(Dazul) Přesně před 10 lety jsem na Velké Fatře pořídil fotku, která je použitá na tomhle zvadle. Tehdy jsme na přechod vyrazili ve dvou – Radek a já. Od té doby se leccos změnilo ale mnohé zůstalo stejné – třeba to, že na zimní přejezd Velké Fatry jezdím pořád :-)
Ale popořádku – jedu sám. Startuju ve 3:15 a šinu si to nocí autem směr Slovensko. Bílé pruhy na cestě jsou úžasný vynález. Moc toho kolem nevnímám, ale bílá čára uprostřed cesty je tuto chvíli středobodem mého malého vesmíru. Slepě jí věřím a jsem plně v její moci.
Občas si loknu coca-coly, kterou jsem nechal od večera v autě a teď je ukázkově vychlazená. Samotný výrobce by musel teplotu této tekutiny pochválit.
Svěží mrazivá jinovatka pokryla čelní sklo vozu. Ještěže mám dostatek nemrznoucí směsi v ostřikovači. Až do Ratiboře jedu velmi pomalu a v pravidelných intervalech ostřikuju čelní sklo. Stěrače pracují téměř nepřetržitě. Výhodou tohoto typu Ford Galaxy je, že má vyhřívané sedačky. Ihned po nasednutí zapínám ovladač vytápění sedátka na nejvyšší – pátý stupeň. Jakmile mám zadek v teple, je zima kolem hned snesitelnější. Škoda, že si nemůžu něco takového jako je tohle sedátko, nabalit sebou do báglu. Nahoře horách bude určitě ještě hodně sněhu a večer pořádná kosa tam bych je určitě ocenil.
Na začátku Ružomberoku jsem 5:50. Autobus mi jede až v 6:50. Mám tedy pořádnou rezervu proti tomu, že jsem si chtěl nechat cca 15-20 minut. Startoval jsem ve 3:15, mohl jsem si tedy ještě tři čtvrtě hodinky pospat.
Od vlakového nádraží v Ružomberku jedu dál autobusem. Do Starých Hor to je asi třičtvrtě hodiny jízdy. Mám ale skoro hodinku čas a tak v klidu vydatně snídám ve vychládajícím autě. Chleba, kus trvanlivého salámu, sýr a ředkvičku. Zapíjím coca-colou, která má dostatek cukru na to, aby z ní moje tělo získalo nějakou energii. Vím, že ji budu potřebovat.
Autobudové nádraží v Ružomberku má zřejme svoji „postavičku“. Jedná se o muže, podle vzhledu asi padesátiletého, prostě oblečeného, který mi ochotně otevírá úložný prostor z boku autobusu, abych si tam mohl uložit běžky i bágl. Muž je velmi ochotný, působí jednoduše, ale bere svou práci zanícene. Pamatuji si jej z minulých let, kdy mna zaujmul tím jak dokázal z pětilitrového plastového kanystru dokonale a úžasně rychle umýt čelo dálkového autobusu, který tu zastavil. S takovým servisem jsem se v českých autobusech zatím ještě nesetkal. Nyní přesvědčivě vysvětluje řidiči autobusu cosi o nějakém koridoru ve kterém má najíždět a o organizaci své práce. Zajímalo by mne, zda to je skutečně zaměstnanec, který pracuje pro správce místního autobusového nádraží, či nějaký bezdomovec, který se snaží případnými drobnými získat na obživu. Ale nevšimnul jsem si, že by mu někdo z řidičů či cestujících něco dával nebo, že by on něco z cestujících loudil. Z odjíždějícího autobusu jsem jen viděl, jak nese velký modrý plastový pytel, do kterého vysypal obsah odpadkových košů umístěných na jednotlivých stanovištích autobusů. Patrně neškodná, ale velmi sympatická a užitečná „postavička“.
Na zastávkách občas někdo přistoupí. Většinou si kupuje lístek do Starých Hor – ke kostelu. Staré Hory jsou malou dědinou o 500 obyvatelích. Jsou vtěsnané mezi Velkou Fatrou a Nízkými Tatrami. Je to taky prý nejstarší hornická lokalita v okolí Bánské Bystrice. A už od 15. století to je známé poutní místo.
Od kapličky vyrážím kolem hřbitova nahoru k hřebenu. Po sněhu tu není ani památky. Přesto je venku docela kosa, zvlášť ve srovnání s vytopeným autobusem, kterým jsem přijel.
S přibývající nadmořskou výškou stoupá i moje tělesná teplota. Přemítám, zda plánované 4 vyrstvy oblečení nebudou zbytečnou zátěží.
Zatím se pohybuju v pásmu listnantých lesů. Mezi habrovým a bukovým listím mně zaujímá jakýsi „bavlníkový“ strom. Respektive chuchvalce, které z dálky vapadají jako bavlna. Možná jsem to už někdy viděl, ale nevzpomínám si na to. A tak překvapeně zírám na ten nezvyklý obrázek.
„Bavlna“ tu působí tak trochu jako zjevení. Že to nejsou bílé květy, je mi podle ročního období, respektive data v kalendáři jasné. Musím se doma podívat jak se ten stromek jmenuje, abych rozšířil svůj omezený obzor.
Cestou na Křižnou uvažuju nad zprávami o počasí, které jsem poslouchal na slovenském rozhlase – varovali před silným větrem na horách, který se může místy změnit ve vánici a bouřku. Možná měli pravdu.
Řekl bych, že v tom rádiu měli spíš určitě pravdu. Stojím na Križné (1574 m.n.m.) a z turistického rozcestníku tu ze sněhu čouhá pouze namrzlá tabulka, která je umístěna nejvýš ze všech. Že by tu byly opravdu 2 metry sněhu? Moc nad tím nepřemýšlím, protože fujavice mi neposkytuje víc variant naž se udržovat v neustálém pohybu. Kdo tu bude stát, musí za chvíli zmrznout.
Tuším, že vím kterým směrem z Križné vyrazit. Ale stejně jsem rád, že jsou na hřebenu sněžné tyče. Stejně mi trvá dost dlouho než objevím první z nich, abych se ujistil, že jsem vyrazil dobře. Na další tyč sice nevidím, ale pokračuju v nastoleném kursu. Po pár metrech už tyč vidím. Tenhle postup opakuju donekonečna, nebo alespoň do chvíle, kdy se bílá tma kolem mne roztrhne a já na chvíli vidím i na druhý hřeben.
Vrchol Ostriedku (1592 m.n.m.) je odsud vzdušnou čarou necelé tři kilometry, převýšení malé, ale dnes se mi to mi zdá nějak podezřele moc daleko. Je to tím, že mizerně vidím a tím přestávám mít přehled o rychlostí jakou se pohybuju. Chybí mi tu nějaký pevný bod podle kterého bych to mohl porovnávat. Pojem o čase je nějaký rozmazaný, neurčitý, zmatený.
Konečně jsem na vrcholu. Vpředu v mlze vidím dvě postavy se sněžicemi. Jedna se na nich pohybuje, druhá ne. Že druhá postava nemá sněžnice na nohou poznávám z toho, že je má připevněné se na batohu. Bez sněžnic se musí jít po tomhle tvrdém sněhu mnohem lépe než kráčet trochu nemotorně s připevněnými sněžnicemi na botách. Tahat s sebou dnes sněžnice nemá žádný smysl. Vyjma tréningu, aby turista nevyšel z cviku. Přesto všechno potkávám ještě dalších šest lidí, kteří se po hřebenu urputně plouží na plastových sněžnicích. Někteří z nich mají na batohu i sněžné lopaty, přesto že putují jen z chaty pod Borišovom k chatě na Královej studni – což je cca 13 km. Ale vlastně je dobře, že nic nepodceňují.
Prohodit dnes s někým na stezce pár slov je téměř zbytečné protože vítr je tak silný, že je slyšet každé třetí až desáté slovo. A ještě dost špatně. Proto se zpravidla komunikace při dnešních setkáních omezuje na stručný pozdrav nebo neverbální zvednutí ruky či lyžařské tyčky.
Navzdory dnešnímu počasí je s podivem kolík lidí na hřebenu potkávám. Určitě jsem ji zatím minul kolem deseti. Téměř všichni to jsou češi. Přitom před desíti lety bych tu v takovémto počasí nepotkal nikoho.
Sjezd z Ostriedku je docela dramatický. Rozhodl jsem se, že pojedu ne po hřebeni, ale šikmo. Ušetřím tím alespoň kilometr. Ale mlha je tak velká, že mám občas pochybnost zda jedu skutečně správně. Především se obávám, abych nečekaně nenajel na hranu a nesklouzl dolů po opravdu brutálně prudkém svahu.
Svahy sněhové království pod Suchým vrchom mi připomínají jak jsme tudy putovali s Radkem před deseti lety a já pořídil fantastické snímky. Dodnes je používám při propagaci činnosti oldskautů. Každý pořízený snímek, tehdy i dnes, je vykoupen notně promrzlými prsty. Občas si nejsem jistý, zda to stojí za to. Každách 5 vteřin natočeného videa či pořízení snímku, znamená minimálně 5 až 10 minut zoufalého zahřívání zmrzlých prstů. Některé fotografie prostě nejsou zadarmo. Akorát má ta cena pořízení přidanou hodnotu jen pro mě. Za každdou fotografií vidím příběh, který jí provází a který je ostatním skrytý.
Konec konců ne jen já, ale většina lidí si dokáže ze série fotografií vybavit mnohem víc skutečných zážitků než při čtení stejně velkého množství slov.
Už vidím Salaš, což je útulňa pod Suchým vrchom. Míjím ji z dálky pokaždé, když jsem kolem putoval. Nikdy jsem se do ní nebyl podívat. Dnes dnes poprvé k ní zajedu.
Je to útulňa jako ty ostatní, které jsem měl možnost navštívit v Nízkých Tatrách. Poskytuje střechu nad hlavou, kamna ve kterých je možno si zatopit, hygiena odpovídá tomu, že se zde střídá nekontrolovaně velké množství lidí a každý je jinak pořádný.
Upřímně řečeno, raději spávám mimo útulny. Zvláště když jsem sám. Přijde mi to „čistší“ jak nevenek tak dovnitř mého já. Ale protože venku právě sviští zimní fatranský sněhový vítr, na chvilinku, ale opravdu jen na malou chvilinku zvažuju, zda by nebylo dobré dnes přespat tady. Naštěstí je teprve po poledni a já bych tak promarnil podstatnou část dnešního dne, nemusím tedy svádět žádný velký vnitří boj s mým pohodlným, horším já. Alespoň si tu v závětří nerušeně uvařím horkou nudlovou polévku, aby se mi do té sibérie vycházelo s teplým žaludkem – ospravedlňuji svoji změkčilost.
Do sedla pod Ploskou, které se jmenuje Chyšky, vede stezka přes nesympatický kopec Koniarky se šíleným sněhovým převisem. Občas se mi daří traverzovat kolem vrcholu, ale zrovna dnes nemůžu najít tu sotva znatelnou neoficiální pěšinku v hodně prudkém svahu, která mě navede mezi husté smrky tak, aby se jimi šlo relativně dobře probít. Zkouším to tedy naslepo. Jenže po pár stech metrech mi v dalším postupu brání brutální sněhový převis na který si bez maček a lana fakt netroufám. Kdyby mne na tomhle zmrzlém sněhu neudržely kovové hrany mých backcountry lyží, zastavím se možná o sto výškových metrů níž, rozplácnutý o nějaký smrk, který udrží ten náraz. Jsem tu sám, šlapu s plným báglem na zádech už 6 hodin jen s malými odpočívacími přestávkami a už cítím únavu. Nahlasi si říkám staré oddílové heslo: „Není čas na hrdinství, kdo zemře je simulant!“ Do žádného kaskadérského kousku s překonáváním převisu na lyžích i nez nich se dnes pouštět nebudu.
Vracím se kousek zpět a v uctivé vzdálenosti od sněhové převějě stoupám šikmo nahoru k hřebenu. Tiše pěju chválu na tulení pásy nalepené na skluznici běžek. Nemusím stoupat stromečkem, ale mohu si to supět zvolna rovně nahoru, jako skialpinisté.
Ten kilometr a půl dvěstěmetrového převýšení na Ploskou (1532 m.n.m.) je nekonečný. Každoročně. Ale dnes i tím, že je kolem prd vidět. Bílá všudypřítomná mlha. Tady nejde pořídit ani fotku. A tak si nechám v hlavě běžet vzpomínkový film na samé příjemné věci. Jinak bych mohl propadnout beznaději :-) Někde vlevo by měla být chata po Borišovom. Nikdy jsem tam nebyl, ale slyšel jsem o ní rozličné zvěsti. Třeba tu, že se onen Boriš dostal i do české státní hymny – „Boriš umí po skalinách …“
Zdá se mi, že můj bágl moc neváží, alespoň to necítím na svých bolavých zádech. Každoročně mám pocit, že toho s sebou vozím rok od roku méně a méně. Už žádné rezervní hadry, žádná dvoudenní rezerva jídla, žádné zbytečnosti.
Bálím se podle realisticky nejpravděpodobnějších problémů, které mě na cestě mohou potkat. A tak řeším především nocleh. Počasí standardní a tak mi v zimě mi stačí k přenocování bivakovací pytel, nafukovací karimatka a zimní spacák. Už pár let sebou netahám stan, je to jen zbytečná přítěž a luxusní závaží, které si docela rád odpustím. Pro případ, že by místo sněžení začalo náhle pršet, tahám s sebou ještě pončo-pláštěnku, kterou můžu použít jako stříšku.
V ještě větších mrazech než jsou dnes, mi při zimním přechodu stačí 4 vrstvy – 2 moirové trika s dlouhým rukávem, 1 střední mirová rozepínací mikina bez kapuce a 1 softshellová bunda s kapucí. Nabalil jsem si i dvoje rukavice, rezervní čepici (tu příště určitě nevezmu), jegrovy kalhoty, náhradní silné ponožky. Většinu toho mám nyní na sobě a nezabírá mi to místo v báglu. Náhradní boty už léta nevozím, před deseti lety jsme si s Irčou pořídili kvalitní backcountry lyžáky na běžky, ve kterých se dá i docela dobře chodit – stejně jako v pohorkách. Kdybych měl v plánu tu spát dvě noci, náhradní boty bych možná zvažoval.
No a pak si nesu v báglu v podstatě už jen jídlo, vařič, ešus ve kterém je plynová kartuš, dvě plastové krabice. Ty plastové krabice vozím z toho důvodu, aby se mi čerstvý chleba zbytečně nepomačkal a neměl z něj jen chlebovou drť. A krabice dobře slouží i jako dobrá izolační podložka pod planovou kartuš s vařičem.
V báglu mám pak už jen takové důležité drobnůstky, které z něj téměř nevydělávám – čelovku, speciální savou outdoorovou útěrku, lékárničku, nůž a dnes s sebou tahám i ji powerbank, abych mohl přes noc dobít mobil. Mobil mi totiž slouží nejen jako záchraný prostředek pro přivolání pomoci v případě zranění, ale i jako mapa s gps navigací (v mlze je to občas k nezaplacení), fotoaparát, videokamera i jako zázdamník do kterého si (když někdy nefouká silný vítr) za chůze diktuju tenhle zápis pro naši webovou kroniku.
V Severním Rakytovském sedle potkávám v protisměru mladého muže, který který kráčí bez sněžnic i bez lyží k útulni Limba. Sjíždím k němu z nenadále z malého svahu, takže je trošku překvapený. Jeho první slova jsou: „Sám a na noc?“ Odpovídám mu stejnými slovy: „Sám a na noc?“ Oba se tomu zasmějeme a pár minut příjemně plkáme.
Na Slovensku jsou dnes volby, tak se ho ptám zda byl volit. Příjemně mne překvapuje, že volit byl.
Shodujeme se v tom, že jeden osamělý víkend na horách je lepší než deset návštěv kostela :-) Oba víme o čem mluvíme. Nejsilnější vigílii jsem vždy zažil na osamělé cestě.
Dnes už to za světla až na Smrkovicu u nestihnu. Únava se už neodbytně hlásí a tak přespím někdy tady pod Skalní Alpou. Hlavně abych našel nějaké rovné místo které bude v závětří. Vítr je dne i večer velmi nepříjemný.
Scházím kousíček mimo hřeben a ve cca 1350 m.n.m. nacházím smrk s mohutnými větvěmi, které mne ochrání před nápory větru. Rovinka tu úplně ideální není, ale když tady nahážu 30 cm sněhu, z běžek a hůlek udělám ohrádku, nikam se ve spánku neskutálím. Trochu lituju, že jsem sebou nevzal sněžnou lopatu. Minulý týden jsem ji tahal přes celou Malou Fatru jako naprosto zbytečnou zátěž, ale dnes by se mi fakt hodila. Rovinku bych si s ní vyrobil nejen snadněj, ale i kvalitněji a několikanásobně rychleji.
Postupuju rutinně. Nejdřív ukládám plastovou krabici do sněhu tak, aby byla vodorovně, protože na ní příjde položit plynová kartuš s vařičem. Nabírám plný ešus sněhu, abych jej dal roztopit. Zadrhávám se na zažehnutí vařiče – nefunguje zapalovač. Přitom minulý týden s ním nebyl nejmenší problém. Plynu v něm žbluňká dostatek, otočné křesadlo vytřeluje jiskry, ale plamínek nehoří :-( Mojí záchranou jsou papírové sirky, které obsahuje každý vojensklý MRE balíček.
Z napěchovaného ešusu sněhem budu mít asi půl litru horké vody pro přípravu teplé večeře. Budou těstoviny a houbami. Než se podaří vodu uvést do varu, nafukuju karimatku. Dávám ji do bivakovacího pytle a soukám k ní i zimní spacák. Takto připravené spaní pokládám na rovinku, kterou mezitím ve sněhu vydupávám.
To už mi ale vře voda, tak obřadně nasypávám těstoviny s houbami a poctivě skoro čtvrt hodinky míchám, aby byly těstoviny správně uvařené. Zmrzlé ruce zahřívám v páře mohutně vycházející z ešusu. Je mi příjemně. Kolem už je tma a tak si občas svítím čelovkou.
Sněhové království vůkol, zima, sedím na bivakovacím pytli s karimatkou a spacákem, labužnicky vychutnávám každou lžíci večeře a mezitím hřeju dlaně na ještě pořád horkém ešusu. Po více než deseti hodinách putování jsem spravedlivě unavený, s čistou hlavou, suchý, najedený … Je mi strašně dobře. Dnešní den jsem si zasloužil. Díky.
Písemné poznámky (tedy – diktuju do mobilu a slovo se automaticky převádí na text) si zkouším dělat už v průběhu akce. Ale využívám tady tříhodinové cesty autem z Ružomberku domů abych ještě pln dojmů alespoň heslovitě poznačil důležité drobnůstky z této akce. Sice mi to píše občas nesmysly – proti tomu co skutečně diktuju, ale je to pořád lepší později opravovat než pomalu a dlouze smolit článeček a na spoustu věcí při tom zapomenout.
Tohle byla dobrá prověřovací akce – jsem na sebe hrdý, že jsem obstál :-)
Nesestříhané (cca 20 minut) dokumentární video z této akce:
