6.-7.6.2026 – Dalešická přehrada na katamaránu

Sestříhané video (4:36):

Konečně na katamarán

(Dazul)  Konečně se vyskytl relativně volný víkend, kdy bych mohl vyrazit na katamarán. Irča měla výpravu s Benjamínky a večer ještě organizovala obecní letní kino, ale babička naštěstí slíbila pohlídat Kubu. Nic tedy nebránilo tomu, abych v sedm ráno vyrazil směrem k Dalešické přehradě.

Nesestříhané video (18:26):

Když jsem před lety projížděl po Stropešínském mostě, který překračuje hluboké údolí Dalešické přehrady, říkal jsem si, že tenhle romantický kout plný skal, ostrůvků a zátok musím jednou prozkoumat z vody. Dnes se mi to konečně splní.

Dalešická přehrada patří k nejvýznamnějším vodním dílům v České republice. Byla vybudována na řece Jihlavě v letech 1970–1978 jako součást energetického systému Jaderné elektrárny Dukovany. Nádrž měří přibližně dvaadvacet kilometrů, v nejhlubším místě dosahuje hloubky okolo 85 metrů a její hráz patří mezi nejvyšší sypané hráze ve střední Evropě.

Kousek od přehrady se nad krajinou zvedají charakteristické chladicí věže Dukovan. Nejsou zrovna ozdobou krajiny, ale vyrábějí přibližně pětinu české spotřeby elektřiny, takže jim člověk ledacos odpustí.

Před odjezdem mě trochu znejistila Ještěrova poznámka, že na Dalešické přehradě kvůli jejímu sevření hlubokým údolím prakticky nefouká a pro plachtění není příliš vhodná. Na krátkou chvíli jsem zvažoval jiný cíl. Nakonec ale zvítězila zvědavost a Ještěrovu dobře míněnou radu jsem ignoroval.

Spouštění na vodu

Po téměř třech hodinách jízdy dorážím v 9:30 k vodě. Hned mě zaujme neobvykle nízký stav hladiny. Od běžné úrovně chybí nejméně metr vody a podél břehu se táhne široký pás mokrého písku a bahna. Přemýšlím, čím to je. Možná jde o běžnou manipulaci s vodou kvůli provozu jaderné elektrárny, možná vodohospodáři vytvářejí rezervu pro případ vydatnějších dešťů ?

Při přípravě katamaránu kontroluji každou maličkost a do toho neustále přijíždějí auta s čluny, proto musím své plavidlo několikrát odsunout, aby mohla projet k vodě. Než sestavím rám trampolíny, nafouknu plováky, vztyčím stěžeň a připravím vše k plavbě, utečou přesně dvě hodiny.

Během příprav mi volá Klíště. Na Facebooku zahlédla, že se chystám strávit na přehradě celý víkend, a zve mě na setkání. Bydlí totiž vzdušnou čarou 6 km od přehrady. Domlouváme se, že se potkáme u Wilsonovy skály, která je odsud cca 7 km.

První míle po hladině

Konečně vyplouvám. Vítr je slabý a katamarán se jen líně pohupuje. Když plachty konečně zachytí první použitelný poryv, vytahuji z loďáku svazek ředkviček, abych si přichystal pozdní snídani.

Odřezávám nať i kořínky a oplachuji je přímo v přehradě. Uschlé zbytky hlíny z řekviček mizí během několika vteřin. Doma by mě takové úsporné čištění jídla ani nenapadlo, ale na vodě člověk přemýšlí jinak. Ředkvičky ještě omyju v pitné vodě, ale už tím hrubým čištěním v přehradě šetřím zásobu, kterou vezu v camel bagu. Bageta, dobře kořeněný salám (dar mé ženy k 35. výročí svatby) i šťavnaté ředkvičky chutnají na palubě katamaránu mnohem lépe než doma u stolu.

Sedím na katamaránu, kolem mě ticho, jen občasné šplouchnutí vody o plovák. Hladina přehrady je zalitá sluncem. Ideál. Jsem šťastný člověk. Zažívám právě přesně ty okamžiky, kvůli kterým jsem tu jel :- ).

Hradiska a skály

Po levoboku míjím triangulační bod na místě zaniklého hradiska Kramolín. Ještě dávno před vznikem přehrady odsud lidé kontrolovali dění v údolí řeky Jihlavy. Archeologové zde doložili pravěké i raně středověké osídlení. Dnes z původního opevnění nezůstalo nic. Když však člověk ví, na co se dívá, dokáže si představit, jak strategické místo to kdysi bylo.

