NESESTŘÍHANÉ VIDEO (6:47):
(Juráš – 4.CH) Od akce „SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN“ jsem měl už od začátku (vzhledem ke složení organizačního týmu očekávání) :-).
A očekávání se naplnila. Začali jsme dobovým filmem, který byl výborným pohledem do dané doby, z mého pohledu by stačilo vidět půlku filmu, protože byl docela divácky náročný.
Následovalo rozdělení do týmů, které bylo pěkně promyšlené. Jeden z nejvtipnějších momentů jsem zažil po zákazu vlastního jídlo, kdy úplně všichni začali horlivě jíst vše co měli.
Do startu jsme dojeli s jasným zadáním, a to dostat se k Ploštině a nebýt překvapení nacisty. Orientace s mapou nám šla skvěle a dařilo se nám výborně až do chvíle, kdy nás (trochu zákeřně v obci) přepadli nacisti a morálka týmu šla dolů. Dostali jsme informaci, že mrtví hráči se nemohou nijak zapojovat, takže jsme byli potichu a neříkali nic ohledně mapy.
To nám vydrželo do třetí špatné odbočky, kdy jsme si řekli, že důležitější bude spolupráce celého týmu než se znuděně trápit. Problém mapy byl, že opravdu nebyla aktuální tím pádem jsme se paradoxně nejvíce ztratili na asfaltce směr Ploština, protože odbočky v reálu neodpovídaly mapě a do toho se přidala hloupě značená cyklotrasa, která nás solidně zmátla.
Další naše trasa vedla přes kopce až k Ploštině. U památníku jsme se připravovali na velkou akci, která sice neproběhla, ale výběh na dlážděnou monumentální Ploštinu za zvuku Vltavy nezapomenu.
Naše další trasa pokračovala do cíle na Vařákovy paseky, kam jsme už došli s klidem a v dobré náladě. Usnuli jsme v cca 5:20 :-)
Akci hodnotím velmi pozitivně! Určitě bych našel pár drobností, co vylepšit, ale to jsou opravdu jen drobnosti.
—————————–
(Jirka – 4.Ch) Takže akce SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN se mi velice líbila. Kdybych měl vyzvednout jednu věc, která byla úplně nejlepší, bylo by to celkové pojetí akce, a nádherně zvolené téma. Všechno do sebe zapadalo.
Dále bych dokázal zpětně říct, že vlastně i to počasí i když bylo opravdu špatné, tak propojovalo ten děj s tématem, kdy i partyzáni museli přežít za takového počasí. Jediná věc, která mi přišla, že by mohla být lepší i když asi nejde ovlivnit, bylo to napadání skupinek gestapem na nás nikdo nenaběhl (když nepočítám krátký asi 10m běh 
), což byla ve výsledku docela škoda.
—————————–
(Maki – 2D) Celou akci jsem si opravdu užila. Zaujal mě nejen samotný film, ale i celý výsadek, který následoval. Bavilo mě snažit se dostat na Ploštinu a potom na Vařákovy paseky, kde jsme nakonec i přespali, aniž by si nás někdo všiml. Většinu cesty jsme se plížili a napjatě poslouchali, jestli se kolem něco nepohne. Jakmile projelo jakékoliv auto, hned jsme si lehali na zem nebo skákali do příkopu.
Když jsme konečně dorazili ke stanům, byli jsme úplně promrzlí a vyčerpaní, ale zároveň neskutečně šťastní a plní dojmů. Bylo to náročné, ale myslím, že jsme si to všichni užili.
Druhý den jsme se ještě vydali do muzea na Ploštině, které bylo moc zajímavé a hezky doplnilo celý zážitek.
—————————–
(Áďa – 2.D) Když se zamyslím nad tím, jaké to bylo, moje první společná roverská akce se mi zdá jako změť nejen pozitivních, ale určitě intenzivních momentů. Už když jsme se večer sešli na středisku, atmosféra byla plná jakéhosi napětí.
Společné sledování filmu „SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN“ bylo silným úvodem. I když se chvílemi trochu táhnul, dokázal nás vtáhnout do období druhé světové války a boje partyzánů.
Když pak ten večer přišel něco jako výsadek, bylo to fyzicky náročné a únavné. Putování na Ploštinu mě donutilo přemýšlet o těch, kteří skutečně šli podobnou cestou za války.
Když jsme nakonec nad ránem doRazili na konečné místo, byla jsem docela promrzlá a studený spacák doopravdy nepomáhal v odpočinku.
Kolem poledne jsme pak ještě navštívili muzeum na Ploštině, což bylo velice dobré zakončení této akce. Budu na to vzpomínat ještě dlouho.
—————————–
(Franta – 4.CH) Na začátku, kdy nás vysadili z auta jsem se začal trochu bát, protože nás vedli lesem, kde bylo hrozně moc klacků na zemi a větví na stromech.
Jakmile jsme si sundali šátky a věděli, že jsme opravdu sami, jsme vyrazili směrem kam nám ukázali (na Ploštinu). Asi hodinu jsme bloudili v lese. Potkali jsme i nějaké domy, ale nemohli jsme je najít na mapě, kterou nám dali. Nakonec jsme si tipli kde asi jsme, a vydali se směrem na cestu, a jo, tipli jsme si dobře. A tak jsme šli dál po cestě, kde už jsme věděli kde jsme, a jak je to asi daleko. Došli jsme na Ploštinu doručit balík, který nám dali. Objevili jsme ale na té adrese jen papírek s šifrou, kde jsme vyluštili „památník“. Šli jsme tedy na památník Ploština, tam jsme našli další šifru, kterou jsme cca za 20 minut vyluštili. V šifře bylo napsáno „Nikde není bezpečno všude jsou Němci. Běžte na Vařákovy paseky (cca 3 km).“
Měli jsme ale Káju, která byla nemocná a necítila se úplně dobře, a tak jsme šli k autům vedoucích. Ale v autě nikdo. Posvítil jsme na druhé auto, kde jsme viděli lidí v kuklách. Okamžitě po nás vyběhli a my se rozutekli do všech směrů. Nakonec jsme byli na půlky, ale báli jsme se, jestli ta druhá půlka nebyla odchycena a „podplacena“ gestapem (vedoucími). Zkoušeli jsme se dovolat vysílačkou, ale nikdo se neozval. Pak jsme šli zpátky na památník, kde nás našla Fantík a řekla nám, že máme jít k autům, že tam je druhá půlka.
Tak jsme šli, spojili jsme se a vyrazili na Vařákovy paseky. Asi za hodinu jsme došli. Vedoucí pro nás nachystali teplý čaj, naše jídlo a postavili stany, abysme mohli jít hned spát.
Po celou cestu byl studený vítr a všichni jsme byli zmrzlí. Nakonec vše dobře dopadlo. Byli jsme první, takže jsme si vybrali jakékoliv stany a šli spát.
V devět hodin nás vzbudili. Jak jsme vstali, tak jsme začali pomalu uklízet a vyšli jsme společně na Ploštinu. Tam jsme navštívili muzeum, které se mi opravdu hodně líbilo a jeli autem domů.
—————————–
(Hmm 1.Ch) Nejdřív co mě donutilo k tomu abych jel na akci, je samozřejmě dobře udělané zvadlo. Film na to z jaké byl doby, byl fakt super, kdyby to bylo barevně, tak by to už asi nemělo to kouzlo.
Na úplném začátku tam se mnou byly trochu zmatky, ale v pohodě, to by totiž jinak nebylo ono. Potom ta jízda byla zajímavá, hlavně se zavazanýma očima. Výsadek byl v pohodě, ale než jsme se našli, tak nám to chvíli trvalo. Nakonec nám pomohl náhodný kolemjdoucí, kterého, neznámo odkud, neznámo kam, jsme potkali v 23 hodin, a tak jsme zjistili, že se nacházíme v Tichově.
No a potom hezky podle mapy jsme došly až k Plošině, kde kdyby za námi nedošla Fantik, tak tam stojíme asi ještě teď, a luštíme šifru. Upřímně řečeno, ten Smetana, co tam hrál, mi tam lezl dost na nervy, a v hlavě mi hraje ještě teď.
No a potom jsme šli teda na ty paseky, kde na nás po cestě vybaflo asi osm lidí, kteří vyběhli z aut, ale nakonec nás nechali na pokoji. Dále po cestě jsme se dvakrát schovávali před autem, a na podruhé jsem skočil někam, kde jsem zakopl, a holeněma jsem sebou lištil o padlý kmen stromu.
Ale za chvíli jsme si dali pauzu na noční oběd. No a jak ta mapa byla černobílá, tak jsme na jednom rozcestníku strávili asi pět minut, kam máme jít. Ale nakonec jsme šli správně.
No a jak jsme došli na paseky, tak jsme si vzali jídlo, a se Štěpou jsme si zabrali hned jeden stan, a šli jsme spát.
Tak asi nějaká taká byla cesta pro Hmma ze skupiny Jiří.
Jinak celkové zhodnocení akce je samozřejmě velmi kladné – 10/10. Na vytýkání nedostatků je ještě příliš brzy, nejdřív zítra až pozítří. Jenom co si vzpomenu, tak tam bylo málo boje s gestapem.
—————————–
(Šimon – 4.Ch) Akce byla velmi povedená, vůbec poprvé jsem měl možnost se něčeho takového zúčastnit. Jakmile přišla pozvánka, neváhal jsem a na akci jsem jel s velkým očekáváním.
Byl jsem členem výsadkové skupiny JANA a podle mého odhadu jsme byli vysazeni v lese nad Batřejovem. Ze začátku jsme šli naslepo ve směru, organizátory prohlášeném jako směr Ploština, a celou dobu jsme se snažili najít záchytné body a zorientovat si mapu. Vše se nám povedlo a úspěšně jsme se našli. Poté už jsme jen pokračovali po značce na Ploštinu a cestou očekávali, kdy na nás vyběhne gestapo.
Na Ploštině jsme byli první, šifru rychle vyřešili, ale cestou na Vařákovi paseky, místo doručení zásilky, nás přepadlo gestapo a my jsme se rozdělili na poloviny. Asi 20 min nám zabralo se opětovně shledat. Ale dále už jsme pokračovali bez větších komplikací.
Znaveni a promrzlí jsme kolem 03:20 dorazili na místo určení. Čekaly nás postavené stany, teplý čaj a jídlo. V rychlosti jsme se občerstvili a šli spát.
Ráno jsme se probudili do lehkého sněžení, sbalili věci a vydali jsme se zpět na Ploštinu. Akci jsme zakončili prohlídkou muzea.
Celou akci jsem si navzdory, nebo spíše kvůli, nepřízni počasí velice užil, přinesla spoustu humorných vzpomínek a zážitků. Doufám, že se nejednalo o poslední akci tohoto druhu a že, středisko bude v podobných akcích pokračovat.
—————————–
(Lachy – 2.D) Protože začátek akce můžeme popsat všichni, tak to vezmu pouze z pohledu naší jednotky.
Byli jsme odvedeni na místo začátku někde (jak jsme později zjistili) u Tichova a byl nám ukázán směr, kterým je náš cíl – Ploština. Měli jsme na výběr ze dvou možností, buď se vrátit po cestě zpátky, nebo jít přímo rovně směrem k Ploštině. Po krátké týmové poradě jsme zvolili méně komfortní, ale bezpečnější cestu do lesa přímo směr Ploština. Abychom zjistili, kde vlastně jsme, rozhodli jsme se sejít na druhé straně kopce do vesnice, kde jsme narazili na místního obyvatele, který naštěstí nespolupracoval s německými jednotkami. Poradil nám, kde jsme a kudy na Ploštinu, tak jsme vyrazili.
Opět jsme mohli volit mezi asfaltkou, nebo méně komfortní cestou přes pole, sady, louky a lesy. Vzhledem k tomu, že německé jednotky byly vybaveny auty, zvolili jsme cestu v terénu. Ze začátku se nám šlo dobře, často jsme museli zalehnout k zemi, protože se kolem pohybovaly auta, ale po pominutí nebezpečí jsme se rychle zvedli a pokračovali v cestě. Celou dobu jsme volili cestu co nejvíce přes otevřené prostranství, ale daleko od cesty (kdyby nás chtěl někdo překvapit z lesa, měli bychom výhodu velkého rozhledu, z cesty nás vidět nebylo a mohli jsme být tišší, než v lese). Už během první zhruba půlky cesty jsme měli podezření, že jeden z našich členů je nasazený kolaborant a nebyl schopen nás celou dobu přesvědčit o opaku. Čím více jsme se přibližovali k hřebeni, na kterém Ploština leží, tím více začalo foukat a zároveň začal opadat prvotní adrenalin, tudíž cesta byla stále těžší.
Na Ploštině nás čekala šifra, která nám pořádně zavařila a kvůli větru jsme promrzli až na kost. Po vyluštění jsme zjistili, že Ploština je obklopena Němci, a nemůžeme tam náš balíček nechat. Musíme ho tedy odnést na Vařákovy paseky. Od Ploštiny nás čekala jen jediná možnost kudy – po průjezdné lesní cestě. Čekalo nás tak ještě častější uskakování z dohledu. Byť to byl kratší úsek, než předchozí část cesty, na mě osobně už dolehla zdravotní omezení a na celou skupinu nepříznivé počasí a úpadek adrenalinu, takže nám tato část trvala pocitově mnohem déle, než ta první.
Když jsme konečně dorazili na paseky, čekalo na nás naše jídlo, postavené stany a hlavně teplý čaj. Noc byla kvůli zimě naprosto úmorná, ale Dazul nás ráno mile překvapil hřejivými polštářky a trochou horké čokolády.
Po sbalení nás všech nezbylo, než rozhodnout se, kdo byl skrytý kolaborant. Stále nevíme, jestli se nám povedlo je odhalit a zachránit si tak život, ale snad všichni doufáme, že ano.
Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v muzeu na Ploštině a pak už stačilo jen dorazit domů. Teď nezbývá než pořádně rozmrznout, dát si teplou vanu a něco k jídlu a pořádně se dospat. Pak už z hořkosladkého pocitu vyčerpání a strašné zimy zbyde jen hezký pocit, že jsme to všichni zvládli a moc si to užili (a taky zvědavost, kdo že byl ten kolaborant).
—————————–
(Jakchcete – 2.D) Tato akce si mi velmi líbila, na začátku film který uvedl do děje byl velmi dobrý nápad a příprava na to co se bude dít.
Po vysazení v náhodné části lesa některým z nás byla ukázána cesta kterou jsme se měli vydat, to nás ovšem neodradilo jít přímo na druhou stranu. Sešli jsme pod kopec a narazili na cestu které jsme se drželi poměrně dlouhou dobu. Byli jsme každou chvíli připraveni, že se někde objeví světlo a někdo na nás začne útočit, což se nestalo, a to mi přišlo jako škoda. Ve chvíli kdy jsem se náhodou trefili na mapě do místa kde jsme skutečně byli stačilo jen vyjít louku a šli jsme přímou čarou (spíš klikatou čarou) do Ploštiny.
V Ploštině jsme narazili na památník, který byl sice hezky osvícený a byla tam dobrá atmosféra, ale myslím, že si tam každý z celé akce myslel, že bude dobře střežený, po tom co jsme zjistili, že není, to šlo lehce. Šifra nám trvala vyluštit poměrně krátkou dobu, bo ta slova už se dala odhadovat po jednom písmenku. Vteřinu na to, co jsme šifru vyluštili, přišla další skupina, takže jsme je neochudili o to zjistit, jak se šifra luští.
Poprvé a naposledy, kdy na nás někdo zaútočil, bylo ve chvíli, kdy jsme byli nahlásit, že Kája už pojede domů (což bylo částečně nefér). V tu chvíli se naše skupina rozdělila napůl a nějakou dobu jsme se nepotkali (samozřejmě jsme nebyli nikdo jinde než v areálu, jen jsme se vždy minuli). Po znovushledání a rozhodnutí, kterou cestou se vydáme, to bylo snadné, protože stejnou cestou jsme šli směrem na Ploštinu. Na Vařákovy paseky jsme došli jako první.
Tuto akci jsem si osobně velmi užila. Nějaký ten příběh každé akci přidá kouzlo. Jediné, co byla trošku škoda, že vojáci SS nás ani jednou nenašli v lese (když my jsme se tak snažili být tiší a přehlédnutelní). Děkuji vám za to že pro nás tyto akce děláte <3
—————————–
(Oříšek – 2.D) Akci jsem si velice užila, jsem ráda že jsem film viděla, protože mě to víc dostalo do děje a do večerní hry jsem se mohla více vžít. Kdyz nás rozdělili do týmů tak jsem se trošku bála jestli si sedneme ale ukázalo se že jo a nakonec jsem ráda za lidi se kterými jsem noc strávila. Samotnou Večerní hru jsem si taky uzila, bylo super zažít zase něco nového a tichou nocí se snažit dostat na určené místo. Mrzí mě ale, ze jsme na nacisty narazili jen jednou a to zrovna uprostřed vesnice a ne někde uprostřed lesa, myslím si ze by to bylo zajímavější. Ale nejvíc mě mrzí že jsme nestihly vyluštit šifry dojit celou trasu a hlavně tu akční část.
Ale celkově jsem si hru moc užila a jsem ráda že jsem se akce zúčastnila.
Za návštěvu musea jsem ráda, ráda jsem se o události dozvěděla víc do podrobna.
Celkově jsem si akci velice užIla a jsem ráda že jsem měla možnost se ji zúčastnit. Děkuju za to !
—————————–
(Maty – 4.CH) Tenhle víkend jsem prožil supr akci na kterou nezapomenu. Měli jsme ze začátku dobré podmínky, ale potom se začalo přitužovat.
Když nás vysadili, ja jsem si říkal – tak tohle bude zajímavé, nikdo z nás netuší kde jsme, ale po chvíli jsme objevili vesnici Tichov. Tam jsme sešli a hledali jsme, kde jsme. Nakonec jsme narazili na jakéhosi pána, který okolo nás procházel, tak jsme se ho zeptali na cestu. Řekl nám, že se máme držet pravidla pravé ruky, a že musíme narazit na firmu s velkým komínem.
Potom co jsme nějak dorazili na Ploštinu, tak jsme se snažili rozluštit zpravu. Tu jsme s malou pomocí rozluštili a vydali se na Vařákovy paseky. Tam jsme dosli promrzli, asi po 10km a asi po 5 hodinách chůze.
Ráno jsme se všichni vzbudili v úplné zimě, a úplně promrzlí jsme se vydali na prohlídku do muzea, které jsem si naramně užil a dozvěděl se mnoho věci.
Za mě to byla fakt skvělá akce, a hodne moc se mi to libilo, jak to bylo zpracované tak do detailu.
—————————–
(Rosťa – 4.CH) Noční hru hodnotím velice kladně. Film na začátku jsem si užil, o toto téma se zajímám, takže jsem rád že jsem ho viděl.
Když jsme vyjeli bez zavázaných očí a měli jsme dojet na předem určené místo, byl jsem trochu zklamaný. Pak nám ale zavázali oči a odvezli nás na “tajné místo”, za to jsem byl rád.
Z “tajného místa” jsme se museli dostat na Ploštinu pouze s pomocí mapy. Poměrně rychle jsme se zorientovali a vydali se směr Vysoké pole.
Když jsme došli do vesnice, mysleli jsme si, že se v klidu dostaneme až na Ploštinu. To jsme se ale velice mýlili. Přímo v dědině nás přepadli “nacisti” a vyřadili půlku našeho týmu. Když útok skončil šli jsme dál, ale jelikož jsme byli poměrně zmatení a roztěkaní párkrát jsme se ztratili.
Jak jsme se zpátky našli, mysleli jsme si že už se v pohodě dostaneme až na Ploštinu. To jsme se ale velice mýlili. Odbočili jsme o zatáčku dříve a znovu se ztratili. Tentokrát v lese.
Po delším bloudění jsme se dostali na zelenou značku a došli až k památníku. Tam nám řekli, že pro nás dojedou a odvezou nás až na Vařákovi paseky.
Celkově jsme byli trochu zklamaní, že jsme přišli o “hlavní souboj” ale celkový dojem byl dobrý. Inu i přes naše omyli jsem si akci velice užil a mám z ní spoustu zážitků. Jestli bude v budoucnu podobná akce, určitě pojedu.
—————————–
(Kryštof – 4.CH) Do poslední chvíle jsem netušil, co se chystá. Informační pokyny jsem četl, ale při otázání na heslo, jsem byl bez šance. Stál jsem tam jako tvrdé Y, dokud mi nenapověděli formou „heslo je tudutun“.
Film byl fajn. Ze začátku mi utíkal fakt, že sledujeme jednu postavu ve dvou dějových linkách, ale postupně jsem to chytil. Také jsem si připadal, že tam sedím pomalu 3 hodiny, což samo o sobě je o hodinu delší než samotný film. Nu což, nakonec bych někomu, kdo nepotřebuje neustálou akci, film i doporučil. Jmenoval se „Smrt si říká Engelchen“ a byl o partyzánech za války.
Prý měl onen film být takovým uvítáním do akce. A taky byl. Také jsem vskutku rád, že jsem zobl aspoň část svojí svačiny, protože, v onu chvíli nevědě, se mi chytalo být všechno zkonfiskováno německými úřady skautské odrůdy.
Když se jmenovaly týmy, pamatuji se, že jsem se fakt bál, s kým budu. Počítal a počítal jsem účastníky, jestli jsme sudí a s kým budu ve dvojici. Spadlo mi ze srdce, když jsem zjistil, že nás bude 6 a všichni se tak nějak známe. Bonus byl, že jsme všichni byli docela schopní.
Samotný výsadek byl zajímavý. Větší díl cesty panovalo v autě pohodové kecání všeho druhu, až když jsme si ale měli zavázat oči, to začalo. Motala se mi hlava, bál jsem se, co bude, trošku mi bylo i špatně a v hlavě jsem udržoval šipku do místa křižovatky, na které jsme si zavázali oči, a odhadoval, jak dlouho a jak daleko jedeme. Nechali nás v lese a odjeli. Nechali nám ukazatel směru a ještě pár věcí ze základy. Všechno přišlo vhod, jenom směr jsme ztratili už po 20 krocích, byl by býval taky přišel jinak vhod.
Přiwandrovali jsme někam, kdo ví kam a začali být paranoidní, že nás znovu Němci chytí. Bez kompasu, směru a jediného otevření mapy jsem začali sypat myšlenky. V jednu chvíli vrcholný nápad byl v druhé chvíli zavrhnut, a tak. Věc dopadla, že jsme šli směrem k vesnici, zjistíme kde jsme a pomocí kostela třeba i kde je sever.
Druhá chvíle přistála a v půli cesty jsme to švihli jinudy. Následovali jsme najednou elektrické vedení a doufali, že se aspoň držíme v nějaké podobě vytyčeného směru. Povězte mi jak, ale naše líné zadky se objevili na místě, které jsme zvládli identifikovat na mapě, zajímavé však je, že to byl barák u lesní cesty mezi lesem a loukou. Díky patří mým spolupartyzánům, kteří na to přišli. Nyní už vědi kudy jsme špacírovali na Ploštinu, místo předání balíku mezi partyzány.
Během cesty se nestalo lautrum utrum nic. Bodejť by, svítili jsme jenom na mapu a jenom červeným světlem, dávali jsme si bacha. Dosvědčí moje boty, ty opravdu nemálokrát zapadly celé do louže, jinak byla cesta v rámci možností suchá. Ani nepršelo, jenom byla zima. Opravdu kdo by to čekal, když ještě dopoledne jsem šel do města v triku a kraťasech.
Mezitím, co já tady píšu o počasí, přišli naši partyzáni na Ploštinu, našli indicíi a vzpomněli monument, kam se indicie odkazovala. Šifra památníku byla hustá. Znova děkuji týmu, koho napadlo to vyřešit.
Cestou zpátky jsme upustili z pozoru, polevili na opatrnosti, a z auta, které se zdálo být v hibernaci, vyběhla skupina údajně německy mluvících dozorců a vydali se nám v paty. V moment jsme byli na půl, 3 a 3 a tým o šesti ve ztracení. Však i díky spiklencům v řadách německých se nám dostavila zpráva o poloze ostatních členů týmu. Po shledání byly pokyny jasné. „Němci všude, jdi na Vařákovy Paseky“. A šli jsme.
Pár kaluží sem, pár debat a potyček kudy teď tam. Jsme tam a jsme první. Vyhráli jsme, to však svým způsobem všichni. Nejde totiž o vítězství, ale o kamarády, které si najdeš po cestě, a o jídlo které ti vrátí na konci tunelu. Konečně se mi dostalo něco k snězení po tom jediném krajíci chlebu, který jsem svalil ještě při filmu.
Několik hodin štreky tak našlo konec a my jsme se mohli zalomit v připravených stanech. Byla to pohoda, dokud nezačaly být večerní mrazy, které vytrvaly dokonce i do rána.
Po tomto uvědomění následovalo o to, že to geňo ve vzduchu je ve skutečnosti sníh a že div jsem nezmrznul. Celou akci bych zhodnotil, jako velmi povedenou. Moc jsem si to užil, něco se naučil a zažil něco nového. Děkuji všem, kteří se podíleli, a i mému týmu, který mě doprovázel.
—————————–
(Cipísek – 16.NH) Akce se mi velice líbila, předčila moje očekávání, jednak z důvodu toho že jsem nikdy nebyl na akci podobného typu a urcitě to také byly pro mne nové informace o partizánech z období 2 sv. války. Odnesl jsem si také o něco lepší orientaci v mapě a hromadu zážitků.
—————————–
(Kája – 2.D) Celá akce se mi moc líbila, i když jsem musela odejít dřív. Jediné co mně samotné vadilo byla zima na Ploštině. Celou dobu jsem si myslela, že se naše skupina určitě ztratila a všichni už na nás čekají na konci trasy, ale nakonec jsme na Ploštinu dokonce došli první.
Myslím že bylo fajn, že byly týmy rozdělené předem, protože my sami bychom si vybrali být s kamarády a takhle jsme mohli být s lidmi z ostatních oddílů, ale zároveň myslím že každý měl alespoň jednoho člověka s kým se baví. Nemám moc víc co říct, byla zima, bylo dobře.
—————————–
(Martin – RS 16.Nový Hrozenkov) SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN – tuhel akci jsem prožíval velmi dobře, jelikož to byla moje první Roverská akce takového typu, a byla na tolik úžasná, že se těším na další akce. Ještě se chci omluvit za dřívější neposlání zpětné vazby na akci, ale bylo to opravdu super. Jsem rád, že takové akce pořádáte. Na akci se mi líbilo to, že to byla taková bojovka.
—————————–
Mráz, sněžení, silný vítr, orientace dle měsíce, minimum spánku a maximum chůze, šifry, útoky komanda a k tomu jeden životní bonus 
kdy tohle vše zažiješ s kamarády ze skautu v dětství a po 35 letech to organizuješ se stejnými skautskými nadšenci pro další generaci️ (kde jsou i naše vlastní děti).
DYCKY SKAUT 
—————————–
(Fantík – vůdkyně střediska) Všem bych ráda zdůraznila, že nejsem sportovně zdatná, netěší mne dlouhé pochody, nejsem noční typ, ve tmě se bojím, a nejvíc ze všeho jsem zimomřivá. A hodně se bojím o děti, svoje i ty cizí. I o dospělé :-).
Takže proč organizuji akci tohoto typu, to je těžké vysvětlit. Možná proto, že kdysi dávno mi bylo jedno, o jaký typ akce se jedná, důležité bylo, s kým tam jsem. A cítím potřebu vracet to, co jsem kdysi dostala, že, Dazule? A taky, jak všichni víme, zážitky nemusí být nutně pozitivní, hlavně, že jsou intenzivní 
.
Akci nebudu podrobně popisovat, to už zvládli jiní. Já moc děkuji organizátorskému týmu, díky kterému jsem měla pocit, že budete celkem v bezpečí, a děkuji Dazulovi za nápady a pomoc. A taky díky rodičům, kteří věděli, o co se jedná, a souhlasili. A vám, kteří jste se nebáli přijít. Musím říct, že i pro mne to byl velký zážitek – udělat zvadlo, čekat a doufat, že se přihlásíte, vymýšlet místa, kde vás necháme, vysadit vás tam a nechat vás tam samotné, sledovat váš postup (nebylo to zas tak jednoduché, signál často nešel přesně zaměřit, poloha se aktualizovala pozdě a špatně nebo vůbec), stavit stany, čekat na vás, slyšet vaše zážitky, vidět film, číst knížku, zažít muzeum… vidět zas Ploštinu… a mrznout v noci i přes dva péřové spacáky a ohřívátko…
Děkuji, že jste přišli, a doufám, že až za těch 30 let někdo z vás bude organizovat akci pro rovery, Engelchen bude jasná volba .
—————————–
(Dazul – OLDSKAUTI.cz) Můj nejoblíbenější bod skautského zákona je ten osmý. Předevčírem jsem vedl oddílovku ŠESTKY a při povídání o skautských ideálech jsem si zvolil právě „Skaut je veselé mysli“. Tenhle bod je vlastně o naději, jak o tom krásně píše Edy Zajíc v „Příbězích ke skautskému slibu a zákonu“ (TDC, 2017). Mimo jiné tam cituje Václava Havla z jeho Dopisů Olze: „Naděje není optimistické přesvědčení, že všechno dobře dopadne, ale jistota, že ať to dopadne jakkoliv, má to smysl.“ Přesně tohle mi totiž táhne hlavou, když se smíšenými pocity sedám, abych zaznamenal události tohoto víkendu, ale i to, co mu předcházelo. Uvědomuji si, že takový záznam je potřeba, protože když jsme před téměř 32 lety pořádali akci ANDĚLSKÁ CESTA, zůstaly po ní jen silné vzpomínky na mlhavé okamžiky. A když jsem pátral po konkrétnějších informacích, abychom mohli obdobnou akci pro dnešní RS připravit, dohledal jsem ve STOUPOVI HLÁSÍ č.14 z listopadu 1993 jen tyhle dvě stránky : -(
A pak ještě necelou stránku ve STOUPOVI č.15 z prosince 1993, kde je akce zachycena asi přesněji.
I po těch letech si pamatuji, že spaní v říjnu, bez spacáku, byť je člověk přikrytý celtou a hromadou četiny, a spí jen pár hodin, není taková idylka, jak to vypadá v některých filmech. A taky na „partyzánské dělení“ chleba a špeku, který každá skupina dostala na cestu.
Při přípravě VRRV pro RS ŠESTKY jsme měli s Raďochem na mysli něco originálního, co nenásilným způsobem ukáže RS jak na tom jsou, a budou mít silné zážitky, které je stmelí. Je to léty prověřený recept, tak proč jej nepoužít i na dlouho plánovanou akci?
Shodou okolností i RS z ostatních oddílů našeho střediska naplánovali akci na podobný termín a s diskusí s Fantíkem, která jako RS zažila akci ENGELCHEN v roce 1993, tak nějak vyplynulo, že bychom se mohli pokusit každý po své linii (Kateřinice od 7:30, Vsetín od 18:00) udělat jakýsi „remake“ téhle akce a v průběhu ní se „neplánovaně“ potkat, aby se RS vzájemně setkali v trošku náročnějších podmínkách „doopravdy“.
Když mi byla letmo ukázána jakási zpráva, kterou si mezi sebou před akcí posílali vsetínští RS a týkala se zřejmě akce ENGELCHEN z roku 1993, která v pamětích tehdejších účastníků žije svým vlastním životem, nezapírám, byl jsem potěšen:
“ … z divokých devadesátek
kdy zákony byly na to, aby se pokoušely a po pionýru nastoupily
oddíly, které ukazovaly, co je to výchova a život „až na kost“ v souladu s přírodou
….“
Asi po těch letech očekávání nenaplníme, ale měli bychom se pokusit nezklamat : -)
V ŠESTCE je asi 14 lidí, kteří splňují věkovou podmínku pro činnost RS. Z nich se na některé z proběhlých RS Slezin či zimní VRRV (táboření v tee-pee) doposud účastnilo jen 6 z nich. Protože víme, že nutit kohokoliv na kteroukoliv akci, zvláště v roverském věku, je nesmysl, bereme s brašulem náš dosavadní „výdej energie“ jako „investici pro oddíl“, která se podle dosavadních zkušeností vrátí – doufáme, že spíš dříve než později : -)
I když dva účastníci (mimo nás dvou) na 4. RS SLEZINĚ nejsou naším příliš dobrým hodnocením (a účast na akci v podstatě není nic jiného než zpětná vazba na předcházející aktivity). Nulová účast kateřinických RS na (dle mého povedeném) RS programu na středisku, který jsem původně organizoval s vizí, že bude primárně pro „naše RS z ŠESTKY“ a jen jej doplníme o vsetínské RS, aby se lektorům vyplatilo na Vsetín přijet, vyznělo pro mne poměrně čitelně jako naprosté fiasko. I když je v Bibli psáno, že doma není nikdo prorokem : -) Přesněji Matouš 13.57: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě.“ Je to kniha knih, takže na tom něco asi bude, ne? A navíc „Skaut je veselé mysli“ : -)
Ale protože není správné to vzdávat, při prvním bankrotu, domlouváme se Radkem, že „jedeme dál“. A tak je připravena akce „SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN“, která se bude odehrávat téměř přesně 80 let po tragédii, na reálných místech, s opravdovými zážitky, …
I Fantík připravuje podobné zvadlo, které rozesílá RS z ostatních oddílů vsetínského střediska.
Na „…prosím, potvrď účast do neděle 30.března 2025 – akce je logisticky náročná, ať stihneme připravit. R+D“ nereaguje z cca čtrnácti RS Kateřinické ŠESTKY nikdo.
Zkouším se tedy o den později ujistit, že na to někdo nezapomněl – ozývá se z Prahy Verik, která se se mezitím nahlásila na vsetínskou část téhle akce. Ujasňujeme si, že půjde na tu „prodlouženou trasu“ s náma. Shodujeme se s brašulem, že i pro jednoho RS má smysl tuhle akci uspořádat, jen musíme náš plán zásadně překopat, protože v tomhle počtu něco realizovat nepůjde atd.
Proto taky jedu ve čtvrtek před akcí na Vsetín k Fantíkovi a Džírovi, abychom společně celou akci doladili.
Fantík, Džíra, Ježek, Jaxa a Coudy se právě vrátili z rekognoskace terénu, kde proběhne v sobotu večer, po promítnutí filmu SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN, výsadek jednotlivých skupin. Kolem 20:30 porada končí, odjíždím s tím, že vím, co budu zajišťovat.
Po páteční oddílovce brašuleho napadá, že by bylo dobré ověřit, zda si to Verik nerozmyslela. Nedaří se mu s ní spojit. Domlouváme se tedy, že to budu později zkoušet já a zavolám mu, abychom s dohodli, pokud by byla nějaká změna. Ale během pár minut mu volá Verik zpátky a Radek mi oznamuje, že Verik nevyrazí. Tím pádem se připravená akce pro RS ŠESTKY neuskuteční, Raďoch může dělat na baráku a nemusí odvážet děcka k babičce. Já jsem ale včera na poradě s Fantíkem a spol slíbil, že pomůžu, takže mně se „zrušení akce pro nezájem“ netýká. Nám děti babička hlídat bude (Irča má výpravu s Benjamínkama).
Ne že by mne ta promarněná energie (moje i ostatních zapojených) na přípravu akce nemrzela, ale když jsem vedl oddíl, několikrát jsem takovou situaci zažil, a už jsem si odvykl. Díky za připomenutí. Pomáhá mi „naděje“ v podobě 8. bodu skautského zákona. Po pár vteřinách jsem zase „veselé mysli“ : -)
Dávám si navečer dvojitou dávku prášků na záda – když to nešlo rozhýbat, musí pomoc rada lékaře – abych byl zítra ready. Pozitivní je, že si můžu v sobotu pospat o půlhodinku déle : -)
Nabalení báglu je rutina na 10 minut, zdržuje mne je stan, kvůli kterému musím vyskládat hromadu věcí, abych se k němu dostal. Je to záložní řešení pro ty, kteří si netroufnou přespat bez stanu. Přihazuji sekeru, kdybychom ji jako organizátoři potřebovali, rezervní žďáráky, zahřívací pytlíky a balíček MRE.
Ve Skautském domě už je pár RS, rozptýlených v klubovnách svých oddílků a v podkroví už Coudy s Jaxou a Jerry připravují tematickou „výzdobu“ na zahájení téhle dlouho očekávané akce.
Přispívám starou potrhanou maskáčovou celtou, kterou Jerry využívá k zastínění střešního okna, aby byl připravený film co nejlépe vidět. Coudy propojuje Fantíkův notebook se střediskovým dataprojektorem a Džírovým externím reproduktorem, který dnes zajistí kvalitní ozvučení místnosti.
Na dnešní akci dorazilo 19 RS ze všech skautských oddílů našeho střediska – mimo ŠESTKY. Vypadá to na dobrý počinek k potřebné mezioddílové spolupráci roverů. Třeba se do ní časem zapojí i RS ŠESTKY.
Po 18:00 začínáme promítáním filmu, který by měl dění dnešní noci a zítřejšího dne přítomným RS lépe přiblížit.
Válečné psychologické filmové drama SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN natočili v roce 1963 slovenský režisér Ján Kadár a český režisér Elmar Klos, podle stejnojmenného románu Ladislava Mňačka. Pamatuji-li si román dobře, děj začíná ve vsetínské nemocnici.
O dva roky později natočila stejná režisérská dvojice film OBCHOD NA KORZE, který jako historicky první československý film získal Oskara. Druhý z režisérů – Elmar Klos – skautoval velmi aktivně za první republiky (založil samostatnou smečku vlčat, získal pro skauting svoji matku, která byla později (v roce 1935) dokonce zvolena první zemskou náčelní pro Moravu a Slezsko.
Když tu zmiňuji nejprestižnější filmovou cenu Oskar, která se týká především americké kinematografie, není bez zajímavosti, že i druhého Oskara pro Československý film získal Jiří Menzel, který taky prošel skautskou výchovou a na pozitivní dopad skautingu pro svůj život rád vzpomínal.
Zatímco RS sledují cca 130 minutový film, my o patro níže, ve složení Fantík, Jerry, Dušan, Coudy, Jaxa, Ježek a já, ladíme a upřesňujeme detaily a předpokládané varianty průběhu téhle akce. Novinkou pro mne je operativní vytvoření WhatsApp skupiny nás organizátorů, skrze kterou budeme v průběhu akce komunikovat, aby levá ruka věděla, co dělá ta pravá ruka. A taky nasazení časově omezeného, legálního „šmírovacího“ sw, abychom věděli, kde se účastníci pohybují – úžasný bezpečnostní prvek, který nám o pár hodin později ušetří hodně horkých a stresových momentů.
Coudy připravuje pro každou skupinu balíček se součástkami pro radiostanici, který bude muset dopravit partyzánům na Ploštinu. Fantík s Jerry sepisuje optimální rozdělení RS do třech skupin s krycími jmény Kateřina, Jana a Jiří. Tuším, že až třetí varianta složení skupin prochází bez připomínek.
Po 20:30 film končí, a začínáme účastníky této akce seznamovat s tím co se bude dít dále. Nejdříve jsou vyzváni, aby si jako první, teď hned do svého mobilu uložili tři telefonní čísla – na Fantíka, Coudy a Ježka – pokud by byl v průběhu akce jakýkoliv problém a museli třeba volat záchranku, tak další číslo, které vzápětí vytočí bude jedno z těch právě uložených.
Po uložení čísel do svých mobilů jsou všichni vyzváni, aby dali mobil před sebe a okamžitě jej vypli. Nebude-li to nezbytné (např. ohrožení života), zapnou si jej až zítra kolem oběda.
Coudy s Jaxou prakticky předvádějí, jak se zabalit do termo fólie, kterou každý z nich za chvíli obdrží – ukazují, jak je to špatně a jak správně, i to v jakých situacích je vhodné ji použít. Přejeme jim, aby ji použít nemuseli.
Jako třetí organizační věc, kterou jim oznamujeme, je rozdělení do skupin Kateřina, Jana a Jiří – každá skupina se přemístí před určenou klubovnu a na vyzvání každý ze skupinky samostatně vejde dovnitř, zavře dveře, odevzdá do společného pytle všechno jídlo, které má u sebe a vyslechne důležitou informaci.
Zatímco před klubovnou někteří zoufalci před odevzdáním jídla do sebe rychle tlačí vybrané kousky, aby doplnili zásobu podkožního tuku, předává Coudy každému jeho termofólii, necháváme jej dát zabalené jídlo do společného pytle a vyslechne si informaci: „Mezi vašimi skupinami jsou 2 konfidenti – Baťa a Mach, kteří spolupracují s nacisty. Dobře pozoruj ostatní, abys konfidenta odhalil(a) a mohl(a) se v rozhodný okamžik správně rozhodnout. Toto rozhodnutí bude mít pro tebe – nejpozději zítřejší ráno – cenu života!“
S bágly na zádech vychází všichni přes náš Skautský dům, kde mají organizátoři zaparkovaná auta. Každá skupinka bude přepravována dvěma vozy. Já s Coudym převážíme skupinu „Jana“.
Před autem dáváme své skupince bochník chleba a špek, který jim musí po zbytek akce vystačit na jídlo. V praxi si mohou vyzkoušet „partyzánské dělení“.
V poslední etapě transportu si RS zavazují svým šátkem oči a dále sedí v autě bez toho, aby sledovali kudy a kam je vezeme. Vysvětlujeme jim to tak, že pokud by je SS chytili živé, potřebujeme minimalizovat riziko, že by z nich vymlátili kudy jsme jeli a kterým směrem jsme odjeli – šátky si totiž budou moci sundat až po té, co my už budeme daleko od nich (počítání do 200).
Dostávají taky instrukci, podle které se mají zařídit, až si rozvážou oči: „Šátky, kterými jste měli zavázané oči, si nyní přivažte pevně na levou paži a provlékněte jím „hrací šátek“ který vám tady nechávám. Pokud o „hrací šátek“ šátek přijdete, ztratíte svůj život.
Krajina je prošpikována členy protipartyzánské jednotky SS pod vedením Wernera Tuttera. Protože jsou v přesile, je lépe se jim vyhnout. Dostanete-li se do situace, že s nimi budete muset bojovat, váš život představuje váš šátek. Stejně tak život vojáka SS představuje jeho šátek.
Pokud o svůj život přijdete, budete sice pokračovat s vaší skupinou dál (kvůli bezpečnosti), ale nesmíte se zapojit do dalších aktivit tak, abyste své skupině pomohli.“
Coudy skupinku zastavuje, dvěma účastníkům bere pravou ruku a nasměruje ji směrem, kudy jim doporučuje se vydat, protože cca 3 km odsud je osada Ploština. Udrží-li oba ruce ve správném směru až si sundají svůj šátek netušíme, protože zanecháváme skupinu Jana v temném lese se zavázanýma očima a sbíháme k autům, startujeme a mizíme v zákrutách lesní cesty.
Setkání šesti vozů, kterými jsme RS rozváželi mělo proběhnout ve Vysokém Poli, ale Jaxa s Ježkem nás minuly a Fantík s Džírou a Jerry posílají zprávu, že míří rovnou na Ploštinu. Takže překládáme nějaké věci do Yetiny a spolu s Dušanovým vozem se přesouváme taky tam.
Zde umisťujme šifry k domu č.23 a na památník. Později k nim přidáme světelné tyčinky, abychom jistě znaveným RS ulehčili hledání. Vyhodnocujeme pohyb jednotlivých skupin a jejich předpokládaný příchod na Ploštinu posouváme o 2 hodiny.
Já s Dušanem jedeme najít místo na přenocování – čtyři kilometry do lesů za Ploštinu. Protože už to je docela dost let, kdy jsem na Vařákových pasekách byl, jsem překvapený jak to tu vypadá. V roce 1992 zde bylo shromaždiště, nocležiště a místo vyhodnocení, do té doby největší vícedenní polní hry COMMANDOS (kolem 500 hráčů hrálo tři dny na prostoru 42 km2). Místo, kde jsme dělali závěrečný oheň pro několik stovek lidí si dobře pamatuji a nacházím jej rychle, ale okolní terén je více svažitý než jsem měl v paměti uloženo. A tak s Dušanem hledáme jinde.
Nejrovnější místo je ale docela větrné, protože Vařákovy paseky jsou prostě na hřebeni a foukalo tu vždycky. Ale kůrovec větru ještě víc pomohl : -( Hledáme dál, abychom se po pár desítkách minut shodli, že to místo bude na noc nejvhodnější. Už víme, že stany, které jsem považoval, že bereme jako záložní variantu, postavit budeme muset, aby se děcka trošku ohřály v závětří.
Ve chvíli, kdy se k Ploštině přibližují skupiny tak, že můžeme očekávat kontakt během 15 minut, převážím stany, bágly organizátorů, a hlavně várnici s teplým čajem do turistického přístřešku na Vařákových pasekách. Je už neděle 1:32, když mám vše vyloženo a obracím to zpět.
Při cestě na Ploštinu mám problém vytlačit z cesty srnku, která si tenhle úsek evidentně zprivatizovala. Až když vytahuji mobil, abych si tenhle neobvyklý obraz zachytil, vystrkuje ne mne svoji bílou zadnici a odskakuje do lesa.
Na Ploštině se dozvídám, že jedna skupinka před několika minutami vyrazila na Vařákovy paseky. Překvapuje mne to, protože jsem cestou, mimo svéhlavé srnky, nikoho nepotkal. Předpokládám, že šli po zelené značce, cestou o tři čtvrtě kilometru delší.
Když ale odvážím Fantíka, Jerry a Dušana na místo dnešního nocování, vidíme všichni, jak pár set metrů před námi něco seskakuje z cesty a mizí v lese. Reflektor z cesty nasvětluje jen cosi červeného, co do lesa nepatří, jinak jsou všichni docela dobře schovaní. Shodujeme se, že nebudeme zastavovat a svádět s nimi boj, aby se nerozprchli a pár kiláků před cílem se nepoztráceli. Jsou skoro tři hodiny ráno a tahle první skupinka to má na Vařákovy paseky ještě půl hodiny pochodu.
Než RS dorazí, stavíme stany. Jednat proto, aby mohli na téhle větrné hůrce hned zalehnout do spacáků a taky proto, abychom se sami zahřáli. Noc je totiž docela studená. Tipoval bych kolem nuly.
Ve 3:25, když přichází skupina Jana, kterou jsme s Coudym vysazovali ve 22:00 cca 3 km od Ploštiny. Vzdušnou čarou je to sem na Vařákovy paseky kolem 5 km. Obávám se ale, že toho za těch pět a půl hodiny našlapali násobně víc.
„Horký čaj a zalehnout do spacáků! Kdo chce zahřívací pytlík, rád zapůjčím“ Žádné velké rozebírání zážitků, vyfukuje tady a je potřeba se zahřát a odpočinout si. To, že by po zbývající dobu noci ještě drželi partyzánkou hlídku, samozřejmě vypouštíme.
Pro skupinu Kateřina, která opouští Ploštinu a míří k pasekám jako poslední, vyrážím, abych jim zkrátil utrpení. Počítám s tím, že pojedu 2x, abych odvezl všechny, ale Jurča oznamuje, že pojedou jen tři a vezmou všechny bágly. Zbytek dojde na lehko sám.
4:45 se zalézám ohřát do svého žďáráku, ale než to zalomím, slyším, že zbytek skupiny Kateřina dorazil. Fantík jim dává standardní instrukce a taky zalézá – k Jerry a Dušanovi do stanu.
Zážitky jsou ale dost silné, a tak tlumené i méně tlumené hovory zní z několika stanů snad až do svítání, nemá smysl je utišovat. Emoce je vhodné uvolňovat i takto.
Testuji nový spacák (po 25 letech jsem si pořídil nový zimní spací pytel – péřový – na Temu vyšel o cca 5 tisíc levněji), abych nebyl příští zimu na sněhu nemile překvapen. Už po deseti vteřinách poznávám, že jsem koupil velmi dobře. Můj starý Pinguin (extrém -27 stupňů) bude od této chvíle asi záložním zimním spacákem : -)
Spí se mi nějak podezřele dobře a když už vnímám, že je venku světlo, ještě aspoň hodinku udržuji mysl v nirváně. Dnes nikam nespěcháme, RS si zaslouží odpočinout. Vždyť to zřejmě pro většinu z nich byla první takto náročná noc.
Někdo tvrdí že se dá na zimu zvyknout, že to lze natrénovat. Asi ano, ale není to dáno každému. Já si ale myslím že je potřeba se dobře obléct – to už zvládne každý. Pak neexistuje špatné počasí, existuje pouze špatně oblečený skaut. Koneckonců lidové pořekadlo praví: „Je tam, že bys psa nevyhnal, ale skaut se rád proběhne“.
Kolem deváté na Fantíkův popud vyháním se spacáků poslední spáče halekáním „Ej už je ráno, už je deň …“ a tím, že se chystá teplý čaj a je potřeba, aby se sbalili ve stanech, kde jim nefouká studený vítr a pak teprve sbalili i stany ve kterých spali.
Protože jsem už dávno sbalený (žďárák se balí výrazně rychleji než stan), využívám toho, že holky, které spaly v našem rodinném stanu (kde se nás vleze 6), jej ještě nesbalila a v předsíňce ohřívám čaj, který ve várnici stal přes noc čajem ledovým. Horký čaj zahřeje zevnitř a ešus zase ohřeje ruce, které jej drží. Mám rád, když se jakákoliv energie využije do posledního joulu a nic nepřijde nazmar.
Podle výrazu zmrzlíků, kteří se čajem zahřívají, usuzuji, že jim horký čaj přichází vhod. Trošku mne překvapuje, že se do jeho ohřívání nepustili sami, ale ještě si asi nezvykli na to, že malý ešus a malý vařič patří k nezbytnému vybavení na nocování v lese. Nebo třeba nevěřili, že budou v tomto počasí v lese spát : -)
Když je ešus s čajem prázdný, nabírám do ně vodu ze svého vaku a okamžitě ji dávám vařit. Mám v MRE pytlík s horkou čokoládou, který stačí zalít teplou vodou. Dneska ji zaleju vřící vodou, aby se o hliníkový pytlík dalo dlouho zahřívat, než čokoláda zchladne na pitelnou teplotu.
Zahřívám se lokem horké čokolády a posílám pytlík k ohřívání a ochutnání všem, kteří chtějí okusit. Ze zbytku horké vody v ešusu chci ještě udělat kávu nebo čaj, které obvykle v MRE bývají, ale tohle menu jej asi nemá, protože jej nemůžu najít. A rezervní sáček (vycpávám jím prázdné místo v ešusu) se směskou nespotřebovaných pytlíků čaje a kafe je prázdný – až teď si uvědomuji, že jsme vše vypili s Myšákem ráno na Velké Fatře před měsícem a já zásobu nedoplnil. Dobře mi tak, ale škoda pro RS, kteří se mohli o trošičku víc zahřát : -(
Už jsme sbalení, takže zbývá ještě dořešit Macha a Baťu, konfidenty gestapa. Určuji tři místa kde se budou tvořit hloučky. Každý si musí stoupnout do jednoho. Je v zájmu jeho přežití, aby si vybral takovou skupinku, kde nebude ani jeden ze zrádců. Minimálně jedna taková skupina vznikne. Na rozmýšlení mají 5 minut, do té doby mohou mezi hloučky přecházet, než si definitivně zvolí tu partičku, kde podle nich Baťa ani Mach není.
Na poslední chvíli se rozhodujeme, že jim dnes identitu Macha a Bati neprozradíme, ale odhalíme ji až v článku o téhle akci, který bude během dvou dnů viset na www.OLDSKAUTI.cz. Článek bude sice zaheslovaný, ale každý, kdo pošle alespoň 10 řádek o tom jak akci SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN prožíval, obdrží heslo a může si vše prohlédnout a přečíst.
Pořizujeme skupinové foto – chybí Kája, která jako nemocná jela domů už z Ploštiny, Coudy, Jaxa a Ježek, kteří taky končili na Ploštině. A vlastně na fotce nejsem ani já, protože ji fotím a selfie se nepovedlo : -)
Je 10:35 a celá skupina se vydává na Ploštinu, kde máme domluvenou návštěvu nově vybudované expozice „Tragédie na Ploštině“, která přišla na 151 milionů korun. Ještě jsem ji neviděl, a tak jsem zvědavý zda se podařilo události z konce války odideologizovat či ne.
Bágly si nechávají RS v autech, která tu zůstala odstavená z noci, a na lehko se přesouváme k moderně pojaté expozici – oválnému betonovému objektu, zasazenému do svahu louky tak, aby co nejméně narušoval okolní krajinu. Díky tomu není od památníku na hřebeni vůbec vidět.
Procházím kolem ohniště trampské osady Větrný kemp, nacházející se na soukromém pozemku. Odskakuji se na něj podívat díky „pseudo totemu“ a stožáru na trampské vlajky. Je to tak blízko cesty a stavení, že si nedokážu představit jak se tady koná nějaký opravdový výroční potlach, ale i tak mi je tahle aktivita Prokopových sympatická.
Nejsem miláček betonových staveb, ale uznávám, že zasazení „expozice“ do terénu je povedené, neokázalé a i jezírko před objektem zapadá do celku. Kdybych to ale stavěl já, jako soukromá osoba, stály by tady za ty peníze zřejmě tři podobné objekty, ale rozumím tomu, že stát, potažmo kraj, to už ze své podstaty nikdy nebude mít motivaci udělat úsporně. Přesto mohli v rámci těch 151 milionů udělat i podobně důstojné místo třeba v nedalekém (vzdušnou čarou 7 km) Prlově, kde bylo čtyři dny po tragédii na Ploštině upáleno 15 lidí. Postavil jsem 2 domy a dobrovolnicky řešil stavbu DBCB – patnáctimilionového projektu, takže tuším o čem píšu.
Expozice na mne udělala dobrý dojem. Ale přiznám se, že jsem za ty investované peníze čekal i nějaký „výstavnickou“ chuťovku, jak zdejší tragédii přiblížit tak, aby si ji každý návštěvník zapamatoval a okamžitě odlišil od mnoha jiných expozic, které navštívil. Nejsem studovaný historik ani výstavník, ale viděl jsem, že se to dá udělat (třeba interaktivní holografická houfnice na tvrzi Hanička v Orlických horách). Postrádám tu invenci, kterou jsem očekával, když jsem prvně naživo spatřil budovu expozice zvenčí. A takový nápad nemusí být vždycky drahý. Možná měl být tím nápadem prostor označený jako „TICHO“, ale ten má do dobrého nápadu u takovéhoto projektu spíše daleko. Je mi to trošku líto, nejen k vůli té hromadě peněz, které to všechno stálo, ale především k vůli těm 24 mrtvým, kterým jejich oběť nemůžeme a ani nemáme jak splatit.
Z toho, co jsem na expozici viděl mám pocit, že se ji podařilo zbavit komunistického balastu. Moji prarodiče jsou z pasek a tak přes válku také přišli do styku s partyzány, ale ke komančům měli, slušně řečeno, despekt („Ogare, hlavně nevstupuj do žádné strany!“). Proto jsem jako děcko nechápal proč tuhle tragédii (a většinu podobných) komunisti zneužívali ve svůj prospěch. Bohužel bude trvat minimálně do doby než moje generace vymře, aby se ten komunistický nános, kterým nás krmili od školky, důkladně pročistil a my získali objektivnější pohled na to, co se tu na konci války stalo. Pro generaci dnešních RS je ale návštěva dnešní Ploštiny dobrým počinem pro to, aby se začali dívat na tyto události skrze nezkreslující sklo.
Opouštím skupinu účastníků akce SMRT SI ŘÍKÁ ERNGELCHEN trochu dříve – musím vyzvednout děti od babičky a slíbil jsem Myšákovi, že jej odvezu na Vsetín do kina na Minecraft. Přibírám ale do auta Vítka, Lachy a Štěpu, abych nejel domů přes Vsetín naprázdno.
Akci si sám pro sebe hodnotím jako poměrně zdařilou, snad se pozitivně propíše i do hlav zúčastněných RS.
A dlužím ještě jedno – slíbil jsem ráno, že se v článku dozví, kdo z nich hrál roli konfidentů gestapa Františka Machů a Oldřicha Baťi. Cílem téhle aktivity bylo mezi účastníky pochodu na Ploštinu a Vařákovy paseky uměle zasít nedůvěru, dát jim okusit důsledky působení udavačů. Netuším, zda se k vůli tomu mezi sebou v průběhu cesty dostali do konfliktu, jestli se někdo prořekl, či to bylo příčinou nějakých nedobrých momentů, které spolu zažili. Pokud ano, počítali jsme s tím. Atmosféra strachu, kterou lidi za války v okupované zemi zažívali lze obtížně nasimulovat, protože měla mnoho podob. Strach z udavačů k nim patřil. Teď už ale můžu prozradit, že jsme při osobním pohovoru KAŽDÉMU z účastníků řekli: „Ty nejsi konfident!“ Před 80 lety to bylo jiné, ale i tak můžeš přemýšlet, proč jsi si se ty, dnešní nedělní ráno, zařadil(a) právě do té skupiny, a ne do některé ze zbývajících dvou. Třeba se ti to bude ještě někdy hodit.
Mé speciální poděkování patří Fantíkovi, která měla správný odhad, že o tuhle akci bude zájem a dotáhla ji k uskutečnění a realizaci – nesla „břímě“ hlavního organizátora. Rád ji budu zase někdy sekundovat.
Nechávám si své osobní dojmy z promarněné přípravy akce (části pro RS ŠESTKY) pár dnů odležet a pak se k nim vrátím, abych to mohl probrat i s brašulem a Irčou. Musím si sesumírovat, co jsem se dozvěděl o kvalitě (neúspěchu) své práce s RS ŠESTKY, a co jsem se dozvěděl o RS ŠESTKY samotných. Ale protože jsem „veselé mysli“ naděje ve mně neumírá.
—————————–