(Dazul) Tradiční akce, bez které by nemělo léto tu správnou chuť – SMBS (S tebou mě baví svět) – letos už po pětadvacáté. Před desátou je dětská osádka „lachim“ usazena ve vozech, rafty, pádla a vesty naloženy. Čekáme na zbytek výpravy, který si prosadil dřívější odjezd. Vyjíždíme s cca 30 minutovým zpožděním : -)
11:20 zastavujeme jako vždy za hraničním přejezdem v Makově abychom se seskupili a koupili ovčí sýry.
Po 13:00 už máme vyložený raft a foukáme jej na place, odkud vyplouvají plťě – asi 6 km nad novým hradem Strečno. Je to příjemné, čisté a zastíněné místo, na které se dá sjet z odstavného parkoviště. Spali jsme tu při PUŤÁKU 2022.
Dneska nás popluje jen 10, foukáme jen jeden raft – na kormidlo toho druhého si nikdo netroufá, a tak se budeme muset vměstnat na jedno plavidlo. Raft bude vzhledem k zátěži hůře ovladatelný, ale nepředpokládám jiné obtíže.
Těsně před námi vyplouvá plť, takže než odrazí, mám možnost si prvně a příjemně popovídat s plťařama. Mimo jiné už vím, že i plť se může převrátit : -)
Tenhle úsek máme za ty roky docela dobře nasplouvaný a tak mimo toho, že dno raftu je téměř po celou dobu naší plavby zalité vodou (prostě jsme přetížení), probíhá plavba v naprosté pohodě.
Ukázkové pohodě přispívá i to, že je ukázkové vedro. Určitě přes 30 stupňů. Naštěstí se po širokém toku Váhu nepravidelně protáhne vánek, který působení slunka zpříjemňuje.
Děcka neodolávají příležitosti a svlažují se skákáním do místy hlubokého toku, plavbou podél raftu nebo tažením po jeho boku.
Plť doháníme, a předjíždíme ji – pro jistotu. Snažím se vyhnout mezinárodnímu skandálu, neboť na naší lodi zaznívají návrhy, abychom se zahákovali a plť vyplenili. Včas proto velím „roubíky do úst“ a v bezpečné vzdálenosti po pravoboku výletní plavidlo míjíme.
Na písčité plážičce pod hradem, pár desítek metrů nad přívozem (Kompa Strečno), který tu funguje údajně od roku 1923. Než Milan s Lubošem přivezou dodávku, kterou jsme nechali u startu, využívají děcka čas na koupání a Myšák, Lukáš + já, k průzkumu 100-150 metrového tunelu, kterým protéká potok Javorina pod cestou, aby se vlil do Váhu.
Možná by místo „tunelu“ bylo přesnější použít označení „kanál“, ale ať se to nazývá jakkoliv, vydáváme se vstříc tmě. V jednom místě nevidíme „světlo z tunelu“ ani na jedné straně. Proto přichází na pomoc mobil s aplikací svítilna.
Cesta tam i zpět + krátká prohlídka nadzemí (Odkud jste vylezli? Z kanálu!) nám zabírá asi 10 minut – takže žádná úplně pohodová procházka to není, ale rozhodně stála za to.
V kempu Trusalová stavíme stany na svém oblíbeném místě. Pak prolézáme s Myšákem dírou v plotě a jdeme na dřevo. Dubových větví napadaných na zem tu je dostatek, takže za pár minut přehazujeme přes plot dostatek paliva na obě noci, které tu plánujeme strávit. Z druhé strany plotu je k ohništi odnáší Milan s Lubošem.
Od ohniště v mezičase odchází skupinka respekt vzbuzujících návštěvníků kempu – Vašek vyslechl jejich rozhovor, ze kterého vyplývalo, že jeden z nich trávil 1,5 roku v nedaleké věznici. Ohniště už máme sami pro sebe – guláš se může začít připravovat : -)
Myšáka v mezičase píchla vosa. Těch je tady letos nevídané množství. Bolestivé Myšákovy steny mne nutí potírat píchnutí slivoviců a jitrocelem. Aplikuji taky zaříkávání afrického kmene Mursiů, ale nepomáhá to : -(
Vašek smaží cibuli, Radek řeže hovězí kližku na kousky, přidává koření a zalévá vodou. V několikahodinovém míchání guláše se postupně střídáme skoro všichni.
První misku guláše si Myšák přeje ještě před finálním zahuštěním a dochucením, Dávám si také, protože hlad si nevybírá. Skoro hotové dílo chutná skvěle. Dle Myšáka je guláš mnohem lepší než loni.
Další misku guláše si dopřávám po té, co Radek prohlašuje guláš za hotový. A chutná ještě o trochu lépe!
Celý podvečer a večer hraje v kempu nazvučená kapela – taková vkusná všehosměs – od slovenských lidovek, klasiků slovenského popu, přes Suchého k Nedvědovi. U pódia sice nikdo není, ale protože lze písničky dobře slyšet i nejzapadlejším koutu kempu, poslouchají návštěvníci autokempu u svých karavanů a stanů. Pro nás to znamená, že dnes kytary nevytahujeme : -).
Sobotní ráno foukáme i druhý raft, protože včera odpoledne za námi dorazil Murza. Ten zvládne druhý raft ukočírovat. Dnes poplujeme po Oravě – pět v jednom raftu a šest v raftu druhém.
Rafty vykládáme v Oravské Porubě, místní části Zábrež, u mostu. Odtud je dobrý přístup k řece – po kamenité cestě dolů k ohradě s koňmi a pak je průsek mezi stromy přímo k řece.
Na cestě míjíme padlého ptáčka – zřejmě drozda. Už na něm hoduje hmyz. Důstojně jej i s rafty obcházíme. Než chlapi odvezou jedno auto pod soutok Oravy s Váhem, dáváme rafty zatím do stínu, vedle koňské ohrady. Tady se čeká mnohem lépe : -)
Čekání si zkracujeme líným povídáním a taky zinscenováním fotografického vzkazu, který posíláme prostřednictvím MMS těm, kteří s námi letos nevyrazili. Ale k vůli vysoké umělecké hodnotě fotografie, ji sem raději nepřikládám :-)
Když se Vašek s Milanem vrací, dáváme rafty na vodu a po hladině je tlačíme k protějšímu břehu, kde je voda hlubší, a kde nebudeme muset naše plavidla přetahovat přes šutry a mělčiny.
Vody je ale dnes na Oravě dost, takže žádné velké přetahování se nekoná. Nikolas si s Murzou domluvil, že pojede na raftu s ním, takže plavba našeho raftu je naprosto klidná, neb se nekonají obvyklé slovní bratrovražedné souboje mezi ním a Myšákem.
Obvyklou kratochvílí je „soulodění“, kdy přirážíme rafty k sobě a necháváme se volně unášet líným proudem Oravy. Rozpojujeme se až když nás to žene do vrbiček a nedaří se spojené plavidla nasměrovat mimo větve.
Občas se vzdálenost mezi našimi plavidly zvětší, několikrát i na takovou vzdálenost, že se nevidíme. To pak na sebe někde ve stínu stromů samozřejmě čekáme. Orava není na dnešním úseku obtížná, ale víme, že neštěstí se stávají souhrou několika náhod a podcenění.
Libujeme si, že letos nemusíme nikde přenášet, že i když je takové sucho a vedro, vody je pro nás tak akorát. Výhledy z hladiny nám lemují větvě listnatých stromů a strmé svahy malofatranských kopců. Kdybychom občas nezaslechli auto projíždějící po cestě, která vede souběžně z řekou, oddělená hustým lesíkem nebo skaliskem, museli bychom mít pocit, že plujeme divočinou : -)
Z hladiny Oravy po většinu naší dnešní plavby nevidíme příliš civilizačních stop – několikrát podplouváme lávku či most, občas vidíme elektrické vedení, stavení vidíme výrazně méně než včera na Váhu.
V loďáku s sebou vezeme svačinku a tak se mohou hladoví plavčíci nasytit aniž bychom museli přistát. Musí si vystačit s paštikou, salámem a pečivem, ale nikdo z nich si neztěžuje. Já osobně v tomhle vedru hlad ani nemám.
U soutoku potoka Zázrivka a Oravy (Lúčky za Veselovcom) kotvíme, obědváme a hlavně se svlažujeme v řece. Děcka se nechávají volně unášet proudem a pak se zase prodírají nazpět. Já zkouším pořídit pár leteckých záběrů.
Pozoruji se ze stínu pod vrbami tu idylku, ale zaplavat si nejdu. Každý záběr dronem je tedy vykoupen takovouto mojí obětí : -)
Nahoře je hodně silný vítr, takže jsem rád, že dron přistává bez úhony Myšákovi do dlaně. Tady mezi vrbovím nemusí proběhnout přistávací manévr vždycky dobře.
Na raftu využívám toho, že se plavím s Myšákem a když pořizuji mobilem nějaký záběr, přebírá kormidlování Myšák. Oceňuji na něm, že je to univerzální parťák, který umí i samostatně pořídit nějaké videosekvence či fotky, když musím já držet pádlem směr.
Od Milana opakovaně slyším, že takovou pohodu jakou zažíváme dnes, jsme už dlouho při splouvání řeky neměli. Asi má pravdu – vše funguje dle našich představ.
Až když nás proudnice žene úzkým „průplavem“ mezi velkým kamenem a větví kmitající u hladiny, velím o pár vteřin pozdě a málo razantně „levá přitáhnout“, takže se náš raft pravou stranou zanořuje do vrboví a napružená větev dělá čistku na pravoboku. Sofinka instinktivně lehá na dno raftu, takže haluz nad ní prosviští, ale Myšák dostává plný zásah : -( Rázem se drží za nos a skrze prsty mu protéká krev. Namáčím jeho námořnické tričko a dávám mu jej k otření krve a přiložení na kořen nosu. Ukládá se v dno a po několika dlouhým minutách příval krve ustává. Ale ten pohled na krvavou stopu, která se táhne od našeho pravoboku, nevypadá vůbec hezky : -(
Občas požádám Myšáka, aby vzal kormidlo na našem raftu za mne. Na to, že mu je pořád ještě jedenáct, zvládá vedení raftu dost dobře.
Za jeden z nejkrásnějších úseků Oravy považuji soutok Oravy s Oravou pod ostrovem u železniční zastávky Kraľovany. K soutoku s Váhem to je odsud ještě 3,5 km. Levá strana řeky je lemovaná skalami a skalisky, které dotvářejí romantickou scenérii.
Pokouším se natočit druhý raft v peřejnatém úseku pod „ostrovem“, ale nestíhám tak rychle vytáhnout a poskládat dron, takže opět přicházím o jedinečný záběr. Když kotvíme u skal, zkouším dronem pořídit alespoň záběry tohoto kaňonu, ale vyfukuje tu tak silný vítr, že po několika stresových okamžicích stroj balím. Nemůže se dneska dařit úplně vše : -)
V kempu opíráme rafty o dodávku, aby dobře vyschly. Pokud se nestane nic nepředvídatelného, budeme je vytahovat až v květnu příštího roku, takže před složením je musím nechat dokonale vyschnout!
Ohříváme guláš. Přes den byl kotlík s gulášem ochlazován v potoce, nic mu tedy není, a tak je jeho ohřátí na ohni otázkou několika minut, protože nám dřevo zbylo ještě ze včerejška.
Jedna miska guláše s čerstvě nakrájenou cibulí mi na pozdní svačinku stačí, ani chleba k tomu nepotřebuji. Dal bych si klidně ještě jednu, ale v kotlíku už nic nezbylo : -)
Roztahuji si kousek od ohně, ale do stínu, karimatku, abych si na ni pohodlně lehnul a oddal se na chvíli lenošení. A taky tahám z futrálu kytaru, abych si zapreludoval.
Mezitím Radek s Vaškem připravují směs na „talíř“ – nakrájené párky, slaninu, zemáky, cibuli, papriku, koření, … Je toho tolik, že se to na jeden talíř nevejde.
První várka ugrilované směsi je pro děcka – je snězená výrazně rychleji než jak dlouho se připravovala : -) Okamžitě je rozehřátý litinový talíř naplněný znovu a prostor naplňuje symfonie praskání ohně a prskání oleje při obracení.
K nanejvýš zodpovědné práci při obracení grilované směsi, je po jeho neutuchajících prosbách, připuštěn i Murza. Objektivně je možné konstatovat, že i tato várka je jedlá.
Já se ke své porci dostávám až po setmění. Ale osvětlení z přístřešku vedle ohniště mi umožňuje vidět, jak vypadá to, co mi tak velmi chutná.
Narozdíl od včerejšího večera, kdy kempem zněla hlasitá živá hudba z pódia, dnes kytary vytahujeme a pějeme minimálně do půlnoci. Při tom dochutnáváme víno ze včerejška. Když dochází, otevírá láhev vína Murza. Jakmile dochází i ona, vyráží můj „bratr ve zbrani“ někde pořídit další láhev. Přináší slovenskou litrovku „veltnínu“ za 20 Eur – poměr cena a chuť vychází hodně v neprospěch slovenského vína :-(
Do přístřešku si přisedává slovenská rodina, při hraní vnímá, že jim chlapi nabízí naši meruňkovicu a při některých písních se přidávají. Když rodinka odchází, objevuje se před námi láhev čepovaného vína – druhá nejlepší tohoto večera, Děkujeme!
Když přestáváme hrát, klábosíme u ohně, protože se ještě nechce spát. Postupně odpadává jeden přísedící za druhým, až tu sedím jen s Radkem. Takové chvilky jsou nejopravdovější, díky za ně.
Uléhám do našeho stanu po třetí ráno, oheň dohořívá, všichni spí hlubokým spánkem. Ani mně netrvá moc dlouho, než se do něj ponořím.
Nedělní ráno je takové těžší, takže ranní koupel ve fatranském potoku Studenec je nejlepším řešením : -) Jsem rád, že do tůňky pod splavem se mnou leze i Murzílek, protože i kosa se ve dvou snáší lépe.
Samotný název potoka napovídá o teplotě vody poměrně srozumitelně. V zimě bych jej brodit nechtěl. Trochu mi to připomíná přechod horního toku řeky Belá, když kolem poletovaly sněhové vločky a nohy od kolen dolů jsem necítil ještě hodinu po vylezení z vody. Proti tomu je dneska i Studenec o poznání teplejší.
Balíme rafty (ještě je doma ve stodole musím nechat pár dnů proschnout), stany, bágly a nakládáme vše do našich vozidel. Za pár hodin by mělo začít pršet.
Přes noc se v mém nedopitém pohárku uchlastalo 12 vos. Protože mne zrovna nenapadá žádná písnička o vose, zpívám jim tedy jednu náhradní – o komárech. „Komáři se ženili, kapku vína neměli, …“ Pak zbytek vína ochucený vosami vylévám a myji pohárek v potoce Studenec.
Protože jsem se dohodli, že společně ještě zajdeme na oběd do honosné koliby v Zázrivé, scházíme se na parkovišti před restaurací. Někteří z nás nedočkavě vyráží do koliby dříve, aby otestovali wc.
Halušky tu dělají skvělé, jen ta cena 12,5 Eur za porci, více než konkuruje jídlu, které jsem si před pár lety dával v Monaku. Alespoň v praxi vidím, že v některých částech země už jsme „Západ“ nejen doběhli, ale dokonce předehnali : -)
U sytého a chutného oběda si všímám, že má Myšák na pravém spánku deseticentimetrovou jizvu končící na kraji ucha, které jsem si včera nevšimnul. On prý také ne. Takže včerejší rána odpruženou větví na Oravě nejen že spustila krev z jeho nosu, ale tady zanechala krvavou stopu. Je to statečný a odolný hoch : -)
Po dobu, kdy jíme, venku hezky prší, což nám vůbec nevadí. Po obědě se většina z nás cítí doslova přežrána. Déšť ustal a my volným krokem kráčíme k našim vozům. Společná fotka, nasedáme a míříme k Valmezu.
Akci se obešla bez trvalých následků, a považuji ji za velmi vydařenou!
Sestříhané video (5:04):
Nesestříhané video (19:25):