Na své 58. míli odešel Jura – Dick

(Dazul) Špatné zprávy se šíří rychleji než ty dobré. Jsem trochu paralyzován, otírám z očí slzy, když na klávesnici ťukám tyhle řádky. Před tím jsem se několik hodin snažil všemi kanály ověřit, zda se nejedná o hodně špatný vtip (protože jsme se před desítkami let navzájem dopouštěli i takovýchto „taškařic“). A po celou tu dobu jsem se prvně modlil, aby to byl zatraceně opovrženíhodný a nepovedený fór. Modlitby vyslyšeny nebyly : -(

Pomáhal jsem mu, jako jeho zástupce, vést oddíl – tehdy TOM LVÍČATA při TJ Slovan Vsetín. A taky jsem po něm v roce 1983 vedení tohoto oddílu na nějaký čas převzal. Že ty základy oddílu, který v té době sílil, nebyly položeny špatně, dosvědčuje to, že oddíl (nyní jako 4. chlapecký oddíl Junáka Vsetín – LVÍČATA) funguje dodnes. Je nestarším nepřetržitě pracujícím oddílem na Vsetíně.

Amatérské záběry točené na celuloidový pás černobílou „osmičkou“ zachycují Juru – Dicka, kterak po „slibu“ předává žlutý oddílový šátek Fifovi. To bylo v dobách, kdy se ještě tiše toleroval ohník v kaňonu Ankona na Půlčinských skalách. A taky na jiném černobílém záznamu bubnuje rukama o mou hlavu při hraní a zpívání v odpoledním klidu na našem táboře u Holubova v roce 1982. Tyhle záběry jsem před lety použil do videoklipu, který je věnován i jemu:

Jsme stejný ročník. Jura byl nepřehlédnutelná, výrazná osobnost už ve škole – na ZDŠ Rybníky, kde jsem jej poznal (byl to premiant). Skrze něj a kazety jeho tatínka jsem se dostal k country a trampské muzice, půjčoval jsem si od něj první májovky, setonovky, foglarovky a taky úplně první knihu od Zeta – Miloše Zapletala, kterou jsem četl, SEDMIČKU. Neměl bych ani zapomenout na fakt, že jsem se podle něj učil (v 6. nebo 7. třídě) první akordy na kytaru. On mne pak přinutil hrát akord G v barré a ne jako „cigánské Géčko“.

Byli jsme spolu několik let, po vzoru Rychých šípů, ve foglarovském klubu ŠIROKOVÉ. Později jsem měl zřejmě podíl na tom, že přešel z PO Zálesák do „našeho“ TOM Lvíčata. Jura zde vedl družinu Vyder, já družinu Bobrů – byli jsme tedy nejen kamarády, ale i soupeři při oddílových soutěžích a hrách. Po pravdě, uměl vyhrávat nejen použitím svalů, ale i mozku. To byla jedna z prvních věcí, kterou mně ovlivnil – byl vždy ten chytřejší, a já se mu snažil podvědomě vyrovnat.

Díky Jurovi, jehož otec byl členem Trampské osady HAWAI, jsme mohli se LVÍČATY jezdit na osadní chatu v (dnes už) rezervaci na Půlčinských skalách. On byl také příčinou toho, že jsme v jednom oddílovém období vyráželi na naše výpravy s „ueskama“.

Byly časy, kdy jsme spolu vedli velké spory, ohledně vedení a směřování oddílu, ale dokázali jsme si naslouchat. Bez diskuze: Jura patří mezi mé tři nejvýraznější kamarády, kteří mě dokázali významně, byť nevědomky, posouvat tím správným směrem dopředu. Jestliže svým tahem na branku dokázal získat pro „tomíky“ skvělou základnu Kusalíno, inspiroval „skauty“ svým činem natolik, že nedlouho po té získali pro sebe Bařinku.

Dokázali jsme si pomáhat a vyrazit spolu na vandr, přechod, plavbu či putování i když se naše cesty „rozešly“ – Jura byl aktivní v ATOM a KČT, kde to „dotáhl“ na předsedu, já vyvíjel aktivity v rámci Junáka.

Ale pár let jsme bydleli kousek od sebe na Jasence, vlastnili jsme na půl velkou videokameru kterou zakoupil když pracoval a studoval v Německu, v roce 1991 vezl s několika dalšími statečnými v rámci akce „Zachraňte životy budoucích skautů“ humanitární pomoc do válkou zmítané Jugoslávie, za jeho aktivní účasti jsem v roce 1993 organizoval čtyřicetičlennou roverskou expedici za Polární kruh (kde se Jura seznámil se svou ženou), byl součástí vsetínské Nadace FONS – předchůdkyně dnešní SKAUTSKÉ NADACE JAROSLAVA FOGLARA, hnacím motorem tehdejší ODDÍLOVÉ UNIE, pomáhal mi udržovat přehled o regionální politice, … Naše cesty se neustále protínaly, i když jsme se párkrát třeba rok osobně nepotkali, při dalším setkání jsme mohli pokračovat v nedokončené debatě.

Přišlo mi taky hezké, že Jura učil na vsetínské průmyslovce, kde jsem maturoval. Při vzpomínkovém ohni ke 40. výročí „našeho“ oddílu LVÍČATA jsme stáli vedle sebe a když ve velkém kolečku každý za sebe říkal pár vět, Jura to tiše glosoval slovy – „jó, toho učím, ten je dobrý“ nebo „hmm, toho jsem učil a vůbec jsem netušil, že chodil do oddílu“ : -)

Jsem neskutečně rád, že nám napsal svou „ediční poznámku“ na stranu 2293 našeho 4. dílu KRONIKY.

Letos bychom se asi potkali na dvoudenní potulce po Nízkých Tatrách – už se nepotkáme. Jirka, Jiří, Jura, Jiřík, Jiřina občas zvaný Dick (RNDr. Jiří Homolka) nečekaně zemřel 26. srpna 2024 večer : -( “ … a ve mě, brácho, kousek tebe zbyl …“