(Dazul) Jakákoliv závislost prý omezuje svobodu, rozumíme-li závislostí dlouhodobý, trvalý vztah k někomu nebo k něčemu, vycházející z pocitu silné touhy nebo potřeby toto uspokojit. Takový stav pak chtě nechtě ovlivňuje jednání závislého člověka. A když svoji touhu nenaplňuje, dostavují se abstinenční příznaky. A ty já pociťuju už od neděle, kdy jsem měl v plánu využít sílu draka ke klouzání po sněhu – snowkiting. Díky kombinaci sněhových, povětrnostních a časových dispozic se k němu dostanu tak 3-5x ročně. A letos se mi to nepodařilo, ač jsem v neděli čas měl – nárazy větru a mizerná viditelnost ale byly přes limit a tak jsem se věnoval jiné adrenalinové aktivitě – odhrnování sněhu čtyřkolkou. Ale absťák po snowkitingu nejenže zůstal, ale on se i zvětšoval.
A tak jsem včera do auta naložil lyže, lyžáky, přilbu, rukavice, kite a videokameru na přilbu. Z Valmezu, kde pracuju, to mám na Veselský kopec (pro mne nejdostupnější snowkite lokalita) jen půl hodiny cesty vozem, plánoval jsem si tedy na 2-3 hodinky odskočit a pak se zase do práce vrátit. Odskočil jsem si, ale když jsem stál před betonovým radiovým vysílačem a kolem funělo výrazně víc, než na co jsem se cítil, byla bílá mlha, že nešlo vidět dál než na 20 metrů, uznal jsem, že už nejsem nesmrtelný, sedl zpátky do auta a jel 30 km zpátky do práce. Vliv na můj absťák to ale mělo pramálo : -(
Cajky jsem ale z auta nevytahoval a když jsem dnes dorazil do práce, vyhodnotil jsem, že by to šlo časově zvládnout, mrkl se na předpověď u Windguru.cz. Vítr i nárazy větru v normě. Vyřídím ještě plnou moc leasingovky pro novou značku na kolegovo auto (když mu tu přední nějaký mamlas ukradl), přepis dálniční známky na novou SPZ a jedu. Až při vysedání z Land Roveru si uvědomuju, že jsem si nechal na stole ve své kanceláři kameru na přilbu na které jsem včera zprovoznil ovládání z mobilu a chtěl jsem si na ni natočit dnešní „klouzání na sněhu“ : -(
Mlha tu je lepší jak včera – viditelnost i 50 m. Terén tu ale za ty roky docela znám – pamatuju doby, kdy tu nestála Veselská rozhledna a pláň nebyla rozdělěna drátěnou ohradou. Vybírám si prostor mezi vysílačem a rozhlednou – tady se dá jezdit čtverec cca 1,5 km. Pláň od vysílače na Dobešov je sice násobě delší, ale jsou na ní dvě věrné elektrárny a ty vrtule ve mně budí fakt respekt, kolem nich jsem vždycky jezdil jen za dobré viditelnosti a nehodlám tuto tradici nijak narušovat.
Startovat budu tam, kde jsem vždycky vídával snowkitingové kursy – u kóty 557 m.n.m. kde je několik metrových kamenů, které nelze v této pláni přehlédnout ani v zimě.
Lyže, trapéz a vak se sbaleným vrchlíkem hážu na sníh a začínám rozmotávat šňůry namotané na hrazdičcě. I když je po každém usušení namotávám pomalu přepečlivě, nikdy se mi je nepodaří roztáhnout tak, aby se ty čtyři šňůry nepropletly a nezamotaly. A tak ve fučení větru a kose roztahuju odmotané šňůry a pomalu je od sebe rozplétám. Začínám od hrazdičky, dvě šňůry napravo, dvě nalevo. Kráčím pomalu mezi nimi a prstem v teplé rukavici odděluju lehce zašmodrchané propletence. Tam kde to nejde lehce, musí rukavice dolů a v té kose prsty rozuzlovávám chuchvalec holýma rukama. A když mám dva samostatné prameny, jdu ještě jednou abych levou rukou odděloval dvě šňůry napravo a pravou dvě šňůry napravo. Konečně vedou od hrazdičky čtyři samostatné, nikde se nekřížící šňůry.
