by
on
under
Permalink

22.-25.9.2022 – Prvně na mořském kajaku kolem ostrova Pag

(Dazul) Začínám ťukat tyhle řádky a jsem ještě pln dojmů, chutí a vůní z téhle skvělé akce, kvůli níž jsem obětoval tradiční splouvání alpské řeky Salza. Je mi zatím dáno, že jsem si mohl odzkoušet mnoho tradičních i méně obvyklých aktivit. A pamětliv toho, že „poutník, který kdysi vyšel z města Tarsu, říkal, že je dobré mnohé vyzkoušet a nejlepšího se přidržet …“   pořád ještě občas zkouším, abych se mohl přidržet : -) Některé zážitky z lezení, vysokohorské turistiky, průzkumů propastí, zimních záhrabů, obyčejných čundrů a potulek, plaveb na plachetnici, raftu, katamaranu, vaurienu, barace, padleboardu, kiteboarding, snowboarding, přejezdy na croscountry lyžích, sjezdování, jízd na koních, paraglidingu, motoparaglidingu, seskoku padákem, potápění, … je možno dohledat i na tomto webu. Ale plavba na mořském kajaku na něm do dnešního dne chyběla : -)

Mořský kajak je určený pro dlouhé plavby po řekách bez jezů, jezerech a po moři. Je štíhlý, dlouhý a je schopné uvézt potřebnou výbavu na několik dnů. Mořský kajak je vybavený dvěma vodotěsnými komorami do kterých se ukládá bagáž. Co se nevleze do obou komor, je možno přichytit pod síťku a pružné popruhy umístěné na palubě. Klíčové je ale kormidlo na zádi kajaku, které se ovládá stavitelnými pedály uvnitř lodi. Skvěle to usnadní ovládání v nechráněných vodách – zvláště pokud jsou na volném moři větší vlny, je to neocenitelná vychytávka.

Když mi při návštěvě mého ošetřujícího lékaře s podezřením na nabíhající otravu krve, doktor nabídl, že můžu s ním a jeho kamarády vyrazit na plavbu kolem ostrova Pag, neváhal jsem ani minutu. Pár akcí jsem s Maťou podniknul a proto jej bez jakýchkoliv výčitek a přehánění mohu svým přátelům, kteří jej osobně neznají, líčit jako „Robocopa kříženého s Emilem Zátopkem“. Nemám obavy s ním vyrazit na jakýkoliv kopec, protože vím, že zrovna on by mne v případě potřeby dokázal snést (což obráceně, k vůli rozdílným fyzickým dispozicím, spíše neplatí). Obvykle se v termín naplánovaný Maťou plavím po ledovcové řece Salza v Rakouských Alpách, ale protože hrozilo, že do Alp pojedu sám, rozhodl jsem se pro ostrov Pag, kde bude minimálně Maťa.

Přípravy jsem nečinil žádné, ale těšil jsem se ohromně, i když jsem si těšení zakázal, protože už jsem nesčetně krát zažil to zklamání, když se plánovaná akce z nejrůznějších důvodů nemohla uskutečnit dle mých představ. Možné zklamání jsem si kompenzoval vědomím, že kdyby byl silný vítr, na moři hrozily velké vlny a my nevyrazili na ostrov Pag, vyrazím klidně sám na Salzu do Štýrských Alp.

Sraz u Mati máme ve čtvrtek v 10:30. Na těch pár hodin se mi už neoplatí jet do Valmezu pracovat, a tak zůstávám doma a čas do odjezdu na Vsetín využívám k tomu, abych na střechu upevnil další 2 háky pro nosníky k uchycení FVE panelů. Střecha je trochu mokrá od nočního a časně ranního deště, ale protože už mám několik řad nosníků na spodní části střechy namontovaných, nehrozí mi v případě uklouznutí pád až na zem, jen cca metrový skluz a zachycení o nejbližší podélný nosník. Za tři týdny mám naplánovanou akci pro namontování FVE panelů na střechu a do té doby musím mít vše připraveno. To znamená našroubovat celkem 72 háků a na ně přišroubovat 24 hliníkových nosníků. Teprve na ně se budou panely připevňovat. Abych našrouboval na kontralať jeden hák, musím opatrně sundat jednu tašku (typ Samba, ten se sundává ze všech druhů skřidel nejhůř), přiložit ocelový hák (volně sešroubovaný ze tří dílů), fixem na tašce vyznačit kde hák bude, sundat i druhou tašku, která ve finále hák překryje a vše opatrně snést po devítimetrové šikmině na spodní okraj, kde mám opřený žebřík. Pak po jedné snést obě tašky na zem, vyznačit kudy půjde hák ze spodu druhé tašky a rozbruškou s kotoučem na řezání kamene vybrousit na obou taškách (u jedné shora, u druhé zespodu) drážky pro ocelový hák. Pak obě tašky musím vynést po žebříku na střechu, usadit zpět spodní tašku s drážkou, přišroubovat třemi silnými vruty ocelový hák, utáhnout první šroub háku a přikrýt jej druhou taškou, která má zespod dvě drážky – aby hák nebránil správnému usazení střešních tašek. Pak naštelovat výšku háku a napevno zatáhnout i druhý šroub. A jeden hák je hotový. Někdy je to práce na 20 minut, jindy se to protáhne i na dvojnásobek času. Při té nižší časové hranici mi vychází, že abych udělal připevnil všech 72 háků, musím snést, vybrousit a vynést 144 střešních tašek, což mi bude trvat více než 24 hodin čistého času, pokud bych mezitím ani na chvíli neodpočinul. Plus nějaký čas na upevnění 24 hliníkových nosníků – tipuji na dalších 6 hodin čistého času. A protože jsem dneska po dvou týdnech práce (1x víkend + každý den po práci cca 2 hodinky než se setmí) teprve u 34. háku a 11. nosníku, musím využít každou vhodnou chvilku, kdy neprší abych něco namontoval. Než vyjedu k Maťovi, daří se mi našroubovat 2 háky a 1 nosník. Jsem tedy přesně v polovině přípravné práce. Při pohybu na orosené šikmině jsem docela vděčný za oddílové „lezecké“ období, kde se mi podařilo si osvojit pár horolezeckých dovedností. Ani jsem tehdy netušil, že je v praxi budu moc využít i takto : -)

