(Pípa) Jako každý rok jsme i letos vyrazili na jarní vodu na Slovensko. Kromě klasického sobotního raftingu na Belé jsme letos měli na plánu i výjimečnou možnost splout Prielom Hornádu, který teče v NP Slovenský ráj. Poprvé po mnoha letech je od 1.5. možné legálně tento nádherný úsek splout.
Protože jsme tady ještě nikdy nebyli, domluvili jsme se s Česťou, že se v pátek v 10:00 sejdeme v Hrabušicích u mostu a poplujeme. No, byl jsem zvědav, jestli to klapne, ale po přijezdu už byli na místě a vyřizovali vstupní permit.
Poplatek je dost vysoký a to 10€ za člověka. Nebylo překvapením, že se na provizorní parkoviště začali sjíždět auta a všechno s českou značkou. Nafoukali jsme úplně novou oddílovou Baraku, která po vybalení nádherně voněla novotou, hodili na sebe neopreny a vyrazili.
První část až po Hrdlo Hornádu vede v otevřené krajině, řeka meandruje a jen v místech s nižším korytem bylo vidět na velké pastviny kolem. Hodně popadaných stromů, ale žádný úplně neblokuje cestu. Hrdlo Hornádu se pozná velmi dobře. Za zatáčkou se najednou objevují vysoké skály, které kolmo padají až do řeky. Mostek pro pěší a budka s výběrčím vstupného je nepřehlédnutelná.
Krajina se okamžitě mění. Na jedné straně vysoké skály a na druhé zalesněný svah. Čeká nás několikakilometrový kaňon, ze kterého není úniku. Turistická značka se vine vysoko nad námi a občas vidíme ocelové rošty, po kterých se překonávají úseky, které nelze obejít nijak. Celkem čtyři visuté mosty umožňují projít tento úsek pěšky. My si dole vychutnáváme šumění vody, okolní skály, les a nádherné výhledy. Řeka si dokázala vymlet hluboké koryto mezi skalami a tak máme pořád co dělat. Prudké zatáčky kolem skal prověřují naši pozornost. Proudnice se přelévá a vody není tak moc, abychom si nemuseli vybírat cestu.
Na Letanovském mlyně máme sraz s pozemním doprovodem, který musí asi kilometr pěšky. Připlouváme jako první, zastavujeme a děláme nějaké fotky. Po příchodu pěšáků se dokonce otevírá i bufet a čepuje Kofola. Nás čeká další část uzavřeného kaňonu a se zbytkem se uvidíme až v Čingově, kde je oficiální konec plavby.
Řeka se ještě hlouběji zařezává do masivu hor a my se cítíme menší a menší. Nejvyšší vrchol máme necelých 200 výškových metrů nad sebou. Zatáčky jsou tak prudké, že jen těsně míjíme skály, nebo náplavy.
U ústí Bieleho potoka hledáme kešku. Na skále nad soutokem nalézáme bambusovou tyč, kterou je třeba naplnit vodou, aby keška vyplavala. Nevím, nad čím ostatní přemýšlí, sundávám přilbu, naplňuji vodou, nalévám do bambusu a keška vyskakuje z trubky. Po rozbalení zjišťujeme, že nikdo nemá u sebe tužku na zápis. Tak vracíme kešku zpět a vyrážíme dál. Před Čingovem je v korytě zbytek betonového mostu, který nahradil nový kovový mostek. Za dalším mostem na pravé straně přistáváme u cedule označující konec povoleného úseku.
Jsme v kempu Ihla a pozemní tým je už zde. Vytahujeme lodě a odpočíváme. Auta jsou zaparkované na druhém břehu a tak přenášíme lodě pěkný kus. Na slunku lodě pěkně oschnou a tak po premiéře bude nová Baraka pěkně suchá. Čeká nás 88km zpět do Podtureně, kde jsme ubytovaní.
V sobotu byl sraz opět v 10:00 u Kokavského mostu. Sešla se tu část Nessuna, Tuláků a ostatních raftování chtivých. V Belé teče méně vody než je obvyklé pro toto období, ale na raft s posádkou pěti lidí by to mělo stačit. Letos opět pojedou tři rafty.
Foukání lodí, oblékání do neoprenu a dělení posádek provází dobrá nálada. Sluníčko svítí a počasí nám přeje. Protože je málo vody, musíme odstartovat kus od břehu a ještě přídí po vodě. Voda je rychlá, meandruje a přelévá se ze stran na stranu. Koryto letos vyčistili, takže není nikde zablokované koryto. Řekl bych, že se letos nezměnilo řečiště tak moc jako v předešlých létech.
Do jedné z prudkých zatáček si krásně najíždíme, ale na druhé straně za touto zatáčkou číhá větev šikmo nad vodou. Všimli jsme si jí příliš pozdě. Předek raftu tuto větev míjí, ale zadek, kde sedím s Píďou ne. Stíhám jen nastavit nohu a jsem vyhozen vzad. Když jsem se vynořil, vidím, že vedle mě plave Píďa. Chytáme se raftu a táhneme ho na mělčinu. Posádka ještě chvíli vůbec neví, že nemá zadáky. Naskakujeme na mělčině a jedeme dál.
Zatáčka stíhá zatáčku, řeka se velmi často dělí na více ramen a my si musíme vybírat cestu. U ústí Ráčkového potoka čeká pozemní tým a dáváme si oběd. A tady nám do raftu naskočila Lenička.
Koryto začíná být širší, ale na dravosti Belá nepolevuje. Silný proud, peřeje a záludné zatáčky nás provází i nadále. Občas je vidět i dál do krajiny. U kempu ve Vavrišově to nepoznáváme. Kde byla oblázková pláž je koryto vymleté až na skály, zatáčka nad ní se musí jet těsně kolem skal. Pozemní tým nás fotí a ani nezastavujeme a jedeme dál. První raft vůbec nezastavuje a tak jedeme až na soutok s Váhem a dál do kempu Borová Sihoť.
Tady všichni končí, ale my nabíráme nejmladší členy, kteří se těšili celé dopoledne – Míšu a Zdendu. Poplujeme po Váhu do Podtureně a zakotvíme přímo u našeho apartmánu. Po cestě jsme překvapeni jak nám změnili koryto. Najíždíme do peřejí, které jsou asi největší co jsme dnes jeli. Posádka statečně odolala a po přistání jsme byli všichni moc spokojeni.
Příští rok přidáme ještě Dunajec a Oravu a máme zase Tatranský pohár jako kdysi před léty.