Z vaku vydělávám smotaný vrchlík draka a kráčím s ním po větru na konec šňůr. Tady jej rozmotávám a hned stoupám lyžákem na levé ucho aby jej vítr neodnesl do daleka. S jednou nohou na vrchlíku tou druhou nohou rozbíjím šesticentimetrovou vrstvu ztrvrdlého sněhu a kousky hážu na návětrnou stranu vrchlíku, abych ji zatížil. Není tu nikdo, kdo by mi draka podržel, a tak si musím poradit takto.
Z ucha vytahuju přes malé kladky zpřevodované šňůry, kterými se po navázání ke šňůrám vedoucím k hrazdičce, vrchlík řídí. Už bych ty konce mohl mít za ty roky nějak barevně označené, abych uvázal správné uzlíky do správných smyček, ale vždycky na to zapomenu : -( A tak i dnes se mi daří navázat jedni stranu správně a druhou obráceně. To ale zjistím, až zvednu draka a on se obrátí zpátky k zemi – alespoň vím, která strana je navázaná špatně.
Příště si už určitě vezmu dva barevné fixy, abych jimi pečlivě pomaloval uzly a pár centimetrů po obou jejich stranách : -) Raději ty fixy nabalím do pytle k drakovi, jak bude vrchlík suchý.
První pokus o zvednutí draka nevyšel, ale po správném převázání šňůr na pravé straně, novém zatížení vrchlíku sněhem, navázání hrazdičky k trapézu, se mi daří ukázkový start a už to svištím do bílé mlhy. Spoléhám na to, že viditelnost je pořád těch 50 metrů jako když jsem kráčel od auta na start. Tam, kde jedu bych se měl vyhnout řadě stromů, objet pár keřů a otočit to musím před drátěnou ohradou lemující místní asfaltu a rozhlednu.
Svištím si to fakt svižně. Na snowkiting používám staré křusky s dorvanou skluznicí, abych nemusel dávat pozor na případné krtince a vyfoukané místa. Ale v rychlosti mne kvalita skluznice nijak neomezuje. Touto rychlostí ujedu kilák tak za 2-3 minuty. Zkouším hranit a dostat se trošku proti větru – jde to, ale je to fuška.
Pokládám to pár metrů před ohradou, ale jen proto, že jsem držel draka zbytečně nízko a na otočení jsem neměl správný vítr. Zvednout vrchlík ze země, když dobře nefouká, je občas snaha na dlouhé minuty a někdy to nevyjde. Já to po pěti minutách vzdávám a tahám za sebou draka po sněhu víc proti větru na pláň, kde se mi jej zvednout daří a okamžitě svištím na druhou stranu k vysílači.
Otáčím mezi drátěnou a dřevěnou ohradou a zase kilometrová jízda do mlhy … Když jsem zapomněl nabitou kameru na stole v práci, řídím draka levačkou, rukavici z pravé ruky chytám do zubů a volnou rukou tahám mobil, přepínám na video a snažím se natáčet za jízdy. Samozřejmě, že podvědomě jedu pomaleji a opatrněji, abych nepřišel k úrazu a o mobil. Stejně díky mlze málem brousím dráty ohrady, ale daří se mi draka zvednout – zpomalit, strčit mobil zpátky do kapsy a lyžemi zahranit tak, abych se těm ocelovým strunám vyhnul.
Mířím souběžně se smrkovým remízkem k vysílači, kde mám zaparkované auto. Cítím se v ovládání draka tak jistý, že kdyby mezi autem a loukou nebyla ohrada, podjel bych sloupy s elektrickými kabely a zastavil metr od auta. Takto ale pokládám vrchlík kite dva metry od ohrady, sundávám lyže, odvazuju šňůry, cpu oražovobílou tkaninu i s částečně nafouknutýma komorama do kitebatohu a motám šňůry na hrazdičku.
Trapéz si odepínám až u auta, před tím než si sundávám přeskáče a přezouvám se do bot ve kterých můžu řítit. Než nastartuju auto, musím si sundat černou firemní zimní bundu i fleesku, protože mám potem úplně mokré záda. Na pláni, kde fičel vítr jsem to nevnímal, ale tady v závětří to je nekomfortní situace.
Vyrážím do práce a mám pocit, že abstinenční příznaky závislosti na snowkite se mi dneska podařilo utlumit.
A večerní potní chýše u Pegeho, s mácháním se v kádi ledových ker, a příjemným povídáním se sousedy – pasekáři, nemá žádnou chybu! Takovou porci pohody a příjemna si snad ani nezasloužím : -)
