(Dazul) Vyrážím opět sám – někdo se necítí, jiného skolila viróza, dalšímu nevyhovuje termín a zbývajících deset oslovených raději nijak nereagovalo : -) Normální stav. Svět se točí stále stejně kolem své osy. Jak říká Klíště: „Kamarádů neubývá, jen se jim změnily priority“. Naučil jsem se respektovat, že všichni máme objektivní důvody proč na tuhle akci nevyrazit. Nicméně já mám taky minimálně jeden důvod proč nakonec vyrazit – snažím se „staré dobré časy“ neidealizovat, ale každoročně si připomenout, že je pořád (ještě) můžu znovu prožívat – obohacen o zkušenosti (průsery) z minula. Vždycky z toho „žiju“ dalších pár měsíců : -)
Je 3:15 ráno a já si uvědomuju, že v báglu nemám čelovku! Následuje zrychlená prohlídka podkroví, kde mám uložené kity, paraglide, lodní pytle, lana, mačky, ploutve, neoprény, celty, spacáky, karimatky, sněžnice, lyže, hůlky, žďáráky, karabiny, ledovcové skoby, balíčky bojových dávek potravin, ešusy, rukavice, běžné lopaty a desítky dalších potřebností pro své potulky, nepřinesla očekávaný nález zatoulané čelovky Petzl. S hrůzou si uvědomuju, že jsem ji použil naposledy v létě na vodě v Polsku, protože jsem od té doby asi nikde venku nespal. Prohmatávám ještě loďáky a slibuju si, že už ji nikdy nebudu ukládat jinde než do horní vnitřní kapsy báglu, kde jsem ji posledních 20 let vozil. Čelovka není ani v loďáku. A druhou čelovku, kterou vozím v kapsičce horského kola jsem včera večer půjčil sousedům, kteří u nás zatměli a kilometrová cesta beze světla lesem by nebyla moc příjemná. Je 3:25 když opatrně a s omluvou vidím Irču, abych si půjčil její čelovku, pokud ji někde najde. „Já čelovku nemám“ reaguje na moji prosbu rozespale a převaluje se na druhý bok. Ve 3:27 startuju auto a vyrážím do údolí směr Ružomberok. Není to úplně poprvé, co vyrážím bez čelovky a na posledních dvou akcích jsem ji sice měl, ale stejně ji nepoužil – uklidňuju se. A nahlas přeříkávám prehistorickou oddílovou poučku: „Co jsem si nabalil, to si taky sám ponesu. A co jsem zapomněl, bez toho se musím obejít!“
Na parkovišti před vlakovým nádražím v Ružomberku, kde jsem předchozích 15-20 let nechával auto, mne čeká překvapení. Dříve jsem tu měl občas problém zaparkovat, dnes tu je asi 5 aut, z toho má jedno nasazenou žlutou „botičku“. Že by …? Bohužel ano. Parkovací hodiny mi oznamují, že hodina parkování stojí 0.5 EUR. Rychlým výpočtem odhaduju že budu potřebovat do hodin nastrkat 16 EUR. Tolik u sebe v mincích nemám a na papírovou padesátieurovku není automat zřejmě stavěný. Do odjezdu autobusu mám cca 45 minut čas. Startuju vůz a jedu zpět na začátek Ružomberoku, kde je Tesco a u něho musí být parkoviště.
Bágl na záda, běžky do ruky a vyrážím svižným tempem proti proudu Váhu k vlakovému a busovému nádraží. 6:54 stojím před čistě umytým bílým autobusem. Řidič mi ochotně otevírá boční úložný prostor, abych si tam mohl uložit běžky a bágl. Za 3,1 EUR mi tiskne jízdenku do Starých hor.
Tak dneska je to tady nahoře pěkně výživné. Na to, že jsem měl na sobě ještě před hodinou jenom icebreakové triko s dlouhým rukávem a docela se při tom potil, je to teď brutální kontrast. Odhaduju, že tu fouká minimálně 20 metrů za vteřinu což je na Beaufortově stupnici síly větru stupeň 9 – silný vichr. Jen pro představu – na praglide se létá při cca 6 m/v, což je 4. stupeň Beauforta – mírný vítr. Můj odhad síly větru je nejspíš dost nízký, protože později v závětří salaše pod Suchým prohlašuje jeden z horalů, že nahoře prý fučí přes 120 km/h – což je cca 33 m/v a to by znamenalo regulerní orkán. To se mi zdá zase nadhodnocené i když nedokážu úplně vyloučit, že by se ve větrných náporech možná chvilkami podobná hodnota naměřit dala. Každopádně jsem takovou sibérii zažil zatím jen párkrát v životě a to, že jsem ji přestál bez úhony, připisuju parťákovi se kterým jsme se mohli v extrémních chvilkách o sebe opřít. A protože se dnes ploužím sám, začínám uvažovat, zda to je dobrý nápad.
Skoro přesně před 14 lety jsem taky vyrazil na přejezd Velké Fatry sám a narazil na hodně podobnou fujavici, kdy mne to dvakrát srazilo k zemi. Dobře si pamatuju, jak byla mizerná viditelnost a já se úzkostlivě držel co nejblíž tyčového značení. Jenže občas nebylo od tyčky k další tyči vidět a tak jsem několikrát musel spirálovitě kroužit než jsem ji spatřil. A na Križné jsem neodbočil na sever (tyč jsem prostě nenašel), ale na západ. Že mířím místo k Ostriedku ke Králove skale jsem poznal až když na chvilinku další poryv roztáhl sněžnou mlhu. To už jsem, byl ale u Králové skaly. Tehdy jsem se rozhodl na další cestu rezignovat a na nejbližším trochu závětrném místě ve svahu jsem hodinu hloubil záhrab. Skládací sněžná lopata pořízená nedávno do oddílu měla svoji premiéru. Odměnou mi byla nerušená noc. Ráno už byl vítr bezproblémový a já si operativně naplánoval cestu na běžkách do sedla Malý Štůrec a pak střídavě po cestě i po kolejích do Dolného Harmanca – tedy na opačnou stranu než jsem měl auto. Od té doby jsem výrazně opatrnější a obohacenější o další zkušenost, že i když kráčím podle tyčí, neznamená to, že jdu tam, kde si myslím : -)
Můj velký bágl zvětšuje plochu, do které se vítr opírá. A vítr má fakt nebezpečnou sílu. Mám pocit, že mne při každém třetím poryvu srazí na zem. Nechápu, že jsem sebou ještě nesekl. Ale jsem tomu rád. Pokud by mne vítr odfoukl do lavinózního pole, nemuselo by to se mnou dobře dopadnout. A vybavuje mi nedávno spadlá lavina, kterou jsem překonával dole pod Majerovou skalou. A teď jsem se málem složil, ale na opačnou stranu než fouká. Vítr právě udělal nepředvídatelnou vteřinovou přestávku a protože jdu celou dobu podvědomě v náklonu proti větru, proti síla která se stala poslední hodiny součástí koordinace mého pohybu přestala působit a já se smiřuju, že sebou nepříjemně seknu. Ale nadějné vteřinové téměř bezvětří končí a já díky novému poryvu balanc vybírám. Pokračuju bez pádu dál.
Mám na sobě icebraové triko a starou (ale pořád kvalitní) firemní bundu. Jsem neustále v pohybu a tak mi není zima. Pot necítím, protože jsem neustále ochlazován poctivým velkofatranským větrem. Na rukavicích se mi tvoří námraza – napadá mne, že by to byl hezký nadčasový polodetail, protože takovou fotku ještě nemám. Ale vím, co by to znamenalo se zastavit, zapřít aby mne vichr nesmetl, sundat jednu rukavici, rozepnout kapsu, vytáhnout mobil, pořídit fotku a celá proces opakovat v obráceném pořadí. I když už mám v takovém úkonu docela cvik a myslím si, že jsem docela dobrý v pudové fotografii, stejně by to bylo o 30 vteřinách. A to je v těchto podmínkách moc dlouhá doba na solidní prochladnutí, které nemusím pozvolna rozpohybovat. A na salaš pod Suchým, kde se budu moct na nějaký čas před větrem skrýt a spočnout, to mám ještě aspoň hodinku až dvě. Dnešní akce bude na fotky a videa chudší, ale egoisticky nadřazuju vlastní pohodlí nad zachycením neopakovatelných okamžiků : -( Svět se bude muset obejít bez jedinečných fotek : -)
Nahoře na Križné míjím lehce vybavenou pětadvacetičlennou partu, která vyrazila evidentně na jednodenní jízdu. Přichází z druhé strany, ale do tohoto okamžiku taky jenom stoupali. Teď zjišťují, že sjezd z Križné nebude vzhledem namrzlým sněhovým plotnám žádná sranda. Já sundávám běžky a opatrně začínám sestup směrem k Ostriedku. Asi po padesáti metrech vyhodnocuju, že už to zvládnu i s lyžema na nohou. Cestou na Ostriedok se s rychlejší částí velké skupiny různě míjím a občas navzájem prohodíme pár slov. Slyšíme sice každé třetí až páté slovo, ale pochopil jsem, že se jedná o VHT oddíl, který pořádá tuhle akci pravidelně snad po třiačtyřicáté! Vůdci téhle výpravy je 63 let a za pár hodin poznám, že je to člověk na svém místě.
Některé tyče na značené trase chybí. Jsou ulomené a občas je vidět pár centimetrů zlomu vyčnívajícího ze sněhu. Takže většinou není vidět od tyče k další tyči. Naštěstí vítr odfoukal čerstvý sníh a vrstvě toho zmrzlého jsou patrny stopy lyží a sněžnic podle kterých se dá k další tyči relativně spolehlivě dorazit.
„Na Ploské je hotové peklo a zítra to má ještě zesílit“ sdělují dva češi na sněžnicích, kteří se pomalu prosazují proti větru směrem ke Križné. Volám cosi o tom, že na Križné to je zřejmě ještě horší, ale má slova zanikají v nepříjemném svistotu větru.
Při sjezdu od Ostriedku k salaši pod Suchým drze tyče opouštím a šněruju žleb podle návějí čerstvého sněhu, abych jel co nejbezpečněji. Pokud si dobře pamatuji, musí mne svah vyhodit kousek od salaše. Cítím, že se mi najednou začíná lepit sníh na tulení pásy. Zřejmě prudká změna kvality sněhu.
Čím se dostávám níž, tím je vítr méně agresivní. Ale na dokonalé závětří v salaši se pořád těším, Už nám pořádný hlad a tam se v klidu najím a napiju. Při dnešním náročném výkonu nesmím podcenit dehydraci ani nedostatek cukru. A cítím, že mi energie ubývá zrychleným tempem.
Viditelnost je tu o poznání lepší a tak vím, že v salaši se už někdo usalašil – z komína stoupá proužek dýmu. Většinou tohle místo míjím, protože se mi nechce nikoho obtěžovat svojí přítomností, ale dnes se o svůj kousek závětří klidně přihlásím. Před dřevěnicí je mimo zelené vlajky vidět i několik lyží rychlejší části oddílu VHT se kterým se potkávám od Križné. Sundávám lyže, seškrabávám z tuleních pásů nalepený sníh a dle zvyku tyčky i běžky zapíchávám, přestože většina lyží které tu už jsou je na sněhu. I tady sněží a fouká, rád bych ty svoje lyže našel jak ze salaše vylezu. .
V salaši si topí dva slovenští horalové v tričku Štyri nity což je sympatická parta, která má tuhle salaš na svědomí. Zachránili ji a bezplatně se o ni starají. Na první pohled je znát, že tihle chlapi mají zdejší hory v krvi a ví o nich leccos. Už jen to, že nehnou brvou ani když se dovnitř postupně vměstná kolem dvacíti lidí, svědčí o tom že dokonale ctí nepsaný zákon hor. Naplňuje mne to nadějí, že i v dnešní turbolentní době stále funguje věky osvědčený řád, přesto že se jej narůstající množství „turistů“ snaží svým egem vymazat. „Štyri nity“ – díky!
Vyhřátou dřevěnici jsem samozřejmě nečekal, o to líp se mi tady sedí, žvýká chleba s uherákem a poslouchá řeči, které se při takovýchto setkáních vedou. Drze si věším rukavice nad pec, přesto že jsem nedonesl ani polénko. Zjišťuju, že mám mokrou firemní fleecku a tak z báglu vytahuju letitou Sherpa bundu (dar od mé ženy) ve které mi nikdy zima nebyla a vozím ji s sebou právě pro tyhle případy.
Z hovorů o počasí, prognózách na zítřek i dnešním větrným zážitkům začínám opravdu vážně uvažovat o změně plánu, Zdá se mi mírně riskantní pokračovat sám na Ploskou a Smrekovicu. Moje rozhodnutí je definitivní, když vůdce výpravy VHT oddílu mění plán a oznamuje, že vzhledem k počasí sestup do Revůce zahájí už pod Ploskou.
Za dalších 10 minut vůdce přepočítává svůj tým a zjišťuje, že z 25 členné výpravy VHT oddílu chybí 2 chlapi. Začíná horeční zjišťování, kde byli viděni naposledy, zda jsou spolu, pokusy o telefonické spojení. To je vzhledem k mizivému až nulovému signálu, který kontroluju na svém mobilu, sázka do loterie. I kdyby jim mobil zvolnil, nejsem si jistý, že jej v té vánici vůbec uslyší. Připravuju se na případné hledání. Bágl tu nechám a do kapes dám jen něco jídla, lékárničku a žďárák.
Za dalších 15 minut vydává vůdce pokyn, aby 20 lidí z jejich výpravy vyrazilo k jejich autobusu, který na ně čeká v Revůci. Určuje kdo skupinu povede, kdo půjde poslední a dává pokyn, aby se všichni drželi pohromadě. On se zbytkem výpravy tady počká na ty dva, které se mezitím podařilo telefonicky kontaktovat a nasměrovat k salaši. Údajně na Ostriedku odbočili po jiných tyčích.
Cestu do Revůce znám, před 10 rokama jsem po ní scházel s Irčou, ale stejně se lepím na dohled dvacetičlenné grupy. Mimo to se mi extrémně lepí sníh na tulení pásy, Skluznice běžek se změnila na půlválec a mně se při každém došlápnutí zvrtne noha do strany. Samozřejmě, že zkouším několikrát sníh sundat, ale za chvíli je opět nalepený. A tak raději sundávám tulení pásy. Odsud bych měl stejně jen klesat. Těší mne, když vidím, že i 20 lyžař přede mnou dospělo ke stejnému rozhodnutí a pásy také sundává. Tedy mimo jednoho. Když jej později po cestě míjím, prozrazuje mi, že on pásy voskuje. Přiznám se, že jsem o tom, že se tulení pásy voskují, aby se na ně nelepil sníh, doposud nevěděl. Asi to budu muset taky odzkoušet.
Těch cca 550 výškových metrů sestupu je místy docela prudkých a protože to sjíždím v plné polní a bez tuleních pásů, raději běžky sundávám a několik úseků se bořím ve sněhu. Nalevo míjím místo, kde jsme před časem s Irčou nocovali. Když se dostávám na úroveň potoka Lopušná v Zelené dolině, napojuju se na lesní cestu po které bez větší námahy po třech kilometrech přijíždím na okraj Vyšné Revůce. Tady sníh na cestě končí jako když utne, takže připínám běžky na bágl a další kilometr k autobusové zastávce šlapu po svých.
Mám štěstí, autobus do Liptovské Osady jede za půl hodinky. Odtamtud budce jistě přípoj do Ružomberka, abych se dostal k autu. Uvažuju, že když jsem vybavená na záhrab, že bych se přesunul na slovensko-českou hranici a zabivakoval někde tam. Mezitím přichází na zastávku sympatický kluk a holka z Ostravy, kteří se chtějí dostat na vlak do Ružomberku. Nabízím jim, že je rád svezu až na Vsetín. Nakonec využívají mé nabídky a nechávají se vysadit u vlakového nádraží v Žilině, odkud mají domů lepší spoj. Kluk i holka mají na báglu připevněné sněžnice a tak se samozřejmě ptám odkud a kam šli. Vyrazili také dnes ráno – z Revůce chtěli dojít na Križnou, ale díky počasí to vzdali. Mám pocit, že zrovna dneska nahoře na hřebenu asi nikdo nespí : -)
Za zmínku ještě stojí moje první osobní zkušenost s revizorem. Při přestupu v Liptovské Osadě do Ružomberoku platím za jízdenku asi 1,1 EUR. Nechávám řidiči 0,4 EUR dýško a tahám bágl s běžkama do středu autobusu. Řidičovu výzvu se kterou mi za dýško děkuje a podává vytištěnou jízdenku už ignoruju, nechce se mi složitě s lyžemi vracet a blokovat další nastupující. Na zastávce u odbočky na Smrekovicu, když už jsem zabraný v hovoru se svými budoucími spolucestujícími autem, zjišťujeme, že směrem k nám postupuje silnější muž identifikující se jakýmsi odznakem, jištěný ženou, která blokuje výstup u řidiče. Autobus stojí na zastávce a kontrola jízdenek pomalu pokračuje. Je to divné, ale i když nemám jízdenku, jsem klidný. Je přece jasné, že jsem nemohl do autobusu nastoupit jedinými otevřenými dveřmi u řidiče bez zaplacení. Tohle snad vysvětlím snadno. Dívčina z Ostravy se svým parťákem zjišťují, že taky nemají jízdenku a diskutují o tom, zda jim ji řidič nabízel nebo ne. Nakonec se děvče vypravuje k řidiči, aby si ověřila, zda tam jejich jízdenky nezůstaly. Trochu zklamaně se vrací s tím, že tam řidič žádnou (tedy ani tu moji) neodebranou jízdenku nemá. Mezitím se ozývají cestující, zda by revizoři nemohli kontrolovat jízdenky v jedoucím autobuse, aby stihli rychlík v Rožomberku. Revizorům se to evidentně nelíbí, protože zřejmě počítají s tím, že po ukončení kontroly tohoto autobusu vystoupí, přejdou na druhou stranu cesty a zahájí kontrolu v dalším autobuse, kterým se svezou zřejmě domů do Bánské Bystrice. Argumenty revizora, kterými remcajícím cestujícím ospravedlňuje, proč nemůže kontrolovat autobus za jízdy, mne fakt vůbec nepřesvědčují. Od klučiny a holky z Ostravy si revizorka bere mailový kontakt, aby na vyzvání dosvědčili, že jim jízdenka nebyla vydána. Mne si nikdo nevšímá. Fakt dobrá kontrola. Ale živit se takovou prací bych opravdu nechtěl. Na to nemám žaludek ani vychování : -)
Za Žilinou, když už jedu v autě sám, si pouštím další z audioknih Jussi Adler-Olsena ZABIJÁCI – v pořadí druhý díl z volné, zatím sedmidílné série případů kodaňského policejního oddělení Q v čele s Carlem Mørckem. Nikdy jsem na detektivky moc nebyl, ale charismatický hlas Igora Bareše se kterým dokáže i ve stopáži 17 hodin interpretovat Olsenovy knihy, je úžasný. A tak přejíždím slovensko-českou hranici plně vtažen do děje. Na pasekách při vykládání auta si uvědomuju, že jsem propásl další možnost nocování na sněhu : -( Co se dá dělat. Aspoň budu mít zítra čas na betonování opěrné zídky u garáže : -)
———————————————————————————————————————————
Pětiminutové nesestříhané video z akce: