27.-28.2.2016 – Zimní přechod Malé Fatry

(Pípa) Po dlouhém čase nastala doba vyrazit opět na přechod Malé Fatry. Toto malé, ale o to více kouzelné pohoří mě vždycky přitahovalo. Nakonec jsme letos jeli ve čtyřech – Dazul, Murzílek, jeho spolupracovník Martin a já. Sbalit batoh, ve kterém mám vše potřebné netrvá dlouho a navíc letos budu testovat nové kalhoty, které jsem si pořídil, protože staré DirectApliny dosloužily.

Po cestě, která uběhla velmi rychle a při níž byl Dazul několikrát upozorňován, že jede rychle (sic!) jsme auto nechali u Varína a na zastávce čekali na bus, který nás dovezl do Vrátné doliny. Dovolili jsme si ušetřit spoustu času a do Snilovského sedla (1524 m.n.m.) nás vyvezla kabinová lanovka. Od horní stanice nás čekal výstup na Velký Kriváň (1709 m.n.m.).

Počasí na hřebenu bylo hodně odlišné než v dolině. Svítilo sluníčko a fičel silný vítr, který sebou bral vrchní krystalky sněhu. Teplota prudce klesla, ale my jsme se zahřívali pohybem. Točit a fotit šlo jen velmi malou chvilku, protože poté jsem necítil prsty. Viditelnost byla velmi dobrá a tak jsme z Kriváně viděli zasněžené vrcholky Vysokých a Západných Tatier, Velkou Fatru a Nízké Tatry. Po celé cestě nás doprovázel silný vítr z levé strany. Jen v místech, kde se mezi nás a vítr postavily vrcholky hor bylo najednou bezvětří a ticho. Při dlouhém  výstupu na Malý Kriváň jsme chvílemi šli po sněhem nafoukaném ostří hřebenu. Vpravo díra do doliny a vlevo šikmý svah končící hluboko pod námi. Proplétali jsme se mezi bizardními  útvary, které vytvořil sníh, mráz a vítr. Při sestupu jsme v závětří čekali na Dazula a ten dlouho nešel. Vyhlíželi jsme ho nad námi a k našemu velkému úžasu se vynořil hluboko pod námi. Prostě nás za hřebenem podjel.

V sedle Priehyb jsme poobědvali a rozdělili se – Dazul šel travers pod Suchým a my jsme se vydali nahoru.  Po táhlém hřebenu jsme stoupali vzhůru. Kleč obalená sněhem a ledem znesnadňovala cestu. V jednom malém žlebu jsme objevili zbytky bivaku – někdo tady přespal. Pak jen krátký výstup a jsme na vrcholu Suchého (1468 m.n.m.). Opět krásné výhledy, vrcholové foto a rychle do závětří. Čeká nás sešup do sedla Prieslop pod Suchým (1468 m.n.m.) to je 253 výškových metrů na vzdálenosti 800 metrů. Ve sněhu to pořádně jede, chvíli po nohách a chvíli po zadku.

V sedle máme sraz z Dazulem, na kterého budeme muset počkat. Vyhříváme se na sluníčku a sušíme propocené věci. Dazul volá, že má potíže v těžkém terénu. Vzpomínám si, jak jsme to šli vloni a ještě teď mě z toho bolí kotník. Při druhém telefonu se ozývá někde pod námi šramot a Dazul konečně vylézá z roští. Následuje pohodový pochod přes Javorinu a kolem vrcholu Kopa.

Na druhé straně tohoto vrcholu chceme přespat na plácku, který jsme objevili v loni. Rovných míst je tu jen velmi málo. Sněhu ubývá a našem místě je jen asi 5cm. Děláme oheň – pomocí křesadla, bez kterého bychom museli velmi rychle zalést do spacáků, protože teplota klesá s přibývající tmou. Vaříme večeři každý co má a povídáme si. Oheň krásně hoří a snad medvědi ještě spí a nechají nás na pokoji.
Ráno se nikomu z vyhřátého spacáku nechce. Proto snídáme ještě v plechu a není to vůbec špatné. Pak ovšem nadchází chvíle, kdy musíme ven a obléct a obout zmrzlé věci. Sbalit se netrvá dlouho a už sestupujeme do sedla Brestov (975 m.n.m.). Polomy kolem vrchu Jedlovina a pak zase dolů. Na křižovatce cest se Dazul stejně jako vloni chce dát po cestě doprava, zatím co chodník vede doleva. Po opětovné konzultaci s mapou v telefonu od tohoto nápadu upouští a podle mě dělá dobře. Pěšina nás dovádí na cestu, která vede až na Chatu Pod Suchým (cca 945 m.n.m.). My míříme opačným směrem dolů do údolí. Sníh postupně mizí, až kolem není vůbec žádný. Jen mokro a bláto.

Chceme si zkrátit cestu přes Varín a jdeme podle mapy k říčce Varínka a podél ní k hlavní cestě u které máme zaparkované auto. To nacházíme ve stavu, v jakém jsme ho opustili, takže se můžeme naložit a vyrazit k domovu. Po cestě ještě kupujeme sýr a nitě. Opět jsme museli několikrát Dazula brzdit, aby nepřekračoval rychlost a štastně jsme dojeli do Černého kde, vystoupil Murzílek a Martin a pak domů.

————————————————————

(Dazul) Kdybych věděl, že letošní zimní „prověřovací“ oldskautskou akci s přespáním na sněhu budu absolvovat s dvěma účastníky nejprestižnějšího kursu Armády ČR nazvaného COMMANDOS, asi bych zaváhal zda se vůbec na Malou Fatru vypravím. Ale protože jsem se to dozvěděl až ve chvíli, kdy už nebylo cesty zpět, několikrát jsem se ujistil (a nechal si od každého nenuceně potvrdit), že si tuhle akci chceme všichni užít a že „jdeme na pohodu“.

V podstatě jsem od podzimního přechodu Nízkých Tater nikde nebyl a tak jsem se na výpravu těšil jako malé děcko. Vyrazil bych samozřejmě i sám, ale měl jsem radost, že svoji účast avizoval Pípa i Murzílek. A když Murza poslal SMS: „Dazule, vadilo by kdybych sebou vzal skauta ze Zlína?“, byl jsem naprosto klidný – pravidlo, že už bych měl na hory jezdit s hřebci, kteří mne v případě problémů snesou dolů, bude vrchovatě naplněno.

Nahoře, pod Snilovským sedlem, vyfukuje poměrně silně. Pro jistotu nasazuju šál, čepici a na to ještě kapuci. Vítr je tak silný, že mi každou chvíli kapuci shazuje. Fouká totiž přímo proti nám.

Nahoru na Veľký Kriváň (1709 m.n.m.) šlapu na širokých běžkách s ocelovými hranami a zánovními tuleními pásy. Tady, kousek od horní stanice lanovky, je ještě dost lidí a mezi nimi i hodně těch, kteří mají na nohou lyže. Všechno jsou to ale skialpy. Jen já s běžkama jsem tady za exota. Ale stoupá se mi evidentně trochu pohodlněji než mým parťákům.

https://youtu.be/7-_lQ9hWAzw?list=PLIQ-Sw6BXCqBbkSZrLIWghEzEqsP6Wovi

Dnes je nádherně slunečné počasí. Je pár stupňů pod nulou, ale víc než mínusová teplota je nepříjemný vítr, který pocit chladu enormně zesiluje. Každá fotka či několikavteřinový videozáběr má okamžitě za následek ruku promrzlou doslova na kost. Těžký život kameramana a reportéra. Nikdo z těch, kteří se budou na video dívat, to nemůže docenit. Jó – život žáda oběti :-)

ŠESTKAŘSKÁ vývěska před OÚ Kateřinice – 29.2.2016:

Několik fotografií z této úžasné akce: