(Dazul) Že se snažím párkrát do roka absolvovat cestu z práce domů nějak jinak a netradičně, je známo. Cestu po asfaltce znám za ty desítky let téměř nazpaměť a tak se jí při přesunu na horském kole či běžkách, vyhýbám jako čert kříži.
Dnes jsem bez auta a tak vyhodnocuju, že spojim příjemné s užitečným – pojedu domů na běžkách. Udělám něco pro své zdraví a navíc ušetřím za benzin. Pro tyto účely mám v práci už od prvního sněhu opřené lyže s tyčkama a pod stolkem lyžáky. Dnes ale činím navíc další přípravu – zásobuji se tatrankou a musli tyčinkou. Podle předpovědi bude nahoře kolem -17 a bez dostatku energie se zima snáší o poznání hůře.
Plánuju, že vyrazím z práce dřív – už za světla, ať si užiju třeskutý západ slunka na pláni za Ozniců. Kolega Luboš mi šetří hodinové cupitání po asfaltu a ochotně mne převáží z Valmezu přes Poličnou, nahoru kolem hájenky, skoro pod hřeben. Šetří mi tím nejen 5-6 kilometrů, ale i 200 výškových metrů.
Luboš mne vysazuje asi kilák před Píškovou. Teď už to bude pohoda. Žádné brutální stoupání. Dívám se na mobil – je 16:00. Pokud to půjde hodně dobře, mohl bych být za hodinu a půl doma. V tuto chvíli ale netuším, že se šeredně mýlím …
Za tři kiláky jsem na mojí oblíbené pláni nad Ozniců. Hmm – trvá mi to půl hodiny. Teda nic moc. No co, už jsem ve věku, kdy to není o rychlosti, ale o vytrvalosti. Takže volně svým tempem – kupředu pravá!
Poslední červánky zapadajícího slunka zpoza černého obzoru, dodávají zasněžené krajině uklidňjící dojem. Vychutnávám si to. K vůli takovým okamžikům stojí za to přestát trochu zimy a nepohodlí.
Úplněk bude sice až za tři dny, ale měsíc dominuje noční obloze skoro jako za úplňku. I když je regulerní tma, ještě jsem čelovku nenasadil. To je výhoda sněhu – viditelnost v terénu, zvláště za takové noci jako je ta dnešní, je dobrá i bez baterky.
Po loukách se jede relativně dobře i když je místy sníh dost vyfoukaný. Ale v lese a na kamenitých cestách i 8-10cm sněhu není ještě dost. Samozřejmě, že jsou místa, kde je nafoukaná metrová závěj, ale jsou místa, kde kameny vyčnívají nad sníh. Nedobře se jede v lese. Cesta rychle neubíhá. Už tuším, že dnes domů dorazím mnohem později než jsem naivně odhadl.
Noc je vskutku mrazivá. I když mám záda propocené, cítím ten vlezlý chlad hned na další vrstvě oblečení. Ještě, že jsem si dal dvě trika, svetr a navrch ještě fllecovou bundu.
Mám pocit, že zastavuju každou chvilku. Ne proto, abych si odpočal, ale abych vytáhl mobil a udělal si snímek noční krajiny. Fotím rychle, protože je kosa. A bez blesku, aby byla fotka přirozenější. Při krátkém pohledu na displej se zdají snímky úplně skvělé. Hmmm. Ale jen na ten vteřinový pohled a na malém displeji. Optika má své zákonitosti a mně není dáno, abych nad nimi vyzrál : -(
Měsíční záře mne fascinuje a je mi královskou odměnou za námahu, kterou dnešní večer vyvíjím. Měsíc je určitě i příčinou proč občas přepínám do automatického módu jízdy na běžkách. Díky němu se mi vybavuje kresba Marko Čermáka u povídky Miloslava Nevrlého KRÁLOVSKÁ NOC (32.ročník časopisu JUNÁK (1969-70), 24.číslo). Ta povídka patřila v mém mateřském oddíle mezi kultovní. Dokonce jsme v oddíle jakousi roverskou zkoušku s názvem KRÁLOVSKÁ NOC také zavedli. Před pár lety jsem se na místo s „vytesaným“ znakem KRÁLOVSKÉ NOCI vrátil a přesvědčil se, že místo je pořád relativně opuštěné a čeká třeba na nějakého rovera z ŠESTKY : -) Dnes ale jedu skoroúplňkovou zasněženou lesní cestičkou a vzpomínám na tu svoji úplňkovou KRÁLOVSKOU NOC …
Na rozcestí Kuželek se napojuji z lesního chodníku na lesní cestu, kterou si vystavěli lesáci pro přepravu dřeva. Takový ten lesní asfalt. Navíc prohrnutý a tudíž samý šutr. Uvažuju, že běžky sundám a pošlapu pěšky, ale při kraji cesty se zdá sněhu docela dost a tak se snažím jet tam. Jde to – dokud neuslyším i nepocítím škrhnutí o drobné šutříky, které se do nahrnutého valu dostaly z vozovky. Od toho sněžného pluhu musely při takovémto rozhrnování odlétávat jiskry.
Konečně vyjíždím na první půlkilometrovou louku pod Lázama. Tady je místy sněhu trochu míň, ale zase nedřu o šutry a zmrzlé šišky.
Přesto všechno se mi na levou běžku lepí sníh, což mne dost překvapuje, protože při -17 stupních by se to snad ani dít nemělo. Jenže děje. Střídavě běžku oklepávám a zkouším táhlý skluz, abych se sněhu na skluznici zbavil. Á doparoma – zbavil jsem se skluznice! Fakt, nekecám. Svinutá skluznice se povaluje ve sněhu!
Tak tohle jsem opravdu ještě nežral. Je jasné, že já jsem právě ta nejvyvolenější osoba, která má tu čest vyzkoušet tentokrát ukázkově čisté odtrhnutí skluznice. Ne, odtrhnutí mne nebolelo. Ale zato pořádně nas….
Smotávám skluznici tak, abych ji napěchoval do kapsy a vyrážím na zbývajících 6 kilometrů bez skluznice. Nakonec se ukazuje, že to není až tak strašné. Kovové hrany asi trpí víc než kdyby skluznice byla na svém místě, ale jede to. Dřeto – ale jde to!
Na Lázech sundávám běžky, protože tady už dorazila civilizace naplno. Cesta je nejen prohrnutá, ale navíc i poctivě posypaná. A vede do kopce. Toho třičtvrtě kiláčku se mi půjde lepší pěšo. Navíc postupuju rychleji než kdybych se trápil na posypané cestě.
Procházím kolem Fialčiného baráku. Je tam tma. Nikde známky života. Auto taky nikde, asi není doma.
To už nasazuju čelovku, protože vcházím do lesa. Na rozcestí Háje odbočuju k Frantovi Belgičanovi (partyzánský památník) po lesní cestičce. Už tu někdo jel předemnou, takže stopa je hezky vyjetá. Dá-li se tomu tak na občas vyfoukané cestě říct.
Přes kótu Čečetkov nejedu. Vezmu to kousek níž – traverzem. Přišel bych o krásný výhled na naši dědinu.
Výhled se mi otevírá po levé ruce – je to úžasné. V létě tak rozsvícená dědina nikdy nevypadá. Všudypřítomný sníh umocňuje plasticitu tohoto jedinečného obrazu. Fotím, ale vím, že z toho nejspíš nic nebude. V ruce to neudržím a v téhle kose bych to nedal ani kdybych se opřel o strom.
Dole je krásně vidět nejen kateřinická světla, ale část Ratiboře, Vesníku a vsetínského Sychrova. Takhle úžasně nasvícený kousek rodné hroudy jsem doposud neviděl.
Mám za sebou cca 12,5 km převážně noční jízdy. Je 18:30 a já konečně vyjíždím z lesa na louku jasně osvětlenou měsícem – stojí na ní náš téměř dostavěný dům. Tenhle sněhově-noční pohled si užívám prvně a náležitě si jej vychutnávám, mráz-nemráz.
Tak jsem doma. Nechce se mi věřit, že těch 12,5 km jsem jel 2,5 hodiny. Být více sněhu a na Lazech nebýt posypaná cesta, asi bych se i vsadil, že to zvládnu za poloviční čas.
„Ahóóóój“ volá jako vždyky Kája a běží ke mně. Ještě než stačím zavřít dvěře je tu i Nik a Myšák. Vítám se a hned odnáším lyže do koupelny. Běžky nechávám odtát ve vaně, dosušuju je ručníkem a chystám se spravit odtrženou skluznici. Zítra ráno musím jet na běžkách zpátky do práce a nechce se mi rasovat zasloužilé backcountry, které tahám na přejezdy větších hor než jsou Beskydy.
Vytahuju stolařské svěrky, lepidlo a dávám se do práce – nejprve nanáším po celé délce lepidlo na běžku, pak na odtrženou skluznici. Nechávám asi 10 minut zavadnout a pak za nezbytné pomoci Irči, slepuju k sobě. Vyhlazuju a stajuhu svěrkama. Do rána by to snad mohlo zaschnout …
Ještě jsem nikdy takovou opravu neprováděl, ale pokud se podaří, budou moci běžky dál sloužit. A pokud se to nepodaří – alespoň jsem se o to pokusil …
Většinou se automaticky budím před pátou ráno. Stejně tak i dnes. Ale protože miluju ranní nirvánu, dopřávám si pohody až do půl šesté. Čidlo tepelného čerpadla ukazuje, že je venku přes -17 stupňů, takže pořádný samec.
V mikrovlnce ohřívám jehněčí klobásky, abych nevyrazil na lačno a pak si vklidu oblékám večer připravené vrstvy oblečení. Sundávám z lepené běžky svěrky a nožem po kovové hraně odřezávám občasné kousky lepidla, které se dostaly z pod skluznice ven. Jenže – do pytle! Nevím jak se to mohlo stát, ale ostrý nůž se zařízl 3 centimetry do skluznice. No to je v háji! Automaticky napínám umělohmotnou hoblinu do původní polohy a zahlazuju ji. Kupodivu drží. Tak to znamená, že lepidlo ještě není zcela ztuhlé. Jet na nezaschlém spoji běžky je nerozum.
Ale do práce se nějak dostat musím a tak si ven vynáším svoje backcountry, nazouvám zimně-expediční lyžáky, zapínám čelovku, … Je 6:13 – chtěl jsem vyrazit o půlhodiny dřív : -(
Jsem zmrzlý jak sobolí lejno a tak trochu zvyšuju rychlost z pomalého tempa na temto svižné. Aspoň do doby, co to budu schopen v tom mrazu udýchat.
Projíždím pod Čečetkovem – nejvyšším bodem naší dědiny (687 m.n.m.). Napravo mezi vysokými stromy se mi otvírá pohled na probouzející se vesnici – světelný ostrov tam dole, skoro o třista metrů níž, působí magicky. A další světelný ostrov o kus dál taky. Tam, kde je Vsetín, to vypadá, jako by se světelný ostrov právě potopil – z poza obzoru vidět jen zář.
Nedokážu sám sobě říct, zda byl hezčí včerejší noční pohled či dnešní ranní. Asi bych chtěl srovnávat nesrovnatelné.
Snažím se jet co nejopatrněji, abych své deset let poctivě sloužící široké běžky, ničil co nejméně. Tulení pásy jsem nechal doma, dnes mne žádné větší stoupání nečeká. V podstatě sjíždím z cca 600 m.n.m do výšky 300 m.n.m. Samozřejmě s občasným menším stoupáním, ale rovina a klesání na téhle trati převažuje.
Svítá na plné pecky – je právě ten okamžik, kdy během minuty či dvou vyleze zpoza obzoru slunko úplně celé. Jsem na louce u Oznice. A notuju si na melodii Werichovy písně Narodilo se štěně:
„Hore kopcem na Láze – Oznica – Poličná,
spocený su jak bůvol a ty si tak sličná …“
Je mi tak akorát – ani kosa, ani zpocená záda. Však se taky udržuju pořád v pohybu. Vím, že pomalí umřou. Do práce to mám touhle trasou 18 kilometrů, takže – vydržať!
Kdybych ale tvrdil, že nezastavuju vůbec, lhal bych. Zastavuju abych fotil. Zimní svítání má svůj neopakovatelný půvab a i když vím, že není v mých silách jej sdělně zachytit, nějaké fotky stejně pořizuju, jen abych si tyhle impresionistické okamžiky v budoucnu alespoň připomněl.
Otvírám dveře kanceláře – opírám běžky i tyčky do rohu a ze zvědavosti se dívám na hodiny – je 9:36. Napadají mne v tuto chvíli pouze 2 věci: normálně jsem už tři a půl hodiny v prác – mám zpoždění. A taky – ta cesta z domu do práce fakt trvala skoro třiapůlhodiny?
Jo! Ale – stálo to za to !!!