25.1.2026 – zimní plavba na katamaránu

(Dazul) Na matyldě, pálavě i v laminátovém letmanovi jsem se už v zimě plavil, ale zatím nikdy jsem nezažil v zimě plavbu pod plachtami. Je tedy pochopitelné, že jsem to chtěl zkusit, dokud mám na to sílu, chuť, energii a pořád ještě voděodolný „suchý oblek“ :- )

Akce to může být docela náročná (včetně rizik, které sebou nese), určitě tedy bude vhodné, když na Slezskou Hartu nepojedu s katamaránem sám. Takže bude dobré, abych stanovil nějaký datum a dal vědět ostatním, aby byla větší pravděpodobnost, že budu nejakého parťáka mít. I když – Murza byl před pár dny propuštěn z nemocnice, Pípa má furt bolavá záda, a ty ostatní už takové akce moc neberou, …

Dívám se na web kameru přístavu v Leskovci, abych se podával, zda není hladina přehrady zamrzlá, a zkoumám taky na Windguru předpověď síly větru – v neděli bude sice foukat velmi slabě, ale pořád víc než v sobotu, a na premiéru se „nemusíme pouštět do žádných velkých akcí“, takže ten slabý vítr beru. Podle videokamery je u břehů sice led, ale střed přehrady ještě nezamrzl. Stanovuji tedy neděli 25. ledna 2026 jako den stvořený pro zimní plachtění a vyvěšuji na náš oldskautský facebook info o tomto záměru. O pomoc s vhodnou ilustrací pro „zvadlo“ žádám AI :- )

Tak, udělal jsem pro zdar akce maximum toho, co mne napadlo, ale vím, že pokud se nakonec nikomu nebude chtít, vyrazím sám. Z prvního samizdatového vydání Karpatských her jsem si dodnes zapamatoval Náčelníkovo: „Neobávej se ničeho, vydej se třeba na konec světa, všude to nějaké je. Nezabíjí hlad, žízeň ani dálka, ale strach z nich.“ Ne, že bych nikdy hlad, žízeň či strach nezažil, ale naštěstí to zatím bylo vždy v nedestruktivní míře, která mne nakonec posílila. Dokud zvládám překonávat tyhle drobnosti, žiju a užívám si to. Jakmile budu této schopnosti zbaven, začnu jen přežívat. A tak se snažím využívat mě vyměřených dnů naplno :-)

To, že je na tuhle ztřeštěnou akci připravený vyrazit Murza, Zolo i Jarda mne utvrzuje, že nejsem „postižený“ jen já. A co bych povídal, člověka to posílí, když ví, že existují spřízněné duše :- )

Den před akcí je brutální ledovka, a tak sjíždím na lyžování s našimi dětmi a vnoučaty z kopce do údolí raději s řetězy. Večer zpátky to sice zvládám i bez řetězů, ale za trest mi asi 100 metrů před naším domem praskla pravá přední pneumatika, jak jsem přejížděl vyčnívající kámen na lesní cestě. Přejíždím přes něj 728x do roka bez problémů, ale včera to nevyšlo :- (. Při výměně kola za rezervu celou dobu ruční zvedák na zmrzlé louce drží, ale při poslední otočce se propadne o několik centimetrů do země a nakloní se tak, že nelze klikou otáčet. Takže půjčuji z Irčiného Jeepa její zvedák, Myšák přináší desku, kterou jej pokládáme, nadzvedáváme auto, abychom zaražený zvedák vyprostili a pak teprve můžeme kolo vyměnit. Když sjíždím do stodoly naložit uskladněný katamarán, raději nasazuji řetězy, protože ta ledovka je fakt brutální. S Myšákem se daří složené plavidlo do Škoda Yeti naložit svižně, ale jízda zpět na hřeben k našemu domu končí nezdarem, sklouzáváme pár metrů nekontrolovaně zpátky. Myšák, který vystoupil, aby mne potlačil, hlásí, že nemáme ani jeden řetěz, který jsme společně před čtvrthodinkou na přední kola nasadili. Za svitu baterky našich mobilů jde Myšák po cestě zpátky ke stodole a já nahoru k domu, abychom řetězy ve sněhu a ledu našli. Jsou asi 3 výškové metry pod zvoničkou. Ztratili jsme je tedy už cestou ke stodole. Ani jeden z nás  nechápe jak se to mohlo stát, ale stalo se to. Společnými silami řetězy v kopci nasazujeme, a já pak na první pokus vyjíždím ke garáži zakopané ve svahu. Za 8 minut jsme chtěli být necelý kilometr odsud, kdy má začít u Pegeho tradiční indiánská potní chýše. Kmitáme domů, Myšák balí do báglu ručníky, já beru svoji výkonnou čelovku a kloužeme do mírného kopce k Pegemu. Lituji, že jsem nevzal nesmeky nebo mačky, které mám uložené v podkroví, cesta by byla výrazně bezpečnější. Po dvou kolech potní chýše a dvou koupelích pod ledem jsem rád, že si Myšák nepotřebuje dokazovat svoji výdrž v ledové vodě a překonávat svůj rekord 60 vteřin (mně stačí jen 15 vteřin na to se pod led celý potopit, propláchnout vlasy, opláchout tělo a vysoukat se na okraj kádě). Omrzliny z vojny (zimní cvičení na Doupově v roce 1987) se v takovýchto chvílích vždy připomenou : -(. SMS s nacvičenými 100 dřepy, 50 kliky a 30 sklapovačkami pro LeMans 2026 (každoroční soutěž s Hochy od Bobří řeky – 24 denní cvičení) s našimi dnešními 100% výsledky mám nastavenou, aby Menhartovi odešla automaticky v 19:00, kdy jsme ještě v potní chýši. Mně se podařilo vše nacvičit už ráno, Myšák s Nikem to drtí na poslední chvíli. Ale loni náš tým (mimo jiných je v něm i Pad se svými syny) Hochy od Bobří řeky porazil, takže laťka na letošek je nastavená  vysoko :- ) Po návratu z potní chýše ještě chystám suchý oblek, neoprenové boty, neoprenové rukavice, neoprenovou kuklu, dvě až čtyři vrstvy oblečení pod suchý oblek, neopren + boty + rukavice + kuklu pro Jardu, nechávám nabíjet baterie do dronu, … Zimní plavbu na plachty nechci podcenit.

Stejně se budím v pět ráno, abych si na čtvrtku papíru poznačil velkým písmenem „aku nafukovadlo“. V polospánku (mívám jej před událostmi, které můj mozek vyhodnotí jako důležité) si uvědomuji, že jsem si jej zapomněl nachystat a nevím, zda jej mám uložené v podkroví našeho domu nebo 250 metrů pod domem ve stodole. Bez nafukovadla bychom válce katamaránu hustili ruční pumpou o 30 minut déle. Do toho polospánku probleskují vidiny točícího se auta na zledovatělé silnici, válec katamaránu prořízlý o hranu ledu, zamrzlé šekly na koncích ocelových lanek, kdosi topící se pod ledem, omrzlé prsty rukou, které nemají sílu vyháknout otěž kosatky, … Tyhle testovací sny už léta znám. Nepodceňuji je, ale snažím se jimi nenechat zviklat, protože se moc dobře znám a někde úplně neviditelně vzadu, je za nimi ve skutečnosti jen moje pohodlnost, lenost a pohodlí. Svádím s nimi boj už desítky let. Když prohraju, dokážu si to vždy ospravedlnit svým zdravotním stavem, povinnostem k rodině, k práci, počasím, nepředvídatelným okolnostem typu covid, a dalšími stovkami výmluv.

V 8:00 mám sraz s ostatními u mostu přes Bečvu za Ratibořem. Jsem tu s předstihem 4 minuty, které mi vyplňuje telefon od Murzy, oznamujíc, že mu Hanička vysvětlila nevhodnost jeho úmyslu, když se před pár hodinama vrátil z nemocnice po injekcích. Přiznávám, že bych se s Murzou na akci tohoto typu cítil jistější, ale ještě lepší bude, když se pořádně zotaví a vyrazí se mnou za měsíc bivakovat na Malou Fatru. V souvislosti s Murzovým úmyslem vyplout s námi si podvědomě vzpomíním na zimní bivak s Pípou před 17 lety, na který jsem já vyrazil asi 2 dny po té, co mi vytáhli po operaci stehy z břicha. Po návratu domů jsem pak loupal spálený ksicht od vysokohorského zimního slunce, čůral krev a musel navštívit urologa. Občas není na škodu se mrknout do občanky na datum narození :- )

Pár minut po osmé překládáme do Zolovy Alhambry balíky katamaránu, loďáky s obleky a neopreny. Zolo nastavuje po diskusi do navigace jako cíl přístav v Leskovci a vyjíždíme. Z cesty mám obavu, protože ten dnešní sen s autem točícím se na ledovce byl dosti živý, ale Zolo je velmi dobrý řidič, takže to nechávám na vůli Boží :- )

Zledovatělá cesta svažující se k přístavu ve mně budí respekt, přestože denně sjíždím proti tomuto extrémnější úseky. Ale Zolo nemá řetězy! Na druhou stranu to je technicky vzdělaný inženýr s praxí několika desítek let, takže ví co činí. A vše co Zolo činí, činí dobře : -) Neregistruji ani jedno šmiknutí.

Po rekognoskaci obou zledovatělých břehů zálivu v přístavu, přejíždíme plně naloženým vozem k pláži v kempu. Na zledovatělé louce se dá pohybovat jistěji než na zledovatělé asfaltce, a tak parkujeme na trávě.

Mořské kajaky, které Zolo veze na střešních hagusech jsou dole a připraveny k plavně téměř okamžitě. Hodinové zdržení ale působí katamarán, která je potřeba sestavit a nafouknout. I z této části akce jsem měl obavy, ale v lehkých rukavicích jde práce svižně od ruky, přestože se nám rám s trampolínou daří správně nasadit až napotřetí. Tuším, že i slepé cesty mají svou cenu. A i když nejsem Donald Trump, domnívám se, že bych měl konečně získat nějaké to ocenění v oboru slepých cest (a nemusí to být zrovna Nobelovka, přestože bych si jí nepochybně zasloužil) :- )

Když jsou naše plavidla nachystána, soukáme se do suchých obleků (Zolo a já) a neoprenu (Jarda). Není to až tak snadná činnost, ale zvládáme ji. Teplota se nyní pohybuje spíše málo pod nulou a tak není až tak velká kosa.

Po zledovatělé trávě, hlinité mezi i kluzkých kamenech „pláže“ přenášíme oba kajaky i katamarán na vodu. Při té příležitosti musím šlápnout do ledové vody do půli stehen. Jsem nadmíru příjemně překvapen, protože necítím vlhkost ani velký chlad. Ale nečvachtám se tu půl hodinky, takže ta kosa z vody nestačila skrze troje ponožky, jegrovky a kalhoty na tělo prostoupit. Suchý oblek z Číny, díky několika vrstvám pod ním, fakt funguje. Deset let zpátky bych si nedokázal představit, že někdy něco takového o čínském zboží napíšu :- (

Na této straně přehrady je sněhu málo, ale ledovka poctivě pokrývá zatravněné i šutrové plochy. Třičtvrtě kilometru proti nám, na druhém břehu je ale „zimní království“. Tábořiště Eskadry je celé bílé a za ním se vše ztrácí v bílé mlze.

Na katamaránu vyplouvám trochu dřív než Zolo a Jarda na mořských kajacích. Při tomhle vánku (rychlost cca 2 m/v) mne rychle dohoní. Mířím na jih, kde se napříč přehradou táhne jakýsi zlom, jako by po hladině byla natažená nějaká cesta. Chci se na ten optický klam podívat z blízka.

Až pár desítek metrů před „optickým klamem“ poznávám, že se jedná o kraj obrovské ledové kry, která se odsud táhne asi až k sypané hrázi přehrady, což je odsud skoro 2 km. To už jsou ale Zolo i Jarda u hrany ledu.

Nyní si uvědomuji, že před hranou ledu se nezamrzlá voda lehce vlní a mění odraz světla, kdežto za hranou je zmrzlá hladina neměnně stejná. Z dálky to nebylo patrné, musel jsem doplachtit až sem, abych si toho všimnul :- )

Jestliže jsem měl obavy z toho, abych o led neprořízl plovák katamaránu, při detailnějším pohledu na hranu ledu jsem klidný. Když to nasměruju kolmo na kru, katamarán na led přídí samovolně vklouzne a zarazí se až o ploutvičku nasazenou na nafukovacím plováku zespodu. Jednokomorový plovák je z vyztuženého materiálu Heytex 5509, má průměr 45 cm, délku 4,2 m a vysokou odolnost proti opotřebení, převzatou z technologií raftů pro divokou vodu.

Mezitím Zolo rozjíždí naplno svůj kajak proti kře, vytahuje kormidlo a  klouuuz – už je z vody na ledu. Tloušťku ledu odhaduje na 13 cm, takže z kajaku bezpečně vylézá a dělá pár procházkových kroků po ledu. Nakonec pokračuje pár set metrů po kře tak, že strká kajak před sebou. Vypadá to úžasně absurdně.

Když vystupuji po levém válci katamaránu na kru já, jsou už chlapi zpátky ve svých kajacích a na vodě. Mám na sobě suchý oblek, takže pokud bych při vystupování sklouzl do vody, nic by se nestalo, ale vědomí, že v těchto místech je pode mnou 60 metrů hloubka, u mne vyvolává přirozený respekt.

Připadám si trošičku jako Sir Ernest Henry Shackleton na kře ve Weddellově moři u Antarktidy :- ) Nikdy jsem zatím s oplachtěným plavidlem na ledové kře nepřistál. Je to zatím nepoznaný pocit, a je s podivem, že jsem na něj čekal tolik desítek let.

Když se procházím po kraji ledu, cítím jak se kra na hladině mírně pohupuje. Když se ale přes okraj přelévá voda z nezamrzlé části přehrady, zdá se mi, že slyším i zlověstné praskání ledu. První co mne napadá je, že se Zolo v odhadu tloušťky ledu musel zmýlit. Nikde kolem ale žádnou prasklinu nevidím, přesto raději okamžitě nastupuji zpátky na katamarán.

Vyplouváme směrem k Mysu George, u tábořiště Eskadry. Ten se trošku ztrácí v mlze, ale co lze dohlédnout, táhne se k němu volná hladina bez ledu. Jarda i Zolo jsou na hladině kmitají jako inuité, čekám kdy mne překvapí tím, že odněkud vytáhnou svoji kostěnou harpunu a vrhnou ji po zdejším sladkovodním tuleňovi nebo vorvaňovi. V Grónsku jsem nebyl, ale dokážu si v tamním klidném zálivu na jižní části ostrova představit identickou atmosféru :- )

Když jsme přijeli, ukazoval teploměr Zolova vozu venkovní teplotu mírně pod nulou, nyní o pár hodin později, se zdá, že se trošku oteplilo. Mohu to posoudit lépe než neustále pádlující kajakáři, protože já na trampolíně katamaránu většinou ležím a při pozorování okolí se jen převaluji. Mým nejnáročnějším pohybem je natáčení kormidla s přehozením kosatky. Žádnou fyzickou aktivitu, která by mne zahřála už hodinu nevyvíjím, přesto v suchém obleku na palubě katamaránu cítím úžasný tepelný komfort.

Okamžitě mne napadá, že bych mohl příští rok (letos už to nestihnu) podniknout zimní plavbu na dva dny – dnes jsem nepřidělával na příď malou trampolínu, ale když ji tam dám, pohodlně se tam vlezou dva loďáky s péřákama, karimatkama, bivakovacíma pytlema, …. Budu o tom vážně přemýšlet!

Zolo a Jarda mi na svých mořských kajacích mizí v dáli. Vítr je slabší než při vyplutí a tak se smiřuji s tím, že to obracím zpátky k místu vyplutí. Kajakáři za chvíli zmizí v mlze za Mysem George a já se v brutálně šnečím tempu blížím k břehu, ke kterému to mám pořád ještě aspoň půl kiláku. Snad tam dopluji dříve, než se chlapi vrátí ze své průzkumné plavby.

Neoprenová kukla je evidentně vhodnější pro potápění než pro zimní plachtění. Přestože jsem pořídil největší velikost, přiléhá k obličeji velmi těsně a cítím se jí příliš svírán. Takže ji zkouším přehnout a nasadit si jí jako čepici. Jde to, jen mít dvojitý neopren přes uši je velký opruz, takže mám uši venku.

To už nevidím ani jeden ze žlutých kajaků, protože museli zaplout za mys. Všude je ticho, nikde známky života. Ale když se soustředím, přece jen občas slyším někde z velké dálky zvuk projíždějících aut. Po klidné zimní hladině se zvuk nese ještě lépe než v létě, kde se mísí s ostatními zvuky přírody.

Neoprenové boty mám sice mokré, ale nevnímám to. Mezi mokrým neoprenem a třemi teplými ponožkami je vrstva vodě odpudivého „suchého obleku“. Spodní manžeta nohavice obleku je kolem boty stažená suchým zipem, což snižuje možnost, aby voda natekla do boty volně jejím horním okrajem. Dle zkušeností Murzy jsem si pořídil boty s 6 mm neoprenem. Stačilo mi k tomu si jednou jedinkrát si vyzkoušet srovnávací potápění v mém tenkém neoprenu a jeho zimním 6 mm tlustém. Než se potápěčská láhev vyprázdnila, cítil jsem ten rozdíl mezi tenkým a tlustým neoprenem i v létě.

Stejně tak jsem si pořídil tak silné alespoň jedny neoprenové rukavice. Při zimních aktivitách na vodě je ten rozdíl markantní. Dneska, když už vyloženě nemrzne, bych to sice zvládal i v tenších rukavicích, ale tyhle jsou jistota.

Nevýhodou je, že při každém pořízení fotky či videozáběru musím pracně rukavici sundat a pak ještě pracněji nasadit. Má to nevýhodu, že o ty nejkrásnější fotky a videa přicházím, protože se mi často nechce rukavici sundávat :- ( Ale to je stejné jako všech zimních akcích, kdy je každý záběr vykoupený mrznutím a rozehříváním pravé ruky.

Ještě pořád nejsem u břehu, ale Zolo i Jarda se vynořili z mlhy a blíží se ke mně. Nakonec přistanou ještě dřív než já :- ( To je nevýhoda závislosti na větru. Ke břehu mne chlapi svými kajaky popostrkují, takže se k němu dostávám minimálně o půl hodiny dřív :- )

Tady měníme plavidla – Zolo přestupuje na katamarán a já popluji na jeho mořském kajaku. Nejdřív si ale odskakuji do auta pro dron, abych zkusil pořídit pár jiných fotek a videí než jsem do této chvíle pořizoval svým mobilem.

Sotva dostanu dron do vzduchu, Zolo chytá vítr do plachet. Není to žádný severák, ale poctivé 2-3 m/v to jsou. Napadá mne, že svět fakt není spravedlivý, ale přeji mu to. A já navíc alespoň nepořídím fotky se splihlými plachtami :- )

Baterka půjčeného dronu DJI MAVIC MINI vydrží teoreticky až 30 minut, ale v praxi klesá na 20 minut při větru, nízkých teplotách nebo použití kamerových funkcí. Navíc se při 25% procentech energie baterky samovolně aktivuje režim návratu, takže volně ve vzduchu vydrží dron cca 15 minut. To stačí na to, aby mi ruce hezky promrzly.

Ale za těch pár fotek i videosekvencí pořízených z výšky to stojí. Jen ty nervy, když dron zahlásil slabou baterii a návrat na místo startu – místo aby letěl kam má, začal stoupat, tam pár dlouhých desítek vteřin stál na jednom místě a když jsem chtěl nad dronem převzít zpátky kontrolu, žádný z joysticků ani tlačítek nereaguje. Zažívám emočně náročné chvilky, protože dron je nad přehradou a pokud půjde samovolně dolů, z hloubky několika desítek metrů už jej nikdy nedostanu :- (

Když se dron pohne směrem ke břehu, padá mi balvan úlevy na zem. A když dron bez problémů samovolně přistává asi půl metru od místa vzletu, jsem nadšený z toho, že nějaké „letecké“ fotky a videa z tohoto jedinečného podniku přece jen budou.

Zolovi vítr i vánek neskonale přeje a neustále si to křižuje mezi plážičkou u Leskovce a tábořištěm Eskadry. Když se přiblíží na doslech, nabízí mi, abych jej vystřídal, když fouká. Já se ale chci proplout na jeho mořském kajaku. Třeba je to zrovna ten na kterém jsem s Maťou a spol 2x plul kolem ostrovů v Jaderském moři. Ale to bylo vždy v září a dnes je leden, takže si chci užít i zimní plavbu.

Rychle pořizuji ještě pár momentek na mobil, zahřívám promrzlou ruku a soukám se do kajaku. Špricku si neberu. Když byly malé vlny, plul jsem bez ní i na moři. A dnes tu rozhodně žádné vlny nejsou. A kdybych se cvakl, o eskymáka se stejně pokoušet nebudu, a musel bych špricku z rukávu kajaku odepnout, abych vyplul na hladinu.

Na katamaránu i v mořském kajaku pluji dnes bez vesty. Při testování suchého obleku v prosinci jsem si ověřil, že vzduch, který v obleku zůstane po jeho hermetickém uzavření, nadlehčuje natolik, že kdybych se otočil na záda, mohu ve vodě klidně i spát.

Bez špricky se mi pluje s lepším pocitem. Stejně si to dám jen ten necelý kilák k tábořišti Eskadry a pak zpátky, takže žádné průzkumné výpady podnikat nehodlám i když se zimní břehy od těch letních, které znám dost dobře, liší.

Slezská Harta je nejmladší a nejrychleji napuštěná přehrada v naší historii. Měla se napouštět 10 let, ale napustila se za 3 týdny – díky povodním v roce 1997. Zadržela prý 126 milionů m³ vody, které by jinak Ostravě způsobily nemalé problémy.

Je to zvláštní pocit, když člověk pluje po částech šesti obcí, které se ocitly pod hladinou. Stěhování zdejších obyvatel ( především z Leskovce nad Moravicí, Karlovce, části Rázové, Roudna a Nová Pláně) probíhalo souběžně se stavbou přehrady, která byla zahájena v roce 1987. To jsem byl v půli své „nejčestnější občanské povinnosti“ (= povinné dvouleté základní vojenské služby) a o téhle přehradě jsem se tehdy dozvěděl díky televiznímu seriálu VELKÉ SEDLO, který jsme mohli hromadně sledovat na PVS, kde byla umístěna televize. (PVS = politicko-výchovná světnice, která sloužila k ideologické indoktrinaci vojáků základní služby komunistickými bláboly – v mém případě se tato snaha naštěstí minula účinkem). 

Netušil jsem tehdy, že se místa, kde se seriál natáčel, stanou za pár desítek let mými oblíbenými a budu je každoročně navštěvovat. Pro nepamětníky jen stručně o seriálu VELKÉ SEDLO: tento devítidílný seriál pojednává o životě hrázného Jana Palyzy (Pavel Nový) na přehradě. Sleduje soukromé i pracovní starosti obyvatel přehrady – od rodinných konfliktů přes nevěry až po povodně a sucha. Obsahuje záběry z oblasti Slezské Harty, včetně zatopených vesnic a příprav stavby.

Při rozjímání a vzpomínkách zvolna pádluji k našemu dnešnímu přístavišti. Jak přistanou ostatní, vytáhneme plavidla a odneseme je nahoru na louku a začneme balit. Než chlapi doplují, jdu vyzkoušet suchý oblek do vody. Když jsem jej testoval se Zolem v prosinci na přehradě Bystřička, nebyl sníh ani led, takže nyní by to mělo být jiné.

Chlad vody dokonale oblévá části těla do ní ponořené, takže jej vnímám, stejně jako hranici, kde se zřetelně láme teplo a zima. Ta zima není nijak strašná, protože jsem si opravdu dal troje teplé ponožky, jégrovky a hrubé plátěné kalhoty, které mne pod suchým oblekem před chladem vody dostatečně chrání. Když bych se ponořil celý a začal svižně plavat, asi bych se uvnitř i trochu zahříval a vydržel i v takové vodě bez větších problémů minimálně půl hodiny.

