(Pípa) Po čtrnácti dnech deštivého počasí to začalo vypadat velmi nadějně. Předpověď na prodloužený víkend na Salze začala být velmi dobrá. Podařilo se pracně poskládat posádky do lodí, aby se vše vzápětí rozpadlo. Nakonec to dopadlo tak, že pojedeme čtyři – Miky, Píďa, Alík a já. Jura s Tomem pojedou dřív a sejdeme se večer v našem kempu v Palfau, kde jsme měli zarezervovány místa pro stany (po zkušenostech z minulého roku, kdy místo nebylo vůbec žádné). Vést v autě dvě lodě a všechny věci pro čtyři to je už logistický oříšek a museli jsme velmi pečlivě uskládat všechny věci.
Cesta se každým rokem zlepšuje a zrychluje a nejinak tomu bylo i letos. Po příjezdu po 20:10 jsme zažili zvláštní úkaz: kemp, který poslední roky v tomto termínu praskal ve švech, byl letos úplně prázdný! A když myslím úplně tak úplně. Jediný stan byl Jirku a recepční mu na dotaz kde že si může postavit stan řekla, že kdekoliv, že je všude místo. Tak jsme postavili v prázdném kempu druhý stan a něco povečeřeli.
Bylo příjemně a tak jsme seděli na lavičkách a povídali a pojídali. Museli jsme naplánovat zítřejší převoz aut tak, aby jedno zůstalo nahoře a druhé dole. Na pomoc nějakých dalších vodáků se v prázdném kempu spoléhat nedalo. Odjezd byl stanoven na zítřejší ráno v 9:00.
Ráno se všude kolem válela mlha, nad kterou jsme vyhlíželi modrou oblohu a sluníčko. Snídaně, kafé, čaj, nabalit věci na vodu a odjezd nad Wildalpen. Po pár kilácích jsem zjistil, že klíče od boxu na střeše, ve kterém jsou všechny věci zůstali ve stanu. Vracíme se a při té příležitosti nabírám ještě zapomenutý loďák a chleba.
Po příjezdu na náš oblíbený plácek vytahujeme všechno potřebné a převlékáme se do neoprenu. Auta musí řidiči svést dolů do kempu, kde jedno zůstane a tím druhým se vrátit zpět nahoru. Jak doplujeme do kempu, tak se zase tím spodním dopraví k hornímu. Takže celkem 5 cest. Takže než se vrátí foukáme lodě, chystáme věci a tak. Mezi tím na místo přijíždí autobus Vodáckého klubu Jeseník, takže nebudeme na řece úplně sami.
Po příjezdu našich řidičů nasedáme po společném fotu do lodí a vyplouváme. Vody je tak akorát, ale řeka se každý rok mění. O tom se máme možnost přesvědčit, protože už peřeje ve slalomové dráze ve Wildapenu jsou jiné. O něco níž jsou obvykle pěkné vlnky, ale když jsme s Martinem na háčku do nich vletěli, nestačil jsem se divit. Nahoru a dolů to bylo dobře ke dvou metrům. Martin marně mává pádlem, když je nahoře. Pak následuje pád do díry, vlna se převalila přes něj a loď a zase nahoru. Baraka je téměř plná vody, ale rychle rukávem odtéká, takže za chvíli je loď téměř prázdná. Takovéto náročné úseky se střídají s klidnějšími, na kterých můžu něco nafotit. Miky s Píďou na háčku se chtěli dostat do záběru, nedávali pozor a přehlédli kámen. Protože Miky neklečel byl nárazem katapultován z lodi (jak řekl Jirka jako do peřin – nohama vzhůru) a Píďa zůstal v lodi sám. Museli se dostat až k břehu, aby mohl Miky nastoupit zpět do lodi. A už tu máme Píďovu zatáčku, místo kde se Salza přelévá z leva do prava kolem skal a toto místo je plné velkých balvanů. My projíždíme v pohodě a Píďa s Mikym kupodivu taky.
Na naší oblíbené pláži obědváme. No a při vybalování věcí Píďa zjišťuje, že klíče od spodního auta nechal nedopatřením v tom horním. Tudíž se po skončení plavby nemáme jak dostat pro auto nahoře, ale taky se nemáme do čeho převléct, protože ve spodním autě máme všichni suché věci. Rozhodujeme se, že se zkusí stopem vrátit k hornímu autu, sjede k nám a vezme ty zatracené klíče. Po hodinovém čekání je zpět, auto zaparkováno nedaleko a klíče už má. Můžeme vyrazit. Čeká nás skok a pak horní kaňon.
Zastavujeme u skoku a kluci si jdou skočit. Martin se taky odhodlává a já vím, že kdo vyleze nahoru zpět se po žebříku nevrací. A je to tady! Hecli jsme ho a už letí! Jen to zasyčelo a hrabe se ven jako by voda fakt měla jen 5 stupňů celsia. A jedeme dál – horní kaňon je pěkný a teď, když jsou kolem krásně zbarvené stromy je to prostě paráda. Od zelené přes žlutou, oranžovou až po sytě rudou. Divokou vodu pod lodí, slunce nad hlavou a šikovného háčka na přídi. To je přesně to, proč se sem každý rok vracíme. Dál je už nájezd do spodního kaňonu který je vždycky náročný a nejinak je tomu i letos. Voda vře a valí přes loď, koryto se zužuje až na několik metrů. Pak nastává klid a proplutí nejkrásnějším úsekem je jako vstoupit do chrámu. Vysoké skály svírají Salzu, která je v těchto místech mnohem hlubší než širší. A pak ten trychtýř – to je místo, kde se voda slévá v půlkruhu do jednoho místa, které je minimálně o metr a půl níž. Miky a Píďa najíždí zleva a už plavou. Zastavujeme nad trychtýřem a jdeme jim na pomoc. Dobře si zaplavali, ale jsou v pořádku. Omrkli jsme, jak to vypadá a jedeme. Najíždíme na střed, ale málo. Špicí to trhlo do leva a Martin vypadává na pravou stranu. Držím v zákleku, ale loď je už moc nahnutá a prázdná špice se staví nahoru. Vystupuji spíš než vypadávám a proud nás přirazil ke skalám, takže pohodlně dosáhnu na dno. Martin je v poho a čekáme, jak dopadne Jirka s Tomem. Ti najíždí líp a Tom se udržel na špici. Nasedáme a už nás čeká jen úsek do kempu, který je lemovaný vymletými a podemletými skalami a stromy v podzimním hávu. Nová kamerka Niceboy na hlavě místo GoPro, která se odebrala do věčných lovišť byla v poho, jen soubor se záznamem spodního kaňonu je nečitelný. Obvykle mi v tomto místě došla baterie, takže ani letos z tohoto místa nejspíš video nebude.