Pro přiblížení neznalým – MOUTAINBOARD je něco jako kříženec skateboardu a snowboardu. Je větší než skateboard a menší než snowboard (prkno cca 100 cm). Je osazený terénními kolečky (o průměru cca 15 cm). Technika a styl jízdy je prý na hranici mezi skateboardem a snowboardem.
Nebudu tu popisovat jednotlivé části MOUTAINBOARDU – i když jsem se s nimi detailně seznámil – vydražil jsem ten ďábelský stroj na aukčním portálu a dorazil mi rozložený. Musel jsem dokoupit pár drobností, prořezat jeden strhlý závit M10 – a zdá se, že se mi „prkno“ podařilo sešroubovat do funkčního stavu.
Teď už zbývá odzkoušet MOUTAINBOARD na vlastní kůži. Samozřejmě že chrániče, které ogaři před 7-10 lety měli ke kolečkovým bruslím zmizely v propadlišti času a tak vyrážím bez nich. Pády na trávě jsou o poznání nepříjemnější a nebezpečnější než pády na sněhu. A tak si půjčuju alespoň oddílovou helmu „Pezl“. Chrániče na kolena, lokty, zápěstí a rukavice pořídím časem. Páteřák, který mají ogaři na snowboard se mi nechce sundávat z pokroví kůlny – dneska to bude pouze testování, do žádných odvážných akcí se pouštět rozhodně nehodlám.
Včera jsem byl s Andreou a Danem znovu na paraglide – tentokrát v Ratiboři – a vyzkoušel jsem si na malou chvilku i jízdu na moutainboardu. Ale vůbec se mi nedařilo. Koneckonců, můžeš to shlédnout na přiloženém videu.
Pochopil jsem, že chci-li si užívat jízdy za kitem jako při snowkitingu, budu se muset na moutainboardu naučit trochu víc než to, co jsem předváděl včera. A nebude to zřejmě snadné a rychlé. To, že vhledem k mému věku, je tato aktivita snad i trochu nepatřičná, ignoruju – jako ve všech obdobných případech.
Radek odvolal společnou procházku na Pržáky a na grilované „koleno“, proto vyrážím už po deváté ráno. Jdu stejným směrem jako bych šel na Prženské paseky – jen s prknem v podpaží. Vyšlápnu si to skoro až na Veselou.Tráva je pořád ještě trochu mokrá od ranní rosy, takže žádné zbytečné vysedávání a povalování.
Příjemným zpestřením je pasoucí se jelen – ještě nikdy jsem jej v Kateřinicách nepotkal. Vůbec nemusel předemnou utíkat – nevadil mi. Na svahu mezi lesy je místa dost pro oba. Ale dobře mu tak, příjde o dobrou srandu, protože to co tu budu převádět už do konce svého krátkého života určitě neuvidí.
Vyhledávám vhodnou polohu pro rozjezd. Nesmí to být moc z kopce, abych nespadl ihned po startu, ale stejně tak to nemůže být na rovince – abych se vůbec rozjel. Je to tedy pořádná věda hned na začátku. Slunko příjemně hřeje a tak uvažuju, že bych si sundal fleesovou bundu. Ale protože při pádech, které mne nepochybně čekají, bude každá vrstva výhodou, nechávám bundu raději na sobě.
Že musím nasunout každou nohu do jednoho vázání – úchytu, je mi jasné. Ale není mi úplně jasné, zda mám jet dopředu s pravou nebo raději s levou nohou. Vybavuje se mi vzpomínka na to jak se při snowboardu určuje, která noha je dominantní – jednoduše tě někdo nečekaně strčí dopředu a podle toho, kterou nohou instinktivně vykročíš dopředu je otázka zodpovězena. Vzpomínám, že jsem tehdy reagoval pravou. A nebo, že by to byla spíš levá noha? Nikde nikdo, abych mne strčil a já si to mohl ověřit. Ále co, stejně bych se měl naučit jezdit na obě strany. Pádlovat umím stejně dobře levou i pravou, takže i na moutainboardu bych se to mohl naučit obdobně.
Pravá dopředu, poskočit s prknem tak, abych se dostal na směr jízdy, ještě jednou poskočit abych se rozjel a – jedůůůůůůůůů. Nějak se to ale zrychluje. Jak se na tom brzdí? Žuch! Asi takhle : -(
To budu muset ještě vyladit. Nesmím to nechat tak rozjet. To ale znamená, že budu muset zatočit do svahu. Ale jak se to dělá? Mám se naklonit po svahu nebo do svahu? Žuch! Aha, takže asi ze svahu. Znovu. Žuch! Měl jsem pravdu – chci-li natočit moutainboard do svahu, musím jej naklonit po svahu. Je to tedy dost nepřirozené, ale protože tuhle věcičku vynalezli až před cca 10-20 lety kdesi v USA, nemůžu se řídit instinktem a přirozeností. Zdá se, že v kateřinické potoku odteče ještě hezkých pár kubíků vody než tohle zvládnu. Zvládnu-li to vůbec někdy.
Hop, hop, hop, jedu … Žuch. Zvedni se, lemro. Hop, hop … žuch. Nahoru jsem šel tenhle kopec asi 20 minut, ale cesta dolů mi paradoxně trvá minimálně dvojnásobek. Až dorazím domů, budu si muset najít na webu nějakou instruktážní knihu, protože metoda samoučení se v tomto případě jeví jako málo účelná. Příště vyrazím na tenhle kopec lépe teoreticky připraven! Předpokládám, že si tak ušetřím alespoň 20 pádů.