(Dazul) Tábor ŠESTKY trval 22 dnů a i letos začal PUŤÁKEM (přechod Jeseníků a plavba po Slezské Hartě), pokračoval EXPEDIČNÍ JEDNOTKOU, která stavěla tábor, a vyvrcholil stálým táborem postaveným na pozemku, který je od roku 2017 v našem majetku.
Osobně jsem se účastnil pouze prvních 6 dnů (putovní část tábora) a pak se doma vystřídal v hlídání našeho nejmladšího Kuby, aby Irča mohla s Myšákem, Kájou a Nikem vyrazit na stálou část tábora. Zatímco PUŤÁK mohu relativně dobře posoudit a subjektivně jej považuji díky zúčastněným i krajině, kterou jsme putovali, za velmi podařený, STÁLOU ČÁST TÁBORA mám zprostředkovanou jen díky vyprávění našich dětí a několika dospělých ŠESTKAŘŮ, kteří se jej alespoň částečně účastnili.
Aby byla zachována i psaná vzpomínka, poprosil jsem o sdílení příběhů a pocitů z letošního tábora. Doplnil jsem je ilustračními fotografiemi Káji. Pokud je ochoten kdokoliv další se podělt o ty své zážitky, velmi rád je zde doplním.
(Kikikna) Na tábor se mi jako obvykle vůbec nechtělo, narozdíl od dětí, které stříhaly metříky dávno před prázdninami. Doznívající stres z konce školního roku a lenost způsobily, že jsem se viděla spíš někde u vody než na tábořišti. Jak ale kdosi trefně poznamenal, nejhorší ze všeho nejsou hlídky, věčné noční buzení, mokré nohy, zima ve spacáku a týden neumyté vlasy. Nejhorší ze všeho je cesta tam. Čtyři a půl hodiny trvající, nekonečná, úmorná, nudná, děsná. Po překonání této nejstrašnější části tábora jsem se začala těšit na nastávající dny a nakonec se mi jako obvykle nechtělo domů. Mám prý napsat pár postřehů, ale pro mě je za tento tábor důležitý jen jeden…
Často se mě někdo ptá, proč se stále věnuju skautingu, když v dnešní době už je nějaká morzeovka nebo uzlování spíš pro smích. A já vždycky odpovídám, že důležité jsou hodnoty a zkušenosti, které člověk v oddíle získává, že se učí samostatnosti a tak dále. Na tomto táboře mi však došlo cosi důležitého. Že vedle toho všeho na věky věků září jedno slovo. Vztahy. Jsou to vztahy, které drží lidi v oddíle, jsou to pevné vztahy, které posunují každého člena oddílu dál, a díky kterým se později lépe orientuje ve světě i v sobě samém. Mnohokrát letos na táboře zaznělo z různých úst slovo rodina. Že skaut je jako rodina. V žádné rodině nefunguje vše naprosto dokonale. Každý její člen je něčím odlišný od ostatních, což může způsobit plno karambolů. Ale právě to rodinu spojuje.
Na našem oddílu je krásné, že v něm panují takřka rodinné vztahy. Každý v něm je úplně odlišný, a přece to jako celek funguje. Každý rok mě stále a znovu fascinuje, jak dokáží družiny spolupracovat, jak jsou sehrané a i v krizových situacích pracují jako dobře seřízený strojek. Na druhou stranu však dokážou mezi sebe přijmout téměř kohokoli. Letos mě až dojímalo, s jakou nesmírnou péčí se všichni starali o naši Mařenku a všelijak jí pomáhali stát se právoplatnou součástí skupiny. Když ji bolely nohy, vždy se našel někdo, kdo ji vzal na záda. Nikdo jí neřekl, ať raději zůstane v táboře, aby ostatní nebrzdila. Když bylo potřeba při hře číst, někdo ji vzal za ruku a četli společně. Když plakala, někdo ji vzal na klín, aby ji uklidnil. Když se bála vlézt do velké vody, někdo ji vzal na ruce. Při hrách i práci dostávala šanci být užitečná a nemusela stát stranou. Velcí kluci i holky denně prokazovali tolik laskavosti, tolerance a ohleduplnosti k malému človíčkovi.
A to je podle mě to nejpodstatnější na skautingu. Učíme se žít a chovat se jeden ke druhému jako ke členu rodiny.
(Hanny) Táborová nálada mě chytla letos trochu (dost) později, protože jsou tento rok priority víc na straně naší stavby. Zvažovala jsem, že rok vynechám, ale znáte mě, to bych asi neustála…. nemohla bych přijít o tu úžasnou dobu bez civilizace s kamarády a dětma, které umí vytvářet nezapomenutelné zážitky.
Už začátek jsem pojala jiným způsobem – krosna zůstává doma, vše jde do krabic a uzavíratelných přenosek. Pozitivní efekt – do auta jsem naskládala věci jako tetris a ještě mi zbyla spousta místa a konečně jsem viděla i zadním okýnkem. Ve stanu pak bylo všechno přehledné a v suchu. Děcka ve vlaku s krabicemi asi nepojedou, ale zvažujeme, jestli nepořídit v rámci táborové výbavy něco obdobného do všech stanů a tím vylepšili komfort skladování oblečení. I jako zdravotník to budu prosazovat – dost by to usnadnilo život. Pokud je totiž někomu nevolno, většinou to začne ve stanu a schytá to rošt a oblečení pod postelema. Pak si člověk hraje minimálně hodinu na pradlenku a uklízečku. Oblečení v bednách by to eliminovaly.
Když už mluvíme o roli zdravotníka – každý rok je to o něčem jiném. Vždycky, když chystám táborovou lékárničku, vzpomínám na předešlé roky, které léky mít ve větším množství (náplasti a stříbro na rány vedou) a které stačí v malém balení…
Každým rokem si „musíme“ odbýt aspoň jednu cestu do Opavy na pohotovost. Nepamatuju rok, kdy by něco nebylo, protože (co si budeme…) máme přece jen třicet akčních dětí a nedá se uhlídat vše. Tento tábor jsme jízdu absolvovali hned druhý den, kdy se při nácviku přepadu potkal jeden nos a jedno rameno. Ve stejnou dobu pak hlava a bedna s nářadím. Bilance – jeden táborník jel s námi po ošetření do tábora zpět a druhý se vrátil po operaci nosu a krátké rekonvalescenci doma. Tím skončila zdravotní dramata a pak už to bylo jen o běžných bolístkách, drobných odřeninách a pár nevolnostech (většinou z vedra anebo přejezení), které trvaly maximálně den.
Proto jsem se mohla zapojit i k jiným aktivitám a přidat pomocnou ruku tam, kde to bylo třeba. Ponejvíc v kuchyni, kde se připravovaly lahůdky, za které by se nemusel stydět ani pětihvězdičkový hotel. Kuchyň jede od rána až do večera a Irča s Danny excelentně zvládaly dodržet termíny konzumace, jezdit na nákupy, vodu, a ještě se s dětma vyrábět z kůže, drátků, korálků, bavlnek… Nepokoušela jsem se jim vyrovnat, to nejde, ale musím se pochválit, přece jen jsem v něčem vynikla😊. Podařilo se mi získat pozici „táborového kofeiňáka“, jak jsem jim udržovala hladinu kávy v krvi na stabilní úrovni, aniž by sami žádali.
A teď k tomu hlavnímu – samotnému táboru😊. Trochu jsme tentokrát vybočili z běžných zvyklostí a rozdělili pobyt na dvě části. Prvních deset dnů v plném obsazení, poslední čtyři dny pouze starší sekce. Musím říct, že jsem s rozhodnutím o takovémto rozdělení nebyla tak zcela v pohodě, ale teď nedokážu objektivně říct, jestli to byla ve finále pozitivní nebo negativní zkušenost. Něco to do sebe mělo – malí nebyli tak dlouho mimo domov, starší si užili svoji akční část tábora. Na druhou stranu se etapovka nacpala do každého dne, nakumulovali jsme program tak, aby se stihly všechny běžné aktivity (spaní v týpku, sauny, bobřík odvahy…) do odjezdu drobotiny. Bylo to v té první části víc hektické. Starší naopak měli svoji samostatnou část rozvolněnou. Což bylo dobře, protože byla opravdu náročná a akční – výsadek, rádcák, paintball… Každopádně jsme získali spoustu podnětů a rozhodně tohle téma ještě několikrát otevřeme, než padne rozhodnutí, jak to pojmout příští rok.
A snad ještě něco málo k táborovému k programu. Samozřejmě jsme zařadili klasické aktivity (přestupy, boro, slib, prácičky, služby, hlídky, tvoření, hry). To se nemění, pořád mají svoje kouzlo. Ale tou třešinkou na dortu je etapovka. Každý rok jiná, pokaždé nějak vyšperkovaná a napínavá. Příprava je vždycky náročná, člověk se zapotí už jen při vymýšlení tématu, které by mělo zaujmout a poskytnout dostatek podnětů k aktivitám. Většinou se neskončí u prvního, počátečního nápadu, ale postupně se člověk propracovává brainstormingem k finálnímu tématu a jeho podobě. Musím říct, že tentokrát si plánovači opravdu dali do těla a připravili detektivní zápletku z doby císaře Rudolfa II. proloženou do současnosti. Oceňuji práci všech, ale hvězdou se stal Pepa jako průvodce jednotlivými etapami v roli detektiva. Jeho herecký výkon byl na oskara a dokázal děti přibrat do akce tak, že mnohé věřily, že jsou součástí reálného pátrání a nejen hry. Téma bylo promyšlené a zpracované skvěle; byla jsem ráda, že jsem občas taky dostala nějaký ten štěk.
K raritám letošního tábora patří Verča a Štěpa, před kterými hluboce smekám. Trvalo jim asi cca 5 dnů, než urazily cestu Březiny-Budišov. Pěšky! S kočárkama! Zvládnout ujít takovou štreku, ukočírovat prcky a spaní v bojových podmínkách a mít jen to, co připevním na kočáry. Pokud neztratí chuť a naplánují cestu i z rok, budou kočárky třeba tři – že Kájo?! 😊 I tady klobouček, teda spíš maxiklobouk. Dirigovat tábor, akční štěně v pátém měsíci těhotenství nezvládne každý.
Všechny zážitky nejdou dost dobře sdělit. Když se je člověk snaží popsat, ztratí to kouzlo, už se často ani nezdají tak intenzivní. Ale hlavně – každý by si je měl spolu s ostatními aktivně vytvářet. Díky moc všem, kteří letos přidali kus sebe do táborové skládačky. Ať už to byli ti, kteří putovali s Rovery nebo ti, kteří připravovali a stavěli tábor, transportovali věci, uklízeli a samozřejmě ti, kteří tvořili tlukoucí srdce tábora.
Teď už je týden po táboře, zvládla jsem dospat svůj spánkový deficit (první tři dny doma jsem spala asi 20 hodin denně, nekecám…), poléčit si odřeniny a modřiny a několikrát povykládat nejsilnější zážitky všem známým a kolegům v práci.
A tak trochu jsem ráda, že je tábor za námi, protože při pohledu z okna se zatřepu chladem. V tomhle sychravém studeném nečase (nám sporo pořád svítilo sluníčko) jsem ráda za střechu nad hlavou, komfort postele, tepla, elektrických spotřebičů …. Co na to říct? Příští rok zas hurá na tábor!!!!!!
(Myšák – 11 let) 9.7.2023 – 1.den – Přijeli jsme vlakem, trvalo to 4 hodiny. Vyjeli jsme v 9:55 ráno. Ubytovali jsme se, provedli jsme nováčky táborem, pak pokračoval zbytek tábora.
Přestup a rozloučení mladších – Při prvním zahajovacím ohni jsem přestoupil z mladších (Vlčat) do družiny skautů (Štírů). Uvítali mne způsobem, že rádce družiny Kuba vzal kopřivu a při tom proslovil: ,,Slibuješ že budeš věrný Štír a budeš věrný svojí družině?’’
18.7.2023 – 10. den tábora jsme se rozloučili s mladšími, takže jsem byl zbývající 4 dny ‘’sám’’ (moji mladší sourozenci odjeli), ale měl jsem Štíří družinku, se kterou jsem se hodně skamarádil. A ty 4 dny byly super!
Výsadek – na výsadek nás (Štíry) vzbudili ve 2:48 hodin v noci. Museli jsme si zavázat oči šátkem, pak nás odvezli někam do pryč, a my se museli vrátit zpět do tábora. Byli jsme první, a to jsme si dokázali koupit i nanuka. Jedno negativum jsme měli: farmář nás zastavil (po té, co jsme si zkrátili cestu přes jeho neposečené pole) s tím, že mu máme zaplatit za způsobenou škodu 3000 Kč.
Přepad – hlídka nás vzbudila asi v 2:00 ráno. Přepadníků bylo 7. Všechny jsme je polapili dřív, než stihli něco vzít, kromě jednoho, který vzal sirky, nůž a sekyrku. Jednu přepadnici jsme stříhali, polévali vodou a posypávali popelem. Nakonec nám řekla kde je sekyrka. Pak u nás přepadníci přespali a ráno odjeli.