by
on
under
Permalink

Tyče na tee-pee pro vsetínské Čtverkaře – Lvíčata

(Dazul) Dali byste více než 40 tisíc Kč za tyče na 4 týpí (navíc ještě neopracované)? Takovou nějakou nabídku dostaly vsetínské Lvíčata – 4. chlapecký oddíl našeho střediska, když se snažili tyče pořídit. Je jasné, že každé zboží má svého kupce, ale je stejně jasné, že pro normální oddíl je to luxus, který si nemůže dovolit. S takovým „hospodařením“ by si třeba naše ŠESTKA i za současné inflace a výrazného zdražování nemohla dovolit pořádat letošní 7 denní puťák + 14 denní stálý tábor za 4000 Kč. Jasně, že ta naše cena je „vykoupená“ tím, že všichni dospěláci se v táboře i puťáku angažují zadarmo, mnohé se podaří zasponzorovat, atd. Ale především si vše, co si můžeme zajistit sami (tedy levněji nebo mnohdy i zdarma), také sami zajišťujeme. Je to pochopitelně další „skrytý“ náklad krytý námi odvedenou prací. Ale víme, že to je pro nás ta nejlepší cesta, protože při společné práci získáváme bonus v podobě intenzivních a nepřenositelných zážitků : -)

Protože jsou Lvíčata mým „mateřským“ oddílem, který jsem měl tu čest za komančů vést a převedl jej v roce 1990 bez výrazných ztrát do obnoveného Junáka, mám k němu pořád jakýsi „otcovský“ vztah. A tak jsem bezprostředně pro obdržení informace, že uvažují nakoupit tyče na týpí za takové velké peníze, nabídl, že jim pomůžu získat tyče „zadarmo“, když si to odpracují. Tady jsem si nebyl 100% jistý, že současný vůdce oddílu Šumík bude kladně reagovat, ale když se mi ozval, spadl mi kámen ze srdce. Vedení 4. chlapeckého oddílu je v pořádku : -)

Tyče na týpí pro ŠESTKU na plánovanou PARAWESTERNIÁDU jsem začal řezat v lese jednoho ze sousedů (opět děkuji Luboši Vrajovi), kterému tímto dělám potřebnou prořezávku smrků. On za pořezané stromy nic nechce, já nechci nic za práci na prořezávce : -)  Když jsme před lety řezali 80 tyčí na týpka pro Dětské bezbariérové centrum Březiny, zaplatili jsme na polesí symbolických 300 Kč. Takže když se to podaří, jde to i dnes „zdarma“. Jen je potřeba prořezávku dělat poctivě, což v tomto konkrétním případě znamená porazit každý druhý strom.

Pro Čtverkaře bude potřeba „vytěžit“ 52 tyčí, z toho polovina by měla být ideálně 9 m dlouhých. V tom vidím problém, protože devítimetrových tyčí v takto vzrostlém lese potřebné množství asi nebude.

Sraz na první (24.5.2022) pracovní podvečer máme v 17:00 přímo na místě, kde už mám pět tyčí pro ŠESTKU finálně opracovaných. Dělal jsem na nich sám, což znamenalo smrk porazit, odvětvit, vynést z hustého lesa, na připravených trojnohách sundat čerstvou kůru a do hladka odsekat či odříznout zbytky větví, aby se týpí nepotrhalo. Jedna tyč mi zabrala asi hodinu nepřetržité práce.

Čtverkaři dorazili s menším zpožděním (od místa, kde měli zaparkovat je to 600-700 metrů), ale zato jich bylo šest. Nějak je nenapadlo si vzít sekery či pořezy, ale naštěstí jsem měl zrovna cosi sebou : -) Ogary není do práce potřeba nutit a tak, když jim vysvětlím jaký postup práce se mi osvědčil, navrhnu jak bychom to mohli tyče na týpka řezat a opracovávat v sedmi, běží vše jako po másle. 

Motorová pila jede na plné obrátky, zahřívá se tak, že bych na ní mohl klidně smažit vajíčka. Nedívám se moc napravo ani nalevo a řežu skoro jak profesionál – nejdřív větve od země do výšky hlavy, podříznout, podrazit zachycený strom ve větvích ostatních smrků, povalit na místo které už je prořezané, ořezat větve zleva i zprava po špičku, uříznout tenký konec, pootočit kmen o 90 stupňů a odřezat zbytek větví. Dát pokyn připraveným nosičům k vynesení kmene z lesa a přesunout se k porážce dalšího stromu. Malou přestávku si dávám, když potřebuju doplnit benzín a olej, nebo po 5-7 stromech, aby si pila na chvilinku spočinula.

Druhá těžba tyčí na týpí byla ve stejný čas o týden později (1.6.2022). Dnes je to na den přesně 31 let od naší svatby a tak alespoň rychle předávám Irči velkou kytici a praktický dárek a s několikaminutovým zpožděním dorážím na místo srazu. Čtverkaři tu ještě nejsou a tak zatím ořezávám větvě stromů do výšky, kde dosáhnu. Než chlapci dorazí, mám tak připraveno skoro dvě řady smrků. 

Dneska je počet i sestava Lvíčat trochu jiná, ale Adam s sebou přivezl i výkonnější motorovou pilu než mám já a tak bude práce ubývat nejen rychleji ale i s menší námahou.

Daří se mi dnes prořezat 3 řady a Adamovi asi 2 řady smrků, a tak vytěžujeme určitě víc než 26 vhodných kmenů na týpíčkové tyče. Je dobře, že už se na další práci obejdeme bez motorové pily a vystačíme si už jen se sekerami a pořezy.

Jakmile si chvíli odpočneme a vyčistím si svoji pilu, přivazujeme a Adamem na rám čtyřkolky tři tyče a společně je odvážíme na zamýšlené překladiště, kousek od zpevněné cesty na kterou se bezpečně dostanu s velkou dodávkou, ve které pak tyče odvezeme.

Domlouvám se sousedem, že tyče můžeme na pár dnů složit na jeho pozemku a pak jedeme s Adamem k nám, abych mu ukázal, kde si zítra čtyřkolku vyzvedne a kde ji pak opět vrátí.

Když pak Adam průběžně odváží hotové tyče na kilometr vzdálené překladiště, je na chlapcích vidět, že mu tu čtyřkolku trošičku závidí. Proto jim po skončení dnešní rachoty nabízím, aby si ji vyzkoušeli, protože tady neporušují žádná pravidla silničního provozu. Nabídka je s povděkem přijata a zdá se mi, že i díky této drobnosti bude dnešní akce zapamatování hodna : -)

 

    Pár praktických postřehů z loupání smrkové kůry:

  • nejsnáze se kůra ze smrků loupe, když jsou stromky čerstvě poražené
  • je zbytečné osekávat stromky „na čisto“ když není kůra sloupaná – po stažení kůry jsou v místech „suků“ ostré hrany, které je potřeba stejně sekerkou začistit 
  • když se do čerstvě poraženého smrku zařízne pořez a stahuje se kůra, často do obličeje vystříkne míza
  • pořízem se dá odloupnout i několikametrový pás kůry – když se jí sváže nějaký spoj, po seschnutí kůry pevně drží – smrková kůra dokáže nahradit provaz

Třetí akce „tyče na tee-pee“ se má uskutečnit ve čtvrtek (2.6.2022) a i když se jí neplánovaně nemůžu účastnit (porada s Denindou, Hanýskem a Ježkem ohledně mega projektu na rekonstrukci SKAUTSKÉHO DOMU), domlouvám vše tak, aby to mohlo proběhnout bez mé účasti. Stodola s připravenou čtyřkolkou je otevřená, všechny tyče ze včerejška nařezané, …

Když po poradě přijíždím s malým Kubou po 19:00 domů (cestou míjím jednoho ze Lvíčat), zjišťuju, že se čtyřkolkou není hnuto a z toho usuzuju, že chlapci ze Lvíčat dnešní termín bulnuli nebo odvolali. Trošku mne to zneklidňuje, protože do prázdnin už další volný prázdný podvečer nemám (mimo plánovaného odvozu tyčí), takže to chlapci budou muset zvládnout už bez mé nabízené pomoci.

Čtvrtá akce je domluvena na pondělí (6.6.2022), kdy půjčuju z práce dodávku a máme odvézt tyče na tábořiště do Dinotic. Ani mne příliš nepřekvapuje, že ze Lvíčat opět nikdo nedorazil. V předtuše fiaska jsem raději včera čtyřkolkou odvezl pár dalších tyčí od místa těžby na překladiště. Je jich tu nyní 18. Do minimálně 44 (či spíše 52) jich chybí víc než polovina, ale dnes není v mých silách ani časových možnostech zbývající tyče opracovat a přepravit je k odvozu. A uvědomuji si, že to ani tak nechci dělat. Minimálně by to nebylo výchovné. Ale když už jsem slíbil, že tyče dnes odvezu, tak nakládám alespoň to, co je na překladišti k dispozici.

Vyjíždím směr tábořiště v Dinoticách, kde stojí oddílový srub ŠESTKY a kde se mají tyče na týpí složit. Cestou se mi neodbytně vkrádají myšlenky na hodnocení téhle akce. Povedla se, nepovedla? Splnila mé očekávání, nesplnila? Měla smysl, neměla? ….

Jsem trochu zmatený. I když jsem klukům zařídil zdarma stromy k pokácení, místo na uložení vytěžených tyčí, řezal dvě odpoledne motorovou pilou smrčky, zapůjčil čtyřkolku na převážení tyčí na překladiště, zajistil dodávku na převoz tyčí na tábořiště a nečekal žádné díky (jsem docela alergický na děkování ze slušnosti), přesto jim nestálo za to ani zavolat, poslat SMS čí mail, že nestíhají, nechce se jim či nemohou dorazit na smluvený čas. Dobře vím, že se to dnes už nenosí, ale pořád je ve mne kousek idealisty a snílka. V mé nevelké bublině si pěstuji staromilské přátelské vztahy, kde se ještě pořád dává zpráva typu: „Sorry, nevychází nám to, dneska nepřijedeme, přesuneme to na někdy jindy“ nebo „Nebo nebudeme tě už potřebovat, zbytek si vyřešíme sami“. Je v tom minimálně úcta k tomu druhému a šetření jeho časem, který by díky mé neúčasti zbytečně promrhal. Navíc už jsem ve věku, kdy si nemůžu takovéto marnění dovolit. Musím si ale chtě nechtě zvykat na stále oblíbenější trend „vymlčení“ a netrápit se takovými nepodstatnými drobnostmi, které vycházejí z módy. Měl bych příležitostně pokárat svoji maminku za mé špatné vychování a svého oddílového vůdce za neprozíravé drilování chybných návyků : -)

Aby to nevyznělo příliš skepticky a beznadějně, je spravedlové objektivně přiznat, že tato akce „tyče na týpí pro Lvíčata“ má i své kladné stránky – je to stejné jako s tou sklenicí naplněnou z poloviny, o které lze pravdivě prohlásit, že je z půli prázdná, stejně tak jako že je z poloviny plná. Jsem vděčný za možnost se neformálně při práci potkat se současnými mladými členy oddílu, který jsem před více než třiceti lety vedl. Určitě nejsou horší nebo lepší než jsme bývali my, jsou ale určitě jiní, což je přirozené. S velkým osvobozením jsem si uvědomil, že jim nezávidím ani mládí, ani možnosti – tu lehkou samozřejmost věcí, které pro nás v jejich věku byly nedosažitelné. Přeju jim, aby dokázali svůj život smysluplně naplnit – mám pocit, že to budou mít těžší než jsem to měl já : -)

Během přehazování „hlubokomyslných“ myšlenek a všelikého přemítání, přijíždím k oddílovému srubu. O víkendu tu Fanta a spol makali, což je vidět. Taky je na první pohled vidět terénní úprava, kterou tipuju (podle faktury, kterou jsem nedávno ze střediskového účtu hradil) na z poloviny předraženou, ale protože vím, že bagrista dostane vždy to, co si řekne (protože se na něj čeká i půl roku), jsem rád, že to Kulišák dotáhl do konce.

Skládám (i ty prasácky opracované) tyče na jednu hromadu – na krytý prostor před vstupem do srubu. Tyče tu budou dobře vysychat a pak se s nimi bude lépe při stavbě tee-pee manipulovat. Už cestou sem volám Šumíkovi (nový vůdce Lvíčat), aby se s Fantou domluvili, kde tyče po ukončení svého tábora uskladní a jak je zabezpečí. A taky mu kladu na srdce, aby do prázdnin uklidili zbývající neopracované tyče (bratru ještě 38 kousků) od lesa, kde jsme je těžili, abychom majitele nenazlobili. Snad to 30.6.2022 nebudu muset dělat sám …   

Odjíždím směr domov a přeju Lvíčatům, aby při stavbě svých tee-pee na táboře nepotrhali ani jednu  plachtu : -)

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *