6.-8.5.2023 – Roverky

(Dazul) Shodou náhod se podařilo, že jsme se tři absolventi roverských kursů FONS poslední rok společně potkali na několika akcích. Upřesňuji, že akcích oldskautských, neb jsme ony legendární kursy absolvovali před 30 lety (Paf 1991, Dazul 1992, Pad 1993). Ale stará přátelství vydrží hodně : -) Několik let nás Moraváky Paf lákal k nim do severních Čech a nabízel, že nás provede třeba krajinami kde děj svých knih umístili skautské legendy Zet (Miloš Zapletal) a Náčelník (Miloslav Nevrlý). Nakonec jsme se s Padem shodli, že bychom rádi zažili Roverské skály, kde ani jeden z nás ještě nevandroval a Paf to tam zná jak své boty. A protože s sebou bereme i své děti, jedinou naší podmínkou je, že potulka musí být přizpůsobena jejich možnostem.

Jedeme dědečkem LandRoverem, který je doslova a do písmene naplněný na maximum. Při cestě kolem Hradce Králové myslíme na ostatní ŠESTKAŘE, kteří se tam právě teď už třetí den účastní NÁRODNÍHO SKAUTSKÉHO JAMBOREE 2023. Je s nimi jako dospělý doprovod i Bobina a Pípa z našeho 6.OS. Třeba se o své dojmy z největší skautské v ČR od roku 1931 taky podělí : -)

Sraz máme v lesní hospůdce ve Skalce 12:00-13:00, já to ale zvládám s cca desetiminutovým zpožděním, ač jsme od nás z domu vyjížděli 7:07. Takováto dlouhá cesta autem se čtyřmi dětmi jako spolujezdci, dnes nebyl můj šálek čaje : -( Ale dojeli jsme ve zdraví.

O hodinu později (Paf s Padem přemístili jeden vůz do vesničky Obrok) vyráží naše desetičlenná skupina tří dospěláků a sedmi dětí do nitra Roverských skal. Bágly těch menších dětí vypadají docela hrozivě, ale tahají s sebou jen spacák, karimatku, žďárák, hamaku a věci na převlečení, takže jejich bágly váží od sedmi do desíti kilo. Já nesu navíc i jídlo a vodu pro nás pět, takže jsem na výrazně vyšší váze, ale při expedici na Pamir před třiatřiceti lety vážil můj bágl na začátku dokonce 42 kg, takže si fakt nemám na co stěžovat. 

Počasí je slunečné, tempo volné, děcka stíhají, krajina úžasná a přestávky na odpočinek časté. Trochu mi zatrnulo, když se mne Zlatka (ukrajinská vrstevnice a kamarádka naší Káji, kterou jsme vzali s sebou) s obavou ptala, jestli ta zatlučená hraniční hlava, vytyčující hranici pozemku, je mina nebo ne. Uklidnil jsem jí, že miny v lese, tak jako u nich, u nás zatím nemáme, ale její dotaz mne zaskočil nepřipraveného.

Pafův Michal má, stejně jako jeho otec, místo kalhot skotský kilt, takže je na první pohled poznat, že patří k sobě. Michal navíc s sebou tahá i airsoftovou maketu staré vojenské pušky, a děckám slíbil, že jim nechá si zastřílet. A tak se chlapecká část naší tlupy drží kolem Michala. Kája se drží za ruce se Zlatkou a kráčí vedle sebe jako dvojčata. Jsou to taky jediné dvě holky v naší skupině. 

Pojmenování pískovcové skalní oblasti Roverské hory v jižní části okresu Česká Lípa (oficiálně CHKO Kokořínsko – Máchův kraj) pochází zřejmě z let 1968-70, kdy tuto oblast navštěvovali starší skauti – roveři, v době 2.obnovy Junáka. A ti nepřestali tuhle romantickou krajinu navštěvovat ani později, například už jako trampové. Paf nás informoval, že existuje trampská osada Roverští patrioti, jejíž členové se v této oblasti nejen setkávají, ale v organizují brigády, zaměřené na úklid odpadků, údržbu cest či výsadbu stromů. Nevím kolik je pod zdejšími převisy trampských campů, ale my kolem desíti z nich procházeli, i když se zpravidla nenachází na turistické značce. 

Když nás Paf svádí ze značky, kráčíme načechraným čerstvě zeleným borůvčím, borovicovým jehličím nebo po bizardních skalních útvarech. U některých míst mám pocit, že jsme tudy už dnes procházeli, i když to nemůže být pravda – náš průvodce nás neustále táhne na jih. Krajina je díky skalním útvarům, roklím a srázům dosti členitá, přesto bych se zde alespoň na chvíli dokázal ztratit. Pak bych držel směr a velmi pravděpodobně nejpozději po jednom kilometru narazil na turistickou značku, po té i na rozcestník, kde bych se zorientoval. Působí to tu na mne místy jako Plešivecká planina – nezkušený člověk se tu dokáže rychle ztratit a není tu skoro žádná voda.

První noc spíme v campu SWAMP, který patří k několika málo jenž dokáže pojmout tak velkou partu jako jsme my. Druhou noc přecházíme pod převis MRTVÉ DÍTĚ. Netuším jak tenhle camp přišel ke svému jménu, ale s Padem jsme před lety trávili v Jeseníkách noc na VYHLÍDCE MRTVÉHO MUŽE, takže tohle místo pasuje do naší morbidní sbírky : -)

Některé campy jsou naprosto vzorně uklizené – písek je uhrabaný hráběmi, takže je vidět, že tu nikdo od posledních nocležníků nespal, naštípané hraničky dřeva jsou nachystány pro případ špatného počasí, … Platí zásada, že camp se nechává ve stejném nebo lepším stavu něž když jsme na něj přišli. Takže jako jednu z prvních věcí, kterou po příchodu k místu našeho noclehu děláme je příprava dřeva – porazit soušku, nařezat jí a naštípat. Na naše vaření a zahřátí jsme vždy spotřebovali míně dřeva, než jsme nachystali, což je ta lepší varianta : -)

Nahlížím do Pafovy speciálky 1:25 000, kde má rukou zaznačené polohy campů se jmény jako Krkavec, Heřmánek, Nový bod, Lasička, Netopýr, Orion, Davyho camp, Vlčí camp, … Hezky doplňují oficiální jména Martinská stěna, Mezní důl, Kraví důl, Zámecký vrch, Komárkova rokle, Komáří údolí, Koňský vrch, …

Zatím co v campu SWAMP si děcka hrají, necháváme je pod dozorem nejstaršího Michala (17 let). Paf, Pad a já vyrážíme na Vlhošťský důl s výhledem na Vlhošť, což je zdejší největší kopec. A taky šlapeme na Stříbrný vrch s nádhernou zakrslou borovicí a úžasným výhledem do krajiny. Cestou nás Paf neustále zásobuje historkami a místopisem. Občas nestačím vstřebat to, co právě dopovídal a už ze sebe chrlí další a další informace.

Už několikrát jsem Pafovi říkal, že by měl své historky sepsat, měly by jistě větší úspěch, než jeho kniha ČEŠTÍ LVI POD HINDÚKUŠEM, kterou vydal před deseti lety.

Noc pod převisem, u plápolajícího ohně je samozřejmě nádherně romantická, ale děcka ne a ne to kouzlo okamžiku vnímat a zklidnit se. Utichají až je venku opravdová tma a my starší ročníky odkojené Foglarem, Zapletalem, Setonem a dalšími klasiky našeho dětství, můžeme plnými doušky nasávat jedinečnost téhle nepřenositelné krásy, na kterou nás „naši spisovatelé“ celoživotně navnadili. 

Ranní rituály při všech potulkách jsou velmi podobné – pozvolné vstávání, balení báglu, snídaně, uklizení campu, pomalý odchod. Mezi skalami není žádný potůček ani studánka, my jsme odkázání na Mikyho studánku na konci Dlouhého dolu. Cestou na jih shazujeme bágly, děcka necháváme s velkým Michalem a my dospěláci si zacházíme kilometr jihovýchodně, abychom naplnili všechny camelbagy, čutory a petláhve, protože k další vodě dorazíme až druhý den v poledne. Na pití i vaření nám vystačí a bez mytí a čištění zubů děcka rády vydrží : -)

Pad a já šlapeme oklikou přes vrchol Husa, kde za námi doběhnou ogaři nalehko bez báglů. Nechali je u Pafa a holek, kteří čekají u pomníku Járy Cimrmana, kde se máme všichni potkat.

Zlí jazykové ale tvrdí že se nejedná o místo skonu nejslavnějšího českého génia, ale že zde skonal jakýsi Jaroslav Cimrman z Mělníka. Tak nevím.

Cesta do druhého campu MRTVÉ DÍTĚ není delší než 5 km, a tak i s odbočkami a přestávkami jsme na místě před druhou hodinou. Camp je prázdný, a tak jej zabíráme. 

Už ve 13:48 se daří Káji v kočkování se Zlatou ji ve špatné srandě strčit ze skalky vedle campu : -(  Naštěstí není stěna kolmá, ale jen hodně šikmá a tak se těch 6-8 metrů Zlata válí a sklouzává. Já registruju jen nářek a cosi bílého těsně po dopadu. Hlavou mi bleskne včerejší Pafova poznámka, že u campu MRTVÉ DÍTĚ je několikanásobně bezpečnější terén než u SWAMPU, a běžím ke Zlatce, abych zjistil, jak moc je zraněná. Že žije, prozrazuje její nářek. Dokáže se sama postavit na nohy, a na pravé dlani má odřeninu ze které ji teče krev. Vedu ji nahoru pod převis, kde už doktor Pad vytahuje vodu, omývá ji špinavé ruce a drobně krvácející ránu. Z lékárničky vytahuje desinfekci, odřeninu čistí a zalepuje masivní bílou náplastí. Zlatka je nyní ještě v šoku, tak ji přenechávám Padovi a jdu ke Káji, která sedí schoulená, s hlavou na kolenech a rukama kolem nich, na druhé straně vrcholku skalky. Nemluví, nereaguje, je také v šoku z toho, co způsobila. Vím, že na ni nesmím křičet (byť by si to zasloužila), protože by to stejně nepobrala, ale v klidu se s ní snažím vytáhnout co se přesně stalo. Držím jí kolem ramen, tisknu k sobě a po desíti minutách je ochotna komunikovat alespoň kroucením či kýváním hlavy. První omluva Zlatce probíhá tak, že mluvím já a Kája jen přikyvuje, že ano. Za další čtvrt hodinky už sedí proti sobě a odpočívají, po půlhodince už normálně komunikují.

Po dvou hodinách od této skoro tragédie beru Zlatku a Káju na průzkum okolí. Na ohnuté bříze se už obě dvě radostně houpají, jako by žádný pád nebyl. A Zlatka navíc ještě vylézá do silné rosochy jiné pokroucené břízy, která je tři metry nad zemí. To Kája nedokáže.

Za další dvě a půl hodiny beru na stejnou procházku, kterou ještě o půldruhého kilometru prodlužujeme, ostatní malé děcka, abych je pořádně unavil. Dlouhou úzkou škvírou, kterou objevuje Nik se dostáváme do campu R7D, který je sice výrazně menší než MRTVÉ DÍTĚ, ale také bychom se zde nějak vlezli.

Trochu mne bolí hlava, asi z toho neustálého smrkání. Zřejmě jsem chytil nějakého bacila od Irči nebo malého Kuby. Využívám nabídky si vzít prášek a zaháním děcka do spacáků.

Z pod převisu je mezi stromy krásně vidět měsíc. Předevčírem byl úplněk, a tak je pořád skoro celý, a nádherně se doplňuje jeho světlo pronikající pod převis a plamínky z ohniště, které ozařují část převisu jiným jasem. 

Pondělní ráno spotřebováváme na snídani poslední zbytky vody, balíme, uklízíme a vydáváme se s bágly na zádech k puklině, kterou budeme sestupovat ze skal dolů.

Myšák vytahuje lanko, které Paf přivazuje k silnému pařezu a velký Michal sestupuje i s báglem jako první. Bude dolů zachytávat ty, kteří by se lana neudrželi.

Zlatka sestupuje velmi opatrně, ale odvážně. Kája má evidentně větší strach (zarytě mlčí a neodpovídá), a tak pod ní leze Pad, který ji říká kam má stoupnout a neustále ji chválí. Nik sestupuje z dětí jako poslední a své obavy a strach maskuje nehezkým nadáváním. Jdu dolů jako poslední, proto odvazuju lano a sestupuju bez něj. Naštěstí to není žádný extrém, takže brzy doháním Nika, který se už samostatně vydal dolů strží za ostatními.    

Cesta do osady Obrok, kde parkuje Pafovo auto je nedlouhá a bez problémů. Problém nastává až když Paf zastavuje ve Skalce u našich aut a já zjišťuju, že klíče od našeho auta jsem nechal ve svém báglu, který se do Pafova vozu nevlezl : -( Odváží mne pro ně Pad.

Mezitím děcka pod vedením velkého Michala střílí na cíl z airsoftové pušky, kterou s sebou tři dny tahá.

Všichni společně jedeme do Mimoně (my Moraváci to máme cestou), kde je slavná zmrzlinárna, která nabízí 100 druhů zmrzlin. Našim děckám jsem povolil sice jen po dvou kopečcích, ale jsem přesvědčený, že až se jich bude Irča doma ptát, jaký byl jejich největší zážitek, jednotně odpoví „zmrzlinárna“ : -)

 

Sestříhaná verze videa z této akce (5:30) :