Nedaleko se ukrývají také pozůstatky drobného středověkého hrádku Čalonice, o jehož existenci zřejmě většina návštěvníků přehrady vůbec netuší. Z katamaranu však mezi stromy nezahlédnu nic.

Skaliska padající do vodní nádrže vypadají úžasně romanticky. Nad hladinou se zvedá výrazný skalní útvar známý jako Wilsonova skála. Jméno získal po americkém prezidentovi Woodrowu Wilsonovi, jehož popularita po vzniku Československa vedla k pojmenování řady míst po celé republice. Nedaleko se podle mapy nacházejí skromné pozůstatky hrádku Kokštejn. O jeho historii se ví jen málo. Šlo zřejmě o strážní bod chránící obchodní stezky vedoucí údolím Jihlavy.

Dalešická přehrada dnes předvádí svou typickou náladovost. Chvíli nefouká vůbec a za pár minut přichází prudký poryv, který katamarán žene vpřed překvapivou rychlostí. Přesto se mi pluje lépe, než jsem očekával. Vlastně mnohem lépe i když musím většinou křižovat proto větru.

Setkání u Wilsonky

V kempu za Wilsonovou skálou už čekají Klíště, Jirka, Terka a Káťa. Z původně krátké zastávky se stává dvouhodinové posezení. Vítr mezitím slábne a bezvětrné úseky jsou stále delší.

Klíště s Jirkou mi přivezli i ještě teplý oběd. Vařil Jirka – krevety s lososem ve vynikající omáčce a vařené brambory. Po prvním soustu je jasné, že kdyby ho někdy vyhodili od létání, mohl by se bez problémů živit jako šéfkuchař.

Než odpluji, beru ještě Terku a Kačku na krátkou projížďku. Kosatku i kormidlo zvládají překvapivě dobře. Klíště sice tvrdí, že od poslední plavby na oddílovém Vaurienu (před hodně rokama) mají holky z „dazulovy lodi“ trauma, ale podle jejich dnešního výkonu tomu nevěřím.

Ostrov se zříceninou hradu

16:20 znovu zvedám plachty a pluji sám ke Kozímu hrádku – čekají mne cca 3,5 km při slábnoucím větru.

Po obou stranách Stropešínského mostu leží několik ostrovů vzniklých zatopením původních návrší po napuštění přehrady. Nejde o přírodní říční ostrovy, jak by se mohlo zdát, ale o vrcholky kopců, které zůstaly nad hladinou. Právě podobné ostrovy dodávají Dalešické přehradě její nezaměnitelný charakter a vytvářejí dojem severských fjordů.

Zříceninu hrádku Holoubek z vody nevidím. Zato skalní útvar Žabák přehlédnout nelze. Svůj název získal podle siluety připomínající obří žábu sedící na břehu. Takových skalních útvarů je v údolí Jihlavy více, ale Žabák patří k nejznámějším.

Nedaleko se nachází také Plešický vodopád, který si nechávám jako případný cíl na zpáteční cestu. Na druhém břehu jsou Kozlovské skály, a kousek od nich pozůstatky hradu Kozlov.

Z jeho zdí zůstaly jen nenápadné terénní stopy, přesto se kolem něj dochovala řada pověstí. Jedna z nich vypráví o ukrytém pokladu, jiná o tajné chodbě vedoucí hluboko pod údolím Jihlavy. Jisté je pouze to, že hrádek střežil důležitou část údolí a zanikl už ve středověku.

Hrad původně nestál na ostrově. Byl vybudován na skalnaté ostrožně nad řekou Jihlavou, která tvořila přirozenou obranu. Teprve po vybudování Dalešické přehrady bylo okolní údolí zatopeno a z hradního návrší se stal ostrov (při nižší hladině poloostrov). Proto dnes působí velmi romanticky a trochu tajemně. Hladina přehrady vytvořila mezi ostrovem a pevninou průliv, dnes široký něco přes dva metry.

Na chvíli přemýšlím, že katamarán přetáhnu přes mělčinu a ušetřím si téměř kilometr plavby kolem ostrova. Když ale vystoupám na vyhlídku a rozhlédnu se po hladině, vidím, že za ostrovem nefouká ani náznak vánku. Rozhodnutí je jasné – přespím přímo tady na ostrově.

Ostrov se zříceninou si okamžitě získává titul mého nejoblíbenějšího místa na celé přehradě. Díky obtížnému přístupu si zachoval divoký charakter. Připomíná malý prales uprostřed vodní hladiny. Na pozůstatčích hradu není nejzajímavější samotné zdivo, ale představa krajiny před vznikem přehrady. Dnes vidím ostrov uprostřed vodní nádrže, ale ve středověku zde bylo hluboké říční údolí se strážními body, cestami a brody.

Za zříceninou nacházím příjemné překvapení – nenápadný trampský sroubek schovaný mezi stromy. Není příliš navštěvovaný, ale má své kouzlo. Možná má nějakou souvislost s nedaleko umístěnou pamětní deskou, vzpomínkou na tragedii, z doby kdy pod zříceninou Kozlova ještě tekla původní řeka Jihlava, neexistoval ostrov, a bylo tu strmé údolí s vysokými skalami.

Každé z těch míst na které z nejvyššího bodu ostrova dohlédnu má svůj příběh a dohromady vytvářejí krajinu, která působí mnohem divočeji, než by člověk na Vysočině čekal.

Koupání s katamaránem

Je 18:40 a vítr definitivně umírá. Místo vhodné k zakotvení na noc se nachází na opačné straně ostrova, asi čtyři sta metrů daleko.

Shazuji ze sebe všechno oblečení, nořím se do vody a před sebou lehce postrkuji katamarán. Většinu cesty plavu podél strmých skal, protože dno mizí v hloubce jen pár metrů od břehu. Asi 2x narážím na místa, kde se dotýkám nohama dna a katamaram se mi daří odstrčit přiměřeně daleko.

Když konečně dorazím na malou plážičku na západní straně ostrova, mám pocit, že jsem si dnešní kotviště opravdu zasloužil – je 19:00. Přehrada tu kolem ostrova tvoří 360 stupňový meandr.

Večer v meandru

Večer usedám do zavěšené hamaky a sleduji, jak poslední světlo mizí z hladiny. Kolem mě je jen voda, les a ticho.

S příchodem tmy se krajina promění. Denní ruch utichá a hladina začne vracet zvuky, které přes den zanikají ve větru. Začíná noční koncert. Kdesi uprostřed zátoky hlasitě plesknou ryby vyskakující nad hladinu. Z protějšího svahu se ozve rachot uvolněného kamene, patrně uvolněného zvěří. Občas zapraská větev, zahouká sýček nebo se ozve šplouchnutí, jehož původ zůstane skrytý ve tmě. Na vodě se zvuk šíří překvapivě daleko a v nočním tichu působí mnohem silněji než na souši. Člověk má pocit, že slyší celý les dýchat.

Pro podobné chvíle stálo za to vézt katamarán těch 180 km : -).

Noční déšť

Krátce po jedné hodině ráno mě probudí pocit, jako by mi na tvář dopadla jediná kapka. Otevřu oči. Nic. Jen tma a ticho. Spánek se však nevrací. Asi po deseti minutách zaslechnu jemné šustění deště v korunách stromů. Nechce se mi vstávat. Večer jsem kontroloval předpověď na vítr a o žádných srážkách tam nebyla zmínka.

Jenže šustění postupně sílí. Vylézám ze spacáku a jdu do loďáku pro svoji plachtu, kterou vozím místo stanu. Než ji natáhnu a vypnu kolíky, bubnuje déšť do okolního lesa už naplno. Měl jsem tušení, že ani dnešní noc nebude úplně nudná.

Boj s protivětrem

Vstávám až po šesté. Ze stromů stále padá takzvaný druhý déšť, ale hladina je téměř bez vln. Vítr zatím spí. Než posnídám a sbalím tábořiště, určitě se probudí alespoň natolik, aby mě vytáhl z tohoto meandru zpět na otevřenější část přehrady.

Překvapení na mě čeká u katamaranu. Večer jsem ho vytáhl z poloviny na břeh a přivázal ke kořenu stromu, aby mi při případném zvýšení hladiny neuplaval. Teď leží celý na suchu, dobré čtyři metry od vody. Hladina přes noc znovu klesla. Hned mě napadá, že si při návratu nezkrátím cestu průlivem mezi ostrovem a pevninou. Přes skalnatý práh, který se vynořil z vody, bych katamaran rozhodně nepřetáhl.

