(Nik – 10 let) Brdy jsou u Prahy. První den jsme spali na tábořišti Bílá sova, já jsem spal v hamace. Hráli jsme vlajkovanou: musíš ukradnout vlajku a musíš se vrátit do svojeho kruhu.
Sestříhané video ze čtyřdenního vandru po Brdech od Dazula (5:21):
Sestříhané video ze čtyřdenního vandru po Brdech od Pada (2:18):
(Dazul) V roce 2022 nás Pad pozval na velmi povedený vandr kolem Oslavy, a od té doby takto vyrážíme už po čtvrté. Letos tedy Brdy a naším průvodcem po místních trampských kempech a zajímavostech je Paf, který přijíždí z Ústí nad Labem.
Máme se sejít na parkovišti ve Lhotce, pod Plešivcem – mimo našeho auta (Nik, Kája, Myšák a já), by tam měl dorazit Owain s Peckou (+ Katy, Hana, Roza, Fabian, Lulu) a samozřejmě Pad (s Frantou a Kubou), který asi někde přibere Pafa.
Vyjíždíme od nás z pasek v 7:30, abychom měli čas se stavit do Mekáče (tradice našich dětí při delších cestách) a taky na kus řeči k Bobovi, který bydlí na dohled od Plešivce.
S Bobem jsme se seznámili v roce 1992 na kursu FONS na Beníškách – mimo jiné nás spojovalo i to, že jsme tehdy každý vedl 4. chlapecký oddíl – já na Vsetíně, on v Říčanech. Od té doby se naše cesty různě prolínaly – od angažovanosti v Nadaci FONS, kterou jsme ze Vsetína „provozovali“, po naši účast v instruktorských týmech kursů FONS. Ten příběh je mnohem košatější a přenádherně pestrý, ale o tom snad někdy jindy.
S Bobovou ženou Lenkou jsme se viděli před 11 lety, když se tehdy u nás zastavili při cestě z dovolené. A dnes jim konečně můžu návštěvu „oplatit“ : -)
Tím, že už roky bydlíme na samotě, přijal jsem pro sebe tento způsob bydlení jako „normu“. O to víc mne překvapuje, že i na kraji vesničky, kousek od Prahy, lze bydlet na tak hezkém místě – za domem lesy, obzoru dominuje jedenáctý nejvyšší kopec Brd – Plešivec.
Na zastávku u Boba máme vymezeno něco přes hodinku, abychom přijeli na místo srazu včas, ale i tak mám pocit, že toho z Bobem nestíháme dost probrat. Navíc mne rozptylují originály i signované reprodukce obrazů, pověšené v Bobově pracovně :- )
Zatím co si s Bobem povídáme, jeho děti s našimi dětmi pobíhají kolem domu a snad se stihli vypravit i na hřiště.
Vybaveni buchtami od Lenky a darovanými knihami a publikacemi z produkce Skautské nadace Jaroslava Foglara, které mi unikly, vyrážíme 13:40 směr Lhotka.
Na parkovišti se to už hemží dětmi Pecky a Owaina. Motají se kolem pumpy a říkají cosi o Fabiánově prameni, asi proto, že jejich jediný syn se jmenuje Fabián. To naznačuje, že později nebudeme moci minout Fabiánovo lože a další místa spjatá s dobrým duchem Brd : -)
Když dorazí Padův vůz s Pafem, převážíme auta do Mníšku pod Brdy, respektive Stříbrné Lhoty, kde Pad domluvil možnost parkování u domu Prcka. Zpátky jsme po hodince a páru minut, mým vozem, který zanecháváme na zdejším parkovišti.
To už je ale část skupiny, která tu zůstala na místě, které Paf vybral k dnešnímu přenocování. Takže se vydáváme za nimi.
Kráčíme po modré turistické značce, která nás vede kolem Smaragdového jezírka. To samozřejmě nemohu minout, aniž bych si k němu nezašel. Pod tímto romantickým názvem bych si sice představoval trošku jinou barvu cca 30 metrové vodní plochy mezi lesy, ale zase musím uznat, že hladina dobře ladí s jehličím : -)
Smaragdové jezírko je prý pozůstatkem bývalého lomu a své jméno evidentně získalo od nazelenalé barvy vody. Podle jakési legendy se na jeho dně ukrývá hadí žena se smaragdovýma očima, která po vynoření naříká. Zkoumám hladinu, ale nic nenasvědčuje, že by se měla právě vynořit, a tak pokračuji za ostatními.
Necelý kilometr od Smaragdového jezírka je trampský camp, zřejmě nesoucí jméno Bílá sova. Paf ale upozorňuje, že vyřezanou (?) bílou sovu, která tu bývala, někdo spálil : -( Vzhledem k tomu, že žlutá značka prochází nedaleko, je tak trochu i zázrak, že tohle místo ještě existuje.
Paf má s sebou knihu Jana Čáky (*1929 +2018) STŘEDNÍ BRDY: KRAJINA NEZNÁMÁ. Tak jako má Šumava svého Ondřeje Fibicha, Jizerské hory svého Miroslava Nevrlého – Náčelníka, mají Brdy svého Jana Čáku.
Jakmile se seznámíme s kempem, usalašíme, něco zobneme, vyrážíme v 18:30 za Pafem, který nás vede cestou necestou (hlavně tou necestou) na asi kilometr vzdálený vrchol Plešivce, kde se nacházelo pravěké hradiště.
Hradiště zde prý existovalo během mladší a pozdní doby bronzové. Údajně patřilo k důležitým centrům zpracování bronzu. Četné nálezy bronzových depotů a dalších artefaktů vedou vědce k domněnce, že se na Plešivci nacházelo významné posvátné místo.
Paf nám na něm líčí, kterak z tohoto místa za komančů pozoroval jak pod ním letělo několik vojenských letadel MIG. Plešivec sice nebyl přímo součástí bývalého vojenského újezdu, ale přesto se v jeho okolí nacházely vojenské objekty a cvičiště, takže to pravda být může : -)
Stejně tak Pafova historka, jak nevědomky čůral ze ztracené nevybuchlé letecké bomby, jejíž existenci nechtěl nikdo věřit, ale po cca 15 letech ji pyrotechnici objevili a odstřelili.
Kája se drží Rózy, která je podobně stará jako ona a všude kmitají spolu. Jsem rád, že tu má parťačku. Obě patří k nejpohyblivějším členům naší výpravy, kmitají kolem jako elektronické myšky.
Snažím se neustále monitorovat jejich pohyb po kraji skal, ale občas se mi ztrácejí. Věřím v jejich pud sebezáchovy i v to, že Owain i Pecka je taky po očku hlídají.
K místům, jimiž nás Paf vede nebo hodlá vést, se váže množství pověstí a bájí. Ta klíčová je o Fabiánovi, je legendárním duchu pohoří Brdy. Podle pověsti byl prý rytířem, kterého jeho nešťastná opuštěná milenka zaklela v lesního ducha, který se musí toulat okolím svého hradu. Jeho sídlo je snad na kopci Velká Baba, kde se nachází kámen zvaný Fabiánova postel, na kterém prý odpočívá. Také se má zjevovat tady na hoře Plešivec, kde má svoji zahrádku. Je mu přisuzována podoba tlustého vousatého mužíčka oděného v mysliveckém, který táhle a děsivě houká, jinak však má být neškodný.
Fabián tu má svojí zahrádku. A na Krkavčích skalách zase sídlí Hadí královna. Zdejší loupežníci měli svoji skrýš pojmenovanou Masné krámy – kradli totiž dobytek, který na Plešivci zabíjeli a pak prý pokoutně prodávali.
Centrum Prahy je odsud nějakých 40 km vzdušnou čarou, a tak začínám chápat proč jsou Brdy opředené tolika legendami tak populární. Stydím se za to, ale jsem tu na vandru prvně. Kdyby to nebylo tak daleko, tak tu jezdím minimálně 6x za rok.
Paf nás zvolna, ale neúnavně vede okruhem zpátky k našemu dnešnímu campu a já mám pocit, že jsem viděl všechno top, co kolem naší trasy bylo.
Večer oheň, kytara a ukulele, zpíváme, povídáme, a mám podezření, že nám je spolu dobře : -)
Myšák si udělal svůj hrobeček nahoře nad campem a Nik si moji hamaku natahuje kousek od něj.
Návrší, které si zvolili na nocleh bude hezky větrné, a tak se na to snažím alespoň Nika, který si do hamaky nadává karimatku, upozornit. Samozřejmě na mé „kecy“ nedá a hrdinně se zavrtává do spacáku v hamace. Aspoň, že si dal ten žďárák.
To já s Kájou máme připravené lože v potlachovišti, s hezkým výhledem na dohasínající oheň i obzor na kterém se houpá Nik v hamace.
Klasik praví: „Já neříkám tak ani tak, ale na má slova stejně dojde!“ To ale Nikovi neříkám, když za půl hodinky přichází se spacákem a karimatkou, aby si ustlal u Káji a mně : -)
9. května 2025 – pátek
„Ej už je ráno, už je deň …“ začínám lidovkou, kterou nás budíval Zet na Beníškách a já si jeho ranní rituál tehdy osvojil. Někomu se líbí, jinému ne, ale jako budíček to funguje :- )
Ráno je sice prosluněné, ale nezačíná hezky – volá mi Bobo: „Už to víš? Miloš umřel.“ Hovor není dlouhý. Jdu s Pafovi a ptám se jej, zda má u sebe placatku, ze které nám dával včera ochutnávat. Má, dávám si loka a oznamuji tu zprávu jemu i Padovi – všichni tři jsme Zeta poznali osobně na kursech FONS před více jak 30 lety. Všichni jsme znali Milošův zdravotní stav a tuhle zprávu někde v podvědomí čekali, ale stejně to je šok – alespoň pro mne. Slyším jak Paf říká něco ve smyslu: „Tak jsme to nestihli.“
Jdu trochu bezmyšlenkovitě bloumat kempem a najednou si uvědomuji, že na mobilu zadávám „Miloš Zapletal“ a ověřuji si, zda je Bobova zpráva pravdivá. Média se o Zetově smrti nezmiňují, ale cítím, že to nastalo.
