4.6.2022 – PARAWESTERNIÁDA

(Dazul) Nedokážu s jistotou tvrdit, že to tak skutečně je, ale když jsem pátral pro tom, kdy ŠESTKA pořádala PARAWESTERNIÁDU naposledy, dopátral jsem se k datu 25.5.2007 (viz KRONIKA OLDSKAUTI – strana 149-150). Ano, to je ten den, kdy se Cipískovi, jako prokazatelně jedinému člověku na světě, podařilo na vodní nádrži u klubovny převrátit naši plachetnici třídy vaurien na bok. Zdá se tedy, že zmínky o poslední PARAWESTERNIÁDĚ pochází z doby před 15 lety! Z nynějších členů ŠESTKY si ji tedy pamatují jen skuteční oddíloví mastodonti : -)

Těm méně informovaným asi stojí za to vyvětlit pozapomenuté souvislosti: PARAWESTERNIÁDA je akce, kterou ŠESTKA pořádala na popud Medvědovy maminky Boženky, která pracuje s handicapovanými dětmi. A při pořádání té úplně první PARAWESTERNIÁDY (5.6.2003 – viz nedávno vydaná kniha VÝBĚR Z ŠESTÁKŮ 2000-2022, strana 104-105) jsme zjistili, že máme problém – kde půjdou vozíčkáři na záchod? Naše táborová latrína na to není přizpůsobená a v Kateřinicách neexistuje žádné veřejně přístupné bezbariérové WC! Už nevím detaily, kterak to odpovědní lidi z oddílu tehdy vyřešili, každopádně se v ten okamžik přirozeným způsobem rozhodlo, že naše budoucí klubovna, na které jsme už tehdy intenzivně pracovali, bude muset být BEZBARIÉROVÁ, včetně toalet! A tak se stávající záměry, plány i název historicky a strategicky zatím největšího a nejnáročnějšího projektu postupně přepracovaly tak, aby se o tři roky později mohlo slavnostně otevřít DĚTSKÉ BEZBARIÉROVÉ CENTRUM BŘEZINY. To jen na vysvětlenou, proč je  PARAWESTERNIÁDA pro vznik DBCB klíčová, a jak je propojená přes tak přízemní záležitost jako je „latrína“ : -)

Asi je jasné, že mne oprášení legendární oddílové akce potěšilo. A to tak, že velmi. Když mne Irča, která se organizace chopila, požádala, abych si vzal na starost postavení velkého tee-pee a po zbytek PARAWESTERNIÁDY hlídal malého Kubu, nepotřeboval jsem nad tím přemýšlet. Ani mne nerozladilo, když mi Irča po mém souhlasu oznámila, že si „asi“ budu muset pro postavení týpka nějak zařídit tyče, když vím, že to je minimálně 13 hodin práce s přípravou navíc. Přípravu jsem s dostatečným předstihem zvládl a teď už mne čeká jen to postavení týpka : -)

Paradoxem je, že tee-pee bude stát na akci, která bude trvat 4 hodiny a příprava tyčí + postavení a zbourání týpka zabere minimálně 16 hodin, tedy 4x více : -) Tak už to ale chodí. Je to podobné jako třeba u jízdy na naší střediskové plachetnici, kdy platí, že doba strávená samotným plachtěním je stejná jako doba strávená při opravě, údržbě, nakládání a převozu tohoto plavidla.

Před desátou dopoledne už spolu s Myšákem rozbalujeme oddílové tee-pee na louce za srubem DBCB. Tráva je čerstvě posečená (Denny si včera večer musel o traktůrkem máknout) a taky trošku mokrá po nedávném deštíku. Ale když už nebude pršet, jako že by podle lokální předpovědi pršet nemělo, týpko za pár hodin uschne a v podvečer jej budeme balit suché.

Postupně se tu schází stále víc a víc lidí z oddílu a připravují si své aktivity, nebo pomáhají s přípravou ostatním. A tak už je postavený velký párty stan, natahují se nízká lana, nafukují padleboardy, přenáší se raft a baraka, natahuje slackline, připravují terče na luky a painball, chystá plátno pro fotokoutek, kýble plné bublin pro bublifuk, … Ani to nestíhám všechno detailně registrovat.

Ve 14:00 už jsou navíc připravené biče i spiningy i lariaty, kateřiničtí hasiči dorazili s velkým autem i hasičskou terénní čtyřkolkou, Danka už ostošest maluje ksichty děcek, že si je pletu s tygry, motýlky, kočkama, psy či netopýry, …

Škoda, že hasiči neprojeli se svým mega vozem ke kolni pod srubem, a tak museli mít své stanoviště opticky odděleno smrkama na točně za závorou. Každopádně jejich aktivita sestříknutí plechovek měla u našeho malého Kuby úspěch. A evidentně nejen u něho : -)

Jedním z bodů programu, kde se společně všichni shromáždují před srubem, je vystoupení s bičem a lasem, které si připravili Zub, Dan, Marcel a jejich děcka. Ověřil jsem si, že ještě dokážu spiningem roztočit krinolínu, vyskočit z ní a opět do ní skočit, ale to co dokáže s lariatem Dan, je fakt úžas. Takových lidí na starém kontinentu moc není.

Myšák má dnes navíc absolvovat první stupeň Cambridge ESOL zkoušky (jak jsem pochopil, patří mezi  mezinárodně nejuznávanější zkoušky z angličtiny) a tak jej z DBCB dopravuju na Vsetín, do budovy zdravotní školy, ve které jsem doposud nikdy nebyl. Proto taky Míšu doprovázím i dovnitř. Většina účastníků zkoušky je starší než Myšák a tak se mu ani moc nedivím, když se těsně před vstupem do třídy s pláčem tiskne ke mně a říká, že tam nechce. Přivinul bych jej pevně k sobě, ale mám na ramenou Kubu (aby mi nikde nezdrhl) a tak jej utěšuju alespoň ve stoje. Ale Jitmelka, která zve studenty dovnitř, si Myšákovy slabší chvilky všímá a pomáhá mi jej uklidnit. Nakonec mi říká, abych šel do třídy spolu s Míšou, pomohl mu usadit se a tím jej uklidnil. Daří se.

Za čtvrt hodinky mi od Jitmelky přichází SMS: „Už je v pohodě.“ Zkouška naplno běží a mně se notně ulevuje.

Když po třech hodinách pro Myšáka přijíždím, má z toho dobrý pocit a jedinou věc, kterou hodnotí nedobře je, že při spellingu dobře nerozuměl jedné větě. Nedokážu posoudit jak velký problém s ohledem na konečný výsledek zkoušky to může být. Ale moc mu přeji, aby tenhle schůdek úspěšně zvládl.

Když se společně vracíme zpátky do DBCB, jeden z hřebů dnešního programu před deseti minutami skončil. Letadlo úspěšně vysypalo během čtyř přeletů pět kilo bonbonů (každé cukrlátko opatřeno barevným fáborkem) přesně na určené místo dopadu. Děcka ještě dohledávají poslední kousky. Zdá se, že tahle aktivita byla sázkou na jistotu : -)

Když bych měl najít jeden jediný zvuk, který by letošní PARAWESTERNIÁDU charakterizoval, bez váhání bych řekl: prásknutí bičem! Díky triu Dan, Marcel a Zub tu byly k dispozici pletené honácké biče a desítky zájemců si neustále pod jejich dozorem zkoušeli práskat a neublížit si při tom.

Obcházím s malým Kubou stanoviště mimo blízké okolí srubu a při tom zjišťuji, že jeden z oddílových raftů je kaput : -( Praskl boční válec. Stalo se to Mirisovi na vodě a tak mám jistotu, že to není nějaká nedbalost či chyba při neodborném zacházení. Miris sám to hodnotí velmi stručně: „Stáří“. Více než metrová trhlina ve spoji. Půjde-li to opravit, budou muset vyhodnotit v Gumotexu v Břeclavi, kde jej budu muset nějak dopravit :-( Tahle oprava se do třech tisíc nevleze : -( Ale nový raft stojí kolem 38 000 Kč, takže to raději nechám nacenit a pak se rozhodneme, zda 16 roků starý raft má smysl opravovat. Ještě že nám to neprasklo minulý týden na největším splavu! 

