(Dazul) Když to vypadá, že se uvolnily 2 místa v autě na pětidenní výlet do Alp na lyžování, okamžitě obvolávám kamarády a spolubratry, zda nechtějí využít výhodnou dopravu cca 600 km tam a 600 km zpět + dohodnuté ubytování v apartmánech Haus Novak. Při prvním telefonátu se dozvídám, že přítel nejvěrnější nastupuje v termínu lyžovačky operaci ramene (nabídku, že operaci zmákneme někdy večer po lyžování taktně odmítá), při druhém kontaktu se dozvídám, že manželka nebo AČR již naplánovali jiný program a třetí (tutový) telefonát vyzněl, že můj seniorský kamarád dává raději přednost Jizerkám (prý nějaké mladší padesátce). Další telefonáty vzdávám.
Od dlouho naplánované akce se mne snažil odradit i můj kmocháček Jarek, který naprosto neplánovaně a bez ohledu na jakékoliv společenské konvence ve věku 75 let umřel : -( Strýc Jarek byl mojím kmotrem a po smrti mého tatínka (v šetapadesáti) mně mimo jiné hodně pomáhal při dostavbě domu, který tatínek nestačil dokončit … Strýc Jarek pro mne vždycky bude pojem, svéráz, ale neskutečně dobrá duša, která rokama odhazovala napohled tvrdů slupku. Stejně tak pro Milana, mého parťáka ve firmě a švagra. I on má ve ke strýcovi Jarkovi osobitý a nefalšovaný vztah. Oběma nám bylo jasné, že odjezd do Alp buďto zrušíme nebo přizpůsobíme – podle toho, kdy bude pohřeb. Proč to píšu? Proto, abych si (dá-li Bůh) za pár desítek let připomněl i takovéto detaily okolností, které ovlivňovaly běh žití mého i jiných spřízněných osob. Svět je neskutečně propletený, a tak mne ani nepřekvapovalo, že jsem v přeplněném kostele viděl mimo nejbližších příbuzných alespoň pět lidí „z oddílu“, kterým nedělní odpoledne stálo za to, aby se přišli s mým kmotříčkem rozloučit. Lidí přišlo takové kvantum, že i v kulturáku, kde se konalo obvyklé posezení, nevyšly na všecky přítomné židle a někteří museli sedět s párkem v ruce na schodoch. Pan farář měl neskutečně osobní kázání (se strýcem si tykali), pobečal jsem si u Martinovy řeči, která v brutální zkratce mapovala život jeho taťky, popovídal se smutečníma hostama, rozloučil se alespoň s nejbližšími a vyrazil v podvečer s Milanem směr Rakousko.
Před náma bylo 6-7 hodin cesty autem do spolkové země Salcbursko, vesnice Mariapfarr, kde včera ráno vyrazila větší část naší výpravy. Když se rýsovalo, že bychom mohli stihnout rozloučení se strýcem i zkrácenou lyžovačku, prohodil Milan s Tobim auta, aby se všichni vlezli a mohli jet dřív. Milan a já jsme jeli Tobiho Kodiakem a v penzionu Novak jsme byli chvilku po půlnoci.
A pondělní velmi časný den jsme zahájili s bdícími přáteli uvítacími kalíšky a břáňáním na kytary do tří rána. Pak pětihodinový spánek a hurá na sjezdovku s vrcholem Aineck. Zatímco v Haus Novak jsme ubytováni prvně, na sjezdovce už jsme byli před čtyřma rokama. Takže víme co nás čeká. Tedy – mysleli jsme si to. Proti lyžování před lety nefungovala lanovka až na vrchol, protože hodně foukalo. Ale na to, abych se dobře rozjezdil, to nemělo větší vliv. Přišel jsem jen o ještě hezčí panoramatické rozhledy, než jaké jsem měl z výšky 2050 m.n.m.
Milan zapůjčil v olomoucké půjčovně lyží prkna pro mne i pro něj. Mně přivezl nějaké švýcarské Stöckli Montero AR – pochopil jsem, že to jsou asi nějaké dobré lyže, když jsem je viděl vystavené jako testovací lyže dole ve středisku s cenovkou 1100 Eur, což je v přepočtu přes 26 000 Kč (bez vázání). A tak mi ta tisícovka za půjčení dobře servisovaných, špičkových lyží, které v půjčovně seřídili na mé předpotopní lyžáky, nepřišla nepřiměřená. Každopádně zážitek z jízdy je úžasný na udržované sjezdovce i ve volném terénu. Ale když jezdím v metrovém prašanu, mají i tyhle lyže, díky mému valašskému drtivému stylu jízdy, své limity. Ale na jiných lyžích by to bylo ještě horší.
Únavu v nohou začínám nepatrně cítit až při poslední 5-6 km jízdně. Taky přijíždím k našemu autu na parkovišti u spodní stanice lanovky jako poslední.
Nečekaným bonusem k ubytování (za 5 dnů 161 Eur / osoba) je, že můžeme využít cca 150 m vzdálené Wellnesszentrum Samsunn. Chlapi tam byli už včera, když si my s Milanem povídali s pozůstalými 600 km daleko. A hýřili superlativy. Mé osobní zkušenosti s obdobnými aktivitami jsou rámovány táborovými indiánskými potními chýšemi, potírnou na valmezském bazénu a pasekářskýma saunama u našeho nejbližšího souseda Pegeho. Tahle budova má na délku odhadem hodně přes 50 metrů, při vstupu člověk dostane náramek kterým si uzamkne svoji skříňku a do vnitřního komplexu vchází jen s velkým jednotným ručníkem, který jsme nafasovali u majitelky Haus Novak. Sprcha a pak jen zírám a nevím co vyzkoušet dřív. Korzuje tu tak stovka chlapů a ženských, kteří volí saunu 65 nebo 95 stupňů, parní místnost, infrasaunu, relaxační místnost, vířivku, vodní chodníček, bar …
Od chlapů vím, že v patře je místnost kde se každou půlhodinku koná saunový rituál, jen tam musím být včas, protože jak se to naplní, šaman zavře dveře a už tam nikdo další nesmí. Zrovna když vycházím z místnosti “sauna 95”, slyším zvonek. Mísí se ve mně pocit štěstí, že nemusím čekat půl hodiny na další rituál, s pocitem smůly, že nemám žádný čas na to jít se schladit ani do sprchy. Než vyjdu jediné schody do patra, jsem poslední a zbývá na mne místo na tříschodové lavici až úplně nahoře, kde sedí jen masochisti a teď už i já. Tuším, že můj první saunový rituál bude nezapomenutelný.
Sedí nás tu kolem 25 – postavy do jazzu jako já, vysportovaní mladíci, dámy před penzí i modelíny, zkrátka průřez populací. Prolétávám pohledem čtvrtkruhovou místnost a potící se postavy jsou pro mne připomínkou toho co bylo, a co příjde. Saunový šaman na úvod cosi německy povídá, ale já znám v tomto jazyce jen slovo “halt”. Protože se inteligentnější potící smějí, jednalo se zřejmě o veselé uvítání. Velkou naběračkou rozlévá vodu s esencí citrusů po horkých kamenech. Zasyčení, pára, a už šaman roztáčí asi metrovou vlajku na žerdi, kterou rozhání horký vzduch mezi nás. Vlajku střídá ručník, který usměrňuje rozháněný vzduch jinak. To vše, včetně dalších druhů esencí, se několikrát opakuje a je prokládáno klidem. Asi v polovině rituálu, když už mám pocit, že to asi stačí, vychází šamanka ven na otevřenou terasu se sprchou a bazénkem, kde právě hezky sněží, a ostatní jej pomalu následují. Řadím se na konec a když do nastavené dlaně dostávám hromádku krystalků soli, vím že ji mám rozetřít po celém těle, protože to tak dělají všichni přede mnou. Tělo je ještě pořádně rozehřaté a ta sůl z těla neodpadává, protože se promíchává s potem. Čekám nějakou reakci která se na mé kůži projeví, ale zatím nic moc, mé očekávání je asi příliš velké. Tedy – jakýsi příjemný pocit se dostavuje, ale do orgasmu má daleko, a taky nedokážu ten efekt soli a potu popsat. A po dalších pár minutách šaman neodchází do bazénku nebo pod sprchu, ale zpátky do rozehřáté sauny. Ale odcházejí tam za ním všichni, a tak se zařazuju do stáda.
Sedím opět na svém místě, po další esenci ze mne odkapává pot a zkouším se usadit do jogínského posezu, jako ta šedesátnice v řadě pode mou, ale ta má v tom, narozdíl ode mne, letitou praxi. A tak volím, pro mne přijatelný kompromis – nohu přes nohu. Dalším překvapením, pro mne velmi příjemným, je když mezi nás po hrstech hází šaman rozdrobený sníh. Padají na mne drobné hrudky sněhu a připadá mi, že při dopadu na moje přehřáté tělo zasyčí a okamžitě se odpaří. Další klid, další naběračky vody na horké šutry, zase klid a pak … šaman otevírá dveře, vychází ven a za ním šňůra ostatních. První se samostatně oplachujeme pod proudem ledové vody a odplavujeme zbytky soli z těla. Pak řada na kulatý hluboký bazének ze stejně ledovou vodou. Dovnitř vstupuju pomocí úzkého žebříku s pevným zábradlím, vodu mám po prsa, a tak se zanořuju, abych ponořil celou hlavu, tak jak jsem zvyklý u Pegeho. Tady v bazénku je voda čirá, prosvětlené dno a neplavou tu kousky ledu. A vylézat tu můžu pomocí žebříku na protější straně. Oklepu se, vymáčknu vodu z vlasů, po zasněžené terase dojdu pro ručník, nahrubo se osuším, ovinu jej kolem pasu a než se mi srovná teplota těla, opírám se o kovové zábradlí a kochám se pohledem na zasněženou večerní krajinu.
Do příjemně vyhřáté haly vcházím s příjemným jehličením v nohách a mířím rovnou do vířivky. A po visutému mostu zavěšeném přes půlku haly pak procházím k vodnímu chodníku, s rozličně kamenitým dnem a úseky různě studené vody. Taky hezká vychytávka. Kabinka infrasauny je obsazená a tak bloumám kolem pitítka studené vody s papírovými kelímky, lehátek, stylových dřevěných věšáků na ručníky, odpočívajících chlapů a žen.
Skoro po dvou hodinách dáváme poslední sprchu, oblékáme se a pomalu kráčíme do našeho apartmánu. Zahajujeme koštování, debatování a zpívání. Dobrá pohoda a nálada vládne zase až do brzkých ranních hodin.
Na sjezdovku vyrážíme později a jinam – na Groseck. Tady to je kratší a prudší, trošku levnější, ale taky hezké. Lyžovačka dobrá ale nohy po celodenním lyžování už docela cítím.
Večer opět saunovací centrum, ale hraní na kytaru vynecháváme, ráno musíme vyklidit apartmán a pak chceme s Milanem ještě vyrazit na skialpy, které jsme si s sebou přivezli.
Chlapi jedou ráno domů Kodiakem a my s Milanem Caravellou pod Aineck. Hned po vysednutí z auta nalepujeme tulení pásy a vyrážíme pod lanovku nahoru. Čeká nás převýšení cca 1200 m, což je pěkná štreka.
Na skialpech jsem po revoluci sice jezdil, ale tak před dvaceti lety jsem je daroval. Naposled jsem na půjčených skialpech šel z Čertovice na Chopok, v rámci mé rekonvalescence po pádu na padáku. Tehdy mne to zmohlo a díky Smerfovi vše dopadlo dobře i když jsme skončili na druhé straně Nízkých Tater.
Dnes mám skialpy, pásy a lyžáky půjčené od Pegeho, a i když se nejedná o nejnovější model, šlape se mi do svahu naprosto úžasně. Kolem 2000 metrů jsme odměněni skvělými rozhledy a pořádnou fujavicí. Každých deset výškových metrů to je výživnější a výživnější.
Zkrátím to – až na vrchol nejdeme, těch posledních 50 výškových metrů nestojí za to, že se něco zvrtne. A tak za trošku dramatických okolností sjíždíme dolů i s tuleníma pásama. Sundáváme je až o pár set metrů níže v závětří, protože jsme se rozhodli nepouštět do žádných velkých akcí. Sjezd zbytku nadmořské výšky bez tuleních pásů byl sice o něco méně komfortní než včera s carvingovýma lyžema, ale o několik řádu lepší než na backcountry běžkách, na kterých jsem už pár sjezdovek sjížděl (navíc s plným báglem na zádech).
Akci na skialpech hodnotím v konečném důsledku jako velmi povedenou a velmi vážně zvažuju, že už nové backcountry lyže kupovat nebudu a zainvestuju do nějakých starších skialpových křusek. A určitě s nějakým starším vázáním, protože to skialpové vázání Dynafit Speed Blue v kritických okamžicích Milanovi naprosto selhalo, když se jej snažil hodně dlouhé minuty v brutální fujavici zapnout a šlo to stěží i s mojí pomocí. Rád za něj ušetřím šest tisíc a další tisíce za specielní lyžáky pro tento typ vázání : -)
Sjezdové lyžování obecně (proti předcovidové době) dost podražilo a stává se aktivitou, kterou si nebude moci dovolit úplně každý, stejně jako třeba golf. Zatím jsem ale výdělečně činný a jednou ročně si takovouto akci dopřát mohu, což zřejmě v penzijním věku finančně reálné nebude : -( Carpe diem!
Návrat domů je zpestřen mojí hloupostí, kdy jsem si nenasadil řetězy (dolů v dědině prší, tak to přece vyjedu) a pět metrů před nejkritičtějším místem dostávám saně, naprosto bezmocně a hodně rychle kloužu pozpátku do tmy a celých 60 metrů čekám náraz zezadu, jak to napálím do některého z mocných smrků kolem lesní cesty. Přesto, že sklouzávám do zatáčky, nevelký úvoz mne podrží v kolejích cesty a já se v 22:46 zastavuju se stočenými předními koly v mírném svahu. Okamžitě vyskakuju a v mokrém sněhu nasazuju řetězy a pak přeopatrně vyjíždím až na hřeben. Taková hezká vzrušující chvilka pro Miláčka Božího.