Ve stejné agonii otevírám v mobilu rozepsaný článek o Zetovi na našich webových stránkách, opravuji pár chyb, kterých si všímám, doplňuji k datu narození *13.1.1930 i datum úmrtí +8.5.2025 a v 8:30 pouštím tuhle zprávu do světa. Za čtvrt hodinky Bobo na profilu SKAUTSKÉHO ARCHIVU oznamuje „8. května odešel na věčnost bratr Miloš Zapletal. Zásadní postava skautingu druhé poloviny 20. století.…“, za půl hodiny jeho příspěvek sdílí SKAUTSKÝ INSTITUT, za půldruhé hodiny je informace o Milošově skonu na oficiálním facebookovém profilu Junáka: „Včera odešel k věčnému táboráku bratr Miloš Zapletal – Zet. Zemřel ve věku 95 let. Zet během svého života ovlivnil generace kluků, holek, dospívajících i dospělých lidí, kteří jeho knihy četli na táborech, doma i ve školách a hráli podle něj stovky her v klubovnách i v lese. Jako skautský vzdělavatel a metodik stál za celou řadou publikací, které dodnes inspirují (nejen) skautské vedoucí…“ V průběhu dne pak zveřejňují tuhle nemilou zprávu všechny seriózní (i pár méně seriózních) média na svých webových stránkách.
Snídáme, balíme se, uklízíme camp a chystáme se na cestu. Myšák už je ve svých 12 letech samostatný, ale Káji a Nikovi musím s balením karimatky, žďáráku a spacáku pomoc, chceme-li vyrazit ještě dnes.
Na místo, které Paf navrhl k dnešnímu přenocování, to máme vzdušnou čarou něco málo přes 6 km, ale stezky k němu se klikatí, takže počítám se 14 km. Ale nemám strach, že by to děcka nezvládaly.
Lulu je nejmladší účastník našeho čtyřdenního putování, je jí 3,5 roku a po většinu cesty si sama nese svůj malý báglík. Je to nezmar, který mi připomíná našeho Kubu.
První zastavení děláme u Plešiveckého viklanu. Místo se tak sice jmenuje, ale netipoval bych, že má s viklanem něco společného. Nicméně na konci 19. století údajně ještě svému označení odpovídalo. Mohutný kámen byl prý usazen na dvou bodech, takže byl nestabilní a viklal se. Pak do něj ale uhodil blesk, jeden z kamenných bodů se odštípl a tím zůstal na Plešivci viklan jen podle názvu. V okolí téhle pozoruhodnosti jsou stopy bývalých lomů a také balvanová pole, která vznikla mrazovým zvětráváním v dobách ledových.
Zdejší „viklan“ je spojen s několika pověstmi a legendami. První je o boji obrů, kteří po sobě metali kameny a viklan je pozůstatkem této bitvy. Druhá říká, že pokud se kamenem pokoušela pohnout věrná žena, nepodařilo se jí to, pokud byla nevěrnicí, kamenem pohnula. Je to s podivem, ale dnes jsou úplně všechny ženy procházející kolem „viklanu“ věrné : -). A třetí legenda tvrdí, že viklan byl obětním místem.
A taky se skrze tenhle viklan dal údajně přivolat déšť nebo otevřít země. Tenhle prvohorní křemencový balvan má na délku asi tři a na šířku dva metry. Proto k sérii pověstí a legend přidávám ještě jednu: kdyby prý tenhle viklan někomu spadl na nohu, mohlo by jej to bolet!
Od viklanu nás vede Paf zkratkou – asi 600 metrů jdeme terénem mimo stezky a pěšiny, abychom si ušetřili zhruba půl kilometru. Když vylézáme z lesa na asfaltovou cestu do Běštína, je to až nezvyk, najednou nezakopávat o kořeny, větve a balvany.
Kolem 11:00 mi volá Alena, mladší Zetova dcera, aby se ujistila, že o odchodu táty vím. Ptám se jak to nese Eva, její máma, … Vzápětí volá Pajtáš, který neúnavně a odevšad posílal Milošovi pozdravy z našich potulek, aby vyzvěděl zda bude nějaké rozloučení se Zetem, …
Šlapu po asfaltu jako poslední, pocity se ve mně mísí, vzpomínám na okamžiky s mým „guru“, ověřuju že země se nepřestala točit.
Myšák i Nik dostali od Zdendáša airsoftové kopie AK-47 – Kalašnikovova automatu vzor 1947, kterému říkají „kalach“. Měl jsem možnost tuhle airsoftovou zbraň srovnat s originálem – potěžkat, ohmatat, zmáčknout spoušť – na první a občas i na druhý a třetí pohled originál nerozeznám.
Při minulých vandrech s námi šlapal i Michal, Pafův syn, který s sebou nesl airsoftovou pušku, sniperku. Myšák si tedy prosadil, že on s sebou letos ponese „kalacha“. A kdyby se Nikovi na jeho airsoftce něco neporouchalo, táhl by i on toho svého. Jsem rád, že mi závada na jeho „zbrani“ ušetřila spoustu potencionálních problémů : -)
Když si Nik vymohl, že ponese Myšákova kalacha on, spolu s báglem mu zátěž narostla a začal zpomalovat. Jako ten, kdo uzavíral náš nepravidelný útvar, jsem s ním šel poslední a poslouchal narůstající stížnosti, že je ta zbraň těžká, že jej popruh tlačí, …
Až jsem uvažoval, že si na rameno mimo své kytary přidám i kalacha, ale nevyměkl jsem. Raději jsem s Nikem zastavil, nechal jej odpočinout a pak spolu s ním šlapal za ostatními. On tuhle zbraň nese dobrovolně a já si před lety podobné zátěže za dva roky nedobrovolné vojenské služby užil dost : -)
Na křižovatce cest Pod Velkou Babou přicházíme v pravé poledne, takže děláme větší odpočinek na oběd. Vytahuji vařič a vařím čtyři nudlové polévky s hovězím masem. I když je příprava rychlá, přece jen jsem limitovaný dvěma kovovými ešusy – zatímco se v jednom polévka vaří, z druhého ešusu se jí. Ale sníst tuhle hutnou a chutnou polévku trvá přece jen déle než ji uvařit : -)
Náš rodinný klan přípravou teplého oběda evidentně zdržuje celou výpravu : -( Ostatní volí studený, a tím pádem i rychlejší, oběd. Mezitím co se jídlo připravuje, o kus dál trénují ogaři hody sadou házecích nožů, které s sebou Myšák v báglu tahá.
Po jídle necháváme bágly na místě a Paf nás odvádí k Fabiánovu loži, které je půl kilometru po modré značce. Převýšení nepatrné, terén pohodový. Cestou míjíme vyhlídku na Velké Babě.
I Velká Baba je místo opředené legendami, především tou, že je sídlem Fabiána – pána brdských lesů. Podle pověstí zde měl Fabián hrad, který nechala zmizet Fabiánova zavržená milenka – čarodějnice i s jeho obyvateli. Došlo k tomu tehdy, když se Fabián oženil a na hrad si přivedl svou novou ženu. „Jeho milenka mu ale nepřála štěstí a chtěla se pomstít, že se nestala jeho vyvolenou. Jedné noci, když nad Brdy burácela hrozivá bouřka, se čarodějka spojila s pekelnými silami a společně se jim hrad podařilo – i se všemi jeho obyvateli – zničit. Čarodějka žádala, aby se z rytíře Fabiána stal zlý duch, který bude všem škodit a kterého se budou všichni bát, ale Fabiánovo dobré srdce odolalo všem čárům a kouzlům. Rytíř sice zůstal zakletý v podobě lesního ducha, ale dobrým lidem nikdy neublížil. Občas se mu však stýskalo. Tehdy se z brdských lesů ozývalo táhlé, teskné houkání.“
Fabiánovo lože je skalní útvar asi 250 metrů od vrchu Velká Baba. Je to asi 3 metry vysoké rozeklané skalisko, kde dva skalní bloky, opřené o sebe, vytvářejí v dolní části průchozí rozsedlinu.
Rozsedlina je taky okamžitě testována všemi přítomnými dětmi. Naštěstí není lezecky příliš náročná. Kuba, který závodně lozí, okamžitě boldruje po téměř kolmé stěně, a jde mu to.
Podle legendy jde v případě Fabiánova lože o zbytky Fabiánova hradu, když byl ještě člověkem – rytířem. „Zamiloval se však do vesnické dívky a vzbudil tak žárlivost nedaleké čarodějnice, své bývalé milenky. Ta pak čarodějnými silami rozmetala jeho hrad, Fabiána zaklela do lesního ducha a jeho milou proměnila v bylinku „zeměžluč“. Fabián teď jako duch beroucí si podle legendy na sebe různé podoby bloudí po brdských hřebenech a houkáním volá svoji milou.“
Tady na Fabiánovo lože (nebo také Fabiánovu postel) prý chodí Fabián odpočívat. Někde jsem četl, že si Fabián našel cestu i do české literatury – když na Podbrdsku sbíral lidová vyprávění Karel Jaromír Erben, traduje se, že právě Fabiánovo lože ho inspirovalo k napsání balady Záhořovo lože, jež se stala součástí jeho proslavené sbírky Kytice.
Je dobře, že Pad oslovil Pafa, aby nás po Brdech provedl, a ještě lepší je, že Paf se toho skvěle zhostil. Nejsem si jistý, že kdybychom tudy kráčeli sami, že bychom shlédli vše, kudy nás zatím protáhl.
Pokračujeme kousek po asfaltu a pak nás Paf vede zarostlou neznačenou stezkou, abychom se po pár kilometrech připojili na červenou značku „Brdskou hřebenovku“.
Myslím si, že Myšák už trochu lituje zátěže v podobě „kalacha“, kterou táhne. Ale nepřizná to : -) Zdá se mi, že mu v hlavě rezonuje prastaré oddílové pravidlo: „Co jsem si nabalil, to si taky ponesu!“
V sedle mezi vrcholem Kuchyňka a Studeným vrchem se zatavujeme na „Čtyřmezí“, které označuje styk hranic obcí Dobříš, Hostomice, Buková a Rosovice. Je umístěno na křižovatce lesních cest a turistických tras. Zástupci dotčených obcí se vzájemně dohodli, že toto čtyřmezí si zaslouží více zdůraznit a toto místo citlivě označili A tak je zde od roku 2014 zapuštěný kovový kruh, na němž jsou vyznačené výseče směrů k příslušným obcím. A taky tu jsou barevné značky umístěné na stromech, které tvoří kružnici – je viditelná, když se postavím do železného kruhu : -)
Než se opět vydáme mimo značku, abychom si citelně zkrátili cestu, shazujeme bágly a Paf nás i s prázdnými vaky na vodu a pet láhvemi vede ke studánce Pod Studeným vrchem. Je to naše poslední možnost nabrat pitnou vodu, která nám musí vystatčit na večeři i snídani. Je ale 16:30, takže by to neměl být problém.
Studánka je krytá, pěkná a udržovaná. Voda z ní je vedena potrubím do blízkého jezírka. Pramínek je spíš slabší, to ale ničemu nevadí, my nespěcháme.
Vedle je ukázkové typického brdského ohniště, které se odlišuje třeba od těch u nás na Valašsku. Tady totiž bývá zvykem z ohniště nevybírat popel, a tak během let výška tohoto ohniště roste a dorůstá v některých případech i do výšky půl a více metru. To je typicky brdská specialita: -)
Vracíme se k báglům, ukládáme vaky s vodou do báglů a míříme za Pafem, který nás táhne terénem 80 výškových metrů nahoru, na Studený vrch.
Rozhledna na Studeném vrchu je kamenná osmiboká věž, která byla postavena v roce 1940 a původně sloužila k zeměměřickým účelům. Nachází se na vrcholu Studeného vrchu, který dosahuje nadmořské výšky 660 metrů. Přestože rozhledna nepřevyšuje okolní stromy, pořád ještě nabízí krásný výhled na Křivoklátskou vrchovinu, České středohoří, hrad Karlštejn a za dobré viditelnosti údajně i Šumavu.
Zatímco ostatní odpočívají, Paf, já, Kája a Roza jdeme omrknout místo na dnešní noc. Je to kamenný sroubek (zřejmě se jmenuje Naděje) v historickém lomu, kde se prý těžila železná ruda. Podle in formací Pafa, zde byl během druhé světové války štáb odkud operovali partyzáni.
Místo vyhodnocujeme jako dobré, a tak se vracíme pro své bágly a ostatní účastníky naší výpravy.
Začíná tradiční podvečerní rituál – chystáme dříví, připravujeme si spaní a vaříme. Tenhle flek je úžasný. Nezdá se, že by rozhledna Studený vrch, vzdálená vzdušnou čarou jen 130 metrů, byla během druhé světové války obsazena německými jednotkami. Protože v dostupných zdrojích není zmínka o jejím využití německou armádou během války, zdá se Pafovo tvrzení o využití tohoto místa partyzány jako pravděpodobné.
Dneska spolu trávíme druhou noc. Je nás 15: 5 dospělých a 10 dětí. I když jsme spolu v této sestavě prvně, mám pocit, že vše klape, není potřeba nic speciálního dělat. Vše plyne tak nějak samovolně a v klidu. Jako bychom spolu byli už po desáté : -)
Specifické brdské ohniště je umístěno v závětří prohlubně ohraničené přírodní kamennou zídkou. Primitivní lavičky z drobných kuláčů skýtají přirozené pohodlí.
Protože Kája nechce spát ve sroubku (jsou tam prý pavouci), roztahuji naše karimatky mezi trampským stavením a ohništěm. Není to ideální místo, ale nikde jinde už není vhodnější rovinka a dostatečný prostor.
Myšák si svůj „hrobeček“ staví o deset metrů dál, vedle stanu Owainovy rodiny. A Nik si mění se mnou žďárák, aby si vedle něj postavil podobný nouzový „přístřešek“.
Skrze stromy je vidět plný vycházející měsíc – pokud dnes není úplněk, pak byl nebo bude. Kamenno-dřevěný sroubek vypadá v měsíční záři brutálně romanticky : -)
Někteří účastníci naší výpravy už zalehli, kytara a ukulele jsou v obalech opřeny o stěny sroubku, ale u ohně pořád postává skupinka starších vytrvalců.
Moment, kdy i vytrvalci zalézají do svých pelíšků a tmu rozbíjí světlo čelovek, je jako dělaný pro plátno Claudeho Moneta, otce impresionismu.
10. května 2025 – sobota
Dneska vyspávám až do 7:30. To už ale stoupá dým z ohniště, kde vysedává Myšák a Paf. Nikdo nikoho nepověřoval, ale funguje to : -)
Nik a Kája ještě chrupkají, nebo to dobře simulují. Nikam nespěcháme, takže je nechávám tak a ze spacáku vylézám sám. Dávám spací pytel i bivakovací pytel větrat na sluníčku a jdu vyfukovat karimatku.
Myšák má už svůj spacák sbalený a u vstupu do jeho „hrobečku“ leží už jen házecí nůž, kalach a klubko toaletního papíru – zajímavá kombinace : -)
Na snídani se všichni stahují k ohništi, kde se vaří čaj a ti zimomřivější se ohřívají. Jsme kousek od Studeného vrchu, jehož název pochází od studeného větru, který zde často vane.
Průběžně se snídaní a ohřívání se, probíhá i balení báglů a úklid campu. Když jsme se přišli byl, stejně jako ten předchozí, vzorně uklizený, je tedy přirozené, že jej po sobě zanecháme ve stejném, nebo ještě lepším stavu. U normálních lidí to tak prostě funguje.
Ohniště je zalito zbytky vody – za nedlouho budeme míjet studánku, kde jsme nabírali vodu včera podvečer, takže doplníme prázdné láhve a vaky.
Odcházím poslední, a tak ještě zběžně zkoumám, zda jsme tu něco nenechali – seberu dva papírky od bonbonů a plastovou krytku na plynovou kartuš.
Docházím naši skupinu až když už odpočívá na lavičkách u rozhledny na Studeném vrchu. Právě tu dorazilo terénní auto značky JEEP, kterým vyvážejí provozovatelé rozhledny nahoru zásoby do „bufetu“. Jakmile odnosí z auta vyvezený proviant, vpouští nás dále, abychom si mohli po dřevěných schodech vystoupat nahoru.
Rozhledna byla postavena v roce 1940 jako zeměměřičská věž, která sloužila k přesnému mapování krajiny. Věž byla původně jednou z několika podobných měřických staveb v Česku, ale jako jediná byla později opravena a zpřístupněna veřejnosti jako rozhledna. V roce 2005 byla otevřena turistům a od té doby je možno si vychutnávat krásné výhledy na okolní krajinu.
Na rozhlednu vede podle informací na internetu 81 schodů, podle ručně psané cedulky u schodiště „jen“ 74 + 7 kamenných.
Dočítám se ztdce, že začátkem dvacátých let minulého století zde československá armáda vybudovala dřevěnou třípatrovou triangulační věž prvního řádu ( k zeměměřickým účelům), původní „rozhlednu“. Vzhledem k významu
pro vyměřování a zpřesňování trigonometrické sítě při mapování terénu se v roce 1939 tehdejší protektorátní vláda rozhodla stabilizovat body prvního řádu výstavbou zděných metrických věží. Mělo se jednat asi o 19 akcí na
území celého Protektorátu. Studený vrch přišel na řadu jako třetí v roce 1940.
Obdobné stavby stojí prý na Mezivratech u Votic, na Melechově u Pelhřimova a na Ládví v Ďáblickém háji na severním okraji Prahy. Další výstavbu však Němci nepovolili. Věž nestojí přímo na nejvyšším bodě Studeného vrchu, ale asi 30 m západně, protože v době stavby stál na skutečném vrcholu ještě původní starý dřevěný trigonometr, který byl používán k metrickým účelům až do definitivního dokončení výstavby nové 18 m vysoké věže.
Vzhledem k terénním podmínkám byla stavba poměrně obtížná. Z Baby od hájovny musela být až k vrcholu kopce upravena příjezdová cesta, po které se vozil stavební materiál. Většinu dopravy obstarávala terénní Tatra o únosnosti 2,5 tuny. Kámen byl použit z místních zdrojů – předpokládám, že z lomu, kde jsme spali.
Po odchodu ze Studeného vrchu děláme první zastávku po necelém kilometru, u turistického přístřešku, nedaleko něhož se nachází studánka Pod Studeným vrchem, kde jsme včera doplňovali zásoby vody.
U nedalekého křížku prý odpočíval poustevník sv. Ivan, když v 9.století putoval místními lesy. Podle něj je tohle rozcestí známé jako „U Ivana“.
11:30 odsud vyrážíme po červené značce po Trnovské cestě, ze které pak odbočujeme k Přírodní rezervaci Hradec. Po hodinovém pochodu zde děláme obědovou přestávku.
Je 12:37 když máme hotový kuskus a osmaženou gazdovskou slaninu s uherákem a cibulí. Dnešní oběd je vynikající chuti : -)
Vyhříváme se na sluníčku, trávíme a povídáme se. Poleháváme na neznačené lesní cestě, která tvoří hranici zdejší rezervace. Zdejší lokalita je chráněna kvůli zachování původních bukových a dubových porostů, které jsou pro tuto oblast typické. Taky se zde nacházejí pozůstatky stejnojmenného hradiště, které dokládají historické osídlení tohoto místa.
Ohřívám teplou vodu na umytí ešusu a dávám jej uschnout na sluníčko. To už se ale začínáme balit, abychom mohli pokračovat v našem putování dál.
13:20 zvedáme kotvy a míříme po kraji PR Hradec na severo-severo-východ k rozcestí Stožec. Podle Pafa nás čeká něco málo přes 5 km k místu, které má vyhlédnuté na dnešní noc.
Jdeme zvolna, tempo určují děcka. I nejmenší Lulu si nese sama svůj malý báglík na zádech. Já tradičně náš peloton uzavírám.
Občas se za mne dostane Nik a Katy, ale když je ztrácím z dohledu, to si pak shazuji svůj bágl a lehám si k pěšině, abych neplánovaně odpočinul. Když mne minou, nechám je pár set metrů přejít, a pak pokračuju dál jako poslední.
Dneska jdeme v drtivé většině po rovině – žádné převýšení. O co nudnější a jednotvárnější je chůze, o to zajímavější a hezčí je krajina kolem nás. Pořád se je na co dívat.
Už roky si na mobil pořizuji zajímavé snímky s detaily stromů, kamenů, potůčků, trsů trav a mechů, tech nejroztodivnějších tvarů a barev. Při jejich prohlížení pak ve mně vyvolávat různé emoce a atmosféru. Jemná hra světla na listech, klidná hladina jezera v ranním oparu nebo detail kapky rosy na okvětním lístku – každý snímek mne přenáší do jiného světa, navozuje pocit harmonie a klidu. Tady si pár takových momentek taky pořizuji.
14:50 odpočíváme u rozcestí Stožec. Přicházím jako poslední, a to už je Kuba i Myšák vysoko ve větvích tenkého buku. Jsou tak vysoko, že mám strach, aby se s nimi nezačal vršek stromu ohýbat či lámat. Ale to si toho všímá i Pad, a tak hochy varujeme a radíme jim, aby raději lezli níže.
Nik se zabavuje tím, že vyrábí „čajovou lžičku“ z oplodí bukvice a kousku odloupnuté smrkové třísky. Chválím jej za bezvadný nápad a „lžičku“ dokumentuji skrze fotku : -)
U Knížecí studánky jsme 15:30 – osvěžujeme se, doplňujeme vodu, děcka si pohladí slepýše a míříme dál. V místě, kde Loznický potok protéká pod cestou, se vydáváme po jeho proudu, abychom 16:00 dorazili k trampskému campu s hezkým dřevěným sroubkem.
Shazujeme bágly, rozkoukáváme se a po půlhodince vyrážíme bez bagáže proti proudu potoka na prohlídku dalších kempů.
Paf nás neomylně vede k docela skrytým flekům – každý camp je úplně jiný, originální, čistý, zapadající do krajiny. Zdejší lesy jsou součástí rozsáhlého lesního komplexu, který spravuje společnost Lesy Colloredo-Mansfeld. Podle trampských skazek má prý kníže Mansfeld trampy rád, a tak jejich campy na svých pozemcích toleruje.
Vše v těchto lesích na mne působí jakousi symbiózou – shovívavý majitel a uznalí trampové, kteří tu po sobe udržují ukázkový pořádek.
Na trojici trampů narážíme až v posledním kempu, do kterého vede přes potok nově postevený dřevěný můstek. Z trampů se klubou Pafovi známí, se kterými se potkává na Roverkách. V družném a příjemném povídání trávíme asi půlhodinku a pak míříme zpět k našim báglům
Tady připravuju spaní – vše nasvědčuje, že dnešní noc by neměl přijít déšť a tak ani nestavím stříšku z celty, jen roztahuji žďáráky, do nich dávám karimatky a spacáky – pro Káju a pro mne. Nikovi natahuji vedle hamaku.
Myšák se dnes rozhodl přespat ve srubu – spolu s Kubou, Frantou a Rózoul, takže ten si dnes svůj hrobeček nestaví. Plachty dnes natahuje jen Owain, který k nim taky staví pro svou početnou famílii malý stan.
Už bývá dlouho světlo, a tak děcka v 19:45 začínají hrát „Boj o vlajky“, k němuž přizývají i dospěláky. Já odolávám, raději to natočím. Ale Pad se nechává strhnout a v zápalu boje předvádí ukázkovou krádež vlajky a olympijský běh skrze celé území i záchranný hod vlajky. Po tomto vrcholném výkonu je trochu indisponován, ale sklízí nefalšovaný obdiv spoluhráčů i protivníků.
19:55 přelétávají nad nízkým lesem za potokem horkovzdušné balóny. Je to nádherný pocit, kterak se ztichlým večerem tiše nesou oblohou a jak se nese každé krátké zapnutí hořáku.
21:45 už je dozpíváno, dopovídáno a já jdu uložit Káju do spacáku. Když už tady jsem, ukládám i sebe. A za pár minut i Nika, který se rozhodl nespat v hamace, ale na zemi vedle nás. Kája se ujišťuje, že tohle je poslední noc na tomto vandru, a že zítra už pojedeme za maminkou : -)
11. května 2025 – neděle
6:30 se už v campu ozývá šuchotání ranních ptáčat, mezi které asi patřím i já. Ale Paf má na sobě kalhoty dřív než já :- ) To už ale hoří oheň, který rozdělal asi Owain.
7:10 má na sobě gatě i Pad, ale Kája s Nikem jsou ještě pořád zachumlaní ve spacáku. Zato já mám už karimatku, žďárák i spacák přehozený přes hamaku a nechávám sluníčko, aby je zbavilo večerní vlhkosti.
Včera mi v plynové kartuši vařiče došel plyn, a tak vařím vodu v Myšákově začouzeném ešusu na ohni.
Včerejší večeře a dnešní snídaně má být z balíčku MRE, který si každý z nás nese. Jenže Nik jej zbaštil už druhý den a Myšák z něj také cosi vyzobal. Ale já s Kájou jej máme plný. Takže zalévám horkou vodou pytlík s čokoládou (moje nejoblíbenější část z menu, které horkou čokoládu obsahují), důkladně jej promíchávám a nechávám trochu schládnout, aby šlo čokoládu vypít. Připravuji také rozpustné kafe, tentokrát s cukrem, aby měli po ránu teplý nápoj i Myšák s Kájou a Nikem. Usazuji se na lavičku z lesní kulatiny u ohně a vychutnávám si sladkou snídani – čokoládovou tyčinku s oříšky a horkou čokoládu. Kaloricky i chuťově dokonalé!
Kája si na snídani otevírá hliníkový pytlík se sladkým koláčem a Nik s Myšákem si dávají zbytek kuskusu s uherákem. Vypadá to, že jsme právě snědli úplně všechno, co jsme si s sebou nesli. Že jsem dobrý plánovač, to tuším, ale že jsem až takhle dobrý, to mne samotného překvapuje : -) Nesnáším, když se vyhazuje jakékoliv jídlo, takže vyznávám zásadu: raději o půl krajíčku chleba méně, než aby nedojedený půlkrajíc zbyl!
Na oběd už budeme v „civilizaci“ a stavíme se na jídlo někde v hospodě nebo KFC (na což se naše i Padovy děti stejně vždycky těší a nemine nás to, i když není hlad).
Už včera jsme se domluvili, že Pad a já vyrazíme z kempu dřív než ostatní, abychom se co nejdřív dostali k autu zaparkovanému u Prcka a přepravili se jím do Lhotky, kde parkuje můj vůz. Přesun aut zabere minimálně hodinu, a je zbytečné, aby ostatní na řidiče čekali.
K Prckovi to z campu máme, podle Mapy.cz přesně 8,1 km, půjdeme-li nejkratší, neznačenou cestou. A tak 8:15 vycházíme. V 8:35 jsme už u sochy Václava IV., jehož plastiku vytesal do velkého kamene sochař Antonín Kolář. Vytesaná postava krále Václava IV. je doplněna letopočty (1386-1391-1404), kdy navštívil Dobříšsko. Údajně jsou tyto návštěvy historicky doložitelné.
U Třebízského dubu jsme 9:05 – místa, které je spojeno s Václavem Benešem Třebízským, známým českým spisovatelem a vlastencem. Ten v letech 1875-6 působil jako kaplan v nedaleké Litni.
Padovo auto stojí u Prckova baráku bez známek poškození a tak necháváme své bágly a kytaru opřené o zeď domu a přesouváme se do Lhotky ke Škody Yeti. Ta je taky OK a tak jedeme vyzvednout zbytek naší výpravy a přesunout Owaina k Prckovi, kde má zaparkovanou dodávku, aby si stáhl svou rodinu.
Cestou se zastavujeme v Hostomici na skvělou zmrzlinu (tip od Pafa). Pad si dává míchanou, já preferuji čistě černý rybíz : -)
11:40 jsme v Kytíně. Nakládáme naše a Padovy děti, přibíráme Pafa a Owaina (víc se nás do dvou vozů nevleze) a než přejedeme do Stříbrné Lhoty k Prckovi, loučíme se s Peckou, Katie, Hanah, Rozou, Fabianem a Lulu. Letošní vandr s nimi byl skvělý, a těšíme se jak společně podnikneme nějakou další akci.
U Prcka jsme 11:55. Owain přesedá do své dodávky a míří zpátky za rodinou, my neodmítáme Prckovo pozvání na kus řeči a všeliké pochutiny, kterými nás chce uhostit : -)
S Prckem se vidím po hodně letech, známe se skrze kursy FONS a ROVERSKOU BANÁNOVOU REPUBLIKU, jíž před lety prezidentovala. Ale je to jako o většiny skautských přátel, roky kdy jsme v kontaktu nebyli, nehrají roli – skaut všude bratra (a sestru) má : -)
Klasik říká, že „svět je malý a o náhody v něm není nouze“, takže mne ani nepřekvapuje, že ve vedlejším domě bydlí Andy.
Paf je chodící encyklopedie a tak mu po příchodu Andy (skautovala u něj v oddíle) a jejího manžela Pavla, veřejně vyslovujeme poděkování za to, že nás protáhl na našem čtyřdenním putováním těmi nejzajímavějšími místy …
Píšu Hanýskovi, že jsme na vandru po Brdech a že jej pozdravuje Andy, protože ta si přála, abych její pozdrav vyřídil. Před lety jsme totiž jako vsetínský RS-KRUH měli rozsáhlé kontakty mezi rovery po celé republice a navázali mnoho přátelství. Mnoho vzpomínek přestálo i ty roky, kdy chyběl osobní kontakt. I o tom skauting na začátku zralosti a aktivního stáří je : -)
Závěr našeho letošního společného vandru nemohl Pad naplánovat lépe. Jiný klasik by řekl: „Byla to taková hezká tečka za tím naším případem“ : -)
Galerie Padových fotografií z tohoto skvělého vandru >>>
Nesestříhané video (16:30):