(Dazul) Sjezdové lyžování už patří z mého pohledu k těm dražším „sportovním“ aktivitám, především díky stále rostoucím cenám skipasů (letos jednodenní skipas v lyžařském středisku Katschberg-Aineck stojí v přepočtu 1867 Kč, o ubytování na 1 noc ani nemluvě). Proto mi ani nevadilo, když jsme loni nikam na lyže nevyjeli. Ostatně já takovou akci snad nikdy ani neorganizoval, jen jsem se k někomu připojil. Stejně tak tomu je i letos, kdy se jede na lyže do Rakouska. Už jsme tam několikrát byli, takže tušíme, co nás čeká.
Jedeme lyžovat na Aineck. Aineck je vrchol v Rakousku s nadmořskou výškou cca 2 210 m n. m. Je součástí Gurktalských Alp (Nockberge) — kopcovité části Alp s charakteristickými zaoblenými vrcholy známými jako „Nocken“. Něco jako slovenské Nízké Tatry. Hora Aineck leží na hranici mezi spolkovými zeměmi Salcbursko a Korutany. Je součástí lyžařského střediska Katschberg-Aineck s nejdelší sjezdovkou (z vrcholu až do údolí) cca 5–6 km.
Z Valmezu, odkud vyjíždíme VW Caravella (jede nás v ní 8 + lyže a bagáž) to je k samotě Wiesenbauer, kousek od Sankt Margarethen im Lungau, kolem 570 km, což v našem případě znamená (včetně oběda v Břeclavi) cca 8 hodin cestování.
V pondělí přijíždíme až po 18. hodině, takže žádné lyžování. Řešíme jen „nedorozumění“ v přidělených pokojích, které měly být vedle sebe, ale ve skutečnosti musíme obcházet celou budovu a vystoupat patro. Když už platíme takové peníze za ubytování, docela bych uvítal, kdyby bylo vše dle dohody. Když požadujeme změnu, projeví se to v ceně ubytování + cca 5000 Kč :-( Už minule mne tahle lokalita nenadchla, ale budu rád, když se příště (bude-li nějaké příště) ubytování ve Wiesenbauer vyhneme.
Úterý celý den lyžujeme. Já se hned první jízdu ostatním na svahu ztratil a jezdil si až do poslední lanovky sám, dle svého tempa a chuti. Vyhovuje mi to tak. Ostatní jsou lepší lyžaři, většinou ještě „nesmrtelní“. Obojí já už nejsem : -)
Ve středu se vydáváme s Milanem na výstup na Aineck. Ostatní jdou jezdit na sjezdovku. Šlapeme na skialpových lyžích, čeká nás více než kilometrové převýšení a 20 km po stezkách, které jsem vytipoval podle mapy.
Osada Wiesenbauer stojí na kraji rašeliniště cca 1000 x 350 m. Rašeliniště se tu prý často označují jako „Moos“. Navzdory poměrně dobré výhřevnosti se prý zdejší rašelina nepoužívala jako topivo, ale jako podestýlka na místních gruntech. Rašelinové drny se nejprve sušily na vzduchu a poté se drtily pomocí řezačky. Takto získaná rašelinová podestýlka byla následně předávána zemědělcům. Tímto způsobem se prý vyrovnával nedostatek steliva ve zdejší oblasti. Sláma, která byla původně určena jako podestýlka, se zde totiž používala jako krmivo a místo ní se jako stelivo používala rašelina a tzv. „Schneitelholz“ (větve ořezané z lesních stromů). Nasekané zelené větve se poté drtily a používaly jako podestýlka. Rašelinová podestýlka ze Saumoos představovala vítanou alternativu k podestýlce z větví (jejich získávání bylo pro porosty jedlí docela škodlivé).
Na informační tabuli u které si připravujeme lyže na výstup čtu (nechávám z němčiny překládat AI): „Noviny „Tauernpost“ ze dne 3. 9. 1938 uvádějí:
„V St. Margarethen v Lungau vlastní rakouské státní lesy malé zařízení na výrobu rašelinové podestýlky. Produkce v posledních letech činila přibližně 2 500 kubických metrů ročně. Na podnět okresního vedení NSDAP byly nyní podniknuty kroky ke značnému zvýšení výroby, případně až na desetinásobek dosavadní produkce.
V Lungau panuje velký nedostatek steliva, který byl dosud řešen získáváním lesní podestýlky. Tento postup však přináší značné nevýhody. Les je zbavován vlastního hnojiva. Pokud jsou ještě jednotlivé lesy zemědělců ořezávány (schneiteln), jsou škody na dřevě obzvlášť vysoké. Lesní podestýlka je navíc pro zemědělství velmi nevhodná a má jen malou hnojivou hodnotu.
Používáním rašelinové podestýlky mohou zemědělci očekávat zlepšení steliva. Rašelina pohlcuje hnojůvku až do několikanásobku své vlastní hmotnosti, zlepšuje půdu tím, že dodává humus nebo alespoň zajišťuje dlouhodobější udržení vlhkosti v půdě.“
Při zmínce o NSDAP mi okamžitě naskakuje, že v roce 1938 došlo k Anschlussu tedy připojení Rakouska k nacistickému Německu), že i místní hospodářská výroba byla politicky řízena a snahy výrazně zvýšit produkci rašeliny (až na desetinásobek), byly pravděpodobně kvůli hospodářské soběstačnosti a válečným přípravám.
Tulení pásy máme nalepené na skialpové lyže, vázání přepnuté do režimu „chůze“, takže v 9:00 vyrážíme z nadmořské výšky 1040 m proti proudu potoka Saumoosgraben.
Ani ne po 300 metrech míjíme „Alte Mühle“ – starou mlýnici, historickou stavbu, které nic nechybí – mlýnské kolo i náhon stojí v pořádku. Tahle mlýnice prý patřila pánům Binderbauerovi,Trattnerbauerovi, a třetím spolumajitelem byl Stofflwirt. Každý spolumajitel využíval mlýn průměrně 4–6 dní a nocí, než přišel na řadu další. Jen v případě potravinové nouze některého ze sedláků byl tento rytmus přerušen a byla dána přednost naléhavějšímu případu. Prý byl mlýn ještě na začátku 50. let v provozu. Vypadá fakt zachovale.
Po čtvrt kilometru se napojujeme na sjezdovku, po které vede místní lanovka Silverjet I. Po pravém okraji sjezdovky kráčíme 370 výškových metrů a cca 1,1 km prudce nahoru. Potím se natolik, že pár set metrech zastavuji a sundávám si jednu vrstvu oblečení, takže od této chvíle až do večera jdu jen v icebreakovém triku a bundě Alaska, kterou podle potřeby rozepínám či zapínám.
Asi 300 metrů pod horní stanicí první lanovky (až nahoru na Aineck se musí použít celkem tři lanovky) odbočujeme ze sjezdovky doleva na polní cestu, která traverzuje po úbočí Ainecku cca 3 km než přetne potok Leißnitz, který pramení někde pod vrcholkem Theuerlnock (2145 m). Na Theuerlnock bych se dnes rád podíval. Mlsně jsem jej okukoval, když jsme tu byli před dvěma roky a dnes by se to mohlo podařit.
Po téhle lesní svážnicové cestě nikdo v poslední době nešel, nepočítám-li lišku a srnčí, kteří tu zanechali své stopy. Po několika set metrech se připojují z protisměru stopy nějakého myslivce, ale v podstatě si musíme cestu na lyžích prošlapávat. Místy je sníh tvrdší, takže se nepropadáváme, ale zpravidla při každém položení lyže zajede 5-10 cm hluboko. Vzhledem k tomu, že podle měření lyžařskou hůlkou tu je kolem 40 cm sněhu, pohybujeme se naprosto luxusně. Po kilometru se v prošlapávání střídáme.
Lesní cesta vrstevnicově kopíruje úbočí horského masivu a v prostorných zatáčkách několikrát narážíme na mysliveckou kazatelnu. Když se dívám na smrkové kmínky, které ji zešikma podepírají, musím uznat, že na našich táborech míváme naprosto všechny stavby hrubě předimenzované.
Asi čtvrt kiláku před horskou bystřinou Leißnitz stojí opuštěné staré dřevěné hospodářské stavení, které je ale roky udržováno a okamžitě navozuje pocit, že jsme se ocitli o 200 let zpátky.
Tohle je tradiční horské hospodářské stavení – typická dřevěná stavba v Alpách, která sloužila z půlky k chovu dobytka, skladování sena, a z půlky jako obydlí. V Rakouských Alpách se podobné stavby běžně vyskytují až do výšek kolem 1 500–1 800 m nad mořem, zpravidla jako součást bývalých alpských usedlostí či pastvin.
Tohle stavení je sice udržované, ale využívá se jako rekreační objekt. Elektřinu tu zajišťuje solární panel, kadibudka je kousek pod chalupou. K původnímu stavení majitel dostavěl otevřenou krytou verandu s lavicemi i stolem a s krásným výhledem do údolí. Sedáme na suché lavice a díváme si malou svačinku, přestože hlad nemáme. Ale je právě pravé poledne a není pravděpodobné, že cestou na vrchol Ainecku (ještě cca 2 hodiny) narazíme mimo pásmo lesů na možnost si v závětří pohodlně sednout a pojíst.
Krytá veranda je navíc ze dvou stran chráněna proti větru a nasvícena poledním únorovým sluncem. Je tu příjemně. Ale sedíme tu, odpočíváme a jíme jen 10 minut. Při tom pohledem zkoumám detaily chalupy, která bude minimálně stejně stará jako naše skautská Bařinka ve Velkých Karlovicách. Střecha je dřevěná, z modřínových šindelů která narozdíl od těch valašských nejsou štípané ale jsou jen z jednoduchých nařezaných desek. Taky tu nejsou žádné okapy. Naše Bařinka působí díky opravám výrazně moderněji.
Z výšky 1600 m.n.m., kde tahle dřevěnice stojí, se vydáváme po několika kilometrech traverzu svahem přímo nahoru, abychom vystoupali do 2210 m. Máme štěstí, kdosi tudy před pár dny stoupal na skialpech před námi, takže jednak nemusíme stopu prošlapávat, ale hlavně nemusíme pátrat kudy by bylo nejlépe stoupat.
Už skoro hodinku nás místo mlhy provází slunko. Že se počasí na horách mění nečekaně a velmi rychle, to za ty roky potulek samozřejmě vím a snažím se na to být připravený, ale když se zlepší, jsem vždy z takového malého zázraku příjemně překvapený. Ještě mi tyhle okamžiky nezevšedněly.
Prošláplá stopa vede chvílí přímo do svahu, jindy traverzuje řídkým lesem odolných alpských smrků, ošlehaných nemilosrdným vysokohorským větrem. Místy tu jsou metrové návěje, místy ostrůvky hnědé trávy. Čím výše stoupáme, tím méně travnatých ostrůvků míjíme.
Několikrát musíme překonat několikametrové ledové plochy skrytých pramínků rozesetých po východní straně Ainecku. S každým výškovým metrem je les řidší.
Když vystoupáme nad hranici pásma souvislého lesa, otevírají se před námi pastviny a dvě tradiční alpské seníkové stavby. Narozdíl od velkého hospodářského stavení, které je o 200 výškových metrů níže, tohle nebyla žádná obytná chaloupka, ale sezónní hospodářský objekt určený ke skladování sena. Je to tradiční roubená stavba z kulatiny. Trámy jsou kladené vodorovně a spojované v rozích přes klasické tesařské spoje, bez kamenného soklu jak se zde takovéto tradiční horské stavby v 18.–19. století budovaly.
Počasí, které nás nyní provází je ukázkové. To, že jsme byli celý rok hodní, se musí přece nějak projevit :- ) Ale přestože sluníčko nádherně svítí, vítr občas promísený s ledovými vločkami sněhu zesiluje. Fouká mi na ksicht zleva. Ještě chvíli a budu si muset nasadit kapuci.
Když se potřebuji na chvíli zastavit, abych se vydýchal, sundávám rukavici a pořizuji fotografii či krátký videozáběr. Čím víc fotek, tím plastičtější vzpomínky.
Vidím, že Milan, který je kousek pode mnou, je na tom stejně jako já. Nebýt jeho, skialpovou výbavu bych si nepořídil a ani na lyže sem do Gurktalských Alp bych se nevydal. Tahle akce je sice proti potulce na Velké Fatře brutálně mastňácká, ale musím uznat že ta nádhera a krása kolem za to snížení se stojí :- )
Při pomalém stoupání prohlížím zkušeným okem okolí a říkám si, kde by šlo nejlépe přenocovat ve žďáráku, protože na záhrab tu není dostatek sněhu. Při tomhle větru by to nebyla nejklidnější noc, ale protože jsem pár takových už zažil, říkám se, že by to tu šlo : -)
Ale s lehkým báglem a malou svačinkou se mi šlape výrazně lépe než z cca 14-15 kg výbavou na bivak, vaření, sněžnou lopatou atd. Trochu se obávám, abych takovýmto mastňáckým a pohodlnějším akcím nepřišel na chuť : -)
Ještě pár desítek výškových metrů a budeme nad pásmem kde rostou i osamělé smrky. Tam už bude pastvina až na hřeben.
Využívám posledních možností jakéhosi relativního závětří, které mi s trochou fantazie poskytuje osamělý smrček a pořizuji ještě pár fotek, protože nevylučuji, že tam nahoře se mi nebude chtít k vůli kose vyndávat ruku z rukavice a vytahovat mobil.
Kolik výškových metrů to ještě může k vrcholu Ainecku být? Pásmo osamělých smrků končí někde v 1900 m.n.m., takže až nahoru by to nemělo být víc než 350 výškových metrů.
Ve výšce 1970 m.n.m. stojí dřevěný chlév pro krávy. To zjišťuji až si k němu kousek zajdu a vidím, že nemá dveře a půjde se v něm na chvíli schovat před všudypřítomným větrem. Cítím, jak mám líce ošlehané, a uvědomuji si, že jsem se opět nenamazal ochranným krémem, který jsem nechal v báglu na ubikaci. Aspoň bude poznat, že jsem byl na horách : -(
Před dřevěnou stavbou sundávám lyže a pak zalézám dovnitř. Vypadá to tu jak v pohádce o Mrazíkovi a pojem „závětří“ se mi zdá takový relativní. Ale fouká tu rozhodně méně než na volném prostranství.
Moc toho k vidění uvnitř není, a tak si tu jen nasazuji rukáv na krk a obličej, utahuji kapuci a vyrážíme opět nahoru. Tam nás proti větru ochrání až horní stanice lanovky. K ní to ale máme ještě minimálně 2,5 km s 240 metrovým převýšením.
Při stoupání se s Milanem rozdělujeme, on míří přímo na Aineck, já odbočuji víc doleva k vrcholku Theuerlnock (2145 m), který je vzdušnou čarou 1,5 km od Ainecku (2210 m). Domlouváme se, že se potkáme nahoře u lanovky nebo v půli sjezdovky v tamní hospodě, kde si dáme horkou gulášovou polévku.
Sotva se od Milane odpoutám, propadám se pravou lyží skoro po koleno do sněhu. Připadá mi, že mi trvá dost dlouho, než se mi podaří lyži ze sněhu dostat a opatrně pokračovat dál. Vybavují se mi náročné okamžiky, kdy jsem se i s lyžemi a báglem propadl víc než dva metry do sněhové trhliny ve svahu Chlebu na Malé Fatře. Tam mi nahoru pomohl Pípa, tady by mi nepomohl nikdo a podle síly signálu na mobilu bych se ani nemusel nikomu dovolat :- (
Postupuji rádoby opatrněji a snažím se pečlivě monitorovat terén před sebou, abych se podezřelým místům raději vyhnul, ale ať se dívám jak chci, nezdá se mi kolem nic riskantní. A v tom je právě ten problém! Takže šlapu vzhůru a odevzdaně si říkám „Děj se vůle Boží!“
Počasí se tu úplně jiné než pár set metrů níž. Slunko lze občas tušit za mlhou, která mme pohlcuje. Není vidět ani vrcholek Theuerlnock (2145 m), ani Aineck (2210 m). Naštěstí ale mám směr kudy jít zafixovaný podle polohy slunce a tak nemám strach z toho, že bych sešel z vytyčené cesty.
To že míjím dřevěné kůly, které tu ohraničují okolí jakéhosi horského plesa Speicher Aineck na hřebeni, mne ubezpečuje, že postupuji správným směrem.
Vrchol Ainecku je mezi tímhle plesem a akumulační nádrží Speicherteich Aineck 5 ze které se zřejmě bere voda na umělé zasněžování svahu.
Hřeben se mi daří dobře identifikovat i podle skalek vyčnívajících ze sněhu. Horní část lanovky sice skrze mlhu pořád nevidím, ale nemůže být ode mne dál jak čtvrt kiláku.
Když si ve 14:45 zalezu do závětří uvnitř stanice, abych si vytáhl z báglu helmu a brýle, cítím úlevu. Výš už stoupat nebudu. Odsud budu těch víc než 1150 výškových metrů jen sjíždět :- ) Když z lyží sundávám tulení pásy, přichází Milan, který si odskočil 200 metrů k lanovce na druhé straně hřebene. Pomáhá mi odtrhnout špatně složený pás, sundává si svoje pásy a jedeme cca 6 km sjezd dolů.
Do hospody na gulášovku se nestavujeme, protože ani jeden z nás hlad nemá. Tím šetříme cca 8 EUR za polévku a pokračujeme každý po své ose dolů. Sraz máme na místě, kde jsme si ráno nasazovali lyže. Jsem tam 15:20 a chvíli na Milana čekám, protože ten dolů zvolil, zdá se, delší trasu.
15:40 jsme už na ubikaci a já na ponožce zjišťuji, že se mi i v té kose potila chodila :-)
Milanovi ukazuje mobil, že jsme dnes během 7 hodin nastoupali celkem 1450 výškových metrů a urazili 20 km. Jsem spravedlivě unaven a spokojen :- ) Milane, díky za krásný zážitek!
Sestříhané video z výstupu na Aineck (4:15):