťanského kostela předtím, než křesťanství našlo přízeň římské císařské vlády. 

Od Pafa chytá další informaci, že správná arabská žena má být silná, protože v zimě dobře hřeje a v létě vrhá velký stín.

Pevnost, či hrad v Akabě byl vybudován křižáky ve 12. století. V dobových záznamech je známý pod názvem Helim. Stavěli jej ale nejspíše na základech ještě starší stavby podobného účelu. V roce 1187 byl dobyt Saladinem a rozbořen. A o několik století později –  6. července 1917 se v pevnosti se nacházela dobře ozbrojená posádka turecké armády, kterou porazila arabská velbloudí jízda s Lawrencem z Arábie.

Procházíme si súk za dne – kupujeme rajčata a papriky (za v přepočtu cca 15 Kč) na oběd, abychom si doplnili menu k tortilám a paštice, které nám zbyly z pouště. A taky pořizujeme za 2 JD mangový džus a za 0,5 JD vodu (1,5 l). Pochutnáváme si na tom v našem hotelovém pokoji č. 503.

Je mi to stydno psát, skoro se hanbou propadám, ale po jídle jsme programově lenošili. Siestu na pokoji nám narušuje pouze poslech nažhaveného muezzina připomínající svou dikcí Josefa Goebbelse. Využívám tento čas a dívám se v mobilu na film Lawrence z Arábie, který jsem jako jediný z naší trojice neviděl. Trvá přes 3:45 hodiny a je to mimo jiné dobrý exkurs do historie tohoto koutku světa. Nejvíc mne ale berou scény, které se natáčely ve Wadi Ram, v místech, kde jsme se dva dny potulovali pouští.

Po setmění jdeme voňavým městem do vyhlédnuté lepší restaurace, abychom si dopřáli místní specialitu a láhev místního vína značky Jordan River. Pad a já si dáváme Sayadiyah (porce 10,5 JD) a Paf volí Ali Baba Pot (14 JD). Ryba je bez kostí, smažená ve speciálním těstíčku, rýže je s příchutí skořice – velmi chutné. Víno je také dobré, ale je to takový standard – za tu cenu bychom i u nás pořídili výrazně lepší láhev.

Celkový dojem z restaurace Ali Baba je skvělý – od špičkové obsluhy po dojem s jídla.

Ještě procházka noční Akabou provoněnou kadidly a parfémy, a pak spinkat na hotelový pokoj.

 

18.2.2023 – sobota – JE NA ZÁPAD CESTA DLOUHÁ …

Snídani si znovu užíváme, pak balíme bágly, někteří dávají ještě sprchu a taxíkem (tentokrát jen za 10 JD) se necháváme odvézt na hraniční přechod do Izraele.

Procedura na joránské straně hranic po průjezdu cca 3 km pásma oploceného žiletkovým drátem obnáší 3x ukázání pasu, biometrickou kontrolu očí, vystání fronty na něco co jsme zaplatili a pak zjistili, že to nepotřebujeme (peníze nám ale byly vráceny). 

Na straně Izraele je to trošku s větším problémem, protože přicházíme a tak jsou naše bágly podrobovány důkladnější kontrole. Ten můj projíždí několika skenovacími tunely, Paf má nějaké problémy s datlema. Glosuje to pak velmi jízlivě slovy: „Stát, který se bojí datlí je na tom fakt špatně“ :- ) Ale my co víme, že svoboda není zadarmo a i bezpečnost něco stojí, se na to nedíváme až tak nesmiřitelně.

Šlapeme 4 km do Eilatu k místu, kde jsme 2x spali a ve stínu palmy si vaříme poslední oběd na této akci – Padovy košér vepřové konzervy s rýží.

Nasyceni se přesouváme na pláž, kde je spousta lidí, protože je dnes šabat. Ale na pláži je ve stínku místo i pro nás. Tady narozdíl od Jordánska nejsou žádné korály, ale moře tu je snad ještě teplejší a hlavně klidnější. Když se řádně vycachtám a zaplavu čtvrt kiláku, využívám sprch na pláži a splachuju ze sebe slanou vodu.

Už s bágly na zádech kráčíme místní riviérou plnou umělců, atrakcí, kaváren a hlavně korzujících lidí na autobusové nádraží. Tady ani dlouho nečekáme na autobus, který nás veze na letiště Ramon, cca 10 km nad Eilat.

Čekání na odlet zahajujeme přebalováním věcí do Pafova báglu. Když si jej jde zvážit, zjišťuje, že přešvihl limit o 30 deka, takže mu lehčí a objemnější věci od sebe dávám k němu a od něj beru něco těžšího. Pak už se do váhového limitu trefuje.

Lavičky a sedačky tu jsou vybaveny usb porty na dobíjení mobilu, v hale jsou obchůdky z cenami cca 3x dražšími než u nás, je tu taky letištní synagoga, a všude čeká na odlet spousta lidí. Do letadla se jich vleze 250.

Když otevřou naši bránu k letadlu, musíme absolvovat poslední kontrolu. Pad i Paf bez problémů procházejí ale já ne! Ztratil jsem růžový lístek, který Izraelci dávají do pasu místo razítka. Bez něj mne k letadlu nepustí. Zažívám paniku, a Pafovo pokřikování přes zátarasu, že když mne do letadla nepustí, tak si mám zažádat o politický azyl, abych měl nárok na ubytování a stravu zdarma, mně tak moc vtipné nepřipadá.

Až je odbaveno všech skoro 250 spolucestujících, absolvuji znovu proces s biometrikou a růžový lístek mi tisknou zde dole. Se mnou absolvují stejný proces i další 3 nešťastníci. Člověka to potěší, když zjistí, že není sám mešuge : -)

 

19.2.2023 – sobota – NA PODLAZE VEDLE SPACÍCH KABINEK …

Ve Vídni přistáváme hodinu či dvě po půlnoci. Vlak do Brna nám jede až po šesté ráno, takže se jdeme prospat. Paf mluvil o nějakých spacích kabinkách na letišti, a tak jsem trošku zklamán, že jsem jej správně nepochopil. Ke kabinkám přicházíme, ale ty jsou placené a úhrada probíhá nějak přes kartu, nebo se to musí nějak objednávat. Každopádně displej, který by mne měl nějak navigovat asi nefunguje. Tak se podívám sklem na hezkou postel uvnitř a jdu si ustlat společně s Padem a Pafem na podlahu za kabinky. Moji společníci foukají karimatky, ale já si lehám jen na rozloženou bundu. Za chvíli jsem v limbu.

Po probuzení využívám luxusních letištních wc a bákl se mi podaří zabalit těsně před příchodem dvou policajtů, kteří asi kontrolují, zda tu někdo na divoko nespí.

Sedáme do RegioJetu a stevardka hned upozorňuje, že nemáme lístek. Paf po chvíli konverzace zjišťuje, že jízdenku zaplatit až z hlavního nádraží ve Vídni. Doplácí tedy jízdu z letiště na nádraží a my se hodláme prosedět až do Brna.

Využíváme nabídky RegioJetu a dáváme si anglickou snídani, nápoj a listujeme nabízenými magazíny.

Mé auto před Padovým domem stojí jak stálo a po přetažení fotek a videí z mého mobilu do počítače zvedáme s Pafem kotvy a uháníme do Valmezu. Tam jako poděkování předávám Pafovi nachytané láhve meruňkovice, odvážím jej na vlakové nádraží a jedu domů : -)

 

CO JSME NACHODILI DLE PAFOVA VÝPOČTU ?

po území IZRAELE: 70,2 km převýšení + 863 m, – 1548 m (je v tom i chození z autobusáku k laguně a k přechodu)
po území JORDÁNSKA: 22,5 km  +438 m, – 437 m. (není v tom chození po Akabě v soukách ani u moře).
Celkem tedy 92,7 km, převýšení + 2411 m , klesání – 1985 m.

 

CO NÁS TAHLE NESKROMNÁ POTULKA VYŠLA ?

2342 Kč letenka Vídeň – Ejlát
550 Kč jízdenka na vlak Brno – letiště ve Vídni
1700 Kč nákup 250 izraelských šekelů (ILS) – z toho cca 700 Kč (115 ILS) použito na „propustku“ z Irzaele do Jordánska, zbytek vyměněn v jordánské Akabě za JOD
2372 Kč nákup 75 jordánských dinárů (JOD)
1110 Kč za 2 noci v jordánském hotelu (se snídaní) a autobus po Izraeli
280 Kč jízdenka na vlak Vídeň – Brno
———————————————————–
8354 Kč celkem – včetně nákupu dárečků domů (kávy, sladkostí, kefíji (beduínského šátku), beduínského čaje a vonného mýdla + večeře v dražší restauraci – ochutnání místní speciality) a taxíků v Jordánsku

 

Kudy jsme se potulovali v Izraeli >>>

 

Sestřih – 4:59

Jen letmý sestřih s muzikou – 1:34:05

Padovy sestřihy:

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *