(Kuba a Franta) Po roce vyrážíme s Dazulem plachtit – na konci prázdnin. Na Dazulův návrh jsme se rozhodli že plachetnice potáhne 3 paddleboardy.
Lehce se to řekne ale těžce se to dělá. Chytit lanko hozené z plachetnice dokáže jen málokdo, proto Míša skočil za lankem do vody a rychle ho uvázal kolem paddleboardu. Po dvou hodinách tažení za plachetnicí jsme dorazili do cíle. Rozdělali jsme ilegální tábor (nesmí se tam stanovat).
Dazul schoval plachetnici do rákosí, aby ji nikdo neviděl. Ostatní řádili na paddleboardech. Na noc jsme si udělali přístřešek jen Kuba spal v hamace.
Další den ráno jsi Kuba ztěžoval že mu byla kosa a nešlo mu usnout.
V neděli v 9 hod jsme se opět nalodili, zahákli paddleboardy za plachetnici, a jeli zpátky k autům. Daleko jsme se nedostali, protože byl špatný vítr. Tak Dazul zavolal svému synovi, aby přijel pro nás.
Pak Pad s Dazulem jeli pro auta a ostatní hlídal Kuba. Se Zdeňkem přijeli Honzík a Ema – Dazulovy vnoučata.
Ve 3 hodiny jsme se rozloučili. Byla to super akce. Za rok zase rádi přijedeme.
(Dazul) Budu upřímný – tahle akce je jen záminkou, která by mne přinutila vytáhnout střediskovou plachetnici třídy „vaurien“ na hladinu a připomněla jak chutná opojné souznění vody a větru.
Posledních pár let se k této akci nechává zlákat Pad se svými kluky – Frantou a Kubou. O důvod víc, aby vše klaplo. Letos byla příprava náročnější o opravu plachetnice.
Pad se svými kluky dorazil už v pátek večer a společně jsme naložili na přívěsný vozík trup plachetnice a na hagusy Škoda Yeti připevnili ráhno se stěžněm. Jízda s takovým nákladem není úplně komfortní (mnohý řidič by to v pudu sebezáchovy odmítl), ale nějak se „vaurien“ na přehradu dostat musí.
Protože se chtěla naše „brněnská rodina“ osobně podívat na „relaxační chatrč“, udělali jsme si noční výlet, a za svitu čelovek předvedli výsledek naší minuloroční práce : -)
Ráno se naše kolona dvou vozidel vydala směr Slezská Harta (nejmladší a nejhezčí přehrada v ČR). Brněnský vůz ve složení Pad + Kuba + Franta, kateřinický vůz s naloženou plachetničkou ve složení Dazul + Myšák + Nik.
Po cestě na přehradu se chceme zastavit do Lidlu na zmrzlinu a nakoupit čerstvé pečivo, tak jako to děláme vždycky. Jenomže když jsem s naloženou lodí zatočil na parkoviště před Lidlem ve Vítkově, zjistil jsem, že díky jakýmsi opravám a oplocení, které zasahuje do parkovací plochy před supermarketem, nelze projet kolem zaparkovaných aut jako vždy, protože je průjezd zablokovaný zaparkovanými auty. A tak jsem musel do zatáčky couvat i s lodí : -( To, že jsem na pár minut zablokoval jediný vjezd, který je nyní zároveň i výjezdem, asi netřeba zdůrazňovat : -(
Při couvání jsem pověřil Myšáka a Nika, aby nakoupili co potřebujeme a sám se studeným potem na tváři, centimetr po centimetru, zdolával těch 70 metrů. U garáží, asi 400 metrů od Lidlu, zastavuji a čekám až dorazí Pad, který slíbil Myšáka s Nikem a nákupem naložit.
Auta parkujeme před závorou na asfaltce pod Strážným vrchem. Sundáváme vauriena, přenášíme jej na vodu, kde u něj po celou dobu než jej nastrojíme někdo stojí a přidržuje jej, aby neodplaval.
Nafukování paddleboardů a nastrojování vauriena trvá dnes neskutečně dlouho. Musím nově vyvázat lano hlavní plachty, otěže kosatky, … trvá mi to výrazně déle než jsem předpokládal. Kluci mezitím řádí na paddleboardech.
Vyplouváme až v cca 14:30 : -( Ale vítr je příhodný a tak vaurien, který je naložený čtyřmi stolitrovými loďáky, Padem a mnou, klouže po hladině docela rychle. Ogaři míří na paddleboardech směrem k táboru ostravské Eskadry a pak do zálivu za mys.
Vyzkoušíme „konvoj“: kluci dostávají pokyn navázat všechny tři paddleboardy za sebe, my kolem nich proplujeme, hodíme jim lanko na které naváží první paddleboard, a zkusíme je táhnout za sebou. Funguje to! Cuknutí, napnuté lanko, plachetnice zpomaluje, ale pořád pluje a za sebou vleče tři paddlebordy se čtyřmi kluky!
Jsem příjemně překvapený, že plujeme relativně svižně, byť ne přímo, protože křižovat musíme a při změně směru kladou paddleboardy trochu větší odpor.
Čím víc se blížíme k úžině u Roudna, tím jsou chvilky, kdy vítr téměř nefouká, častější. Ale přesto náš konvoj úplně nezastavuje a velmi zvolna směřuje k pověstné úžině.
Chvíle, kdy rychlost konvoje klesá na minimum, využívají hoši ke skákání do vody a plavání kolem paddleboardů. Mají na sobě vesty, takže o ně nemáme strach. Ale samozřejmě podvědomě skenujeme prostor s vlečenými plavidly, zda je tam vše v pořádku.
Na konec úžiny to je od místa vyplutí něco přes 3 km, ale tím, že křižujeme, máme za sebou výrazně víc kilometrů. Hlavně – nikam nespěcháme. Sluníčko nádherně hřeje a voda je poslední prázdninový den obzvláště příjemná.
Občas nás míjí nějaká plachetnice vyšší třídy, která by byla rychlejší i kdybychom za sebou netáhli takový náklad. Rybářů je dnes na břehu míň, než vídávám obvykle, což znamená, že se nám bude dobře hledat místo na zakotvení.
Proti ostatním nemnoha plavidlům, které dnes potkáváme, je náš konvoj trochu hlučnější, protože naši čtyři mladí mužové ve věku 9-13 let, o sobě dávají vědět – výkřiky, různé neartikulované zvuky a vzájemné pokřikování nenechají nikoho na pochybách, že tudy proplouvá veselá chasa.
Když za úžinou křižujeme směrem k nově postaveným rekreačním objektům (na místě, kterému to mnohem víc slušelo bez staveb), přetínáme směr plavby dvěma paddleboardům, které míří zřejmě do přístavu v Roudnu. Viděli jsme je už když jsme byli v úžině, ale nyní, i proti slunku, vnímám, že každý paddleboard je obsazený dvěma mladými ženami. Jedna pádluje ve stoje, druhá v kleče, a jejich porcelán se na zbytku prkna opaluje, v leže či polosedě. Když už jsme tak daleko, že rozeznáváme i tváře, zdá se mi, že se ta polosedící, stále ještě zády k nám obrácená kráska, opaluje bez vrchního dílu plavek.
Větru neporučíš, když se dostáváme skoro na úroveň proti nám plujících paddleboardů, poryv větru vyžaduje, abych se věnoval hlavní plachtě a kormidlu, takže jen periferním viděním vnímám, jak se polonahá mladá žena natáčí směrem k našim paddleboardům a zírajícího Nika s širokým úsměvem zdraví „ahoj“, načež se ozve velké žbluňknutí, jak ohromený Nik padá do vody. Slečna či mladá paní je opavdu bez horního dílu plavek, a je si vědoma, že se nemá za co stydět. Smích na straně mladých žen i zbytku naší posádky signalizuje, že tenhle moment všechny pobavil, a není potřeba mít o Nika starost, protože už se škrábe zpátky na paddleboard : -)
Asi bychom mohli plout a v pohodě bychom dopluli až za Karlovec na tábořiště veslařského klubu, kde jsme byli loni, ale míjíme do zálivu pod oborou Volárna. Tam bývá zpravidla prázdno a budeme jej mít sami pro sebe. Vyložíme tam bagáž na břeh a můžeme si zaplachti bez zátěže. A jistotně tam najdeme i flek vhodný k přespání, dostatečně vzdálený od okraje přehrady, abychom neporušovali nějaké předpisy.
Na varienovi plachtím jen já – nikdo jiný zájem nemá, protože paddleboardy nabízí dostatečné vyžití. Podvečerní vítr je ideální, takže proplouvám zátoku sem a tam v solidním náklonu. Dokonce uvažuji o tom, že bych zkusil cvičně plachetnici převrátit. Ale na kraji zátoky jsou na svém člunu dva rybáři, tak si to rozmýšlím – nechce se mi jim dělat divadlo. Během let jsem vauriena položil 2x, a vždy jsem zvládl jej na vodě i zpátky postavit, takže tenhle druh nácviku nepovažuji nyní za nezbytný.
Po vydovádění se, uklízíme paddleboardy na louku za remízek, a plachetnici kotvím ve vrboví, tak aby byla vidět co nejméně. Pro jistotu odnáším kýl a kormidlo přes zátočinu k nám.
Pršet večer nemá, ale tady na louce bude padat rosa a tak stavím z třímetrové celty, pořízené v Decathlonu, jednoduchý otevřený přístřešek, která nás před ní ochrání.
Vybalujeme lodní pytle a z MRE balíčků si ohříváme večeři – Myšák hovězí guláš, já ráži s luštěninami na mexický způsob. Nikolas si vyžádal nudlovou polévku s masem. Mne osobně jídlo jako vždy nasytilo tak akorát, a taky mi chutnalo, na rozdíl od Myšáka, který sice měl na začátku nějaké připomínky, ale když jsem mu nabídl, že jeho porci sním za něj, zmlkl a po jídle prohlásil, že hovězí guláš byl fakt dobý.
Po večeři se jdu projít směrem k Lípě – vyhlídce nad přehradou, kde jsem ještě nebyl, ale vrátil jsem se z půli cesty-necesty. Stejně jsem celou cestu myslel jen na Juru. Vlastně na něj myslím od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, jsem všechny ty dny „trochu mimo“, necítím se úplně v pohodě, nedokážu to krásno kolem vnímat naplno.
Ráno je mlhavé, ale teplé. Přenáším paddleboardy od remízku k místu odkud budeme vyplouvat. Balím si spacák, karimatku, sundávám celtu, pod kterou ještě pořád leží pár spáčů.
S velkým paddleboardem jedu přes zátočinu pro plachetnici. Vytahuji loď z vrboví, přivazuji za paddleboard a táhnu ji pár set metrů k plážičce, kde už jsem přenesl ostatní paddleboardy. Mohla by to být skvělá fotka, jak v mlze nad vodou táhnu za sebou plachetnici – byla by v tom špetka humoru. Třeba to Pad zachytí.
Snídáme zbytek obsahu MRE (v mém případě kakao) a já si k tomu vařím i nudlovku s masem. Po jídle ohřívám v ešusu na palec vody, abych jej omyl od mastnoty, a nechávám jej okapat a uschnout.
Jdu vyměnit otěže na kosatce a navázat ráhno ke stěžni, aby mi v náklonu nevyskočilo jako včera. Se zapůjčeným zapalovačem zatavuji konce lan, aby se netřepily. Vytahuji hlavní plachtu, nakládám lodní pytle a psychicky připravuji posádku vauriena i paddleboardů na brzké vyplutí.
Posádka má ale pořád ještě důležitější starosti, než vyplout – musí se ještě dostatečně vyskotačit na břehu.
A taky dohnat ranní rozcvičku, kterou předcvičuje osoba nejpovolanější – lodní lékař.
Před naloděním ještě vysvětluji nastoupené posádce detaily manévru „navázání se za plachetnici“ za plavby. Velitelem flotily paddleboardů je jmenován Kuba.
Zatímco paddleboardy míří vlastním pohonem na souřadnice setkání pro „navázání se“, snažíme se s Padem křižováním vyplout ze zátoky.
Zprvu to hezky jde, ale pár set metrů před místem setkání máme větší a větší problém se proti větru prosadit. Přiznám se, že jsem netušil až takový problém.
Jestliže jsme včera plachtili sem (cca 5 km) více než dvě hodiny, dneska to bude zpět trvat několikanásobně déle. To by samo o sobě nevadilo, ale ne cestě k přehradě je Zdendáš s našimi vnoučaty – Emičkou a Honzíkem, kteří by se rádi projeli na plachetnici, a je nesmysl, aby čekali třeba tři hodiny než k nim doplachtíme.
Manévr „navázání se“ nedopadl na první pokus dobře. Zátěž na konci lana, které z plachetnice vyhazujeme k paddleboardům, tvoří moje levá bota. Tu se sice posádce paddleboardů podařilo zachytit, ale protože se držela boty a ne lana, po napnutí lana se tkanička lemu boty přetrhla a my odjíždíme bez navázaných plavidel.
Druhý pokus ale vychází dobře. Lano je přivázáno na příď prvního paddleboardu a po napnutí drží. Konvoj se dává do pohybu, ale ani po minimálně deseti otočkách se nedaří ze zálivu vyplout. Vítr nás neustále stahuje na břeh. Zátěž v podobě paddleboardů dělá své a nedovolí nabrat nadkritickou rychlost potřebnou k překonání mysu : -(
Po cca půlhodině marného zápolení se živlem, navrhuji posádce, abychom ze zálivu nepluli a zůstali zde, že zavolám Zdendášovi, aby přijel sem. Návrh je přijat, paddleboardy odvázány (rychlost plachetnice okamžitě větší) a my míříme ke břehu, abychom tam vyložili lodní pytle a odlehčili palubu.
S pomocí Zdendy přesouváme vozy z místa, kde jsme původně chtěli doplout, na místo, kde právě kotvíme. Emička s Honzíkem se osmělují, zatímco naše posádka už řádí na paddleboardech v půlce zátoky.
Zdendáš bere své děti nejprve na paddleboard, zatímco já s Padem šněrujeme zátoku sem a tam na vaurienu. Jakmile vidím, že je Zdendáš s dětma připravený, připlouváme na hloubku kýlu, Pad vyskakuje do vody, přidržuje trup lodi a pomáhá Zdendášovi, aby naložil plačící Emu a klidnějšího Honzu na palubu. Pak vylézá na vauriena sám, Pad nás odráží na větší hloubku, já chytám vítr a míříme společně na otevřenou plochu přehrady.
Po jízdě se synem a vnoučaty si ještě chce zaplachtit Nik, takže vyplouváme spolu. Ale tato plavba je velmi krátká – Nikolas si to po chvíli rozmýšlí a otáčíme to. Nikdo další plachtit nechce, a tak začínáme balit.
Vozík se daří mimo závoru protáhnout až ke kraji vodní nádrže, takže můžeme trup vauriena pohodlně naložit. Nejdřív ale ukládáme sbalené paddleboardy, plachty, vesty, kýl a kormidlo – doma vše stejně rozbalíme a necháme důkladně proschnout. Teď ale tři dospěláci za pomocí osmi dětí nakládají plachetnici – aktuálně sice trošičku nervy, ale s odstupem pár dnů idylka, která takto zůstane uložená v mé paměti.
Loučíme se s Padem, Kubou a Frantou, kteří to berou přes KFC v Olomouci domů do Brna. Naše dvě auta míří směr Kateřinice – se zastávkou už ve Vítkově na kebab : -)
Po pořádné porci fajnového jídla, které ne všichni zvládli celé sníst (takže si půlku vezou domů), musí následovat zmrzlina, která se do bříška ještě kupodivu vleze : -)
Domů přijíždíme docela unavení a tak jsem rád, že mi jde Myšák pomoc se sundáním trupu plachetničky z přívěsného vozíku, zavěšením pod střechu, rozbalením paddleboardů, vyvěšením vest, … Když máme vše po minimálně půldruhé hodině hotovo, meleme sice z posledního, ale jsme šťastní, že nám byl dopřán tenhle povedený víkend. A mně osobně navíc bonus – první plavba s vnoučaty : -)
Sestříhané video od Dazula (3:19):
Sestříhané video od Pada (1:58):
Nesestříhaný Dazulův videozáznam (7:24):