(Dazul) Anonce téhle úzké knížečky z názvem ŠPALEK – MYŠLENKY V ROZHOVORECH na webu skautského obchodu zní: „Rozhovor ředitele Skautského institutu Miloše Říhy – Šípka s dlouholetým činovníkem Junáka a ředitelem Městské knihovny v Praze Tomášem Řehákem – Špalkem.“ Náklad 400 kusů, rozsah 152 stran.
Měl jsem to štěstí i čest se se Špalkem několikrát potkat – v intenzivním roce založení naší ŠESTKY o prázdninách 1997 dokonce několikrát: na Selešce při kursu rodinného skautingu SACHEM, na Orlovech u Lipnice při roverském kursu FONS a na Švýcaráku při Instruktorské lesní škole. Mám jej zafixovaného jako člověka o dva roky staršího, brilantního stratéga, myšlenkově velmi blízkého avšak „nebezpečně“ inteligentního a inspirujícího. Prostě spadá kategorie lidí, u kterých je mi ctí když jim můžu podržet tašku : -)
Z výše uvedeného je zřejmě pochopitelné, že jsem proto ani na chvíli neváhal se zakoupením titulu ŠPALEK – MYŠLENKY V ROZHOVORECH. Chtěje si knihu v klidu vychutnat, nechal jsem si ji na vánoční volno. A dnes byl ten pravý čas.
Asi budou tuhle knížku číst jinak lidi generačně blízcí Špalkovi (kteří dospívali v předrevolučním čase (některé věci jsou fakt obtížně přenositelné a srozumitelně sdělitelné), aktivně vedli oddíly před listopadem a byli třeba na památném sněmu Junáka v dubnu 1992 v Lucerně, ….) a ti ostatní. Ale všem přemýšlivým duším garantuju inspirující myšlenky.
Pln dojmů nabízím i tobě alespoň pár citací (knihu rád zapůjčím):
… Cítíš za podobné jevy jako občan nějakou odpovědnost?
Cítím se nějakým způsobem být spoluviníkem. Vadí mi, že s tím nedokážu nic zásadního udělat, vysvětlit těm lidem, že se tragickým způsobem mýlí. Že uvěřili spoustě lží, že se nechali zblbnout nepřátelskou propagandou. že se stali prvními obětmi hybridní války. Cítím spoluodpovědnost za stav společnost i a za to, v jakém stavu svět předáme dětem. …
… Jedna věc je mít rozdílné názory, ale to, co propuklo v 90. letech a trvá u některých lidí dodnes, je hluboká, nepřekonatelná osobní nevraživost.
Je to svým způsobem logické, protože taková je válečná mentalita. Ve válce se lidstvo dělí na spojence a nepřátele. Nepřátelé se střílejí a spojenci si kryjí záda. Pokud nějaký spojenec zradí, tak je nepřítelem nejhoršío druhu a musí být zastřelen jako první. Taková je logika války a lidé si svoje skautské názory formulovali, jako by byli ve válce. Že se jednalo o válku skrytou je jedno. …
.. Kde se otevírá prostor pro budoucí skauting?
Možná, že lepší skauting pro více dětí v tuto chvíli znamená lepší skauting pro méně dětí, který se nebude podbízet intenzivním prožitkem. Co funguje, je už zmiňovaná opravdovost. …
Junák při řešení různých problémů těží v podstatě jenom sám ze sebe a ze svých členů, minimum lidí přichází ke skautingu v pozdějším věku. Připadá mi, že spousta z těch výše pojmenovaných věcí z toho trochu vypadá, na různé věci jednoduše nemáme odborníky a opravdu se trochu chováme jako uzavřená komunita, která jako by se musela před vnějškem uchránit.
V tomhle je Junák opravdu podivně nesebevědomý. Vždycky a znova mě fascinuje určitá neochota vtahovat lidi zvenčí. Jako kdybychom podvědomě měli pocit, že kdo v té naší sektě nevyrostl od malička, tak nemá dost vymytý mozek, aby mohl být tak nějak náš, To je přece naprostý nesmysl! Cele zdravé jádro skautingu, které dodneška funguje, vzniklo tak do roku 1925. A dali ho dohromady lidé, kteří ve skautingu vyrůst ani nemohli a dostali se k němu až jako dospělí lidé. A přece dokázali položit pevné a srozumitelné základy hnutí, které se osvědčují už desítky let. To snad stoji za úvahu, ne? Kolem nás je spousta dospělých, kteří se z nějakého důvodu nepotkali se skautingem v dětském věku. Ale jejich hodnotová orientace je se skautskou dokonale kompatibilní – na pravdomluvnost, věrnost, zdvořilost a tak dále nemáme žádný patent. Pokud je tedy dokážeme oslovit, nabídnout jim to, co si sami na skautingu tak užíváme, mohou se k nám přidat a pomáhat nám budovat ten lepší svět, o který usilujeme.
Příští rok oslavíme 30 let svobodného skautingu. Co bys popřál skautingu do budoucnosti?
Aby dokázal být současný a přitažlivý, ale přitom si co nejdéle udržel svoji zkušenost s totalitou, která jako ocel zakalila jeho fundament. Ano, ta historická zkušenost bude postupně vyprchávat s tím, jak se budou generace obměňovat a zmizí ty, které totalitní zkušenost mají. Takže je potřeba vytvořit vlastní mytologii, ve které bude poselství vyvzdorovaného skautingu nějak obsaženo. Každé společenství má mít svoji mytologii a ta naše není falešná, je postavena na celé řadě neuvěřitelných, ale pravdivých příběhů, při jejichž vnímání můžeme cítit hrdost i závazek k těm, kteří nám předcházeli. Druhá věc, kterou bych skautingu popřál je, aby nacházel a neztrácel opravdovost programu …
A měli bychom se zbavit ještě něčeho?
Bodování. S nadsázkou říkávám, že třemi největšími nepřáteli skautingu jsou: totalitní režimy – celotáborové hry – bodování. O těch totalitních režimech už jsme si dost povídali, tam je důležité, aby skauting nespal a byl bdělý. Skauti se musí angažovat v obraně demokracie a svobody – v tomto směru skauting není a nemůže být apolitický! Celotáborové hry už jsme také probrali. Buďme opravdoví! A konečně bodování: to je fenomén, který je ve velkém rozporu s tím, co dnes víme o vnitřní a vnější motivaci a jejich fungování ve výchově …
On je to úplně takový archetypální vztah, nesportovní dítě a škodolibý tělocvikář. Dá se proti této škodolibosti z pozice
dítěte vůbec nějak bránit?Spíš ne. Dítě na základní škole je proti učiteli obecně bezmocné.
Neláká tě být nad věcí?
V tomto konkrétním slova smyslu nikoli, ale v tom duchovním ano. Několikrát jsem to už někde četl, tak to asi bude pravda, že žijeme v nejateističtější zemi na světě. Z mnoha různých historických důvodů to tak nejspíše je. Vrátím-li se obloukem k našemu výchozímu tématu, kterým je skauting, pak právě toto je pro něj obrovská výzva.
Zkusil bys být konkrétnější a trochu tento můstek ke skautingu rozvést?
Skauting je podle mého názoru významně založen na duchovních základech. Staví na ideji absolutních hodnot, které existují nezávisle na naší vůli a představách. Zároveň je ale skauting, i přes toto východisko, velmi otevřený, protože nediktuje, jak přesně tyto absolutní hodnoty uchopit. Skautské hnutí je jediné, které je založené na duchovních hodnotách a které zároveň dokázalo překročit hranice snad všech větších náboženství. Existuje v zemích s převahou islámu, hinduismu, budhismu i křesťanství. To je fascinující. Snad právě v tom spočívá naše zajímavá příležitost pro současný skauting: Přemýšlet, jak duchovní hodnoty smysluplně nabízet mladým lidem.
Říkám si občas, že dnešní Junák je i přes různé názorové rozpory velmi názorově homogenní a že žádné štěpení nehrozí. Není to možná právě i tím, že se různé ideové extrémy odštěpily už v 90. letech?
Celá řada jich odešla, došlo k velkému propadu členské základny, což bylo zaviněno i mnoha jinými faktory, konkurencí, ztrátou zájmu u dětí a podobně. Zpětně je mi ale velmi líto, že odešlo mnoho oddílů v síle celých organizací. Při vší úctě k A-TOMu – a opravdu si jich moc vážím a mám je rád – je síla a velikost téhle organizace mimo jiné dokladem neschopnosti Junáka na začátku devadesátých let. Tehdy většina „tomáckých“ oddílů, kteří dělali guerillový skauting, měla chuť vstoupit do obnovené skautské organizace. Ale mnozí si to zase rychle rozmysleli … Nedokázali jsme je přesvědčit, že Junák je pro ně to správné místo.
Jaká byla motivace oné starší generace tu zákopovou válku s vámi vést? Opravdu si mysleli, že to, co říkáte, jsou nesmysly? Byla to potřeba satisfakce?
Je to asi směs všeho. Část lze nazvat jako „nevyskautovanost“. Chtěli se prostě realizovat v tom, pro co trpěli, co milovali. Jak se blížím věku, který měli tehdy oni, začínám tomu čím dál víc rozumět. Tomu pocitu: dejte mi ještě chvilku, já to ještě nějak udělám. K tomu měli reálně strach o skauting. Měli pocit, že ho chceme rozbít, chtěli nám zabránit v tom, abychom jej zničili. Myslím, že jsme kvůli tomu paradoxně ztratili mnohem více kontinuity, než bylo nezbytné. Měli autentické vzpomínky a zkušenosti, často nejen z let šedesátých, ale i z období kolem války. A měli asi strach, že když nebudou otěže držet pevně, tak se jim nepodaří tu historickou kontinuitu předat. Bohužel právě proto, že otěže drželi velmi pevně, se mnozí dostali do situace, kdy o jejich skautskou životní moudrost (a to nemyslím ironicky!) nikdo nestál. Kdyby byli bývali otěže předali a pak stáli v povzdálí a snažili se radit … Těžko říct, proč se to leckde nepovedlo. Ale někde naštěstí ano.
Pokud není tíživé, je pro tebe v něčem inspirativni?
Na tuhle otázku vždycky rád říkám, že součástí dobré tradice naší rodiny je nechat se kvůli skautingu zavřít. Nestihnul jsem to za bolševika, tak uvidíme, co ještě přijde.
Táta sundal svůj skautský opasek?
Ne, to ne. Bylo to vždycky rukou. Ani já jsem snad nepoužil na svoje děti, s jednou vyjímkou, nic jiného než ruku. Měl jsem vždycky pocit, že člověka, který trestá, by to mělo bolet minimálně stejně jako trestané dítě. Holá ruka je v tomhle ohledu správně. Ale trestů touhle formou bylo pro oba mé syny dohromady, že by je spočítali na prstech jedné ruky. Myslím si, že tresty by ve výchově téměř neměly být. Což ale neznamená, že člověk má na výchovu rezignovat. Nevěřím na liberální principy typu: nechte dítě dělat, co chce, ono si svou cestu najde. Myslím si, že tak to prostě nefunguje a že je třeba dítě přiměřeně věku ovlivňovat. Stejně důležité je nechávat mu prostor pro svobodnou vůli. Jsou to dvě strany jedné mince, které musí rodič rozumně vyvažovat.
Zlepšila se kvalita, pokud se to tak dá nazvat, instruktorů kurzů? Představuji si to tak, že na konci 90.let musely nutně chybět některé generace, lidé ve věku, který je pro oblast vzdělávání klíčový. Aktivní dospělí lidé s životními zkušenostmi. Zdá se mi, že ta generační propast se v podstatě zaplňuje až v posledních letech.
Řekl bych, že kvalita instruktorů se především do značné míry standardizovala. Tehdy samozřejmě existovaly instruktorské hvězdy, osobnosti jako byli Václav Břicháček a další skautské legendy. Ale také na kurzech působila spousta těch, kteří na to úplně neměli. Ono je dost těžké někoho něco naučit. A instruktorské školy, které by to soustavně učily, tehdy v podstatě neexistovaly. Dnes je tu několik dlouhodobě fungujících instruktorských škol, které si vzájemně konkurují a to, co nabízejí, je v některých případech na velmi slušné profesionální úrovni. Opět nechci úplně paušalizovat, ale většina toho, co se v Junáku dnes děje v oblasti vzdělávání je ve skutečnosti nad průměrem ve srovnání s komerčním trhem podobných aktivit. Je to jeden z největších benefitů současného Junáka pro dospívající a dospělé, že jim nabízí opravdu kvalitní vzdělávání za velmi malé peníze. Mimo Junáka by za podobné akce zaplatili opravdu krvavé částky.
Š+Š (Špalek a Šípek) mi svou knížečkou udělali velikou radost : -)