Ještě vyměnit naší trojici baranů vodu, nasypat trochu granulí na přilepšenou a můžu vyrazit na Vsetín, odkud budeme na naší čtyřdenní výpravu vyjíždět.

U Mati jsem dřív, než on sám dorazí na kole ze své ordinace. Nakládáme svoji bagáž do škodovky a odjíždíme na parkoviště k Peny, kde by měli čekat další dva účastníci výpravy, a kde bude dostatek prostoru k připojení vleku s včera naloženými mořskými kajaky. Tady se potkávám s Brouskem, se kterým jsem doposud nikdy nikde nebyl a vidíme se prvně, ale jak později zjišťuji, máme několik společných známých. Svět je fakt malý.

Se Samem máme nakonec sraz v Ústí na parkovišti kamionů, kde za osobák připojujeme vozík se čtyřmi mořskými kajaky. Překládáme se Samova auta špricky, vesty, pár loďáků a v 11:45 si to už svištíme směr Valašské Klobouky, Bratislava, kolem Balatonu, Zagrebu na ostrov Pag, který máme v plánu z půli obeplout.

Aby nám cesta hezky ubíhala, vyhlásil Maťa hru spočívající v pokusu koupit samolepku s maximální možnou rychlostí, kterou je potřeba nalepit na přívěsný vozík. Protože v techničáku není žádná maximální rychlost vyznačená, shodli jsme se, že by ta samolepka měla být s číslovkou „130“. Vynechám drobné zápletky a popis marných pokusů, pro pořádek ale zaznamenávám, že se nám požadovanou „stotřicítku“ podařilo koupit až ve slovenském Leopoldově. Od této chvíle cesta probíhá bez neplánovaných překvapení a problémů.

Po delší době jsem musel při přejezdu státní hranice vytahovat občanku, abych byl ztotožněn. Holt jsme opouštěli „šengenské hranice“ a na Maďarsko –  Chorvatské čáře jsme museli OP vytasit.

Těch více než 900 km se frontovému řidiči Maťovi podařilo urazit bez střídání za cca 12 hodin, při započtení čekání na opozdilce, zastavování na nákup samolepky, čůrání atd. My, řidiči z donucení, to dokážeme ocenit.

Na noc si roztahujeme spacáky vedle auta na kamenité plážičce v „Košlujnski zaljev“ na ostrově Pag. Ráno vyplujeme přímo odtud. Teď ale usínáme jen 3-4 metry od klidné mořské hladiny, nad námi nebe plné hvězd a příjemné klima, na to, že je konec září.

Ráno vylézám ze spacáku a žďáráku nejdřív – 6:30. Automaticky vše balím do malého lodního pytle – vleze se mi do něj jen spacák a nafukovací karimatka. Po ránu sice není žádná zima, ale větrovku a dlouhé kalhoty si na sebe oblékám. Vytahuju ešus, nabírám mořskou vodu, přidávám hliníkový sáček s hotovým jídlem a dávám si jej ohřát. Vzal jsem si sebou čtyři balíčky MRE, samozřejmě každý s jiným menu.

Než se ostatní sbalí, jsem po snídani a než začneme sundávat kajaky a balit do nich bagáž, potuluji se po okolí a fotím tuhle vyprahlou krajinu posetou bílými kameny a rozparcelovanou kamennými zídkami. Hladina moře je šedá a klidná, asi jako hladina Slezské Harty. V dálce na obzoru jsou vidět skalnaté ostrovy – z mapy vidím, že nejblíž, 20 km, je Planik. Za ním je Olib, Ist, … Ale tak daleko od břehu Pagu nemáme v plánu pádlovat.

Mám s sebou 5 kusů 20 litrových lodních pytlů, které jsem koupil po cca 200 Kč kus pro naše děcka v Lídlu. Ale v praxi si je nakonec prvně otestuju já : -) Mají ideální velikost pro nevelké otvory úložných komor na přídi i zádi mořského kajaku. Zadní komora je vetší, vlezou se mi do ní 3 malé, ne zcela nabalené loďáky. Do přední komory dávám jen jeden loďák, ale špici prostoru vyplňuji pet flaškama s minerálkou a pitnou vodou. Každý z nás si sebou ve svém kajaku veze jídlo a spaní minimálně na 2 dny, pak můžeme doplnit zásoby v autě, protože chceme ještě přejet cca 60 km, abychom propluli kaňonem řeky Zrmanje, kde se před více než půlstoletím točily záběry filmu Vinetou.  

Jako jediný z naší výpravy jsem v mořském kajaku ještě neseděl, pozorně tedy pozoruji, co dělají ostatní, a jako čínský inženýr je kopíruju. Novinkou je pro mne natažení neoprenové špricky na otvor komory a zaklopení plastovým poklopem, zajištěným dvěma popruhy. Je to vychytané, při převrácení kajaku se plavidlo nepotopí a náklad zůstane suchý.

Vyplouváme s předpisově nasazenými záchranými vestami a šprickami v 9:20. Moře tu je úžasně čisté, takže prvních pár set metrů, kdy je pode mnou jen metr-dva slané vody, se kochám prohlížením skalnatého dna. Nic tu pod vodou neroste, ani žádné ryby nevidím, ale i tak to je krása.

Pokud jsem si myslel, že se budeme držet v hejnu, tak do reality se dostávám vzápětí. Během 10 minut je mezi prvním a posledním kajakem půlkilometrová vzdálenost. I pak po zbytek plavby se jen málokdy podaří, abychom pluli vedle sebe. Každý má jiné tempo, volí trochu jinou trasu, jinak nechává odpočinout namáhaným rukám. A tak se stává, že občas pluju v čele, občas se držím na chvostu. Člověk si při tom moc nepokecá, ale mně to vyhovuje.

10:35, po necelých 8 km pádlování zastavujeme za zpola zalesněným mysem zálivu u vesnice Povljana. Když ke břehu přirážím já, naháč Maťa se už vrací z výkonnostního plavání zpět. Narozdíl od něj si jdu zaplavat rekreačně v důchodcovském tempu. Moře je fakt ještě příjemně teplé a mám ze svého rochnění příjemný pocit. V jezírku pod barákem bych takový pocit z podzimního koupání určitě neměl.

Na malé kamenité plážičce se povaluje stará matrace, kterou tu zřejmě nechal nějaký rybář. Protože nám chybí houbičky na vysušení kajaků, drze si z molitanové matrace odřezáváme kousek pro každého z nás. Povezeme si jej s sebou, bude se nám hodit až večer přistaneme a budeme vysušovat vnitřek kajaku.

11:00 opět vyplouváme, jihovýchodně obeplouváme ostrov Pag. Pobřeží je dle mých srovnávacích měřítek vyprahlé. Samý kámen, neúrodná hornatina, žlutá tráva a všudypřítomné kamenné zídky, které zřejmě určují hranice pozemků a polí. Přesto se v ohraničených „polích“ zřetelně rýsují pruhy jakýchsi rostlin, prokládané kamenitými pruhy. A po dvanácti řádcích se táhne zvláštní řádek s tyčemi, mezi kterými jsou nataženy vodicí drátky, předpokládám, že pro vinnou révu. Ale keříky vinné révy nikde nevidím. Asi uschla. Prý ale paradoxně tahle neúrodná hornina poskytuje výborné podmínky pro pěstování vinné révy.

Po půlhodince plavby se blížíme k cca 5 metrů vysokému majáku, postavenému asi 100 metrů od pobřeží. Když se Sam ptá, co to je, vysvětluji mu, že se jedná o veřejné WC, které, když se při plavání k němu nikdo nepokadí, může použít zdarma. Na střechu majáku by se dalo vylézt po nenápadných kovových stupátkách umístěných na jedné straně věžičky, ale asi se mi to nechce absolvovat. I když se na žádném majáku nikdy nebyl.

12:45 už vidíme kostel na ostrově Zečevo. Je to jeden z několika ostrůvků na jihovýchodním cípu Pagu. Na délku má méně než 1,5 km a dá se k němu prý dostat z vedlejšího ostrova mělkým průlivem širokým 10 metrů. Kostel se jmenuje „Gospa od Zečeva“ (což v překladu znamená asi Panna Marie Zaječí). První zmínky o něm jsou prá z roku 1335, což je fakt dost dávno. Maťa má plánovanou trasu docela dobře naštudovanou a tak nám jako bonus dodává tyhle průvodcovské zajímavosti, které naši plavbu zpříjemňují. 

Ve 13:00 přistáváme na kamenité pláži pod kostelem. Obědváme, koupeme se a prohlížíme si kostel i jeho okolí. Dovnitř kostela nelze nahlédnout ani vstoupit, je uzamčený. Ale i tak má tohle místo svého úžasného genius loci. Už před naším přistáním u byl nějaký pár, který sedí ve stínu olivovníků a taky jsem si všimnul dvojice cyklistů. To jen potvrzuje, že průliv mezi pevninou a ostrovem Zečevo je opravdu mělký. I když tu s námi bylo několik dalších lidí, měl jsem pocit, jako bychom tu byli sami. Nikdo neměl potřebu vykřikovat či působit jiný hluk, každý si ducha tohoto místa vychutnával po svém.

