7.-9.8.2020 – SMBS (21. ročník)

(Dazul) Za zkratkou SMBS se skrývá tradiční prázdninová akce tatínků s dětmi – S tebou Mě Baví Svět. Letos už po jednadvacáté! Původní děti jsou už dávno plnoleté, většina z nich už má své vlastní děti, a z původního osazenstva na (prodloužený) prázdninový víkend vyráží jen můj parťák z naší firmy a já. Skladba dospělých se několikrát obměnila, takže původní akce firmy LACHIM získala otevřenější ráz. Ale voda, děti, noc ve stanech a spousta drobných neplánovaných zážitků tvoří pevný základ tohoto podniku.

SMBS je akce naprosto odlišného ražení i náročnosti ve srovnání s těmi, které podnikám s lidmi, kteří prošli oddílem. Dokonce se bez mučení přiznám, že SMBS je u mne zařazena v kolonce „mastňácká“ (se všemi atributy) a je spolu se Salzou jednou z akcí tohoto typu, kterou každoročně absolvuji. Ale má velkou výhodu – díky ní si mohou vyzkoušet bezpečnou jízdu na raftu i naše nynější malé děti. Chytne-li je to, jistě si v budoucnu ještě stihnou vyzkoušet „pravověrnější“ typ akcí a zažijí i ohně mimo turistické kempy či tábory ŠESTKY. Každopádně má akce SMBS svůj velký smysl nejen jako „vrátka“ k „opravdovým“ podnikům, ale především jako posilující prvek vztahů mezi dětmi a tatínky.

Pro mne osobně má tradiční splouvání Čierneho Váhu, kterým poslední roky SMBS začínáme, ještě kouzlo v tom, že kousek od místa vyplutí se konal poslední skautský tábor Zetova oddílu před třetím zákazem Junáka. Když jsem se na přesné umístění onoho tábořiště z léta 1970 Zeta – Miloše Zapletala ptal, dozvěděl jsem se, že dnes už je to místo zatopeno dvoukilometrovou přehradou.   

O tom jak probíhala akce letos, jistě někdo z dospěláků napíše podrobněji, takže se omezím jen na dva momenty, které pro mne osobně tenhle rok SMBS charakterizují.

Loňský ročník byl premiérový pro našeho Myšáka, který se prvně plavil na raftu (i když na barace po polské řece pluje už od svých necelých třech roků). Letos jsem přibral i jeho pětiletého bráchu Nika, kterému Myšák plavbu na raftu vylíčil v pozitivních barvách. Většinu říčních kilometrů jel se mnou sice na háčku v barace, ale i raftu si užil dostatečně. Jízda na háčku byla pro Nika premiérou, protože před cca 14 dny pádloval na polské Wartě jako porcelán a roli háčka zodpovědně přebral o dva roky starší Myšák. A Váh je přece jen o krapek náročnější než Warta, takže Nik je na sebe náležitě hrdý.

K SMBS patří neodmyslitelně večerní oheň, proto taky spíme v kempech, kde jej můžeme klást legálně. A mimo poctivého kotlíkového guláše si u ohníku také zazpíváme při kytarách. Dnes už to je v kempech na ústupu a zatímco v dřívějších dobách se neznámí lidi u zpívajícího ohně srocovali, dnes přichází proto aby upozornili, že ráno brzo vstávají a mají před sebou dlouhou cestu autem, nebo že kousek vedle spí tři malé děti, … v lepším případě požadují, abychom zpívali tiše, v tom horším, abychom nezpívali vůbec (na Zlatého slavíka náš zpěv opravdu není, ale mnozí zpívají ještě hůře – a leckteré výjimky i za peníze). Letos nechybí „tři děti“ s variantou tichého zpěvu. Nicméně zažívám po půlnoci (spíše asi k jedné ráno) jedinečný okamžik, kdy u našeho ohně v Borové Sihoti, kousek od tiše šumícího Váhu sedí Janko s Jankou (manželský pár důchodového věku). Už jsme toho společně zazpívali hodně a stojící Janko s pohárikem v ruce říká: „Daj me si československů hymnu!“ A po pár replikách typu, že známe text jen 1 sloky stávající slovenské hymny (původní text má tuším 4 sloky, ale ve stávající oficiální verzi slovenské hymny se zpívají jen první dvě), Janko začíná acapella „Kde domov můj …“. Naštěstí je ve slovenské části československé hymny jen první sloka a tak „Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů, ….“ zní stejně sebejistě jako ta česká část. Ano, jsme všichni příjemně ovínění či nakoštovaní halůzkovej, ale tenhle zpěv není žádným „znesvěcením“ první písně Čechů a Slováků i když ti, kteří zrovna stojí, nevzdávají předpisovou úctu. Přesto, že někteří začínají zpívat s ostychem, zní československá hymna na úpatí Nízkých Tater lépe než od operních pěvců. Pokud mne paměť neklame, zažívám takovou situaci prvně. Nefalšovaně silný okamžik, který nelze naplánovat …   

Zelené peklo Matta Grosso po liptovsku

(Paf) Kdo by neznal (údajně) nejlepší československou komedii 20. století „S tebou mně baví svět“? A kdo by si tedy nechtěl zkusit prožít podobná dobrodružství na takové pánské jízdě- byť ne na horách a sněhu, ale v tropických vedrech a na vodě? Obavy se nepřipouštějí: ohó- zážitek má být v první řadě intenzivní – až pak positivní :- )

Den D

Brzy ráno sjíždíme z kopaničářských pasek dolů do ValMezu. Než dorazí ostatní, pokoušíme se s Michalem a dvěma Dazulovými prcky aspoň trochu nafouknout naše lodě- Baraku a dva rafty. Jde to těžko, elektrická pumpa je na figu, nakonec se střídáme u ruční pumpy. S asi jen 15 minutovým zpožděním proti plánu už , po doražení dalších členů výpravy a jejich drobotiny kompletní, nabíráme kurz 090 stupňů. Cestou nás zdrží několik kolon a objížděk, takže původní plán, sjet ještě dnes Dunajec u Červeného Kláštora padá. Škoda. Nakonec padá rozhodnutí sjet ještě dnes aspoň Čierny Váh od kaňonu mezi Svarínem a údolní nádrží po Svarín nebo když to půjde dobře až na soutok Černého a Bílého Váhu. Vysedáme v zalesněném údolí, naproti vysoké skále a zbytků staré, dávno zrušené trati; po této slovenské obdobě krušnohorské Mrtvé trati dnes podél Váhu zbyly jen zarostlé náspy a tu a tam více či méně pobořené mostky. Dofukujeme lodě, část řidičů přesouvá vozy do plánovaného cíle a pak kolem 16.30 konečně vyplouváme.   

Chvílemi si připadám jako v asijské džungli- komáři, hovada jsou ve formě. Do toho spadané stromy, „šikovně“ tarasící koryto řeky. Bílé skály padající přímo do vody. Neznámé druhy ptáků, ozývajících se vysoko v korunách prastarých stromů nebo tu a tam se mihnoucí jako pestré střely těsně nad hladinou. Podivná, východně hořká vůně rostlin.

Jenže je málo vody, ačkoliv i tady před pár dny byly přívalové deště, a tak si místy spíše než jako námořník připadám jako příslušník námořní pěchoty. Většinou se drhne dnes o dno nebo dokonce přímo zůstaneme uvěznění na mělčině a musíme vylézt. A po tu sto, jindy jen po deseti metrech zase ven z lodi, a brodit, tlačit, přenášet… Stále znovu a znovu… Navíc, i když jedeme na Barace a můj šikovný synátor se snaží jako zadák ze všech eliminovat mé kiksy na háčku, stále jsme na chvostu a tu a tam nás i smete nějaká nízká větev. Udělat se ve studené vodě v panujícím tropickém vedru je však spíše za odměnu, než za trest…

Není tedy divu, že náš původní plán doplout až do civilizace (pokud za to považujeme cikánskou osadu) už beztak časově na krop, bere brzy za své. Utaháni neustálým přenášením a taháním lodí se za houstnoucího soumraku kolem 19.30 vyloďujeme na břeh před rozcestím Kladiny. Následuje obvyklá vodácká rutina: řidiči se snaží dostat k našim zaparkovaným vozům a převést je od startu a cíle k naší poloze; zbytek vleče lodě po louce k silnici. Už za tmy dojíždíme do autocampu Borová Sihoť za Liptovském Hrádku. Zbudování tábora a vaření už bylo jen třešničkou na dezertu dnešního dne.

Den D+1

Ráno necháváme maximum věcí v táboře a valíme jen s čluny k soutoku Bílého a Černého Váhu k motorestu Červený Kút, protože původní nápad začít naši plavbu u Hybské jeskyně na Bielom Váhu nevyšel kvůli obtížnému přístupu k vodě. Než řidiči zase provedou obvyklé manévry, děti řádí ve stínu přístřešku u jeskyně Pacho- hybského zbojníka. A pak už za pekelného vedra konečně kolem poledne vyjíždíme. Sluneční žár je ovšem takový, že záhy, na pěkné přírodní pláži přirážíme ke břehu a necháme děti pořádně si zařádit v příjemně chladných vlnách Váhu. Následuje lehký vodácký oběd- konečně, je poledne.

Vyplouváme. Díky spojení vod obou Váhů je nyní v řece už vody dost, takže až na pár místech nemusíme přetahovat. Také větve jen jednou smetou část posádky našeho raftu- čiže pohoda, klídek a tabáček. Podplouváme pod mohutným železným mostem na Mrtvé trati, přenášíme lodě přes rozbité řečiště u zničeného jezu v další cikánské osadě Liptovská Porúbka, což nás nutí rychle odtud vypadnout (už jen kvůli vyděšeným pohledům našich dětí na slunící se nahaté tlusté cikánky).  Přítok tatranské řeky Belá znamená další pěknou vodní posilu, Váh to pořádně nakopne, takže na posledních peřejích před naším autocampem, kde zakotvíme kolem třetí odpoledne, už máme co dělat, abychom je s naší omladinou sjeli.

Mužné výkony vyžadují mužnou stravu, a proto vybraní mužové odcházejí záhy po přistání do místních koloniálů nakoupit maso a další ingredience na výrobu tradičního jídla této STMBS akce- vodáckého guláše. Holt jak se říká na severu Moravy, „Není špeku, není vykonu“. A záhy již vesele na dně kotlíku bublá na sádle do zlatova zpěněná cibulka, do kteréžto chutné směsky padají kousky vepřového a krůtího masa, doplněné následně zeleninou a kořením a dalšími „tajemstvími šéfa kuchyně.“ Výsledek společného snažení jest nadmíru chutný, připomíná mi gruzínské dušené maso se zeleninou, „kavkazský guláš“ osri. Večer u ohně, s kytarami valašských virtuozů, s plnými miskami výborného jídla a vínem chlazeným ve Váhu nemá chybu. Úplný vrchol ale přichází po půlnoci, kdy nás sousední Slováci požádají sami od sebe, abychom zahráli ČESKOSLOVENSKOU HYMNU !!! Zpěv písně, za kterou zemřely vinou Němců, Rakušáků a Maďarů statisíce našich předků, pod oblohou plnou hvězd (plus kometou a Perseidami) je něco, na co bude každý z nás asi ještě dlouho vzpomínat.

Den D+2

Nic naplat, vše dobré musí jednou skončit. Ráno proto balíme a likvidujeme tábor, nakládáme materiál, batohy a lodě. Přesouváme se až do kaňonu Váhu mezi kriváňskou a lučanskou částí Malé Fatry za Vrůtky a opuštěnou osadu Jánošíkovo, kde s e na podzim 1947 vzdal československé armádě velitel nejtvrdší a nejnebezpečnější (trestné) banderovské sotni Burlak. V místech, kde svou plavbu začínají i pltě, vyplouváme i my. „Zradou“ J jednoho z Dazulových prcků na nás zbude druhý, značně měkký raft a protože pumpa zůstala kdesi v autě pod Strečnem, čeká nás opatrná plavba přes peřeje, abychom se v poslední den nakonec ještě neutopili. Váh tady v malofatranském kaňonu už naštěstí pěkně teče, takže krom opatrného najíždění na občasné peřejky a pečlivého vybírání bezpečné) třebas i méně adrenalinové) trasy, za což patří dík našemu kormidelníkovi, nakonec asi po 75 minutách plavby připlouváme k přívozu pod majestátním hradem Strečno, který v roce 1944 během SNP bránili před postupujícími německými tankovými jednotkami francouzští partyzáni a o půl století později si ho vybral jako kulisu americký Hoollywood pro film Dračí srdce. Ještě předtím, ale tiše proplouváme pod neméně romantickou zříceninou Starého hradu, ležícího na výstupové trase k chatě pod Suchým vrchom (ke kterému se vztahuje řada děsivých legend).

Po malých problémech, způsobených výlukou na silnici vedoucí kaňonem pod Strečnem a kvůli tomu ucpaným silnicím, nabíráme kolem 16 hodiny směr západ- via Morava. Nedělním hustým provozem se pomalu prokousáváme přes Žilinu k hraničním Beskydům. Po malé zastávce na nákup slovenských ovčích sýrů překračujeme po 17.30 hodin zemské hranice nad Velkými Karlovicemi u pomníku 1. československé partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Po vyložení lodí ve ValMezu si už jen mužně potřeseme rukama a poplácáme po zádech. Bylo to fajnové. Tož zase za rok, ať žije 22. ročník STMBS 2021- Nás bylo sedm statných lodníků, johohó- ať teče rum! : -) : -) : -)

Sestříhané video (8 minut):

Nesestříhané video (24 minut):

Fotogalerie z této akce :

[Show as slideshow]

Fotogalerie z této akce (Paf :

 

[Show as slideshow]