Někde jsem četl, že člověk vydrží plavat v ledové mořské vodě (kolem 0–5 °C) jen velmi krátce kvůli rychlému podchlazení. Průměrná doba zachování vědomí je prý méně než 15 minut, přežití pak 15–45 minut, když je člověk bez pohybu. V suchém obleku, s několika vrstvami teplého oblečení pod ním se výrazně prodlužuje doba přežití v ledové mořské vodě, protože tělo ohřívá vzduchovou vrstvu místo vody. Zůstává suché, což minimalizuje tepelné ztráty. Zvyšuje se šance vydržet několik (3-6) hodin v pohodě, na rozdíl od minut bez takovéto ochrany.

Předpokládám, že se nikdy do takovéto situace neostanu, ale není na škodu něco málo o tom vědět, a v případě možnosti nějaké volby si vybrat tu která zafunguje nejlépe :- )

Ve chvíli, kdy všechny plavidla přistávají, vykukuje zpoza těžkých šedých mraků zimní slunce. Je to moc hezký okamžik a trochu nám přijde líto, že nevylezlo v době, kdy jsme byli na vodě.

Než budeme přenášet plavidla k autu, leze si do vody zaplavat Zolo. Hezky se na něj ze břehu dívá :-) Zatímco já se ve vodě pohyboval zvolna, abych si nepocákal nechráněný ksicht, který by pak byl na chlad náchylnější, Zolo se s tím nepáře a cáká se tam jako lachtan.

Trvá pár minut, než se této netradiční činnosti nabaží. Dokonce si ve vodě přes krční manžetu odpouští vzduch ze suchého obleku, aby jej méně nadnášel.

Když náš lachtan konečně z ledové vody vylézá, dostává chvilku, aby se adaptoval na chození po pevné zemi a pak teprve společně odnášíme nahoru k autu nejprve mořské kajaky a pak katamaran. Teď se mi těch cca 60 metrů, které jej neseme, zdá náročnějších, než když jsme jej snášeli k vodě.

Začínáme odstrojovat katamarán, vyfoukávat válce, a zvolna všechny části balit do přepravních tašek. Neukládám nic pečlivě, protože až přijedu domů, musím stejně vše vytáhnout a rozložit, aby to dobře uschlo. Oba válce budu ve stodole ještě znovu nafukovat, aby oschly dokonale, a plachty dám sušit do podkroví, kde se mi pak budou lépe balit.

V mezičase se bez pomoci ostatních soukám ze suchého obleku. Nijak zásadně mne v pohyblivosti neomezuje, ale podvědomě se mi lépe pracuje bez něj. Asi to je tím, že mám strach, abych jej neúmyslně neroztrhnul nebo nepropíchnul.

Když uložíme tašky s katamaránem do kufru Zolova auta, upevňujeme na střechu oba kajaky. Hlavní vazač je Zolo, který má s touto činností rozhodně více zkušeností než Jarda a já.

Odstrojeno, vyfouknuto, poskládáno a naloženo máme během 45 minut. Což je o 15 minut méně, než nám zabral opačný postup před vyplutím. Těch cca 60 minut bylo mé doposud nejrychlejší sestavování a příprava katamaránu, o které jsem se kdy pokoušel. Připouštím, že to mohlo být i mými dnešními parťáky, kteří narozdíl od Pajtáša nemudrovali, nedržkovali a dělali co jsem řekl :-)

Ze zářiové akce „srovnávací plavba katamaránů“ jsme se ze Zolem stavili ve Vítkově na náměstí do tamní asijské restaurace na pozdní oběd či brzkou večeři. Je 15:45 a nějaké dobré jídlo by se hodilo i dnes, jako oficiální zakončení vydařené akce. Takže naše dnešní návštěva restaurace Saigon zakládá novou tradici :- )

Pekingská polévka i restovaná či křupavá kachna chutnají dobře až skvěle, domů se vracíme s plnými žaludky. Následné vracení kajaků do loděnice na Vsetíně (Zolo) a sušení katamaránu (já) probíhá o to pohodověji.

Příští rok v tento čas (pokud vše vyjde podle přání) bych měl mít za sebou několikadenní plavbu na katamaránu po Mazurských jezerech a premiérovou plavbu s katamaránem po Jaderském moři. Nabízí se tedy dvoudenní zimní plachtění s bivakem na sněhu, což by mohla být takové hezká „přípravka“ třeba na Gronsko :- )

 

Nesestříhané (12:30) video ze zimní plavby: