(Dazul) Když někdo na otázku „Kdes byl?“ odpoví „Enem tak, kolem komína“, znamená to u nás na Valašsku, že se pohyboval ve větší nebo menší blízkosti svého domu.
Vlastně jsem se i trošku těšil, že nakonec vyrazím sám. Proto jsem vůbec nepřipravoval žádný plán, kde vyrazit a jenom jsem nahodil čtrnáctikilový bágl, a pomalým tempem vyrazil po hřebeni směr Troják. Po ránu je tady nahoře mínus 5 stupňů, ale jsem v pohybu, takže tělesná teplota je to naprosto pohodová. Je slunečno a na otevřených pastvinách si vychutnávám daleké výhledy, takže to dnes vypadá na počasí jak s reklamního katalogu cestovní kanceláře.
Původně jsem měl v plánu tradiční přejezd Velké Fatry na běžkách. Když už bylo jasné, že se k vůli rozličným zákazům, příkazům, odkazům, nákazům, důkazům a rozkazům na Slovensko nedostanu, a nedostanu se ani do Orlických hor (varianta B), tajně jsem doufal, že možná vyrazím na běžkách i po Hostýnských vrších (varianta C). Týden dopředu už tady nahoře nebyl téměř žádný sníh, ale předevčírem něco málo nasněžilo, přes noc pár vloček sněhu spadlo taky, ale nakonec jsou pokryty jenom louky s cca 3-4 cm sněhu. Cestičky a stezky ve vysokém lese jsou téměř bez sněhu. Za to jsou aspoň velice dobře zmrzlé kaluže, které mi slouží jako mini kluziště. Ale na těch dlouhých kalužích led uprostřed praská, takže raději zbytečně nepokouším osud.
Asi dva kilometry před Bludným se mi zdá, že registruji na lesní cestě před sebou nějaký pohyb. Instinktivně zastavuji, ostřím svůj chabý zrak a – vlevo stojí srna. Rychle vytahuji mobil, přepínám do režimu video a instinktivně jej nasměruji na cca třicet metrů vzdálenou srnu. Evidentně chce přejít přes tuhle lesní dálnici, ale obezřetnost jí velí, aby před tím, než přeběhne, prozkoumala, zda jí nehrozí nějaké nebezpečí. Pomalu a téměř nehybně se rozhlíží na obě strany, pak pomalu rozvážně vykročí a stejně vycházkovým krokem pokračuje. To už ale za ní vykračuje další srnčí silueta, a za ní další, … Šestihlavé stádo majestátně defiluje nasvětleným tunelem lesní komunikace.
Slézám z rozhledny Maruška a poklidně se vydávám přes louku, směrem k Trojáku. Po pravé ruce mám pasekářskou asfaltovou cestu, která je úplně bez sněhu. Svým vzhledem nepatřičně dráždí, protože vše kolem je téměř bílé od sněhu. Volným tempem po afaltce kráčí rodinka s kočárkem a třemi dětmi. V prosluněném dopoledni to vypadá idylicky. Periferním viděním registruji, že se k ní zezadu blíží policejní auto. Tady? Odkud? Pořádně mě to překvapuje. Na takové výspě civilizace – policejní auto! Ještě, že k našemu baráku nevede cesta! Najednou mi to spíná – lockdown! Vždyť se nesmí překračovat hranice okresu atd. Sakra! Porušuji něco, nebo ne? Samozřejmě, že ne. Ale instinkt nabytý v mých patnácti letech se probudil – raději pryč! Vyhnout se kontaktu s „příslušníky“! Nalevo ode mne je asi 100 metrů daleko husté smrčí. Když auto zastaví, jsem tam i s báglem maximálně za 20 vteřin. I kdyby za mnou vyběhli, budu mít dostatečný náskok na to, abych se jim ztratil. Auto zpomaluje a napětí v mé hlavě stoupá. Klid – nestahuj gatě, když je brod ještě daleko! Zpomalenou jízdou míjí policajti rodinku s kočárkem a pak přidávají plyn. Ufff. O potencionální problém méně.
Jsem bezúhonný člověk, ale s příslušníky Veřejné (i té druhé) bezpečnosti a Policií ČR mám 90% negativních zkušeností. Když jsme byli jako firma před lety okradeni skoro o třičtvrtě milionu, podal jsem trestní oznámení na ty spratky, co to naplánovali a zrealizovali. Ale po několika odloženích a měsících jsem od PČR (státní zástupce bývalý člen KSČ) dostal de facto návod, jak můžu dělat legálně zlodějinu. Moje žena to má jinak. Může jet autem bez řidičáku, bez občanky, bez peněz, a když jí policajti zastaví, tak ji zase pustí dál bez jakékoliv postihu. Kdyby se stejná situace stala mně, tak skončím zakleknutý na zemi, s rukami v klepetech. Říkal jsem mé milované ženě, že mi to přijde strašně nespravedlivé. Ona mi ale odvětila, že já jim nemusím říkat ani slovíčko a policajti v mých očích vidí, že jsou živí z mých daní, proto se ke mně chovají tak, jak se chovají. Fakt je ten že za komančů se ke mně chovali podobně jako teďka, takže na tom asi něco bude. Proto se řídím osvědčeným pravidlem – máš-li volbu, vyhýbej se kontaktu!
Šlapu už po pasekářské asfaltce, právě míjím Kytičku a vidím jak se do protivky docela velkou rychlostí přibližuje nějaké auto. Jede ze slunce, takže vidím jen černou siluetu a hlavně slyším zvuk motoru. Do pytle! To asi benga jedou zpátky! Instinkt velí – rychle se radši zdekuj, i když nic neporušuješ! Šup a už jsem v mladém lese. Přecházím do klusu, přesněji – spíše do běhu. Ať sem co nejdál od cesty, a nejsem vidět. Klus s báglem po neznatelně vyšlapaném, evidentně nevyužívaném, lesním chodníčku, je trošku náročnější. Znovu si opakuji – nic neporušuješ. Ale stejně tak si uvědomuji, že kdo chce psa bít, vždycky si nějakou hůl najde, a tak jistota je, nedostat se s nimi do kontaktu. Třeba ještě nemají splněno a potřebují vykázat nějakou činnost. Na mně jí vykazovat nemusí. Plác, žuch, bum, aúú… Jsem na zemi, bágl na mě. Zakopl jsem o zasněženou větev. Okamžitě zvedám hlavu a otáčím ji směrem odkud slyším hluk přijíždějícího auta. Zdá se mi, že i když nechtěně ležím, mohou mne z auta vidět, pokud se budou pořádně dívat. A tak se rychle zvedám a už volným krokem odcházím ještě hlouběji do lesa. Když auto přejede, aniž by zpomalilo, rychle se jdu podívat, jestli pokračuje normálně svým směrem. Teď už vůz nevidím proti slunci, a tak jasně poznávám, že vůz je sice stříbrný, ale bez typického polepu „policie“. Uf, uf, uf, aspoň mě to prověřilo, zda jsem ve střehu.
Uvědomuji si, že zažívám pocity jako by bylo zase 16 let a já se opět vyhýbal zeleným mužikům na nádražích, abych nebyl legitimován a číslo mé občanky nebylo zapsáno, pro případ, že by na někoho takového potřebovali něco hodit. „Není záznam, není problém“ – parafrázovali jsme tehdy Stalinův citát: „Není člověk – není problém“. Jak tak přemítám o všeličems, ztrácím ostražitost. Blížím se k rozcestí na Trojáku a – vidím tam stát dvě postavičky v reflexních vestách. Naštěstí jsou ke mně obráceni zády. Ale jsou tam. Okamžitě se obracím a na nejbližším možném místě uhýbám dolů z hřebenové cesty. Scházím pod úroveň sjezdovky a opatrně přebíhám cestu v místech, kde mne teoreticky nemohou vidět. Připadám si jako pašerák kontrabandu, nebo partyzán, který někde tudy, před 76 roky chodil.
Prodírám se občasným šáším a mířím vysokým lesem šikmo zpátky na hřeben. Je to trochu nepohodlné, ale není mi zima, nemám hlad, nejsem unavený, … je mi fajn. Při tom mě napadá, že v naší republice existuje nepominutelná skupina lidí, netroufám si tvrdit o jak velké procento se může jednat, kteří nepotřebují pro svůj život svobodu. Velmi zjednodušeně jim stačí, když dostanou najíst, napít, uspokojí své živočišné pudy, budou mít kde bydlet, budou mít dobrý signál na televizi, otevřenou hospodu – to je zhruba tak všechno, co ke svému životu potřebují. Peněz budou mít pořád málo a nadávat budou mít pořád na koho. Mám pocit, že se velikost téhle nepominutelné skupiny projeví za pár měsíců při volbách. Je pravda, že ten, kdo bude na podzim volit ANO (bude líp!), bude v roli toho, který by v květnu 1945 volil NSDAP. Podle posledního průzkumu to vypadá, že je to pořád víc než čtvrtina tohoto národa, který může k volbám! A to přesto, že každý den vidí jak takové ANO – BUDE LÍP kolem nich vypadá v přímém přenosu. V kontextu toho všeho, sám za sebe pravím – NE – NECHCI ABY BYLO JEŠTĚ LÍP!
Teď si uvědomuji, že jsem možná (musím se pak podívat do mapy) porušil zákaz a vstoupil na půdu jiného okresu. To bude asi tím, že naše dědina je na rozhraní okresů. Snad nebude tak zle. Rozumím tomu, že většina obyvatel České republiky žije ve městech a lidnatých aglomeracích, takže i zákazy, příkazy a opatření je potřeba vydat tak, aby se vztahovalo na tuto většinu lidí. Ale ta menšina, ta menšina z menšiny, ti z úplného okraje – jako jsem já, to nepatrné procento, které bydlí na samotě, se může cítit takovýmito nařízeními dotčeně. Ano, skutečně si myslím, že v tomto případě, kdy mám nejbližší další samotu cca kilometr od našeho domu, to budu posuzovat jinak, než když jsme před desítkami let bydleli ve čtvrtém patře sedmiposchoďového paneláku na sídlišti. Mám pocit, že vůči mně jsou tyhle nařízení hodně nespravedlivé. Nicméně, když jsem v práci ve městě, striktně dodržuji smysl všech těch omezení. Ale když jsem doma, respektive svém volném čase, řídím se svým zdravým rozumem. Tak už to u nás na pasekách funguje – stát mi cestu na samotu neprohrne, tu si musím prohrnout sám : -) Nestěžuji si, vyhovuje mi to. Je to moje volba. Ze všeho toho je patrno, že si ten zákaz omezení pohybu vysvětluji ne jako soudce, vidící jen ty litery zákona, které se mu právě hodí, nebo jak zní objednávka, ale jako normálně v souvislostech uvažující člověk, který by se nerad nakazil covidem a stejně tak nerad ohrozil někoho jiného. Myslím si, že když vyrazím sám na dvoudenní potulku po lesích mimo turistické značky, kde potkám maximálně srnky a možná obdobného blázna jako jsem já, nikoho tím neohrožuji, nikomu neubližuji, prospívám svému psychickému i fyzickému zdraví. Zdá se mi to méně rizikové, než kdybych vyrazil na nákup do obchoďáku na Vsetín nebo do Valmezu, což je sice legální, ale potkám tam určitě minimálně stovku lidí. Ale fakt je, že ve státě, kde bezdomovec recidivista za krádež housek dostane natvrdo 1,5 roku vězení a ten kdo krade ve velkém miliardy se nám drze směje, protože není odvaha ani vůle to řešit, se mohu dočkat v podstatě čehokoliv. Ta spravedlnost to u nás nemá lehké. Zvlášť, když je jenom pro ty bohatší, když jsi jí lze koupit. Dlouhá léta slýchávám, že Česku si nestačí platit dobrého právníka, ale musíš si platit taky svého soudce. Na to jsem příliš chud. Ať je slovenský premiér populista či ne, jednu věc mu nemohu odepřít – snahu osekávání chapadel tamní justiční mafie. U nás aspoň máme ministryni nespravedlnosti : -(
U Tří kamenů si dělám přestávku na oběd. Protože šlapu sám, nikoho nezdržuji, mám času dost. Vytahuji vařič s tím, že si dám teplé jídlo. Z pozůstatku staršího balíčku MRE se vyklubal na pohled chutný steak. Je se zeleninou. A tak dávám do ešusu sníh a nechávám jej roztopit. Když přichází voda do varu, vkládám šedý sáček se steakem a zeleninou dovnitř jídelní misky, přiklápím víčkem a nechávám 5-7 minut pořádně prohřát. V balíčku MRE je sice i samoohřívací sáček na jedno použití, ale v téhle kose by se jídlo dobře neprohřálo. V mezičase, než se hlavní jídlo dobře ohřeje, dávám si ještě jeden pozůstatek z MRE balíčku – mango přesnídávku. Je úžasně vychlazená a neskutečně chutná. Oblizuji se až za ušima. Škoda, že jsem jí neviděl v našem obchodě, to bych si jí nakoupil hromadu, až bych se z ní ….. : -)
Do uzaviratelného igelitového pytlíku s ryskami pro odměření vody (v tekutých uncích) odlévám z pet láhve pitnou vodu, kterou si s sebou nesu. Mám jen 1,5 litru na celé dva dny, takže s ní musím dobře hospodařit. Nalévám po rysku 12 oz, což je něco přes 3 deci. Pak do sáčku s vodou vysypávám obsah malého sáčku, popsaného jako „orange power stick beverage“. Sáček uzavírám a důkladně protřepávám. Od pomerančového džusu to je barvou k nerozeznání a chuťově za 100 bodů. Navíc fantasticky vychlazené. Půlku lokám rovnou, druhou šetřím na zapití té mňamky, která bude za chvíli horká tak akorát.
Když slupnu stejk s přílohou, pečlivě vyškrabuji aluminiový sáček a pak jej natěsno skládám do obdélníčku. Spolu se stejně poskládaným obalem od mango přesnídávky jej dávám do plastového obalu, ve kterém bylo celé menu pečlivě, voděodolně a těsně naskládáno. Teď mi slouží jako odpadní pytlík, který s dalšími obaly ponesu až k nejbližší popelnici – s největší pravděpodobností domů. Mají to ti hoši od strýčka Sama nejen dobře vymyšlené, stejně dobře vyrobené, ale hlavně – úžasně chutné. Nevzpomínám si na balíček, jehož menu by mi nechutnalo. Dneska navíc hned na začátku takový gurmánský zážitek. Možná, kdyby byla teplota +25 stupňů, tolik by mi nechutnalo.
Cítím, že mi docela mrznou ruce, protože celou dobu putuji bez rukavic. Dávám si dlaně zahřát za krk i do kapes. Pak nahazuji na záda bágl, a pomalinku šlapu směr Hostýn. Mám takové důchodcovské tempo, a úplně mi vyhovuje. Můžu tak jít i s plným břichem, a není mi to nepříjemné. Porce z MRE jsou totiž velmi dobře spočítané, takže se toho nejde přežrat a člověk nemá nutkání dlouho po jídle odpočívat a trávit.
Kráčím po hřebenu a naskýtají se mi výhledy, které jsem odsud nikdy před tím neviděl. Třeba výhled na Kelčský Javorník je moc hezký, ale asi by se mi tu víc líbily zpátky ty smrky, které šly k zemi díky kůrovci : -(
Na louce před Obřany – kousek za rozcestníkem Klapinov – nepokračuji na Skalný, ale stáčím to doleva, směr Rusava. Nepamatuji, že bych tudy někdy šel. Proto jsem u vytržení z fantastické krajiny už 300 m po té, co jsem sešel z hlavního hřebene.
Za sedlem Horní Hořansko je úžasná louka (pasínek) s jalovcama a kousek dál mohutný buk obehnaný nízkou kruhovou zídkou postavenou z kamenů. Kde se podívám, tam se moje oči se pasou. Už vím, kde všichni ti Josefové Kalusové, Metodějové Jahnové, Ladislavové Nezdařilové a další bezejmení básníci Valašska brali inspiraci. Ano, pro leckoho to je sice klišé, ale „Valašsko moje – zdrávo buď!“
Na kopci Pardus jsem jenom o 83 výškových metrů výš, než kdybych stál u našeho baráku. Ale než jsem sem došel, mám v nohách asi 15 kilometrů (ale cítím v nich aspoň 25). Je tu úžasná vyhlídka na tři strany. Z toho místa je cítit jakýsi genius loci. Kdyby tady nebyly dva páry, které si tu dělají ohník a hlasitě telefonují, asi bych tu vydržel o hezkou chvilku déle. Ale pokračuji dál – musím sestoupit do údolí o 273 výškových metrů níž. Fotím a točím i když vím, že tuhle atmosféru tím stejně nezachytím. Ale mrzelo by mne, kdybych se o to aspoň nepokusil.
Kousek pod rozcestím Za Vrchy, scházím z červené značky a jdu asi po žluté nebo možná mimo značku. Ale to je přece úplně jedno. Nikam nespěchám, nemám dnes žádný cíl, jen jdu kam mne nohy nesou a kde tuším krásně. Chvíli poté, co jsem odbočil vidím, že proti mně kdosi kráčí. Když se vzájemně přibližujeme, rozeznávám široký klobouk s krempou, usměvavý obličej, jehličkovou zimní bundu moderního střihu a zelený bágl. Tak to je určitě nějaký vandrák, spřízněná to duše. Zdravíme se a on povídá: „Taky na noc?“ „Jasně!“ Dáváme se krátce do řeči, a tak vím, že je z Lukovečku, on ví, že já jsem z Kateřinic. Chystá se přespat na Jelení louce za Skalným. Kde budu spát já ještě fakt nevím, protože světlo bude minimálně ještě dvě a půl hodiny a za tu dobu ještě pár kiláků našlapu. Ukládám si do paměti vlídné a povzbuzující setkání. Nevím proč, ale i když mi nic nebylo, je mi ještě příjemněji.
Zvolna pokračuji v sestupu hlubokým úvozem. Kilometr po setkání s khaki vandrákem najednou pozoruji jak proti mně svižně kráčí vlk. No, vlk to asi není, ale vlčák to je určitě. A konečně – za ním asi 100 metrů svižně stoupá postavička s báglem a karimatkou upevněnou napříč. Další tulák, který musí ven na noc. Opět příjemné setkání. Je z nedaleké Vlčkové, a tak si nechávám poradit nějaký hezký flek na přenocování. Býčí skály, tam je to prý moc hezké. Jsou na hřebenu, který zvažuju projít, a tak teď soustřeďuji energii k tomu, abych tam do setmění došel.
Nahoru na Býčí skály to beru kolmo na traverz, přímo nahoru lesem. Je to kratší, ale je tam aspoň horší cesta. Od svatého obrázku by to ke skalám mělo být ještě 37 výškových metrů a 150 metrů délkových. Ještě pořád je nevidím a jsem docela zvědavý, jak budou vypadat. Vlastně to budou první větší skály, na které při téhle víkendové potulce narazím. Už je vidím!
Křup – asi tu nejsem sám. Napínám sluch a veškeré vjemy, abych si ověřil, že to nebyla nějaká audio fata morgana. A skutečně, za chvíli slyším další křupnutí. Už slyším i hlasy. Chápu, že tam někdo dělá oheň. Třeba jsou to nějací vandráci a budou tam mít místo, kde se vlezu i já, napadá mne jako první.
Skupinka 6 lidí si opéká na starém ohništi u stěny špekáčky, a podle vybavení tu určitě nocovat nebudou. Dávám s nimi krátkou řeč a tak vím, že jsou z asi 6 km vzdáleného Fryštáku. Pokládám bágl pod stěnu a jdu obhlédnout skály kolem dokola. Samozřejmě, že Půlčinské skály, Čertovy skály, Skalný nebo Hošťálkovské Čertovy skály jsou hezčí, rozsáhlejší atd., ale i Býčí skály mají svůj zvláštní půvab.
Pod menším převisem ohřívám na vařiči večeři, hovězí pepřovou placku a zemáky v sýrové omáčce + jakousi kávu do které dávám sušené mléko, protože nic jiného z MRE balíčku na pití už nemám. Musím uznat, že zažívám opět gurmánské orgie. Mám rád ostřejší jídlo a tohle je chuťově geniálně vyvážené. Klidně bych si dal ještě, protože mám chuť, ale už nemám hlad, a tak mi nevadí, že jsem dopapal vše do posledního kousku. Olizuji se, nechávám odkapávat ešus po kávě a skládám aluminiové pytlíky, které mi sloužily jako misky bez nároku na umývání. Dávám je do plastového sáčku mezi ostatní odpad, který nesu s sebou.
Chvíli sedím na skále a kochám se pohledem na poslední zbytky rudého slunka. Pak nahazuji bágl, loučím se s opékačema a vydávám se na sever k Ondřejovským Předním skalám. Ještě bych mohl mít tak půl hodiny světlo, a tak toho chci využít. Je to odsud necelý kilometr, ale když tam docházím, už se fakt stmívá. Pořád ale vidím natolik, že nepociťuji potřebu vytahovat čelovku. Konec konců je odzkoušené, že když jdu nocí bez světla, tak po cca třičtvrtě hodině si oči zvyknou a dokážu se pohybovat bez čelovky skoro jako ve dne.
Přední skály jsou hezké, ale je to takový valašský standard, jako třeba skály na Křížovém. Pokračuji po mírně se svažujícím hřebeni ke skalám, které jsou o 300 metrů dál. Díky tmě je nevidím, soustřeďuji se na překračování nedávno pořezaných metrových polen buků a habrů, které se tu volně válí kolem. Občas je mezi tím nějaký vyvrácený, a ještě nepořezaný strom. Malé holiny ve mně evokují spíše zkázu než něco pozitivního. Ale to bude asi i tou tmou.
Nepravidelné plochy sněhu v lese odráží zbytky světla, takže pořád nemusím vytahovat čelovku. A najednou v tom vykáceném lese narážím na dřevěný stůl s lavičkou! To je nějaký bizár, ne? Surrealismus šmrncnutý dadaismem. Nechápu. Proč by si tu lesní dělníci dělali tak luxusní a bytelný stůl s lavicemi? Zmatený pokračuji dál směrem, kde tuším skály. Narážím na zídku z volně ložených kamenů a jakousi venkovní pec s udírnou, kotlem, grilem … Co je tohle za dada?
Když si všimnu velkého ohniště a siluety čehosi, co mi musí připomínat totem, dochází mi, že jsem zřejmě v campu nějaké trampské osady. Trošku mě překvapuje, že nikde nevidím žádný přístřešek. Shazuji bágl, vytahuji čelovku a snažím se udělat rychlý průzkum nejbližšího okolí. Kousek za ohništěm začíná skála. A na její druhé straně je krásně zašitý nevelký srub s nápisem T.O. ORLEAN. Boží místo. Nemůže sice konkurovat osadní chatě T.O.HAWAI pod Půlčínskými skalami, kde jsme s oddílem od osmdesátého roku jezdívali na výpravy, ale příčku pod ní může naprosto směle obsadit.
Vytahuji žďárák, nafukuji karimatku, roztahuji svůj zimní spacák a připravuji se k spánku vedle ohniště. Je 18:57 a já už ležím ve spacáku – jsem po večeři, vyčůraný, vykakaný. Když se nepohybuji, vnímám, že teplota citelně klesla – určitě pod nulu. Ve spacáku je mi ale teplo. Taky proto, že jsem aktivoval jeden „Magic Hot-Pack“, který mne hřeje u nohou. Čeká mne cca 11 hodin odpočinku a spánku. Mobil dávám k power bance nabít, čelovku ukládám vedle, boty přikrývám báglem. Zimní a pozdně zimní nocování venku je specifické tím, že ve spacáku nasoukanému spolu s karimatkou ve žďárské pytli, není moc místa na roztahování. Převracení z boku na bok je vždy operace na deset vteřin a vždy se u ní proberu. Ale to jsou jen drobné obtíže, vyvážené pocitem tepla pohodlným ležením. Tak málo stačí člověku ke štěstí : -)
Vždycky, než usnu, pozoruji hvězdy. Ještě pořád je nepřehlédnutelný pás Oriona i Velký vůz. I přes ty větve vysokých stromů bez listí. I velikánský smrk napravo ode mne. Společně nademnou tvoří monumentální klenbu – jako v nějaké bazilice. „Hele, já ti řeknu – příroda, to je chrám. To je málo platný.“ říká Ludva Homolka ve filmové klasice. A já s ním i po těch 52 letech souhlasím : -)
V 5:40 je už skoro světlo, nebo alespoň šero. Dominuje mu srpek ubývajícího měsíce. Ale ze spacáku, do té kosy, vylézám až v 6:20. Že bylo v noci pod nulou si ověřuju na vodě v pet flašce – je z velké části zmrzlá. Ale ta nezmrzlá část stačí na nakapání cca dvou deci vody do ešusu. Uvádím ji do varu a připravuji si ranní nápoj na uhašení žízně i na zahřátí – minisáček jakéhosi „Freeze Dried Coffe“, stejně velký sáček „Creamer, non-dairy dry“ a poloviční sáček „Sugar“. Tímto se dostávám se do stavu, že počet káv, které jsem za svůj život vypil nespočítám na prstech jedné ruky, ale budu si muset pomoc jedním prstem z druhé. Z hnědého hliníkového sáčku z nápisem „Oatmeal chocolate chunk cookie“ na mne vykukuje jakýsi koláč z ovesných vloček a s čokoládou. Nepřipadá mi toho mnoho, ale kupodivu to zasycuje dostatečně, navíc to je dosti chutné.
Pěchuji spacák do spodní, uzavíratelné části báglu. I v pokojové teplotě to nejde úplně snadno, takže mne nepřekvapuje, že se s balením spacího pytle docela trápím. V rukavicích to dělat nejde a bez rukavic musím tuhle aktivitu pravidelně přerušovat, abych si ohřál obě ruce za krkem, horkým pytlíkem s octanem sodným anebo na horkém ešusu s kávou. Po třetím přisednutí a stlačení báglu, se mi daří zip uzavřít, aniž bych si do něj přiskřípl kus spacáku. Tak, nejobtížnější část ranního balení je za mnou, zvládl jsem ji bez omrzlin : -)
Ranní slunko zoranžovělo a tvoří kolem okrajů kmenů hezkou korónu, šedé skaliska porostlé zeleným mechem obohacuje o zlaté pásy – v ojíněném ránu vytváří dokonalou atmosféru pro duši romantika. Děkuji Pánu za tohle ráno, za ten klid, samotu, za tuhle už nikdy se nezopakující jedinečnost. Jsem přešťastný člověk.
Než zvednu kotvu, ještě tenhle flek procházím za světla. Působí pěkněji než včera večer. Pomocí chytrého telefonu se snažím zjistit něco o tomhle místu. Všechno kolem patří Lesům ČR. A místo pod srubem je evidentně vyčleněno jako samostatná parcela, která také patří Lesům ČR. Majitel srubu si patrně od dominantního vlastníka lesů v ČR parcelu oficiálně pronajímá. Evidentně tu mají dobrý vztah i s polesím, vzhledem k umístění táborového kruhu uprostřed lesa, postavené peci, i vystavěné boudě uprostřed skal. Podle fotek a kusých zpráv na síti, to vypadá, že T.O. ORLEAN byla založena ve stejném roce jako jsem se narodil, a že za komančů fungovali pod holešovskými ochránci přírody. Osadníci musí mít mezi sebou velmi zručné všeuměly, protože jedinečné konstrukce i řemeslné provedení různých vychytávek v campu, nesou znaky dobře provedené práce, nad kterou kdosi přemýšlel. Určitě se sem ještě někdy vrátím.
7:15 pomalu vyrážím po velmi mírně se svažujícím hřebenu k dalším skalám. Uvažuji, že půjdu tak, abych se dneska ještě na dalších sedm skal podíval. Bude to sice takové to putování „furt nahoru a dolů“, ale každé potěšení pro oko musí být zasloužené. Ty první skalky jsou asi tak 200 metrů od campu, kde jsem spal. Ani nesundávám bágl a vylézám na tu největší skálu s ním. Z hora vidím, že na odvrácené straně je umístěné obrovské krmítko a kousek od něj citlivě mezi skály zasazeno čihadlo s dřevěnou podlahou a zábradlím. Na tohle jsem narazil zřejmě prvně. Vždy jsem viděl čihadla spíše na okraji velkých luk a niv.
Scházím dolů z hřebene na lesní asfaltku, z části ještě pokrytou sněhem a ledem. U rozcestí přes potok Kameňák je na špalcích posazena velká zelená maringotka. Soudě podle nařezaného, vyrovnaně naskládaného dřeva, vzorně uklizeného okolí a přístupu k vodě, je využívána k rekreaci.
Zvolna stoupám k rozcestí Pod Kuželkem. Kousek od něj je na vysokém habru umístěn dřevěný kříž, na něm v dřevěném rámečku stará černobílá portrétní fotografie muže a pod ní dřevěná deska s vypáleným nápisem „Zde byl zastřelen roku 1920 hajný Karel Slováček“. Pod křížem je pověšený věnec z proutí a stuhou s nápisem „100 let“. A nejníž, pod věncem, je šesti rýsováčky na strom připevněn zalaminovaný list se stejnou, ale kolorovanou fotografií a textem „V těchto místech byl před 100 lety dne 12.9.1920 ve věku 47 let zastřelen pytláky panský hajný Karel Slováček, otec čtyř dětí, rodák z Vítové. Čest jeho památce.“
Kráčel jsem mimo značku, a tak mi nemůže uniknout, že rozcestí modré a zelené turistické značky Pod Kuželkem dominuje otevřený lesní přístřešek s lavicemi. Když by pršelo, šlo by zde pohodlně přespat. Pokračuji po vrstevnici. Jakmile míjím vrchol Kuželku, otáčím se doprava, kolmo na vrstevnici a škrábu se 40 výškových metrů ke kótě. Kousek od ní mají být další skály. Je to ale jen pár větších šutrů, slovo skály bych se pro ně asi neodvažoval použít. Ale nasvícené sluncem, vypadají ve vysokém lese hezky.
Z Kuželku pokračuji po hřebeni na východ. Půl kiláku odsud jsou na mapě vyznačeny další skály. Turistická značka pro skály je stejná ať se jedná o monumentální jehlu nebo o pár metrových balvanů. Proto je každá prvotní návštěva takového místa překvapením z toho, jak to tam doopravdy vypadá. První, asi dvoumetrové balvany, míjím po pravé straně v 8:45. Jsou z půli zaházené smrkovými větvemi z vykácených stromů kolem. Ale o pár desítek metrů dál, na druhé straně hřebene, jsou skály vyšší a rozsáhlejší. A jsou stále ještě mezi vysokými smrky. Lezu na tu nejvyšší z nich, abych měl rozhled. Nahoře je ve skále ukázková „miska“ z půli zaplněná vodou. Tohle dělá z vrcholku netuctové místo.
Sestupuji po lesním chodníčku, téměř kolmo na vrstevnici, o padesát výškových metrů níž. Míjím samotu, která je evidentně celoročně obydlená, podle čtyř zaparkovaných aut a tří traktorů. Na další skály, respektive větší kameny zarostlé křovím, narážím asi 100 metrů za samotou. Nechce se mi k nim vystoupat třicet výškových metrů, a tak je volným tempem míjím. Za dalšího půl kilometru bych měl narazit ještě na jedny, které budou blíž neznačené cestě, po které šlapu.
Přešel jsem je, protože jsou zarostlé mladým smrčím. Ale vracím se, shazuji bágl a škrábu se po svahu nahoru, abych se osobně přesvědčil, jaké že ty zdejší skály opravdu jsou. Pár skalisek vidím až na hřebeni, ale výrazně větší skálu s menším převisem registruji kousek od sebe na kraji hustníku. Protože tu jsem na lehko, nečiní mi problém se na skálu vysápat a přeskočit na její druhou část. Tady shora vidím, že by tu mohl být takový hezký flek pro 1-2 lidi, absolutně schovaný před zrakem kohokoliv, kdo se tu nevyškrábe a nepůjde opravdu hodně blízko kolem. Pokračuji hustníkem na východ a po pár desítkách metrů narážím na další šutry. Ale ta skalka s menším převisem je z nich stejně nejhezčí.
Pouštím se mimo stezky a chodníčky, vysokým lesem dolů, tím nejprudším svahem. Po zdolání 70 výškových metrů se dostávám na louku, Šváčkovu paseku. Stojí tu původní chalupa, evidentně zrekonstruovaná pro rekreaci. Krytý venkovní bazén, tenisové hřiště, jezírko, trampolína, … Genius loci tohoto místa zmizelo, ale je tu hezky.
Pokračuju v sestupu po okraji lesa až dolů k Dřevnici. Jenže ta je tady 3-4 metry široká, s kameny pokrytými ledem a nikde v dohledu žádný můstek či místo, kde bych se suchou nohou dostal na druhou stranu. Co teď? Bágl bych na druhou stranu možná přehodit dokázal, ale co když se tam nezachytí a skutálí se mi do vody? A jak se přes Dřevnici dostanu já? Tohle určitě nepřeskočím : -( Už jsem sice brodil za sněhu s báglem na zádech ledovou Belou ve Vysokých Tatrách, ale asi netoužím po tom si to zopakovat.
Část břehu, na kterém stojím je vykácená a stromy jsou pořezané na různé délka a ponechané na místě kde padly. Tady leží asi čtyřmetrový kmen o průměru cca 15 cm. Zvedám jeho konec nad hlavu a rázným pohybem jej přehazuji na druhý břeh. Dopadl sice do vody, ale větší část průměru kmene z ní vyčuhuje. Navíc se náhodně zaklínil mezi šutry, takže je pevně usazený. Hledám dva dlouhé klacky a s báglem na zádech opatrně vstupuji na kládu. Z každé strany se opírám o nalezené větve jako o lyžařské hůlky a pomalu, úkrok po úkroku, se blížím do středu Dřevnice. Jde to dobře. Věřím si. Sunu se stejným tempem na druhou stranu a poslední metr doskakuji – duc, jsem tu! Jó! Jsem dobrý! Zvládl jsem to suchou nohou. Jsem na sebe hrdý : -)
Od Dřevnice na Zadní skály v Holíkově rezervaci to je sice asi jen půl kilometru, ale s převýšením cca 150 metrů. Turistická značka ani cesta tam nevede, takže si to mířím přímo nahoru, přes smrčí, trávu, vysoký les. Evidentně jsem si vybral správný přístup, protože skoro na dohled skal potkávám mladého muže s malou dcerkou, kteří jsou od skal dolů do údolí.
Zadní skály jsou nejvyššími skalami na mém dvoudenním putování. Kolem nich je z jihu otevřený prostor, s nově vysázeným lesem, a ze severu je vysoká bučina, teď bez listí, a tak výška dominantní skály vyniká už z daleka. Ale jsou umístěny tak, že dolů od cesty a potoka vidět nejsou, a přes léto se budou hledat obtížněji, protože je z velké části skryjí větve s listím.
Na úpatí největší skály shazuji bágl a chvíli odpočívám. Fotím tu krásu kolem a kochám se. Je 10:30 a před sebou mám ještě poslední skály. Jsou odsud asi třičtvrtě kilometru, skoro po hřebeni, bez cest a pěšinek. Uvědomuji si, že od rána podvědomě kráčím skutečně směrem domů.
I když jsem si přes noc vydatně odpočinul, začínám ve svých nohách cítit únavu. Přitom jsem určitě neušel nějak hodně kilometrů. Ale i když celou cestu kráčím více méně pohodovým tempem, začínám si trošku připadat jako na ŠPACÍRU (100 km do 24 hodin). Asi se budu muset podívat do občanky : -(
Skály nad Dřevojánkovou pasekou jsou samozřejmě hezké, ale co do atraktivnosti, velikosti či rozsahu patří do té „horší“ poloviny galerie skal dnešního víkendu. Ani se tu nezastavuji a volně sestupuji skrze ně dolů k louce, která je patrná tak 40 výškových metrů pode mnou. Je to severní svah, takže tu jsou ještě zbytky sněhu, dávám pozor, abych sebou zbytečně nemajzl.
Na tu paseku sestupuji záměrně, protože by tam na kraji lesa měla být studánka a potřeboval bych asi tak čtvrt litru vody, než došlapu až domů. Kdybych se neřídil mapou, studánku asi minu, protože je nekrytá a splývá s terénem. Kousek od ní vede vyšlapaná stezka (podle stop) od koní, takže asi občas slouží i jako napajedlo pro ně. Ale u stromu je zavěšený hrneček, takže ta voda bude určitě pitná. Nabírám průzračnou a ledovou vodu do petky, sedám si na bágl a vytahuju si oběd. Je 11:00 a už mám hlad. Polední menu tvoří vychlazený „Tuna creations“ s citronem a pepřem, který pojídám s kukuřičnou tortilou. Takto upraveného tuňáka jím prvně a jsem z něj uchvácen. Opravdu fantastický gurmánský zážitek.
Na MRE tady už po několikáté pěju samou chválu i když samozřejmě vím, že je mezi vojáky US Army oblíbené asi tak jako za nás „Kádéčka“. Akorát že MRE je asi v padesáti variantách menu a Kádéčka byly tuším jen ve variantě drůbežích, vepřových, hovězích konzerv a játrové paštiky. Bez cibule, kterou si člověk musel sehnat jinak, se to nedalo jíst. A tak i když se kvalita MRE během těch let co se vyrábí rapidně zlepšila, řada nelichotivých přezdívek mu zůstala. Třeba prý „tři lži v jednom – není to jídlo, není připravené a nedá se jíst“. Já si MRE dopřávám asi tak často jako návštěvu McDonalds, takže mi ještě pořád nezevšednělo a z hlediska: chuť, energetická hodnota, skladnost, objem, váha, obsah univerzálních vychytávek a pořizovací cena, se z mé strany jedná o nejlepší variantu, kterou jsem měl zatím možnost vyzkoušet.
Přes Dřevojánkovu paseku procházím obezřetně, protože jsem si nemohl nevšimnout cedule s varováním, že tu volně pobíhají psi majitele rozsáhlého pozemku. Proto kráčím nejkratší cestou k polní cestě a pak už se držím jí. Pět psů (tři mi připadají jako by byli nějaké malé bojové plemeno) na mne vybíhá až před rozsáhlou usedlostí se stádem koní. Kráčím pořád stejně zvolna, nezrychluji ani moc nezpomaluji. Udržuji oční kontakt s dorážejícími psy, kteří zatím jen štěkají, ale nekoušou. Snad jim to ještě pár set metrů vydrží a pak je přestane bavit mne doprovázet.
Jakmile se dostávám zase do lesa, už jsou psi pryč a mně je tak nějak příjemněji. Pokračuji více méně po hřebenu. Občas po staré lesní cestě, častěji mimo chodníky. Na zapomenutém místě, vedle sotva znatelné pěšiny zapadané listím, narážím na ceduli se svatým obrázkem a informací, že tudy přes 100 let putovali poutníci k Panně Marii Štípské, aby „naplnili slib, který byl dán na poděkování Pánu Bohu za zastavení moru v našich obcích na sklonku Napoleonských válek“. Dali ji sem farníci z Loučky, Kunovic a Podolí. Hmm – pěkná štreka až do Štípy – kolem 30 km.
Nohy mne vedou i na okraj velké obloukovité louky, asi sto metrů široké a třičtvrtě kilometru dlouhé, obklopené lesy ze všech stran. Dominuje jí celkem citlivě zasazený, plochou několika set metrový, členitý, přízemní dům s prosklenými stěnami. Trochu okázalé, ale nadčasově řešené a fantasticky umístěné. Skryté stometrovým pásem lesa před zraky těch, kteří jezdí po nedaleké okresní asfaltce. Jsem zvědavý, komu to patří, a tak pomáhá mobilní aplikace „Katastr 2.0“ – společné jmění manželů, oba inženýři. Jejich jména mi nic neříkají, ale mají neoddiskutovatelně vkus.
Blížím se k Trojáku, kde určitě pořád vartují policajti. Využívám proto lesní cesty, která vede po vrstevnici přes velkou sjezdovku. Proto podlézám závoru a klidnou chůzí po svážnici obcházím hlídku. „Není kontakt – není problém!“ : -) Domů už to mám necelých 7 km.
Ve 14:20 jsem doma. Zaslouženě unavený po čtyřicetikilometrové potulce. Překvapuje mne, že v porovnání se záhrabem v Jeseníkách před 14 dny, byla tahle víkendová potulka fyzicky násobně náročnější. Ale rozhodně stála za to!
—————————————————————————————————-
Sestříhané video – 8 minut:
Nesetříhané video – 27 minut: