(Dazul) Tradiční podzimní potulka po Nízkých Tatrách trvá někdy 2 dny, jindy 4, podle toho jak vychází státní svátek 28.října. Letos byl „plán“ využít 4 dny a přejít Nízké Tatry z východu na západ celé:-)
Protože to vypadalo, že vyrazím sám a mohu tedy měnit „plán“ dle své libovůle, nabídl jsem možnost účast našemu Myšákovi (13), protože poslední dva oddílové puťáky po Lužických a Orlických horách zvládal dobře. Stejně tak jsem možnost putování po Nízkých Tatrách nabídl v rámci WhatsApp skupiny „RS ŠESTKA“ i šestnácti členům této skupiny. Myšák reagoval pozitivně a na přechod se verbálně pár týdnů připravoval. Jenže na adapťáku jejich třídy si přivodil dost nepříjemnou popáleninu palce a rozhodl se nevyrazit. Do jaké míry to byla jen záminka či skutečná překážka se neodvažuji posuzovat, ale obratem jsem účast nabídl Nikovi (10), který překvapivě reagoval okamžitě ANO. Zaskočilo mne to, ale už nebylo možno z mé strany couvnout, abych neztratil tvář rodiče :- )
Sobotní ráno tedy vyjíždíme do Ružomberku, kde obvykle při téhle akci parkuji, jen ve dvou. Už samotné parkování mne vyvádí z rovnováhy. Parkovací automat, který tu roky stával tu není, naproti němu je ale dopravní značka „P“ a cedulí uznamující, že tohle místo je „parkovací zóna 7“, že doba zpoplatnění parkování je od pondělí do nědělě od 0:00 do 24:00, pak nějaký symbol se slovy „parkovací automat“, obdobný symbol s nápisem „SMS parkovanie“ a do třetice symbol s nápisem „mobilná aplikácia“ a QR kódem. Vlak nám sice jede až za 15 minut, ale musíme se přezout, dobalit do našich báglů cestou nakoupené jídlo a hlavně koupit lístky do Královej Lehoty. Parkovací automat tu ale není, a i slovenský seniorský pár, který tu taky hodlá parkovat je zmatený a po 5 minutách dochází ke stejnému poznání jako já – parkovací automat to prostě není, nebo jej úředníci zamaskovali tak, že i po několikaminutovém hledání jej nedokáží najít ani slovenští občané. Zkouším tedy SMS, ale po čtyřech pokusech a dalších 5 minutách se mi to nedaří. Mobil mi ve všech případech hlásí „Zpráva nebyla odeslána“. Tuším, že problém může být v tom, že mám českou SIM a SMS platba na Slovensku se provádí jinak než na ceduli popisují, nebo prostě ani nelze realizovat. Takže už hodně nervózní načítám skrze QR kód aplikaci, kterou instaluji do svého mobilu a snažím se skrze ni zaplatit parkování na několik dnů. Dopracovávám se pouze k nabídce nákupu roční parkovací karty. Teď už jsem nejen nervózní, ale i hodně nasraný. Zbývají 3 minuty na přesun z parkoviště na nádraží, koupení lístků a nasednutí do vlaku. Chtěl jsem za parkování zaplatit? Chtěl!
Ulehčení pro mne je, že v pokladně nádraží Ružomberok se i dnes dá platit hotově EURama, bez nefunkčních SMS či aplikací. Ve vlaku ale využívám čas a ověřuji si skrze umělou inteligenci, že SMS na číslo 2200 z české SIM skutečně odeslat nelze. Na druhý pokus se mi skrze instalovanou aplikaci ParkDots daří třídenní parkování zaplatit (čtvrtý den zaplatím až podle toho, zda Nik tenhle pochod bude zvládat). Aplikace PakrDots mne nijak nenadchla, protože, když si chci ověřit, že mám parkovné zaplacené, nikde to ani na tři pokusy nenacházím. Jediným důkazem mi je odepsaných 187,76 CZK z mého účtu a popisu pohybu „ParkDots EUR 2“.
Přesedáme v Liptovském Mikulášu a v Královej Lehotě pokračujeme do Malužiné autobusem. Řidič je tak hodný (jsme v autobuse mimo něj jen já s Nikem), že nám zastavuje až na rozcestí, čímž nám šetří skoro kilometr šlapání po asfaltce.
V Malužiné jsem nikdy nebyl (pominu-li to, že jsem jí 1x projížděl autem) a tak se pídím po základních informacích. Dnes už vím, že Malužiná má přibližně 223 obyvatel, s průměrným věkem kolem 44 let a nízkou hustotou osídlení. Po vstupu do Malužinské doliny míjíme u potůčku vytékajícím ze žlebu Malé Hlboké pomíček. Šplháme pár metrů do svahu, abychom si přečetli, že je věnovaný strážmistrovi Jaroslavu Salašovi – členu pohotovostního pluku SNB Slovensko, který zasahoval proti ozbrojeným skupinám banderovců.
10. září 1947 došlo v oblasti obce Malužiná po setmění k ozbrojenému střetu mezi příslušníky Sboru národní bezpečnosti (SNB) a ukrajinskými povstaleckými skupinami známými jako banderovci nebo UPA („Ukrajinská povstalecká armáda“). Tento boj byl součástí rozsáhlé operace československých bezpečnostních složek proti skupinám UPA, které se po válce pohybovaly na území Československa, zejména v pohraničních horách. Jaroslav Salaš, tehdy strážmistr SNB, byl jednou z obětí těchto bojů. Malužiná byla strategickým místem, kde československé jednotky zablokovaly pohyb banderovců z oddílu „Burlaka“, kteří se pokoušeli proniknout dále na západ. Zde došlo ke krvavému střetu s využitím taktiky „zakrytých řad“, kterou použilo komando „Těplice“ z československé strany. Po bojích v Malužiné byla jednotka banderovců vytlačena do horských oblastí a dále sledována a likvidována.
Pokračujeme proti proudu potoka, či spíše říčky Malužiná, a po dalším kilometru přicházíme ke štole Zubaustollen. Je uzavřená, ale skrze mříže lze kousek dovnitř vidět. Je dlouhá prý 210 metrů, ale přístupná je zatím asi polovina. Těžil se tu údajně siderit, barit a v menší míře pyrit, chylkopyrit a tetraedrit – železné a měděné rudy. Tahle štola je jednou z asi 30 „baní“ v regionu. Tahle „prodlužovací štola“ pravděpodobně souvisí s nedalekou štolou sv. Antona Paduánského, která je o 40 metrů výš.
Malužinská dolina se za asi 2 kilometry odsud dělí na Chorupniansků dolinu a Hordušu. V obou se tu těžilo a pod Zadnů Široků, ve výšce 1228 m.n.m. bývala „Banícka osada Široká“ snad už ve 13 století. To tu bylo výrazně živěji než dnes : -) My s Nikem kráčíme Chorupniansků dolinů na hřeben Nízkých Tater. Mám v plánu nocovat v útulni Ramža, nejhezčí útulni Nízkých Tater, která si do dnešního dne zachovala původní účel (mimo jiné je bez chatára a lze v ní pořád přenocovat bezplatně). Kdybych šlapal bez Nika, na Ramžu bych se nijak nevázal, ale Nikovi je pořád ještě 10 let a já mu nechci takovéto potulky a vandry znechutit, takže bych rád, aby nocoval na konci října, kdy už bude na hřebeni sníh (viděl jsem z vlaku zasněžený hřeben), co nejkomfortněji.
I když jsem si u štoly přečetl, že tohle údolí bývalo už před sedmi sty lety osídleno, dnes tu trvale evidentně nikdo nežije, ale stopy starých usedlostí, hájoven či mysliveckých kůlen nelze přehlédnout. Mnohé by dokázaly i v současném stavu poskytnout dočasnou ochranu před nepřízní počasí.
Tempo našeho výstupu na hřeben určuje Nik. Naštěstí jsem počítal s mnohahodinovou rezervou, takže to pořád vypadá, že bychom k útulni mohli dojít ještě za světla. Nejvíc energie mi spotřebovává úsilí v klidu komunikovat s Nikem : -)
Na Ramži je voda, takže sebou v báglech taháme každý pouze 1,5 litrovou láhev tekutin na uhasení žízně. Můj čtyřlitrový camelbag nesu prázdný, abych měl kletr co nejlehčí. Naplním jej až u útulně. Po celou cestu ale pijeme z Nikovy flašky, aby měl bágl co nejlehčí – včera jsem mu jej vážil a bez petky s minerálkou měl 9,2 kg.
Na rozcestí Predné zkoumáme okolí zděné, ale opuštěné usedlosti (v případě extrémně špatného počasí by se tam šlo uchýlit) a odpojujeme se z modré turistické značky. Od této chvíle pokračujeme mimo značenou cestu, ale pořád proti proudu potoka Malužiná.
Po necelém kilometru od něj odbočujeme do Chorupnianské doliny, a kopírujeme Chorupniansky potok. Počasí je takové nijaké, v podstatě drobně prší, ale ne natolik, abychom museli vytahovat ponča. Lokální předpověď věští, že by mělo do hodiny přestat. Uvidíme.
Míjíme kontejnerovou obytnou buňku, která má zvláštní dřevěnou nádstavbu a je ohraničena drátěnou ohradou pod proudem. Ze strany odkud přicházíme se jeví jako klasický prostor pro nocování, ale z druhé strany už to vypadá jako luxusní myslivecká kazatelna se zavíracími okénky pro hlaveň pušek odkud může pálit najednou i pět střelců. V podlaze nádstavby je umístěno 12 úlů. Naprosto originální – tohle vidím prvně. Protože „V Národnom parku Nízké Tatry nie je lov povolený“ nemusí to být „kazatelna“ , ale jen moderní včelín :- )
Tím, že zde nevede turistická značka, patří Chorupnianská dolina k méně známým, klidným a přírodně zajímavým částím Národního parku Nízké Tatry. My ji ale dnes poznáváme našima nohama : -)
Kousek nad hájovnou Chorupné, která dnes slouží k rekreačním účelům, ale podle čerstvé hromádky kostí a kopýtek divočáka, kterou zde nacházíme, je často využívána, míjíme ceduli s nápisem: „Vítejte v LIDL LESE! Vstupujete do lesa, kde spoločnosť LIDL Slovenksá reopublika od roku 2014 darovala 2 051 100 sadeníc stromčekov na obnovu nízkotatranskéhom lesa. Viac ako 759 ha lesného porasu vysadili zamestnanci spoločnosti LIDL v spolupráci s Lesmi SR š.p.“ Pochopil jsem, že se jedná o projekt obnovy rozsáhlých oblastí Nízkých Tater poškozených kůrovcovou kalamitou. Velmi sympatické.
Kousek za místem, kde Chorupnianský potok protíná lesní asfaltku po které už aspoň 8 km šlapeme, narážíme na první sníh. Jsme ve 1100 m.n.m. Za ty roky, kdy se pravidelně kolem českého státního svátku 28. října potuluji po Nízkých Tatrách, jsem se tak brzo v této nadmořské výšce se sněhem nepotkal. Na Královej Holi či Ďumbieru ano, ale to je minimálně o 700 výškových metrů výš.
Nik už jásá jak ve škole bude říkat, že jako první zažil letos sníh, tak jej diplomaticky upozorňuji, že jsem byl na lyžích ještě v březnu letošního roku. Opravuje se, že je to první sníh letošní školní rok : -)
Sníh není souvislý, díky dešti jej podstatná část ubyla, ale na promáčení Nikových bot to stačí. Těch posledních 900 metrů s převýšením 130 m šlapeme místo 30 minut určitě hodinu. Ale s tím jsem počítal, takže mne Nikovy důvody pro přestávky až tak z míry nevyvádí : -)
Útulna RAMŽA nemá správce a je otevřená celoročně. Je vybavená jednoduše – kamna, police, pryčny na spaní a malý stůl. Kapacita útulny je zhruba 10 až 15 míst, ale při větší stísněnosti se sem vejde až 20 lidí. Na puťáku před třemi lety, tu spaly holky na zemi a my ogaři venku, jak byla útulňa plná. Dnes tu taky nejsme první. Ale v pohodě se vlezeme.
Asi 300 metrů od útulny se nachází pramen pitné vody. Když se Nik salaší a fouká svoji karimatku, vyrážím se svým camel bagem nabrat 4 litry vody na vaření a mytí.
Když se vracím s vodou, vaříme nudlovké polévky s masem a večeříme – polévku doplňujeme chlebem s uherákem. Hladoví spát rozhodně nepůjdeme :- )
Protože má Ník úplně promočené boty, zavěšuju je asi 40 cm nad kamna, aby se usušily. Mezitím komunikuji s dvěma slečnami, které tu s námi zůstaly v útulni na noc. Holky byly letos na Durmitoru a Taře v Černé hoře, stejně jako my, a tak je o čem si povídat.
Když ucítím smrad pálené gumy je už pozdě. Nikovy boty sice visí svých 40 cm nad kamnama, ale soustavný žár sálající plotny vykonává své – v obou podrážkách jsou rozeškvařené díry :- ( Nakopal bych si do hader, kdyby to pomohlo : -(
Nechávám boty vychladnout, čistím zablácenou podrážku a pokouším se díry „zalepit“ lepicí páskou, kterou mám v báglu. Ono to moc nepomůže, ale Nik musí vidět, že mám snahu to nějak řešit. Každopádně je rád, že zítra sestoupíme z hor dolů a navečer budeme doma, protože se netěšil na výstup z Čertovice na Ďumbier. Ani mu příliš nevadí, že nezdolá prvně nadmořskou výšku 2000 m :-)
Ráno ve 3:00 se mění čas na „zimní“, takže máme „k dobru“ hodinu spánku. Budíme se ale stejně jako dny před tím, jen to dnes vypadá, že jsme ranní ptáčata.
Holky vyráží asi půl hodinku před náma, naše tempo se odvíjí od tempa Nika :- ) Nemáme ale důvod kvaltovat. Na tuhle akci jsem za tisícikorunu pořídil sprej proti medvědům, aby měl Nikolas pocit, že nejsme úplně bezbranní. Když mu nabízím, že může sprej nést na popruhu svého báglu, odmítá, protože včera vyslechl historku, kterak si týpek nesl odjištěný sprej a nechtěně postříkal sám sebe. Líčil ji docela sugestivně a když z útulně odcházel, už jej na popruhu neměl.
Sněhu kolem Ramže potálo a je jej o poznání méně než včera. Ale dělá se trošku slunečno a viditelnost se zlepšuje, takže vidím, že si jej dnes stejně ještě užijeme.
Vychutnáváme chvilku, kdy je krajina nasvícená a slunce zvedá dobrou náladu. Nicméně předpověď je nemilosrdná – za nedlouho nás čeká podobný čas jako včera.
Takže spíše zataženo a mlhavo. Snad bude aspoň pršet méně než včera. Na Čertovicu, odkud bychom mohli chytnout nějaký autobus či stop, to máme něco přes 7 km – Mapy.cz ukazují 2:15 hod – 194 metrů stoupání a 228 metrů klesání.
Sněhu je kolem ani moc ani málo a určitě ne akorát. Je mokrý. Kdybychom dneska museli spát venku, nebylo by to na vodou nacucané zemi vůbec jednoduché, i když máme nafukovací karimatky a bivakovací „hrobečky“.
Nikolas to zatím zvládá statečně, ale hlásí, že boty už má mokré. Připomínám mu, že se musí pořád pohybovat, aby udržel chodidla v potřebné teplotě.
Včera jsem Nikovi sliboval borůvky a brusinky, které tu v tento čas každoročně ještě trhám, ale pod sněhem nic nevidíme, a borůvčí mimo sníh je očesané. Zato jeřabin tu je hodně – přiznám se, že jsem si toho v minulých letech nevšimnul.
Pořizujeme fotku pro maminku, ale nedaří se mi ji odeslat, protože tu není signál. Nevadí, odešle se to až se na signál dostaneme. To, že jsem Nikovi propálil boty a vracíme se domů už Irča ví.
Když narážím na první sníh na Kráľovej Holi nebo na Chopku, bývá jej víc, než je dnes v místech, kudy procházíme. Holky včera říkaly, že za Kráľovů Holů bylo sněhu dost, že se bořily po kotníky. To by se Nikovi asi nelíbilo.
Tím, že je sníh mokrý, při každém odpočívání nám víc a víc navlhávají naše bágly, které používáme k sezení, protože jinak bychom měli mokré gatě.
Páska, kterou jsem Nikovi omotal obě boty, abych zakryl propálené díry v podrážkách, kupodivu stále drží. Ale mokro se mu do bot stejně dostává mimo ni.
Včera na útulni poutníci líčili, že natrefili na čerstvou medvědí stopu, my s Nikem ale křížíme pouze srnčí a jelení stopy. Jestliže je v na Slovensku 1000-1300 medvědů, je pravděpodobné, že jelenů tu žije více – a stopy, které dnes míjíme, to potvrzují : -)
Nik neskotačí tak lehce jako ráno, ale pořád ještě zvládá. Sice mi nejvíc energie vysává snaha jej udržet v pohodě, ale to k takovéto výpravě prostě patří.
Jeho postřehy mne občas udivují. Třeba proč tu kreslí turistické značky na zem, když pod sněhem nejsou vidět.
Vysvětluji mu, že úroveň turistického značení na Slovensku patří k velmi kvalitním a je považována za jeden z nejrozvinutějších a nejlépe organizovaných systémů značení turistických tras na světě – podobně jako v Česku. A přidávám své postřehy o značení cest ve skandinávii, na Kavkaze, na Pamiru, v Alpách, na poušti, …
Zastávky děláme tak 4x do kilometru a kilometr před Sedlem za Lenivou Nikův bágl nesu já, abychom na Čertovicu dorazili do oběda.
V Sedle za Lenivou si Nik všímá útulni o které jsem nevěděl, respektive tu asi ještě nebyla, když jsem tudy naposledy v roce 2022 procházel. Útulňa Terezka nemá kamna, ale dveře má. Přespí tu pohodlně 3-5 lidí. Ale na rozdíl od ostatních útulní jsem tu nenašel latrinu ani zdroj pitné vody.
Od útulně to máme na Čertovicu už jen 1,7 km. Frekvence zastávek se ale nezmenšuje :- )
Autobus nám z Čertovice směr Ružomberok nejede, takže stopujeme. Nik poprvé v životě. Asi dvacáté auto nám zastavuje, paní s dvěma dětma jede mercedesem do Prešova, takže nás bere do Kráľovej Lehoty. Na rozloučenou nás ještě podaruje banány – Nik je u vytržení :- )
Od Motorestu Červený kút nás bere bílá Škoda Yeti, ale jen do Liptovského Hrádku k nádraží. Odsud jedeme do Ružomberka vlakem – přesedáme v Liptovském Mikuláši. V Liptovském Hrádku se lístky neprodávají, musím si nainstalovat aplikaci do mobilu a zaplatit lístky skrze ni : -(
Naše auto stojí v pořádku tam, kde jsme jej zaparkovali, takže se přezouváme do suchých a lehkých bot. Nikovy boty jdou do popelnice.
Ač jsme dobře vychovali naše dva dospělé syny, kteří už mají vlastní děti, dozvěděl jsem se před více než 10 lety při absolvování kursu PRIDE pro pěstouny, že jsme vlastně dělali téměř všechno špatně a získal jsem dojem, že jsme se vlastně stali svědky zázraku, v případě našich biologických synů. Nyní jsem se posunul v poznání výchovy dál a mám pocit, že to je legalizovaná kombinace korupce a výhružek : -) Cestou domů v rámci korupce beru Nika do Mekáče v Žilině.
Zítra chce Nik vyrazit s báglem na zádech znovu na výpravu – má ještě 3 dny prázdnin. A tak už přemýšlím kam se vypravíme :- )