(Dazul) Demokracie je asi nejdokonalejší státní systém, ale i ta (jako mnohé jiné) má (dle mého privátního názoru) své ne úplně dotažené detaily (narozdíl od kolébky demokracie, kde prý otroci hlasovat nemohli). Jsem-li ve společnosti pěti lidí, kde je pouze jeden z nás prokazatelně inteligentnější, dokážeme jej my prostáčci velmi snadno „demokraticky přehlasovat“. I jako prosťáčkovi se mi to jeví nedobré. Ale takhle to dost předchozích let v naší zemi fungovalo a obávám se, že za nedlouho bude fungovat zase : -(
Tímto „politologicko-filosofickým“ uvodem chci vysvětlit proč na tuhle víkendovou potulku s námi nevyrazil Jura, který ji vážně zvažoval a chtěl na ní vyrazit z jakési konference v Maďarsku, které se jako nový předseda KČT učastní. Pokud bychom vyráželi ze Švermova (Telgártu), zřejmě by to na 8:15 zvládal, ale než jsme spolu 20:30 telefonicky hovořili, dohodli jsme se s Padem, Kokem a Faustem, kteří dorazili z Brna a okolí, že na potulku vyrazíme z Jasné. A tak o hodinu později poslal Jura SMS: „Zítra to ruším. Sám ve 4 hod nepojedu 215 km autem.“
My od nás z domu vyjížděli cca 4:30 po cca čtyřhodinovém spánku, protože jsme si měli co povídat a vína neubývalo. Zvláště Faust měl co vyprávět, protože jsme se naposledy viděli v roce 2008 a před tím na Roverské expedici POLAR FLARE 1993, na které jsme se spolu potkali i s Padem.
Cestu do Ružomberoku bravurně odřídil Koko, který, narozdíl od nás, ani na okamžik oko nezamhouřil. S dostatečnou rezervou jsme pořídili lístky na vlak do Liptovského Mikuláše (nevím jak je to možné, ale i na Slovensku mají vlaky zpoždění 10-40 minut), pak se autobusem (ten kupodivu žádné zpoždění neměl) do Jasné a po cca půlhodince lanovkou na vrchol Chopku. Letos bez jakéhokoliv Kokova problému : -)
Tady nahoře je úžasné podzimní slunečné počasí. Po sněhu tu jsou jen občasné ostrůvky, ale za to docela dost vyfukuje. Určitě výrazně více než lodi. Dávám si nejen čepici, ale i kapuci, abych se udržel v tepelné i duševní pohodě.
V 10:10 vyrážíme pohodovým, spíše pomalejším tempem z Chopku na západ. Vždycky chodím hřeben Nízkých Tater z východu na západ, je to takový zvyk ještě z dob, kdy tu vládli komančové a „na západ cesta dlouhá, zbytečná, marná je touha …“ či jak se to v té slavné písni zpívá. Zpomalujeme v podstatě jen, když fotíme. A že je proč tahat mobily z kapes! Dneska je to přesně takové, že stačí namířit objektiv kdekoliv a jen zmáčknout spoušť – udělat zrovna dneska špatnou fotku je fakt umění.
Na Poľaně (1890 m. n. m.) jsme v 11:20. Ještě jsme nepotkali žádného kamzíka. Snad je to tím, že tu šlape víc lidí, než obvykle – počasí je fakt ideální. Vrchol Chopku máme pořád na dohled, což znamená, že koncentrace turistů nebude menší, než se nám podaří z dohledu vzdálit.
12:15 zastavujeme v závětří sedýlka mezi Kotlistou (1937 m. n. m.) a Chabencem (1955 m. n. m.) na oběd. Impulsem byl dotaz Fausta, který se s námi potuluje prvně, zda „taky někdy jíme“ : -) Ohřívám si stejk a brambory s US Army balíčku MRE a z horké vody dělám broskvový čaj.
Koko nás během oběda informuje, že na Kerčském mostu spojujícím Krym s Ruskem byly výbuchy, které most poškodily. Ale pruh, kterým se jezdí z Krymu do Ruska funguje. Tato informace startuje několik dalších glos a historkek typu, že se včera Putin svého mluvčího ptal kolikáté, že to slaví narozeniny a dostalo se mu odpovědi „Poslední, můj vůdče“.
Za půl hodiny už máme bágly na zádech a kráčíme větrem vířenou žlutou travou mezi kameny a skalisky po hřebenu slovenských velehor k Chabenci, proslavenému jako šestému nejvyššímu vrcholu Nízkých Tater a hlavně jako místu masakru při přechodu zbytků ustupujících povstaleckých vojsk SNP v listopadu 1944. Tragická historka o tom, kterak soudruzi čornuli nemocnému Janu Švermovi (novináři a komunistickému politikovi, který i během SNP měl osobního řidiče) boty a on v tenkých ponožkách a zapůjčených botách umrzl dole v Lomnisté dolině, nemohla chybět.
Na vrcholu Chabence (1955 m. n. m.) jsme cca 13:15. Ale příliš se nezdržujeme, protože vítr je fakt nepříjemný. Zvláště proto, že na sobě mám jen tričko a fleecovou bundu.
Ke kamenům a skaliskám na Zadnej Priehybe přicházíme ve 13:30. Vždycky, když kolem nich kráčím mi z nějakého nepochopitelného důvodu evokují Stonehenge u kterého jsem nikdy nebyl a znám jej jen z fotografií a filmů. V závětří zde shazujeme bágly a krátce spočíváme.
Za čtvrt hodinky už kráčíme po obzoru mírně dolů k Rozcestí nad sedlem Ďurkovej (1750 m. n. m.). Chlapi chtějí k jediné pitné vodě, kterou máme dneska po cestě a taky na polévku a pivo v útulni Ďurková (1623 m. n. m.). Ale já jsem líný člověk, kterému se nechce těch cca 125 výškových metrů sestupovat a pak zase vystupovat, se odpojuji se slovy, že na ně počkám nahoře na Ďurkovej.
Cestou potkávám sedmičlennou skupinku, která mne prosí o pořízení společného fota. Samozřejmě souhlasím, protože na horách se žádná prosba neodmítá. Spoušť cvakám 7x, aby měl každý svoji fotografii, i to nemluvně, které tahají na zádech. Když na jejich dotaz odkud jsem, odpovídám „Z Valašska“, do společného selfie záběru, který si pro sebe pořizuji, volají něco jako „Valaši!“, mávají mi a jsou fakt milí. I v této skupině Slováků je paní, která má příbuzného přiženěného na Valašsko : -)
Nahoře na Ďurkovej si s chutí vyzouvám pohorky a snažím se prsty vyrovnat krabatinu na kůži, která mi už několik hodin odírá palec levé nohy. Moc se to nedaří. Přesněji – nedaří se to vůbec :-(
Ukládám se do vysokohorské trávy, otvírám pytlík z MRE s nápisem „Turkey nuget“ a pochutnávám si v leže na uzeném krůtím mase. La-ho-da! Na mobilu si pouštím rozposlouchanou audioknihu o rytířích z Vřesova a vychutnávám si čas, než mí parťáci dorazí z útulně Ďurkovej.
16:15 jsme už o 4 km dál a 230 výškových metrů níže, na Latiborskek hoľi (1648 m. n. m.). K místu, kde dnes zvažujeme bivakovat to máme už jen něco málo přes 3 km s minimálním stoupáním (50 m) a výrazným klesáním (215 m).
17:05 jsme na místě. Bivakovali jsme tu i loni a tenhle flek se nám osvědčil. Letos je o poznání tepleji (taky jsme vyrazili o týden dřív) a jsme tu minimálně o hodinu dřív. Slunko už zapadá a žlutá tráva kolem se barví do zlatova. Jsme sice v závětří kosodřeviny, ale zdá se, že celodenní vítr už konečně utichl. Ležíme na vyschlé trávě, přeni o bágly a zaslouženě odpočíváme.
18:00 už máme roztažené karimatky ve žďárákoch, nachystané spacáky a někteří jsme po večeři, ostatní ji právě vaří nebo konzumují.
Idyla. Zapadající slunce dotváří tu správnou atmosféru na vandru, kterou lze jen prožít a je marné se pokoušet popsat, neboť tyhle okamžiky jsou nepřenositelné. Kdo zažil, ví o čem tady píšu, kdo ne, stejně by nepochopil.
Dobíráme si Pada, který má příští týden trávit ve čtyřhvězdičkovém hotelu ve Vídni, na jakési doktorské konferenci, že tohle tam určitě nezažije ani za příplatek.
Než zalezeme do spacáků, potulujeme se neřízeně každý sám v blízkém okolí a vnímáme všemi smysly nejen tu nezaměnitelnou vůni podzimu ve vysokých horách, ale i výhledy které se každou chvilku mění. Vidím, že fotky nepořizuju jen já, ale každý z nás. Neopakovatelné okamžiky, k vůli nimž se stálo táhnout, s báglem na zádech, celý den.
První to evidentně zalomil Koko, protože nereaguje na Padovy vtipné poznámky. Ale noc není vůbec pronikavě studená a chladná jako loni, ale spíše příjemně snesitelná se závany vlahosti. Nezasouvám hlavu do spacáku a žďáráku, ale nechávám ji vystrčenou ven a střídavě pozoruji oblohu. Za hlavou mám úžasně jasný měsíc – zítra bude úplněk. Hvězdy na zamračeném nebi zatím nevidím, ale postupně jsou skrze mraky vidět ty nejjasnější. Usínám při pohledu na Kasiopeu, ale je taky možné, že se mi to už zdálo a vůbec dnes vidět nebyla.
Po asi jedenácti hodinách ve spacáku vstávám do zamlženého rána. Vstávám především proto, že se mi chce čůrat. Ale těší mne, že některým se chtělo čůrat ještě víc než mně, protože vylezli z teplého pelíšku o poznání dříve : -)
Balíme se, snídáme a desinfikujeme Faustovou pálenkou. Sluníčko už vylézá a přes občas se protrhující mraky prosvětluje krajinu kolem nás. Dneska bude určitě nádherný den!
8:05 vyrážíme ze Sedla pod Skalkou (1476 m. n. m.) zpočátku mírným stoupáním na Košarisko (1693 m. n. m.). Na mapě to jsou sice jen 3 km s převýšením cca 220 m, ale tady ve „velehorách“ nelze počítat s časy potřebnými na zdolání této vzdálenosti tak jako v nížinách. Na Veľkou Chochuľu (1753 m. n. m.) to je ještě o kilometr dál a 60 metrů výš.
Přicházíme na ni v 9:15. Více než hodinový výstup nás hezky zahřívá, i když mlha je všudypřítomná, a tak cestou shazujeme jednu vrstvu. Hnedka je příjemněji.
Musím uznat, že i mlha má svou výhodu. Při hodinovém výstupu nikdo z nás neviděl do jakého krpálu šlapeme a tak se nám šlo docela dobře.
Cestou z Veľké Chochuľe (1753 m. n. m.) na Prašivou (1675 m. n. m.) se mraky zvolna, ale pro dnešek definitivně, roztrhávají. Výhledy, záhledy i pohledy si užíváme zaslouženě a vrchovatě. Jsem si jistý, že ani jeden z nás nelituje času ani energie, který na tyhle chvilky vydal.
Myslím si, že to všichni máme tak, že z energie zde nabyté budeme ještě hezkých pár dnů profitovat. Já čerpám energii i ze spousty brusinek i čučorietek, kterých tu je pořád ještě kvanta a kýčovitě zkrášlují zdejší svahy.
Na Prašivé (1675 m. n. m.) jsme v 10:00. Sedáme si do závětří šutrů a kosodřeviny, vyhříváme se a lehce svačíme.
Sestup z Prašivé (1675 m. n. m.) do Hiadelského sedla (1099 m. n. m.) je vždycky chuťovka. Mí parťáci konečně vytahují skládací tyčky, které s sebou celou dobu nesli a při prudkém klesání ulehčují svým kolenům a kotníkům. Zatím tyčky nenosím a tak si každý krok a seskok vrchovatě užívám.
Užívám si sestup i proto, že se mi na špici levé kožené pohorky udělal v ohybu krab, takže se kloub palce tak poctivě odíral, že se mi udělal puchýř, který mi stačil i prasknout. Extrémně citlivé místo se připomíná každým krokem. Vyvažuje to jen občasná bolest (bohužel v taky levém) kolenu, které mi už včera napuchlo. Ale protože se mi to při větší námaze od úrazu na padáku stává, zvykl jsem si a vím, že je potřeba si při chůzi bezstarostně notovat Nezmaří píseň „Když ti nohy už nějak neslouží, musíš jít, jít dál …“ : -)
13:00 přicházíme k minerálním pramenům Žofia a Anton v Korytnici, lázeňské osadě, která je obklopená lesy a od privatizace za Mečiarovy vlády brutálně chátrá. Škoda. Během druhé světové války zde fungovala vojenská povstalecká nemocnice. Tohle místo by si zasloužilo světlejší zítřky.
13:40 už jsme na autobusové zastávce Odbočka do Korytnice, kde čekáme do 14:50 na autobus z Banské Bystrice do Ružomberoku. Ležíme na trávě, odpočíváme a sluníme se.
15:20 nastupujeme v Ružomberku do Kokova vozu a se zastávkou na Salaši Krajinka na nákup ovčích sýrů jedeme k nám do Kateřinic. 18:45 jsme na pasekách a po chutné večeři, kterou Irča neskutečně rychle připravila, míří Koko, Pad a Faust na Brno.
Já ještě přetahuji z mobilu videa a dělám nesestříhanou verzi dokumentující tenhle víkend. Sestřih snad zvládnu udělat zítra.
Víkend jak jsem jej prožil, a s lidmi se kterými jsem jej prožil, je vzácným kořením mého života. Takovéto chuťové přísady se mi nemohou nikdy omrzet. Takže Pade, Koko a Fauste – s vámi kdykoliv a kdekoliv : -)
———————————————————————————————
Krátké (4 minuty) video z velmi povedené podzimní potulky:
Padovo video (8 minut):