Vyplouvám těsně před osmou. Vítr fouká přesně proti mně. Nezbývá než křižovat. Na některých obratech získám sotva deset metrů proti větru. Když se opravdu zadaří, posunu se o padesát. Každý metr je vydřený.

Míjím zarostlou skalnatou stráň, kde je na mapě vyznačena studánka Kozlany. Z katamaránu ji ale vůbec nevidím. Podle všeho k ní dnes nevede žádná pěšina a ukrývá se někde v hustém porostu nad břehem. Další z míst, které člověk spíš tuší ale neprozkoumá z blízka.

U pláže pod Spálenou sečí stojí osada několika chat a před nimi kotví i luxusní motorový člun. V Česku jde o poměrně neobvyklý pohled. Na většině vodních nádrží jsou spalovací motory výrazně omezené nebo úplně zakázané. Dalešická přehrada patří k několika výjimkám, kde je rekreační motorová plavba povolena. Právě proto jsem zde narazil na plavidla, která bych spíše očekával na mořské marině než uprostřed Vysočiny. Přiznám se, že hluk motorů je zřejmě jediný negativní vjem, který si budu odsud odvážet.

U Jirkasova mlýna definitivně uznávám porážku – je 12:40. Necelého půl tuctu kilometrů jsem zdolával čtyři hodiny a čtyřicet minut. Dál proti větru a proudu Jihlavy pokračovat nemá smysl. Z vodní hladiny vyčnívají zelené stvoly vodních rostlin, tam bych uvázl na mělčině. I do místa kde jsem doplul se za stávajícího stavu vody pevná loď s kýlem nedostane. Výhodou skládacího katamaranu je, že nemá kýl a kormidlo lze sklopit, takže může zaplout i do míst s opravdu nízkým stavem vody.

Na motýla

Jakmile otočím katamaran po větru, všechno se změní. Najednou jako by někdo přepnul rychlostní stupeň. Vítr proudí zezadu a plachty rozevírám na obě strany plavidla. Tomuto způsobu plavby se říká „na motýla“, protože roztažené plachty připomínají křídla motýla. Loď využívá téměř veškerou sílu větru a rychlost prudce narůstá. To, co jsem dopoledne dobýval po metrech, teď mizí za zádí neuvěřitelným tempem.

Občas mám pocit, že k převrácení chybí jen jediný silnější poryv nebo minimální vychýlení kormidla. Teď lituji, že jsem na vrchol stěžně nepřipevnil bezpečnostní balón, který dokáže zabránit úplnému převrácení plavidla stěžněm dolů.

servis klíštěte a jirky

Ve 14:25 přistávám u Wilsonky. Více než třináct kilometrů zvládám za hodinu a tři čtvrtě. Ve srovnání s dopoledním bojem proti větru a proudu jsem plul nejméně šestkrát rychleji. A hlavně jsem si to dokonale užil. Jen na focení a natáčení nezbývalo mnoho času. Většinu energie jsem věnoval tomu, abych katamaran udržel ve správném směru a neskončil vzhůru nohama.

Do kempu pro mě přijíždí Jirka a přiváží tašku s obědem, který jsem měl původně sníst u nich doma. Klíště je veselá kopa, a tak mi přibalila i plechovku nealkoholického piva – přestože dobře ví, že pivo nepiju. Spolu nakládáme rozložený katamarán do jejich auta a Jirka mne převáží kolem letiště k hrázi přehrady, kde mám auto já.

Krátce před čtvrtou už mám katamarán naložený ve Škoda Yeti. Jirka se vrací za Klíštětem a holkami na hasičské závody a já si ještě před odjezdem rozkládám na kapotě improvizovaný stůl. Francouzské brambory s masem, čerstvý okurkovo-rajčatový salát a nakonec domácí buchty plněné nutellou chutnají úžasně.

Když pak startuji a vyrážím k domovu, dochází mi, že jsem si svůj dávný sen o plavbě Dalešickou přehradou konečně splnil. A doufám, že jsem tu nebyl naposledy. Třeba bude ještě nižší stav hladiny a já najdu svůj špičkový zavírací nůž, který mi za plavby z katamaranu vypadl :- ).