(Dazul) Před čtrnácti dny jsem dnešní trasu šlapal na svých backcountry lyžích, zatímco ostatní šli na skialpech. Počasí bylo jako z katalogu cestovní kanceláře a jediným stínem na téhle akci byla ztracená skialpová lyže, která se Ľuďovi odepnula v nejprudším traverzu pod Mravenečníkem a sjela 150 výškových metrů skrze smrčinu k Borovému potoku. Hledali jsme ji ve třech lidech asi hodinu ve zhruba půlkilometrovému úseku potoka a ve stráni nad ním, ale marně. Ty skialpové lyže nebyly zrovna levné a Ľuďa je měl tehdy poprvé : -(
Umínili jsme si, že se pokusíme, než sleze sníh, tady vypravit ještě jednou, s cílem lyži najít. Naštěstí nás předběhla Horská služba. Na čtvrtý pokus asi po týdnu našli v rámci svého výcviku ztracenou lyži chlapi z HS. Podle videa, které při hledání pořídili, jsem při našem neúspěšném hledání procházel asi 10-15 metrů pod ní : -( Borci z HS jsou fakt frajeři!
Poučení z téhle akce – backcountry jsou skvělé do kopce i po rovině, ale při sjezdu ve volném terénu i po sjezdovce opravdu brutálně zaostávají. Ne, že bych to už 25 let nevěděl, ale až na konci loňského roku a letos jsem vyrazil společně se skialpinistama a mohl si výhody a nevýhody čerstvě připomenout. Určitě tomu pomohlo, že jsem byl o víkendu dva dny na Velké Fatře s backcountry běžkami.
Milan do mne už rok klavíroval, že bych si měl taky pořídit skialpové lyže, abych mohl vyrážet spolu s ním. Asi před třiceti roky jsem jedny starší skialpy s vázáním „Silvretta“ vlastnil, dovezl mi je Jura-Dick z Rakouska, kdy je vyprodávali v nějaké půjčovně lyží. Ale byl jsem s nimi přes noc jen jednou – shodou okolností na Velké Fatře – a protože bylo málo sněhu, dost dlouho jsme nesli skialpy na báglu a šlapali dlouhé kilometry ve skialpových lyžákách. Před těmi lety se dělaly lyže s vázáním, i samotné lyžáky odhadem 2x těžší co dnes. A tehdy jsem skialpy zavrhl, pořídil si backcountry a od té doby dělal přejezdy Malé i Velké Fatry na nich. Skialpové lyže i lyžáky jsem pak věnoval Maťovi, který je kříženec Robocopa a Emila Zátopka, takže takové detaily jako je nepřiměřená hmotnost lyží i lyžáků neřeší.
Nejdůležitější na skialpovém vybavení jsou prý lyžáky. Milan vystřídal troje, než narazil na ty pravé. Když je uviděl na Bazoši o deset tisíc levnější než si je sám pořizoval, poslal mi odkaz a vřele doporučil je koupit. A tak jsem se stal za cca 7700 Kč majitelem zánovních skialpových lyžáků značky Dalbello Quantum. Až narazím na nějaký výhodný kup vhodných skialpových lyží, pořídím si obdobným způsobem i je. Pro dnešní akci mi Milan dohodl vypůjčení skialpových lyží a pásů v Olomouci, přes který jsme do Jeseníků jeli.
Všechno klaplo, mimo počasí : -( Slovy klasika: Chčije a chčije! Ale touha nové lyžáky vyzkoušet je silná. Když se blížíme ke Koutům nad Desnou, sníh pořád nikde a já se začínám smiřovat, že jsme sem jeli zbytečně.
Nejeli – sjezdovka je plně zasněžená a na hřebenu v průsecích je vidět, že tam je pořád ještě spousta přírodního sněhu. A prší už jen lehce. Takže kupuji vstupenku na sjezdovku pro skialpinisty a kráčíme ke spodní stanici lanovky.
Pásy na skialpy jsme natáhli už u auta, takže tady ve 12:05 jen nasazujeme lyže a zvolna vyrážíme nahoru. Až nahoru na Dlouhé stráně (1354 m) musíme překonat skoro 800 výškových metrů.
Sjezdovku máme téměř sami pro sebe – konec sezóny a pracovní den. Drobný déšť střídá lehký sníh. Vnímám, že tu je cca 2 cm čerstvého skoro prašanu.
Jakési sněžení na horách předpovídali až o víkendu, zaslechl jsem dnes v rádiu. Ale tady přišlo o den dříve – a docela se nám hodí. Lepší než šlapat několik hodin v drobném dešti.
Údolí pod námi i svahy protějšího hřebene jsou bez sněhu, ale tady je mírně pod nulou a sníh se tu pořád drží. Díky mlze je viditelnost proměnlivá, převážně horší až špatná, ale protože si terén za uplynulých 14 dnů, kdy byla viditelnost ideální, ještě dobře pamatuji, nevadí mi to.
Ono je to stejně takový malý zázrak – na Valašsku i na Hané nic, i dole v Jesenikách po sněhu ani památka a tady nahoře v tisíci metrech je půl metru ztvrdlého sněhu i mimo sjezdovku.
Na konci lanovky u Medvědí hory se stavujeme na horkou gulášovku a hned pokračujeme dál po zasněžené cestě kolem větrných turbín k Tetřeví chatě a pak do sedla pod Mravenečníkem (1305 m).
Zrovna když si největším svahu před sedlem s Milanem ukazujeme, kde před dvěma týdny Luďovi ujela lyže a které jsou naše stopy z marného hledání, zjišťuji, že stojím oběma hohama mimo půjčené skialpy. Na stejném místě jako Luďovi se mi vypnuly obě lyže nejednou! Ale protože jsem miláček Boží, sesunuly se lyže o cca 10 cm níž a tam zůstaly stát. Nechápu! Nechápu proč se mi vypnuly, proč obě dvě najednou, ani to, že mi ani jedna z nich nesjela dolů k Borovému potoku, když jsou brzdičky zaaretované, protože mám obě patky v poloze na stoupání.
Z nezodpovězených otázek se mi záhy daří vysvětlit proč se mi obě lyže vypnuly a zrovna tady – svah tu je skutečně nejprudší a lyžáky při traverzování podvědomě vytáčím do strany. Tu sílu špička vázání nevydržela a povolila. Povolila proto, že jsem si při nasazování lyží po gulášovce ani jednu lyži ve špičce nezaaretoval pro chůzi. Dva a půl kilometru chůze v jednoduchém terénu špička držela i bez zajištění, ale tenhle terén už byl na ni moc, a ona se správně zachovala jak z bezpečnostního hlediska měla – vypnula sjejně jako by to udělala v režimu „sjezd“. Tohle mé opomenutí mohlo mít dvojnásobnou dávku zbytečných komplikací než se přihodilo před 14 dny.
Na vrcholku Dlouhé stráně (1354 m) jsme 14:50. Výstup cca 7 km s téměř 800 m převýšením a přestávkou na polévku nám trval cca 2:45 hodiny. 100m převýšení se počítá za 1 km, takže cca 15 km s přestávkou ze dvě a třičtvrtě hodiny není až tak lemrácký čas. A dolů to pojede skoro samo :-)
Na vrcholovém turistickém rozcestníku jsem si minule nevšimnul skautských samolepek ze zadní strany. Je hezké, že tu skauti nebo jejich příznivci evidentně byli, ale řekl bych, že aktuálně nejsem velkým příznivcem vylepování samolepek na „veřejném prostranství“ – působí to na mne osobně spíše jako lehčí forma vandalismu.
U vodní nádrže Dlouhé stráně pořizujeme s Milanem „vrcholovku“, doplňujeme tekutiny a zahříváme se horkým čajem z termosky. Nestačím ani dopít knoflíček čaje, když tu lehkým během v nesmekách dobíhá „běžec dlouhých tratí“ do vrchu. Je mu tak o třicet méně než nám a netuší co to je artróza : -)
Nasazujeme lyže, pečlivě kontroluji, že jsem špičku zaaretoval, a ještě s pásy na skluznici se vydáváme v 15:04 na nedlouhý sjezd do sedla pod Mravenečníkem.
Miluji jízdu volným terénem. A uznávám, že na skialpech si ji užívám výrazně lépe než s backcountry běžkách. A jako bonus mi dnes neváží bágl na dva dny 14 kg, ale jednodenní baťůžek jen 2-3 kg.
Lyže sundáváme u spodní stanice lanovky za cca 15:40 – z Dlouhých strání tady dolů to trvalo cca 35 minut. Proti 2:45 výstupu to je hezký rozdíl : -)
Poučení z dnešní akce? I nadále příliš nevěřit předpovědím počasí a nezapomínat zajišťovat špici vázání u skialpových lyží při stoupání do kopce a především v při prudkých traverzech : -) Milanem doporučené lyžáky byl dobrý kup! Ty mi už vydrží do konce : -)
Nesestříhané video z dnešního výšlapu na Dlouhé stráně (3:46):