(Dazul) Není pravda, že jsem Hama (tehdy Hamouna) na Valašské Lesní škole v roce 1999 nevnímal. Vnímal jsem jej velmi dobře, jen jsem už tehdy, jako mladý muž v kristový letech, věděl, že byť ti je kdokoliv sympatičtější než někdo jiný, z pozice „instrukora čí vůdce“ není správné abys své sympatie u fekventantů LŠ zohledňoval. Koneckonců tehdejší zkušenosti s „koruními princi“, kterým jsem věnoval čas i přízeň, a kteří měli převzít vedení 4.CH oddílu LVÍČATA, mne v tom statisticky utvrzovaly.
O to větší radost jsem ale zažíval, když jsem přímo či nepřímo vnímal Hamovu další životní stezku alespoň v hrubých konturách, a cítil, že kráčíme stále po stejném chodníku. Takové signály dělají i příjemný den ještě krásnějším. A když „žák“ překoná svého nikterak skvělého učitele, je objektivně mise učitele naplněna. Při osobním setkání s Hamem po patnácti letech, jsem onu naplněnost vnímal. Snad proto se další frekvence setkání zkracovala. Lví podíl na tom měl náš společný přítel Scamp, na jehož pohřbu jsme se zákonitě museli potkat též. Setkání s málomluvným Hamem pro mne patří vždy k těm velmi příjemným a jeho záštita nad jakoukoliv aktivitou je pro mne garancí kvality a bezproblémovosti.
Proto taky, když Ham poslal zprávu : „…Chtěl bych letošní přešnůrkování RS pojmout i jako vzpomínku, na našeho společného přítele z dob VaLŠ i let dalších. V této souvislosti, ta minulá eskadra, kterou znáš z návštěvy u Tebe, mě oslovila, zda bych jim nepomohl trochu s organizací, nějakým tím domlouváním. No a oni hodně vzpomínají i na naši cestu ze Tebou, na saunu, na paintball, na možnost opřít se do křídla na kopci. Jožka vzpomíná, že těch jeho prvních 5 metrů ve vzduchu v něm rezonuje dodnes…“, neváhal jsem ani chvilku, a těšil se na společné setkání. I když bude asi trochu náročnější, protože Irča s Myšákem a Nikem budou v tu dobu na lodi někde v Turecku nebo Řecku a já budu hlídat nejmenšího Kubu a Káju.
Proto taky milou návštěvu doprovodím za tmy k Pegeho luxusní „potní chýši“ a vracím se s Kubou a Kájou nazpět, protože ti by ini-tipi ještě nedali.
Ale slavičínští RS si dokázali užít „saunu“ na hřebeni valašských pasek sami a dostatečně. Veliký dík Pegemu za vstřícnost a umožnění si tenhle horký zážitek dopřát.
Mezitím u nás doma dívčí část téhle výpravy připravuje večeři, aby si mohli po návratu všichni dopřát pozdní gáblík.
To už se mi ale daří Kubu a Káju uspat, a v podkroví, kde slavičínští spí, Ham připravuje večerní program.
Ham, má za svitu svíček připravený komponovaný večer, kde hraje roli puška, kterou našel jeho dědeček ve Vlčnově, když Němci na konci války prchali, několik století starý samurajský meč z jeho sbírky a plastová hračka – puška, která mu v dětství vydobyla respekt u kamarádů.
Úvodní blok byl propojen hudbou, silnými protiválečně laděnými písněmi a čteným slovem seznamujícím s příběhem pušky, meče i hračky.
O jeden z příběhů jsem byl pak Hemem požádán i já, konkrétně o tom, jak jsem se ve 27 metrech na paraglide musel pustit a volným pádem se potkal se zemí. Vzhledem k tomu, že zítra bychom měli jít zkoušet padákový kluzák na kopec do Březin, je to téma příhodné : -)
Někteří RS mají obdivuhodné znalosti o palných zbraních, což se vysvětluje tím, že studují obor „puškař“ : -) A jejich čas rozborky a sborky Glocka 19 je velmi slušný : -)
Uléhat jdeme po jedenácté, zítra nás čeká paintball, čištění lesa a hopsání na louce s paraglide : -)
Nedělní roverská snídani představuje poridž s nakrájeným jablkem – osvědčený zdroj energie.
Překvapuje mne, že si Kuba jde přidat, protože Irča poridž od naší expedice na Pamir (v roce 1990), nejí a nepřipravuje.
Luky se roky stará o „oddílové“ paintballové vybavení, nedávno provedl velkou údržbu a pro tuhle akci dodal naplněné tlakové láhve i 1200 kuliček.
Slavičínští RS se na paintballovou bitvu vyzbojili i maskovacími barvami na obličej, které pod ochrannými štíty sice ztrácelo opodstatnění, ale ten pocit za to určitě stál.
Nabízím pro programový blok „paintball“ staré jehličkové mantly a konga, ale slavičínští jsou vybaveni dostatečně vlastní ústrojí.
Spořádaně odchází do lesa, kde se obvykle painballové přestřelky odehrávají. Simulace reálného náročného terénu (maliňáčí, padlé stromy, svah, …) je zde přímo ideální.
Malý Kuba už při vytažení paitballových zbraní jednu uzmul (naštěstí ještě bez kuliček a našroubované láhve se stlačeným vzduchem) a není ochoten ji vrátit, dokud si párkrát nevystřelí. A tak uzavírá řadu kráčející paloukem k místu, kde se budou zbraně zkoušet.
Kuba si 3-4x vystřelí, odebírám mu zbraň a vzdaluji se od skupiny, která si před zahájením aktivity vyslechne Hamovu instruktáž.
Tady se projevuje Hamův profesionální přístup – ukazuje jak se zbraní bezpečně manipulovat, jak zajišťovat, kde natáčet hlaveň, jak bude zasažený opouštět hrací prostor,…
Před dvěma lety vystřílela tahle grupa 500 kuliček, letos jich měla 1200 – nezbyla ani jediná. Boje byly i dnes urputné a z barevných fleků na maskáčových bundách je vidět, že mnohá z vystřelených kulí našla svůj cíl.
Po paintballu byl čas na oběd a polední trávení. Ale v 13:45 jdou roveři pomoc s „prací na statku“ – čtyři děvčata nosí v platových kýblech hlínu na střechu dětské chatrče vedle domu, a zbytek se vydává dolů svahem, aby pořezalo a odklidilo padlé stromy po letošní dubnové sněhové kalamitě.
Ukazuji prostor, kterého se naše dnešní čistka týká, rozřezávám jeden strom a pak předávám motorovku Jožkovi a Hamovi, aby pokračovali samostatně. Já jedu s Kubou zpátky ke stodole pro vozík, na který budeme ukládat metrové polena.
Nahoře mezitím děvčata pokračují v pokrývání střechy hlínou, kterou nabírají podél rozježděné lesní cesty.
Než se stačím s vozíkem vrátit zpátky dolů, mají ogaři na hromadě skoro metr dřeva.
Po hodině práce vyhlašuju konec, a kdo chce, jde se podívat na relaxační chatrč a její okolí.
Všechny nařezané polena se na vozík nevejdou, protože není možné jej naložit vrchovatě – v největším kopci by se vysypaly.
Čtyři pracanti si sedají na dřevo, ostatní šlapou do prudkého svahu pěšky. Náklad dřeva jede pozvolnější, ale delší cestou.
V největším kopci jsem rád, že vezu čtyři pasažéry na fůře – náklad je na kopec tak těžký, že pracovní čtyřkolka o obsahu 530 cm3 jej neutáhne. Na můj povel pracanti seskakují, tlačí mne i s nákladem, a na hřebeni opět nasedají : -)
V Březinách na kopci jsme až kolem 16:00 – vzhledem k aktuálnímu posunu času nám jej mnoho do setmění nezbývá : -(
Ukazuji na sobě jak se křídlo připravuje k letu, jak se obléká a zapíná sedačka, kterak se připínají k sedačce popruhy paraglide, … A pokouším se ukázat krátký let. Jenomže podceňuji aktuální vítr a při pokusu o prodloužení letu sedám při zatočení na zadek : -( Ale vzlétnout lze, takže si to může jít vyzkoušet první zájemce.
První let sice není nejdelší, ale daří se na první pokus, což není až tak obvyklé. Kdybych šel výš na kopec, byla by šance na vzlétnutí vyšší, ale vzhledem k občasným silnějším poryvům, by taky byla větší šance na nějaký průšvih, takže volím opatrnější variantu.
Koneckonců, budou-li si to slavičínští roveři chtít vyzkoušet pořádně, mohou přijet na celý den jen na paraglide.
S postupujícím šerem a ztrácením vizuálního kontaktu s Kubou, Kájou a Zlatkou, raději pobíhání ze svahu s kluzákovým křídlem nad sebou, ukončuji.
Loučíme se a já opakuji nabídku, že se mohou kdykoliv domluvit na další návštěvě, třeba jen s „paraglide aktivitou“.
22:55 mi od Hama přichází zpráva: „Díky Dazi za možnost být u Tebe a s Tebou. Díky, moc díky.
P.S. Petra Pavla se zeptám.
P.S.S. U tiskárny v obýváku jsem Ti nechal něco na památku, skvěle to slouží jako špunty do uší :) …“
Hamounovo video z téhle akce (5:33):