(Šárka) Letos jsem si to užila snad nejvíc ze všech splouvání – byla jsem na to vnitřně nějak hodně naladěná, a příjemná atmosféra s vámi se všemi to umocnila, díky? A nezkazila mi to ani asi největší nepřízeň počasí – tolik pádlování v dešti jindy nepamatuji …☺️
(Dazul)Titulek povídání o naší plavbě ŠEST DNŮ NA PILICI může leckterému znalci připomínat název písničky z repetoáru Greenshorns ŠEST DNŮ NA SILNICI, ale my se vrátili všichni živí a zdraví – to bych si dovolil zdůraznit, abych předešel různým spekulacím, konspiracím a pajtášovinám.
Prvně jsme na polskou řeku v obdobném složení jako letos vyrazili před 12 lety. Tehdy jsme sjížděli 7 dnů řeku Wda, kousek od pobřeží Baltského moře. Zážitek to byl natolik silný, že je mu věnováno více než 50 stran v naší knížce „1000 KILOMETRŮ PO POLSKÝCH ŘEKÁCH (S PAPUČAMA)„. Letos jsme měli zopakovat Wdu, ale nakonec jsme vyrazili opět na Pilicu (někteří z nás už po třetí).
Plánování této akce, jenž má původ u OS TŮLAVÉ PAPUČE, probíhalo tradičně formou mailových zpráv, ve kterých jsem se velmi rychle ztratil, a přiznám se, že ne všechny poctivě pročetl. Vrátil jsem se k nim až ve chvíli, kdy Hanýsek oznámil, že jejich čtyřčlenný rodinný team nevyrazí. Poznačil jsem si do mapy odkud máme vyplouvat, kde chceme doplout a místa, kde jsme před osmi lety spali – abychom si případně ušetřili hledání vhodných tábořišť.
Že je situace opravdu vážná, jsem zaregistroval až 2 dny před odjezdem, kdy mi Irča zavolala, že se jí pokazilo její sedmimístné auto, a nevypadá to, že jej stihnou do druhého dne opravit : -( Škoda Yeti, se kterou jezdím já, pojme maximálně 5 lidí, ale nás je 6. Smiřuji se s variantou, že pojedu já s Myšákem, Kájou a Nikem, zatím co Irča bude s nejmladším Kubou doma, protože i kdybychom jeli dvěma auty, Irča si netroufá s často nepředvídatelným Kubou cestovat bez dalšího dospěláka, který by na něj dohlížel. K rozuzlení zapeklité situace dochází den před odjezdem, kdy Irča domlouvá zapůjčení devítimístného auta – můžeme tedy vyrazit všichni : -)
Sestříhané video z letošní plavby po Pilici (4:58):
Sobota 3.8.2024 – 1. den
Největší nápor balení, nervozity a stressu byl včera, dnes po ránu jen dobalujeme drobnosti a nakládáme kufr auta. Proti předchozím rokům máme ve voze neskutečně moc místa – a to vezeme 3 baraky s příslušenstvím : -)
My, co jsme zvyklí jezdit automobily z druhé ruky, máme trochu problém s úplně novým vozem, který je nabušený novými technologiemi. To, že se zadní dveře nezavírají tlačením, ale zmáčknutím tlačítka, mi stačí říct jen 2x. Větší problém mám s neustálým pípáním a pískáním – stačí, když si nejmenší Kuba odepne bezpečnostní pás. Dochází mu to rychleji než mě, a tak si s námi chvíli hraje, než nám to dojde : -( Za volant nesmím, protože auto si půjčila Irča, a ta za něj taky ručí (našimi rodinnými penězi), a tak mám prostor nerušeně vnímat, že zmáčkne nějaký čudlík a na centrálním displeji se jí objeví dvě řady sedadel umístěných za ní – aniž by se otočila, ví co děcka provádí. A taky vidím prvně, že když zapne blinkr, automaticky se ji objeví v příslušné půlce displeje několikavteřinový video přenos zpětného zrcátka …
V Antošovicích, místě našich předchozích společných srazů před překročením polských hranic, zastavujeme a dáváme si v místním KFC oběd. Děti by nám neodpustily, kdybychom tradici porušili : -)
V Maluszyně jsme z naší výpravy první – letos prvně jsme si dali sraz až na místě vyplutí. Vytipované místo k přenocování a nafoukání lodí se ukazuje jako nevhodné – přístup k řece u jezu je uzavřený kovovou bránou. Jedeme tedy asi o kilometr proti proudu, kde jsou kolem řeky zaznačené zalesněné úseky. Za řekou se pasou krávy, ale před nízkým mostem bez zábradlí, z dřevěných pražců, je borovicový lesík, kde by přenocovat šlo.
Protože ostatní tu dorazí nejdřív za hodinku, vyrážíme pěšky další kilometr proti proudu, kde by podle mapy mohlo být další místo s přístupem k Pilici. To ale s Irčou vyhodnocujeme jako nevhodné – podmáčené a na dohled od domků z vesnice Pukarzów. Před osmi lety jsme se tudy plavili, ale ze břehu vypadá vše diametrálně jinak než z vody – nevybavuje se mi nic z toho, co kolem sebe vidím : -)
Vracíme se zpět k autu, a než dorazí ostatní, zavěšuji tři hamaky, aby měly děti zábavu. Rozesílám SMS s výsledkem našeho snažení i polohou, kde jsme.
Za nedlouho reaguje Ještěr, který oznamuje, že je v Maluszyně u mostu, kde je dobrý přístup k vodě a dá se tam tábořit. Navíc to je pod jezem, který on se svou laminátkou odmítá přenášet. Vůbec si ten jez nevybavuji a netuším nakolik to je pohodlnost či opatrnost. Po telefonickém hovoru s Benem zjišťuju, že jejich i Pajtášovo auto míří k Ještěrovi. Seznamuji s těmito informacemi Irču a ta rozhoduje, že se přemístíme o 6 říčních kilometrů níže za ostatními. Pragmatičnost opět zvítězila nad romantikou : -)
Plac asi 100 metrů po proudu od mostu je technicky bezchybný – bezvadný přístup autem, spousta místa na postavení stanů i hry pro děcka, ideální místo na nalodění, … jen ty projíždějící auta přes most a domy na dohled, můj celkový dojem kazí.
Začínám foukat naše tři baraky. Kvaltuju, protože využívám kompresoru napájeného z auta, a Irča za chvíli pojede s ostatními řidiči odvézt vůz do Sulejówa, místa, kde chceme doplout.
Po té, co Pajtáš, Monika, Ještěr a Irča odjíždějí do Sulejówa, stavíme stan a přenáším naše lodě 100 metrů proti proudu, na úroveň našeho stanu. Děcka občas pomáhají, občas se brouzdají v řece – hlavně náš Kuba s Nikem.
Před setměním padá na louky za řekou deka nízkého oparu – ve ztišené krajině to působí uklidňujícím dojmem.
Když se setmí, je přirozeným shromaždištěm oheň, který rozdělal Jarda a Markétou, aby si na něm uvařili. Děcka se shlukují u něj a jejich dominantní zábavou se stává skákání přes oheň. Nejprve jen prostý skok, později si přidávají před oheň překážku – klečícího parťáka, kterého je nutno přeskočit spolu s plameny.
Ve chvíli, když mám pocit, že by měla být Irča na cestě zpět, pár kilometrů od nás, jdu uspat Kubu, a volám jí, abych si svůj propočet ověřil. Nejsem dobrý počtář ani prognostik, Irča je ještě na cestě k Sulejówu : -(
Kuba je dlouhou dobu v jakémsi polospánku a tak se neodvažuji ze stanu odejít. Vnímám ale zvuky od nedalekého ohniště. V polospánku vnímám silný okamžik – když děcka (1.Ch, 4.Ch, vlčata, 6.K) začnou u ohně samy od sebe zpívat večerku.
neděle 4.8.2024 – 2. den
Ráno je nádherně slunečné. Než vylezou ostatní ze stanů, pořizuji dronem pár fotografií a průletových záběrů na naše tábořiště a blízké okolí.
Taky díky pohledu na řeku skrze dron zjišťuji, že cca 200-300 metrů pod námi je nějaký jez. Ale nedokážu poznat zda je vysoký 30 cm nebo metr : -( A nechce se mi jej jít prohlídnout a zase se vracet.
Raději se věnuji rannímu rozvěšování věcí na šňůru a větrání spacáků, než se pustím do jejich balení. Taky dofukuji dno naší baraky, abych mohl nakládat sbalené loďáky.
To už jsou vstanutí i ostatní účastníci naší plavby a líně se poštějí do obdobné činnosti jako já před chvílí. A taky se začíná chystat snídaně + pro závisláky kafe.
Vyplouváme od nového mostu (na cestě Ciężkowice-Włoszczowa) v Maluszyně – 237,8 říčního kilometru. Do Sulejówa to máme 80 km – za pět dnů pádlování bychom to měli v pohodě zvládnout.
Je 9:40 a já sedím v barace s Kájou, která mi bude po celou plavbu dělat háčka. Je to její premiéra, doposud byla jen porcelánem. Než vyplují ostatní, zkoušíme pádlovat proti proudu, až pod most. Tady si Kája může plácnout pádlem o hladinu Pilice a poslechnout si ozvěnu „výstřelu“.
Protože se ostatní pořád loudají, vydávám se s Kájou po proudu, s tím, že někde pod „jezem“ na ostatní počkáme. Jez ale není žádný jez, jen cca 10 cm schod, který nepředstavuje žádné riziko.
V 9:50 nás dojíždí baraka se zadákem Myšákem a háčkem Nikem. Ogaři jedou spolu jako samostatná posádka prvně, a zatím to zvládají velmi dobře. Ale na to, že spolu sourozenecká posádka vydrží po celou plavbu, si v tuto chvíli vsadí asi málokdo.
Káju pádlování na háčku přestává po 20 minutách sice bavit, ale za to ji začíná bavit se na lodi neustále přesouvat, což zase nebaví mě : -(
Jedinná pevná loď naší flotily je ta na které jede Ještěr se Sojkou. Vezli si ji sem připevněnou na střeše jejich osobního auta až z Brna. O co pomaleji se jim cestovalo včera autem, o to rychlejší jsou dnes. Pevná loď je zárukou, že se méně nadřou a rychle poplují.
Řeka Pilica má délku toku 342 kilometrů a ústí do nejdelší polské řeky Wisły. Tahle řeka půvabně meandruje mezi rozlehlými loukami, lesy a bažinami a vytváří četné ostrovy a meandry.
V 10:50 děláme na písčité plážičce jednoho z meandrů první krátkou vysedací zastávku. Děcka okamžitě brodí tůňkou na protější břeh, a já se pokouším dronem zachytit krásu téhle úžasné krajiny.
Nevím, zda to tak skutečně je, ale mně osobně se zdá Pilica jako nejvíce meandrující řeka ze všech polských řek, které jsme zatím splouvali.
Řeka PILICA začíná být mezi Čechy velmi populární, a i polských „kajaků“ tu brutálně přibylo, takže tuším, že ji za dalších 8 let asi nebude mít smysl splouvat. Obávám se, že za čas dopadne jako Vltava : -(
Množství polských kajaků je snad dáno tím, že dneska je neděle a proto se jich zde nakupilo tolik. Poláci jezdí většinou jen na jeden den, a nepřespávají „na volno“ jako my. Věřím tomu, že zítra, ve všední den, tu potkáme zlomeček dnešního počtu kajaků, možná že i žádný.
Naštěstí je v Polsku pořád spousta jiných, stejně hezkých řek, kde se dá tábořit mimo kemp, takže věřím, že bude pořád kde plout a trávit noci na romantických místech.
Na jedné ze zastávek se Jardovi zmiňuji o naši zářiové „expedici“ do Finska a nabízím mu ještě jedno volné místo v autě. Potěšuje mne, kdy se na další zastávce přitočí a svým pomalým a rozvážným hlasem řekne: „Taková možnost se neodmítá. Já bych jel.“ Paráda, mé auto je na cestu k Helsinkám naplněno: Jarda, Owain, Paf a já.
Pajáš pluje opět se Šárkou. Nemají člun z Gumotexu, ale Rio od Kutlíků, který si Pajtáš vypůjčil od svého syna Marka. Původně se s námi nechystal vyplout, protože mi to jeho nemoc neumožňovala, ale pár dnů před vyplutím všechny příjemně překvapil mailem:
„Chtěl bych Vám nasdílet radostnou zprávu, že po více jak dvou a půl měsících jsem byl uznán na splywanie schopný. Tuto radostnou zprávu kalí fakt, že nemám parťáka do lodi, který by se se mnou, po čas splywanie, z této čerstvé reality radoval. Proto si podávám následující inzerát:
Na splywanie řeky Pilici hledám parťáka do lodi (Rio) na pozici háčka nebo kormidelníka.
Genderově nejsem vybíravý, může to být kterákoliv z 57 genderových orientací. Jsem schopen se smířit i se Sněhovou vločkou, pakliže udrží v ruce pádlo.
Co požaduji:
– spoluúčast na řízení auta (po celou dobu, kdy budu řídit, bude nahlas předčítat Otčenáš),
– nebude mne nutit abych vařil sobě ani jiným,
– v případě, že bude na pozici zadáka, nebude mne bít pádlem po hlavě (prý to bolí),
– bude se upřímně smát mým vtipům,
– na lodi nebude falešně zpívat,
– perfektní znalost polštiny a řidičský průkaz skupiny B vítány.
Co nabízím:
– jedno místo v lodi + pádlo (+ místo na bagáž),
– jedno místo v autě Škoda Fabia Combi (+ místo na bagáž) na cestu tam a možná aj na cestu zpátky,
– dle dohody pozici háčka nebo zadáka nebo obojí,
– odborné vedení a koučing po celou dobu akce,
– uzavřu závazek (možná), že v případě, že přijme pozici háčka, nebudu tohoto (na rozdíl od minulého) bít pádlem po hlavě, když bude špatně přitahovat, zabírat, zametat či kontra smáčet pádlo – spokojím se jen s písemným napomenutím,
– v případě mimořádných událostí (ale opravdu jen mimořádných událostí = tornádo) jsem ochoten vzít ho vzít do stanu
– a konečně nebudu ho nutit pít mou zázvorovicu.
K tomu mi dopomáhej Bůh!
Jako bonus nabízím, po dohodě, odjezd již v sobotu ráno s tím, že po cestě, bude-li to možné, navštívíme nějakou polskou pamětihodnost (třeba Wawel v Krakowě https://www.cestujlevne.com/pruvodce/polsko/krakov/co-videt) nebo se někde vykoupáme.
V případě, že víte o nějakém takovém, dejte mi obratem vědět.“
Pajtáš je nejstarším účastníkem naší plavby, blíží se mu sedmý křížek. Přesto nijak nezdržuje, nedržkuje, nepožaduje úlevy : -) S Pajtášem je plavba vždycky příjemnější. Škoda, že nemohl vyrazit i Roman.
Břehy Pilice jsou občas součástí pastviny. Proto mne nepřekvapuje, když občas míjíme třeba pasoucí se krávu. Orná půda v Polsku zabírá skoro 1/2 plochy státu, louky a pastviny 13 % a lesy 30 %.
Když pasoucí krávy ale slezou z louky do řeky, aby se napojily, držíme se s lodí v přiměřené vzdálenosti od nich. Krávy ale nechávají blízko proplouvající lodě naprosto netečné, dál se věnují uhašení své žízně.
Většina břehů Pilicy je obtížně prostupná na břeh, především díky hustému, ve větru šustícímu rákosu, který řeku lemuje. Tam kde je břeh strmý, všude je osázen děrami pro břehule, které zde vyhledávají svá hnízda. Občas se mihne užovka a úplně všude poletují modrozelené vážky.
Že od svého háčka nemůžu čekat výkony, mi je jasné, a tak jej ani nepobízím, aby pádloval. Když ale Kája zaregistruje, že fotím, dokáže velmi rychle pádlo umístit do polohy, která může budit dojem, že pádluje. Na to, že jí bude teprve 11, je docela dobře vyčůraná : -)
Jsem ale připraven na to, že si těch cca 80 kilometrů odpádluji sám, i za cenu toho, že poplujeme poslední a občas na nás bude muset celá flotila čekat. Jsem rád, že se mi alespoň občas daří Káju přesvědčit, aby vytáhla z vody nohy, nebo statické pádlo, protože obojí maří část mé energie, kterou do pádlování dávám. Na druhou stranu – nemusím platit za posilovnu :- )
Občas v „absolutních“ meandrech narážíme na přírodní překážky v podobě padlých kmenů. Naštěstí lze všechny objet, aniž bychom museli přetahovat či přenášet.
Míjíme taky tradiční rodinku labutí. Dospělé labutě rozeznám, mají bílé peří a oranžové zobáky, narozdíl od mláďat, které mají peří šedohnědé a zobáky černé. Ale samce od samice rozeznat nedokážu, protože „samec je odlišitelný podle většího černého hrbolu na kořeni zobáku“, který při pádlování v meandru nedokážu zřetelně odlišit.
12:15 kotvíme na „Przystanek Plaża“, kde si ve stínku dopřáváme studený oběd. Naše rodinné posádky jsou syceny chlebem s kabanoskami, Monika pak děckám rozdává jako bonus bonbóny.
Všiml jsem si, že čím je rodinná posádka méně početnější, tím je její jídlo bohatší, nápaditějí a gurmánsky vychytanější : -)
Irči se na plážičce po obědě daří pořídit sourozeneckou fotografii našich dětí – jen Kubu musí Myšák trochu zadržovat na válci lodě, aby zase někam neodběhl, než Irča stihne vyhmátnout ten správný okamžik a zmáčknout spoušť : -)
Háček Nikolas změnil svého kapitána, místo Myšáka má nyní Jardu. Jarda je pro něj, narozdíl od staršího bráchy, skutečná autorita a podřizuje se jeho klidným a rozvážným povelům i radám bez jakýchkoliv problémů. Jó – doma není nikdo prorokem :- )
Irča jede jako vždy na háčku. Poslední roky jí dělal kormidelníka Roman, a nezaznamenal jsem od něj na Irču výraznější stížnosti. Letos ale Roman nevyplul a zadáka dělá Irči Markéta. Porcelán, stejně jako předchozí tři roky, jim dělá malý Kuba. Nyní jsou na něj na lodi dvě ženské, takže nepozoruji (stejně jako za Romana) žádné problémy, které by „porcelán“ během plavby působil.
Asi je statisticky kolem břehu Pilice trochu víc luk než lesů. Uvědomuji si, že zažívám jakýsi příjemnější pocit, když plujeme kolem statných borovic na písčitých srázech, než když míjíme křoví a rákos kolem polí.
Při častém „soulodění“ koluje mezi dospěláky osvěžovadlo v podobě medoviny (Šárka), magistra (Irča), rumu (Markéta) či zázvorovice (Pajtáš). Pajtáš je sice baran, ale zázvorovicu má tak dobrů, že mu to promíjím.
Všechny děcka mají při vyplutí vestu, ale po pár hodinách plavby ji na sobě nechává z naší rodinné posádky pouze Kuba a Kája, ti dva nemají na výběr a hlavně – ani jednomu vesta nevadí. A my s Irčou jsme klidnější, i když je tady vody víc než metr jen zřídka.
Dneska už jsme míjeli krávy, labutě, divoké kačeny, a teď plujeme kolem volně pasoucích se koní. Louka není ohraničená žádným plotem, ohradou či drátem. Přírodní hranice kolem pastviny (řeka, křoviny, les) není z těch, kterou by tihle koně nedokázali snadno překonat. Ale v téhle krajině – rovině, působí koně na volno naprosto přirozeně.
Ve 14:05 proplouváme kolem vyvýšené louky, kde jsme před osmi lety trávili nezapomenutelný večer u ohně. Jsme tu první a tak s Kájou vylézáme z lodi a škrábeme se do prudkého pískového břehu. Kája tvrdí, že si na tohle místo vzpomíná, ale vzhledem k tomu, že jí tehdy byly necelé 3 roky, si tím nejsem tak moc jistý : -)
Myšák, který tehdy slavil 4 roky si to ale pamatuje – ukazuje místo, kde jsme měli postavený stan a vybavuje se mu, jak Ještěrovi pomáhal z lesa nosit dřevo na oheň, i to, jak v písčitém břehu hloubili díru a dělali koryta a hráze, které zalévali vynesenou vodou z řeky.
Nik jede ještě pořád s Jardou, nyní dokonce jako zadák (to by mu brácha asi nepovolil). Jeho odpovědná pozice při řízení lodi mu ale vůbec nebrání v tom, aby si skočil do řeky a místo pádlování z pozice kormidelníka, člun tlačil před sebou. Docela obdivuji Jardovu trpělivost.
Další společnou zastávku na plážičce děláme chvíli před třetí hodinou, asi kilometr pod Sudzinem, který jsme poznali jen podle toho, že jsme podjížděli most. Žádné vesnice jsem si nevšimnul.
Každá zastávka znamená pro děcka příležitost si zaplavat, vyválet se v písku, proběhnout se v malé vodě, … Tím, že má Kuba i Kája svojí vestu na sobě, nemusíme být neustále ve střehu, aby se jim něco nestalo.
Při četnosti našich dnešních soulodění začínám tušit, že dnes napádlované kilometry nebudou nijak oslňující. Na druhou stranu – nejedeme na výkon, nezávodíme, nejsme tlačeni časem. Do Sulejówa to do čtvrtku večera určitě stihneme. Pokud se tedy nerozhodneme na nějakém místě přespat dvakrát, třeba k vůli velkému dešti.
V 17:00 připlouváme ke kotvišti pod vesnicí Bobrowniki – 221,5 říční kilometr. Protože tu budeme spát, mohu si spočítat, že naše dnešní plavba byla dlouhá jen něco málo přes 16 km.
Z paloučku u vody vidíme pár osamělých domů z okraje vesnice, nejbližší stavení je tak 200 metrů. Vedle naší loučky je polní cesta, která vede souběžně s řekou. Ale zdá se, že není příliš frekventovaná.
Vynášíme bagáž z lodí a začínáme stavět stany. U nás mám stavu na starosti já, ale vydatně začíná pomáhat Myšák. Včera postavil stan úplně sám! Dneska jej stavíme společně. Ogaři mají ještě na starosti vytáhnout z loďáku označeného nápisem „spaní“ všechny spacáky a karimatky.
Karimatky nafouknou, rozloží ve stanu – pro Irču, Kubu, Nika a Káju do uzavíratelné centrální části a pro Myšáka a mě do předsíně. Pak karimatky rozloží spacáky a tím jejich povinnost při stavění končí.
Irča mezitím vaří večeři – dnes to jsou skvělé noky s opékanou slaninou a zelím. Klidně bych si přidal, kdyby bylo co : -( V uších mi doznívá refrén známé písně: „Bylo tu není tu …“
Než začne pršet, dáváme oschnout na natažené lano všechno, co se nám během dnešní plavby podařilo namočit – starou celtu, trička, ručníky, kraťasy, vesty, …
Pokud bychom naskládali všechny naše věci do předsíňky stanu, asi bychom se tam s Myšákem nedokázali ani obrátit. Proto vše suché dáváme do našil lodních pytlů, kterým, když jsou dobře uzavřené, déšť ani ranní rosa nevadí. Loďáky necháváme vedle stanu, a jejich místo, které by v předsíňce zabíraly, letos přes noc patří kytaře. Ta zabírá výrazně méně místa : -) .
Markéta, Jarka a Štěpán vaří a opékají tradičně na ohni, dneska si na večeři dělají hady – z tmavé žitné mouky. Řekl bych, že Štěpánovi leckteré z přítomných děcek trochu závidí : -)
Šárka vytahuje (moudře až po večeři) plastovou krabici plnou cukroví – kyselých pendreků. Obchází s ní přítomné děti a vyzývá je, aby si z krabice nabrali. Šárka ví, jak děcka potěšit : -)
Dění v našem tábořišti se přirozeně soustřeďuje kolem ohně. Posedávají a postávají u skoro všichni. Tady je to fórum, ve kterém se dají oslovit všichni najednou. Výhodou tohoto plácku je jednoduché posezení kolem ohně, vyrobené z velkých trámů.
Většinu dřeva na oheň nosí Jarda, protože na něm vaří a opékají. Ale kolem ohně sedíme všichni. Musím zítra našim děckám říct, aby taky nanosili trochu dřeva a až pak foukali karimatky a připravovali spacáky ve stanu.
Šárčiny kyselé pendreky jsem zaregistroval, ale kdo děcka podaroval lízátkami, jsem si nevšimnul. Každopádně je cucá skoro každé. Ale po dnešním pádlování si takovou sladkou odměnu zaslouží.
S blížící se tmou chápu, kdo polní cestu kousek od našich stanů využívá nejvíc – krávy. Domorodec žene své malé stádo z pastvy domů do chléva kolem nás. Krávy kráčí kolem naprosto netečně, zřejmě jsou v sezonu na stany zvyklé. Rozhodně jsou zvyklé víc než my na ně.
Po prvním dnu pádlování jsou všichni příjemně unaveni, takže děti pozvolna samy odpadávají a mízí spát ve stanech. Umocňuje to krátký deštík, který není naštěstí tak silný, že by uhasil hořící oheň.
Se setměním vytahuji kytaru a se zbývajícími dětmi zpíváme „Když jsem, byl malý, říkali mi naši, dobře se uč a jez chytrou kaši, …“, „V hospodě U tří bernardýnů …“, „V pondělí procházím koleje, jestli je na nich dost oleje, ….“ a další oblíbené songy. Seznamuji je i se starým oddílovým hitem: „My jsme děti z Lidové Číny, tink ťank tink ťok tink ťank ťong …“
pondělí 5.8.2024 – 3. den
Ráno je takové deštivě uplakané, a tak sundávám lano na kterém jsme včera věšeli věci k usušení a používám jej k postavení jednoduchého přístřešku z obdélníkové celty, pod který si budou moc děcka sednout až bude pršet a náš stan už bude sbalený. Místo tyčí používám naše pádla.
Kafaři si vaří své ranní kafe, já si nalévám palec vína – piju jej kulturně, ne z láhve, ale z víčka mého ešusu. Nevzal jsem si totiž svůj outdoorový skládací pohárek na víno.
Včera večer vedl hospodář své krávy z pastvy domů, dnes ráno je kolem nás hnal zpátky na pastvu. Díky tomu se mi daří pořídit fotografii, kterou jsem nazval „Zákoutí s volem“. Je to sice kráva, ale zní to přiléhavěji : -)
Dobalujeme se za deště. Vytahujeme proto ponča a pláštěnky ještě před vyplutím. Když déšť přestává, necháváme svou ochranu proti dešti v pohotovostní poloze, abychom ji nemuseli tahat z loďáků.
Před vyplutím musí kafově závislí dostat svou dávku, jinak by to s nimi nebylo celý den k vydržení : -)
Vyplouváme z kotviště pod vesnicí Bobrowniki – z 221,5 říčního kilometru. Včera (první celý den na vodě) jsme napádlovali jen 16,5 km. Snad to dnes bude trochu víc : -)
Když je vše sbaleno, dofukujeme baraky a pálavy, a přenášíme je na vodu. Pak do nich nakládáme naše lodní pytle, láhve s vodou, připravujeme pádla a vesty pro děcka. Já navíc přivazuji na vodorovně položený lodní pytel kytaru, aby mi nesklouzla do vody. Je památeční, koupil jsem jí ještě za Čaušeska v osmaosmdesátém v Rumunsku a natáhl na ní nové struny, které byly dražší než kolik tehdy ta kytara stála.
Dneska má celý den pršet a tak se chvíli debatuje, zda by nebylo lepší počkat do zítřka tady. Protože raději pádluji i v dešti než abych tvrdl za deště na jednom místě, jsem rád, že vyrážíme všichni. Nikdy neodrážíme moc brzy, ale dneska to je fakt dost pozdě – před jedenáctou.
Ponča a pláštěnky ještě nenavlékáme, ale máme je při vyplutí v pohotovosti i když neprší. Proti včerejšímu slunečnému vyplutí vypadá to dnešní zamračené trošku depresivněji. Ale vše je přitom OK. Není zima, nejsou komáři a hovada, neleje, můj háček Kája se usmívá.
Teď už leje. Pod otevřenými přístřešky na nás sice neprší, ale většina z nás si nasazuje pláštěnky a ponča, protože jsme lehce oblečení. S pršiplášti nám je výrazně tepleji.
Pod přístřešky je trochu nuda a tak vyrážím na průzkum na okraj Krzętówa, zda tam nenarazím na něco komfortnějšího, kde bychom se mohli před deštěm schovat. Nevím jak dlouho děcka vydrží na stávajícím místě.
Kousek za místní čističkou, která tomuto místu vévodí, je remízek listnatého lese a za ním začínají oplocené zahrady, chaty a hospodářství. Procházím asi půlkilometrový úsek tam a zpět, ale nic vhodného nenacházím, a tak se vracím k ostatním.
13:20, tedy po cca půldruhé hodině, vyplouváme. Prší, ale při pádlování se zahřejeme, protože oblečené pláštěnky a ponča udržují vyrobené teplo u těla : -)
Kuba za deště dokonce usnul. Když začíná déšť houstnout, přikrývá mu Irča nechráněný obličej kusem svého ponča. Vůbec mu to nevadí a spinká si spokojeně dál.
Déšť na vodě není sice moc příjemný, ale našinec se jím nemůže nechat odradit. Když už si to člověk párkrát zažil, ví jak se dá zvládnout i dlouho trvající déšť. Nabyté zkušenosti radí: pořád pádlovat, pončo mít nasazení – nejen k vůli dešti ale i proto že pod ním je menší chlad, snažit se udržet co nejvíc věcí suchých – v dobře uzavřeném loďáku, už mokré věci netahat do stanu – ať si venku klidně moknou, nedotýkat se stanové plachty, atd. Koneckonců, v nejhorším (ale nejdřív po třech nonstop propršených dnech) se lze vrátit domů dřív : -)
Proluky mezi dešti různé intenzity jsou velmi krátké i delší. Ale na to, že by přestalo pršet úplně to nevypadá a ani předpovědi sledované na mobilech zvídavými účastníky plavby nevzbuzují velkou naději.
Ale i v tomto čase párkrát krátce soulodíme. Je to hlavně díky Káji, pro kterou je vidina, že přirazíme k lodi s maminkou. Kubou a Markétou, dostatečnou motivací, aby alespoň párkrát hrábla pádlem do vody.
Některé lodě i jejich osazenstvo se na dálku v krajině téměř ztrácí – zelená barva baraky, zelené lodní pytle, zelené ponča, … Kdyby Irča neměla červenou kšiltovku, mohlo by to na neznalce působit jako plavba nějaké diverzní jednotky : -)
Na písčitých polských řekách mne nepřestávají překvapovat nejroztodivnější varianty stromů, které rostou přímo v řece nebo se léta vyvracejí z písčitého břehu do koryta Pilice. Zdaleka to nejsou jen uschlé kmeny s pahýly větví, ale spíš živé zelené ozvláštnění výhledů z lodi.
I při zatím nejprudším dnešním slejváku Kuba na přídi pořád spí. Dokud jsme nepřirazili k lodi, netušil jsem jak to ta Irča udělala, že Kubovi neprší do tváře a přitom se nedusí pod neprodyšným pončem. Malá mezera na přísun čerstvého vzduchu to řeší. Tím, že se Kuba nehýbe, je toto Irčino řešení naprosto vyhovující.
Jsem příjemně překvapený, že i ostatní děcka snášejí vytrvalý liják celkem v pohodě. Ne, že by si v něm zrovna libovaly, ale nikdo nefňuká, nenadává, nevzteká se, ani nevolá po tom abychom už jeli domů. Líbí se mi, jak děti zvládají tuhle nepohodu.
Snažím se vyfotit nějakou kapku deště před dopadem na vodní hladinu. Ta kapka deště by měla mít, díky povrchovému napětí kulatý tvar. Ale i když mám kolem ideální materiál, nedaří se mi mobilem žádnou kapku před dopadem zachytit : -(
Po další cca půldruhé hodině pádlování v dešti, dva vzdušné kilometry před Pratkowicemi, zastavujeme pod větvemi stromů, které tvoří nad hladinou pomyslný deštník. Tedy, ne že by pod větvemi nepadaly žádné kapičky deště, ale proti tomu, co dopadá jen metr mimo větvě, jsme tu jako na vyprahlé souši.
Tři baraky kotví pod stromy u levého břehu, dvě baraky jsou pár desítek metrů od nás po proudu u pravého břehu. I přes závoj hustého deště vyniká bílá Jardova postava. V bílém širokém klobouku a bílém ponču vypadá jako nějaký svatý. Jako evangelík nemám velký přehled o svatých, kterým se modlí papeženci, ale myslím si, že svatý Jaroslav mezi nimi není. Prý jej ale mají v ruské Pravoslavné církvi. Jardův „popovský“ vzhled tomu nasvědčuje : -) A navíc mi internet napovídá, že „Jaroslav je mužské jméno slovanského původu. Je odvozené ze slova „jaryj“ a může znamenat „silný“, „mocný“, „svatý“ či „vznětlivý““.
Jsem rád, že zvláště v tomto počasí pluje náš Nik v lodi se „svatým“ Jardou : -)
Kolem čtvrté kotvíme a vystupujeme z lodí u dřevěných schůdků mola u komerčního tábořiště, na mapě označeného „Przystaň kajakowa Pratkowice“. Jsou tu dva otevřené přístřešky se stoly a lavicemi. Jdeme si tam na chvíli sednout i když tu je napsaná informace, že při využití tohoto místa máme volat mobilní číslo, aby nám pustili vodu do kuchyňského koutu, zapli elektřinu a zpřístupnili WC. Spát tu nehodláme, takže nikam nevoláme. Nikomu z nás ale asi neušla videokamera, která tábořiště monitoruje.
Během 15 minut přijíždí na tábořiště bílá dodávka majitele. Zrovna ve chvíli, kdy se Sojka snaží dobít mobil ze zdířky, do které nejde elektřina : -) Vysvětlujeme mu, že za chvíli pojedme dál, že tu spát nehodláme, přesto v rádoby družném česko-polském rozhovoru čeká snad půl hodiny, než skutečně zvedne kotvy. Rozumím mu. Investoval tu nemalé peníze a my tu tak trochu parazitujeme. Mám takový divný pocit, blížící se studu. Vybavují se mi česky psané nápisy v rakouských obchodech poté, co se otevřely hranice – Češi, nekraďte!
Nevím jak bych svým spoluplavcům vysvětlil svoji nechuť u takovýchto komerčních tábořišť kotvit, a proč se rád vyhýbám (pro mne) trapným okamžikům. Tím, že každý máme práh vnímání nepříjemných okamžiků jiný, tuším, že to asi vysvětlit nedokážu.
Pocit se mi výrazně zlepšuje, když po mém patnáctiminutovém sezení v lodi, přichází konečně Kája, nastupuje na své místo háčka a odrážíme. Ostatní se trousí ke svým lodím a za chvíli taky vypulují. Bílou dodávku už nevidím, takže nevím zda tam ještě stojí a majitel se chce ujistit, jestli jsme skutečně všichni vypluli.
Je po dešti! Dokonce na pár okamžiků skrze mraky vykukuje sluníčko. Poslední kapky deště se odrážejí na mokré celtě, do které mám zabalenou kytaru. Bylo mi celkově dobře, ale nyní mi je ještě líp : -)
O pískových březích Pilice jsem tu už asi psal, asi i o hnízdech v nich. Ale fakt je, že velikost a umístění děr zavrtaných v pískových stěnách by si zasloužilo nějakou samostatnou kapitolu, která by alespoň nastínila ta velká a malá tajemství a podivuhodnosti, která se kolem nich váží. Já toho bohužel nejsem ani po dvanácti letech proplouvání kolem nich schopen : -/
Prvně jsme orla říčního viděli na Wdě. Dneska jej vidím i na Pilici. Nepřehlédnutelně, tiše a majestátně krouží nad řekou – netuším zda jsme jej svou přítomností nevyrušili třeba při lovu. Zkouším si jej vyfotit a natočit, ale nějak se mi to nedaří – když pustím pádlo, hoblujeme rákosí na pravoboku, když jej chytím abych zabral, orel se začíná vzdalovat, a než zaostřím, je na fotce obtížně poznat zda tam je zachycený orel, racek, volavka nebo husa : -(
Úsek, který právě plujeme, jsme před osmi lety už nepluli – museli jsme se vracet k vůli problémům na stavbě našeho domu předčasně vracet domů. Takže o „největší pláži“ na Pilici jsem slyšel od Pajtáša až včera. Ale dneska k ní zřejmě doplujeme – a možná tam i přenocujeme. Pajtáš je sice „ujo pohádkár“, ale přesto se na to místo těším.
Tahle pláž nelze minout. Začíná sice vysokými pískovými břehy, tedy celkem běžnou kulisou, kterou míjíme několikrát denně, ale po pár set metrech břeh zvolna přechází v táhlé, rozlehlé a mírně se svažující pískové pásmo, končící v meandru Pilice.
Lodě povytahujeme kousek na břeh, aby nám neodpluly, a v klidném tempu odnášíme bagáž nahoru, na úroveň borovicového lesa, kde si postavíme stany a rozděláme oheň.
Spouští se každodenní podvečerní rituál – stavění stanů a vaření večeře. Každá rodina to řeší ve svém vlastním tempu, pořadí i nasazení, ale zanedlouho stany stojí a oheň hoří. Protože jsme nejpočetnější rodina, stavím mimo stanu i otevřený přístřešek z celty, abychom mohli, v případě deště, pohodlně uvařit i pojíst.
Vaření večeře je ve všech případech v režii dospěláků, pobíhání kolem stanů a hrabání se v písku je v režii dětí. Sice jsem se snažil Myšákovi, Nikovi i Káji vysvětlit, že nejdříve musíme společně postavit stan a přístřešek, abychom byli připraveni, kdyby začalo pršet, ale má slova nepadla na nejúrodnější půdu.
Ani po naší dnešní večeři nic na přidání nezbylo : -( Konzumaci jsme, díky vypůjčeným lžičkám (Irča je pro sebe a děti zapomněla nabalit) zvládli luxusně, a mytí kotlíku a ešusů taky. Už to máme zvládnuté, už nemusíme experimentovat : -)
Když vytáhnu kytaru, shromáždí se většina děcek na chvíli kolem ohně, aby si zazpívaly naše songy, ale už během druhé písničky začíná pršet. Zvládáme ještě další dvě, ale pak raději zalézáme do stanů.
Po pár desítkách minut déšť přestává a někteří ještě ze stanů vylézají. Na fascinující západ slunka nad Pilicou se jde podívat každý, kdo vylezl. Tohle je opravdové a obtížně přenositelné.
Oheň déšť neuhasil a tak se nás pár kolem něj znovu slézá. Neopakovatelná a jedinečná atmosféra nás pohlcuje. Necháváme volně plynout čas a nasáváme do zásoby vše kolem nás. Já z takových okamžiků dokážu čerpat klidně i další měsíc .
Za tmy je Pilica ještě tišší než za dne. Detaily krajiny kolem mne zanikají a vnímám jen všeobjímající klid, oheň, světlo z nedalekého stanu, prosvítající oblohu za siluetami borovic. Harmonie, kterou potřebuji k žití. Nevím kolikrát mi je dáno, abych mohl tyhle chvilky ještě vychutnávat, proto je všemi smysly užívám na maximum. A Pajtáš už chrápe. Ten už je nasycený : -)
úterý 6.8.2024 – 4. den
Nocovali jsme na cca 207 říčním kilometru. Včera se nám tedy podařilo upádlovat něco přes 14 km. Olympioniky z téhle bandy asi neudělám : -) Náš flek, asi 4 km pod místem zvaným Biały Brzeg, se mi ze všech stávajících tábořišť líbí nejvíc.
Vylézám ze stanu první, chci nikým nerušen vypustit dron a pořídit hezké videozáběry i fotografie. Začínám naším tábořištěm – při stoupání dronu fotím naše stany rozeseté mezi břízami a borovicemi.
Z pohledu zadáka vypadá krajina, kterou proplouváme, moc hezky. Ale z ptačí perspektivy je násobně pěknější. Líbí se mi pohled na jako had kroutící se řeku, louky a lesy nezaplevelené chatami, domy a hospodářskými staveními. Toho mostu spojujícího dvě polní cesty, pod kterým jsme včera podplouvali, si všímám až na druhý pohled. Pár minut se mé oko vznáší ve 180 metrech nad krajinou a přesto nejsem té nádhery dostatečně nasycený.
Kdyby neklesal stav baterie dronu k hranici nezbytné pro bezpečný návrat, kroužím tam a opájím se tou krásou do této chvíle. Ale riziko, že o dron (a hlavně videa a fotografie uložené na kartě v dronu) přijdu, mne přivádí zpátky do reality. Přistání v proluce mezi borovicemi se daří a já pomalu vypínám, skládám a ukládám dron do boxu.
Zbývá mi poslední nabitá baterie – až 20 min letu, což v praxi znamená, že natočím cca 10 minut videa. To je pro zbytek naší plavby naprosto dostatečné.
Zvuk dronu zbudil i ty, kteří před jeho startem ještě spali, a tak teď postupně ze stanů vylézají rozespalé postavy. Děcka odchází v podstatě okamžitě na pláž, protože to množství písku, které tu leží ladem, na ně funguje jako magnet.
Na řece nikdo není, takže tenhle malebný kousek země nyní patří jen nám, respektive našim dětem. Jsou neomezení vládci nad tím nekonečným množstvím písku.
Hrací prostot tu je zcela jasně vymezen a ohraničen hustým rákosím, které lemuje Pilicu občas po obou březích, ale u největší písčité pláže není.
Zatímco písčitá oblast je už z velké části nahřívána srpnovým sluncem, naše stany jsou ještě pořád ve stínu mezi stromy. Je to sice příjemné, ale o to déle budeme muset čekat, než ze stanů oschne ranní rosa.
Ze včerejšího večera je pořád nesklizená „borovice ešusovník“. Ještě na ní nesvítí slunce a tak bude zavěšené nádobí schnout dost dlouho. Ale než odrazíme, bude určitě suché.
Balení loďáků, příprava snídaně a sušení stanů děcka moc neinteresuje, ty raději pokračují ve svém „pískomilství“.
Právě teď, s Jardovou pomocí, za živa zahrabávají Štěpána až po krk do písku :- )
Nafouknuté čluny, jsou stále vytažené na písčitém břehu a nedočkavě čekají, až dofoukáme dna, naložíme je a vyplujeme. Je už 9:20, ale mám obavy, že se dnes hned tak nedočkají.
Obcházím nízké borovice v okolí, na které už svítí slunce , protože jsem na ně po ránu rozvěsil vše, co potřebuji mít před sbalením suché – celtu, ponča, pláštěnky, … Kontroluji stav schnutí, a vše co přes mou osobní kontrolu projde, balím a odnáším k loďáku, do kterého to bude uloženo.
Stan už máme vyklizený, začínám odepínat kolíčky z ok, abych mohl vnitřek stanu vytáhnout ven, vytřepat z něj nanosený písek a dát jej proschnout na nějaký stromek.
Když mám rozložený i vnější plášť stanu, skládám tyčky i kolíky do obalů a nejmokřejší část stanu (shora rosa, zevnitř kondenzované páry) vyvěšuju na slunce k proschnutí.
Odlévám si do víčka svého ešusu na prst vína, uvelebím se v hamace, pohupuji se, usrkávám krev boží a pozoruji poklidné až líné balení ostatních posádek.
Tahle chvilka patří k mým oblíbeným. Trvá zpravidla nedlouho, jen co vychutnám tu polosladkou dobrotu. Ale krátký relax uklidní mysl i tělo a dodá potřebnou dávku energie pro další konání :- ).
K rannímu překvapení patří meloun, který posádka Jardy, Markéty a Štěpána vytasila a odsoudila k sežrání všemi přítomnými. Irča jej porcuje, aby si každý mohl vychutnat nocí vychlazených pár kousků.
Meloun je skvělým doplňkem zdravé stravy na vodě :- ) Osvěžuje dělá den lepším :- )
Po ztrestání melounu začínám odnášet lodní pytle, které už máme sbalené, na palubu naší lodi.
Při balení naší barak je jedna jediná mírně náročnější věc – zabezpečení zabalené kytary tak, aby při pádlování nevypadla do vody. Teď už mám vyzkoušené, že na to stačí jeden popruh, kterým po sbalení vyfouknutého člunu stahuji loď přes vsunutím do obalu.
Své místo na naší lodi už mají i trekové sandály, které při plavbě nepoužívám. Zavěšuji je na záď, kde je bude sluníčko po celou dobu dnešní plavby osušovat. Suché tenisky a ponožky si vezu v loďáku.
Obvykle se nám daří vyplouvat do 10:00, což je léty prověřený čas, kdy se ještě dá pár kilometrů řeky splavit.
Dneska se nám ale daří vyplout až po 11:15. Napadá mne, zda to má ještě dneska smysl : -)
Oč později vyplouváme, o to hezčí je počasí. A hezké počasí láká ke koupeli v řece. Voda po většinu toku Pilice dosahuje do výše cca pasu a méně, takže koupání zde probíhá bez obav nás dopěláků.
Za slunečného počasí se i dobře soulodí. Medovina ještě nedošla a tak se příležitost k soulodění vždycky dobře vyhledává. A vlastně jí ani netřeba hledat : -)
Po poledni, přesněji ve 12:30, zastavujeme u mola v Przedbórzi, kde už kotví pevné lodě vodáckého z Hradce Králové. Míjeli jsme jej na jeho včerejším tábořišti u místa Biały Brzeg. Zatímco my pluli o 4 km dál, oni už měli na vysokém břehu postavené stany, a hráli oddílu zrovna nějakou hru.
Už včera mne zaujal velký FVE panel, který byl nasměrován na zapadající slunce a opřený na kraji borovicového lesa. Teď leží panel uložený uprostřed keni, zakotvené u spodní části mola.
My kotvíme méně ukázkově v horní části mola. Vystupujeme na břeh, abychom doplnili pitnou vodu a nakoupili chybějící zásoby. Místní Biedronka je naštěstí asi 200 metrů odsud, takže pořizování potravin netrvá dlouho.
Dlouho ale čekáme na Ještěra se Sojkou, kteří se rozhodli jít naobědvat do hospody.
My ostatní obědváme u velkého dřevěného krytého stolu s lavicemi. Klídek a pohodu narušuje jen náš Kuba, který neposedí a neúnavně neustále někde odbíhá. Při táboření mimo civilizaci je jeho neutuchající aktivita pro nás méně stresující
Z městečka Przedbórz vyplouváme po druhé odpoledne. Ale už za dvě hodinky, po necelých 6 km děláme přestávku v meandru s extrémně vysokým pískovým břehem, na úrovni vesničky Trupieň.
Zatímco my, dospěláci odpočíváme na pravém břehu, neváhají všechny děti přebrodit Pilicu a zdolávat písčitou stěnu na levé straně. Z nejvyššího bodu pak provozují krkolomné skoky skoro až do vody.
Vše je OK, do doby, než sedíme na lodích a chystáme se odplout, ale malý Kubík se rozhodne, že on si z více než desetimetrového břehu skočí taky. Nedá se nijak zadržet : -( Naštěstí i jeho skok a následné válení a klouzání v písku k hladině řeky končí šťastně.
16:10 konečně plujeme dál. Počasí je pohodové, takže, i vzhledem k dnešnímu extrémně pozdnímu vyplutí, počítáme že poplujeme déle než obvykle.
Plavba je dnes opravdu pohodová, žádné přírodní překážky, záludnosti a překvapení. Vládne veselá mysl : -)
Krajina kolem řeky, pohledem z paluby lodě, je podobná jako včera či předevčírem. Kdysi jsem četl úžasnou stručnou charakteristiku vodních toků: „Řeky jsou cévy krajiny“. Z úrovně lodi mi to tak ani nepřijde, ale při pohledu z výšky (což mi dron umožňuje) nebo do mapy, výstižnější čtyři slova nenacházím.
Rákosem lemované břehy Pilice střídají břehy lemované vysokými písčitými břehy. Bezprostřední okolí řeky mi připadá pestré, pořád se mé oči mohou kochat nějakou nádherou.
Nik dnes opět jede čas od času na zadáku, i když pořád sedí na stejné sedačce. Jen si na ni on a Jarda sednou obráceně a rázem je z háčka zadák. Na divoké vodě by to bylo o kejhák, ale na tomhle oleji to příliš nevadí.
Před slunkem pracujícím na plný výkon se většina chrání na holých kolenou a rukou ručníkem – alespoň občas : -)
Soulodění v této části dne je pro mne příležitost, abych upadal do nepravidelného bezpečného mikrospánku. Tomu říkám relax : -)
K levému břehu, zhruba na úrovni vesnice Będzyn, přistáváme pár minut po šesté. Asi 200 metrů pod námi je upravené „pole namiotowe“, ale tím dnes pohrdáme a vytahujeme lodě na místě, kde je výrazně menší šance, že nás přijede někdo kontrolovat a kasírovat.
Samozřejmě, že po postavení stanů si jdu „pole namiotowe“ pořádně prozkoumat. Nejpohodlnější stezka k němu vede po borovicemi zarostlém břehu, který jako bonus nabízí hezký výhled na řeku z „výšky“.
Podvečerní ztišené zákoutí kolem Pilice jsou prostě úžasná. Duše romantika je na vrcholu blaha. Ukládám si tyhle pohledy do paměti, aby si je mohl v potřebných chvílích vyvolat a vykompenzovat jimi ty nedobré věci. Pro mou duševní rovnováhu je to občas potřebné.
Pokud by to bylo možné, rád bych si dokázal vyvolat i vůni Pilice. Protože tahle řeka voní. Ta vůně je na různých částech řeky jiná – někdy jen lehce až obtížně rozlišit, jindy ty rozdíly vnímá i necvičený nos. Jen mi ty vůně různých řek časem splývají : -)
Sotva máme postavené stany, připravené spacáky a večeři v břiše, pokračují hry dětí – i když už je po osmé večer, nějaký čas ještě potrvá než se setmí, takže na jedné pálavě pádlují na protější vysoký pískový břeh, aby prozkoumali, zda z něj půjde skákat do řeky.
Během půl hodiny se je ale daří svolat do tábora, aby se oblékli a zazpívali si při kytaře sou oblíbenou píseň „My jsem děti z lidové Číny …“ : -)
Před devátou u padla tma, a Irča se snaží uspat Kubíka. Podporuje ji v tom i Kája, která zalézá do spacáku taky. My ostatní sedíme u nedalekého ohně – stan jsme postavili tak blízko, aby Irča nebyla ochuzena o hovory a písně co kolem zní.
Nevím do kolika hodin u ohně sedí poslední vytrvalci, ale já zalézám do spacáku, když už je minimálně půl hodiny středa : -) Usíná se mi moc hezky.
středa 7.8.2024 – 5. den
Z úterka na středu jsme nocovali na cca 190 říčním kilometru. Včera se nám tedy podařilo upádlovat asi 17 km, čemuž jsem zprvu nechtěl moc věřit, protože jsme vyplouvali extrémně pozdě. Snad se to dneska podaří výrazně dřív.
Mé první kroky vedou ze stanu skrze borovicový les. Za ním, jsem včera objevil použitelnou kadibudku, kterou hodlám otestovat. Je pár minut před osmou, vyspal jsem se do růžova. A teď za ranní lesní symfonie lehce nakračuji vysokým lesem, který usnadňuje a zpříjemňuje přechod do plně bdělého stavu.
Na písčitém břehu si nemohu nevšimnout výrazné stopy divoké kachny, která se tu byla producírovat. Je jich tu všude plno, ale drží se většinou v rákosí.
Kousek vedle kachních stop leží v řece černá ulita jakéhosi měkkýše či plže – lituji, že mé zoologické znalosti jsou tak mizerné, protože by mne zajímal přesný název toho tvora s černou ulitou. Je tady jediný a nejsem si jistý, zda jej na vlastní oči nevidím prvně. A možná taky naposledy, protože tohle pro mne není tuctové setkání.
Na dnešní snídani si dopřávám včera zakoupený chleba a křenovou pomazánku – fakt dobrota a skvělý start do dnešního dne. Děcka jsou ještě ve stanu a tak si dopřávám jen dva krajíce, aby na ně něco zbylo.
Sluníčko pomalu přebírá vládu nad naším pláckem, ale ranní rosu v trávě ještě nevysušilo. Ale i tak tu budou stany před sbalením dobře osychat.
Jako první balím svůj spacák a karimatku – abych uvolnil místo pro balení ostatním. Do do lodního pytle s nápisem „spaní“ je neukládám, protože tam se vleze jen 5 spacáků a 5 karimatek od Irči a dětí, ty mé přijdou dát do mého loďáku. Ale do něj musím nejdříve uložit sbalený stan, protože ten zabírá nejvíc prostoru, a pak teprve můžu přidat můj spacák a karimatku. Za ty roky to mám vyzkoušené a ověřené natolik, že se už nepokouším o jiné balení naší rodinné šestice.
Když jsou po snídani i děcka, přichází ke mně, abych je naučil hrát na kytaru „My jsme děti z lidové Číny“. Pedagog amatér se ve mě nezapře a tak kuju železo dokud je žhavé. Tato harmonicky, instrumentálně i interpretačně náročná píseň může být vstupní branou pro dalšího kytarového virtuóza typu Štěpána Raka : -)
Jako každé ráno, i dnes máme s Kájou naloženu naši baraku nejdříve, včetně zabalené kytary i modrého ručníku, kterým si bude můj háček při „pádlování“ krýt holé ramena a kolena před dotěrným sluncem.
Už by se mohlo každou chvíli odrazit, ale pomalejší posádky ještě stále něco šuchtají a děcka na protějším břehu právě pořádají nevyhlášenou soutěž o nejlepší skok do řeky z vysokého břehu s rozběhem.
Bohužel si účast na této aktivitě svým řevem vymohl i nejmenší Kuba. I když jsem doposud žil v domnění, že nemá absolutně žádný pud sebezáchovy, dnes jej v sobě zřejmě objevil. Dvakrát se rozbíhá a pokaždé na pískovém okraji zastavuje. Přece jen je to z břehu k hladině řeky minimálně dvě Kubovy výšky, což si správně vyhodnotil, že by to nemuselo dobře dopadnout. A mně se výrazně ulehčuje, že nebudu muset Kubu před dopadem chytat nebo alespoň dopad zmírňovat.
Po té, co už Kuba chápe, že skákání do Pilice z takové výšky pro něj není dobré, nechává se bez odporu převést přes řeku k lodím připraveným k vyplutí.
Dnes vyplouváme v 10:15. Je to sice na můj vkus pořád pozdě, ale zase to je o pár hodin dřív než včera. I malý pokrok je pozitivní a je dobré se z něj radovat.
Do Sulejówa, kde máme nechané auta a plánujeme tam naši letošní plavbu zakončit, to máme cca 33 km, což vyhodnocujeme jako úsek delší než budeme schopni dneska zvládnout. Ale zkusíme toho napádlovat co nejvíc, protože zítra má prý být brutální slejvák, tak ať si jej užijeme co nejméně.
Naše baraka přerušuje plavbu po prvních dvěstě metrech – kotvíme na pískovcové plážičce, aby se Kája mohla vyčůrat a já pořídit záběry našich projíždějících lodí.
Ukázkové počasí mne svádí znovu a znovu mačkat spoušť, ve snaze ulovit co nejhezčí fotky. A fotit tu je pořád co. Některé záběry by asi obstály i na velkoformátové tapetě : -)
V pravé poledne děláme obědovou zastávku pod vesnicí Łęg Ręczyński, na hranici Sulejowského Parku Krajobrazoweho, který tady vyhlásili v roce 1994. Naši poslední noc na Pilici strávíme na území parku, protože se táhne kolem řeky dalších 10 km pod Sulejów. Téměř 70 % rozlohy parku pokrývají lesy, 5 % louky a pastviny a 12 % povrchové vody – včetně Sulejowské nádrže (11 %). V tomhle parku a jeho ochranném pásmu se nachází 11 přírodních rezervací!
Když o půldruhé hodiny později vytahuji z loďáku dron, abych jej prvně v životě vypustil z lodi, jsem uchvácen množstvím zelených ostrůvků, lány rákosí i naší nicotností obnaženou pohledem z výšky.
Daří se po natočit a nafotit průjezd několika našich lodí „ostrůvkovým“ úsekem. Lituji, že lodi neplují v konvoji za sebou – to by byly fotografie na „obálku“ : -)
Zatímco kroužím dronem nad krajinou, můj háček Kája se trochu nudí. Má za úkol přidržovat naši loď, aby nám neodplula a břímě je to na ni přetěžké : -)
Když se mi daří úspěšně přistát, zabalit stroj a odrazit, zažívám i pár krásných okamžiků, kdy háček pádluje. Oč je okamžik hezčí, o to je kratší : -(
Pod ostrůvky míjíme „plavení koní“. Je jich minimálně šest a tak si zjišťuji na mapě, že cca 400 metrů od řeky na západ je velký rekreační objekt Agroturystyka Gajówka Pilica – nabízí zahradu, sdílený lounge, terasu, soukromou pláž, parkoviště a vybavení pro grilování … To vše rád oželím, ale ty koně jsou opravdu nádherní.
V 15:00 zastavujeme u Pole biwakove „KajMary“ na 177 říčním kilometru. Do Sulejówa nám zbývá ještě 19 km – uvěřujeme si na mapě s vyznačenými kilometry, která visí na sloupu kousek od přístaviště.
Za půl hodinky podplouváme úžasnou dřevěnou lávku pro pěší, na kůlech, která spojuje vesnici Trzy Morgi s osadou Zygmuntów. Mostů je na řekách v Polsku výrazně méně než u nás a tak je řešením propojit oba břehy alespoň „nízkonákladově“ pro chodce a cyklisty.
Díky mým zastávkám na „filmování“ a stachanovským výkonům mého háčka, zaostáváme kilák až dva za poslední lodí naší výpravy. A protože na naši Káju dnes neplatí ani metoda cukru a biče, rezignuji a nervu si triko. Mezitím flotila alespoň najde tábořiště.
V 17:45, kdy už mají někteří postavené stany, připlouváme na 168 říční kilometr, k plácku na levé straně Pilice. Dnes budeme stavět stany uprostřed Sulejowského Parku Krajobrazoweho – neskutečně romantické krajině.
Dneska se nám podařilo zdolat po řece 22 km – nejvíc ze všech dnů letošní plavby. Do cíle nám zbývá už jen 9 km. Takže zítra by to měla být jen taková oddychovka.
Vytahuji dron a „vylétávám“ zbývající energii, která v baterce je. Jestliže nás zítra čeká deštivý den, vypouštět jej už nebudu. Pořizuji fotky i videa i z půlkilometrové vzdálenosti od našeho tábořiště, aby vynikl ráz tohoto kousku země.
Většina našich lodí už je umytá a uložená na břehu. Hemžení sedmnácti lidiček na našem tábořišti vypadá z výšky trochu komicky, ale ne úplně chaoticky. Asi to bude tím, že se právě večeří : -)
Centrum dění je jako vždy kolem společného ohně. Dnes využíváme jednoduchých laviček, které si tu rybáři kolem ohniště postavili.
Do přípravy dřeva na večer se zapojují i děcka – nejen nošením z lesa, ale i zkoušením jeho řezání. Tímto dodatečně děkuji Jardovi, že uhlídal všechny Kubovy prsty.
Ještěr mne upozorňuje, že asi 400 metrů po proudu je další velká louka, na které jsou pozůstatky zřejmě harcerského tábora. Samozřejmě, že se tam vypravuji. A opravdu – na louce jsou pozůstatky dřevěných staveb z borovicových kmenů a kůlů. Dnes už ani harceři nepoužívají ke spojům hřebíky, ale pevné vruty, které umožní stavbu rychleji a šetrněji rozebrat.
Dominantním pozůstatkem harcerského táboření je několikametrový dřevěný drak, který majestátně vévodí tomuto nádhernému tábořišti. Tady má někdo se stavěním takových složitých staveb skutečně velké zkušenosti. Už vím kam na zaučení : -)
Večerní dění na našem tábořišti se odehrává kolem ohně – zpívání, dětské dohadování, koštování vína, ověřování předpovědi, upřesňování plánu na zítřek, …
Dneska se mi daří jít zalehnout před půlnocí. Zítra bude sice závěrečný, ale náročný den. Bude dobře když se sbalíme a vyrazíme výrazně dříve než předchozí dny, abychom tomu slejváku ujeli : -)
čtvrtek 8.8.2024 – 6. den
Kolem sedmé ráno, kdy ještě pořád neprší, máme sbaleno část věcí z našeho stanu a pokračujeme v balení spacáků a karimatek. Většina posádek je taky vzhůru, takže na tábořišti se zvyšuje pohyb i hluk.
8:10 sedíme s Kájou na naší barace a jako první vyplouváme. Několik opozdilců na břehu ještě pořád balí nebo snídá. Protože nás včera všichni předjeli, uděláme si s Kájou náskok. Vyplouváme ze 168 říčního kilometru. Do Sulejówa nám chybí posledních 9 km. Snad tomu avizovanému slejváku unikneme, zatím nám jen drobně mrholí.
Protože Kája opět nepádluje, snažím se o to víc já sám. Dělám pádlem dlouhé a táhlé záběry, občas si vyměním stranu, ale vytrvale makám, tak abych nemusel pádlování přerušovat. Jednak se tím dobře zahřívám, dopřávám tělu vhodnou zátěž, a hlavně se rychleji blížíme k cíli. Jestliže Pilica teče rychlostí 2km/h sama o sobě a já k tomu přidám rychlost pádlováním, můžeme plout 4-5 km/h. To znamená, že bychom mohli do Sulejóva doplout za cca 2 hodiny, když nebudeme nikde zastavovat. Protože plujeme z naší flotily jako první a nikoho za sebou nevidíme, nezastavujeme, abychom se pozvolna neoctli na chvostu.
Přesto, že se snažím, za hodinku nás dohání Ještěr se Sojkou na jejich pevné lodi. Společně míjíme tábořiště YMCA na levém břehu u vesnice Kurnędz. Tohle místo je zřejmě i onou Skautskou táborovou základnou, která se rozkládá na téměř 15 hektarech oploceného lesního areálu, daleko od rušných silnic a ruchu města, v ochranném pásmu Sulejowského krajinného parku v Lodžském vojvodství – byla založena v roce 1932. Disponuje vybavení pro cca 300 osob.
Držíme se s Kájou modré lodi Ještěra a Sojky alespoň na dohled, dokud se neobjeví nepřehlédnutelná věž kostela v Sulejóvě.
Je 10:30 – Sulejów je tady – 157 říční kilometr. Tady po 80 km pádlování končíme : -) Začíná pršet. To už doplouvají i ostatní lodě. Svižně vykládáme bagáž na břeh, oplachujeme čluny a odnášíme je přes pískové pole ke zpevněné cestě.
Vytrvalý déšť se mění ve slejvák, to už ale mají skoro všichni na sobě ponča a pláštěnky a některé lodě jsou sbalené, i když mokré – doma je musíme stejně vybalit, důkladně očistit, nechat vyschnout a pak teprve důkladně sbalit.
Slejvák po pár desítkách minut polevuje a pak ustává. Objevuje se i slunce. Ještěr, Irča a Monika už jsou zpátky a auty zaparkovanými v nedaleké půjčovně kajaků.
Nakládáme zpola zabalené čluny, loďáky, vesty, pádla do aut. Do toho „našeho“ devítimístného vozu tlačíme vybavení a bagáž pro 10 lidí – protože potřebujeme přepravit osazenstvo Pajtášova auta zpátky k mostu v Maluszyně na 237,8 říční kilometr, kde je Pajtášův vůz zaparkován.
Pomáháme Ještěrovi naložit loď na střechu jeho auta, loučíme se s ostatními a 11:40 startujeme ze Sulejóva k Maluszynu. Po cestě to je cca 65 km, ale trvá nám to skoro půldruhé hodiny.
V Maluszyně u kostela, kde Pajtáš svůj vůz ukryl pod ochranu Boží, překládáme bagáž i čtyři spolucestující, opět se loučíme a samostatně vyjíždíme zdolat zbývajících 310 km.
Po přestávkách v Mac Donalds v Częstochowe a Tesku ve Valmezu, jsme v 18:30, za pořádného deště doma. Vykládáme bagáž – lodní pytle do domu, mokré lodě necháváme venku. Mytí, sušení a uklízení necháme na zítra.
Začínám přetahovat fotky a videa z mobilu i dronu a v 19:22 začínám psát tenhle text : -) Akce se sice nadmíru vydařila, ale je dobré ji taky zachytit obrazem i slovem, abychom si za pár let osvěžili jak probíhala skutečně : -)
Co tahle šestidenní zahraniční akce vyšla naši šestičlennou osádku?
3900 Kč – nákup potravin v Česku i Polsku
3900 Kč – PHM + AdBlue (cca 750 km)
Sečteno a rozpočítáno na osobu – cca 216 Kč/osoba/den
Sestříhané video z letošní plavby po Pilici (4:58):
Nesestříhané video (51:56) zde bude přidáno po AFTERPARTY 4.října 2024, kdy bude mít premiéru : -)