Po skončení PARAWESTERNIÁDY organizátoři ještě neodchází, ale uklízí a pak se scházíme u ohniště, kde se už grilují špekáčky, naložené maso, zelenina a chleba. Je nás tu dohromady asi 30 a na každého se dostává. Nyní je ta nejhezčí část akce : -) Jíme a klábosíme. V tomto složení se nevídáme často a tak si tohle setkání vychutnáváme.

Je úžasné, že se lidi, kteří ŠESTKOU prošli dokáží stále potkávat i na akcích pořádaných pro veřejnost a zapojují do nich už i své děti. Zdá se mi, že existuje jen málo jiných aktivit, na kterých lze vlastním dětem prakticky demonstrovat, co to jsou kamarádi z oddílu a jak lze spojit užitečné s příjemným : -)

Mimo jiné se snažíme dopátrat kolik lidí se na letošní PARAWESTERNIÁDĚ protáhlo. Odhadujeme to na 100-120 (zaparkováno bylo 30 aut), což není tak málo, vzhledem nevelké propagaci, rannímu dešti a tomu, že se dnes v okolí konalo akcí typu „dětský den“ více.

Účast na křtu nového CD Lucky Redlové jsem nejen přislíbil, ale především jsem se na něj těšil. Jako firma jsme pomohli cédéčku na svět financováním jednoho nahrávacího dne ve studiu a tak přiznávám, že i zvědavost hrála svoji roli : -)

Protože se PARAWESTERNIÁDA protáhla, přijíždíme do Valmezu natolik pozdě, že jsme nestihli předkapelu : -(

Drobné humorné vsuvky typu: začátek lidové písničky na mandolinu stejně jako Ryvolův Jarní kurýr, či „Všichni reday? Já jsem Redly“ povrzují, že Lucka zvládla během dvou dekád hraní své „řemeslo“ dobře a ví, co funguje.

Lucčin ženský doprovod je složen téměř ze samých Ev. Je to nádherně živočišné zpívání, zvláště těch pár písní bez mikrofonů a mixážního pultu.

Jako hudební zážitek je tenhle večer skvělý. Navíc pro Myšáka je to premiéra – doposud nikdy na žádném živém koncertě nebyl. A těší mne, že můžeme tuhle chvíli sdílet spolu.

Při potulce po jižní straně Kavkazu v babím létě roku 1989 jsem spolu s několika svými kamarády z oddílu (tehdy TOM Lvíčata, dnes 4. Ch Vsetín) pochcal Moskevského Komsomolce (vrchol 3925 m.n.m.), a dnes, po třiatřiceti letech se mi podařilo pochcat na místní toaletě i jednoho kágébáka. Tuto možnost s přirozenou radostí využil i náš devítiletý Myšák : -)

Domů s Myšákem dorážíme hodinu před půlnocí, ale Irča je ještě vzhůru a tak mi s potěšením ukazuje obálku, kterou před odchodem z PARAWESTERNIÁDY dostala.

S radostí kvitujeme druhý řádek „s rodinou“. Nemusíme si nic říkat, ale je nám jasné, že oba dva myslíme na legendární větu, kterou pronesl jeden náš příbuzný: „Od té doby, co máme čtyři děti, nás nikde nezvou“   : -)

Sami pro sebe hodnotíme dnešní PARAWESTERNIÁDU jako velmi povedenou akci a shodujeme se, že nás mimo jiné potěšilo i setkání a zapojení „staré gardy“ společně s jejich dětmi  – Zuba, Báry, Janiny, Mirisa, Kikiny, … Irča to doplňuje slovy, že: „Je radost pracovat s lidma, kteří sami ví, co mají dělat a nemusí se vodit za ručičku. A je úžasné, že se to netýká jen „staré gardy“, ale i těch mladších i méně zkušených, kteří dnes aktivně pomáhali.“

Celý dnešní den je takovým milým pohlazením.