Špacír 2025- JEDNA BÁSEŇ
(Danka) Lysý sedlo, U Krošenků, pod V.Cábem, Ptáčnice, Tanečnice, Čarták, Soláň, Benešky, Vysoká, Třeštík, Makovský průsmyk, Lemešná, Velký Javorník, Malý Javorník, Portáš, Kohůtka, Krkošena, Papajské sedlo, u Čechů, Uherská, V.Kyčera, Radošov, Filka, Jahodový, Vsetín
Jak to bylo se Špacírem…
Poprvé mě myšlenka na dálkový pochod napadla někdy v půlce února. Popotáhlé obočí mého okolí s otázkami: Jak to chceš ujít? Je to dálka…, převýšení? Co tvoje kolena?… Tak nakonec vyhrál zdravý rozum a můj mozek mi schoval bláznivý nápad do spodního šuplíku. Uběhlo pár týdnů, kdy jsem vesele běhala po kopečcích, kochajíce se místními krásami.
Jak jsem k parťákovi přišla…
Při jedné mé kochací procházce (v naprosté mlze, bylo vidět max.10 m před sebe) mně uprostřed mého chroupáni mrkve a tupého zíráni do mlhy (kdy mně již třetí tabule s lavičkou vybízela k výhledu), předběhla vysportovaná mužská postava svižným tempem. Již nasazujíc batoh, sleduji postavu přede mnou, následujíc jeho kroky a jediné co se mi honí hlavou: „Ty kráso, ten má tempo jak Miris, s tím bych jít fakt nechtěla.“ Borec se najednou otočil (jako by mé myšlenky slyšel, až ve mně fakt hrklo) a chrlil na mne otázky: Z kama jdu? Kam jdu ? … já jen zaskočeně odpovídala, na větu „Můžeme jít spolu, když máme stejný cíl a na babu máš fakt dobré tempo.“ jsem jen souhlasně přikývla. Cestou jsme pokecali a Tom se svěřil, že trénuje na Špacír. Mluvil o tom s takovým zápalem, že to otevřelo můj zastrčený šuplík a Špacír pomalu vystrkoval opět růžky na světlo. Podnikli jsme pár tréninkových výšlapů. Tož tak jsme sa hecli a 1.4.2025 se o půlnoci oba přihlásili s příslibem, že do toho jdeme spolu. Tak nějak začalo naše přátelství.
Den „ D“ je tu…
Mám neplánovaně dovolenou, protože jsou prázdniny a vlastně mi to volno i bodlo. Celý den polehávám a snažím se usnout, marně, hlava jede na plné obrátky, nervozita stoupá a dochází mi teprve dnes jakou magořinu jsem vymyslela … Kolem sedmé vzdávám snahu se trochu prospat a začínám pomalu balit batoh. S Olinkou (taky ide Špacír, na rozdíl ode mě už poněkolikáté) jsem domluvená na sraz 22:30 u nich, abych se s nimi svezla na Vsetín. Veze nás Raďouch. Po zralé úvaze jsem totiž přehodnotila původní záměr jet vlastním autem. Mirek mně velmi podpořil záchranným odvozem -odkudkoli (což jsem neplánovala vůbec využít, jedině na konci z cíle od střediska). Byla jsem pevně rozhodnutá, že pokud dojdu až na Portáš, tak to dojdu i kdybych měla lézt po čtyřech a brodit se bahnem.
Alcedo – už není cesty zpět…
Přijíždíme na Vsetín a šly jsme se s Olčou registrovat, z množství lidí všude kolem jsem malinko nesvá, pohledem pátrám po Parťákovi do nesnází…, zatím marně. Na registraci si mě odškrtli, vyfasovala jsem žlutý informační leták s popisem instrukcí co dělat pokud skonám na trase, okroužkovali si mně žlutým náramkem a vybavili mně náplastí na puchýře a propichovacím odznáčkem na puchýře. Tak a je to loji, už neuteču … Olinka potkává známe a rozcházíme se. Marně pátrám očima po Tomášovi, rozhlížím se kolem sebe a říkám si „co tě to napadlo, tolik lidí ve formě a ty jsi s jazykem u země ušla max. 47 km …, v tom vidím známou tvář, Dazul.
To setkaní a prohození páru slov mně hodilo do klidu, loučíme se a já jdu aktivně poohlédnout po parťákovi …, po chvíli ho nacházím. Ve 23:10 započalo vtipné zahájení Špacíru s křestem knihy „sbírka básní“. Zůstali jsme stát u dveří, protože i přes otevřené okna bylo v místnosti plné množstvím lidí téměř nedýchatelno. Celou dobu kolem nás kroužily láhve s pravů valašsků ohnivů vodů, v jednu chvíli kolovaly asi 4 láhve různé kvality. Před půlnocí jsme se přesunuli před středisko. Lezúni vytvářeli různě velké skupiny a fotili se hromadně před skonem. Stojím tam uprostřed toho mumraje úplně zoufale a dochází mi jaký sú Magor.
00:00 toš idem, buď dojdem, nebo zhynem…
Společně vyrážíme, za doprovodu policistů se bezpečně přesunujeme na dřevěný most u polikliky, kde probíhá hromadný křest básnické sbírky, opouštíme organizátory a celý dav se valí jak velká voda k Ohradě, míjíme poslední domy a dál pak stoupáme po žluté značce směr kopce …
Počáteční stoupání má první oběti, už u Kusalina míjíme první Lezúně řešící puchýře … Celou dobu se mi strašně blbě dýchá (díky zvýšenému množství pylu ve vzduchu, alergie mi dává fakt zabrat), funím jak ježek a místy se až dusím, leje ze mě jak z koně, ale se zatlými zuby se snažím udržet aspoň nějaké tempo (dýchalo se mi blbě asi až na Tanečnici, vypadala jsem celou dobu, že brzy skonám, Tomáš na mně trpělivě čekal). Pod Cábem jsme viděli mizet dav dál po cestě, dívám se za mizejícími světýlky, zastavuji, vždyť žlutá vede přece nahoru?? Nechápavě se podívám na Toma, vyslovím své myšlenky nahlas. Jen souhlasně přikývne. Odpojujeme se tedy od davu a odbočujeme vpravo do kopce po značce, což zmátlo Lezúně za námi, po kontrole map nás ale vesele následovali. Hurá – Cáb, jsme nahoře – teď už bude trasa na pohodu až pod Vysoký, potichu jako myšky (dle instrukcí ze startu) míjíme Cáb a míříme dál po červené.
Cesta ubíhala vesele i když tma mně dost ubíjela, neustále nás předbíhaly nějaké rychlonožky, některé si s velkou oblibou posléze na různých rozcestích hrály na zbloudilé bludičky a my je v poklidu docházeli, když se vracely zpět na trasu, protože ve spěchu si zašly. Někteří Lezúni si ale brzy všimli naši znalosti krajiny a snížili tempo na naše, nenápadně nás sledujíc. S příchodem prvních ranních rozbřesků se náš dav protrhal a zůstala s námi jen Domča od Pardubic a hrobník Dušan bez čelovky (naprosto nevybaven, v botách od ťamana za 100,-, zato jeho batoh obsahoval velkou zásobu alkoholu).
4:30 v poklidném tempu za světlem
Po malé snídani na Tanečnici (naše první zastavení) se začíná pomalu rozednívat ve čtyřech jdeme obstojným tempem na Soláň, nálada je veselá a kousek za vrcholem Soláň se k nám připojuje ještě veselý Lezúň Mirek ze Vsetína, společně se fotíme a dávám si prvního panáka (osudová chyba). Chvilku dobré, ale pak díky alkoholu došla krize v půlce mezi Kotlovou a Vysokým, Tomáš mně opouští a já zůstávám za skupinou.
V duchu si nadávám, že mi byl panáka čert dlužen, dobré zjištění, alkohol fakt ne, posléze jsem všechny občerstvovačky jen míjela a tím pošetřila dost čas.
Pomalu mně opouští krize, pod Vysokou docházím zbytek naší skupiny, rozloučím se se s nimi a pomalu vyrážím do kopce, Dušan se ke mně připojuje, zbytek necháváme na odpočívadle. Poslední setkaní, Dušan mně opouští záhy asi v půli kopce, protože má rychlejší tempo, naposled jsem ho ještě zahledla na Třeštíku, když si šel doplňovat zásoby. Tak se nám rozpadla parta, dál pokračujeme každý sám za sebe.
Něco kolem osmé…
Začínám cítit kolena, na Súkenické usedám tedy na lavičku masíruju chodidla, vyměním ponožky, lupnu brufen, protože nechci čekat až mi kolena úplně odejdou a svým tempem zvesela mířím k Makovskému průsmyku. Míjím skupinku mladých kluků tápajíc kudy-tudy, kteří mně před pár metry předběhli svižným tempem a nasměrovala je tedy správným směrem, aby si nezašli, drží se mně po další rozcestí, až jsme se napojili na žlutou, tam mně s jistotou opouští a nasazují opět tempo. Míjím dav občerstveni chtivých Lezůňů u partyzána a napojuji se na červenou.
Po deváté ranní jsem už vystoupaná na červené trase a hodinky mi ukazují krásných 50 km. Nohy cajk, zaplavila mně nová energie a nabrala jsem tempo, občas potkám nějakého Lezúňa (díky žlutému náramku lehce identifikovatelného) pokecáme a pak zase ve svém tempu mizíme každý po svém. S Olčou se průběžně míjíme celou cestu, naposledy jsem ji předběhla u lesního Baru Wintrovka, kde zastavovali na občerstvení. Poté jsem ji nechala už za sebou horám napospas.
Bod zlomu – Portáš
Cestou od partyzána jsem si užívala nádherné výhledy, stále jsem potkávala nějaké Lezúně, bylo nás na trase celkem dost, vesele jsme se zdravili a prohazovali průběžně pár vět. Portáš – kousek před vrcholem mně dochází nějaký borec (dle vybavení a tempa se očividně věnuje podobným aktivitám často, následný rozhovor, mé domněnky potvrzuje), společně scházíme kecajíc k chatě.
„Tak jsem si řekla, že pokud dojdu až sem, tak to už dojdu“.
„Hecni se, to dojdeš, máš luxusní čas, doplň si vodu, dál už nic není, na to bacha.“
Slova podpory od vysportovaného chlapa mi vlily novou energii do žil. Ještě mě tahal na polévku, ale už mi plaval dost žaludek, tak jsem s díky odmítla. Dle jeho rad jsem na Portáši čepla litr vody a na WC se zbavila odpadků – vyhodila jsem rohlíky – bylo mi jasné, že už je nepozřím a nechtěla jsem je zbytečně táhnout (na vaze báglu to moc znát ale nebylo). Vyměňuji suché ponožky, lupnu další brufen (kolena se ozývají), jím banán a přesnídávku, poté nahazuji batoh na záda, zanechávám všechny odpočívající Lezúně u hospody, mizím směr Kohútka.
Ztracený kamarád
Z Kohútky mířím směrem na Papájské sedlo, po žlutých náramcích nikde ani památky, nikdo mně nepředbíhá, nikoho nedocházím, osiřela jsem. To mi nebrání v užívání túry. Kochám se přírodou a s nově nabitou energii nabírám i tempo – těším se na poslední úsek, cestu znám, vím co mně čeká. Slézám velmi pomalu do P. sedla a snažím se šetřit kolena co to jde, pod kopcem se napojuji na obchůzkovou trasu přes Kýchovou, pak zpět na hřebenovku za Makytou (fuj, to byla hnusná trasa). Pomalu se zatahuje, sleduji oblohu nad sebou a je mi jasné, že předpovědi o dešti se vyplní. Nahoře na trase se mi dost ulevilo, už mně čekají jen dvě stoupání – Filka a Jahodový. Čas obstojný, energie stále dost, brufen kolena drží relativně v normě – bolest se dá vydržet. Asi na 80-tém kilometru vidím před sebou pomalu se ploužící postavu, už z dálky je vidět, že došly síly, má krizi jako kráva, jak se celkem svižně blížím, je mi postava povědomá. Ty kráso, vždyť to je Tomáš, mám velkou radost, že jsem ho došla, ale z pohledu na trápící se postavu mám o něj obavy. Docházím ho a s obavami v hlase mu nabízím hořčík, nebo jakoukoli pomoc. Vykuleně na mně mlčky hledí, zřejmě nabyl dojmu, že má halucinace.
Po chvíli mu dochází, že jsem reálná a rozzáří se mu v očích. Zmírním své tempo a jdu s ním pomalu, povídáme si, snažím se ho nakopnout, v můj prospěch dost hraje vědomí, že je to kluk soutěživý. Nechápavě na mně hledí, kde jsem vzala tolik energie. Jediné co se mi honí v tu chvíli hlavou – „přece ho tu nenechám, sakra“. Po chvilce povídání a sdělování si vzájemných zážitků z trasy v kombinací s mojí dobrou náladou najednou ožívá, začíná zrychlovat. Uklidňuji ho, že přece o nic nejde, že klidně zpomalíme, ale dojdeme to spolu. Hecnul se. „Neřeš to, kdyby to nešlo, řeknu si.“ Pomalu nabíráme tempo na 4km/h, na to v jakém je stavu, slušné. Po pár minutách potkáváme borce se kterým jsme se míjeli na začátku trasy, bylo milé potkat známou tvář, ovšem stylem chůze už připomíná Zombie. Snažila jsem se povzbudit i jeho, ale necháváme ho po chvíli za sebou.
Párkrát nás ještě došel, někde za Šerklavou začalo pršet, tak jsme ještě společně všichni tři oblékali pláštěnky, po chvilce ho ale opouštíme a necháváme ho vlastní krizi napospas.
Posledních pár kilometrů…
Tom se strašně snaží, ale únava je na něm znát, i hlodající krize v hlavě, snažím se ho rozebrat, občas jdeme mlčky ale stále se snažím jít jeho tempem, scházíme pod Filku, čeká nás kilometrové stoupání se 150m převýšením – po tom co jsme již ušli na trase mi převýšení přijde směšné. Najednou Tomova věta prolomí mlčení. „Musím dát pauzu, něčím se nakopnout“. Já promočená deštěm, přemýšlím co s tím. V promáčených botách cítím už počínající puchýře na prstech a ploskách noh. Odpovídám Tomovi. „Já, ale pomalu půjdu“ souhlasně přikývne „OK, já tě pak doběhnu“ (moc těm slovům nevěřím, je to poslední místo s možným odvozem, s výčitkami se otáčím za kulhající postavou mířící směrem k chatě). Naše cesty se opět rozcházejí, pomalu stoupám na Filku. Pomalu, ale jistě, počasí se nezlepšuje a začíná zase pršet – intenzivně, musím ještě pod vrcholem zastavit a obléct si bundu, otáčím pohled směrem dolů, vyhlížejíc mátoživou postavu, marně, nahazuji opět batoh na záda a pokračuji dál sama, nečekám. Zhruba po 3 km slyším hlasitý dusot nohou, jak zbíhají kopec, ohlížím se … Tomáš, to je borec, hecnul se. Zaplavuje mně radost. Zastavuji a čekám, pevně rozhodnutá ho v tom už nenechat. Vyšlápli jsme poslední stoupání – Jahodový a teď nás čeká jen sestup do Ústí a poslední km po asfaltu. Tomova krize je silná, začíná špačkovat, stahuje chůzi. Hrčí – mám co dělat, abych se nenechala strhnout jeho náladou (v tom počasí a bahně je obtížné udržet hlavu v pohodě), naštvaně ho okřiknu „Přestaň!“ Zmírním hlas a povzbuzuju ho: že to přece nevzdáme, že za chvilku je přece Ústí, je to už jen kousek, jak je dobrý, že to dal až sem … Nepomáhá to. V tom nás předběhl celkem svižně nějaký Lezúň, mně najednou v hlavě naskočila písnička od Nohavici „Jdou po mně jdou“, přistihnu se, že si ji poskakujíc broukám nahlas. Přestávám, ale písnička mi uvízla v hlavě a jela jak zaseklá gramofonová deska až na Vsetín. Tom zatnul zuby a konečně přidal, nehučí, mlčky trpí, ale šlape, občas něco prohodíme, tempo je pomalé, cesta blátivá (občas můj sestup z kopce připomíná spíš sjezd na lyžích, strašně to klouže, boty pod nánosem bahna těžknou). Stmívá se, po chvíli už jdeme při čelovce. Kousek nad Ústím nás docházejí 3 běžci, mladí kluci, prohazujeme pár slov, pozvedne to všem náladu, vzájemně se míjíme jak občas my nebo kluci zastaví. Společně scházíme k vodárně nad Ústím, kde tři světýlka nasazují tempo a v poklusu nám velmi rychle zmizí z dohledu, protože se rozhodli poslední 4 km běžet
Mordor zvaný asfalt…
Scházíme k vodárce, začíná peklo v podobě asfaltu na posledních 4 km… Puchýře cítím při každém kroku, je to jako bodnutí jehlicí přímo do mozku. Bolest je nesnesitelná. Nasazuji tempo, Tom se mně drží zuby nehty, šlapem, mlčíme, trpíme oba – neodvažuji se mu přiznat jak moc trpím. Napojujeme se na cyklostezku, útrpné mlčení občas prolomí upozornění slovy: „Bacha žába“ (po dešti je jich všude plno). Bolest je nesnesitelná, je mi až na zvracení od bolesti, zrychluji se zaťatými zuby, mozek mi radí: „čím rychleji půjdeš, tím kratší dobu budeš trpět.“ Občas zpomalím, abych parťáka úplně neuštvala. Vsetín, hurá, blížíme se k poliklinice. Zvoní mi telefon, volá Mirek, jako by věděl že jsem mu chtěla právě zavolat, ale neměla jsem silu vytáhnout telefon. Do telefonu hlásím svou polohu a prosím ho, aby pro mě přijel. Jeho překvapení v hlase, že jsem to došla je znát, slibuje že hned vyráží. Blížíme se s Tomem k nádraží a snažíme se nějak šetrně pro své nohy prokličkovat uzávěrkou co nejkratší cestou, podobně je na tom pár dalších Lezúňů, kteří se tu vyrojili bůh ví odkud (jejich chůze je už od pohledu stejně bolestivá jako naše). Po zdolání zákeřné nástrahy v podobě podchodu se před námi objeví cílová rovinka, před námi se kolíbá asi 6 postav v různých rozestupech, slyším cílový zvon. Zaplaví mně neskutečná radost, že jsme to dali, že jsme to přes naše krize zvládli. Napoprvé jako Pája. Otáčím se s radostí na parťáka do nesnází, vesele poskakujíc jako malá holka, šťastně vyhrknu: „Zvon, slyšíš? Pojď, zazvoníme si, už jsme tady. Ty vole, my jsme to dali. “
Konec zvonec…
Přicházíme na roh ke skautskému středisku, před dveřmi je vidět malá fronta stejně postižených bláznů jako jsme my. Vypínáme si hodinky 21:02. Loučíme se a vzájemně si děkujeme za podporu, je nám oběma jasné, že jeden bez druhého bychom to nedali. Blížíme se ke dveřím, zvoníme, nádherný pocit plný úlevy z konce, krásných zážitku i krizí… V tom zazvonění bylo úplně všechno. Vrhají se na nás gratulace organizátoru a slova chvály, a uznalých pozdravů dolezlých Lezúňů – tváří povědomých. Hlásíme se u tabule, zapisují nám čas, červenou jsou označeni ti, kteří nabyli zdravého rozumu a pochopili, že zdraví je přednější a v čas to zabalili a zelenou ti kteří rozumu pozbyli… Organizátoři nás zahrnují svou péčí společně s nabídkou kyselice, trubičky z kopečka, slivovice, piva …Tom se odchází najíst. Já s díky odmítám, že bych se nejspíš pozvracela, pokud cokoli zřím, žaludek mi slušně plave. Dostala jsem kyselici tedy na doma ve stylové sklenici. Několikrát mi byl nabídnut i „Welnes pobyt“ v podobě lavoru s teplou vodou a velkým množstvím bublin (lázeň na nohy). S velkým díky odmítám, že už jen čekám jen na odvoz, nic už nepotřebuji a půjdu v poklidu umřít domů. Někdo na mně zavolá heslo „táhni a srůstej“ S úsměvem tím směrem mávnu na rozloučenou, míjím nově příchozí. Vycházím ven před středisko na vzduch usednout, kde sedí už pár Lezúňu odpočívajíc na lavičkách, někteří v chodbě před zvonem využívajíc welnes péče. Ještě sdílíme společně pár zážitků a dojmů. Vzduch je plný pocitů úlevy, štěstí, smíchu …
Na závěr? Stálo to za to …Táhnu dom srůstat.
(Dazul) Vzpomínám-li si dobře, ŠPACÍR jsem absolvoval minimálně 3x pěšky (osobní rekord mám, tuším, 19 hodin 20 minut – asi tři lezůni tehdy zvládli dorazit dřív než já) a 3x na kole (před námi to nikdo dřív na kole nezkusil). Proto vím, že můj výkon nikdy nebyl nijak oslňující, ale já si chtěl jen dokázat, že to zvládnu. Dnes si nejsem jistý, že bych vůbec limit 100 km během 24 hodin dal. Proto nad výkonem Danky SMEKÁM! Za každým slovem, které napsala, si vybavuji obdobné pocity, jak jsem je tehdy prožíval sám.
Letos jsem se ŠPACÍRU účastnil na žádost organizátorů prvně jako „dronař“ – abych pořídil nějaké záběry zapůjčeným strojem. Nikdy dřív jsem nezkoušel natáčet v noci, takže tohle pro mne byla premiéra.
Dorazil jsem asi půldruhé hodiny před startem (ten bývá o půlnoci), s nabitými bateriemi a detailně promyšleným prvním záběrem. Ten jsem taky asi deset minut zkoušel – musel jsem letět dostatečně daleko od vlakové troleje, vyzkoušet letovou dráhu, kde by v případě havárie dron dopadl mimo dvěstěhlavý průvod (let nad řadou zaparkovaných aut), atd.
Dvě minuty před půlnocí jsem nastartoval, spároval a zkalibroval dron – a čekal až se dav vydá po cestě, a já budu moc natočit „na první dobrou“ připravený záběr.
Od křižovatky, kde by se měl dav objevit, mne dělí 220 metrů, což je dostatečná vzdálenost na kterou bych měl dokázat udělat záběr i dvakrát. Dron je ve vzduchu, dílky z baterie ubývají, ale dav nikde : -(
Zkrátím to – dav šel podchodem a já to na tu dálku nepoznal : -( Totálně mne to rozhodilo. Musel jsem špatně pochopit kudy vede plánovaná trasa :- ( Pokud si vzpomínám, pokaždé když jsem na ŠPACÍR vyrazil já, šli jsme touhle ulicí :- (
Klušu k dodávce zaparkované u Penny (Škoda Yeti po minulé oddílové akci skončila u „doktora Bolíto“), přejíždím na Ohradu a parkuji před zákazem vjezdu. Ve zrychleném tempu kmitám skoro kilometr nahoru, k poslením domkům, a z asfaltky startuji drona, abych pořídil nějaký záběr řetězce čelovek svižně kráčejících lezůňů. Jenže kolem samé dráty, ploty a stromy : -( Než dostanu stroj do potřebné pozice, zástup polykačů kilometrů mizí mezi stromy : -( Čekám na další skupinku a záběr pořizuji. Jenže zapnutou čelovku má jen každý třetí, takže očekávaný vizuální efekt se nedostavuje : -(
Vyrazím dolů k autu a pak přejíždím na Soláň. Parkuju na prázdném parkovišti, přesouvám se do nákladního prostoru, nafukuju karimatku, rozbaluju spacák, nastavuji na mobilu dvojitý budík na 4:10 a na pár hodin uléhám.
Když se budím, vnímám i skrze zavřené dveře auta, jak kolem probíhají v těsném závěsu čtyři „běhůni“. Ti mají vyšší průměrnou rychlost než zde běžných 6 km/h. Když mám dron připravený a dráhu mimo elektrické vedení vytyčenou, urputně čekám asi půl hodiny než dorazí normální „lezůni“. Čelovku má rozsvícenou pouze jeden z nich :-(
Přesouvám se autem na Sůkenickú, absolvuji přitom prohlídku zavazadlového prostoru od nikdy nespící Policie ČR (a vysvětluji, že ten spacák uvnitř opravdu patří mně, …) abych pak za prvního ranního světla čekal na tamní sjezdovce na první lezůně.
Všichni ale kráčí mimo sjezdovku, kde by ty záběry byly přece absolutně ideální. Každý se vydává lesem : -( Nacházím mezi stromy pár desítek metrů rovinky, kde by se snad mohlo nějaký záběr pořídit, testuji let a čekám. Když se objeví první lezůň, nedokáže dron načíst satelity s GPS a když už je načte, lezůň je v p… (předu).
Zasloužil bych si ruce usekat za pomalost a malou předvídatelnost : -( To, co se mi podařilo natočit, by zvládal i náš dvanáctiletý Myšák. Mám pocit, že jsem na tuhle misi vyrazil úplně zbytečně : -(
Přesun k Partyzánovi – tady to musí být tutovka. Není. Asi po patnácti minutách čekání mi proklouzne černě oděný lezůň, kterého jsem na tu dálku v zastíněné rovince neviděl : -( Ruky už nemám, takže bych zasloužil usekat i nohy : -(
Náladu mi spravuje Fazi, která se ke mne nenápadně zezadu přitočí a zakryje mi oči. Ale hádám správně, i když jsme se neviděli aspoň 10-15 let : -)
Než začnu poslední zoufalý přesun za Velký Javorník, domlouvám se s Ježkem, která je na zdejší občerstvovačce, že mi zavolá jak odsud bude vycházet nějaká větší skupinka, abych byl připravený a mohl konečně natočit nějaký použitelný záběr. Odsud by na Javorníku mohli být za 1,5 hodiny, takže i s jízdou autem a zrychleným přesunem pěšky, bych to měl stíhat.
Vzpomínám jak jsem se tudy „plazil“ při mých pěších i cyklo variantách ŠPACÍRU a každého, kdo mne míjí uznale obdivuji. Ono se o tom hezky píše a povídá, ale ta realita je docela náročná až krutá : -)
Chvíli po poledni jsem doma, stahuji z dronu videa a fotky do počítače a pak na chvíli zalehávám s myšlenkou na všechny, kteří ještě pořád šlapou …