13:50 vyplouváme. Točím ještě pohled na tenhle malebný kostelík ze svého kajaku, zasouvám mobil pod síťku na přídi a zvolna pádluji na severozápad, abych se dostal nad horní cíp ostrova Zečevo, do průlivu mezi ním a bezejmenným, asi půlkilometrovým, pustým ostrůvkem. Už jsem asi sto metrů od pobřeží ostrova, a tak otáčím kajak, abych pořídil pár snímků úžasného pohledu na Gospu od Zečeva. Sahám po mobilu a – nic! Mobil nikde!? Hmatám, zda mi nezapadl někde na sedačku dovnitř kajaku. Nic. Ještě jednou prohmatávám síťku i špricku, kterou mám pod ní uchycenou. Opravdu nic! Po dvou minutách docela horečného hledání musím odevzdaně konstatovat, že mi během pádlování musel mobil nějak záhadně vyklouznout zpoza síťky a je na dně moře, mezi kostelem a místem, kde mne právě volně pohupují mořské vlny. Takže všechny videa a fotky z téhle akce jsou v pytli : -( Další minutu se snažím uklidnit, že mobil už je pár let starý a stejně jsem zvažoval pořídit nový, že měl prasklé ochranné sklo, že je to jen věc, že … Kupodivu to vůbec nefunguje : -(

Dívám se vedle kajaku a dno moře je v těchto místech vidět docela hezky. Jaká hloubka tu může být? 4-5 m? Víc asi ne. To bych měl zvládnout, vždyť jsem se před lety dokázal na nádech dokázal ponořit do 10 m. Skenuji pohledem každý kousek dna, kde dohlédnu a když tam můj mobil nevidím, otáčím kajak zpět ke kostelu a velmi zvolna pádluji zpět. Při tom ze dna nespouštím oči. Naděje umírá poslední! K břehu ostrova Zečevo mi chybí už jen 50 metrů a pořád nic. Jediné pozitivní na této situaci je, že se hladina moře zvedá. Plamínek naděje zvolna slábne, ale opět dvojzáběrem posouvám kajak ke břehu. Jsem 5 metrů od kamenitého pobřeží ostrova, když na levoboku zachycuji na dně světlemodrý obdélníkový předmět, který jistotně není jedním z milionů kamenů a skalisek zdejšího mořského dna. Uáááá! To je můj mobil! Přirážím na plážičku, spěšně vysedám a už se rozvážně brodím zpátky k místu, kdy by měl můj mobil být. Je tu! Nahmatávám jej aniž bych si namočil hlavu nebo trenýrky, a za vítězoslavného neartikulovaného skřeku jej zvedám nad hlavu. Otírám jej o prosolené námořnické tričko, které mám na sobě, zkouším jej odemknout a vše funguje! To mne ale nepřekvapuje, protože už léta si pořizuji mobily s ochranou IPx9, což znamená, že mobil vydrží bez úhony půl hodiny 1,5 m pod vodou. Zmateně vykřikuji směrem k ostatním tuhle privátní příhodu, ale nejsem si jistý, že ji vůbec vnímají. 
Uvědomuji si, že téměř navlas stejná situace se mi stala před 7 lety při splouvání polské Warty (viz. 1000 KILOMETRŮ PO POLSKÝCH ŘEKÁCH S PAPUČAMA strany 79-82) – sice jsem nevstoupil do stejné řeky, ale mobil a hlavně fotky a videa se i nyní zachránit podařilo! Zdá se, že jsem ještě pořád miláček Boží : -)

Díky mému usilovnému pořizování fotografií a videosekvencí po celý dnešní den plavby, má můj zachráněný mobil už jen 14% energie. Zkouším jej nabít z powerbanky, kterou s sebou tahám v lodním pytli, ale přístroj mne varuje, že v USB portu je voda a mám okamžitě odpojit napájení. Ani tahle situace pro mne není nová. Budu muset mobil na pár hodin nechat vyschnout, což znamená, že po tu dobu nepořídím žádné další video ani fotku : -)

Po 4 km další plavby míjíme výběžek s kamenným sloupem na kterém jsou prý staré sluneční hodiny, říká vševěd Maťa. Já vidím jen ten vyzděný sloup z kamenů, ale věřím doktorovi, že má pravdu.

Za další 4 km, pár set metrů před mostem propojujícím přes Velebitský průliv pevninu a ostrov Pag, připlouváme pod Forticu – zříceninu strážní věže ze 17. století, která sloužila jako monitorovací stanoviště provozu Velebitským průlivem, jenž byl náchylný k útokům pirátů. Kotvíme a škrábeme se na hřeben, abychom si mohli tuhle kamennou stavbu ohmatat. Přiznám se, že bych ji nechtěl ani dobývat ani bránit, ale odnáším si velký respekt ke stavitelům, obráncům i dobyvatelům.

V 17:30 máme za sebou dalších 8-9 km plavby. Kajaky máme vytažené na břeh kraje zálivu Jazbina a chystáme si místa na přenocování. Je to tady samá skála a nekonečné množství ostrých šutrů. Mám docela strach, abych si neproděravěl svoji nafukovací karimatku. Svůj pelíšek si buduji asi 100 metrů od zakotvených kajaků, ve svahu, kde je malá teráska, tak akorát na jeden spacák. Abych karimatku nezničil, dávám na ostré kameny pončo, kousky náhradního oblečení a prázdné loďáky. Snad na tom půjde normálně spát. To Maťa má luxusnější řešení na noc – u rybářské loďky uložené asi 20 metrů od břehu, za půlkruhovou zídkou z kamenů, našel dřevěnou podlážku s několika dlouhých desek. Ustlal si tedy pár metrů od vytažených kajaků, s úžasným výhledem na náš chráněný záliv. Jen si desky vypodložil do roviny několika kameny a má spaní jak v Hiltonu. Brousek nocuje na podobné terásce jako já, jen asi 10 metrů pode mnou a Sam je na druhé straně zálivu, proti Maťovi. Jsme tu rozeseti jak banda diverzantů. 

Dneska, kdy jsme pluli na mořském kajaku prakticky celý den, jsme napádlovali dost přes 40 km. Ke konci už mne trochu bolely ruce, ale čekal jsem to výrazně horší. Nedokážu si představit, že bych na barace napádloval takovou štreku za jeden den. Obvykle je to při našich plavbách po polských řekách úsek na dva dny. 

Ve chvíli, kdy máme připravené spacáky, dělám si večeři. Maťa využívá kousky naplavených dřev a rozdělává oheň. Paráda. Tak blízko moře jsem oheň ještě neměl. Uděláme dobrý čin, že spálíme něco z chaoticky naplavených, nafoukaných či naházených dřev, a navíc se bude večer kolem ohníku příjemně sedět.

18:45 se jdu projít s cílem vystoupit na hřeben, abych se mohl podívat, zda je vidět i druhá strana ostrova. Pomalu stoupám krajinu plnou skalisek, kamení a štěrku. Je to fakt neúrodná krajina, a tak mne docela překvapuje, že tu občas narážím na suché ovčí lejno. Co tady ty ovce, proboha, žerou? Prý je jich na celém ostrově asi 40 000! Naši tři barani si proti těm z ostrova Pag, žijí jako v ráji. Tahle strana ostrova je obrácená k pevnině a kvůli silnému větru zvanému Bóra je téměř bez vegetace. Přesto tento kamenný ostrov proslavili pastýři svým kořeněným sýrem Paški sir, což je prý naprostá delikatesa z tvrdého sýra sušeného na vzduchu. A taky jsem se kdesi dočetl, že ostrov Pag dává 2/3 produkce soli z celého Chorvatska. 

Táhnu se k hřebenu zvolna a dlouho. Ale pořád nevidím nic, co by se podobalo nejvyššímu místu ze kterého bych se dokázal podívat na obě strany ostrova. Ale už tu mám alespoň signál na mobilu. Rychločtením zaznamenávám informaci z Wikipedie, že: „Za druhé světové války zřídili chorvatští ustašovci na ostrově koncentrační tábor, v němž roku 1941 povraždili na 8 000 lidí – Srbů, Židů a komunistů.“

Pár minut před sedmou hodinou svůj „výstup“ vzdávám a hledám místo, kde bych si mohl mezi těmi ostrými vápencovými skalisky sednout, aniž bych si natrhl zadnici. Musím čtyřikrát popojít, abych na nějaký vhodný šutr narazil. Když už skoro pohodlně sedím, otvírám kufříkový ochranný obal ve kterém si nesu drona. Sice tady nárazově trochu fouká, ale snad se mi podaří natočit pár hezkých „leteckých“ záběrů zálivu, kde budeme dnes nocovat. Naučenými pohyby vyklápím ramena dronu, odstraňuji krytku z gimbalu, roztahuji úchyty ovladače na mobil, propojuju jej s telefonem kabelem, našroubovávám obě ovládací páčky, zapínám dron i ovladač, na mobilu spouštím aplikaci Litchi a čekám, až se vše spáruje, načtou se GPS souřadnice a já budu moci vzlétnout. Na druhý pokus je vše OK. Startuji dron a stoupám s ním asi 30 m nad sebe. Dostávám hlášku, že je tam velký vítr, a tak o deset metrů klesám a letím nad naše ležení, které v nastávajícím šeru ani moc hledat nemusím, protože je parné podle hořícího ohně. Zkouším se dostat nad volné moře, ale silný vítr mne odtud žene zpátky nad pevninu. Dneska z toho focení a točení asi nic nebude. Baterie v dronu vydrží cca 10-20 minut, tak to zbytečně nenatahuju a letím na přistání do ruky. 19:20 balím drona i ovladač zpátky do kufříku a pomalu sestupuji zpátky k zálivu.

Od ohně už jsem informován, že nad nimi 2x letěl dron a že místní policie už o nás ví … Sedám mezi ostatní a zatímco oni popíjí pivo, já si dávám tramín červený, který jsem si přivezl v přídi mého kajaku. Je vlažný, ale chutná skvěle. Maťa neodolá o taky koštuje. Já nemixuju : -) Mé víno je sladké, protože mám trpký život, a bílé, protože červené víno nepiju z ideologických důvodů. Ale ať si každý pije, co mu chutná : -)

Při koštování jsem pochopil, že v době, kdy jsem tu nebyl, krmil Maťa Brouska a Sama nějakými historkami o mně, protože zachycuju jakousi repliku týkající se mého volného pádu na paraglide. Nic zbytečně nekomentuju, protože už jsem to před léty sepsal, a není k tomu asi co dodat – KRONIKA OS – strana 177-181. Každopádně si uvědomuji, že jsem touto nemilou příhodou v „našich sociálních bublinách“ asi docela známý : -(

Už je tma jak v pytli, oheň hřeje, vína ubývá a mne napadá, že by možná dobře vypadal videozáběr na naše sezení shora. Oheň, jeho odlesky na hladině moře i okolních bílých skaliscích, … Jo, to jsem ještě nefotil a netočil. Vytahuju dron a dostává se mi několika nelichotivých poznámek, protože chlapcům až nyní došlo, že nad nimi nelétala místní policie, ale já. Drom se mi daří dostat nahoru, ale netroufám si letět nad moře, protože náš záliv je ohraničen skalisky, které nejsou v té tmě vidět a já bych do nich nerad napálil. I když jsem v 15-20 metrech, odraz plamenů na hladině zálivu nevidím. Spokojuji se tedy s krátkou sekvencí víceméně nicneříkajícího pohledu na oheň ve tmě, který je ozvláštněn na chvíli rozsvícenou Samovou čelovkou. Balím přístroj, opírám se zády o skaliska, nechávám se nahřívat ohněm a pomalu vychutnávám zbytek vína. Takhle „tábořím“ prvně v životě, užívám si to. Je to úplně jiné než na řece nebo na palubě plachetnice. Musím uznat, že moře i tenhle skalnatý ostrov má své nepopsatelné kouzlo.

23:10, příjemně ovíněn, zalézám do spacáku a začínám pozorovat Malý vůz i Kasiopeu, což jsou zřejmě jedny z mála souhvězdí, které bezpečně poznám. Kochal jsem se jimi na Pamiru i na Gibraltaru – vypadají sice pořád stejně, ale vnímám je pokaždé jinak : -)

6:45 se soukám ze spacáku a vařím si horkou čokoládu z MRE balíčku. Na tortilu si mažu burské máslo a dojím se jakousi energetickou tyčinkou s borůvkama. 

7:20 znovu startuju dron a konečně pořizuji záběry našeho zálivu se zakotvenými kajaky. Modrošedá průzračná voda ostře kontrastuje s bíložlutými skalisky kolem a opuštěnými ostře žlutými kajaky. Ogaři, mimo Mati, ještě polehávají ve spacákoch. Maťa už je ze spacáku venku a polehává na karimatce.

8:45 tři kajaky vyplouvají a čtvrtý, můj, zůstává na místě. Snažím se své parťáky natočit z ptačí perspektivy a netroufám si dron pustit v plujícího kajaku, takže dávám přednost pevné zemi. Snad to zpoždění, které za chlapama budu mít, brzo doženu.

9:05 vyplouvám i já a snažím se naši výpravu dohnat. Proti včerejšku je moře více neklidné a vlny, i když nijak přehnaně velké, ve mně vzbuzují respekt. Po vyplutí ze zálivu mám neustále po levici strmější žlutohnědé, ostré skaliska. Vlny se o ně hezky tříští, ale já doufám, že u skalisek nebudu muset přistávat, protože si nejsem jistý, že bych nerozlámal kajak.

9:20 mi jede naproti Maťa, který se oddělil od Sama a Brouska, obrátil to zpátky, aby zjistil, co se mnou je. Zdálo se mu, že jsem musel mít nějaký problém. Vysvětluji mu, že točení dronem i jeho složení a sbalení nějaký čas trvá a já to nedokážu uspěchat. Jsem za ty roky zvyklý, že k vůli pořizování fotek a videí věčně za někým zaostávám : -(

Okamžiky jako jsou tyhle, lze jen obtížně popsat. Nevím vůbec zda je lze nějak přenést. Samotné moře se zpěněnými vlnami je úžasný živel, ke kterému musí každý soudný člověk cítit bezmeznou pokoru. Vítr, který se nad hladinou prohání, musím brát taky vážně, protože to je druhý nevyzpytatelný živel. Zatímco na druhé straně ostrova bylo moře naprosto klidné a já občas při monotónním pádlování měl pocit, že usínám, tady mi nic takového nehrozí. Vlny a vítr mne udržují v neustálém střehu. Připadám si malý a trochu bezmocný proti tomu prostoru vůkol.

Jedu, stejně jako Maťa, bez špricky, takže mi do kajaku občas šplouchne trochu vody. Kdybych se cvakl, eskymáka stejně nedokážu udělat, takže bych musel před vyklouznutím z lodi špricku stejně z límce sundat a do lodi by tak jako tak natekla voda. V takovém případě by mohl být trochu problém, že jedu bez navlečené plovací vesty. Mám ji upevněnou gumovými popruhy na palubě kajaku, za zády. Když bych se převrátil, asi bych se ji po vyplutí ze sedátka pokusil nasadit. Anebo spíš ne, obrátil bych zřejmě loď, upozornil na sebe Maťu, který veze na zádi připevněnou pumpu, aby mi ji přivezl, a pak bych se snažil vodu z kajaku vypumpovat. Největším oříškem by asi bylo opětovné nalodění na otevřeném moři. Zřejmě bych zkoušel se nějak nasoukat přes záď, protože z boku to podle mne bez opětovného převrhnutí nejde. Naštěstí se včera ani dnes nikomu z nás cvaknout nepodařilo a to je dobře : -)

Brouska se Samem jsme s Maťou viděli nalevo, kopírovali pobřeží, zatímco my si to plavili napřímo, takže jsme je po čase předjeli. Teď je 9:45 a přes vítr a vlny na sebe s Maťou pokřikujeme, že už je ani jeden nevidíme. Obracíme to tedy a podél pobřeží pádlujeme zpět. Určitě budou za nějakým skalnatým ostrohem, kterých tu je nespočet.

Zatímco Maťa na svém delším, a tudíž rychlejším kajaku mizí přede mnou, míjím po pravoboku uzavřený kulatý záliv, kde je o poznání klidnější hladina. Nedá mi to a několikametrovou průrvou do něj vplouvám, abych si užil pár minut klidu. Třeba mezitím Maťa na chlapy narazí a společně poplují kolem mne, tak bych se mohl připojit. I když je moře mezi skalisky o poznání tišší, pořád se vlnky s pěnou nekompromisně tříští o ostré stěny. Právě to se mnou mrsklo bokem o mokrý útes a laminátový trup kajaku zapraštěl. Okamžitě se pádlem odrážím, abych se při další vlně vyhnul opětovnému nárazu. Raději vypluju zpátky na otevřené moře, když si budu držet dostatečnou vzdálenost od břehu, neměl bych do ničeho narazit.

Pluji směrem, kde zmizel Maťa a 10:00 vplouvám do jednoho z ramen Čista uvala (Čistý záliv), kde vidím zakotvené kajaky. Chlapi to tady zapíchli, nevšimli si nás, jak plujeme kolem asi půl kiláku od nich, máváme na ně a čekali tu na nás. Vlny se jim zdají docela velké, nechce se jim v nich dál plout.

Sam přichází s informací, že asi 100 metrů odsud je zpevněná cesta, kde by šlo přijet autem. Domlouváme se tedy, že Maťa zakluše těch 8 km na druhou stranu ostrova, kde máme zaparkované auto s vozíkem a přijede sem. Tady naložíme lodě a přesuneme se cca 60 km dál do městečka Obrovac, odkud budeme pádlovat 20 km úsek kaňonu řeky Zrmanja. Zítra má docela dost pršet, a tak tenhle úsek zkusíme už dnes.

Zatímco Maťa klusem a stopem maká pro auto, přenášíme kajaky k cestě já si pak ohřívám chutný oběd z MRE, fotografuju úžasné kameny i skalní útvary a zkoumám erozi zdejší krajiny.

11:30 už je Maťa i s autem u nás. Zvládl to v úžasném čase, o 45 minut dříve, než jsem počítal v nejoptimističtější variantě.

Nakládáme a uvazujeme kajaky, kontrolujeme, zda jsme tu nic nezapomněli a vyjíždíme neustále se kroutící, stoupající a klesající, zpevněnou i méně zpevněnou prašnou cestou z ostrova Pag na pevninu. Překvapuje nás, kolik se tu potuluje ovcí, na to, že tu není téměř žádná tráva ani pitná voda.

Nahoře je pláň bílých kamenů a kamenných zídek, které se táhnou krajinou jako velká čínská zeď. Teď už víme, že tu jsou postavené k vůli ovcím.

13:25 přijíždíme na velké parkoviště u vybydleného objektu v městečku Obrovac, který byl dřív asi nějakým turistickým centrem. Pokládáme kajaky na klidnou hladinu řeky Zermanja a ve 13:45 vyplouváme. Voda v řece chutná slaně. Zřejmě to souvisí s tím, že po cca 20 km ústí do moře.

První kilometr plujeme Obrovacem, kterému dominuje staré opevnění města. Na netu zjišťuji, že první zmínky o tomto místě jsou z roku 1337 a že pod městem je klášter se vzácnou sbírkou ikon. A protože mne zajímají i ty informace, kterými se místní moc nechlubí, zjišťuji, že před čtyřdenní vyčišťovací chorvatskou operací Bouře v roce 1995 (největší evropskou pozemní operací od druhé světové války) zde žilo 86 % obyvatel srbské národnosti a nyní jich je jen 31%. 

14:05 proplouváme kolem kláštera, ze kterého vidím jen hřbitov. Ale pod hřbitovem, v rákosí se pase kráva. Ne, že bych nikdy neviděl krávu ve vodě, ale ve vodě a v hustém rákosí ji vidím prvně.

Dál už nemíjíme žádnou stavbu ani obydlí. Teď by nás měl čekat onen slavný kaňon ve kterém se natáčel 1. díl série o Vinnetouovi, kde Zrmanja představovala řeku Rio Pecos, v níž na svých kánoích bojovali Old Shatterhand s Inču-čunou.

Romantický dojem je totálně nabourán červenými kovovými sloupy čnějícími z vody na pravé straně řeky a zelenými sloupy na levé straně. Zřejmě vytyčují plavení dráhu pro čluny s větším ponorem. Vzhledem k tomu, že kaňon Zrmanje nepatří do žádného zdejšího národního parku, nebyl problém tu ty stovky kůlů instalovat. Neskutečně mně medí, protože mi kazí každý hezký záběr : -( Dojem z tohoto kaňonu je u mne fakt poloviční.

14:20 vystupuji na pravý břeh, vytahuji dron a pokouším se natočit proplouvající žluté kajaky z ptačí perspektivy. Snad se mi podaří ty hnusné sloupy vystřihnout.

Krajina kaňonu se postupně mění. Ubývá zeleně a přibývá strmějších skal. Tady tyhle místa byly určitě ve Vinetuovi : -) Ale i kdyby nebyly, stejně jsem neskutečně rád, že tu mohu plout a vychutnávat si tu krásu kolem. Některé stěny kaňonu jsou údajně až dvě stě metrů vysoké.

15:50 přistáváme pod malým převisem v zátočině ohraničené kolmými skalami. Je tady pozůstatek ohniště, takže si dokážu představit, že bychom zde přenocovali. Brutální romantika. 

Ano, je to ono místo z filmu o Vinetouovi : -)

Vytahuji dron a zkouším pořídit pár záběrů, protože kdybych to neudělal, musel bych si to vyčítat do konce života. Snad se mi tu podaří natočit něco bez červeného nebo zeleného sloupu.

Po kilometru další plavby míjíme po pravoboku pozůstatek hradu Pržunac. Zezdola musel být nedobytný, protože ta skála je skoro kolmá. Zřejmě střežil vodní cestu od moře a k moři.

16:45 vypouštím dron naposledy, proplováme totiž kolem kamenitého vysokého ostrůvku, který se nachází půl kilometru od ústí jezera, do kterého budeme vplouvat. Místní tohle jedenáctikilometrové jezero pojmenovali Novigradsko more i když jej od skutečného moře dělí čtyřkilometrový kaňon navazující na řeku Zrmanju.

17:30 přistáváme na kamenité plážičce Novigradsko more u vesnice Maslenica. Maťa se vydává stopem a klusem k autu v Obrovaci. My čistíme, vysušujeme kajaky a vaříme večeři. Rád na sebe oblékám dlouhé kalhoty a větrovku, protože tu hezky vyfukuje. Procházím se po místní riviéře a chutnám zelenou olivu utrženou ze zdejšího stromu. Je hnusná. To si u nás na pasekách určitě nenasadím.

Ještě před setměním přijíždí Maťa s autem a vlekem. Opět nakládáme a přivazujeme naše kajaky, plníme kufr vozu loďáky a vším, co jsme s sebou tahali. Domlouváme se na tom, že přespíme v Obrovaci v tom vybydleném objektu, kde na nás nebude pršet.

19:50 už ležím ve spacáku na kryté terase opuštěného, dříve honosného objektu. Každou chvíli nás osvětlují projíždějící auta po nedaleké cestě, která, dřív než postavili dálnici, byla hlavní spojovací tepnou do vnitrozemí. 

6:40 sice ležím ve spacáku, ale ohřívám si na vařiči vodu na horkou čokoládu z MRE balíčku. Venku mírně poprchá, ale my jsme v suchu.

Chvíli před osmou vyjíždíme směr Vsetín.

18.45 už stojíme před zamčenou bránou u klubovny ATOM, kde budeme vracet zapůjčené mořské kajaky a vozík.

19:20 je vše vyloženo a vyrovnáno. Loučíme se. Sam jede s Brouskem a Maťa správce Fofa domů a mne k autu, které mám zaparkované před Maťovým barákem.

19:55 mám doma v podkroví vybaleno, cajky uložené a spacák pověšený k vyvětrání. Jdu si nalít vína a probrat s Irčou a děckama jak prožili tyhle čtyři dny oni.

Co tahle kratochvíle vyšla, mimo naši individuální energii? Za půjčení mořských kajaků, vest, špricek, pádel a přívěsného vozíku na kajaky, jsme dali 4000 Kč, na jednoho tedy 1000 Kč. Za PHM, dálniční poplatky na Slovensku, Maďarsku a mýtné v Chorvatsku jsme vydali 8000 Kč, takže na osobu 2000 Kč. Mimo jídlo (já řešil čtyřmi MRE balíčky z železných zásob) tahle akce každého z nás vyšla na 3000 Kč.

 

Sestříhané video (4:46):

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *