(Pajtáš) Pajtášu napiš ! „Pajtášůůůůůůů, prosííííííííím, pošli to avizovaní povídání o návštěvě Zeta“.
Dazule, to se ti ale lehce řekne, napiš, když já na zakázku psát neumím! A na vážné téma, už vůbec ne! Naposledy to bylo tak asi před pětačtyřiceti rokama na pajdáku, když jsme dostali za úkol se písemně procvičit na téma popis. Naštěstí jsme si mohli vybrat objekt popisu sami. A tak věda, že to budu mít v kapse, pokud si to nepokazím v gramatice a pravopisu, jsem si vybral popis blugrasového pětistrunného banja. Při zkoušce, když na to došla řeč, nezbylo dobráku paní profesorce Čejkové než říci: „Tak, co vám mám na to říct, pane Juhaňáku?“. No, nic. O blugrasovém, natož pětistrunném banju v životě neslyšela, natož ho viděla. A ty Dazule teď, po takových rokách po mně chceš, abych napsal seriozní povídání o mé první osobní návštěvě u mé ikony a guru, jakým je Miloš Zapletal? Tedy spisovatel a skaut Miloš Zapletal – ZET.
Pravdou je, že jsem se s ním poprvé „setkal“ někdy po roce 1970, když mi k narozeninám taťka koupil jeho knížku Jak vést letní tábor. Do té doby jsem znal jen Foglara, Setona, Zane Graye, Verna a tak podobně. Od té chvíle, pak s dalšími jeho knížkami Encyklopedií her a Prázdninami pod stanem se tato stala mou věrnou pomocnicí při vedení družiny a on sám s Jaroslavem Foglarem a zakladatelem našeho oddílu a jeho dlouholetým vůdcem Tomem, již výše uvedenou ikonou a guru v mé cestě životem a přírodou. Teď se mi tedy, po více jak padesáti letech podaří se s ním osobně setkat, stisknout mu levici a poděkovat.
Dazul, který se Zetem udržuje léta čilé kontakty, se uvolil, že mne, někdy, až za ním pojede, vezme s sebou. A tak se i stalo. Za deštivého 8. června jsme vyrazili autem směrem Liberec. Kdo Dazula zná, ví, že výpravy s ním bývají vždy dobrodružstvím. Menším nebo větším. To je jedno. Zvláště když mu Irča dovolí si vzít s sebou mobil. Ale o tom nechci psát, to je na úplně jiné a mnohem delší povídání. Samotná návštěva se odehrála u Zeta doma, kde s manželkou Evou tráví většinu času, tentokrát za nám milého přijetí a přítomnosti jeho dcery Aleny. Aby bylo jasno, hlavní náplní naší návštěvy jsem nebyl já a má touha po setkání, ale čistě pracovní jednání mezi Dazulem a Zetem, ve věci předání materiálu a fotek z let 1969 a 1970 k naskenování. Má maličkost jen tichounce seděla, téměř „v koutku“ a pozorovala ty dva při práci. Na to, že Zetovi táhne na třiadevadesát, bez ohledu na šediny a bohužel, i nezbytné chodítko, mu to myslí skvěle, a nezbývá, než si přát, „Bože daj“ – mu, aj nám. Musím přiznat, že při prohlídce těch starých fotek z táborů a výprav jsem se přenesl rázem o více jak padesát let zpět a sám sobě jsem konstatoval, že se vší pravděpodobností jsme zažívali a prožívali stejné a podobné chvíle a zážitky jako Zetovi svěřenci. To oblečení. Vybavení. Zachycené situace. Dokonce i podobné typy a tváře. Jako bych tam zahlédl Polemika, Filiho, Hynču. Jen na jiném konci republiky. Chtělo by se říci – Takoví jsme byli : -). A tak jsme téměř čtyři hodiny seděli, přebírali a povídali. Nakonec, když byl už Miloš unavený a my se brali k odchodu jsme si vyprosili společné foto a Dazul, že byl hodný a nerušil, dostal od Zeta onu Encyklopedií her (myslím, že ten den ani nespal – a ani se mu nedivím : -) ). Následovala několika hodinová cesta domů, kterou jsme stejně jako cestu tam, povětšinou prokecali. Jsem rád, že jsem mohl s Milošem prožít pár chvil, stisknout mu ruku, za vše co pro nás všechny udělal a pořád ještě dělá. Mě zůstane na památku společná fotka, vzpomínka na setkání a pár řádek dopisu s jeho podpisem, který jsme si kdysi vyměnili.
Díky Zete, že mi bylo umožněno se s tebou setkat, Dazulovi pak patří dík za zprostředkování tohoto zážitku.
Pajtášovo přání Zetovi na 3. straně >>>
(Dazul) Vyrazli jsme do Liberce (na druhý pokus), protože Pajtáš projevil zájem se osobně setkat ze Zetem. Neplánujeme Miloše obtěžovat dlouho, ale věříme, že naše přítomnost jej může i trošku potěšit. Tam a zpátky to máme 900 km, což je minimálně 10 hodin v autě, ale s Pajtášem to naštěstí není žádná nuda, protože jsme stejné krevní skupiny, oba jsme před lety vedli vsetínské středisko Junáka, máme rádi podobný humor a pořád máme o čem povídat : -) Třeba o inspirativní a legendární Náčelníkově charakteristice: „Vedle Miloše si člověk musí připadat jako snový a neužitečný zajordánský povaleč.“
Naposled jsem si se svým „guru“ povídal z očí do očí v půli února a tehdy jsem si ze severu odvážel krabici artefaktů, které mu zbyly z přípravy obou dílů KRONIKY HOCHŮ OD BOBŘÍ ŘEKY a HER JAROSLAVA FOGLARA, na kterých dlouhá léta pracoval + německé vydání STEZKY ODVAHY. Že si dnes přefotím fotografie s posleního skautského tábora, který pořádali s Náčelníkem v roce 1970 v Nízkých Tatrách na Čiernom Váhu, jsem očekával, protože Zet říkal, že má tenhle tábor (asi jako jediný z táborů) dobře zpracovaný jako fotoalbum. Ale že si odvezu druhou krabici se Zetovým popisem „Jaroslav Foglar – kroniky, etapové hry, výpisky z Čigoliga“, to jsem netušil. Miloš umí potěšit : -) V zimě budu mít co skenovat, abych mohl případné poklady foglarovcům zpřístupnit. Jo a návdavkem nám Zet podaroval ENCYKLOPEDII HER ve vydání z roku 1975 – které ve své knihovničce ještě nemám. Demokraticky jsem rozhodl, že ji tedy budu mít mezi „zapletalovkami“ doma já, ale Pajtáš si ji může kdykoliv přednostně půjčit : -)
Byl jsem opravdu hodně rád, že Zet (pořád má sloní paměť), nezapomněl na náš poslední telefonát a přichytal bednu fotografií, kde byl i tábor z roku 1970. Za necelý měsíc se budeme na táborovém puťáku v těch místech potulovat (pěšky i na lodích) a tak bych rád účastníky z ŠESTKY na místo tohoto tábořiště dovedl a rád bych aby si jej mohli porovnat s dobovými snímky. Další den bych jim rád ukázal Foglarovo tábořiště na Zelené říčce. Měl by s náma být i Murza, který si jistotně pamatuje, kterak jsme v roce 1992 s rovery na Seči plavali k Ostrovu přátelství. Je hezké si legendární skautská tábořiště i ohmatat : -)
Dohodli jsme se s Pajtášem už cestou do Liberce, že jakmile se nám bude zdát, že je Zet z naší návštěvy unavený, ukončíme ji a jedeme zpátky. A dohodli jsme se, že i kdybychom to na něm nepoznali, budeme jej obtěžovat maximálně do 17:00. A málem jsme i tento deadline prošvihli, protože se hezky povídalo i poslouchalo. Každopádně jsme na Pajtášův popud pořizovali společnou fotografii až 16:55. Při té příležitosti jsem si uvědomil, že za 30 let, co se s Milošem potkávám, s ním nemám žádnou fotografii – Zet se nerad fotí a stejně nerad natáčí, a tak jsem za tenhle první snímek neskutečně rád. Sice budu od Pajtáša ještě dalších padesát let poslouchat, že nebýt jeho, tak tu společnou fotku nemám, ale je to přijatelná cena : -)
Vždycky, když jsem měl možnost se ze Zetem a jeho ženou Evou v klidu setkat, byl jsem několik dnů nabitý jakousi pozitvní energií, dobrou náladou, optimismem, snadněji jsem dokázal rozlišovat mezi malými a velkými věcmi, lehce jsem plašil občasné pocity marnosti. Asi se na to hodí parafrázovat slova klasika: „Křičte si na mě, bijte si mě, mučte si mě chlebovou polívkou! A stejně jsem nejšťastnějším chlapcem na světě – vždyť jsem mohl být se Zetem a Evou!“ : -) Nejinak tomu bylo i tentokrát.
Po každé návštěvě u Zeta, po jeho úrazu před dvěma lety (zlomený krček v devadesáti je obrovský problém), obdivuji, kterak jemu i Evě, jejich nejbližší, dokázali s obdivuhodným úsilím vytvořit nadstandardní zázemí a servis, bez kterého by tu s největší pravděpodobností už nebyli. Smekám před nimi, myslím na ně každý den a vyprošuju jim dostatek síly, energie i prostředků.
Abych dokreslil tu nedoceněnou naplněnost Zetova života, zmíním drobnou příhodu, která se mi nesmazatelně vryla do paměti. Jako mladý vojín jsem se po půlročním kroucení vojny, na podzim roku 1986, setkal se „špagátem“ (absolventem VŠ – měli vojenskou službu kratší), který regoval na slova Foglar a Zapletal. Myslím že po dalších dvou minutách povídání jsme si byli už oba jisti, že si můžeme 100% věřit a na sebe se spolehnout (což se o 98% mých spolubojovníků říct nedalo). Taky to tak po zbytek společného působení na vojně fungoval. Nechápu úplně proč, ale ta dvě slova v té nehezké době, otevírala spřízněným duším jinak zavřená vrátka. Vyslovením tohoto zaklínadla měl člověk pocit, jako bychom byli dlouholetými kamarády. A setkal jsem se i s takovými, kteří měli těchto slov plná ústa, ale po třech minutách a vhodně mířených otázkách šlo poznat, že je to jen póza a účelová stylizace. Kde nebyla za slovy ta prostá podprahová opravdovost, šlo rychle vytušit klam, prospěch či manipulaci – což v té době znamenalo raději méně mluvit a dávat si na dotyčného zkouškaře setsakramentsky pozor. Věř nebo ne, za těch 730 dnů jsem se v tomhle „sítu“ ani jednou nezmýlil. Když v ten čas vyšla Zetova kniha VÝPRAVY ZA DOBRODRUŽSTVÍM, investoval jsem do její koupě většinu měsíčního žoldu. Dodnes to považuji za nejlepší investici, kterou jsem na vojně učinil. Kniha mi mezi ostnatými dráty pomáhala přežít zbytek nucené základní vojenské služby a prokazatelně i pomohla výrazně méně marnit čas třeba při strážní službě. Nedokážu odhadnout kolik takových jako já tehdy bylo. Jistotně nepatrný zlomek v tom zeleném moři. Ale jsem rád nepatrným zlomkem.
Na příští návštěvu Liberce zřejmě povezu kytaru : -)
Diky