by
on
under
Permalink

12.-14.7.2024 – Setkání oldskautů na táboře ŠESTKY

(Dazul) S puťákem, expediční jednotkou a stálou částí, trvá letošní tábor kateřinické ŠESTKY 22 dnů. Protože ale stálá část tábora, které se účastní většina oddílu, trvá jen 15 dnů, nevkládá vedení ŠESTKY do programu „návštěvní den“, což je rozumný počin, který je dobré respektovat.   

Vzhledem k tomu, že více než polovina členů našeho 6.OS klubu má na táboře 6.K své děti, nebylo lehké rozhodnutí, zda uspořádat setkání šestkařských oldskautů a starších členů oddílu na tábořišti v době konání tábora. Ale protože část 6.OS (Radek, Danka, Hanny) je na táboře po celou dobu, aby pomohla s programem i zajištěním chodu tábora, domluvil jsem s vůdcem oddílu Pepou, že bychom se o takovéto setkání mohli pokusit.

Takto pojaté setkání bude první svého druhu, takže se přiznávám k obavám, zda vůbec někdo dorazí, protože nepředpokládaných okolností, které tomu mohou zabránit se vždycky vyskytne víc, než dokážu namyslet :-) Jak tedy vše nakonec proběhne?

Všechno si tak hezky plánuji, ale jako téměř vždy to nevychází podle mého geniálního úmyslu. To, že se na setkání těším já, a jsem schopen pro to přeskákat různé překážky i nástrahy, neznamená, že tak bude schopen jednat každý. Navíc proměnné typu nemoc, dokáže zamíchat sebelepšími plány. A tak páteční ráno před 6:00 přijíždí babička Vlaďka, aby u nás doma pohlídala Kubu, který ještě spí. Irča je na táboře, a o nejmladšího Kubu se po tu dobu starám já. Myslel jsem si, že to při naplánovaném home-office zvládnu naprosto v pohodě, ale okolnosti se vyvrbily tak, že musím zavézt zboží do Jablonného, Ústí nad Orlicí, …  Takže situaci pomáhá řešit babička Vlaďka, která Kubu po tu dobu pohlídá.

Já kmitám do Valmezu, kde přesedám do firemní dodávky, a jedu směr Čechy, abych rozvezl náklad zboží. Dívám se na navigaci, a začínám mít dobrý pocit, protože pokud nebudu mít po cestě žádné problémy, mohl bych být zpátky i za 5 hodin. Plus nějaké vykládání zboží, takže bych to mohl stíhat i do 15:00. Ale zatím tuhle informaci babičce nevolám, abych ji nezakřikl.

Nakonec se blížím zpátky k Valmezu už kolem druhé hodiny, a o půl třetí si přebírám Kubu spícího v autosedačce – babička je tak hodná, že mi jej přiváží do práce. Přenáším jej do svého auta, a míříme směr tábořiště ŠESTKY. Zastavuji na kraji cesty za Odrama, abych klidného Kubu, zašmůraného od čokolády, umyl v Odře.

Na tábořišti se Kuba dojemně vítá s maminkou (jeho sourozenci jsou na právě probíhající „etapovce“), a já prohlížím smrkové tyče na vázané stavby, které by měly být už bez kůry. Jsou. Mají ale jednu nevýhodu, je potřeba je ještě osekat od ostrých výčnělků, aby se při manipulaci s nimi, nikdo nezranil.

Domlouvám se s Pepou, že budu moct na největší kousky větví použít motorovou pilu, a rušit tak klid a pohodu na tábořišti. Zbytek dočistím sekerou, která dělá přece jen menší kravál. Nezdá se to, ale ohlazení smrkových tyčí je časově docela náročná aktivita. Během dnešního dne se mi daří ze sedmi tyčí důkladně očistit jen čtyři : -(

Když stavím pro kubu a mně stan, který s sebou vozíme na vodu, přichází Myšák, který se zrovna vrací z etapovky. Vítá se objímáním s Kubou a pln dojmů líčí jak probíhala dnešní etapa celotáborové hry, kolik se jim podařilo uvázat uzlů (celkem 16), kolik jich vázal on, jak překonávali pomocí lan překážku, …Ostatní skupiny plní jiné úkoly etapovky na jiném místě.

Za chvíli mě k sobě volá Raďoch, abych mu a Dance šel pomoct při hledání ukrytých členů skupinky, kde je i naše Kája a Nik. Měli se ukrýt v ostrůvku smrků, vyčnívajícím z táhlého pole nad táborem. Spolu s Dankou a Radkem (za námi ještě čistí Pepa a Lenička) máme lesík projít a zkusit objevit jakoukoliv skrýš. Snadná věc, říkám si. Když ale procházím středem lesa (Radek nalevo ode mne a Danka napravo), jsme už za půlkou, ale nikoho jsem ještě nevyšťoural. To mi přijde docela podezřelé, protože tak dokonale se snad ani nemohli schovat. Podobné aktivity jsem absolvoval nesčetněkrát, takže vím, že ukrývání se v lese má své limity i když ti je 10-15 let.  

Až úplně na konci lesa vidím vlevo pod listnatým keřem čopět Nika a Káju. Tohle tedy moc dobrý úkryt není, i když jim je 10 a 11 let. Na druhou stranu bych si jich možná nevšimnul, pokud by Kája nepromluvila, v domnění, že jsem je už viděl.

Jinak jsem nebyl schopen objevit nikoho dalšího. Danka našla snad dva lidi, Radek uviděl Káju a Nika ve stejný okamžik jako já. Později, když Radek tuto etapovku končí, a vylézají ostatní ze svých úkrytů, zjišťuji, že jsem šel snad půl metru kolem Bojovníka, stejně tak Radek, který jej míjel z druhé strany. Musím uznat, že ti čtyři, které jsme neobjevili, byli zamaskováni naprosto dokonale. Viet cong hadra. Tento výsledek je pro mě hodně velkým a příjemným překvapením!

 

Nemohu si nevšimnout dřevěného kříže, zatlučeného pár metrů od týpka, za remízkem – je na něm nápis ŠTÍŘI 2022-2024. Myšák mne informuje, že jejich družina ŠTÍRŮ tímto oficiálně zanikla (rádce Kuba ani podrádce Janek na tábor ani nevyrazili), a on s Uhlíkem přestoupili do ŠNEKŮ. Ukončení činnosti družiny není veselá událost, ale ten kříž mne pobavil. Zvláště, když to podle písma byla asi iniciativa mladších členů zaniklé družiny.

 

V táboře pokračuji v osekávání tyčí, ale jde to fakt strašně pomalu. Protože je velké vedro a dusno, jdu se svlažit do tůňky, abych se osvěžil a zchladil. Horko je pro mě téměř nevydržení. Sotva se osuším, začíná docela brutálně pršet a blýskat se. Meteorologové po nahlédnutí do svých mobilů hlásí, že to má trvat celou noc.

Kubu se snaží Irča uspat ve svém stanu, ale v jeho spacáku. Já jej pak přenesu do našeho stanu stanu, postaveného za remízkem u týpka.

Jsme pod střechou táborového chill roomu a začínáme řezat lana, které jsem s sebou v pytli váhy 29 kg přivezl. Některé jsou delší, jiné krátké – tyhle odřezky v Lanexu prodávají na váhu. ŠESTKA do nich investovala 2434 Kč. Obdobnou investici udělala před cca čtvrtstoletím a lana vydržela více než dvě desítky let. Začínáme s Dankou řezat lana na 7m a 5m kusy – takové délky budeme potřebovat na zítřejší vázanou stavbu věže. Miris přivedl s sebou plynový hořák, takže začínáme taky zatavovat řízlé konce lan, aby se netřepily. To už se valem stmívá, ale pro čelovku se mi nechce, neb mimo střechu leje jako z konve. Občas ale vidíme na lana dobře, to když se v nepravidelných intervalech blýská.

Chvíli po spuštění obrovského lijáku a ohňostroje blesků, vidím, jak přes setmělý tábor kráčí ztichlý zástup postaviček oděných v ponču či pláštěnce. Říkám si, že Radek asi zblbl Šneky, kteří pro tuto chvíli se nepromokavě oděli, a budou provádět nějakou ptákovinu. To ale Radek přivádí kluky z chlapeckého oddílu skautského střediska z Ostravy Staré Bělé, kteří táboří asi čtvrt kilometrů proti proudu od našeho starého tábořiště v Čermné a 3 km po proudu od našeho stávajícího tábora. Hoši kráčí někde ke kostelu v Budišově, kde mají nějakou nápovědu k jejich noční etapové hře. Schovávají se u nás v chill-roomu, čímž se práce na krácení lan a zatahování konců trošku zpomaluje, protože se rozpoutává výměna zkušeností a historek, jak už to v takových případech, kdy se potkají skauti, bývá. 

Sotva se nám daří nařezat asi 10 kousků lan (na vázanou věž je jich potřeba asi 30 až 40), volá Irča, že se jí podařilo Kubu uspat, a bude dobře abych jej přenesl do našeho stanu. Takže končím, omlouvám se, a jdu přenášet Kubíka zachumlaného ve spacáku přes mokřinu, stružku a remízek rodinného stanu, kde nás na vodě spává všech šest. Dnes se mnou a Kubou spí i Nikolas, kterému nateklo do jeho stanu a má mokrou karimatku i celtu, patrně nesprávně s Bambusem zavřeli svůj podsadový stan před začátkem bouřky.

Nik už spí, takže jen ukládám stejně chrupkajícího Kubu a sám uléhám vedle. Je takovéto pobouřkové vedro, nechávám proto spacák rozepnutý, respektive jenom přehozený přes sebe, protože bych se jinak usmažil.

Po celou dobu, kdy do mobilu diktuji tenhle zápis, opět s různou intenzitou bubnují na stan kapky deště. Občas to vypadá že déšť konečně polevuje, ale za chvilku opět zesiluje. Je to takový zacyklený čas : -) Snad to do rána přestane, aby se zítřejší den vyvedl, když mají dorazit na setkání staří „šestkaři“.

 

13.července 2024 – sobota

Kuba vstává 5:45 a vyráží ven. Jeho první cesta vede přes celý kruh z podsadových stanů, neomylně je stanu Irči a Kájinky, které ještě tvrdě spí, protože do budíčku zbývá ještě hodina. Než ke stanu dokráčí, stíhá svým voláním vzbudit skoro celý tábor : -( Maminka ani Kája s ním nekomunikují a tak jej po chvilce tahání odvádím na latrínu, protože plenku má suchou. Největším zážitkem pro něj je, když si cestou z latríny může umýt ruce vodou z kohoutku napojeného na barel. Jen obtížně se mi jej daří od kohoutku dostat pryč a uchránit tak službu od zbytečného naplňování barelu.

V táborové kuchyni už Žaby kotli v golemovi a vaří ve velkém hrnci čaj. Horká táborová kamna ale nejsou tím nejvhodnějším místem, kde by se měl malý Kuba neřízeně pohybovat a tak spolu jdeme zpátky k našemu stanu, aby si navlékl pláštěnku, protože začíná mrholit. Společně pak kráčíme na druhý konec louky, abych osekal aspoň pár metrů smrkových tyčí, které budeme za pár hodin potřebovat při ukázce vázaných staveb. Tady mám o Kubově pohybu přehled : -)

Po budíčku (vůdce dne je Raďoch) už je hezky, po dešti ani památky. V 7:40 už leze 15-20 „vanařů“ (od světlušek a vlčat po rovery) na svůj ranní rituál do tůňky. Ten, kdo nevynechá ani jeden den ranních a večerních vanařů (tedy 2x denně), získává na konci tábora zasloužilý titul „diamantový vanař“. Zatím na něj prý aspiruje 17 vytrvalých otužilců. V polovině tábora to je nebývale vysoký počet. Když mi někdo bude povídat, že to s těmi mladými není moc dobré, zkusím mu připomenout tenhle okamžik : -) Za nás byli vanaři ponoření po krk ve studené vodě skutečně jen 10 vteřin, dneska mám pocit (a to stojím na břehu v suchu a teple), že tam, drkotají zuby skoro 10 minut! Nikdo to dnes nevzdává. Úžasné!

V tůňce je poloviční hladina vody, protože při noční bouřce se část hráze protrhla, a voda viditelně klesla. Na ponoření, když si ti vyšší sednou na dno, to ale stačí : -)

V 9:00 je ranní nástup a vztyčuje se státní vlajka. Dnes je 13. července, takže jen do půli stožáru. Přesně před 20 lety potkala ŠESTKU nejtragičtější událost – při pokusu o záchranu dvou lidských životů zahynul Spídy. Od toho dne každoročně vlaje na táboře státní vlajka jen na půl : -( Klíště na nástupu těm, kteří Spídyho nezažili, krátce jeho hrdinský čin připomíná. Já na to dávám na stůl táborové jídelny 490-stránkovou knihu  ŠESTÁK – VÝBĚR Z ČÍSEL VYDANÝCH V LETECH 2000-2022, a dávám záložku na stranu 348, která je věnována Spídymu. Kdo z mladších bude chtít, může si přečíst novinový výstřižek a prohlédnou fotografie.

9:40 už je osazenstvo rozděleno na 2 nestejně početné skupiny – ta menší s Hanny vyrábí jednoduchou vázanou stojku na aktivitu „Moai“ a ta větší se mnou a Mirisem sedmimetrovou věž. Nejdříve všem ukazuji dvě základní vazby spojů, ukazuji slovenský překlad knihy holandských skautů o vázaných stavbách, včetně fotografie 65 metrů vysoké vázané věže, postavené na Jamboree v roce 1995 (zřejmě světový rekord).

Naše skupina pracuje rozdělená na dvě části – každá váže jednu půlku věže – obě půlky musí být co nejpřesněji identické, aby při postavení nebyla věž křivá. 

Je to trochu náročné, protože věž má být kónická, proto nemohou být k sobě obě půlky svázány rovnoběžně. Ale s tím se počítá, že případné vychýlení se dorovná posunem skrze diagonální boční vzpěry.

Do oběda, kdy bylo v původním plánu mít věž postavenou, to nestíháme. A spěchat nemá smysl, vše musí být 100%, aby se nestalo nějaké neštěstí. Některé spoje převazujeme i 3x, než vyhodnotíme, že by mohly být OK.

Při obědě ve stínu táborové jídelny se Raďoch a já pokoušíme zacelit mezery těch nejmenších, které (netušíme proč) maminky neuspávaly prastarými oddílovými pohádkami o Oščarinovi a Kurdoňovi. Vím, že 7 měsíců věku není moc, ale základy pro přežití v ŠESTCE je potřeba předávat co nejdříve. A když takto exemplárně selže vlastní matka, musí se pokusit zachránit co se ještě zachránit dá „otcové zakladatelé“. Snad tedy není po dnešku ještě úplně všechno ztraceno.

V poledním klidu pracují Zub a Miris na vazbě provazového žebříku, po kterém se poleze na věž. Musí být připevněn ještě než oba díly věže svážeme k sobě.

Po poledním klidu dokončujeme čtyři vázané trojnožky, na které budeme pokládat druhou část věže, abychom mohli obě části spojit. Trojnožka umožňuje přesněji regulovat rozteč obou těžkých částí věže. V rukou bychom je nedokázali udržet tak dlouho, dokud se nenaváží boky věže.

Do práce jsou zapojeni staří i mladí, a funguje to! Během hodinky je kostra věže svázaná. Ještě chybí nařezat a přivázat podlahu věže. Na zemi se nám to bude dělat pohodlněji a rychleji než, kdyby už věž stála. 

Za další půlhodinu je nařezaná a přivázaná podlaha věže. Vázat kulatinu ke kulatině je přeci jen jiné, než vázat ke kulatině desky, a tak chvíli trvalo, než se podařilo najít ten správný způsob vazby. Zvláštností dnešní věže je, že jedna půlka je vázána jinak než půlka druhá, kde Vítek, Zub a Miris postupovali přesně podle knihy „VIAZANÉ STAVBY“  – před třiadvaceti lety vydali slovenští skauti, jako překlad z holandštiny, zřejmě nejlepší knihy o vázaných stavbách, která byla vydána (náklad několika set kusů beznadějně vyprodán). Jeden „výtisk“ je ponechán na táboře pro potřeby ŠESTKY.

15:40 začíná nejnáročnější část „stavby“, která mne doma strašila ve snu – zvedání sedmimetrové věže. Připevňujeme 2 dlouhé lana na vrchol jedné strany věže a druhé dvě lana na protější stranu.

6+6 lidí tahá souměrně za obě lana, aby svázanou konstrukci zvedlo a z druhé strany jim pomáhají zvedat věž 2 + 2 siláci. Jde to kupodivu lehce a bez problémů. Jistotně to bude tím, že sám jsem netahal a tažnou sílu vlídným hlasem reguloval : -)

Věž stojí, ale až nyní zjišťujeme, že je trochu křivá. Její kónický tvar jsme na zemi nesvázali správně symetricky, i když jsme se o to fakt snažili. Ale nic není ztraceno, protože výhodnou vázaných staveb je, že se taková věž srovnává mnohem lépe, než kdyby byly spoje spojeny hřebíky. Odvazujeme boční diagonální vzpěru, tahači tahají za správná lana, aby věž srovnali, a diagonální vzpěru opět pevně přivazujeme. Věž už vypadá skvěle.

Lana vyvázaná do každého z horního rohu věže, natahujeme co nejdál od paty stavby, abychom zajistili nejvyšší část věže s plošinou, proti nepříjemnému pohybování. V téměř sedmimetrové výšce není moc příjemné, když se vám pod nohama podlaha pohybuje, byť jen mírně. Miris lana zajišťuje velkými kolíky, které používáme při stavbě hangáru. Nyní vypadá věž ještě majestátněji : -)

Služba na pokyn vůdce dne píská svačinu, a tak se prostor kolem věže vylidňuje. Než se táborový lid nasvačí, provedu zatěžkávací zkoušku, a zkusím vylézt nahoru na věž. Vše vypadá bytelně, ale lano provazového žebříku je dynamické, a na té délce se bude jistě prověšovat. Šprušle žebříku připravoval Zub, takže tam nečekám žádné překvapení, ale lepší bude, když něco praskne teď pod mými 79 kg, než později pod někým, kdo váží polovinu.

Lezu pomalu, občas zkouším do tenčí šprušle žebříku extrémně šlápnout, ale pevně se držím krajů šprušle nad ní – všech 12 „schodů“ drží jak Helvestká víra. Na konci žebříku se musí lezec přehoupnout přes okraj plošiny, aby byl úplně nahoře. Tohle je dle mého z psychologického hlediska to nejobtížnější místo. Přivázal jsem sice na prostředek zábradlí druhého konce plošiny pomocné lano, kterého se nyní můžu přidržet, abych se na plošinu vytáhl, ale i když je dost dlouhé na je zachycení, je pořád krátké na to, abych si do smyčky na něm mohl stoupnout, přidržovat se kulatiny a vyzkoušet zda nepovolí, nebo se tou tíhou nezlomí zábradlí, za které je lano přivázané. Pokud bych byl jištěný na laně přehozeném přes vršek věže, bylo by riziko minimální. Po delším váhání nakonec na plošinu nelezu a zahajuji sestup. Volám, aby pod věž přinesli velké lano, které použijeme jako jistící, aby si mohl na věž vylézt každý, kdo to bude chtít zkusit.

Po svačině leze nahoru pro změnu Miris i s lanem, které provlékává kolem dostatečně silné příčné kulatiny tvořící podlahu plošiny věže, sám si sedá na podlahu a dává pokyny těm, kteří se pokouší, jištění na laně, slézt vrchol naší vázané stavby.

Jako první se o to pokouší Myšák, který má strach z výšek a rozhlednu na Kelčském Javorníku vylezl tuším až na třetí nebo čtvrtý pokus. Oceňuji na něm, že i když má jistě strach, nechybí mu odvaha. Osobně mu vážu kolem prsou dračák a jednoduchý úvazek z lana. Druhý konec lana si vážu na sebe jako „Dülferův sed“, který se i po více než 100 letech používá, když u sebe člověk nemá sedák, osmu, kybl nebo karabinu. Když mi bylo 13-14 let, slaňoval jsem prvně v životě – z Jarcovské kule, na oddílové výpravě. Lešek nás tehdy všechny naučil právě Dülferův sed, který lze použít na slanění i na jištění. Od té doby jsem jej požil nesčetněkrát. 

Myšák je instruovaný, aby vždy, když bude mít pocit, že je hodně na volno, zavolal „dober!“. Ale nemusí volat ani jednou, poctivě dobírám a přemýšlím, zda to vyleze, nebo to nezvládne na jedenácté šprušli. Miris shora Myšáka instruuje a povzbuzuje, takže se neustále posouvá vzhůru. Rozteč šprušlí je dost velká i na mne, takže pro výrazně menšího Myšáka to musí být ještě obtížnější, ale pořád se drží. Pod plošinou se zastavuje a váhá stejně dlouze jako já. Už to vypadá, že poleze zpět, ale MIris jej přesvědčuje, aby to zkusil. Povoluji lano, aby jej při přelezu na plošinu nestrhávalo dolů, a pak už jen vidím Myšákovy nohy – sedí nahoře vedle Mirisa. Je dobrý!

Stejně dobrý jako Myšák je polovina tábora, která během cca dvou hodin věž zdolala. Docela náročné to bylo i dole při jištění lezců, ale výrazně víc náročnější to měl Miris, který celé ty dvě hodiny byl na přímém slunku a každého trpělivě a neúnavně navigoval a motivoval. Potěšilo mne, že vylézt na věž zvládaly i světlušky a vlčata.

Po ukončení lezení vytahuje Miris provazový žebřík do půli věže, aby někoho, třeba při noční hlídce nenapadlo na věž lézt samotného. Zítra věž asi raději rozvážeme, aby i demontáž proběhla bez úrazu.

Teplota se stále pohybuje vysoko a tak se jdu, společně s malým Kubou, svlažit do tůňky. Mně stačí 5 minut, ale Kubu se mi nedaří vytáhnout z vody ani po půlhodině.  

Mezitím se v ohništi u totemu začínají nahřívat kameny na večerní indiánskou potní chýši. Zatím co ohník praská, noří se ve 20:00 do tůňky sedmnáct vanařů – tuším, že to je stejný počet jako ráno. Tihle všichni fakticky aspirují na titul „diamantový vanař“. Jsou mezi nimi i světlušky a vlčata!

O půlhodiny později se kolem ohně sesedávají ti, kteří se chystají do potní chýše nebo si chtějí alespoň zazpívat. Kikina s Kikou už drnkají na svá sladká dřeva, přináším si svojí kytaru a přidávám se. Po chvíli se připojuje i Radek a jedou se staré oddílové fláky : -)

Odcházím přenést Kubu do našeho stanu před půlnocí, ale kolem ohně to ještě žije. V hlavě mi běží kdo se tady dneska ze starších „šestkařů“ protáhl nebo tu zůstal na noc – přijeli Kecka se svou osmiměsíční dcerkou a přítelem, Kája se sedmiměsíční dcerou a Vítkem, Klíště, Judy se svými dvěma ogary a manželem, Kikina, Zub s Bárou, Miris, Štěpa s dcerou. Na táboře jsou po celou dobu Hanny, Danka, Irča a Radek. A naše rodina je taky „kompletní“ – nás tu je dneska všech šest : -) Mám velkou radost, že jsem se mohl se všemi potkat.

 

14.července 2024 – neděle

Dneska je budíček později, ale to našeho malého Kubu samozřejmě nezajímá. Po sedmé musí ze stanu ven, kdyby tam padaly kolca. Naštěstí nepadají, ale i tak mu dávám gumáky, aby bez úhony zdolal bažinku u remízku. Musíme jít na latrínu hodit do ní bobana, aby neskončil v plence. Náročný a odpovědný úkol se daří.

Dnes lezou do tůňky později i vanaři – až v osm. Pak běží tradiční ranní rutina – od snídaně po ranní nástup.

Na ranním nástupu předává Verik účastníkům PUŤÁKU luxusní teflonové ešusy „Pinguin solo alu“, které se mohly putujícím pořídit díky podpoře LACHIM spol. r.o. : -) Do ešusu se vleze malá plynová kartuš i vařič, nebo velká kartuš bez vařiče – pro příští PUŤÁK ideální a velmi praktická součást vybavení.

Po nástupu odcházím s několika přidělenými táborníky přestavět tee-pee, které se nezdá být postaveno úplně dobře. Slunko pálí na plné pecky a vedro je na hranici únosnosti. Pouštíme se do bourání týpka, a druhá, mohutnější skupiny, do bourání věže.

Neslyším z druhého konce tábora žádné výkřiky ani pláč, tuším tedy, že tamní práce probíhají bez problémů. Inženýři překvapili a místo rozvázané věže svázali se smrkových tyčí velkou houpačku, kterou tam hodlají nechat stát po zbytek tábora.

Nám se týpko nedaří postavit tak rychle a dobře jak bych si přál, protože se zadrháváme (nechávám to dělat ty mladší, aby se to prakticky naučili) na drobnostech typu „sepni plachtu kolíky“ : -)

Po obědě je další část etapové hry a skupiny se rozbíhají na různá místa. Já jen registruji v 15:23 kterak s vysokého porostu kopřiv, rákosu a trávy vylézá Uhlík v kanadách a nožem u pasu, přechází Budišovku po padlé mohutné vrbě a sotva doskakuje na zem u totemu, vynořuje se Koník, který jej následuje. Společně pak prchají směrem ke kuchyni. 

Pak na společném shromáždění lámou skupinky na své bedně další pečeť – ale ještě 5 jich tam zbývá. Co v bedničce je, netuší nikdo z nich, takže odcházím o tuto informaci chudší. 

Po čtvrté hodině, když už většina hostu odjela, loučím se a odjíždím s malým Kubou taky – doma bude lépe k uhlídání : -)

Z letošního tábora, tak jak jsem jej měl možnost pozorovat na PUŤÁKU, EXPEDIČCE i tomto víkendovém setkání, mám velmi dobrý pocit. Stejně dobrý pocit mám ze setkání s těmi, které jsem dlouho neviděl. Třeba se podaří příští rok uskutečnit podobnou aktivitu : -)

 

Sestříhaný videozáznam (5:00):

 

Nesestříhaný videozáznam (19:44):

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *