(Dazul) Čím jsem starší, tím více se snažím udělat si i „pracovní“ povinnosti příjemnější. Jsem rád, že nemusím absolvovat většinu školení pro naše obchodní partnery, a zpravidla se mi vyhýbá i účast na různých veletrzích. Protože dnes už nestačí partnery na školení přivézt, zajistit jim zdarma jídlo, ubytování i nějakou zábavu, bylo by to psaní na hodně dlouho a mnohému by leckdo z vás stejně nevěřil. O to víc si ale vážím možnosti se účastnit akcí, které jsou postaveny na přátelské bázi, hradíme si ji každý sám a mimo sdílení informací vhodných pro náš obchod, si můžu užít i čas na horách. Je to v mém zatřídění aktivit „brutálně mastňácká akce“, ale je dobré občas vybočit ze směru (aby si člověk udržel přehled, jak to funguje jinde) a pak se k tomu osvědčenému vrátit.
Letos prvně jsem vyrazil do Jeseníků. Mimo skialpinistického vybavení (stejného jako minulý víkend na Velké Fatře) jsem s sebou bral i kytaru a první večer si i hezky zahrál. Pronajatá chata je „standard s vnitřním krbem, saunou, venkovní vířivkou, …“ – tedy ubytování bez kterého se umím obejít a vždy se rád obejdu (v mých očích je poměr užitná hodnota pro mne / vynaložené peníze mimo rozum), ale tady jsem na výběr neměl. A protože se v tomto složení potkáváme jednou ročně, umím tento úkrok zkousnout.
O co hezčí a příjemnější byl večer, o to mizernější počasí je čtvrteční ráno, kdy vyrážíme autobusem z Domašova (kde máme pronajatou chatu) do Červenohorského sedla. Je mlha, nad nulou, sníh je těžký, …
Dnes budeme všichni lyžovat na sjezdovce. Skialpové lyže a lyžáky máme jen Milan a já, ostatní lyžují na klasických carvingových lyžích. Někteří zvládli i dvě jízdy a zbytek času proseděli v hospodě v půli sjezdovky, my na skialpových lyžích zvládáme během platnosti čtyřhodinové karty sjezdovku asi 15x. A to i přesto, že nám tak polovina času propršela.
Ostatní lyžování k vůli mírnému dešti ukončují dřív a jedou zpět do Domašova, Milan a já pokračujeme, protože to je naše první pořádné letošní sjezdové lyžování. Skipas nám končí ve 13:40 a autobus odjíždí až 14:56. Využíváme čas čekání na polévku v místním hotelu.
Na zastávce autobusu čekáme sami dva. Autobus jede na čas, ale i když na něj Milan mává, pokračuje bez zpomalení dál. Jsem zmatený a nechápu. Tohle se mi stalo naposledy ještě za komančů : -( Asi se vrací staré blbé časy : -(
Z osazenstva chaty v Domašově už všichni požili a tak pro nás do Červenohorského sedla autem nikdo přijet nemůže. Mapy.cz ukazují, že mimo asfaltku to máme na chatu necelých 9 km. Nalepujeme tulení pásy, přepínáme vázání do polohy „Flat“ a vydáváme se zpět na sjezdovku. V její půli ji traverzovitě kříží žlutá značka, která v tomto úseku nese název „Miliónová cesta“.
Dnes si tudy musíme prvních pár kilometrů cestu prošlapávat, tahle stezka v tento čas není evidentně frekventovaná. Proto mne ani příliš nepřekvapuje, když se potkáváme z kamzíkem. Od vandru po Jeseníkách před 5-6 lety vím, že kamzíci horští jsou v Jesenících nepůvodním druhem dovezeným z rakouských Alp v roce 1913 na popud Řádu německých rytířů, kteří vlastnili místní lesy. První kusy byly umístěny v aklimatizační oboře na Suti (mezi Hvězdou a Ovčárnou), kde probíhaly pokusy o adaptaci až do vypuštění do volné přírody v roce 1924; další vlna následovala ve Videlské oboře do roku 1939, kdy bylo celkem uvolněno 21 jedinců. Populace rostla, v 60. letech dosáhla 200–300 kusů, a v 80. letech prý až 650. Takže jedinec, kterého vidíme (ale po chvíli míjíme stopy více kusů) je potomkem těch, kteří tu byli dovezeni před více než 110 lety.
Mezitím, co si já sundávám tulení pásy, Milan prošlapuje stopu. Za půldruhé hodiny bude tma, je mlhavo, ticho a my postupujeme k cíli po rovině, nebo z mírného svahu. Ale i když se mi podaří na chvíli rozjet, stejně se v tom mokrém sněhu musím hodně odrážet, abych jel co nejdál, než začnu na lyžích opět klouzat.
Fakt ale je, že bez pásů postupuji vpřed rychleji než Milan. Takže náskok, který získal za ten čas, co jsem odepínal lyže, odlepoval pásy, slepoval je napůl, motal, vkládal do transportního pytlíku, zasouval do vnitřní bederní kapsy bundy Alaska, a lyže nasazoval, relativně rychle snižuji.
Mimo kamzíka, kterého jsme před chvílí potkali, vidím prvně lesní stezku (v tomto případě Miliónovou cestu) zatarasenou smrkovými kládami. Na lyžích nelze klády překonat, musíme je nadejít nebo podejít. Vzhledem ke skalce nad kládami musíme hromadu podejít. Sundat lyže a doufat, že se na nás při brodění sněhem v prudkém svahu klády nesesunou.
Nesesunuly, ale pocit to byl skutečně prazvláštní a jedinečný. Vyslovuji nahlas naději, že takovýchto překážek nebudeme mít po cestě víc, protože ač se to nezdá, obcházení hromady klád je poměrně fyzicky náročnější. Ale protože víme, že blahobyt (ten ve srovnání s mými rodiči narozenými za války bezesporu mám) a pohodlí oslabuje v každém věku, nežehráme a šlapeme dál :- )
Pár stovek metrů za kládami je tahle lesní cesta prohrnutá, evidentně proto, aby se podařilo stromy transportovat na pilu i v zimě. Zatím se po prohrnuté cestě dá pohodlně jet, ale postupně, jak ztrácíme nadmořskou výšku, více a více sněhu z cesty odtává. To znamená, že musíme pečlivě volit stopu, abychom nedřeli skluznicí o kameny či asfalt.
Cestu k chatě v Domašově jsem si nastavil na mapách.cz a prvně použil způsob dopravy „běžky“. Pohledem na displej mobilu se zdá kratší, než kdybychom se vydali po hlavní asfaltové cestě, která se zde kroutí. Mimochodem silnice z Domašova do Červenohorského sedla je nejvýše položenou silnicí první třídy v Česku, v zimě bývá často uzavřená nebo vyžaduje sněhové řetězy kvůli strmému stoupání.
My ale kloužeme na skialpech víceméně dolů po žluté značce – Miliónové cestě, kterou tu jako úplně první silnici přes Červenohorské sedlo postavila rodina Kleinů v letech 1844–1846. Byla úzká 3 m, se spádem až 20%, a koňské vozy tady prý potřebovaly přípřež. Žlutá značka vede asi z půlky po téhle cestě.
V místě nazvaném Pod skálami Jeřábu a Mariiním pramenem vede značka obtížně schůdným lesnatým úsekem, který podle vrstevnic na mapách cca 450 metrech padá skoro 180 výškových metrů dolů. Tento úsek ale Mapy.cz vyhodnotily jako neschůdný pro běžky a vedou nás několikakilometrovou obchůzkou s menším klesáním.
Asi po třičtvrtě kilometru vidíme cca 600 metrů pod sebou cestu, na kterou máme po dalších pár kilometrech dorazit. A z tohoto místa je v lese patrná neznačená pěšina, která směřuje téměř opačným směrem, ale dolů na onu cestu. Dle vrstevnic má tahle zkratka asi kilometr a klesá jen 230 výškových metrů, je tedy trochu mírnější než zkratka po žluté značce, kterou obcházíme. Tady se s Milanem rozdělujeme – já jdu dolů zkratkou, on pokračuje po cestě, místy které našly Mapy.cz. Jeho trasa je na stejné klesání o 3 km delší. Potkáme se dole na cestě, někde u Mariina pramene. Ani jeden z nás tudy nikdy nešel, neznáme to tady, takže to bude malé dobrodružství pro každého z nás.
Ten můj kilometrový úsek dolů k Mariinině pramenu sjíždím lesem mezi skalkami, padlými kmeny i hlubokým úvozem cik-cak asi půl hodiny. Na cestě, kde se máme s Milanem potkat jsem asi 16:50, kdy se začíná rychle stmívat. Mobilem se spojuji se svým parťákem a snažím se zjistit kde je, abych odhadl, kdy jej můžu čekat a dokázal identifikovat nějaký problém, pokud by v očekávaném čase nedorazil. Signál tu naštěstí oba máme a spojení je víceméně bezproblémové. Malý problém je s Milanovou lokalizací, protože s Mapami.cz pracuje výrazně méně než já, ale po pětiminutovém instruktážním hovoru se vše daří. Je ode mne vzdušnou čarou asi 600 metrů. Má zapnutou čelovku, a tak je otázka chvilky než jej uvidím.
Čekám na něj na žluté značce, asi 100 metrů pod Mariiným pramenem, a když vidím světlo jeho čelovky, rozsvěcuji baterku na svém mobilu a krouživými pohyby mu dávám opakovaně znamení, kde jsem.
Jsme asi 50 výškových metrů a 3 km od naší chaty v Domašově. Tady sníh na prohrnuté cestě téměř roztál, takže já nesu lyže na rameni, Milan na batohu a kráčíme po asfaltu až k cíli.
V chatě si dáváme sušit bundy a kalhoty propocené zevnitř a od deště zmáčené zvnějšku, dopřáváme pečená žebra, které pro ostatní připravil Pavel, doplňujeme tekutiny, užíváme saunu a venkovní vířivku. Dneska jsem po čtyřhodinovém sjezdování a devítikilometrové tůře na chatu docela znaven, a tak když nevytahujeme kytary, třídím na iPadu hromadu mailů, které mi nachodily a relaxuji za poslechu Rádia Povídka.
Od chlapů se dozvídáme, že jim autobus taky nezastavil, ale dojel pro ně Libor, který zůstával na chatě. Taky čekali na stejném místě jako my, které bylo odhrnuto od sněhu pro bezpečné zastavení autobusu, místem označeným dopravní cedulí se symbolem autobusové zastávky (stejnou cedulí jako je označena krytá zastávka na protější straně cesty kde zastavuje autobus směrem na Šumperk). Jenomže v Červenohorském sedle je takhle označená „falešná“ zastávka, ta pravá (směrem na Jeseník) je prý (zcela logicky) až o čtvrt kilometrů dál na místě, které odsud není vidět. Zdejším testem inteligence dnes neprošel ani jeden z nás osmi prostoduchých : -( Raději nepátrám, kdo ve zdejším kraji vyhrál v parlamentních volbách : -)
V pátek ráno si balíme své věci, snídáme, loučíme se s ostatními, kteří jedou opět na sjezdovku nebo na běžkách k Pradědu, a vyjíždíme do Kouty nad Destnou, které jsou odsud asi 20 minut autem přes Červenohorské sedlo (po včerejšku na autobus asi ani jeden z nás opět raději spoléhat nebude – zvláště ve zdejším kraji). Parkujeme v zdejším ski areálu, kupujeme za 200 Kč povolení si vystoupat na skialpech upravenou sjezdovku, nalepujeme pásy a vydáváme se na hřeben.
Počasí je zatím mlhavé, ale naděje, že nahoře bude hezky mne neopouští. Míříme na Mravenečník a Dlouhé stráně, trasa tam asi 8 km se stoupáním něco přes 800 výškových metrů. Celkem tedy asi 16 km, které se dají zvládnout během 4 hodin (pokud se nezastavuje v bufetu na Medvědí hoře na polévku), jak už jsme si s Milanem loni dvakrát vyzkoušeli.
Od auta vycházíme cca 9:50, v 10:20 jsme asi v půli stoupání sjezdovky, na hřebínku, kousek od místa U obrázku. Ono to tedy není půlka tříkilometrové sjezdovky, ale jen prvních 800 metrů. A je to cca 230 výškových metrů z 530, která musíme k horní stanici lanovky zdolat, takže v mém podvědomí mám tohle místo uložení jako „půlku“.
V bufetu na Medvědí hoře si polévku odpouštíme, protože tu je šíleně moc lidí, ač je „jen“ pátek před polednem. Před týdnem na Velké Fatře jsem se pohyboval v diametrálně méně frekventovaných místech. Polévku si rádi odpouštíme a po číšce horkého čaje z Milanovy termosky a doušku jeho zázvorovice pokračujeme kolem větrných turbín a Tetřeví chaty (11:37) po červené značce. Tady už se slunéčko prodralo skrze těžké šedé mraky a přes mlhu kouzelně nasvěcuje krajinu s těžkým sněhem.
Červená značka traverzuje necelých 50 výškových metrů kolem vrcholku Mravenečníku (1344 m. n. m.), takže pokud si pamatuji, nikdy jsem na něm nestál. A protože na Mapách.cz je u vrcholku umístěn symbol PG startoviště, dnes je ten správný den, kdy bych měl konečně provést rekognoskaci : -) Přistávačka je ve Vernířovicích, 925 výškových metrů níž, vzdušnou čarou 4,3 km od startu, což by mohl být letecký zážitek srovnatelný z letem v Monaku před 16 lety. Třeba mne to přinutí konečně zabalit záložní padák, který mi vzhledem k jeho stáří v MACu odmítli profesionálně složit.
Shodujeme se s Milanem, že na Mravenečník vystoupíme cestou na Dlouhé stráně a ne až cestou zpět, jak jsme původně uvažovali. Je skvělé (a není to samozřejmost) vyrazit s takovým parťákem, kde nemusí padnout mnoho slov, ale vše je jasné. Uvědomuji si, že mi tuhle symbiózu nahlodává starý vtip z osmdesátých let, kdy si Rus ráno koupí noviny, otevře je a uvidí, že jsou úplně čisté, bez písmen. Vrátil se k prodejci a ptá se: „Почему здесь нет букв?“ (proč tu nejsou písmena?). Prodejce mu odpovídá: „Зачем буквы? Все ясно!“ (Na co písmena? Všechno je jasné!) :-)
Je 12.10 když jsme jen kousek od trigonometrického bodu označujícího vrchol Mravenečníku (je jen 10 výškových metrů pod cílem dnešního dne – vrcholem Dlouhé stráně). Sníh má na povrchu zmrzlou krustu, občas podrží, občas se prolomí a skialpová lyže zajede tak hluboko do cca 40 cm vrstvy, že ji nelze jednoduše zvednout, ale musí se vysunout zpět.
Tady už nebeskou báň opanuje zimní slunce. Zářivé zimní slunce na zasněženém hřebenu Jeseníků vytváří neodolatelnou zimní idylu, kdy se ostré světlo odráží od mohutné vrstvy sněhu a mění hory v třpytivou perlovou panorámu. Celý hřeben jako by planul sněžně zlatým leskem.
Pohled známý z tisíců reklamních fotografií je trošku všední, ale vždycky když jej vnímám naživo vlastním okem, vnímám atmosféru i vítr a chlad působící na mé tělo, dostává takový obraz realistický rozměr, který se mi ukládá hluboko do mé paměti. V obtížnějších časech si takto prožité obrazy vyvolávám a nechávám se jimi potěšit.
Je 12:10. Z Mravenečníku to máme na Dlouhé stráně necelý kilometr, víceméně otevřenou krajinou. Stopu si k napojení na červenou značku razíme sami a kocháme se úžasným inverzním výhledem. Nebýt na obzoru vysílač Praděd a horní nádrž Dlouhých strání, připadal bych si jako v Apalačských horách (kde jsem „taky nebyl“) : -)
12:30 stojím na vyhlídce Dlouhé stráně (1354 m. n. m.). Sundávám skialpy a procházím se mezi kameny jen v lyžácích. Jen pár minut po mně přichází Milan. Nepohrdnu jeho horkým čajem z termosky, kterou tahá ve svém baťůžku a dalším lokem jeho první zázvorovice.
Mlha, která vrstevnicově oblévá vrcholky jesenického hřebene působí jako moře. Inverze tu je běžným zimním jevem, kdy chladný vzduch uvízne v údolích a mlze, zatímco hřbety Pradědu i Mravenečníku zůstávají v jasném, teplejším vzduchu nad oblaky. Když tohle to vídám ráno doma po té, co se podívám z okna, vždy odjíždím do práce velmi dobře naladěn. A tady mi takovýto pohled navíc ještě dodává energii na bezpečnou cestu zpátky :- )
Pořizujeme s Milanem vrcholovou fotografii, kyneme směrem k Pradědu, kde by se měl v tuto chvíli pohybovat Standa na běžkách, a připravujeme se na cestu dolů.
Já si ze svých skialpů sundávám tulení pásy, které ukládám do kapsy z vnitřní strany bundy. Milan si své stoupací pásy sundá až na druhé straně Mravenečníku, kde na něj mám počkat, pokud bych mu ujel.
Sjezd z vyhlídky není příliš prudký, a mezi smrčky lze hezky slalomovat, pokud je prašan nebo natolik ztvrdlý sníh, který se nepropadá. Dneska je ale samozřejmě přesně taková konzistence sněhu, kdy se lyže nepravidelně propadá, zajíždí do vrstvy sněhu a nedá se ve volném terénu plynule a předvídatelně zatáčet. Takže moje jízda se příliš neliší od té, kterou jsem tu absolvoval na svých backcountry lyžích :- (
Nechávám za sebou siluetu Pradědu, a mizím mezi nízkými, volně stojícími smrčky do sedla Mravenečník. Ve chvílích, kdy se mi to rozjede až příliš a není dostatečný prostor pro zatočení, brzdím nouzově vyvinutou metodou: zachytávám levou či pravou rukou větví smrků, kterými projíždím. Funguje to! A pokud stíhám vše vnímat, nedaří se mi zlomit či utrhnout ani větvičku. Mohu tedy tuhle metodu prohlásit za „šetrnou k přírodě“.
Od sedla Mravenečník je až k úpatí Mravenečníku jízda bezproblémová, protože prostor pro pomalé zatočení je dostatečný, a i traverz kolem hory je bez problémů, protože se dá zbrzdit vyjetím do svahu po levé straně. Jede to dobře, takže občas ztrácím svého parťáka z dohledu.
Ale pod Mravenečníkem se potkáváme (13:00), sundáváme lyže abychom vázání přepli do polohy „Ski“ (Milan navíc ještě sundal pásy), zaaretovali paty na svých identických lyžácích, nacvakli lyže a pustili to dolů. Až k Tetřeví chatě to je díky konzistenci sněhu místy docela divoké, ale od větrných turbín už to je pohoda a jízda na jistotu.
K dolní stanici vleku to je odsud asi 4 km. Máme za sebou 12 km a v nohách už to cítíme, takže žádné divoké sjezdy nepodnikáme. Milan je ve sjezdu minimálně o třídu lepší lyžař, takže když v cca 13:40 přicházím od spodní stanice cca 400 metrů k zaparkovanému autu, už tam na mne čeká.
Ví, že pokud to půjde, rád bych byl do 18:00 v Kateřinicách, protože naši RS mají svojí slezinu, a tak se nezdržujeme jídlem tady v Koutech, ale stavíme se na vydatnou Pho polévku až cestou v Olomouci, kde to bude rychlejší.
Jsem rád, že mne RS na svoji dnešní SLEZINU pozvali a stejně tak rád jsem, že jsem ji i s asi tříminutovým zpožděním stíhal. Sešlo se tu 10 ŠESTKAŘŮ a ŠESTKAŘEK (RS věkový průměr kazil mimo mne jen Raďoch a jeho nejmladší Julča). Program připravil Lišák a bramboráky k večeři Natka (za pomocí Uhlíka). Slezina se mi jeví býti jako velmi povedená :- )
Při odchodu z klubovny si všímám na vývěsce u hlavních dveří do srubu připnuté pamětní „mince“ APALUCHA, kterou tu zanechal kdosi, kdo měl Březiny v minulém roce pronajmuté.
Neodolávám a snímek, který mi Uhlík pořídil (zapomněl jsem si ve spěchu svůj mobil v autě) a přeposlal, sdílím ve skupině účastníků akce v Jeseníkách – ta už totiž léta nese stejnojmenný název APALUCHA. Reaguje na to Staňa slovy: „Každá dobrá partička má svoji Apaluchu.“ :- )
Pro ty později narozené: Název „Apalucha“ pochází z československé komedie S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT z roku 1982. „Apalucha“ je anagram slova „chalupa“ (přečteno pozpátku), stejně jako další krycí názvy ve filmu (např. Akvodah = hadovka). Film režírovala Marie Poledňáková a patří mezi nejoblíbenější české komedie. Námět filmu i některé konkrétní scény mají prý kořeny v akcích otců, kteří prošli jedním ze dvou nejstarších skautských oddílů v Česku – pražské vodní pětky založené Braťkou Novákem. Někteří se prý na výrobě filmu podíleli.