(Dazul) Vyrážím sám, což není žádné překvapení, jen to komplikuje vykládání plachetnice na přehradě. Samotnému se více než čtyřmetrová, stokilová dřevěná loď z přívěsného vozíku sundává obtížněji, ale i to už mám zmáknuté, pomocí dřevěné trojnožky, tesařské kočky, popruhů, lan a dvoukolového vozíčku na který položím trup Vaurienu a takto jej převezu až do vody. Původně měl se mnou plachtit Pad a tak jsem odjezd posunul na pondělí. Ale v neděli mi volal, že ho chytly brutálně záda. A protože vím, co to znamená, jak člověk trpí (vyzkoušel jsem si to loni před prázdninami, kdy mi musely z masérského stolu pomáhat vstát dvě zdravotnice a donutily mne jít na pohotovost pro injekci a kapačky), tak jsem Pada jen upřímně politoval a poslal mu nějaké cviky které mi docela pomohly dostat záda do normálu.
V neděli večer mi Zdedáš pomohl v Březinách vynést Vauriena z přístřešku, kde je zazimován a naložit jej na přívěsný vozík. Pak kmital domů, ale za pár minut se stavil Murzílek, který mi ochotně pomohl trup lodě zafixovat upínacími popruhy. Ve vlahém letním podvečeru jsem si ještě zajel k sousedovi Pegemu (důvěrně zvanému Noe nebo také porodní dědek) půjčit jeho udělátka na sundání lodě (vozíček, tyče, tesařskou kočku, …). Oznámil mi, že svého Vauriena levně prodává i s kompletním příslušenstvím, protože na něj nemá čas. Slíbil jsem, že se mezi známými poptám, aby se jeho plachetnička dostala do dobrých rukou.
Ráno vyrážím z pasek už v 6:13, protože počítám s případnými komplikacemi při zapojování vozíku s lodí, který jsem nechal dole v údolí u našeho DBCB. Ke třem týpkovým tyčím připevněným ke střešním hagusům pečlivě přivazuji i šestimetrový hliníkový stěžeň. Na zrcadlo Vaurienu připevňuji reflexní vestu z povinné výbavy auta, abych vyhověl dopravním předpisům. 6:33 opatrně vyjíždím směr Slezská Harta. Trošku se zdráhám uvěřit, že vše probíhá bez komplikací, protože „každé mé štěstí musí bolet hned na začátku sloky“. Když ale míjím dvoučlennou policejní motohlídku, aniž by mne zastavila, nabývám větší jistoty, že je vše skutečně ok.
Ale protože pánbůh má smysl pro humor, mé ranní tušení se nakonec přetavilo v konkrétní nesnáz. Tohle bych fakt nevymyslel. Všimul jsem si, že od první přímé první volby hlavy státu (po tomto společenském předělu jsem si toho asi začal více všímat) se začali ve zvýšené míře rojit lidé, kterým občas, když mne fakt vytočí, říkám „bezmozci“. A teď mne tento typ lidí vytočil opět a ještě velmi. Když přijíždím k závoře přehrazující asfaltku svažující se pod hladinu přehrady, která se používá ke spuštění lodí na vodu, nechápavě desítky vteřin čumím jak tele na nové vrata. Téměř celý prostot před závorou je přehrazený jakýmsi luxusně působícím velkým černým párty stanem s reklamním potiskem 24MX (údajně největší motokrosový e-shop v Čechách). Stan je postavený na asfaltu, zadní stranou přiražený těsně k závoře s velkou cedulí, že se zde zakazuje stanování i umisťování staveb včetně mobilních obytných zařízení, … První můj dojem je ten, že tady povodí Odry pod které přehrada Slezská Harta patří, začalo vybírat vstupné za přístup k vodě. Opuštěná židlička vedle stanu vypadá, jako by si výběrčí vstupného zrovna odskočil. Při bližším zkoumání zjišťuju, že to není nic oficiálního, ale jen nějací bezmozci s mercedesem a zánovním motorovým člunem potřebovali ušetřit stokorunu za kemp na protější straně a postavili si stan zdarma zrovna tady, kde přivezeným lodím zatarasili přístup k vodě. Typický prezidentský přístup, kterak nasrat v co nejkratší době s co nejmenší námahou co nejvíc lidí. Kvůli takovým bezmozkům se tu kupí zákaz za zákazem : -( Podle flašek válejících se ve stanu a postav válecích se ve spacákoch na mobilních lehátkách ve stanu poznávám, že nějaká komunikace je naprosto zbytečná. A jsem odhodlaný si s lodí si cestu prorazit, pokud se do prostoru cca 1,4 m (protáhnu-li se i s lodí kopřivami) nevlezu. Normálně se přes závoru dostávám během minuty, dnes mi to trvá skoro patnáctkrát déle. Dneska si modré políčko Modrého života za slušnou mluvu, bohužel, nevybarvím.
10:35 odrážím Vauriena od břehu, nasazuji kýl, kormidlo, vypínám hlavní plachtu a kosatku, natáčím plachetnici na sever a za příznivého větru si nechávám odvát špatnou náladu se setkání z bezmozky zaštiťující se stanem 24MX. Už za 5 minut se mi daří dostat Vauriena do ukázkového náklonu a vychutnat si tu volnost i příjemné mrazení. Vítr poklidně ovívá rozpálenou tvář, dostavuje se úleva a klid v duši. Přivírám oči a užívám si tu pohodu. Nejbližší kilometr nevidím žádnou loď, takže zrcadlící se hladina je jen moje : -)
Nezdržuji se cvičnými obraty po vyplutí, mířím na sever a pokusím se dnes doplout až za Novou Pláň, k ústí řeky Moravice a přehrady. To je aspoň 12 km, pokud bych plul přímo, ale protože budu muset křižovat, je to tak 2x-3x dál. Já si snad ani nepamatuju, kdy jsem tu nejel na protivítr : -) Ale to k tomu patří. Nic mne nežene, je mi téměř jedno kde nakonec dojedu a jak dlouho mi to potrvá. Dneska se starám jen sám o sebe, bleskne mi hlavou, když si uvědomím, že jsem si zapomněl vzít vestu. Není to úplně komfortní pocit, přesto, že ji mívám nasazenu málokdy. Ale do kapsičky záchranné plovací vesty si ukládám mobil, kterým fotím a točím. Kdybych loď převrátil, neutopím jej. Po každém záběru jej pečlivě ukládám na místo a zajišťuju jej suchým zipem. Navíc můžu v případě, že se dostanu do úzkých kdykoliv po vestě hrábnout a pokud bych si ji nestačil rychle nasadit, můžu se ji alespoň držet.
Ač proti minulému roku opět přibylo pár dalších cedulí se zákazy, a stavba nového penzionu či školicího střediska na místě, kde ještě před pár lety tábořil Hanýsek se svými vlčaty, začíná nabírat svoji finální podobu, má tahle vodní plocha pořád své specifické a těžko detailně popsatelné kouzlo. Zvláště za tak pěkného počasí jako je dnes. Dokonce se mi zdá, že tu je výrazně méně rybářů než předchozí roky v tento čas. A zcela určitě tu je minimum postavených rybářských stanů. Asi ty nové zákazy začínají fungovat? Zdá se mi, že na rybáře ano, ale na motokrosáře z 24MX absolutně ne.
Úžinu u Roudna proplouvám asi na šest obratů. Mám štěstí, že pár set metrů přede mnou plují stejným směrem plachetničky třídy Optimist a Evropa. Dospělák na Evropě dává pokyny klukovi na Optimistu, evidentně jej zaučuje. A jde jim to oběma dobře. Rád kopíruju ty, kteří něco umí lépe než já. A tak pozoruji, kdy dělají obrat a pokud se mi zdá, že jej udělali dříve nebo později než měli, snažím se poučit z jejich drobných chyb a udělat obrat v příhodnější dobu či na vhodnějším místě. A tak se mi daří stahovat původní vzdálenost mezi mnou a nimi. Konec konců, Optimist i Evropa mají jen jednu plachtu a můj Vaurien má plachty dvě, to by bylo, abych se nedostal před ně.
Za hodinku plavby proti větru musím, chtě nechtě, svůj názor poopravit. Jako lepší kytara nedělá lepšího kytaristu, dvě plachty nedělají lepšího „jachtaře“. Optimist s Evropou míjím až ve chvíli, kdy já plachtím k odsvěcenému kostelu v Karlovci a oni už sviští zpět k přístavu v Leskovci : -( Jako u většiny svých aktivit musím i dnes opětovně konstatovat spolu se soudruhem Leninem: „Se učit, se učit, se učit!“ Ale tu radost a vnitřní pohodu, kterou zažívám, mi nemůže pokazit ani lepší posádka Optimistu a Evropy :- )
Říkám si, že bych si možná už měl konečně udělat licencí Vůdce Malého Plavidla (VMP), která opravňuje plout s lodí po moři i po vnitrozemských vodách a má doživotní a mezinárodní platnost. Umožňuje vést loď do délky 20 metrů bez omezení výkonu motoru a bez omezení plochy oplachtění. Na moře se s touto licencí můžu vydat do 1 námořní míle (NM), což je 1,852 km, od pobřeží. K teoretické zkoušce, která probíhá formou testu, se stačí přihlásit na webu Státní plavební správy a zaplatit kolek 500 Kč. Pípa VMP už má a hodila se mu, když si před lety pronajali pořádnou plachetnici a křižovali pobřeží moře někde u Chorvatska. Až bude dvouletý Kuba trošku větší a zvládne plavbu na barace po nějaké polské řece, rád bych vyrazil na Mazurské jezera, kde se dá plachetnice pronajmout trošku levněji než v Chorvatsku a děcka si to tam mohou užít líp než u moře. To už si VMP určitě pořídím.
Vítr je dnes akorátně svižný a tak kolem 14:00 proplouvám přístavem v Nové Pláni. Od Karlovce se střídavě míjím s kajutovou plachetnicí, která pluje stejným směrem. Díky své hmotnosti a setrvačnosti je samozřejmě v přístavu dřív než já, ale zatímco ona kotví u své bóje, kde má přivázaný člun, kterým se dostane na břeh, já na dva obraty prokličkuji přístavem a pokračuji dál, k místu, kde se Moravice vlévá do Slezské Harty.
Jsem asi třičtvrtě kilometru za přístavem v Nové Pláni. Přehrada se zde začíná zužovat. Občasné nárazy větru nelze v plachtách necítit. Paluba se v okamžiku nepříjemně nakloní a já se leckdy v mžiku překlopím do stresu a reaguji jen podvědomě, aniž bych věděl co vlastně přesně dělám. Myslím si, že v prvním okamžiku povoluji otěž hlavní plachty a vzápětí natáčím kormidlo do polohy, kdy se loď z brutálního náklonu ladně přiblíží do standardní polohy. Tahle situace se opakuje snad po desáté a já při každém dalším nárazu větru pociťuji menší stres a získávám větší jistotu.
14:25 to přichází – chystám otočku cca 10 metrů od břehu porostlého osikami, lískami a olšemi. Nudná rutina. Pokoru vytlačuje pýcha na to, jak se mi dnes daří. Mechanicky odkládám mobil do kapsy zelených kraťas, které mám ledabyle pohozené v levém, otevřeném, odkládacím pytli napevno připevněném k palubě. Nápor větru, reaguji o půl vteřiny pomaleji než jindy, patrně nedostatečně vyvažuji a pozdě povoluji otěže … Uvědomuji si, že voda není studená, že to bílé nade mnou je patrně hlavní plachta, že se musím dostat na hladinu, ale musím podplout trup plachetnice, abych se nezamotal do otěží a ocelových lanek. Kupodivu ze mne okamžitě padá výkmit stresu a reaguji klidně, s rezervou vzduchu i sil. Do pytle! Jak se to mohlo stát? Teprve teď mi dochází nápadná podobnost s mým historicky prvním překlopením plachetnice cca 8 km odsud. Taky se mi to podařilo pár metrů u břehu. No jasně, vítr tu má, díky hradbě stromů, výrazně větší sílu než na otevřené hladině. Každý o mně říká, že jsem moc rychlý, ale tady jsem byl evidentně pomalý : -(
Vynořuji se u kýlu a kontroluji, že je na téhle straně lodi vše v pořádku. Najednou mi dochází, že si nemůžu tenhle nezvyklý pohled zvěčnit na mobilu, protože ten byl v kraťasech a kraťasy v tento okamžik asi klesají ke dnu. Nedokážu odhadnout jestli je zde hloubka 5 nebo 20 metrů, ale vím, že už v šesti metrech pod hladinou není moc vidět. A mé kraťasy jsou navíc zelené, stejně jako voda pár metrů pod hladinou! Okamžitě se potápím a otevřenýma očima skenuju prostor mezi okrajem převrácené paluby a zeleným nekonečnem dole. Nevidím nic. To může znamenat jen dvě věci – jsem pomalý a kraťasy už klesly tak hluboko, že je nemám šanci spatřit, nebo ještě nezačaly klesat a jsou zachyceny na palubě, či plují někde mimo můj perimetr. Periferním viděním vnímám velký zelený lodní pytel, který se volně pohybuje na hladině asi čtyři metry od lodi. Ten se ale nepotopí, takže ať si zatím plave. Vynořuji se na převrácené straně paluby a – ufff! Kraťasy jsou pořád v levém otevřeném pytli! A jsou suché! Stejně tak jako mé trekové sandály, které mám uložené v pravém otevřeném pytli.
To už ke mně připlouvá motorový člun s dvěma chlapíky. Žádná vodní záchranná služba, jen mne viděli z přístavu a přijeli se zeptat, zda potřebuji pomoc. S díky odmítám a vysvětluji, že pomoc nepotřebuji, neboť v rámci výcviku si musím s lodí poradit naprosto sám. Člun tedy ani nezastavují a pokračují dál. A já mohu sám, v klidu a bez blízkých čumilů pokračovat.
V lodním pytli mám uloženo vše potřebné (i spoustu nepotřebného) co by nemělo navlhnout. Nejsem si úplně jistý, že jsem loďák při zavírání opravdu poctivě utahoval. To, že plave po hladině, ještě neznamená, že do něj třeba trošku neteče. Než začnu řešit převrácenou plachetnici, raději doplavu pro zelený loďák se spacákem, karimatkou, plachtou, pončem, hamakou, vařičem, jídlem, … Tři tempa a mám jej. Dalších dvacet temp a jsem v místech, kde už dosáhnu na dno. Loďák pohazuji na břeh a mám jistotu, že pokud se do něj dostávala voda, tak teď už přestala. Až postavím loď a zakotvím ji, dostane se i na prohlídku vnitřku lodního pytle.
Mé originální ruské námořnické pruhované tričko s dlouhým rukávem je 100 % bavlna, při pobytu pod vodou a ve vodě kapánek ztěžklo, ale plave se v něm pohodlně. Nemám v úmyslu jej ze sebe nyní sundávat a zbytečně se tím zdržovat. Doplouvám k převrácené palubě, uvolňuji z vazáků v dolní části stěžně lanka kosatky i hlavní plachty. Pak plavu k vrcholu stěžně abych uvolnil zaseknutou hlavní plachtu a pak ji uvolňuji ze stěžňové drážky. Kosatku stačí jen úplně povolit. Letmo kontroluju, že kýl je pevně usazený v trupu. Tak, a můžu se pustit do zvedání lodě.
Obeplouvám loď k zvednutému kýlu. Oběma rukama se chytám boku paluby a koleny tlačím kýl k hladině. Přenáším váhu celého těla tak, rozložit sílu a dokázal rukama palubu táhnout na sebe. Ve chvíli, kdy je kýl už čtvrt metru nad hladinou, stoupám si na něj chodidly a přitahuji se rukama co nejvíc k boku paluby. Stěžeň vyklouzává z vody, kosatka i hlavní plachta zůstávají zatím na hladině. Jak ve zpomaleném filmu se zjevuje nad hladinou skoro šestimetrový stěžeň ve své celé kráse. Z hliníkových sálingů a plachtových lanek okapává voda. Mám to! Trup Vauriena je v normální poloze. Samotný úkon zvednutí trvá tak 10-15 vteřin. Obeplouvám loď na druhou stranu abych obě plachty nasoukal na palubu a mohl plavidlo posunout ke břehu. Na palubě po zvednutí trupu je tak centimetr vody, překvapivě méně než jsem očekával. Otec Vauriena, francouzský jachtař a designér Jean-Jaques Herbulot byl prostě génius. Tohle je dokonale navržená loď.
Vytahuji trup plachetnice kousek na břeh a posazuji příď na pneumatiku, kterou pro tuto příležitost vezu s sebou. Vracím se ještě zpět na místo havárie, protože jsem tam zapomněl kormidlo, které se mezitím zvolna vzdaluje. Když vylézám s kormidlem na břeh vedle Vauriena, sundávám námořnické triko a kroutím z něj vodu. Přivazuji jej na stěžeň, aby co nejdříve uschlo. Z loďáku vytahuji náhradní staré oddílové triko a s chutí si jej oblékám. Je mi o poznání příjemněji. Zbylý obsah loďáku rozkládám na suchý břeh, aby těch pár kapek vody, které do něj vnikly, dobře oschly.
Uvědomuji si, že jsem od rána nejedl, nesnídal jsem, nesvačil ani neobědval. A to už budou skoro tři hodiny odpoledne. Takže je nejvyšší čas něco sníst. Vytahuji pečivo, které jsem si cestou k přehradě koupil v obchoďáku. K tomu lovecký salám bez střívka (Babiš šetří, kde se dá) a čerstvou jarní cibulku. Zapíjím to pomerančovým džusem a zjišťuji, že to všechno je úžasná pochutina, přesto že hlad bývá nejlepším kuchařem.
Po jídle se vydávám na krátká průzkum okolí. Před dvaceti lety jsme asi půl kilometru odsud nocovali v brutálním dešti. Šli jsme tehdy puťák z Jeseníků, tady nám pak Irča přivezla pálavy a my na nich překonávali přehradu napříč, pak sjížděli Moravici až k Vítkovu do Podhradí. Dneska už to místo asi nepoznám. Vydávám se směrem k prostoru označeném na mapě jako Krahujčí skála. Necelé čtyři kilometry od zakotvené lodi je Venušina sopka, kousek od vesnice Mezina. Před pár lety jsem se tam byl podívat a moc se mi to vulkanické místo líbilo. Ale nechce se mi nechávat dvě hodiny plachetnici úplně bez dozoru. Vzpomínka na ranní bezmozky z 24MX asociuje raději opatrnost.
Za hodinku už vyplouvám zpět kolem Nové Pláně k poslednímu stavení ze zatopeného Karlovce – kostelu svatého Jana Nepomuckého. Pohled z paluby na dominantní kamennou stavbu, která tu stála téměř 300 let před zatopením údolí vodou, mne vždycky fascinuje. Proplouvám kolem s přirozenou pokorou a obdivem.
Směřuji do zátoky u obory Pod Volárnou. Tady to moc neznám, jen jsem tudy před lety proplouval. Rybářů tu je méně něž jinde, přístupová cesta pro auto je jen pro tereňáky, tady to bude ideální pro zakotvení na noc. Tábořiště Opavských skautů (které stejně jako Eskadra z Ostravy přes prázdniny pronajímají i jiným spolkům) je odsud asi půl kilometru. Tady budu mít klid a plachetnice se staženými plachtami nebude moc vidět. Po břehu tu vede jen velmi úzká pěšinka mezi osikami, lískami, olšemi a smrky, jinak je tohle místo přístupné jen po vodě.
V 19:00 jsem už po večeři (vynikající vepřové s bramborem a mrkví z BDP) a ležím v kalhotách tričku natažený v hamace. Jen se pohupují a odpočívám, protože jsem dneska převážně jen seděl na lodí a slunko mě docela dobře vysušilo a dehydrovalo. Za celý den na přímém slunku jsem vypil necelý litr tekutin. Cítím, že mám hodně spálené stehna. Před chvílí jsem vypil aspoň další litr minerálky, abych dohnal deficit tekutin.
20:00 – vydávám se na další procházku. Jdu kolem tábora do vesnice Roudno, až dolů k přístavišti. Po těch stavebních úpravách které tady během cca 20 let udělali, jsem zde prvně. Vidím, že turistický potenciál, který tohle místo skýtá, je využit téměř naplno. Vždycky kolem jenom proplachtím a jsem strašně rád, když se mi podaří zakletou úžinu u Roudná překonat. Dnes si tu na plovoucím molu vychutnávám kýčovitý západ slunka, zpěv cikád a večerní klid.
Cestu zpět volím tak, abych prozkoumal polní a lesní cestu k oboře, takže přicházím ke své hamace z druhé strany. Při chůzi si promítám své tábory před třiceti a více lety a ty, které potkávám v posledních letech. Uvědomuji si, že jsme naše tábory dělali co nejdál od civilizace (jako ten u potoka Podbielský Cickov na Oravské Maguře). Když kolem procházel náhodný kolemjdoucí, byl pro nás vždy vítaným zpestřením. Vždy se s ním zapředla řeč, nabídl se mu čaj nebo ešus studené vody. Tady u přehrady to je převrácený extrém. Kolem ohrazených táborů visí všude cedulky „Vstup zakázán“. To je daň za to, že táboří tak blízko civilizace. Na ten nespočet čumilů, kteří jim chodí kolem tábora, nejsou vůbec zvědaví a o jejich přítomnost samozřejmě nestojí. Ale stejně mi to přijde trochu škoda, protože ty neplánované návštěvy táborů nás i náhodného návštěvníka, přece jen trošinku obohacovaly.
21:30 už ležím v hamace, skrze olše pozoruji lesklou hladinu s posledními zbytky červánků. Ptáci ještě neutichli, ale převládá večerní klid. Hlasy rybářů z půl kilometru vzdáleného protějšího břehu, zní jasně, jako kdyby si povídali 10 metrů ode mě. Zřetelně slyším i pípání jejich mobilů. Hamaku mám přivázanou asi 15 m od břehu a chlad vody necítím. Noc je úžasně vlahá. Polovinou těla jsem ve spacáku, druhou půli nechávám venku. Začínají létat svatojánské mušky. Spálená stehna mě zahřívají víc, než by mi bylo příjemné. To bude noc.
Množství minerálky vypité na noc se projevuje nutkáním se jít vyčůrat. Už je tma jako v pytli a čelovku se mi nechce vytahovat. Naštěstí se trefuji do bot pod hamakou na poprvé, pak stačí udělat jen dva kroky a ulevuji si. Do spacáku v hamace zalézám svižně a bez zádrhelu. Zapínám zip a najednou cítím na vnitřním stehně cosi nepřirozeně vlhkého. Přece jsem se nepočůral. Hmátnu a … Šesticentimetrový slimák! Nevidím jej, ale je to slizké a nepříjemné. Bleskurychle rozepínám spací pytel, nešetrně beru slimoše do levé ruky a odhazuji do větví nízkých lísek. Levá ruka je zapatlaná od slizu, trvá mi neskutečně dlouho, než se mi jej podaří setřít. To by mne zajímalo jak se mi ten vetřelec dokázal za tak krátkou chvíli do spacáku dostat. Že by spadl ze stromu?
Nedělní ráno vnímám už kolem páté hodiny. Soudím tak podle světla. Ale vstávat se mi ještě nechce. Na chvíli ještě přivírám oči a když je znovu otevřu, je osm hodin! Tak to se mi už dlouho nestalo.
Pomalu vylézám z hamaky, oplachuji obličej vodou z přehrady a chystám si snídani. V balíčku BDP zbývá konzerva tuňáka, kterou si vychutnávám s jarní cibulkou a včerejším pečivem. Zajídám to skvělým hruškovým kompotem, který se do české BDP přimíchal z amerického balíčku MRE. Zbytek minerálky je příjemně vychlazený nocí.
Balím věci do loďáku a během 5 minut tu není poznat, že jsem tady nocoval. V igelitovém sáčku mám všechny obaly z večeře i snídaně. Vše ukládám do přídě, natahuji plachty a odrážím. Je cca 8:45. Pruhy zvrásněná hladina dává tušit, že za 10 metrů chytnu vítr. Ten je tak akorát a popohání plachetnici svižně k táboru Eskadry, kde mám domluveno kotvení Vauriena.
V 10:00 už je plachetnice zakotvená a já s loďákem na zádech mířím po břehu k zaparkovanému autu, asi 600 metrů směrem k hrázi. Těch 5 kiláků (s obraty spíše 8-9 km) se mi přes úžinu Roudna podařilo překonat v překvapivě dobrém čase. Zpravidla to trvá i 2x tak déle.
Přívěsný vozík nepovezu naprázdno 100 km domů, abych jej příští týden, kdy plánuji Vauriena odvézt zpět do DBCB, vezl zase zpět. Domluvím se na táboře ŠESTKY, abych jej tam mohl nechat. Je to cestou domů zajížďka jen 5 km tam a 5 km zpět. Navíc se podívám, jak se jim daří.
10:45 jsem už na tábořišti „mého“ oddílu. Vládne tu poklidný ruch. Zdravím se s Kikinou a Klíštětem, které tu letos pomáhají a mají s sebou vlastní děti. Hanny dorazí až o víkendu. Těší mne, že třetina členů našeho OS klubu může aktivně pomáhat na táboře ŠESTKY. A jsem rád, že můžu být i já užitečný, aspoň dnes.
Beru si s sebou Šneky a učím je stavět tee-pee. Do oběda jsme jej postavili nahrubo, ukázkově vypnout a zakolíkovat obvod budou muset odpoledne už sami.
Po obědě vyrážíme, ve čtyřech plně naložených vozech zájemci o vyzkoušení paddleboardu (bez plachet, které někdo zapomněl na tábor naložit) a Vaurienu, směr přehrada.
Beru na palubu vždy 2 zájemce, první vyráží plachtit Dejv (syn Bači z dávného bratrského oddílu Lišáci) a malý Toník (syn Kikiny, první rádkyně Žab). Oba dva si to zkouší u kormidla, hlavní plachty i kosatky. Dávám ji ochutnat i krátkou plavbu v hezkém náklonu. Prostě taková ta klasická zaučovací jízda mezi přístavem v Leskovci nad Moravicí a přístavem u tábora ostravských vodních skautů. Takto střídám dalších pět posádek. Na poslední jízdu půjčuju Vauriena Martinovi-Tovaryškovi, který ovládá dobře jízdu na Evropě. Ta má ale jen jednu plachtu, takže uvažuje, že by si sundal kosatku. Vyplouvá nakonec s oběma plachtami a když se po nejdelší plavbě vrací zpět, uznává, že ta kosatka má něco do sebe i když se mu dlouho nedařilo prosadit se zpátky : -)
17:30 nasedáme do aut a jedeme zpátky na tábor. Svoji osádku vozu jen rychle vysazuji a pokračuji směr domů. Cestou ještě musím nakoupit, vyřídit pár věcí ve Valmezu a konečně ve 20:00 vracím Pegemu zapůjčený dvojkolák pod loď, tyče a kočku.
Po všech stránkách vydařený a užitečný víkend. Díky za něj.